Gilles de Rais (Ray či Retz) (podzim roku 1404 - 26. října 1440) byl francouzským šlechticem, vojákem a jednoho času i spolubojovníkem Johanky z Arku. Později obviněn a nakonec usvědčen z mučení, znásilnění a vražd tuctů, ne-li stovek, dětí. Spolu s Erzsébet Bathory (sadistická aristokratka žijící o století později), byl považován některými historiky za předchůdce moderního sériového vraha.Gilles de Rais se narodil v roce 1404 v Chateau de Machécoul, nedaleko hranic Bretaně, ve Francii. Jeho otcem byl Guy de Montmorency-Laval, který zdědil majetek Jeanne de Rais a Marie de Craon.
Otec zemřel v jeho devíti letech a matka se brzy na to provdala a své dvě děti opustila, dokud i ona nezemřela o dva roky později, 1415. Gilles a jeho bratr René tak zůstali na světě osamoceni.
Otec jim měl zařídit výchovu a vzdělání u dvou knězů, místo toho však byli bratři posláni za jejich dědou, Jean de Craon. I přes svou hrubou a násilnou povahu byl ponořen do svých záležitostí, než aby se staral o své vnuky. Jeho vlastní syn byl zabit v bitvě u Agincourtu, následkem čehož zdědil celý majetek Gilles. Bylo to inteligentní dítě, které umělo plynule číst latinsky, mimo jiné Gilles miloval hudbu. Pocházel z rodiny středověkých rytířů, proto jeho náplní času bylo zdokonalování se ve vojenské technice a rytířství.
Jeho touha po zakázaném brala na obrátkách, sám si potají prostudoval Suetoniuse a jeho detaily v sexuálních excesech římských panovníků doslova hltal.
O pět let později se dostal na dvůr Dauphina2, zatím nekorunovaného dědice trůnu, a díky svému dobrému vzhledu a naučenému vystupování na něj udělal značný dojem.
Jean de Craon usiloval o provdání Gillese s dědičkou Jeanne de Paynol, však neúspěšně. Jean de Craon se záhy pokusil spojit rod de Raisů s Beatricí de Rohan, vnučkou vévody bretaňského, opět beze zdaru. Nakonec se mu podařilo zařídit sňatek s Catherine de Thouars bretaňskou, dědičkou velice značného majetku, kterým bylo zvýšeno de Raisovo jmění.
Pozdější příběhy spojují Raise s legendárním vrahem svých nastávajících, Bluebeardem, které možná pramení z faktu, že dvě z plánovaných svateb Gillese byly zmařeny díky smrti nastávajících novomanželek. Oženěním se s velmi zámožnou dědičkou se Gilles de Rais stal jedním z nejzámožnějších šlechticů v Evropě a od roku 1427 do roku 1435 sloužil Rais jako velitel Královské armády, kde bojoval na straně montfortského vévody Bretaně proti soupeřícímu vojsku, které vedl Olivier de Blois, hrabě penthievreský, který zajal Jana VI., vévodu bretaňského. Toho Gilles osvobodil a jako odměnu za svůj čin získal od parlamentu Bretaně značný finanční obnos.
V roce 1429 byl přítomen v Chinon, kde 17letá vesnická dívka jménem Jeanne, z vesnice Domremy, požadovala vidět Dauphina, aby mu sdělila, že byla seslána porazit Angličany, kteří v té době obléhali Orléans. Ačkoliv Dauphin pochyboval o psychickém zdraví děvčete, rozhodl se, že jí dá možnost jednat. Přikázal Gillesovi, aby ,,Pannu“ doprovázel do Orléanse, možná proto, že zaznamenal fascinaci šlechtice nad dívčí chlapeckou postavou a její vitalitou.
Gilles bojoval na její straně v době, kdy zastavila nápor Angličanů jak v Orléansu, tak i v Patay. Ve svých čtyřiadvaceti letech se Gilles stal národním hrdinou. Ačkoliv mnoho historiků zveličují pozici, kterou během pozdějších tažení měl, historické záznamy nám dokazují pouze to, že velel osobnímu kontingentu asi o pětadvaceti ozbrojencích a jedenácti lukostřelcích, čímž se však řadil mezi tucty takových velitelů, kteří v těch dobách obývali Francii.
Dauphin se brzy rozhodl stát se králem, k čemuž mu měl posloužit i Gilles, kterému byla udělena čest shromáždit posvátný olej, kterým měl být nastávající panovník při korunovaci pomazán.
Po obřadu byl Gilles jmenován Maršálem Francie a bylo mu tak povoleno začlenit květ lilie do svého erbu. Avšak po vojenských úspěších Johanky z Arku se jí závistiví ministři chtěli zbavit, a král byl příliš slabý a příliš pohodlný, než aby nátlaku svých rádců odporoval. V následujícím roce byla Johanka zajata Angličany a upálena v Rouen v roce 1431 se souhlasem církve a většiny francouzských šlechticů; bylo jí teprve devatenáct. (Jeanne byla prohlášena za svatou a dodnes je považována za jednu z největších postav historie Francie. Je však paradoxem, že zachránila tisíce lidí a zatlačila Angličany zpět do Lamanšského průlivu, že s ní bylo jednáno tím nejkrutějším způsobem těmi, kteří z ní měli prospěch; byla řízena Božím hlasem, avšak byla nazvána čarodějnicí a byla upálena..)
Gilles měl ještě jeden vojenský úspěch, a to osvobození Lagny od Angličanů. Po korunovaci Karla VII. se vrátil na svá panství v Machécoul, Malemort, La Suze, Champtoce a Tiffauges, podporujíc divadelní představení a rozhazujíc značné jmění, které zdědil.
Svůj čas a peníze investoval do rozsáhlé knihovny, kterou si založil, jež zahrnovala i kopii ,,O Boží obci" od sv. Augustina; především se však oddal náboženským úkonům, které se konaly v kaplích na jeho hradech, probíhající ve skvostném a velkolepém duchu.
Po letech slávy se Gillesův život zdál až nesnesitelně bezvýznamným a doslova otupeným. V průběhu následujícího roku, jak později sám doznal, spáchal svou první sexuální vraždu, a to na chlapci. Jeho děda chtěl jeho šavli a kyrys pro mladšího bratra Reného, ale zemřel o rok později. Gilles si tak rázem mohl splnit všechna svá přání, o kterých mohl doposud pouze snít.
Jednoho dne mladý chlapec přezdívaný jako Poitou, byl přiveden na zámek a znásilněn, načež měl Gilles v úmyslu podříznout mu hrdlo. Avšak v té chvíli Gilles de Sille poukázal na to, jak je Poitou líbezný, šikovný chlapec, který by dobře zastal úlohu sluhy. Tak byl Poitou ušetřen a stal se jedním z nejdůvěryhodnějších Gillese.
Gillesovi záchvaty sadismu vypadaly jako záchvaty epileptického rázu, měnící ho v běsnícího maniaka. Chlapci byli přivedeni do hradu pod různými záminkami, aby byli v komnatě Maršála pověšeni za strop provazem či řetězem. Dříve, než chlapci ztratili vědomí, byli sundáni dolů. Potom byli svlečeni a znásilněni, načež se práce chopil jeden z pomocníků a chlapcům podřezal hrdlo či je sťal (měli dokonce i speciální meč zvaný braquemard1 na srážení hlav).
Ale Gilles nebyl stále nasycen; sexuálně týral a zneužíval mrtvá tělo, hrajíc si groteskním způsobem s hlavou zemřelého dítěte, neostýchal se ani rozříznout obětem břicho, dřepnout si do vnitřností a začít masturbovat. Když dosáhl vyvrcholení, zhroutil se do mdlob a byl přenesen do své postele, kde ležel v bezvědomí celé hodiny.
Jeho komplicové mezitím od sebe oddělili části každého těla a spálily je. Při jistých příležitostech, jak se ukázalo, dvě děti byly chyceny a donuceny, aby se každé z nich dívalo, jak je to druhé znásilňováno a mučeno.
Gilles nebyl pouze sexuálně nepříčetný, byl také bezohledným marnotratníkem. Obklopil se družinou o dvou stech rytířích, kteří mu byli poslušní.
Miloval pořádání banketů a slavností; v roce 1435, když Orleáns oslavovalo své vysvobození Johankou z Arku, Gilles uvedl dlouhou mysteriózní hru o obléhání města, hru ohromných rozměrů s účastí stovek hrajících, a samozřejmě, s ním samotným v roli přední. Nechybělo ani jídlo a dobré víno, které bylo určen pro hrdla diváků. Stejně jako římský imperátor se musel cítit prakticky jako bůh.
V pouhých třech letech utratil tolik jmění, které by se dalo přenést na dnešní ,,miliony dolarů".
V Machécoul prodal některá ze svých nejhodnotnějších území. Jeho bratr byl jeho činem tak šokován, že přesvědčil krále, aby vydal zákaz, kterým by zabránil dalším odprodejům území. Pro Gillese, muže s nespoutaným temperamentem, to byla nesnesení hodná pozice. Uzavřel se do sebe, propadl melancholii a sebelítosti.
Roky dříve, když poprvé spočinul na královském dvoře, vypůjčil si knihu alchymie od Angevinského3 rytíře, který byl uvězněn za kacířství. Alchymie byla zakázána zákonem a pro muže s Gillesovou až romantickou touhou po zakázaném, byla tato kniha dalším podnětem k dozvědění se o neznámém mnohem více. Nyní, o deset let později, s jeho chabými finančními prostředky, si uvědomil, že odpovědí na všechny jeho problémy by mohla být černá magie.
Gilles se potom zeptal kněze jménem Eustache Blanchet, jestli by mu nenašel nějakého čaroděje. Těch několik, které mu kněz našel, měli nanejvýš chabé výsledky, dokud konečně jeden z nich, jménem Fontanelle, neuspěl ve vykouzlení dvaceti vran, zatímco ostatní uchazeči nebyli ani schopní vykouzlit pár ptáků. Fontanelle brzy prohlásil, že vykouzlil démona jménem Barron; Gillesovi pak Fontanelle sdělil, že jediným způsobem, jak získat zlato, je souhlasit se zaprodáním jeho duše Ďáblu. Navzdory své choutce zabíjet děti Gilles zůstal oddaným katolíkem; rozhodnutí invokovat Ďábla se muselo zdát daleko více děsivějším krokem, než vražda.
Nakonec on a jeho bratranec Gilles de Sille4 se zamkli ve sklepení jeho hradu v Tiffauges spolu s Fonatenellem, kde se připravovali na plánovanou promluvu s démony (evokaci). Mág je varoval, aby nedělali znamení kříže, neboť by pak byly jejich životy ve velkém nebezpečí. Sille stál u okna, připraven vyskočit ven kdykoliv bude potřeba; Gilles bázlivě vkročil do magického kruhu a pozoroval začátek vyvolání. Legenda říká, že tři muži byli brutálně vyhozeni z věže dříve, než se střecha věže zřítila. Fontanelle zmizel, buď byl zabit či uprchl.
Nicméně Gilles potřeboval naléhavě peníze, zdálo se, že pokračovat s jeho magickými experimenty nebude tím pravým. V roce 1439 poslal kněze Blancheta do Itálie, aby našel a vyhledal více znalého mága; Blanchet se vrátil s učencem - Francois Prelati, mladým mužem ohromného šarmu, který byl patrně homosexuálem. Je těžké odhadnout, zda byl Prelati velice přesvědčivým podvodníkem nebo zda ovládal nějaké znalosti magických umění, no Gilles ho pokládal za velice sympatického a naprosto důvěryhodného.
Prelati se svěřil Gillesovi, že může nabídnout krev dětí a části jejich těl jako oběť Ďáblovi; Gilles souhlasil, ale stále se nechtěl pustit do posledního kroku, do zaprodání své duše Ďáblu. Prelati mu odvětil, že v tom případě je na něm, na tomto učenci, aby pokračoval s vyvoláváním sám. Během jednoho z těchto sezení Gilles a jeho bratranec slyšeli hlasité údery z vnitřku místnosti; nahlédli dovnitř a nalezli Prelatiho ,,natolik zraněného, že se mohl těžko sám postavit“. Vysvětlil jim, že byl bit démonem Barronem, dále je vyzval, aby ho vzali na několik dnů do postele, čemuž muži vyhověli - Gilles de Rais ho dlouhé dny něžně ošetřoval.
Při jiné příležitosti se Prelati hnal za Gillesem, aby mu sdělil, že konečně vykouzlil hromadu zlata. Gilles vyrazil zpět, aby se podíval na to, co Prelati vyčaroval, ale Prelati se tam dostal dříve než on. Jakmile otevřel dveře místnosti, kde se mělo zlato nalézat, stáhl se zpět a vykřikoval, že obří zelený had hlídá toto zlato. Gilles se zalekl a uprchl. Když se opět vrátil, zlato zmizelo, zanechavši po sobě hromady prachu ..
Během svých let vražd Gillesovi často hrozilo, že někdo objeví jeho dlouholetá tajemství. V roce 1437 se jeho rodina doslechla, že zamýšlí prodat hrad Champtoce navzdory zákazu krále, proto se ho sama rozhodla zmocnit. Gilles byl vyděšen; na tomto sídle zanechal zmrzačená těla tucty dětí. Také se obával, že další na řadě bude hrad v Machécoul. Zbytky mnoha dětí byly hozeny do věže, která byla uzamčena, či byla rozťatá těla přemístěna úplně. Když získal zpět kontrolu nad Champtoce v roce 1438, urychlil přemístění čtyřiceti mrtvol, které pravděpodobně zůstaly nepovšimnuty. Mezitím Vévoda bretaňský uložil Gillesovi značnou pokutu, vědom si toho, že Gilles není schopen dluh splatit. Vévoda však také počal s vyšetřováním zmizení stovek dětí.
V červenci roku 1440 se Gilles dopustil osudového přešlapu. Prodal hrad Mer Morte do rukou Geoffroy de Ferron, pokladníku Vévody bretaňského, tedy svému lennímu pánu. Z nějakého důvodu si Gilles myslel, že je oprávněn znovu si přivlastnit hrad, který prozatím nebyl obydlen jeho novým majitelem. Klíče byly v rukou bratra Geoffroye, kněze jménem Jean de Ferron. Místo toho, aby Gilles počkal, dokud se Jean de Ferron nenavrátí na hrad, vedl své muže do kostela St. Etienne městečka Mer Morte, kněz byl násilně vytažen ven, kde byl zbit. Vniknutím do kostela a dopouštěním se násilí Gilles spáchal svatokrádež, hrdelní hřích.
Společníci Gillese později odhalili, že dokonce i na expedici k znovuzískání jeho hradu byl Gilles překonán touhou po vraždění. Po odchodu z kostela zastavil na noc ve městečku Vannes, kde si vzal nocleh v domě poblíž biskupova sídla. Jeden z bývalých choralistů kaple, André Bouchet, mu přivedl desetiletého chlapce. Nocleh šlechtice však neskýtal příliš soukromí, proto byl chlapec vzat do jiného domu poblíž trhu, kde byl sodomizován (znásilněn) a sťat; tělo bylo hozeno do latrín domu, kde bylo méně pravděpodobné, že zápach způsobí nepříjemné objevení.
Biskup Malestroit se zmocnil šance přivést Gillese k soudu za obvinění, která byla tajně připravována 29. července. Biskup byl spojen s Inkvizicí, která nikdy neměla dost obžalob z kacířství.
13. září 1440 biskup vyzval Gillese před soud. Předběžná slyšení se uskutečnila 28. září, 8., 11. a 13. října a veřejný soud začal října patnáctého. Vévoda bretaňský, Jan V. schválil opozici 17. září. Gilles byl nejprve arogantní a vzdorný, avšak po šesti sezeních, v pátek 21. října 1440, byl mučen do té doby, dokud se neslíbil přiznat ,,dobrovolně a zcela svobodně“.
Značný počet svědectví přesvědčila soudce, že zde skutečně jsou adekvátní základy pro ustanovení viny obžalovaného. K dosažení více bližších důkazů jeho možných činů, byli jeho sluhové a čtyři domnělí komplicové také mučeni. 110 svědků (včetně informátorů) bylo vyslyšeno. Po Raisově přiznání viny 21. října soud zrušil svůj plán mučit dále Raise. Záznam, který obsahoval mimo jiné svědectví rodičů mnoha zmizelých dětí, stejně jako obrazné popisy vražd, které byly spáchány Raisovými komplici, byly natolik odporné, že soudci nařídili ty nejhorší části vyškrtnout ze záznamů. V celku byl Gilles usvědčen za kacíře, odpadlíka, vyvolávače démonů, dále následovala obvinění ze ,,zločinu a neřestí páchaných proti přírodě, ze sodomie a znesvěcení imunity Svatého místa“.
25. října předal církevní soud rozsudek ,,vyloučení z církve“ proti Raisovi, následovaný stejným dnem i rozsudkem světského soudu. Čtyřicet sedm obvinění bylo vzneseno proti osobě Gillese de Raise, včetně vyvolání démonů, zneužití duchovní výsady a sexuální perverze páchané na dětech. Obvinění z invokace duchů bylo doplněno nařčením z lidských obětí. Po plačtivém vyjádření soucitu nad jeho činy se Raisovi podařilo vyhnout církevnímu trestu, ale světský zůstal.
Obviněn a odsouzen byl spolu s ním i spoluviník Henri Griart a jeho oblíbenec Etienne Corillaut, Poitou.
26. října 1440 byl Gilles se Rais vzat do Nantes, kde měl být oběšen spolu s Griartem a Poitou.
Avšak dříve než zemřel, zazpíval De Profundis5 hlasem přehlušující zbytky lidí postávajících pod popravištěm. Přinutil své stoupence, aby spolu s ním ,,děkovali Bohu za znamení Jeho lásky“ a aby pokračovali v modlení o chvilku déle.
Modlil se na kolenou a stovky diváků se modlili spolu s ním. V mukách své viny promluvil k rodinám zavražděných:
,,Vy, kteří jste přítomní, vy především, jejichž děti jsem zavraždil. Jsem váš bratr ve jménu. Jménem vášně našeho Pána vás vzývám, modlete se za mne. Odpusťte mi všechno zlo, které jsem na vás spáchal, stejně jako vy doufám v Pánovo slitování a odpuštění.“
Poté co byl Gilles teatrálně popraven, rodičům dětí, soudcům, ale i stovkám přihlížejících proudy slz počaly smáčet jejich líce. Jeho společníci následovali chvíli po něm.
Tělo Maršála bylo uloženo na hranici, avšak jeho příbuzní obdrželi právo přemístit tělo dříve, než se ho dotkly plameny, tak byl pohřben poblíž karmelitánského kostela. Jeho dva společníci neměli takové štěstí; byli upáleni zaživa.
Přesné číslo Raisových obětí není známo, většina těl byla spálena či pohřbena, uvádí se však 80 - 200 obětí; některé teorie udávají čísla vyšší než 600. Oběti byly roztříděny ve věku od šesti do osmnácti let, zahrnující obě pohlaví; ačkoliv Rais upřednostňoval chlapce, pokud vyžadovaly okolnosti, spokojil se i s děvčaty.
Je důležité poznamenat, že Gillesovi nebylo dovoleno vypovědět na svou obhajobu, dokonce mu nebyla oznámena žádná zákonná oznámení. Řízení soudu bylo velmi nezvyklé, dokonce i pro soudy kacířské. Žádný z jeho 500 sluhů nebyl vyzván, aby vydal nějaké svědectví či důkaz na podporu svého pána, jeho vlastní služební byli mučeni a nuceni svědčit proti Gillesovi, „svobodně“ samozřejmě. Toto zacházení bylo shodné s tím, jak církevní soudy ovládaly čarodějnické a kacířské soudy v tomto období. Někteří historikové se domnívají, že Gilles byl obviněn z vražd a kacířství na základech toho, že někteří cílevědomí lidé měli zálusk na jeho země.
Kronikář 15. století Monstrelet poukázal na nedůvěru motivů Gillesova soudu, zaznamenav: ,,Větší část šlechticů Bretaně, zejména jeho vlastní příbuzní, byli postihnuti jeho potupnou smrtí, cítivše bol a smutek ve svých srdcích. Před touto událostí byl proslulý jako ten nejudatnější rytíř ve vojsku.“
Vévoda bretaňský si byl natolik jistý verdiktem, že si přivlastnil podíl na Gillesových zemích patnáct dnů předtím, než samotný soud začal.
Antropoložka Margaret Murray a okultista Aleister Crowley patřili mezi ty, kteří věřili, že v případu byly zapleteny církevní a světské autority. Murray ve své knize ,,Čarodejnický kult západní Evropy6" se domnívá, že Rais byl čarodějníkem a následovníkem kultu plodnosti, jež se soustřeďoval kolem pohanské bohyně Diany. Podle Murray, ,,Gilles de Rais působil jako čaroděj. Mnoho mysteriózního v tomto soudu mohlo být vysvětleno díky Dianinu kultu.“
Podle Thomase Manna, de Rais ztělesňoval náboženskou velikost zatracených a prokletých; genialita jako nemoc, nemoc jako genialita, typ postižení a posedlosti, kde svaté a zkažené se stalo jedním.“
Raisův profil a proslulost zaujaly a inspirovaly mnoho dalších francouzských myslitelů a autorů, Michel Tournier, Pierre Klossowki, Georges Bataille.
POZNÁMKY:
1) braquemard - krátký, tlustý dvojsečný meč
2) Dauphin - šlechtický titul příslušející prvorozeným synům francouzského krále a následníkům francouzského trůnu
3) Angevin - jméno užito pro obyvatele Anjou (provincie, v kterém se nachází městečko Angers) dřívější provincii Francouzského království, stejně jako pro obyvatele Angers (městečko na SZ Francie)
4) Gilles de Sille - bratranec Gillese de Raise
5) De Profundis - „Z hlubin volám k tobě, Bože...“ (Žalm 130)
6) The witch cult of western Europe - Čarodejnický kult západní Evropy
