Protože nám rok od roku dorůstá mládež chtivá po mystice, rád bych nabídl v článku několik klíčových knih okultní, mystické povahy. Článek jsem nazval „Dvacítka klíčových mystických děl“ a i když jistě neodpovídá zcela pravé podstatě, těžko volit všeobjímající alternativu.
Proč?
Záměrně vpouštím do mé dvacítky i svazky fiktivní, neboť v dnešní době jsou natolik zažité, že jsou nedílnou historickou součástí moderní doby a v mnoha ohledech odvádí lepší práci, než středověká filosofická pojednání o Kristu a jeho vlivu na oddanost víře - což je jen jiný výraz, alibi, pro omluvu za nekonečný systém poddaných a pánů, byť navlékaný tu a tam do jiných kabátků.
Držme se ryzích pocitů, romance a mystické vábivé vůně našich děl.
[čerpáno ze zahraničních zdrojů, i vlastních pramenů]
* * * * *
De Vermis Mysteriis – Tajemství červa
[smyšlený]Ludwig Prinn, prohlášen za kacíře, jenž se oddává čarodějnictví, sepsal těsně před svou smrtí toto dílo ve vězení pod vlivem démonických sil. Jeho život církev ukončila na zápalné hranici.
Pověst o jeho díle se rychle nesla světem a vyšeptalo se mnoho povídaček o obsahu a síle tajemných a mystických vzkazek, které Ludwig Prinn v rychlosti načáral.
Uvádí se, že existuje jen jediný svazek, psaný latinou, který je uchovaný v Miskatonic University, Arkham. Text měl být souborem nečitelných písmen provedených v gotickém stylu.
Zmínka o tomto grimoáru pochází z pera Roberta Blocho, amerického spisovatele. V dnešní době je řazen a chápán jako spadající pod Lovecraftův Mýtus Cthulhu. Přesto najdete na internetu nejeden obrázek staře vyhlížejících listů, jež se odvolávají k pravosti De Vermis Mysteriis.
LIBER ARMADEL
Celý název tohoto vzácného grimoáru je Grimoire LIBER ARMADEL SEU TOTIUS CABALAE PERFECTISSIMA BREVISSIMA ET INFALLIBILIS SCIENTIA TAM SPECULATIVA QUAM PRATIQUA (nesmí být zaměňován s Almadel).
Rukopis z roku 1625 je uchován v Bibliothèque de l'Arsenal v Paříži (knihovna Arsenal).
Grimoár se věnuje hlavně vyvolávání duchů a jejich využívání k potřebám evokatéra. Mnohé části jsou shodné s obsahem Grimorium Verum. Rozdíl je pouze v tom, že nestanovuje různé formy dohod a úmluv s duchy.
Grimoár pracuje s tradičním rozložením andělů spadajících pod světové strany a čtveřici základních elementů. Specifikem je několik duchů pojmenovaných hebrejsky a jeden planetární, Bartzabel. Jedná se tedy o dílo klasické křesťanské mystiky.
O grimoáru se ví, že byl až zbožně střežen ve společnosti Ordo roseae Rubeae a Aureae Cross (Společnost rudé růže a zlatého kříže). Podle mnoha okultistů se pečetě v tomto díle využívají jako specifické astrální dveře.
Dílo je ještě zvláštní v tom, že je psáno jaksi naruby. Čteno v opačném pořadí, odzadu dopředu, dává pochopitelný smysl. K tomuto pořadí dává klíč i popsané stvoření světa, které začíná u Ježíše, pokračuje stvořením Adama, andělů a končí u Boha. Přesněji je v tomto pořadí jako první vklíněn nepochopitelně Sanhedrin, starověký nejvyšší židovský soud, ke kterému ovšem křesťanská mystika nemá analogickou niť, neboť definoval to, co křesťanství následně zcela potírá. Grimoár je tedy sám o sobě jistou záhadou s mnoha otazníky dodnes.
IL LIBRO DI EIBON (Liber Ivonis) - Kniha Eibon
[smyšlený]
Další z Lovecraftových mýtů ožitých do mystické skutečnosti.
Grimoár je sbírkou antických kouzel sestavených Eibonem, ve městě Iqqa v Hyperborea. Původní rukopis byl bohužel ztracen, ale francouzský přepis byl ve středověku hojně využíván k čarodějnickým a satanistickým praktikám.
K dispozici je také kopie v latině, tzv. Liber Ivonis, uložená v Miskatonic University.
GRAND GRIMOIRE - Velký Grimoire
Je považován za nejúčinnější knihu pro sjednávání paktů s ďábly a vyvolávání démonů. Sestává z několika různých rukopisů, nicméně jakékoliv datum vytvoření není známé. K prvnímu veřejnému vydání došlo až v roce 1800, ve Francii. Avšak jednotlivé části musí být mnohem starší, neboť například uvedená hierarchie pekla pochází přibližně z roku 1500 a další části odpovídají Lemegetonu (cca 1700) či Grimoire Verum (1517).
Grimoire Grand je přičítán benátskému rabínu Antoniu, který uvádí, že byl inspirován spisy krále Šalamouna. Grimoire rozdělil na dvě části. První popisuje rituální evokace klíčového Lucifuge Rofocale, druhá se pak zabývá přesnými popisy ujednávaných smluv, ale i daní, kterou evokatér platí za svou hříšnost – propadnutí těla i duše.
Kniha navrhuje různými kličkami, mezerami a nejasnostmi, jak sepsat Smlouvu Paktu tak, aby bylo možné před jejím vypršením ignorovat její dopad a vysmeknout se z nejhoršího. Závěrem je v knize dosti nesourodý soubor různých magických tajemství, jako třeba výroba vzácných lektvarů, které jsou ovšem pouze starověkými recepturami lékárnictví.
V mnoha ohledech se jedná jistě o inspirativní a přínosné dílo.
GRIMORIUM VERUM
[v ČR vyšel jako součást Grimoire Nexus]Byť pravý, jeho původ je dosti zmatený.
Zdroje uvádějí, že kniha byla přeložena jistým Plangiérem, mnichem Dominikánského jezuitského řádu a sepsána Egypťanem Alibeckem, v Mefistu roku 1517, který se odvolává k tajemstvím krále Šalamouna. Někteří okultisté se však domnívají, že tento grimoire pochází z italské či francouzské tvorby, z poloviny 18. století, přičemž se opírají o jediný výrok Edwarda Waita, který tuto zmínku pronáší ve své knize ceremoniální magie z roku 1911.
Kniha je rozdělena na tři části:
První přináší pečetě pro volání a ovládání duchů, kteří spadají zejména do oblasti základních elementů, především pak do sféry ohně. Druhá část se věnuje vybranému souboru duchů a výhodám, které přinesou uzavřené pakty. Poslední část obsahuje zvláštní modlitby, přípravy k rituálům, provedení a další tajemství spadající do oblasti evokací.
SONG YSTE
[smyšlený]
Píseň Yste je další, dnes velice rozšířený mystický text, patřící do vizí H. P. Lovecrafta o Cthulhu; a tak nikoho jistě neudiví, že řada dnešních okultistů, především v Americe, s tímto fiktivním fragmentem pracuje.
Byť se nejedná přímo o grimoire, jak jej vnímáme v dobově zažité podobě, přesto ji můžeme řadit jako evokační návod.
Původ textu prý sahá až do doby před-ledové a byl napsán v jakémsi blíže nepojmenovaném primitivním jazyce. Píseň byla přeložena ve středověku členy kultu Dirka do různých světových jazyků, včetně latiny, řečtiny, arabštiny, angličtiny.
Píseň Yste je jedním z nejhrozivějších zaříkání všech dob, neboť má přivolat tajemné postavy druhu Adumbrali, které pochází z astrální úrovně.
Mnoho badatelů jistě prohodí, že se jedná jen o fantastickou pohádku – ohromná členská základna fanoušků HPL by samozřejmě nesouhlasila, protože jsou přesvědčeni, že spisovatel viděl zlo v podobě, ve které ho nikdy moderní svět veřejně nepřipustí, což ovšem neubírá na jeho pravdivosti. A tak dnes možná kdesi drmolí stovky uctívačů text písně Yste, chtějíc evokovat temné postavy v kápích.
Kniha duchovních sil je rukopisem z doby kolem roku 1800 a objevil ji okultista Sayed Idries Shah, známý jako Aptolcater. Knihu bedlivě zkoumal a konstatoval, že obsahuje tajemství jistých kabalistických učenců, kteří pracovali ve městě Adrianople.
Ačkoli je prezentována jako překlad z řečtiny, pravděpodobnější původ je v oblasti středního východu, možná na území Babylonie, kde se později rozvíjelo semitské mystické myšlení. K této myšlence vede v knize použitý rozsáhlý systém magických čtverců pro rituální operace. Ty umožňují ovlivnit druhé lidi, jejich přátelství, ale i vnuknout jim nepřátelství proti jiné osobě. Samozřejmostí jsou i různé akrostichy ochraňující před zlými duchy.
Černý havran, známý jako "La Triplice Coercizione dell'Infern" (trojnásobné donucení pekla), je přičítán Johanu Faustovi a je považován za černomagický grimoire, protože jeho obsah směřuje k evokacím a podmanění vůle duchů.
Mnoho lidí si mylně myslí, že postava Fausta je romanticko mysticky vybájená figura z lidových pověstí a příběhů. Skutečnost je taková, že Dr. Johannes Faust žil v letech 1480 až 1550 a byl slavným německým okultistou. Jeho velkou láskou, a doslova vášní, byla právě touha po poznání nadzemských sil a vědomostí. Nicméně neexistuje žádný důkaz, abychom mohli věřit v jeho autorství Černého havrana.
Grimoire se opájí mocí, chamtivostí a bezohlednými osobními zájmy.
Spiritové jsou řazeni do hierarchie dle systému v Ceremony Invocation, jdoucí od sedmera velkovévodů. Jsou vnímáni jako zlí duchové, bez hmotné existence; tedy „ruach hara“ – ti jež vchází do těla a podmaňují si mysl obětí, lákají, svádí a šálí zdravé uvažování chorobnými přeludy.
V Corvo Nero jsou popisy a pečetě, na něž přísahá sám Faust, neboť je osobně užíval.
[vyšel jako součást knihy Grimoire Nexus]
Tento skript je přičítán papeži Lvu III., který byl ve svém postu od roku 795 do 816. Podle tradice poslal Enchiridion do Charlemagne jako nejcennější dar, který vládce mohl získat.
U tohoto grimoire papeže katolické církve nesmíme přehlížet skutečnost, že pochází z období, kdy docházelo k jistému vytrácení mystiky z dogmat, jež původně byla v křesťanství zachována z pohanských tradic.
První publikace Enchiridionu se datuje na rok 1523 a ukazuje sbírku zvláštních rituálních modliteb, s cílem vzývání ochran a osobních prospěchů. Texty mají specifickou strukturu velmi podobnou pozdějším kabalistickým inicializačním předpisům, zasvěcovacím proslovům či exorcismům.
Konečným cílem textu je získat skrze víru sílu zbožnosti a transponovat ji jako podporu v obtížích života.
Clavicula Salomonis, nebo Key of Solomon (také známá jako kniha ďábla), je zřejmě nejvyhledávanější rukopis rituální magie, který byl zakázán inkvizicí, jakožto velmi nebezpečné kacířské dílo. Jeho vznik se datuje do období mezi 14.-15. stol.
Kniha není až tak vzácná co do tajemné minulosti, neboť její rukopisné kopie existují v mnoha muzeích, například v Londýně či Paříži.
Je rozdělena na dvě části (v českém vydání jako Kniha I. a II.). První vysvětluje jak se vyvarovat chyb při práci s duchy, popisuje vše potřebné pro ochranu evokatéra, až po samotné přípravy k rituálním úkonům. Druhá část podává podrobné instrukce pro přípravu rituálů, nástrojů a návod přesného postupu při rituálních úkonech. Vykresleny jsou pečetě duchů pod vládou různých planet.
Celý grimoire je velmi kompaktně sestaven, jako by byl doslova určen pro ceremoniální úkony.
Sbírka textů a tajných kultovních rituálů, které po celém světě získal německý okultista Von Juntz.
Dle mytologie bylo toto velmi nebezpečné dílo ihned po vydání staženo z prodeje a zničeno. Na světě zůstalo jen mystické sedmero svazků, jež byly označeny jako Černé knihy.
Von Juntz zemřel v hrozných podmínkách, stejnou smrtí, jako šílený Arab Abdul Alhazred, autor Necronomiconu. Byl napaden za plného denního světla, před zraky mnoha kolemjdoucích, hrozivým, seč neviditelným monstrem, které jej zcela rozdrásalo.
Píseň Yste je další, dnes velice rozšířený mystický text, patřící do vizí H. P. Lovecrafta o Cthulhu; a tak nikoho jistě neudiví, že řada dnešních okultistů, především v Americe, s tímto fiktivním fragmentem pracuje.
Byť se nejedná přímo o grimoire, jak jej vnímáme v dobově zažité podobě, přesto ji můžeme řadit jako evokační návod.
Původ textu prý sahá až do doby před-ledové a byl napsán v jakémsi blíže nepojmenovaném primitivním jazyce. Píseň byla přeložena ve středověku členy kultu Dirka do různých světových jazyků, včetně latiny, řečtiny, arabštiny, angličtiny.
Píseň Yste je jedním z nejhrozivějších zaříkání všech dob, neboť má přivolat tajemné postavy druhu Adumbrali, které pochází z astrální úrovně.
Mnoho badatelů jistě prohodí, že se jedná jen o fantastickou pohádku – ohromná členská základna fanoušků HPL by samozřejmě nesouhlasila, protože jsou přesvědčeni, že spisovatel viděl zlo v podobě, ve které ho nikdy moderní svět veřejně nepřipustí, což ovšem neubírá na jeho pravdivosti. A tak dnes možná kdesi drmolí stovky uctívačů text písně Yste, chtějíc evokovat temné postavy v kápích.
.jpg)
APTOLCATER
Kniha duchovních sil je rukopisem z doby kolem roku 1800 a objevil ji okultista Sayed Idries Shah, známý jako Aptolcater. Knihu bedlivě zkoumal a konstatoval, že obsahuje tajemství jistých kabalistických učenců, kteří pracovali ve městě Adrianople. .jpg)
Ačkoli je prezentována jako překlad z řečtiny, pravděpodobnější původ je v oblasti středního východu, možná na území Babylonie, kde se později rozvíjelo semitské mystické myšlení. K této myšlence vede v knize použitý rozsáhlý systém magických čtverců pro rituální operace. Ty umožňují ovlivnit druhé lidi, jejich přátelství, ale i vnuknout jim nepřátelství proti jiné osobě. Samozřejmostí jsou i různé akrostichy ochraňující před zlými duchy.
IL CORVO NERO, Černý havran
Černý havran, známý jako "La Triplice Coercizione dell'Infern" (trojnásobné donucení pekla), je přičítán Johanu Faustovi a je považován za černomagický grimoire, protože jeho obsah směřuje k evokacím a podmanění vůle duchů.
Mnoho lidí si mylně myslí, že postava Fausta je romanticko mysticky vybájená figura z lidových pověstí a příběhů. Skutečnost je taková, že Dr. Johannes Faust žil v letech 1480 až 1550 a byl slavným německým okultistou. Jeho velkou láskou, a doslova vášní, byla právě touha po poznání nadzemských sil a vědomostí. Nicméně neexistuje žádný důkaz, abychom mohli věřit v jeho autorství Černého havrana.
Grimoire se opájí mocí, chamtivostí a bezohlednými osobními zájmy.
Spiritové jsou řazeni do hierarchie dle systému v Ceremony Invocation, jdoucí od sedmera velkovévodů. Jsou vnímáni jako zlí duchové, bez hmotné existence; tedy „ruach hara“ – ti jež vchází do těla a podmaňují si mysl obětí, lákají, svádí a šálí zdravé uvažování chorobnými přeludy.
V Corvo Nero jsou popisy a pečetě, na něž přísahá sám Faust, neboť je osobně užíval.
ENCHIRIDION, známý též jako Enchiridion papeže Lva III.
[vyšel jako součást knihy Grimoire Nexus]
Tento skript je přičítán papeži Lvu III., který byl ve svém postu od roku 795 do 816. Podle tradice poslal Enchiridion do Charlemagne jako nejcennější dar, který vládce mohl získat.
U tohoto grimoire papeže katolické církve nesmíme přehlížet skutečnost, že pochází z období, kdy docházelo k jistému vytrácení mystiky z dogmat, jež původně byla v křesťanství zachována z pohanských tradic.
První publikace Enchiridionu se datuje na rok 1523 a ukazuje sbírku zvláštních rituálních modliteb, s cílem vzývání ochran a osobních prospěchů. Texty mají specifickou strukturu velmi podobnou pozdějším kabalistickým inicializačním předpisům, zasvěcovacím proslovům či exorcismům.
Konečným cílem textu je získat skrze víru sílu zbožnosti a transponovat ji jako podporu v obtížích života.
CLAVICULA SALOMONIS
[vyšla jako samostatná kniha lože OLDM v edici Grimoire Occulte]Clavicula Salomonis, nebo Key of Solomon (také známá jako kniha ďábla), je zřejmě nejvyhledávanější rukopis rituální magie, který byl zakázán inkvizicí, jakožto velmi nebezpečné kacířské dílo. Jeho vznik se datuje do období mezi 14.-15. stol.
Kniha není až tak vzácná co do tajemné minulosti, neboť její rukopisné kopie existují v mnoha muzeích, například v Londýně či Paříži.
Je rozdělena na dvě části (v českém vydání jako Kniha I. a II.). První vysvětluje jak se vyvarovat chyb při práci s duchy, popisuje vše potřebné pro ochranu evokatéra, až po samotné přípravy k rituálním úkonům. Druhá část podává podrobné instrukce pro přípravu rituálů, nástrojů a návod přesného postupu při rituálních úkonech. Vykresleny jsou pečetě duchů pod vládou různých planet.
Celý grimoire je velmi kompaktně sestaven, jako by byl doslova určen pro ceremoniální úkony.
UNAUSSPRECHLICHEN KULTEN, Nepopsatelný kult
[další z děl fikce HPL a jeho Cthulhu]
Sbírka textů a tajných kultovních rituálů, které po celém světě získal německý okultista Von Juntz.Dle mytologie bylo toto velmi nebezpečné dílo ihned po vydání staženo z prodeje a zničeno. Na světě zůstalo jen mystické sedmero svazků, jež byly označeny jako Černé knihy.
Von Juntz zemřel v hrozných podmínkách, stejnou smrtí, jako šílený Arab Abdul Alhazred, autor Necronomiconu. Byl napaden za plného denního světla, před zraky mnoha kolemjdoucích, hrozivým, seč neviditelným monstrem, které jej zcela rozdrásalo.
ALMADEL
Almadel (Talisman) je poslední část Lemegetonu (The Lesser Key of Solomon) – slavného sborníku knih, který je připisován králi Šalomounovi. Obsahuje výrobu talismanu, či snad relikvie, užívané k následným evokacím andělů.
Kniha je uváděna jako originální židovské dílo, které narozdíl od ostatních grimoire nenese standardní poskvrnu křesťanstvím. K velké smůle vší naděje, o žádné původní židovské dílo jít nemůže, neboť nejenže pro židovskou komunitu je výroba jakékoliv modly pro náboženské účely zakázána, ale i samotné modlení mimo standardní bohoslužebné úkony je označováno jako „avoda zara“ – tedy činnost zakázaná Tórou. Navíc v knize uvedená jména andělů - Alimiel, Gabriel, Borachiel, Lebes a Hellison jsou právě součástí křesťanské tradice. V tomto směru tedy kniha zklamává jako mnohé další.
Dílo je vnímáno jako kniha bílé či svaté magie.
LE STANZE DI DZYAN - Pokoje Dzyan
Sbírka tajemných archaických posvátných textů, vypracovaných v sanskrtu. Světlo světa spatřily díky H. P. Blavatské, jež je pravděpodobně získala na své cestě do Indie, od jednoho ze svých Mahatmas – mistrů (mahatmas = velký duch).
V Blavatské In The Secret Doctrine je Dzyu vnímáno jako definice kolektivní moudrosti buddhů. K jejich principiálně obecné nauce, chápání věčných pravd a prvotních příčin, směřuje i dílo Dzyan.
Pokoje Dzyan, stejně tak, jako velké myšlenky H. P. Blavatské dodnes inspirují čtenáře v celém západním vyspělém světě, i když můžeme s jistým poklesem říci, že následné filosoficko-mystické koncepty, utvořené lidmi, kteří nikdy nepoznali život mimo hranice křesťanské společnosti, natož jiný kulturní systém, přináší doslova nesnesitelné patosy.
Blavatská sama poznala, že pravda se ukrývá v odvěkém moudru: „Čí jídlo jíš, toho píseň zpívej.“
Kniha Setha Bishopa
[fikce HPL a jeho Cthulhu]
Dílo analogické k podstatě zla – vyrobené z tmavého dřeva, jež je potaženo pravděpodobně lidskou kůží. Rukopis obsahuje evokační fráze uctívače a kouzelníka Setha Bishopa. Evokuje služebníky těch Velkých Starých. Bájné dílo, které se zapíše s odstupem času do historie okultních nauk, stejně tak, jako jakýkoliv jiný grimoire dostatečně zavátý časem zapomnění.
PICATRIX
Možná jedno z nejdůležitějších děl starověku, hlásající, že duchovní znalosti a poznání jsou nikdy nekončící cesta, která je vždy jen vzestupná. Princip se nalézá v tom, že naše hlava obsahuje jistý temný blok zapomnění, jenž nás vždy strhává zpět. Blok, který je podvolen nadzemským kosmickým zákonitostem, a tak může být samotným člověkem, jenž je mikrokosmem – zrcadlem toho „většího“, postupně za pomoci přírodních sil odstraňován.
Kniha byla dlouho považována za výtvor raně středověkého spisovatele, protože byla dostupná pouze ve španělštině a později, v 13. stol., i v latině. Tomuto dílu ale přálo štěstí, neboť byl nalezen jeho originál psaný v arabštině, pocházející přibližně z 9. století.
Jedná se tedy o koncept mystiky z oblasti středního východu, transponovaný do podmínek křesťanského myšlení, což z něj dělá na jednu stranu velmi zajímavý zdroj, na druhou však jasně varuje před jakýmikoliv dalšími snahami o začlenění do moderních konceptů hermetismu, křesťanské mystiky a okultismu. Podrobné studium arabského originálu a perfektní znalost tehdejší i dnešní středovýchodní kultury je naprosté minimum.
IL LIBRO DI TOTH, Book of Thoth - Kniha Tótha
Tato kniha měla být napsána samotným egyptským bohem s hlavou Ibise, Theuti (v řečtině Toth) - bůh psaní a moudrosti. Zdali je pravá či fiktivní je těžké vyslovit, neboť v egyptských archiváliích, obrovských knihovnách v chrámových komplexech, kteří sami Egypťané nazývají Domy života, je více něž tři desítky tisícovek knih přičítáno tomuto autoru, který měl tehdejší kulturu obdařit mnohým věděním.
Kniha Tótha obsahuje dvě tajemná a jistě užitečná kouzla: První z nich je schopnost rozumět řeči veškerých zvířat, a tak je ovládat, poroučet jim. Druhé kouzlo mělo již příliš zasahovat do božské nadřazenosti – a to recitování písně, která přivedla zpět k životu zemřelého. (Podle jiného zdroje se mělo jednat o schopnost hovořit s bohy.) A právě toto druhé kouzlo mělo každému čtenáři přinést zánik.
Theuti toto dílo sám po napsání uzavřel do schrány z vrstveného zlata, stříbra, slonoviny, ebenu, bronzu a železa. Zamkl ji řetězy a pak hodil do řeky, kterou v okolí nechal hlídat štíry a hady. Navzdory tomu čaroděj jménem Nefer-Ka-Na-Ptath existenci knihy odhalil, snad i veden jakýmsi duchem, prošel nástrahami k řece a tam ji vylovil. Tak se stal majitelem tajného textu.
Samotní historikové a egyptologové se přou o to, zdali existuje, neboť nejedno dílo obsahuje jisté fragmenty diskuzí mezi smrtelníky a Theutim, který odhaluje schopnosti písařů, aspekty bohů a jejich zvířat, posmrtný život atd. Dodnes je také mnoho soukromých palácových sbírek uzavřeno zraku veřejnosti.
NECRONOMICON
[vydán lóží OLDM]Známe jej?
Originální název práce je Al Azif. Tento termín používají beduíni pro podivné zvuky, jež se rozléhají pouštěmi v noci. Uvádí se, že by se mělo jednat o zvuky hmyzu, ale od kočovných národů uslyšíte spíše to, že jde o vytí či skučení démonů. Zvuk se totiž neozývá v žádném pravidelném nebo periodickém intervalu. V přesném znění se jedná o Ál azif (prudce dokončené zif).
Autorem Al Azif by měl být šílený básník Abdul Alhazred, Jemenec, který navštívil ruiny Babylonu a katakomby Memphisu. Žil téměř deset let v osamění v jižní Arábii, v poušti ad-Dahna. Zde našel domov či příbytek všech zlých duchů.
Poté, co se vrátil do civilizace, pokoušel se varovat ostatní, ale jeho výroky byly přijaty jako šílenství. Vyprávěl příběhy o tom, že navštívil Irem, pilířovité město (někdy překládané jako věžovité město) a zde objevil pozůstatky a tajemství rasy mnohem starší, než je lidstvo samo. Sám také řekl, že jej pronásleduje kletba, jež v tomto městě střeží ona tajemství. Ohavný neviditelný tvor, který jej nakonec před zraky strnulých přihlížejících rozsápal a snad i pohltil.
Al Azif se rychle šířil (dost možná že lidé povídání uvěřili až po veřejné smrti beduína), a i když ve velké tajnosti, byl přeložen do řečtiny pod názvem Necronomicon. Sliboval nevýslovná poznání a zkušenosti a velice brzy se stal terčem církve, která jej výnosem patriarchy Michaela v 11. století vymítila a spálila všechny dosažitelné svazky. Od té doby se traduje v bájesloví, že jeho čtení způsobuje strašlivé důsledky.
Zdali nyní budeme pokračovat ještě o téže knize, nebo již o moderním falsifikátu, založeném na skutečné prastaré ústní tradici, je otázkou...
Kniha ve skutečnosti obsahuje instrukce jak získat z mrtvých základní esence, matrice, za jejichž působení lze vyvolat „Velké Staré“. Bytosti číhající na prahu lidského vědomí, připravené chopit se vlády nad světem.
Velcí Staří žili na Zemi dlouho před existencí člověka, v době, kdy svět byl ještě velmi mladý. Dlouhé věky jsou pohřbeni, vyčkávající na zvláštní nebeskou kombinaci, která jim umožní opětovný plnohodnotný život a znovu využívat schopnost procházet dimenzemi. Existují ale rituály, které je mohou předčasně oživit.
Cokoliv více o „těch obávaných“ si jistě snadněji přečtete v knize Necronomicon, kterou jsme v ČR vydali pod názvem Necronomicon a jeho Zaklínací kniha.
DE TRIBUS IMPOSTORIBUS, Tři podvodníci
Či také „Kniha o třech podvodnících“ – tři samostatné knihy, které vždy působily nevýslovnou hrůzu, protože jejich rouhačský obsah otřásá světem víry. Třemi podvodníky mají totiž být Mojžíš, Ježíš a Mohamed. Tyto knihy by fakticky hrály extrémně důležitou roli pro každého okultistu, protože by jimi mohl poměřit dosud zažité systémy promítnuté do veškeré mystiky. Principy hierarchií, duchovní bytosti, svatořečené osoby, pojmy dobra a zla, atd.
Autor knih není znám, ale podle některých atribut a psaných výrazů by se mohlo jednat o filosofa Barucha Spinozu; zatímco jiní se domnívají, že text má dokonce františkánský původ. Z historického hlediska je o nich první záznam již v roce 1239 (což vylučuje autorství filosofa žijícího v 17. stol.), kdy si papež Řehoř IX. stěžoval na jejich obsah. Díla byla samozřejmě označena jako rouhačská a byla na seznamu těch, která končila v ohni (mimo archivu nakradených děl a relikvií, jenž je ve Vatikánu).
Baruch Spinoza tedy patrně hrál v 17. století roli jakéhosi re-vydavatele. Je ale dost možné, že pouze interpretoval podobné myšlenky do novodobé podoby. Na dílech se také evidentně podíleli další filosofové. Nakolik jsou tyto rukopisy odrazem původních textů z raného středověku, není známo.
Celý počin byl nejspíše inspirován spisem velkého učence Moše ben Majmona, který chtěl srozumitelnou formou reagovat na vykrádání myšlenek a tradic judaismu, a tak napsal knihu s názvem: "Ježíš, Paul a Mohammed, jména tří podvodníků". Odpovídal by tomu i datum vzniku 11.-12. stol. Na toto dílo si evidentně stěžoval i Řehoř IX.
S vysokou pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, můžeme tedy říci, že filosofický spisek Barucha Spinozy a jeho přátel zcela neodpovídá originálnímu dílu a je tedy knihou bez větší váhy. Řady okultistů tak mohou zůstat v klidu, neboť minimálně grimoire koncepčně osvobozené od křesťanské tradice jsou stále důvěryhodné – a dost možná o to důvěryhodnější.
MAGUS
Magus Francis Barrett je také znám jako Nebeský badatel. Předložil světu kompletní systém mystických poznatků, v bohatě ilustrovaném encyklopedickém díle okultních věd. Obsah se neodkazuje na žádné zdroje, neboť prý představuje ve většině případů první dochovanou zmínku. Tomu ovšem neodpovídá datum života autora – tj. 18. století – a ani obsah, neboť zdroje většina badatelů okamžitě rozezná v mnohem starších dílech.
Kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž první se zabývá přírodní magií, alchymií, magií talismanů apod. Druhá část se věnuje magnetismu, kabale, ceremoniální magii, theurgyi a vyvolávání andělů.
Jedinou důležitou věcí na tomto díle je patrně to, že autor přesněji popisuje, co se stane po zjevení ducha a rozhovorech s ním. Odhaluje důsledky takových počinů, což jsou témata, která se ve středověké okultní literatuře prakticky nenalézají.
TEOSOPHIA PARACELSEA
Také známá jako Teosophia Pneumatica. Zveřejněna byla poprvé v roce 1686 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Kniha je založena především na učení Paracelsa a užitá transcendentální medicína sleduje systém trojí jedinečnosti člověka (tělo, duše a duch) - tedy křesťanský systém. Onemocnění nevznikají pouze jako vady těla, ale i duše a ducha, který pochází od božského jha.
Autor je fakticky neznámý, byť se u pozdější edice uvádí J. Scheible, patrně jako editor. Užívané teorie středověkého lékařství, myšlenky Paracelsa, se snaží propojovat duchovní podstatu bytostí s poznatky vědy.
