Spravedlivý roste jako palma,
rozrůstá se jako libanónský cedr
ještě v šedinách ponesou plody.
zůstanou statní a svěží ...
(Žalm 92, 12-14)
Dvě věci naplňují mou mysl
se stále novým a vzrůstajícím obdivem a bázní ...
hvězdnaté nebe nade mnou
a morální zákon ve mně
(Immanuel Kant)*
* Kritika praktického rozumu (Critique of Practical Reason); přel. L.W.Beck, Chicago, 1949, str. 258
HVĚZDA
Drahý Neznámý příteli.
Šestnácté velké Arkánum tarotů nám představilo alternativu dvou cest – alternativu stavby a alternativu růstu a zobrazilo nebezpečí cesty stavby, představením zákona věže babylónské našim srdcím a mysli. Když to člověk pochopí, je veden k rozhodnutí o cestě růstu.
Nuže, sedmnácté velké Arkánum tarotů – „Hvězda“ – je arkánum růstu, právě tak jako šestnácté Arkánum je arkánem stavby. Proto je to tedy nyní věc duchovního cvičení, věnovaného růstu, tj. je pro nás čas se soustředit na problém růstu a meditovat o jeho základních hlediscích, se zaměřením na dospění ke kontemplaci o jeho jádru mysticko - gnosticko - magicko - metafyzické podstaty - jedním slovem na jeho hermetickou podstatu. Proto tedy se věnujme tomuto trojnásobnému úkolu.
Věž se staví, strom roste. Ty dva procesy mají mezi sebou toto společné: že představují postupný růst v objemu, se zřetelnou tendencí vzhůru. Ale současně zde existuje rozdíl, že věž se zdvíhá skoky a odrazy, zatímco strom předvádí nepřetržité zdvíhání. To je tím, že cihly nebo kamenné kvádry jsou při stavbě dávány na sebe, zatímco mikroskopické „cihly“ – buňky – stromu se množí dělením a růstem množství těchto buněk. Je to míza ve stromu, která stoupá od kořenů do kmenu a větví, která stromu poskytuje možnost růstu a která působí jeho vyrážení, pomocí rozmnožování a růstu množství jeho buněk. Zatímco věž je suchá, strom je naplněn mízou v pohybu, která je základem, jak rozdělování jeho buněk, tak jejich růstu – jedním slovem, je základem procesu růstu.
Růst je plynulý, zatímco stavba pokračuje skoky a odrazy. A co je pravda o umělém a přirozeném ve fyzické oblasti, je také pravda v psychické a duchovní oblasti. „Spravedlivý roste jako palma ... zůstanou statní a svěží ... (Žalm 92) ale „... ubitý duch vysušuje kosti ...“ (Přísloví XVII, 22).
Zde jsme v přítomnosti tématu stejné důležitosti jako u tématu astrálního „magického činitele“, spojení mezi vědomím a činem, kterému se tolik věnuje okultní literatura – především tématu univerzální míza života, která je tématem sedmnáctého Arkánu, arkánu růstu. Protože právě tak jako existuje tajemný zprostředkující činitel, který působí přechod od představy ke skutečnosti, tak existuje také neméně tajemný činitel, který působí přechod z potencionálního stavu semene ke stavu dospělosti, tj. přechod, od toho, co je pouze možné, k jeho realizaci. To je činitel přeměny ideálu na skutečnost.
Právě tak jako zprostředkující síla vstupuje do hry v procesu, který přeměňuje, představu do činnosti, tj. do objektivní události, tak se odehrává úloha neznámé síly v procesu stávání se, když buď se nějaký žalud stává rozvětveným dubem nebo plačící dítě se stává svatým Augustinem nebo se konečně svět ze stavu „prvotní mlhoviny“ stává planetárním systémem, který vytváří živoucí bytosti, oduševnělé bytosti a bytosti inteligentní. Ať je to jakákoliv otázka – nezáleží na tom, zda je to růst organismu, rozvoj jedince od zrození ke smrti nebo kosmická evoluce – je nutné přijmout existenci aktivního činitele, který provádí přechod od toho stavu, který je jenom potencionální, ke stavu reality. Protože něco působí během doby, ve které se žalud stává dubem nebo oplodněné vajíčko se stává dospělým člověkem nebo prvotní kosmická mlhovina se stává planetárním systémem (včetně naší zeměkoule, obydlené lidstvem), Vím docela dobře, že toto uvažování není v souladu s pravidly hry, stanovenými přírodními vědami, ale existují jiná pravidla – především pravidla přirozeného uvažování, se kterými toto zde je nejenom v souladu, ale co je také jimi kategoricky vyžadováno. Kategoricky ... to znamená říci, že člověk se buď musí smířit s mlčením myšlení, s ohledem na problémy tohoto řádu, nebo uvažovat způsobem, který, který je v souladu s povahou – ke strukturálním nezbytnostem – uvažování, které je pravidlem hry hermetismu. Proto je tedy nutné předpokládat konstrukční „činitel růstu“, právě tak jako je nutné předpokládat „magického činitele“ působícího jako zprostředkovatel mezi vědomím a událostmi, jestliže se člověk rozhodne o tom přemýšlet.
Jaký je rozdíl mezi „magickým činitelem“ a „činitelem růstu“? Je tomu následovně:
Magický činitel má povahu elektřiny – buď pozemské nebo nebeské. Je povahy jednající skrze vybití, vysíláním jisker nebo blesků. Je suchý a teplý – povahy ohně. „Zřícená věž“ šestnáctého Arkánu je vlastně jenom setkání dvou „suchostí“ – té věže zdola a blesku shora. A Arkánum „Ďábel“ (Arkánum XV) je v základě arkánem „tepla“ – a co navíc dvě „teploty“, ta zlá a ta dobrá. Arkány XV a XVI jsou tedy Arkány ohně, zatímco Arkány XIV a XVII jsou Arkány vody. Protože andělská inspirace a činitel růstu mají spolu společné to, že plynou – nejednají údery a vybíjením, ale plynulým způsobem. Plynulá transformace je základním pojem činitele růstu, právě tak jako tvořivý blesk je projevem magického činitele.
Tito dva činitelé se projevují všude, včetně oblasti lidské intelektuality. Existují názory, které straní „vodě“ a jim vděčíme za představy „transformismu“: evoluce, pokroku, vzdělávání, přírodní léčby, živoucí tradice atd. A existují jiné, které straní „ohni“, kterým vděčíme za představy „kreacionismu“, tvoření ex nihilo, vynálezů, voleb, chirurgie a protetiky, revoluce atd. Thalés (asi 625-547 před Kristem) věřil, že to je činitel růstu nebo voda, která hraje hlavní roli ve světě, zatímco Hérakleitos z Efesu (vzkvétající kolem 500 před Kristem) to přisuzoval magickému činiteli ohně. ,
Goethe, ve scéně v „klasické valpuržině noci“ ve druhém dílu Fausta má Anaxagora, stoupence ohně, který se pře s Thalesem, přívržencem vody, na téma přednosti tvořivého blesku nebo průběžné přeměny v přírodě – téma, které vede k dramatickému výsledku Anaxagorova magického vyvolání trojitého měsíce (Diana, Luna, Hekaté) kterého on lituje. Vrhne se tedy dolů, tváří k zemi, vzývající blýskavé síly, které hrozí nenapravitelnou katastrofou, aby se uklidnily. Pokud se týče Thalese, ten pozve Homunkula na veselou mořskou slavnost (zum heiterem Meerfeste) – slavnost metamorfóz, „ples“ transformismu – kde Thales volá:
Vše povstalo z vody, vše stvořeno vodou!
Všechno smí vodou trvání míti!
Oceáne, přej nám svého věčného bytí.
(Alles ist aus Wasser entsprenden
Alles wird durch Wasser erhalten
Ozean, gönn´ uns dein ewiges Walten!)
(Goethe, Faust II)*
*Český překlad O.Fischer, Odeon, Praha 1982
Nelze se divit tomu, že Goethe, ačkoliv připouští realitu magického činitele ohně, se řadí sám na stranu činitele růstu nebo vody – protože on byl autorem čtyř děl o metamorfóze, základního tématu jeho života, totiž o metamorfóze světla nebo barvy (Farbenlehre) o metamorfóze rostlin (Metamorphose der Pflanzen) o metamorfóze zvířat (Metamorphose der Tiere) a o metamorfóze člověka (Faust) což je jeho základní dílo. Jeho vírou byla víra na transformismus, evoluci, tradici kulturního vývoje bez revoluce – jedním slovem, Goethe věřil na to a připisoval hodnotu tomu, co plyne, vše co roste beze skoků a odrazů. Řadil sebe na stranu principu kontinuity.
Zásada kontinuity byla zobrazena v intelektuální oblasti obzvlášť působivým a plodným způsobem německým filosofem Leibnitzem – který mimoto toho napsal víc ve francouzštině a latině než v němčině. Způsobem jeho myšlení podle principu kontinuity, tj. myšlením bez skoků a odrazů, Lebnitz nemusel čelit propastem nebo hlubinám, které oddělují jednu víru od druhé nebo jednu poučku od druhé nebo jednu lidskou skupinu od druhé. Všechny théze jsou od svých antithézí oddělovány propastmi, ale Leibnitz postavil most duhy kontinuity, tj. postupného přechodu přes ně. Tak jako červená je postupně přeměňována na oranžovou a oranžová na žlutou, která je ve svém pořadí nepozorovaně přeměňována na zelenou, aby se později stala modrou, indigovou a fialovou, tak je každá théze přeměňována do své antithéze. Takže théze, „každý střed určité existence (monády) je svobodný“ a théze, „vše je předurčeno skutečnou a konečnou příčinou vesmíru (předem stanovenou harmonií) spolu existují v duze souhrnu Leibnitzových představ světa, ačkoliv jsou jasně protikladné. Pro Leibnitze ale nejsou ani více ani méně protikladné než červená a fialová v duze.
Platonismus, aristotelizmus, scholastika, kartuziánství, spinozoizmus a mysticismus byly pro Leibnitze jenom „barvami“ duhy „věčné filosofie“ (philosophia perennis) a on se ve svých myšlenkách pohyboval podle „zvěrokruhového kruhu“ myšlení. Jeho celá práce byla proto dílem míru, tak jako je dílo hermetismu, protože Leibnitzova metoda není nic jiného než hermetismus, čistý a prostý. A byla to tato „duha míru“ (princip kontinuity) která vedla Leibnitze v jeho všezahrnující činnosti, zaměřující se na dva význačné cíle: založení vědeckých akademií a spojení katolické a reformované církve.
Vědecké akademie v Berlíně, Vídni a Petrohradu byly ovocem Leibnitzova úsilí představení „duhy míru“ ve své praktické podobě spolupráce mezi vědci všech rozdílných vědeckých disciplin západní civilizace. Pokud jde o práci na spojení katolické a reformované církve, podnikanou spolu s Bossuetem, intelektuální a morální most, který on postavil, stále existuje.a od té doby došlo k jejímu pozoruhodnému střídání – od doby těsně následující Třicetiletou válku.
Opět to byl princip kontinuity, „voda“ hermetismu, který Leibnitze vedl k objevení základu diferenciálního počtu v matematice. Protože diferenciální počet je prostě aplikací principu kontinuity – fluidizovaný způsob myšlení, namísto krystalizovaného myšlení – v oblasti matematiky. Infinitesimální počet, obsahující počet diferenciální a integrální – ve kterém se stává alfa a omega fluidické myšlení v matematice – je aplikací principu kontinuity. Je to ovoce přijetí činitele růstu do matematiky, kde předtím vládnul pouze činitel stavby.
Využívám příležitosti zachránit před zapomněním dílo člověka, které je pravděpodobně buď už zcela zapomenuté nebo nepovšimnuté, tj. dílo inženýra Schmakova Svjaščenaja Kniga Tota – Velikiyje Arkany Tarot (Posvátná kniha Totha – velké arkány tarotů) které bylo vydáno v Rzsku v roce 1916 nebo 1917, kde téměř na každé straně autor používá diferenciální a integrální počet, při zabývání se takovými problémy, jako osobnost, Bůh, svoboda, kosmický řád, úrovně bytí a vědomí, duch a hmota atd. Autor knihy (400 stran) na mne udělal ještě hlubší dojem, že kromě početných vzorců infinitesimálního počtu, kterými je kniha poseta, on neráčil překládat – nebo dokonce ani přepisovat do latinky písmena azbuky – dlouhé úryvky ze Zoharu a ostatních knih v hebrejštině a v aramejštině. A k tomuto skvělému pohrdání popularitou došlo v době, když se lůza stávala všemocnou a demagogie byla na pořádku dne! Měl bych dodat že to byla objemná kniha, vytištěná na nejlepším papír, s písmeny v azbuce, latince, řečtině a hebrejštině a že to byl samotný autor, který ji vydal na svůj vlastní náklad. .
Ano, existovaly ušlechtilé hvězdy na nebi hermetismu – a já doufám, že tomu vždy tak bude... Tato poklona zemřelému Neznámému příteli však není bez přínosu k tématu tohoto Dopisu, který je adresován žijícímu Neznámému příteli. Protože příspěvek inženýra Schmakova k tradici hermetismu je ukázkou plodnosti použití infinitesimálního počtu v oblasti, kam náleží právem svého zrození – v oblasti hermetismu.
Při vyjmenovávaní duchů, kteří pochopili Arkánum činitele růstu, nemohu pominout velikého ducha, hvězdu na nebi věčné filosofie, kterého ty, drahý Neznámý příteli, jistě nepochybně znáš. Je to Henri Bergson – opět hermetik z milosti Boha samotného, bez jakýchkoliv vnějších spojení s iniciačními řády nebo společnostmi. Henri Bergson měl tu odvahu a talent, opět ujistit, se všemi svými vědeckými důsledky, o principu kontinuity a způsobu myšlení, který chápe pohyb tím, že se s ním pohybuje a jej zastavuje. Následuje co on říká o tom, co se toho týká:
Je-li to otázka pohybu, vše co rozum uchovává je řada postavení: nejprve je dosaženo jednoho bodu, potom druhého, potom dalšího a potom ještě dalšího. Kdyby se ale něco událo mezi těmito body, chápání to okamžitě slučuje s následujícími polohami a tak dále, neomezeně. Odmítá chápat přechod... Předpokládejme, že vynecháme toto rozumové představení pohybu, které jej ukazují jako řadu postavení. Přejděme přímo k pohybu a zkoumejme jej bez jakéhokoliv zprostředkujícího pojetí. Zjistíme, že to je prosté a vše v jednom kuse. Jděme dále, předpokládejme, že to dostaneme do shody s s jedním z těch nepopíratelně reálných a absolutních pohybů, která my sami vytváříme. Tentokrát dostaneme pohyb ve své podstatě a cítíme, že se to směšuje s úsilím, jehož trvání je nedělitelná plynulost... Tolik řekneme o změně; chápání ji rozbíjí do následujících a rozlišených stavů, předpokládá se, že je neměnná. Když se člověk dívá trochu blíže na každý z těchto stavů, všímá si, že se mění a ptá se jak by mohly vytrvat, kdyby se neměnily, chápání pospíchá nahradit je řadou kratších stavů, které se následně v případě nutnosti dál rozbíjejí a tak dále až do nekonečna. Jak ale si můžeme pomoci uvidět, že podstatou trvání je plynutí, a že to pevné umístěné vedle sebe nám nikdy nevytvoří nic, co má trvání. Nejsou to ty „stavy“, jednoduché momentky, které jsme opětovně prováděli v průběhu změny, které jsou reálné, naopak, je to proud, kontinuita přechodu, je to ta samá změna, která je reálná... To, co zde máme, je jenom nepřetržitý nápor – změny, stále se držící sebe v trvání nekonečně se rozšiřujícím (Henri Bergson, La pensée et le mouvement; překl. M.L. Andison v Tvořivá mysl (Creative Mind) New Jersey, 1965, str. 15-17)
Proto nás tedy Henri Bergson vyzývá pochopit činitele růstu v činnosti, namísto zabýváním se zkamenělými produkty – on nás zve zakusit to, co on nazývá intuicí.
Mezi těmi, kteří učinili platnou výzvu a dílo Henri Bergsona, je nejvýznačnějším církevní otec Teilhard de Chabdin. Zde je souhrn jeho životního díla, který nacházíme na poslední straně jeho deníku, napsané 7. dubna 1955, tři dny před jeho smrtí.
Poslední strana z deníku Pierre Teilhard de Chabdina
Zelený čtvrtek Čemu věřím
1. Sv. Pavel – tři verše: En pasi panta Theka.
2. Cosmos = Cosmogenesis - Biogenesis - Noogenesis - Christogenesis
3. Ty dva články mé víry:
Vesmír je vystředěný – Evolučně Vzhůru
Dolů
Kristus je střed Fenomén křesťanství
Noogenesis = Christogenesis
(= Pavel)
Ty tři verše jsou z prvního Pavlova listu Korintským: Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť (Kristus) pod nohy jeho podřídil všechno... Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil , a tak bude Bůh všecko ve všem (en pasi panta Theka) (I. Korintským XV, 26-28)
(Pierre Teilhard de Chardin, Budoucnost člověka (The Future of Man) překl. N.Denny, Londýn, 1964, str. 309).
Právě tak jako existuje Oheň a oheň, tj. nebeský Oheň božské lásky a oheň elektřiny, vzniklý třením, tak existuje také Voda a voda, tj. nebeská Voda mízy růstu, pokroku a evoluce a nižší voda instinktivnosti, „kolektivního podvědomí“, pohlcující kolektivnosti – která je vodou potopy a utopení. Tedy, žena, představená na kartě sedmnáctého Arkánu, nalévá vodu ze dvou váz – držených v levé a pravé ruce – které se mísí do stejného pramene.
... které se mísí do stejného pramene, běda! Zde je ta tragédie lidského života, lidských dějin a kosmického vývoje. Proud kontinuity – v dědičnosti, tradici a nakonec v evoluci – nepřináší jenom všechno to, co je zdravé, vznešené, svaté a božské z minulosti, ale také to, co bylo nekalé, nemravné, bezbožné a ďábelské. Všechno je to vrozená míchanice, nikdy nekončící, směrem k budoucnosti. To, co říká Verleine o řece Seině, ve svých Poèmes Saturniens, se dá také říci – s dobrým důvodem – o běhu lidského života, lidských dějinách a kosmické evoluci:
Stále Seino tu cestu plazivou musíš prodělat
Kroutíš se Paříží jak nějaký letitý had,
Blátivý had. Tvé přístavy naplnily
Náklady dřeva, uhlí a mrtvoly!
(Et tu coules toujours, Seine, et, tout en rampant,
Tu traînes dans Paris ton cours de vieux serpent,
De vieux serpent boueux, emportant vers tes havres
Tes cargaisons de bois, de houille et de cadavres!)
(Paul Verlaine, „Paris: A Nocturne“)
A také stejné se dá říci – také s dobrým důvodem – o slovech Victora Huga:
Tak jako řeka společné duše (Comme un fleuve d´âme communeOd pylonu bílého k runě kostrbaté Du blanc pylône à lâpre runeOd brahmína k pochodni římské Du brahme au flamine romainOd hierofanta k druidovi De l´hierophante au drideJakýsi druh božského fluida Une sorte de Dieu fluideProtéká žilami lidského pokolení Coule aux veines du genre humain)
( Victor Hugo, „Les mages“, 435-440)*
*Ze sbírky Les contemplations.
Jak „bláto letitého hada“, tak „jakýsi druh božského fluida“, opravdu tečou v žilách lidského pokolení.
Je to potom tedy dualismus? Opravdu tedy hadí jed a slzy Panny tečou věčně spolu v proudu Života?
Ano i ne – to jedno stejně rozhodně jako to druhé. Ano pro přítomnost, které je činností a vůlí; ne pro budoucnost, které je hvězdou moře porozumění a naděje. Protože pro činnost to je dualismus, který probouzí vůli a působí, že přechází od pasivního stavu do stavu aktivního – veškeré úsilí předpokládá praktický a konkrétní dualismus. Velicí mistři dualismu v dějinách lidstva, takoví jako Zarathustra, Buddha a Mání nechtěli vysvětlovat svět skrze dogma kosmické duality (Zarathustra) nebo psychické duality (Buddha) nebo dokonce psychicko-kosmické duality (Mání) ale spíše chtěli probudit spící vůli pro úsilí, které se projevuje schopností říci ano a ne.
Velcí mistři dualismu se odvolávali kvůli, aby ji probudili a zbavili váhy ospalosti. Chtěli dodat odvahu a smělost provádět v praxi lidské právo – právo výběru, právo říkat ano a ne.
Veliký Zarathustra chtěl, aby rytíři bojovali pod praporem světla, v boji proti temnotě – turánským modloslužebníkům, démonům nečistoty a nevědomosti a nakonec proti duchu Ahrimana nebo Satana. Chtěl, aby byli lidé, schopní říkat ano světlu – a kteří se následně naučí říkat ne temnotě.
Velký Buddha chtěl povzbudit vůli říkat ne velké rutině tužeb, které působí, že se otáčí kolo zrození. Přál si asketiky, s ohledem na automatický mechanismus psychiky, kteří se naučí říkat ano, pokud jde o svobodnou tvořivost ducha.
Veliký Mání, který vyučoval syntézu učení Zarathustry a Buddhy uvnitř křesťanství, si přál (ponechme stranou otázku, jestli to smíchání, které on provedl, bylo dobré nebo ne) zmobilizovat dobrou vůli celého lidstva – pohanů, buddhistů a křesťanů – pro jediné koordinované a všeobecné úsilí pro ano k věčnému duchu a ne k pomíjejícím věcem hmoty.
Cíl, kteří ti velicí mistři dualismu sledovali, byl praktický, tj. týkající se oblasti ano a ne. A my, pokud sledujeme praktický pozemský psychický a duševní cíl, nemůžeme přijímat tok lidského života, lidských dějin a kosmické evoluce tak jak je a nechat se jím unášet. Jsme vázáni zde rozlišovat mezi „blátem letitého hada“ a „jakýmsi druhem božského fluida“ a říkat ano a ne – se všemi praktickými důsledky, které toto ano a ne zahrnuje.
Současně nesmíme zapomenout, že sedmnácté Arkánum není jenom arkánem vody, která teče ze dvou váz a je smíchána do jednoho pramenu, ale že je také arkánem hvězdy – tím spíše, že tradiční název té karty je „Hvězda“.
Velká centrální hvězda na kartě – jako navíc celé souhvězdí osmi hvězd – nás povzbuzuje k úsilí vědomí spojit kontemplativní úsudek (žlutá hvězda s osmi paprsky) s aktivním úsudkem (červená hvězda s osmi paprsky) tj. spojit řídící princip chápání s řídícím principem vůle. Jinými slovy, vyzývá nás překonat dualismus skrze magickou a alchymickou operaci spojení protikladů, jeden ke druhému – toho, co se dá nazvat „sňatkem protikladů“. „Sňatek protikladů“ působí, že síla světla září do světa, který poskytuje budoucnost nejenom přijatelnou, ale také žádoucí, který přetváří budoucnost na příslib a který je antithézí téze autora Kazatele, syna Davidova, krále Jeruzaléma, který řekl: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“ (Kazatel I, 9).
Síla světla, které vyzařuje z té hvězdy – vytvořená sňatkem kontemplace a aktivity a která je antithézí téze, že „není nic nového pod sluncem“ – je naděje. Prohlašuje světu: „To, co bylo, je to, co se připravuje, že bude a to, co se učinilo, je to, co se připravuje, že bude učiněno. Existuje jenom to, co je nové pod sluncem. Každý den je jedinečná událost a zjevení, které se nikdy nebude opakovat.
Naděje, to není něco subjektivního, v důsledku optimistické nebo sangvinistické povahy.nebo v důsledku touhy po vyrovnání ve smyslu moderní freudovské a adlerovské psychologie. Je to světelná síla, která září objektivně a která směřuje tvořivou evoluci směrem k budoucnosti světa. Je to nebeský a duchovní protiklad pozemského a přírodního instinktu biologické reprodukce – který s proměnou vytváří přírodní výběr a později ve svém postupu vytváří s časem biologický pokrok. Jinými slovy, naděje je to, co pohybuje a řídí duchovní evoluci ve světě. Pokud pohybuje, je to objektivní síla a pokud orientuje a řídí, je to subjektivní světlo. To je důvod, proč o tom můžeme mluvit jako o „světelné síle“.
Naděje je pro duchovní evoluci tím, čím je instinkt reprodukce pro biologickou evoluci. Je to síla a světlo konečné příčiny světa nebo, přejete-li si, síla a světlo ideálu světa – magické záření „bodu Omega“, podle Teilhard de Chardina.
Tento „bod Omega“, ke kterému směřuje duchovní evoluce – nebo evoluce „noosféry“, která se vítězně vzdouvá nad „barysférou“ a „biosférou“ – je centrálním bodem naděje „personifikovaného světa“. Je to bod úplného sjednocení vnějšího a vnitřního, hmoty a ducha tj. Bohočlověk, vzkříšený Ježíš Kristus, právě tak jako „bod Alfa“, prvotní iniciátor skutečné příčiny, je Slovo, které dává do pohybu elektrony, atomy, molekuly, tj. pohyb, směřující k jejich sdružování do planet, organismů, rodin, rodů, království. . .
„Já jsem Alfa i Omega“ (Zjevení XXI, 6) – to je způsob, jak se čte poselství centrální hvězdy, na kartě sedmnáctého Arkánu tarotů – což znamená říci, „Já jsem činnost, skutečná příčina, která dává do pohybu vše a já jsem kontemplace, konečná příčina, která k sobě přitahuje vše, co je v pohybu, já jsem prvotní čin a já jsem věčné čekání – pro všechny, aby dospěli tam, kde jsem já“.
Zde je důvod, proč říkáme ne, dualismu, viděného ve světle budoucnosti, právě tak jako mu říkáme ano, ve světle přítomnosti. Je to naděje, ovoce sňatku protikladů, která obhajuje dualismus pro nás a která nás nejenom vyzývá věřit na konečnou jednotu protikladů, ale také k práci se zaměřením na uskutečnění tohoto sjednocení což je smysl a cíl duchovního cvičení, kterým je sedmnácté Arkánum tarotů. Protože se musí znovu opakovat: Velké Arkány tarotů jsou duchovní cvičení, jejichž samotné provádění vyučuje „arkány“ (to, co člověk musí znát, aby učinil objevy) každého Arkánu.
Nuže, duchovní cvičení sedmnáctého Arkánu je cvičením úsilí vidět dohromady – „rozjímat“ – podstatu biologického růstu (činitele růstu) a podstatu duchovního růstu (naděje) aby se nalezla nebo spíše znovu nalezla jejich analogie, jejich vnitřní příbuznost a konečně jejich základní totožnost. Protože to je věcí pochopení podstaty vody, která protéká, jak v neviditelném procesu růstu, množení a nepřetržitosti v biologické reprodukci, tak v jasnosti čistých výšin naděje. Proto tedy je to věcí dospění k poznání vody, takové, jak je chápána v Mojžíšově příběhu o druhém dnu stvoření, kde Bůh „oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou“ (Genesis I, 7) a pochopení („po-chopení“) že to světlo, které plyne nad vědomím a instinktivní úsilí, které plyne pod vědomím, jsou v podstatě stejné věci – oddělené, aby působily podle dvou odlišných způsobů – totiž voda, která je principem růstu a evoluce, jak biologické, tak duchovní. Takto je nutné dospět k intuitivnímu pochopení, tj. bezprostřednímu a obdařenému jistotou jasnosti, že princip tekuté mízy a princip naděje je jedno a to samé, totiž princip vody. Tekutá míza je nositelem činitele růstu a stejně tak naděje, když je věcí růstu, ve smyslu „přeměnitelnosti“ věcí, tj. jejich přeměn v souladu s jejich božskými pravzory. Tedy, naděje je nositelem činitele růstu v duchovní evoluci. Působí ve sféře umístěné nad vědomím, zatímco činitel růstu v biologické evoluci působí ve sféře pod ním (srov. Genesis i 7 týkající se „vody pod klenbou“ a „vody nad klenbou“).
To je důvod, proč karta sedmnáctého Arkánu tarotů představuje ženu, mateřský princip, mezi souhvězdím naděje na ní a proudem kontinuity biologického života pod ní. Protože každá matka vyznává dvojí víru – víru božské naděje, že budoucnost bude skvělejší než přítomnost a víru pozemské kontinuity, že proud následujících generací půjde dopředu – ve směru označovaném nadějí shora. Každá matka ví – pokud je matkou – že pod proudem generací existuje v činnosti prvotní magický podnět skutečné příčiny (Alfa) světa a že konečná příčina (Omega) světa neochabne v jejím řízení a v přitahování jí k sobě. Jinými slovy, každá matka vyznává – už samotnou skutečností, že je matkou – božský původ světa a božský cíl světa. Kdyby tomu tak nebylo, odmítnula by rodit, tj. dát zrod dětem, které by jinak byly odsouzeny být oběťmi nemožnosti. Proto také můžeme pojmenovat sedmnácté Arkánum „arkánem Matky“ nebo „arkánem Evy“. V ní jsou aktivně přítomné, současně, intuice božské naděje a prvotní magie požehnání Stvořitele („Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji“ – Genesis I, 28)
Staré národy čerpaly naději pro život a pro smrt v mystériích Matky. Mám ba mysli nejenom mystéria eleusijská ale také řadu jiných, včetně mystérií bohyně Isis v Egyptě. Ale podstata všech těchto mystérií Matky se dá najít vyjádřená v epištole k Římanům apoštola Pavla:
Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu... (Římanům VIII, 19-23)
Zde to je nejenom duše všech starověkých mystérií Matky, ale také všech moderních doktrín „transformismu“ a biologické a duchovní evoluce! Protože moderní evolucionismus není jenom v jádru renesancí vědeckého přestrojení starověkých mystérií Matky – mystérií naděje a „sténání k porodu“. Mystérie Otce obsahují „co“ – spasení skrze Syna a mystérie Matky obsahují „jak“ – biologickou a duchovní evoluci. Tedy, přírodní věda je orientována směrem k tomu jak světa a z toho důvodu je na cestě směrem k obnovení starověkých mystérií Matky – znalosti evoluce, zatímco křesťanské náboženství je v první řadě orientováno směrem k mystériím Otce – spasení skrze Syna. Je to díky Teilhard de Chardinovi, hermetikovi naší doby z boží milosti, kterému dlužíme tu syntézu – nebo přinejmenším cestu k této syntézi – o tom co a jak tohoto světa, tj. náboženství a vědy, což je úkolem a posláním hermetismu. Proto může tedy každý rozjímat o hadu evoluce, ukřižovaném na kříži božské prozřetelnosti a o synu Synu Boha, ukřižovaného na kříži evoluce hada – a odtud čerpat naději pro život a smrt. Zde evoluce a spasení – dvě pravdy, vědy a náboženství – nejsou již nadále v protikladu; nesou společně poselství naděje.
Nezapomínejme ale, že tato dnešní syntéza má svoje dějiny a že to je také díky mnoha „porodním bolestem“. Zrodila se po dlouhé řadě ustavičných snah, ze století do století. Snahy Hérakleita, filosofa věčné změny hmoty a snahy gnostiků, kteří způsobili, že se v lidských dějinách ozývá drama pádu a návratu Sophia Achamoth, snahy sv. Augistina, otce filosofie dějin, který vynesl na světlo dvojí proud v dějinách lidstva – proud „pozemského města“ a „města božího“. Snahy hermeticko-alchymistických myslitelů, kteří potvrzovali a neúnavně znovu potvrzovali princip přeměnitelnosti toho, co je nízké, na to, co je vznešené. Snahy Martineze de Pasqually, který napsal své Traité de la réintégration des îetres („Pojednání o opětovném spojení Bytostí“). Snahy Fabre d´Olivera, autora L´histoire philosophique du genre humain (Filosofické dějiny lidstva) ukazující dynamickou činnost trojúhelníku, osud-svoboda-prozřetelnost, v lidských dějinách. Snahy H.P.Blavatské, která doplnila a vzepřela se materialistickému evolucionismu Charlese Darwina dech beroucí vidinou duchovní evoluce vesmíru. Snahy Rudolfa Steinera, který zdůrazňoval, že středem přitažlivosti duševně-kosmické evoluce je Ježíš Kristus (je to potom jenom malý krok k bodu Omega Teilhard de Chabdina). Všechny tyto snahy přispěly – viditelným nebo neviditelným způsobem – k dnešní syntéze. Ony žijí, všechny dohromady, všechny dohromady, v současné syntézi evoluce a spasení, která je ovocem tohoto kolektivního úsilí, ze století, do století. Opravdu, z tohoto sloučení názorů září pravda. Protože to není střetnutí názorů, kterému vděčíme za tuto syntézu, ale spíše jejich spojení jako základních prvků „duhy míru“.
Ta syntéza pravd o spasení a evoluci je skutečně duhou, ve které jsou zářící nesmrtelné zásady pravd úsilí minulosti – očištěné o dočasnost a náhodnost, které je zahalovaly.
Moderní „transformismus“ biologické a duchovní evoluce není například následkem vyvrácení starověké a středověké alchymie, ale spíše skutečností, že základní alchymické dogma transmutace bylo přijato současnými mysliteli. Očištěné o dočasné a náhodné prvky – jako orientace na cíl, vytvořit hmotné zlato, hmotný kámen mudrců a hmotný všelék – alchymie dnes oslavuje svou apoteózu v záři duhy syntézy spasení a evoluce. Dnes alchymie vystoupila ze svých temných alchymických kuchyní, kde její adepti často celá jmění a květ svého života – aby byli instalováni v laboratoři mnohem cennější, v ohromném rozsahu vesmíru. Nuže, je to svět, který se stal alchymickou laboratoří, právě tak jako se stal mystickou oratoří. Je to zisk nebo ztráta pro alchymii? Je to ztráta nebo zisk pro alchymii, že přestala být tajným – často posedlým – zaměstnáním nějaké sekty a že se stala „vladařem myšlenek“ pro lidstvo? Co se stalo z tajného umění transmutace kovů, výroby kámene mudrců a přípravy všeléku – světlo naděje pro každého pro syntézu mezi spasením (spasením duší) a kosmickou evolucí? Odpověď je zřejmá: Dnes jsme svědky triumfu alchymie – bezpříkladného triumfu, překonávajícího ty nejunáhlenější naděje z minulosti.
Co je pravdou o alchymii, je také pravdou o Augustinově filosofii dějin. Kříž „pozemského města“ a „města božího“, který sv. Augustin viděl především v dějinách Izraele a Římského impéria byl dnes přeměněn, když si zachoval svou nesmrtelnou podstatu, na kříž spasení a evoluce, kříž náboženství a vědy – do posledního řešení, kříž ora et labora („modli se a pracuj“) nebo milosti a úsilí. Augustinovo vidění proto tedy také žije v duze moderní syntézy spasení a evoluce.
A to, co je pravdou o alchymii a sv. Augustinovi, je také pravdou o všech ostatních příspěvcích – starověkých, středověkých a moderních – pro syntézu spasení a evoluce. Práce všech těch, kteří vyučovali cestě – mystické a duševní cestě očištění, osvícení a spojení nebo historickému a společenskému způsobu pokroku civilizace, prostřednictvím společenské a morální spravedlnosti, nebo biologického způsobu evoluce, z oblasti chemických prvků do oblasti živoucích organismů a z oblasti živoucích organismů do oblasti bytostí, obdařených myšlením a řečí – dílo těch všech, já říkám, které nás učí způsobu osobní a kolektivní dokonalosti, je v duze syntézy spasení a evoluce, v duze naděje lidstva. Protože tato duha je tradice v plném rozkvětu – je to živoucí tradice, která dosáhla určitého stupně třpytu. Z toho důvodu, nezapomínejme také na básníka:
... je to on, kdo navzdory trnům (... c´est lui qui, malgré les épines,
Závisti a posměchům, L´envie et la dérision
Kráčí, skloněn pod tvými pozůstatky Marche, courbé dans vos ruines
Shromažďující tradici. Ramassant la tradition
Z tradice úrodné De la tradition féconde
Pochází vše, co svět pokrývá Sort tout ce que couvre le monde
Vše, čím nás nebe může obdařiti Tout ce que le ciel peut bénir.
Každá myšlenka, lidská nebo boží Tout idée, humaine ou divine
Jejíž kořeny v minulosti leží Qui prend le passé pour racine
Má listoví své v budoucnosti A pour feuillage l´avenir.)
(Victor Hugo, „Fonction du poète“, 287-296)**Ze sbírky Les rayons et les ombres, Paříž 1928, str. 19
Člověk nemůže minout poesii, když připisuje hodnotu tradici. Celá bible poesií dýchá – epickou, lyrickou a dramatickou – a podobně je Zohar plný poesie.
Hlavní dílo sv. Jana z Kříže jsou prostě komentáře k poetickým veršům, které on napsal. Poetický impuls zaznívá v celém díle Otce Pierre Teilhard de Chardina takovým způsobem, že jeho kritikové – jak to chápu z rozhovoru s jedním z nich – v tom vidí slabost, která je trestuhodná z vědeckého, filosofického a teologického hlediska. Oni se ale mýlí, protože poesie je nadšení a nadšení dává křídla imaginaci a bez okřídlené imaginace – řízené a ovládané přísnými zákony vnitřní souvislosti a souhlasnosti se skutečností – není žádný pokrok možný. Nelze se obejít bez poezie, protože se nelze obejít bez nadšení imaginace. Je pouze třeba být na stráži, aby člověk nebyl unesen imaginací, která hledá oslnivost a ne pravdu, tj. aby miloval a hledal jenom to, co je související a v souladu se skutečností, je to tím, co nazýváme „génius“ nebo plodnost v oblasti lidského snažení.
Hermetismus se také nemůže bez poezie obejít. Co je Smaragdová deska Hermese Trismegista, ne-li dílo vznešené poesie. Určitě to není „jenom poesie“, v čistém a prostém smyslu verbální a hudební estetiky, protože podporuje velká mystická, gnostická, magická a alchymická dogmata, ale o nic více to není rozvláčné pojednání v próze. Je to píseň pravdy, týkající se tří světů.
A velké Arkány tarotů? Nejsou to volání okřídlené imaginace, v rámci a ve směru, které je každému z nich vlastní? Jsou to symboly. Ale co se dá se symboly činit, ne-li použít pro ně inspirované imaginace, zaměřené k jejich významu, cestou vůle, poslušné zákonů vnitřní spojitosti a v souladu s vnějšími a vnitřními – hmotnými a duchovními – skutečnostmi zkušenosti? Tedy, poezie není prostě otázkou vkusu, ale spíše ukázkou plodnosti (nebo sterility) ducha. Bez poetické žíly by nemohl být přístup k životu hermetické tradice.
Milujme proto poezii a važme si básníků. Protože to nejsou vévodové markrabí s hrabata, kdo vytváří pravou šlechtu lidstva, ale spíše básníci. Člověk je ušlechtilý (ve smyslu ušlechtilosti srdce) natolik, nakolik je ve svém srdci básníkem. A protože každá lidská duše je v zásadě současně duchovním, šlechticem a pracovníkem, nepopotlačujme tu šlechetnost v nás, přeceňováním praktických cílů nebo zabýváním se naší spásou, ale naopak, zušlechtěme naši práci a naše náboženství přijmutím dechu poetické inspirace, To žádným způsobem neznečistí funkce duchovního a pracovníka. Proroci Izraele byli velikými básníky a píseň sv. Pavla o lásce (caritas) je dílem, které nebylo dosud překonáno. Pokud jde o práci, existuje z ní radost jenom pokud je povznesena nad ducha otroctví, účastí na poetickém nadšení „velkého lidského úsilí“.
Ať je tomu jakkoliv, jsme vázáni záležitostí týkající se problému poezie, pod názvem sedmnáctého Akánu tarotů – Arkánu vody, nad a pod klenbou, Arkánu naděje a spojitosti. Protože poesie je spojením horních vod a spodních vod druhého dne stvoření. Básník je bodem, ve kterém se rozdělené vody setkávají a kde se sbíhá proud naděje a spojitosti.
To je důvod, proč je nutné být ztělesněným, mít tep a vřelost pozemské krve, aby byl člověk schopný tvořit poetická díla – a nejenom poetická díla subjektivního významu (setramy) ale také díla objektivního významu (motramy). Bylo nutné být ponořen do tepla lidské krve, tj. být ztělesněný a vystoupit nad to, spojením se zářivou krví nebes, tj. s nadějí, aby se například Davidovy žalmy mohly zrodit. Nebylo to v nebi, ale spíše na zemi, kde se Davidovy žalmy zrodily. A jednou zrozené, staly se zbrojnicí magických manter, nejenom na zemi, ake také v nebi. Protože ty mantry, tj. magické formulace žalmů se požívají nejenom mezi bytostmi s teplou krví, tedy lidskými bytostmi, ale také mezi bytostmi se zářivou krví – bytostmi z nebeských hierarchií.
Mantry – formulace magické důležitosti v těch třech světech – se zrodily ze sňatku tepla a světla. Z pozemské krve, nositelce kontinuity a z nebeské krve, nositelce naděje.
Na druhé straně, každé lidské slovo se může stát magickým, pokud je upřímné k bodu zapojení krve a současně je naplněné, jestliže je upřímné, v bodu zapojení krve a jestliže je současně naplněné vírou, v bodu uvedení do pohybu zářivých vod shora. „Velký výkřik“, který vydal Ježíš Kristus na kříži, když odevzdal svého ducha (viz Matouš a Marek) byl následován zemětřesením „...chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely...“ (Matouš XVII, 51-52) – protože tento výkřik současně přinesl poslední kapku prolité lidské krve a celý oceán světové naděje.
Proto tedy z následujícího vyplývá, že magické formule nejsou vynalézány – právě tak, jako se nevynalézá pravá poezie – ale jsou zrozené z krve a světla. To je důvod proč se v posvátné magii používají zpravidla posvátné formule – a to ne, protože jsou starobylé, ale spíše, protože se zrodily výše uvedeným způsobem a jako takové byly vyzkoušeny. To například dobře znal Martinez de Pasqually. Rituály jeho magických invokací se skládají jenom z tradičních formulí, převzatých předevší ze Žalmů – ne protože byl věřícím katolíkem, ale výlučně vzhledem k jejich magické účinnosti (v magii, kterou on vyučoval a provozoval).
Posvátná magie se liší od nezávislé nebo osobní magie – mimo rozdíly, které jsme uvedli ve třetím Dopisu – také v tom, že „používá“ činitele růstu, zatímco nezávislá magie pracuje především s magickým činitelem elektrické povahy. Jsou to tedy tyto dva činitele, o kterých následující úryvek z Kázání na hoře pojednává:
Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své. Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď „ano, ano – ne, ne; co je nadto, je ze zlého. (Matouš V, 33-37)
Citovaný úryvek tedy říká, že realita je chráněná od libovůle lidské vůle – nebe a země jsou přiděleny Bohu, Jeruzalém je přidělený jiné osobnosti (osobnosti „velikého krále“) a hlava (svého vlastního těla) je vyhrazená pro činitel růstu, který je odloučený od lidské libovůle („protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal“). Nebe, země, Jeruzalém a hlava nejsou jenom odloučené od lidské libovůle, ale také od libovůle hada – od elektrické síly způsobené třením a konfliktem. Není to magický činitel, který ovládá realitu – nebe, zemi, Jeruzalém a hlavu – ale spíše jiný činitel, který slouží jenom Bohu a jeho služebníkům (veliký král). Tedy, tento jiný činitel – tento činitel, odloučený od lidské libovůle a od libovůle hada – je to, co jsme označili jako „činitel růstu“. A je to on, který je činitelem posvátné nebo božské magie
Zde máme celý problém rozdílu mezi magickými jevy a zázraky, mezi tím, čeho osobní nebo nezávislá magie provádí a tím, co posvátná nebo božská magie uskutečňuje, Ačkoliv o tomto problému bylo pojednáno pod názvem třetího velkého Arkánu tarotů „Císařovna“, je zde uveden nanovo, pod názvem sedmnáctého Arkánu, v novém a zvláštním hledisku. Protože problém osobní magie a božské magie byl předložen v meditaci v třetím Arkánu především z hlediska autora, zdroje iniciativy magické operace – ať osobní nebo božské – zatímco nyní je stejný problém předkládán z hlediska činitele – aktivního způsobu této operace.
Činitel božské magie je tedy zásadně odejmut z osobní lidské vůle, zatímco činitel osobní magie není. Je to činitel růstu, který je používán jako „nástroj“ v božské magii. A je proto tedy dynamickým způsobem zázraků, pokud „zázrakem“ chápeme účinek činnosti síly, která je zásadně a výlučně odňata z lidské osobní vůle, ale která současně není lhostejná k morálnímu úsilí lidské osobní vůle a může jí propůjčit moc realizace vyšší než síly fyzického, biologického, psychologického a intelektuálního determinismu, tj. mimo přírodní, psychické a intelektuální zákony. Božská magie je tedy proto morální vědomí, které vyvolává pomoc vyššího morálního vědomí, které potom odpovídá tomuto vyvolávání uvedením do pohybu činitele růstu – nižší vody kontinuity života a vyšší vody naděje. A všude, kde naděje a kontinuita pracují společně v odpovědi na morální vyvolání lidské vůle, dochází k zázraku. Zázrak je potomkem naděje, tj. „vyšších vod nad klenbou“, do oblasti kontinuity, tj. „nižších vod pod klenbou“ a je činem těch dvou spojených „vod“.
Ani věda, ani osobní nebo nezávislá magie, nemůže provádět zázraky. Jenom řada „determinismů“ (nebo zákonů) jeden proti druhému, jsou uvedeny do hry, tj. vítr pohybuje vodou, teplo pohybuje vzduchem, elektřina vyrábí teplo. Věda se tedy zásobuje mechanickým pohybem, pomocí tepla a elektřiny. Působí konverzi elektřiny na teplo a tepla na mechanický pohyb. V „poznávací činnosti“ pokračuje věda od viditelného pohybu k jeho neviditelným příčinám a v „realizační činnosti“ pokračuje, od neviditelných sil k jejich viditelnému pohybu. Takto vedený výzkum vedl k objevení nukleární energie. Elektrony, protony, neutrony atd. nukleárních atomů jsou neviditelné, ale nukleární exploze je určitě viditelná.
Zde to proto tedy je kruh vědy, stoupající od viditelného k neviditelnému v teorii a klesající od neviditelného k viditelnému v praxi, Je to starodávný symbol hada který kouše svůj ocas:
Protože tento kruh je uzavřený – ne ve smyslu rozměru kruhu, protože ten může růst nekonečně, ale spíše v tom smyslu, že to je a vždy bude kruh bez otevření (na rozdíl od spirály, která je „otevřený kruh“). Síly tepla, magnetismu, elektřiny a nukleární síly jsou tak objeveny – a řada dalších sil, skrytějších a ještě delikátnějších, může být objevena – ale objeveny jsou jenom síly, tj. příčiny mechanického pohybu. V tom je tento kruh uzavřen a to je důvod – bez působení na ně zvenčí, takového jako Teilhard de Chardina – je to vězení a zotročení ducha.
To, co je pravdou o přírodních vědách, je také pravdou o osobní a nezávislé magii. Ta rovněž postupuje přesně stejným způsobem – sestupuje v teorii a vystupuje v praxi. Moderní autoři magie mají naprostou pravdu v podporování zásady, že magie je věda a že se zázraky, jako takovými, nemá nic společného.
Magie je studium a praxe řízení tajných sil přírody. Je to věda – čistá nebo nebezpečná – jako všechny vědy... (Papus, Traité méthodique de magie pratique, Paříž, 1970, str. V)
Zde musíme pouze dodat, že to je pravda a že „tajné síly přírody“ jsou tajné jenom na omezenou dobu, totiž, do jejich objevení přírodními vědami – které prostě objevují a a činí ovladatelnými „tajné síly“ přírody, jednu po druhé. Je to tedy proto jenom otázkou času, až se snahy magie a snahy přírodní vědy ztotožní a stanou se identickými.
Na druhé straně je ale také pravdou, že uzavřený kruh vědy, který je vězením a zotročením ducha, platí také pro osobní magii. Magie, pokud je vědou - a tou je – má stejný osud jako věda, tj. zajetí v uzavřeném kruhu. A když dále říká Papus, ve svém úvodu k jeho Traité méthodique de magie pratique, že „Magie, můžeme říci, je materialismem budoucích rytířů Krista. . .“ (str. vi) tak tímto tvrzením připouští skutečnost zajetí magie, jako takové, v uzavřeném kruhu jediného pohledu na svět, který on nazývá „materialismus“. A dává výraz své naději, že v budoucnosti bude zasažen zvenčí tento uzavřený kruh budoucích magiků („rytířů Krista)... jinými slovy, že budoucí Teilhard de Chardinové udělají pro magii to, co on udělal pro vědu, že otevřou uzavřený kruh a přemění ho na spirálu.
Když Louis Claude de Saint Martin opustil kruh žáků Martinez de Pasqually, kteří provozovali ceremoniální magii – bez popírání schopnosti jeho účinnosti pro realizaci – aby přijmul za svůj druh mysticismu a gnóze Jacoba Brehma, bylo to protože cítil, že ceremoniální magie je uzavřený kruh, zatímco on usiloval o neomezenou kvalitativní dokonalost, tj. o Boha. Protože dokonce i když bylo dosaženo nejvyššího cíle invokací ceremoniální magie Martineze de Pasqually, když dokonce došlo k úspěchu realizace „průchodu“, při kterém by se zjevil vzkříšený Ježíš Kristus, byla by to jenom věc „přechodu“ s podivuhodným zjevením, spíše než bezprostředním a určitým zjevením Kristovy podstaty v lidské duši. Kruh tohoto typu magie, jakkoliv vznešený může být jeho cíl, je uzavřený v tom, že je to vždy jenom zjevení skrze „přechody“. Ale Saint-Martin žíznil a hladověl po intuitivním spojení – duše s duší, ducha s duchem – a nic menšího než to jej nemohlo uspokojit. On říká ve svém Mon portrait historique et philosophique („Můj filosofický a historický portrét“):
Jsou lidé, kteří jsou odsouzeni k času. Jsou takoví, kteří jsou odsouzeni (nebo povoláni) k věčnosti. Znám někoho z tohoto druhého druhu a když ti, kteří jsou odsouzeni k času, by si přáli soudit jeho věčnost a vládnout mu žezlem svých časů, dá se předpokládat jak s ním budou zacházet. (Louis Claude de Saint-Martin, Mon portrait historique et philosophique, 1789-1803, para. 1023, Paříř, 1961, str. 411).
Devátého dne v měsíci Brumaire (= listopad 1800) jsem vydal svůj překlad L´Aurore naisante od Jacoba Boehma. Při následném přečítání ve volném čase jsem pociťoval, že tato práce je požehnaná Bohem i člověkem, s výjimkou víru motýlů tohoto světa, kteří v ní neuvidí nic nebo kteří ji udělají předmětem své kritiky a sarkasmu. (Louis Claude de Saint-Martin, Mon portrait, para. 1013, Paříž 1961, str, 408).
Byl bych trpící a nešťastný mnohem déle, kdyby mě Bůh mnohem dříve neseznámil s věcmi, se kterými mne seznámil nyní, díky plodům úrodných základů mého přítele B (=Boehme). To je důvod, proč byly tyto skvělé dary tak dlouho pozdrženy: (Louis Claude de Saint-Martin, Mon portrait, para. 902, Paříž, 1961, str. 379).
Tedy, „skvělé dary“, o kterých je zde řeč, nejsou jevy magické, ale spíše zjevení ve vnitřním životě intuice a inspirace.
Při navrácení k problému rozdílu mezi magickými jevy a zázraky by se mělo říci, že to první spadá pod hledisko lidského vědeckého poznání a moci a to druhé pod hledisko božského poznání a moci – což znamená říci, že vědomá lidská účast na zázracích posvátné magie začíná s mysticismem, pokračuje ke gnózi a končí v zázracích, tj. v praktické posvátné magii: ex Deo, in Deo, per Deum („z Boha, v Bohu, skrze Boha“). Byl to způsob ex Deo, in Deo, per Deum, který byl vnitřním voláním Saint-Martina a to je důvod, proč se nemohl spokojit se způsobem ex homine, in homine, ad Deum (z člověka, v člověku, k Bohu) – způsobem toho nejvznešenějšího druhu ceremoniální magie v jeho době, způsobem školy Martineze de Pasqually. Saint-Martin, když opustil uzavřený kruh této školy, zůstal nicméně vděčný za zkušenost, kterou tam získal a udržoval si svůj obdiv pro mistra této školy. Řekl o něm:
Kdyby Martinez de Pasqually, který byl mistrem pro každého z nás, mne chtěl poznat, uvedl by mne na jinou cestu než se tomu tak stalo a udělal by ze mne jiného člověka, ale nicméně jsem mu nevýslovně morálně zavázán a denně děkuji Bohu, že mi nechal se účastnit – ačkoliv jenom v malém měřítku – na světle tohoto mimořádného člověka, který, ze všech lidí, které znám, byl tou jedinou žijící osobou, kterou jsem nemohl minout. (Louis Claude de Saint-Martin, Mon portrait, para. 167, Paříž, 1961, str. 107).
Je tomu tak, že pro Saint-Martina, kruh Martineze de Pasqually – vězení natolik, že byl uzavřeným kruhem – hrálo roli prvního kruhu spirály. A když hledal a nalezl cestu ven, nemohl to vidět jinak než jako první krok v „nekonečné spirále“ do které byl upoután.
Když hledal a nalezl cestu ven, byl proto tedy ten kruh ceremoniální magie školy Martineze de Pasqually neuzavřený, jestliže jej mohl Saint-Martin opustit?
Kruh ceremoniální magie – právě tak jako kruh vědy – je uzavřený v principu, ale každá jednotlivá lidská duše jej může opustit, přijmutím vznešenějšího ideálu a zřeknutím se všech výhod, které mu ten kruh nabízí. To je důležité hledisko významu Kristova výroku: „Já jsem dveře“ – totiž, že existuje nějaký východ z každého uzavřeného kruhu, ze všeho zotročení ducha. „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu“ (Jan x, 9) což znamená říci, že jestliže někým pohybuje láska k Bohu a k bližnímu, může vstoupit do každého uzavřeného kruhu a může jej opustit.
Namísto vězení „nalezne pastvu“, tj. bude se pohybovat ve spirále. Je tomu například tak, že Teilhard de Chardin mohl vstoupit do uzavřeného kruhu vědy, aniž by byl zachycený a mohl tento kruh opustit jeho přeměnou do spirály. Je tomu také tak, že Saint-Martin mohl vstoupit do uzavřeného kruhu ceremoniální magie, aniž by byl jím zachycený a mohl jej také opustit jeho přeměnou do spirály.
Spirála, to je ta „dobrá zpráva“ (tj. evangelium) pro všechny ty v zajetí uzavřených kruhů. Ježíš Kristus řekl Natanaelovi:
„Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ,Viděl jsem tě pod fíkem? Uvidíš věci daleko větší. ... Amen, amen, pravím vám uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. (Jan I, 50-51)
„Nebesa otevřená“ – to je cesta spirály do nekonečna, která se otevírá.
Ta spirála je arkánem růstu – jak duchovního, tak biologického. Rostlina roste, následujíc pohyb spirály; nějaká představa, nějaký problém, roste.podobně, následujíce pohyb spirály. Nejenom větve stromu se nacházejí uspořádány do spirály, ale také „letokruhové“ kruhy, které se tvoří každý rok mezi kůrou a středem kmene stromu, vytvářejí stopy nebo účinky činnosti kruhového růstu ve dvou rozměrech – vertikálním a horizontálním – současně, tj. pokračování ve spirále. S ohledem na představy a problémy, ty rostou v lidském vědomí řadou expanzí a kontrakcí, tj. koncentrickými kruhy, podobnými letokruhům kmenu stromu, protínajících se ve dvou rozměrech – v šířce a výšce. Tak tomu bylo v létech 1919/1920, když jsem se poprvé zabýval velkými Arkánami tarotů ze čtyřech hledisek, zahrnujících posvátné jméno יתרת (YOD-HÉ-VAU-HÉ) které se mi tenkrát představilo jako jednota, zahrnující přírodu, člověka a nebe nebo alchymii, ethický hermetismus a astrologii – spojené v theurgii. Tedy, po mnohých navráceních k tomuto tématu, současné meditace o tarotech se také zabývají těmi čtyřmi hledisky, které vytvářejí posvátné jménoיתרת , ale nyní se již představují jako jednota mysticismu, gnóze a posvátné magie v hermetismu. Proto tedy je to příklad růstu představ a problémů – odehrávající se ve spirále, ve dvou rozměrech.
Nebo zvažme dějiny díla přípravy na příchod Krista... Evangelium podle Matouše je shrnuje v podobě genealogie, kterou na jejím konci shrnuje jedinou následující větou:
Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct (Matouš I, 17).
Zde je spirála dějin přípravy na příchod Krista – spirála třech kruhů nebo „kroků“, každý krok byl čtrnáct generací. První kruh nebo krok spirály je kruh, kde trojnásobný otisk patriarchů, Abraháma, Izáka a Jakuba – otisk, kterému odpovídá svátost křtu, ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého – umožnil zjevení na hoře Sinaj a ujednání spojenectví, ke kterému tam došlo a měl za výsledek, že Zákon (Torah) se stal duší lidské osobnosti: Davida. Protože to bylo v Davidovi, že přikázání a nařízení Zákona – zjevené „se hřměním a blýskáním a těžkým oblakem na hoře. . . takže se všechen lid, který byl na hoře, třásl (Exodus xix, 16) – se stalo zvnitřnělé k bodu, že se stalo láskou a svědomím, účastí srdce, zamilovaného do jejich pravdy a krásy. Zákon se stal duší v Davidovi a to je důvod, proč se jeho hříchy také způsobily zrození nové síly v jeho duši – síly vnitřního pokání.
První krok spirály, čtrnáct generací, od Abraháma k Davidovi, proto tedy odpovídá procesu zvnitřnění, které se odehrává od svátosti křtu (tři patriarchové) přes svátost biřmování (smlouva na poušti Sinaj) ke svátosti pokání.
Ten druhý krok spirály, čtrnáct generací, od Davida k zajetí babylónskému, je „škola Davidova“ – škola vnitřního pokání – která měla za výsledek svůj vnější cíl, cíl odpykání, tj. vypovězení do Babylónu. Třetí kruh nebo krok spirály, čtrnáct generací, od vypovězení do Babylónu ke Kristovi, odpovídá tomu, co se duševně odehrává mezi posledním dějstvím svátosti pokání, tj. rozhřešením a svátostí svatého příjímání (eucharistie) – dějství přítomnosti a přijetí Krista.
Jan Křtitel „připravil cestu Páně a vyrovnal mu stezky“ (Matouš iii, 3) opakováním – ve zkráceném tvaru – celých dějin přípravy na příchod Krista, tj.cestu pokání, kterou byl jeho „křest vodou“. Protože „syn Davida“ byl „synem pokání“, ze své otcovy (Josefovy) strany a „synem nevinnosti“, ze své matčiny (Mariiny) strany. Ježíš Kristus nemohl přijít do jiného prostředí než do prostředí panenské nevinnosti a nevinnosti vykoupené pokáním. Jan Křtitel je proto tedy ten, kdo – v dějinách světa – dovršil dílo přechodu od pokání k přijímání, je to on, kdo vedl za ruku prvního kajícníka, ze světa starověku k oltáři milosti nového světa. Tento okamžik nesmírné důležitosti se nedá popsat dokonaleji než v evangeliu podle svatého Jana:
Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. (Jan I, 35-39)
Bylo tomu tsk, že Jan Křtitel přenesl ovoce světa, který přicházel ke konci, do světa, který počínal. Jestliže tři svatí králové (mudrcové) položili u nohou dětského Ježíše trojnásobnou podstatu toho, čeho docílil starověký svět – zlato, kadidlo a myrhu – svatý Jan Křtitel dal Pánovi dar čtvrtý: čisté srdce, které mohlo vidět Božství („Hle, beránek Boží“) o kterém Pán měl říci: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Matouš V, 8).
Třikrát čtrnáct generací je proto tedy spirálou třech kroků cesty od Abraháma ke Kristu, právě tak jako období zlata, kadidla a myrhy byly třemi kroky spirály duchovní cesty lidstva, od patriarchů k duchovnosti – Ríši starověké Indie – ke Kristu. Protože věk zlata na této duchovní cestě, věk starověké Indie, byl následován duchovním věkem kadidla, věkem starověkého Iránu, kde kosmické zjevení rišů se stalo duší a záležitostí lidského srdce; a poté, ve svém pořadí, bylo následováno věkem myrhy – věkem truchlení a pokání, jehož byl Egypt tisíc let starou pochodní... starověký Egypt, o kterém říká Hermes Trismegistus ve svém pojednání, nazvaném Asclepius.
Což nevíš, Asclepie, že Egypt je obrazem nebes nebo, řečeno přesněji, v Egyptě veškeré působení sil, které vládnou a působí v nebesích byly přeneseny na zem, dolů? Ba, spíše by se mělo říci, že celý kosmos v tom přebývá v naší zemi, jako ve své svatyni. A přesto, přestože je odpovídající, že moudří lidé by měli mít znalosti všech věcech, předtím než k nim dojde, nesmíš být nechán v nevědomosti o tom, že přijde doba, kdy bude vidět, že marně Egypťané uctívali božství s upřímnou zbožností a srdečnými obřady a všechno naše božské uctívání se ukáže být zbytečné a neúčinné. Protož bohové se vrátí ze země na nebe, Egypt bude zapomenut a země, která byla kdysi domovem náboženství, zůstane zpustošená, oloupená o přítomnost svých božstev. Tato země a kraj se zaplní cizinci: Toho dne bude naše nesvětější země, ta země svatyní a chrámů, naplněná pohřby a mrtvolami...
Ó Egypte, Egypte, z tvého náboženství nezůstane nic, jenom planý příběh, kterému tvé vlastní děti, v čase, který přijde, nebudou věřit, nezůstane nic, jen vyrytá slova a jenom kameny budou vyprávět o tvojí zbožnosti ( Asclepius.iii, 24b-25; překl. W Scott, Hermetica, díl i, Oxford, 1924, str. 341-343).
To je hlas balzamujícího, mudrce moudrosti myrhy, který je důvěrně známý se smrtí, se zákony smrti – hlas egyptského Jeremiáše. A zde je hlas kadidla – hlas mudrce moudrosti kadidla – hlas žalmisty starověkého Iránu:
My nebudeme, ó Ahura Mazda! urážet tebe a Asha (Zákon) a Vahista Mananh (Nejlepší rozum) my, kteří se snažíme darem velebení tebe...
Když jsem tě poprvé pochopil, ó Mazda, ve své mysli – říká Zarathustra – upřímně pohlížím na Tebe jako na prvního činitele vesmíru a otce rozumu (dobré mysli) jako na pravého tvůrce pravého Zákona (Spravedlnosti) jako na Vládce nad činostmi lidstva.
Chválíme rozum Ahura Mazda, abychom pochopili svaté slovo.
Chválíme moudrost Ahura Mazda, abychom studovali svaté slovo.
Chválíme jazyk Ahura Mazda, abychom promluvili svatým slovem.
Uctíváme, každý den a noc, vrchol Ushidarena, dárce rozumu.
(Gathas v R.P.Masani, Náboženství dobrého života. Zoroastrianismus. Londýn, 1938 str. 52, 139).
Purusha (Člověk) je tohle všechno, to co bylo a co bude.
On je pánem nesmrtelnosti, která vzrůstá skrze (obětní) potravu...
Jedna jeho čtvrtina jsou všechny bytosti,
Tři jeho čtvrtiny jsou nesmrtelné v nebi.
Tři čtvrtiny na výšině vzpínají Purusha
Jedna jeho čtvrtina opět povstala zde (na zemi).
Tudíž se všemi směry rozšiřuje, jako ten kdo jí a ten kdo nejí.
(Rigveda x, 90, 2-4)*
*Překl. E.J.Thomas, Védské hymnus, Londýn, 1923, str.120-121.
Spirála izraelských třech kroků, každého o čtrnácti generacích a třech kroků duchovnosti – kroků zlata, kadidla a myrhy – ve všeobecných dějinách lidstva tím vytvořilo přípravu na příchod Krista. Nejsou tři týdny Adventu zkrácením této přípravy po tisíciletí – ten čtvrtý týden je jejich souhrnem: dílo Jana Křtitele?
Ať je tomu jakkoliv, je to zákon spirály, kterým se zde zabýváme. Protože to je spirála, která charakterizuje činnost činitele růstu, který je tématem sedmnáctého velkého Arkánu tarotů - jehož karta nám ukazuje vztah, který existuje mezi stelárním-ženským-fluidickým a růstovým principem. Jsou tam hvězdy na obloze, je tam nahá žena, která lije vodu ze dvou nádob a jsou tam dva keře, které rostou. Je to voda, která umožňuje keřům růst na písečné poušti, je to žena, která lije vodu a konečně to jsou hvězdy, odkud se vyzařuje jasnost, která se přetváří do tekutosti, skrze ženu jako prostředníka.
Žena proto tedy přetváří naději na kontinuitu tradice a generací. Tudíž je to tím, že keře rostou. Kontext té karty proto tedy představuje spirálu, která sestupuje z hvězd (první krok) k ženě (druhý krok) potom k vodě (třetí krok) a končí u keřů (výsledek, čtvrtý krok).
Žena proto tedy přetváří naději na kontinuitu tradice a generací. Tudíž je to tím, že keře rostou. Kontext té karty proto tedy představuje spirálu, která sestupuje z hvězd (první krok) k ženě (druhý krok) potom k vodě (třetí krok) a končí u keřů (výsledek, čtvrtý krok).
Karta odpovídá na otázku: Co potřebuje strom k životu? Hvězdy, žena a voda jsou zapotřebí – odpovídá ta karta. Opravdu, co je zapotřebí, aby pokračovala lidská evoluce? Naděje, mateřství a dědičnost jsou zapotřebí.
Co je podstatné, aby ta duchovní pravda nebyla zapomenuta a aby žila? Naděje, pravá tvořivost a tradice jsou základní faktory. Potvrzující svědectví třech stále přítomných svědků – ducha, krve a vody – je nutné. Pravé svědectví, skrze ducha, skrze krev a skrze vodu, nikdy neupadne v zapomenutí. Dá se zabít duchovní pravda, ale ona povstane z mrtvých.
Tedy, jednota naděje, tvořivosti a tradice je činitel růstu. Je to koordinovaná činnost ducha, krve a vody. Je proto tedy nezničitelná. A je to ten činitel růstu, který je v posledním rozboru předmětem Smaragdové desky Hermese Trismegista.
„A protože všechny věci byly zprostředkováním Jednoho, tak všechny tyto věci povstaly z této jediné věci jediným činem přizpůsobení“ – říká Smaragdová deska (Tabula Smaragdina, 3). Což odpovídá rčení: protože Jeden je stvořitelem podstaty všech věcí, tedy existuje jediný činitel, který přizpůsobuje existenci všech věcí jejich podstatě – princip přizpůsobení toho, co je zrozené, jeho stvořenému pravzoru. To je činitel růstu nebo princip evoluce. Je zplozený spontánním světlem naděje (slunce) odraženým do pohybu nižších vod (měsíc) který vytváří všeobecný tlak nebo „pohánění“ (vítr) který nese prvotní naději k její realizaci v materiální oblast (země) která ji dodává se svými tvořivými živly (tj. vyživuje nebo „ošetřuje“ ji). Takto Smaragdová deska pokračuje:.
Otec toho je slunce, matkou měsíc, vítr to přináší do jejího lůna, země je jeho chůvou (Tabula Smaragdina 4).
Spontánní světlo shora, světlo zrcadlící se dole, podnět nebo tlak evoluce, která je toho výsledkem a která používá hmotné živly pro svou realizaci – zde je úplný rozbor vnitřního procesu evoluce a růstu. Je to zde věcí činitele, který neustále přizpůsobuje existenci podstatě – činitel růstu, na který Smaragdová deska poukazuje pod termínem thelema:
Je otcem všeho díla zázračnosti (thelema) na celém světě. (Tabula Smaragdina, 5)
Nuže, slovo thelemos (θέλημος) označuje v řečtině, v básnickém jazyce „dobrovolný, spontánní“ a slovo thelema (τό θέλημα) a thelesis (ή θέλησις) označují v jazyce Nového zákona „touhu“ a „vůli“. Proto tedy autor Smaragdové desky chce vyjádřit povahu úmyslného a spontánního impulzu světa v transformaci a – jak říkáme dnes – v evoluci. On nám chce odhalit původní a podstatné faktory transformujícího činitele „transformismu“, aktivního činitele v základu evoluce. Tento činitel je popsán v šestnáctém pojednání v Corpus Hermeticum, Epištola Asklépia králi Ammónovi:
... se světlem, které se lije dolů a osvětluje všechny sféry, vody, země a vzduchu, vnáší život do všech věcí v této oblasti kosmu (včetně země) a rozněcuje je ke zrození a následnými změnami (metamorfózami) přetváří žívá stvoření (jedno do druhého, ve způsobu spirály – έλικος τρόπον helikos tropon – změna jednoho do druhého, provádějící ustavičnou změnu z rodu do rodu – γένη γενών, gene genon – a z druhu do druhu – είδη ειδών, eide eidon)...
(„Asclepius králi Ammónovi“, Corpus Hermeticum XVI, 8-9; překl. W. Scott, Hermetica, díl I, Oxford, 1924, str. 267-269; poslední část překladu v závorkách je z francouzského překladu Corpus Hermeticum od A. J. Festugière, díl II, Paříž 1945, str. 235)
Tedy, tento činitel působí „ve způsobu spirály“, mezi nebem a zemí. Protože, jestliže se oddělí thelema (imanentní touha v hlubinách hmoty) od svého hmotného obalu, stoupá od země k nebi a opět sestupuje k zemi a spojuje v sobě sílu věcí vyšších a věcí nižších“ (Tabula Smaragdina, 8) – ve způsobu spirály, která vystupuje a sestupuje.
Proto tedy vidíš, drahý Neznámý příteli, že „transformismus“, doktrína evoluce, znovu objevená vědou devatenáctého století, byla nejenom známá jako skutečnost v hermetismu helénistického období, ale byla také předmětem hluboké filosofie, která se zabývala předmětem „transformismu“ působícím „neustálou změnu, z rodu do rodu a z druhu do druhu“ měnícím je „ve způsobu spirály“ (Corpus Hermeticum XVI, 9).
Heliocentrismus byl také známý v hermetismu tohoto období – nejméně třináct nebo čtrnáct století před jeho znovu objevením – jak je zřejmé z výše citovaného hermetického pojednání:
... protože (slunce) je postaveno uprostřed (Kosmu) a nese Kosmos jako věnec (korunu) kolem sebe (μάρ ίδρΰται στεφανητόν κόσμον). A tak nechává Kosmos jít po své dráze a nenechává jej od sebe daleko oddělit, protože jako zkušený vozataj pevně ovládá válečný vůz Kosmu, aby se nezřítil do nepořádku. („Asclepius králi Ammónovi“, Corpus Hermeticum XVI, 7; překl. W.Scott, Hermetica, díl I, Oxford 1924, str. 267).
Dá se uvést přesnější vyjádření heliocentrického slunečního systému?
Tedy, hermetikové ve starověku znali skutečnost evoluce („transformismus“) a hledali aktivního činitele „transformismu“, tj. thelema – tento úmyslný a spontánní impuls, pracující v samotných hlubinách hmoty. A Smaragdová deska Hermese Trismegista je odkaz, který zanechali pro potomstvo. Obsahuje souhrn toho co zjistili. Je to odkaz světa starověku světu modernímu, kterým se předává budoucnosti to, co bylo v minulosti dosaženo – nebo přinejmenším to, co oni věřili, že dosáhli.
... oddělí živly země od živlů ohně, jemné od hrubého, jemně a s velkým důvtipem. Vystupuje ze země k nebesům a potom opět sestupuje k zemi a spojuje v sobě sílu z věcí hořejších a z věcí spodních. Takto budeš vlastnit slávu jasnosti celého světa a veškerá temnota od tebe prchne. Tato věc je nejmocnější ze všech mocí, síla všech sil, protože překonává každou důvtipnost a proniká každou pevnou hmotou. Takto byl svět stvořen. Proto bude dosaženo zázračných přizpůsobení, jejichž způsob je tento. Z toho důvodu jsem nazýván Hermes Trismegistus, protože znám tři části moudrosti světa. To, co jsem musel říci o činnosti sol je (uděláno a) dokončeno. (Tabula Smaragdina, 7-13; překl. R Steele a D. Singer, Jednání Královské společnosti lékařské XXI (1928) str. 42).
„Uděláno a dokončeno“ uzavírá tuto závěť starověku. Je to pošetilá domýšlivost, naivní arogance, náboženský přelud nebo zjištěním skutečnosti? Je to věcí svědomí a zkušenosti, odpovědět jednotlivě na všechno. Osobně straním těm, kteří zde vidí zjištění skutečnosti, týkající se činitele růstu, který je „nejmocnější ze všech mocí, síla všech sil“, pohybující „každou jemnou věcí“ a pronikající „každou pevnou hmotou“.
O předmětu činitel růstu bylo již pojednáváno v těchto Dopisech, zejména v Dopise o třetím Arkánu a v Dopise o jedenáctém Arkánu tarotů. Nemůžeme obejít zákon spirály, která „kraluje“ nejenom souhrnu řady velkých Arkán tarotů, ale také úsilí a pokroku ve vědomí toho, kdo o nich rozjímá. V tomto Dopise jsme se museli vrátit k tomuto tématu potřetí, což tak představuje třetí krok spirály – pokračující do nekonečna – pokud jde o téma růstu a evoluce.
Smaragdová deska je zhuštěným souhrnem toho, co musel starověký svět říci o předmětu činitele růstu a evoluce. Velké Arkány tarotů jsou souhrnem, rozvinutým do školy praktického „systému“ duchovních cvičení toho, co středověký svět musel říci k předmětu tohoto činitele – jako ovoce jeho meditací o Smaragdové desce a jeho vlastního úsilí a zkušeností. V naší době je to proto tedy věcí úkolu provedení třetího kroku evoluční spirály hermetické tradice – třetí „renesance“, ve vztahu ke Smaragdové desce. Naše doba podává výzvu ke kolektivnímu úsilí hermetiků dneška, udělat třetí souhrn, který bude pro naší dobu tím, co byly taroty pro středověk a čím byla Smaragdová deska pro starověk. Tedy, právě tak jako Smaragdová deska zachránila základy starověké moudrosti a právě tak jako taroty zachránily základy středověké moudrosti, přes záplavy, které se udály v dobách, které nás od nich dělí, ať jsou základy moderní moudrosti zachráněny v duchovní „Noemově arše“ od záplavy, která má přijít a ať jsou tímto přeneseny do budoucnosti, právě tak jako k nám byly přeneseny základy starověké moudrosti a středověké moudrosti pomocí Smaragdové desky a velkých Arkán tarotů. Tradice hermetismu kvetla v minulosti a musí žít v budoucnosti. To je důvod, proč je zapotřebí nový, moderní souhrn, který bude stejně životaschopný jako Smaragdová deska a jako velké Arkány tarotů...
To je poselství ženy, klečící pod hvězdami na břehu toku, který protéká z minulosti do budoucnosti – ženy, která nikdy nepřestane lít vodu shora, do proudu vody dole. Ona je to, která je matkou budoucnosti a to je důvod, proč nás její poselství staví před povinnost k budoucnosti – před povinnost k proudu nepřerušené tradice. Pokusme se tedy tomu vyhovět!
[překlad nebyl krácen]
(c) OLDM o.s.
