Erzsebet, jinak také Elizabeth Bathory či Krvavá hraběnka, se narodila v roce 1560 do zámožné a prominentní rodiny během období bojů mezi Turky a rakousko-uherskou armádou. Jako dcera barona a baronky Jiřího a Anny Bathory měla mnoho mocných příbuzných: kardinály, prince a v neposlední řadě i bratrance, který byl ministerským předsedou Maďarska. Ačkoliv je na ni často nahlíženo jako na Maďarku, Erzsebet je pravděpodobně Slovenkou. Většinu svého života strávila na západním Slovensku, kde se dodnes nachází hrad, na kterém žila, Čachtice. Ve čtrnácti letech dala Erzsebet život nemanželskému dítěti, zplozenému sedláckým mladíkem, které bylo svěřeno do výchovy maceše Ursule Nadasdy. (Později se hraběnka dočkala i dalších dětí, dokonce čtyř, a to Anny, Uršuly, Kateřiny a Pavla).
Erzsebet se provdala za hraběte Ferencze Nadasdy 8.května 1575, když jí bylo patnáct a Ferenczovi šestadvacet let. Erzsebet si ponechala své příjmení, zatímco hrabě si to své změnil na Ferencze Bathory. Díky sňatku převzala rodinné záležitosti na hradu Sarvar i majetek rodiny Nadasdy v době, kdy její muž zamířil na bojiště a počal vítězit nad Turky. Začalo se mu přezdívat ,,Černý rytíř Maďarska“ nebo také ,,Černý hrdina Maďarska“, své zemi byl přínosem i proto, že maďarské koruně vypůjčil ohromné množství peněz na financování boje s Turky.
Elizabeth Bathory byla ženou mimořádné krásy. Její dlouhé havraní vlasy kontrastovaly s její mléčnou pletí, jantarové oči vypadaly jako kočičí, postavu měla smyslnou, avšak na druhou stranu byla nadměrně ješitná a její narcismu jí přivedl k tak známé perverzi, s kterou je nechvalně staletí spojována. Celé dny trávila před velkým tmavým zrcadlem, které si na svůj vlastní návrh dala zhotovit. Dlouhé hodiny tak stála, s pohledem upřeným do zrcadla, nevšímajíc si vyčerpání, které na ni doléhalo.
Zatímco byl Ferencz na jednom ze svých vojenských tažení, hraběnka začala navštěvovat svou bisexuální tetu Kláru, jejíž životní události připomněly Erszebet nemilosrdné podmínky života, v kterých se její život odehrává, avšak i možnosti těch, kteří mají prostředky, které většině jiným zůstávají odepřeny. Prostředky mocných a bohatých, kterými si mohou vynahrazovat strasti, které stíhají okolní, i jejich vlastní svět.
Klára byla žena, jejíž vášní bylo zabíjení lidí římskými zvyky. Její čtyři manželé zemřeli (první dva zahynuli její rukou) a ona sama byla nakonec znásilněna celou tureckou posádkou před tím, než byla ubodána k smrti.
Erzsebet, snad i díky své tetě, brzy porozuměla umění způsobující bolest a smrt, v tom samém čase rozvíjela svůj zájem i v oblastech černé magie. Thorko, sluha na jejím hradu, jí učil čarodějnictví, povzbuzujíc přitom její sadistické sklony.
Erzsebet jednou napsala Ferenczovi:
,,Thorko mě naučil něčemu skutečně úžasnému! Chytni černou slepici a ubij ji k smrti bílou holí, zachyť krev a troškou jí namaž na svého nepřítele. Pokud nemáš šanci potřít krev po těle, získej část jeho oděvu a namaž tu.“
Kdykoliv měla hraběnka schůzku se svým milencem, s cizincem v černém hávu a bledou pletí, tmavýma očima a abnormálně ostrými zuby, vesničané věřící v upíry tak měli opět o důvod více, proč se stražit Čachtickému hradu. Když se hraběnka vracela do hradu po setkání se záhadnou postavou, někteří vesničané vypověděli, že na jejích ústech byly jasně rozpoznatelné stopy krve.
Ferencz Nadasdy zemřel 4. ledna 1604 (pravděpodobně na otravu, ačkoliv jeho smrt byla připsána účinkům čarodějnictví). Erszebet se přestěhovala do Vídně čtyři týdny po jeho smrti, čas však měla brzy trávit v Bečkově a Čachticích. Čarodějka, Anna Darvulia, začala sloužit Erszebet někdy během tohoto roku; spolu s jejím příjezdem se mučení a zabíjení stupňovali. Darvulia byla jako vystřižená z dětských vyprávění o lesních čarodějkách: velice stará, zlostná a vždy obklopená černými kočkami.
Na hraběnku dolehly finanční problémy, a ani král, který se upsal dluhem Ferenczovi, jí nebyl schopen pomoci ze stejných důvodů. Elizabeth byla nucena prodat svůj hrad v Thébách (ve Vídni) a uchýlit se na Čachtický hrad, masivní pevnost, shlížející na stejně jmenovanou vesničku. Tam také experimentovala ve zvrhlostech s pomocí Thorka, Ilony Joo (dřívější ošetřovatelkou), čarodějek Dorotty Szentes a Darvulie, a také s trpasličím majordomem Johannesem Ujvarym, který se měl brzy stát hlavním mučitelem a v neposlední řadě se mučení účastnila i žena oděna v mužském šatstvu, žena označována jako ,,Stephan“(pravděpodobně členka habsburské královské rodiny).
S pomocí této skupiny se Erszebet zmocnila sloužících dívek na hradě, vsadivší je do podzemní místnosti známé jako ,,Mučící komora hraběnky“, kde je podrobila těm nejhorším ukrutnostem, které si dokázala představit. Pod záminkou potrestání dívek za jejich chyby, které provedly při plnění jistými triviálních úkolů, Erszebet užívala rozpálená železa, roztavené vosky a nože k prolití jejich krve.
Té, která ukradla minci, oplatila stejnou měrou. Dívka musela pevně ve své ruce držet přesně tu minci, kterou se pokoušela ukrást, pouze s tím rozdílem, že mince byla rozžhavená.
Té, která mluvila během hodin, kdy měla pracovat, hraběnka sama sešila její zavřená ústa nebo naopak otevřela ústa a ta napínala tak dlouho, dokud se dívčiny rty neroztrhly.
Bathory své oběti běžně bila, ale i mrzačila. Údajně nějaké zmrazila ve sněhu poblíž Čachtického hradu, polévajíc je ledovou vodou v mrazícím počasí. Na své svázané oběti útočila i zuby, odkusujíc kousky zkrvaveného masa z jejich krků, lící a ramenou. Krev se stala posedlostí, stejně jako mučení s břitvami, loučemi a jejím oblíbenou hračkou se staly stříbrné kleště.
Dokonce si nechala přivést ta nejproslulejší mučidla, mezi nimi i ta nejhorší. Slavný samočinný stroj známý jako Iron Maiden, zpočátku navržen v Nurembergu byl přemístěn do mučící komnaty. Mechanická panenka měla velikost a zbarvení stejné jako člověk.
Nahá, namalovaná, pokryta šperky, s blonďatými vlasy, které sahaly k zemi, měla mechanické zařízení, které mohlo pohybovat rty do úsměvu a pohybovat očima.
Pro spuštění Panny bylo nevyhnutelné dotknout se některého drahého kamene na náhrdelníku. Erszebet nařídila nějaké své služebné, aby náhrdelník opravila, a ve chvíli, kdy se náhrdelník pohnul, Panna uchopila dívku, ostré špice stroje probodly hrudník oběti a dívka pak rychle vykrvácela. Jakmile oběť zemřela, stačilo se dotknout nějakého dalšího kamene a paže Panny klesly, oči a úsměv se stáhly a vražedkyně se opět jednou stala Pannou, nehybnou ve svém úkrytu.
Klec, příliš malá na to, aby se v ní dalo stát, ale příliš úzká, aby se v ní dalo sedět, byla další z oblíbených Erszebetiných hraček. Klec byla upevněna na kladce a měla tucty špicí vstupujících do jejího vnitřku. Dala se zhoupnout, takže hnula-li se klec prudce a rychle, dívka uvnitř byla špicemi roztrhána.
Jak Erszebet stárla a její krása uvadala, pokoušela se utajit svůj vnější úpadek kosmetikou a drahým oblečením. Příběh říká, že jednoho dne služebná náhodou zatáhla za její vlasy, když Erszebet česala a ta ji následně vrazila tak silnou facku, že služebné začala téct krev, která hraběnce ukápla na ruku. Její pokožka na tom místě následně vypadala svěžeji. Tehdy si šlechtična pomyslela, že objevila tajemství věčného mládí.
Řídíce se instrukcí čarodějů, Erszebetiny stoupenci měli unášet krásné mladé panny, rozpárat je noži a jejich krev slít do velké kádě, načež se hraběnka měla celá položit do vany plné této krve. Když se hraběnka vynořila z krve, měla zdánlivý pocit, že znovu nabyla svého mládí a oslňující krásy a tak v koupelích po léta pokračovala.
Erszebetiny miláčci získali více panen ze sousedních vesnic pod záminkou vzít je sebou na hrad jako služebné, které hraběnka potřebovala. Jak počet těl rostl, sluhové Bathory vyházeli mrtvoly z hradu. Když místní sedlák našel mrtvá těla bez stop krve, pověsti o upírech obývající starou pevnost se rychle rozšířily.
Když Darvulia zemřela či zmizela, Erszebet, tehdy skoro padesátiletá, se domnívala, že stáří se na ní podepisuje stále více, a tak si začala stěžovat u své nové čarodějnice o zbytečnosti svých krvavých lázní. Ve skutečnosti více, než si stěžovala, spíše vyhrožovala zabitím, pokud jednou provždy nezastaví přibývající znaky jejího stáří. Čarodějnice jménem Erzsi Majorova argumentovala chytře tak, že metody Darvulie nefungovaly proto, že byla používána obyčejná krev. Ona však zjistila, že změna barvy krve, s použitím modré krve namísto červené, může zajistit rychlý ústup stáří.
Byla to právě čarodějka, kdo přilákal pětadvacet šlechtičen v roce 1609 na hrad, pod záminkou vyškolit je v etice a mravech. O dva týdny později pouze dvě opustily tuto sešlost.
Ačkoliv Erszebet mučila mladé šlechtičny a doprovázela krvavé lázně čarodějnickými obřady, svou ztracenou krásu získat znovu nedokázala. Po desetiletí, páchajíc praktiky vampýrismu, znetvořila a do sucha ,,vysála" 650 dívek.
Reverend Andras Berthoni, lutheránský pastor Čachtic, zjistil pravdu o Eszebet, když mu přikazovala potají pohřbít bezkrvá těla. Hraběnka se stávala známou jen díky svým činům, které nemohly být dále utajovány pro svou hrůznost a zvrácenost.
V roce 1610 se rodina Bathory rozhodla ukrýt hraběnku do kláštera na zbytek jejích dnů, ale předtím, než se to mohlo povést, dolehly zvěsti o jejích činech k maďarskému panovníkovi, který ji nechal odsoudit k doživotnímu vězení v jedné z komnat na jejím hradě. Hraběnka umírá o čtyři roky později.
Mučení Bathory na ženách zahrnovalo:
- bití služebných těžkou palicí
- upevnění kolíků do horního a spodního rtu dívek, do jiných částí jejich masa a pod jejich nehty
- nucení dívek svléct se do naha a posléze se zhostit svých povinností, které na hradě měly před zraky mužů
- polévání nahých dívek studenou vodou, které byly vyhnány před hrad do sněhu v mrznoucím počasí, dokud neumrzly
- noření dívek do řek v období zimy
- nucení dívek držet pevně ve svých rukou rozžhavené mince či klíče
- pomazání dívek medem a následné zanechání jich venku, pod náporem kousanců hmyzu, po celý den
- pálení papírů mezi prsty dívek (na nohou)
- strčení jejich prstů do úst dívky, které roztahovalo do té doby, dokud se koutky úst neroztrhly
- pálení ochlupení
- polévání dívek horoucí vodou
- kousání a trhání masa služebných
- uříznutí prstů kleštěmi
