Napsal: Lunwer
”Za noci májového úplňku tančí duchové přírody, národ víl a Elfů jásavě plesá. Nastává hřmotná veselice, předvečer královské svatby. Slunce odložilo medvědí kůži a objevuje se jako zářivý mladý hrdina, který svírá svou květy ozdobenou nevěstu v milostném objetí. Vláda Boha Belena (Belenos, Bel, Bil, Baldr, Baldur, Apollón), zářivého, jasně oslnivého a jeho nevěsty Belisamy (Danu), přináší světlou, teplou polovinu roku.”
Dříve než si vůbec vysvětlíme, jaká je podstata této oslavy, je nutné si opět uvědomit dva keltské kalendáře. Ten první jest kalendářem pevným. Podle něj připadá tento svátek na 1.5. (nesmíme zapomínat, že keltský zvyk nám velí uvažovat jako začátek nového dne setměním toho předchozího, tím tedy svátek Beltain připadá na předvečer 1. května). Druhý kalendář je ovšem ovlivňován fázemi měsíce, a proto nejde přesně říci, na který den tento svátek vychází, jedná se však o 1. úplněk měsíce května.
Pakliže by se měl tento svátek charakterizovat třemi slovy, pak jsou to dozajista Oheň, Májka a Láska, ve své nejvášnivější podstatě.
Slovo Beltain je dost často ”přesně” překládáno jako očistný oheň. Daleko přesnější je však překlad Belův (či Belenův) oheň, neboť souvislost mezi očistným ohněm a bohem Belenem (či Belenosem – zářícím) se nedá přejít bez pozastavení.
Bůh Belenos je mimo slunečního božstva i bohem léčivých zřídel a věštění. (Zde nastává ono krásné a v keltském světě klasické prolínání patronátů, neboť Bohyní léčitelství je též Brighit a Bohyní věštění je Arianrhod – paní stříbrného kola). Právě Belenův léčivý aspekt je brán jako jedna ze tří podstat tohoto svátku.
V předvečer Beltainu se zhasínaly všechny ohně ve vsi a na obřadním místě druidové zapalovali Oheň hlavní. Tímto jedním ohněm to celé začíná, od něj se zapalují obvykle další dva ohně, které vytvoří ”bránu Beltainu”. Od tohoto ohně se také roznášel oheň zpět do chatrčí.
Oheň a zejména jeho dým byl považován za očišťující a měl lidem zajistit zdraví po celý rok.
Proto je tento oheň přeskakován a branou Beltainu je prováděn dobytek, aby tak bylo zajištěno jeho zdraví a plodnost. Pakliže se ceremonie koná u hlavního ohně, lidé neprocházejí branou sestavenou ze dvou hranic, ale otáčí se kolem jediné hranice. Odtud také pramení zvyk skákat přes ohně. ”Ovocné stromy kvetou, včely se rojí a slaví svatbu, buky se zahalují do světlého, příjemného listí.”
Dalším aspektem tohoto svátku, jehož slavení se zachovalo do dnešních dob, je tzv. stavění Májky. Bývá to oloupaný a větví zbavený březový nebo smrkový kmen, jehož zelená koruna prochází velkým květinovým věncem ovinutým barevnými stuhami.
Tento symbol je ztělesněním mužského falusu, který je vrážen do země, jenž je symbolem Bohyně – tedy ženy. Kolem májky se tančilo v kruhu. Každá veselice si volila nejkrásnější pannu jako vtělení Bohyně lásky, ozdobili ji kvetoucím hlohem, sedmikráskami, kopretinami nebo ji zahalili do březového listí a na hlavu jí posadili korunu z květů. Silný mládenec se začernalým obličejem oblečený do zeleného ztělesňoval Zeleného muže – jejího manžela.
Ještě dnes bývá zvykem políbit ženu pod břízou (někdy rozkvetlou třešní, jabloní...atd.), čímž se spojí láska dvou základních principů.
”Mládež vyrazila do lesů, děvčata se opevnila v ”hradech lásky” (chateau d´amour), které chlapci brali útokem.”
Májové oslavy byly také časem koupelí. Časně ráno se vycházelo ven, aby se mohla provést koupel v čerstvé rose a obličej omýt ”vlhkostí, která nepochází ani z deště, ani ze země.”
Májová královna a její druh poté vodou polévali lid – kouzlo deště a plodnosti.
Svátek byl tak významný, že jsou jeho datu přisuzovány i důležité události, jako například přistání Partholóna, Tuatha Dé Dannanů i Melesianů v Irsku.
K rostlinám tohoto svátku patří například i česnek, říká se, že ”česnečka” o Valpuržině noci dokáže odhánět zlé síly. Dále kozlík lékařský – tradice praví, že kdo vezme do úst kousek kořene kozlíku a políbí tak osobu, kterou chce získat, ta mu neodolá. Poslední uvedenou bylinou je popenec – věnec z popence o Valpuržině noci nasazený na hlavu umožňoval poznat čarodějníky.
V mnohých legendách jsou nám tyto slavnosti popisovány jako “orgie”. Uvedeme-li příklad na zfilmované verzi Lesů Avalonu, můžeme zde nalézt vysvětlení podstaty tohoto svátku. Nutno dodat, že z historických pramenů máme doklady i o spojování římských a galských rodů pokrevním poutem – tedy početím dítěte. Je vcelku logické, že se pak svatby konaly na Lughnasadh, který je slaven v srpnu. Dá se tedy očekávat, že mnoho „dobytých hradů“ začalo právě v čas Lughnasadhu projevovat své nové proměny a bylo proto načase svázat vášeň s rozumem a rodinou.
Lunwer ap Óir sruthán
