ejus audis, sed nescis unde veniat,
aut quo vadat: sic est omnis
qui natus est ex spiritus.
(Jan 3, 8)
Vítr vane, kam chce,
jeho zvuk slyšíš, ale nevíš,
odkud přichází a kam směřuje.
Tak je to s každým,
kdo se narodil z Ducha.
(Jan 3, 8)
Za této noci sladké
V úkrytu, nikým neviděn
Já nevidím ničehož také
Bez světla nebo průvodce
Než to, čím plápolá mé srdce
(Sv. Jan od Kříže)*
* Canciones del Alma, Černá noc duše (The Dark Night of the Soul) verš iii; přel. G.C.Graham, Londýn, 1922, str. 29
DOPIS I.
KEJKLÍŘ
KEJKLÍŘ
Drahý Neznámý příteli.
Ta slova Mistra, ocitovaná výše, mi posloužila jako klíč pro otevření dveří k pochopení Prvního velkého arkánu Tarotů. „Kejklíř“ je následně klíčem ke všem dalším velkým arkánům. To je důvod, proč jsem je uvedl jako motto této kapitoly. A potom jsem ocitoval verš z „Písní duše“, od svatého Jana od Kříže, protože mají působivost probudit hlubší vrstvy duše, na které se musí člověk obrátit, když má zájem o první Arkánum tarotů a následně o všechny velké arkány tarotů. Pro velké arkány tarotů jsou platné symboly, tj. jsou to „magické, duševní a morální síly“, které probouzejí nové představy, názory, pocity a cíle, čímž chceme říci, že si vyžadují činnost mnohem hlubší, než jenom studium a rozumový výklad. Proto je tedy nutné, ve stavu hluboké kontemplace - a neustále hlubší - jak se má k nim přistupovat. A jsou to ty hluboké a intimní sféry duše, které se stávají aktivními a přinášejí ovoce, když člověk rozjímá o arkánách tarotů. Proto tedy ta „noc“, o které mluví svatý Jan od Kříže, je nutně taková, kdy se člověk stáhne „do úkrytu“, do kterého se člověk musí ponořit pokaždé, když rozjímá o arkánách tarotů. Je to dílo, které se má vykonávat o samotě a tím více je vhodnější pro poustevníky.
Velké arkány tarotů nejsou ani alegorie, ani tajemství, protože alegorie jsou vlastně jenom obrazným znázorněním abstraktních pojmů a tajemství jsou jen skutky, postupy, cvičení nebo jakékoliv nauky, které si člověk nechává pro sebe z osobních důvodů, protože by je mohl pochopit a praktikovat někdo jiný, komu si je on nepřeje odhalit. Velké arkány tarotů jsou autentickými symboly. Ony v jednom a tom samém čase odhalují i zahalují svůj význam, podle hloubky meditace. To, co odhalují, to nejsou tajemství, tj. věci, skryté lidskou vůlí, ale arkány, což je něco zcela odlišného. Arkánum je něco, co je třeba „umět“, aby byl člověk úspěšný v dané sféře duchovního života. Je to něco, co musí být aktivně přítomné v našem vědomí - nebo dokonce v našem podvědomí - abychom mohli být učiněni schopnými dělat objevy, plodit nové myšlenky, koncipovat nové umělecké náměty. Jedním slovem, dělá nás to plodnými v našich tvořivých snahách, v jakékoliv sféře duchovního života. Arkanum, to je jako jakýsi „ferment“ nebo „enzym“, jehož přítomnost stimuluje duševní a psychický život člověka. A jsou to symboly, které jsou nositeli těchto „fermentů“ nebo „enzymů“ a které je oznamují - jestliže duševní a morální založení příjemce je připraveno, tj. jestliže on je „chudého ducha“ a netrpí tím nejvážnějším duševním neduhem: samolibostí.
Právě tak, jako je arkánum nadřazeno tajemství, tak je mystérium nadřazeno arkánu. Mystérium, to je víc než jenom stimulační „ferment“. Je to duchovní událost, srovnatelná s fyzickým zrozením nebo se smrtí. Je to změna celé duševní a psychické motivace, nebo kompletní změna stupně vědomí. Sedm církevních svátostí, to jsou spektrální barvy bílé záře, jednoho jediného Mystéria nebo Svátosti, známé jako Druhé zrození, na které Pán poukázal Nikodémovi, při tom nočním rozhovoru, který s ním měl. Je to ono, co křesťanští hermetici chápou jako Velké zasvěcení iniciace.
Je samozřejmé, že nikdo nezasvěcuje nikoho jiného, pokud chápeme „zasvěcením“ mystérium Druhého zrození nebo Velké svátosti. Toto Zasvěcení je dáno shůry a má hodnotu a trvání věčnosti. Zasvěcující je tam nahoře a zde dole se člověk setkává jenom se spolužáky a oni se navzájem poznávají podle toho, že „se milují navzájem“ (srov. Jan 8, 34-35). Už není, žádných „mistrů“, protože je jenom jediný Mistr, kterým je zasvěcující Pán tam nahoře. Ovšem, pořád existují mistři, kteří vyučují svoje doktríny a také zasvěcují ty, kteří předávají některá z tajemství, která oni ovládají, jiným, kteří tak postupně také „zasvěcují“ - ale to všechno nemá nic společného s Velkou iniciací.
Z toho důvodu, do křesťanského hermetismu, pokud se.lidské účasti týká, iniciaci neprovádí nikdo. Mezi křesťanskými hermetiky si nikdo pro sebe nepřisvojuje titul a funkci „iniciátora“ nebo „mistra“, protože všichni jsou spolužáci a každý je mistrem každému, v některém ohledu - právě tak, jako je každý každému, v některém ohledu, žákem. Nemůžeme udělat nic lepšího, než následovat příklad svatého Antonína Velikého, který:
„se s veškerou upřímností podroboval zbožným mužům, které navštěvoval a jeho úsilím bylo, se ke svému vlastnímu prospěchu naučit to, v čem byl každý z nich lepší než on, v horlivosti a v asketických cvičeních. Všímal si laskavosti jednoho, upřímnosti při modlitbě jiného; studoval vyrovnanost povahy jednoho a dobrosrdečnost druhého; upínal svou pozornost na noční vigílie, které prováděl jeden a na studium,kterým se zabýval druhý; obdivoval jednoho, pro jeho trpělivou vytrvalost a jiného, pro jeho posty a spaní na tvrdé zemi, podrobně pozoroval pokoru tohoto člověka a shovívavost, kterou prokazoval jiný a stejnou měrou, společně a nerozdílně, obzvlášť si všímal oddanosti ke Kristu a jejich lásky, kterou si oni projevovali navzájem. A když takto splnil svůj úkol, vracel se do svého domácího místa askeze. Potom si pro sebe porovnával to, co od každého získal a věnoval všechny své síly, aby sám u sebe uplatnil ctnosti všech.“ (Sv. Athanasius, Život svatého Antonína (The Life of Saint Antony) kap. 4; překl. R.T.Meeyer, Westminster, 1950, str.21)Je to ten samý postoj, který se musí používat v křesťanském hermetismu u toho, co se týká znalostí a vědy - přírodní, historické, filologické, filosofické, theologické, symbolické a tradiční. U vzdělání to představuje umění učit se.
A nyní, jsou to arkány, které nás podněcují a současně vedou v umění učit se. V tomto smyslu jsou velké arkány tarotů úplnou, kompletní, neocenitelnou školou meditace, studia a duchovního úsilí - mistrovská škola umění učit se.
Drahý Neznámý příteli, křesťanský hermetismus si proto tedy nečiní žádné nároky na soupeření, ať už s náboženstvím nebo s oficiální vědou. Ten, kdo zde hledá „pravé náboženství“, „pravou filosofii“ nebo „pravou vědu“, se dívá špatným směrem. Křesťanští hermetikové, to nejsou mistři, ale služebníci. Oni si nečiní žádný nárok (což by bylo, v každém případě, poněkud dětinské) povznášet se nad zbožnou víru věřících, nebo nad ovoce obdivuhodného úsilí pracovníků vědy, nebo nad výtvory geniálního umělce. Hermetikové nejsou strážci tajných budoucích objevů ve vědách. Oni neznají, například, právě tak, jako to dnes nezná nikdo, účinný lék proti rakovině. A co navíc, museli by to být netvoři, kdyby měli strážit tajemství léku, proti té kletbě lidstva, aniž by je oznámili. Ne, neznají to, a byli by prvními, kdo by uznal nadřazenost budoucího dobrodince lidského pokolení, toho učence, který by objevil tento lék.
A podobně, bezvýhradně uznávají nadřazenost Františka z Assisi - a mnoha dalších - který byl člověkem, takzvané „exoterické“ víry. Vědí také, že každý opravdový věřící, je potenciálně nějakým Františkem z Assisi. Mužové a ženy, sloužící víře, vědě a umění jim jsou v mnoha základních bodech nadřazení. Hermetikové to dobře vědí a nelichotí si v tom, že by byli lepší, že lépe věří, že lépe znají, nebo že by byli schopnější. Nejsou tajnými strážci náboženství, které je pro ně patřičné, aby nahradilo existující náboženství, vědy, která by nahradila nynější vědu nebo umění, které by nahradilo hudbu a umění dneška nebo včerejška. To, co oni ovládají, nezahrnuje žádnou hmatatelnou výhodu nebo reálnou nadřazenost, pokud se týká náboženství, vědy nebo umění. To, co oni ovládají, je jenom společné duševno náboženství, vědy a umění. Co je toto poslání, udržování společného duševna náboženství, vědy a umění? Hodlám odpovědět konkrétním následujícím příkladem:
Vy nepochybně víte, drahý Neznámý příteli, že mnozí - a někteří z nich jsou spisovatelé - ve Francii, Německu, Anglii a jinde, vyhlašují teorii takzvaných „dvou církví“, církve Petrovy a církve Janovy nebo „dvou epoch“ - epochy Petrovy a epochy Janovy. Víte také, že tato teorie učí, že přichází konec - který je víceméně nablízku - konec církve Petrovy, nebo zejména papežství, které je jeho viditelným symbolem a že duch Jana, toho učedníka, kterého miloval Pán, toho, který se skláněl k jeho hrudi a slyšel tlukot jeho srdce, ji nahradí. Hlásá, že tímto způsobem, „exoterická“ církev Petrova uvolní cestu „esoterické“ církvi Janově, které bude tou církví dokonalé svobody.
Tak tedy proč Jan, který se dobrovolně podřídil Petrovi jako vůdci nebo vladaři apoštolů, se nestal jeho následníkem po jeho smrti, ačkoliv přežil Petra o mnoho let. Ten milovaný učedník, který naslouchal tlukotu srdce Pána, je a navždy zůstává zástupcem a strážcem tohoto srdce - a jako takový, nikdy nebyl, není a nebude vedoucím nebo hlavou církve. Protože, právě tak, jako se neobracíme na srdce, aby nahradilo hlavu, ta se nevyzývá Jan, aby byl nástupcem Petra. Srdce určitě chrání život těla a ducha, ale je to hlava, která dělá rozhodnutí, řídí a vybírá prostředky jak splnit úkoly, pro celý organismus - hlavu, srdce a údy. Posláním Jana je udržovat naživu život a duši církve, až do druhého příchodu Pána. To je důvod, proč se Jan nikdy neucházel a nikdy se nebude ucházet, o úřad vedoucího společenstva církve. On dává život tomuto společenství, ale neřídí jeho činnost.
Tak tedy hermetismus, živoucí hermetická tradice, stráží společenského ducha veškeré opravdové kultury. Musím říci, že: Hermetikové naslouchají - a občas i slyší - tlukot srdce duchovního života lidstva. Oni nemohou dělat nic jiného než žít jako strážci života a společenského ducha náboženství, vědy a umění. Nemají žádnou výhodu v žádné z těchto oblastí; světci, opravdoví vědci a umělci s geniálním nadáním jim jsou nadřazení. Ale oni žijí pro to tajemství společenského srdce, které tepe ve všech náboženstvích, všech filosofiích, ve všech uměních a vědách - minulých, přítomných a budoucích. A inspirováni příkladem Jana, milovaného učedníka, nečiní a nikdy si nebudou činit nárok, hrát vedoucí úlohu v náboženství, vědě, umění, ve společenském a politickém životě, ale jsou neustále bedliví, aby neztratili jedinou příležitost, jak posloužit náboženství, filosofii, vědě, umění, společenskému a politickému životu lidstva a vštípit do nich dech života jejich společné duše - analogicky, jako při podávání svátosti svatého přijímání. Hermetismus je - a je pouze jenom - stimulátorem, jakýmsi „fermentem“ nebo „enzymem“, v organismu duševního života lidstva. V tomto smyslu je sám o sobě arkánem - to jest předchůdcem Tajemství druhého zrození nebo Velké iniciace.
To je duch hermetismu. A je to v tomto duchu, že se nyní vracíme k prvnímu Velkému arkánu Tarotů. Z čeho se tedy ta první karta skládá?
Mladý muž, s velikým kloboukem, ve tvaru ležaté osmičky, stojící za malým stolkem, na kterém je uspořádána žlutě malovaná váza, tři malá žlutá kolečka, další čtyři červená kolečka na dvou hromádkách, každé je uprostřed podélně rozděleno čarou, červený pohár se dvěma hracími kostkami, nůž vytažený ze svého pouzdra a nakonec žlutý váček na nošení těchto různých předmětů. Ten mladý muž - který je Kouzelník - drží v pravé ruce hůlku (z hlediska pozorovatele) a v levé ruce kouli nebo nějaký žlutý předmět. Drží tyto dva předměty s dokonalou lehkostí, aniž by je svíral nebo dával najevo jiné znamení napětí. To, co dělá se svýma rukama, to je dokonalá nenucenost - je to lehká hra a ne práce. On sám nesleduje pohyb svých rukou, jeho pohled směřuje jinam.
Taková je tahle karta. . . To, že řada symbolů, totiž odhalení Arkán, kterými je hra tarotů, se otevírá znázorněním představujícím provozovatele triků - kouzelníka (nebo kejklíře) který je předvádí - to je opravdu udivující! Jak se to může vysvětlit?
To první Arkánum - princip, který je výchozí pro všech ostatních 21 Velkých arkán tarotů - je to, které se vztahuje k osobním snahám a duševní realitě. Zaujímá první místo v řadě, protože, jestliže mu člověk neporozumí (tj. nezmocní se poznávací a faktické praxe) tak nebude vědět, co dělat se všemi ostatními arkány. Protože je to kouzelník, kdo je povolán, aby odhalil praktickou metodu, vztahující se ke všem arkánům. Je to „arkánum arkán“ v tom smyslu, že odhaluje to, co je nutné poznat a mít v úmyslu, abychom vstoupili do školy duchovních cvičení, jejichž souhrn obsahuje hru tarotů. Ve skutečnosti, první a základní princip esoterismu (tj. způsob zkušenosti o reálnosti ducha) se dá vyjádřit pravidlem:
Nauč se nejprve koncentraci bez námahy; proměň práci ve hru, udělej každé jho, které jsi přijal,mírným a každé břímě, které neseš, lehkým!
Tato rada, nebo příkaz, nebo dokonce varování, ať už si to přeješ přijmout jakkoliv, je nesmírně vážná; je to doloženo původním zdrojem, totiž slovy samotného Pána, „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Matouš 11, 30).
Prozkoumejme postupně tři části tohoto rčení, abychom proniknuli arkánum „aktivní relaxace“ nebo „úsilí bez námahy“. Především - naučme se nejprve koncentraci bez námahy - co to znamená, v praktickém a teoretickém smyslu?
Koncentrace, jako schopnost upnout maximální pozornost na minimální velikost prostoru (Goethe říká, že ten, kdo chce dokončit něco cenného a dokonalého, „der sammle still und unerschlafft, im kleinsten Punkt die grösste Kraft“, tj., že „klidně a ustavičně on zaměřuje tu největší sílu do nejmenšího bodu) je skutečným klíčem k veškerému úspěchu v každé oblasti. Moderní pedagogika a psychoterapie, školy modlení a duchovních cvičení - františkánské, karmelitánské, dominikánské a jezuitské - okultní školy všech typů a nakonec starodávná hinduistická joga, všechny přístupy jsou s tím v souhlasu. Patanjali, ve svém klasickém díle o józe, formuluje ve své první větě praktickou a teoretickou podstatu jógy - „první arkánum“, neboli klíč jógy - následovně:
Yoga citta vritti nirodha (jóga je potlačení oscilace duševní substance, Yoga Sutras 1.2)nebo, jinými výrazy, umění koncentrace. Protože „oscilace“ (vritti) „duševní substance“ se odehrávají automaticky. Tento automatismus při pohybu myšlení a představivosti je protikladem soustředění. Tedy, koncentrace je jedině možná za podmínky klidu a ticha na úkor automatismu myšlení a představivosti.
Proto tedy „být tichý“ předchází tomu „vědět“, „chtít“ a „pokoušet se“. To je důvod, proč pythagorejská škola předepisovala pět let tichosti začátečníkům nebo „posluchačům“. Člověk se tam odvážil mluvit, jenom když „věděl“ a „byl toho schopný“, potom co zvládnul umění být tichý - totiž umění koncentrace. Výsada „mluvit“ patřila těm, kteří už dál nemluvili automaticky, poháněni zábavou intelektu a fantazie, ale kteří to byli schopni potlačit, díky výcviku vnitřní a vnější mlčenlivosti a kteří věděli to, co říkají - opět díky stejnému výcviku. Silentium, které praktikovali mniši trapisté a předepisovali na období „útulku“ všeobecně, pro každého z účastníků, to je jenom použití stejného správného ustanovení. „Jóga je potlačení oscilace duševní substance.“ nebo „koncentrace je chtěná mlčenlivost automatismu myšlení a imaginace“.
Avšak je třeba rozlišovat dva typy koncentrace, které jsou zásadně odlišné. Jeden je nezaujatá koncentrace a druhý je koncentrace zaujatá. Ten první patří k vůli, osvobozené od zotročení city, představami a náklonnostmi, zatímco ten druhý je výsledkem ovládnutí city, představami a náklonnostmi. Mnich, pohroužený do modlitby a rozzuřený býk, jsou, jeden i druhý, koncentrováni. Ale ten jeden je v klidu rozjímání, zatímco ten druhý je unášen vztekem. Silné vášně se tedy ten projevují jako vysoký stupeň koncentrace. Takto nenasytové, lakomci, neurvalci a šílenci dosahují občas pozoruhodné koncentrace. Ale, v pravdě řečeno, nejedná se o koncentraci, ale spíše o posedlost, ve spojení s těmito lidmi.
Opravdová koncentrace je dobrovolným jednáním, v osvícenosti a v klidu. Předpokládá nezaujatý a nestranný postoj. Protože to je stav vůle, který je určujícím a rozhodujícím faktorem při koncentraci. To je, proč jóga například, požaduje cvičení yama a niyama (yama - pět pravidel morálního chování niyama - pět pravidel askeze) před přípravou těla (pomocí dýchání a držení těla) na koncentraci a cvičení třech stupňů koncentrace samotné (dharana, dyana, sandhi - koncentrace, meditace a kontemplace).
Ale jak svatý Jan od Kříže, tak svatá Terezie z Avily neumdlévají opakováním toho, že koncentrace je nutná pro duchovní modlitby a je ovocem morální očisty vůle. Proto je tedy zbytečné se snažit všemi silami koncentrovat, jestliže je vůle zaslepena něčím jiným. Ty „oscilace duševní substance“se nedají nikdy zredukovat do klidu, jestliže není samotná vůle naplněna svým klidem. Je to uklidněná vůle, která působí při koncentraci klid myšlení a představivosti. To je důvod, proč jsou velcí asketové také velkými mistry v koncentraci. To vše je zřejmé a logické. Avšak to, co nás zde zajímá, to není koncentrace obecně, ale obzvláště a zejména koncentrace bez úsilí. Co to je?
Vezměme si provazochodce. Ten je zřejmě úplně koncentrován, protože, kdyby nebyl, tak by spadl na zem. Je v sázce jeho život a je to jenom dokonalá koncentrace, která ho může zachránit. Přesto ale, věříte tomu, že jeho myšlenky a jeho představivost jsou zaměstnány tím, co dělá? Myslíte si, že on uvažuje a představuje si, že odhaduje a dělá si plány, s ohledem na každý krok, který na provaze udělá?
Kdyby to měl dělat, tak by okamžitě spadnul. On musel vyloučit veškerou činnost svého rozumu a představivosti, aby zabránil pádu. Musel potlačit ty „oscilace duševní substance“, aby byl schopný vykonávat své umění. Je to inteligence jeho rytmického systému - dýchací a oběhový systém - která nahrazuje inteligenci jeho mozku, během jeho akrobatických cvičení. V posledním rozboru, je to otázka zázraku - z hlediska intelektu a imaginace - podobně jako u svatého Dionýsia, apoštola Galů a prvního biskupa Paříže, kterého tradice ztotožňuje se svatým Dionýsiem Aeropagitou, žákem svatého Pavla. Obzvláště, že mu byla:
„useknuta hlava mečem, před sochou Merkura, když vyznával svou víru ve Svatou Trojici. A jeho tělo se náhle vzpřímilo, vzalo svou hlavu do rukou a pod vedením anděla, s velikým světlem před sebou, ušlo dvě míle, z místa, které se nazývá Montmartre, k místu, kde, podle jeho vlastní volby a boží Prozřetelnosti, dnes odpočívá.“ (Jacobus de Voragine, Legenda aurea, přel. G. Ryan a H. Ripperger, The Golden Legend, New York, 1948, str. 620-621).
Tak tedy, provazochodec má svou hlavu - totiž, svůj rozum a představivost - oddělenou, na dobu výkonu svojí dovednosti a on také kráčí z jednoho bodu do druhého a nese svou hlavu v rukou, pod vedením jiného rozumu než toho, který je v jeho hlavě, toho, který působí prostřednictvím rytmického systému jeho těla. Pro provazochodce, žongléra a kouzelníka jsou jejich dovednosti a schopnosti v zásadě obdobné se zázrakem svatého Dionýsia, jedná se o přenesení centra řízení vědomí z hlavy do hrudi - ze systému mozkového do systému rytmického.
Koncentrace bez úsilí je přenesením řídícího centra z mozku do rytmického systému - z domény mysli a imaginace, k takovému centru mravnosti a vůle. Velký klobouk ve tvaru ležaté osmičky, který má na sobě Kejklíř, jako jeho postoj dokonalé uvolněnosti, vyjadřuje přemístění, protože tento znak (ležatá osmička = ∞ ) je nejenom symbolem nekonečna, ale také symbolem rytmu, dýchání a oběhu - je to symbol věčného rytmu nebo věčnosti rytmu. Kejklíř tudíž představuje ten stav koncentrace bez úsilí, tj. stav vědomí, kde centrum, které řídí vůli, „sestoupilo“ (ve skutečnosti, je pozdviženo) z mozku do rytmického systému, kde „oscilace duševní substance“ jsou redukovány do klidu a odpočinku a dále již nebrání koncentraci.
Koncentrace bez úsilí - totiž taková, kdy se již nic nepotlačuje a kdy se rozjímání stává tak přirozené, jako dýchání a tlukot srdce - je stav vědomí (tj. myšlení, imaginace, citů a vůle) v dokonalém klidu, doprovázený dokonalým odpočinkem nervů a svalů těla. Je to hluboký útlum tužeb, starostí, představivosti, paměti a těkavého myšlení. Dá se říci, že celá bytost se stane jakoby hladinou klidné vody, která odráží nesmírnou blízkost hvězdnatého nebe a jeho nepopsatelnou harmonii. A ta voda je hluboká, tak hluboká! A klid roste, neustále se zvětšuje . . . jaký je to klid! Jeho růst se odehrává pravidelnými vlnami, které procházejí, jedna za druhou vaší bytostí: Jedna vlna klidu je následována další vlnou, ještě hlubšího klidu a potom znovu, vlna ještě víc hlubšího klidu . . . Napili jste se někdy klidu? Jestliže to souhlasí, tak víte, co to je, koncentrace bez úsilí.
Začíná to okamžiky, potom minutami a potom „čtvrthodinami“, po které úplný klid nebo „koncentrace bez úsilí“ trvá. Postupem času se ten klid nebo koncentrace bez úsilí stává základním prvkem, neustále přítomným v životě duše. Je to jako neustále trvající bohoslužby v kostele Sacré Coeur na Montmartu, které se konají, zatímco v Paříži člověk pracuje, člověk obchoduje, člověk se baví, člověk spí, člověk umírá. . . . Je to jako způsob, jakým „neustále trvající bohoslužba“ klidu je zbudována v duši, který pokračuje pořád stejně, když je člověk aktivní, když pracuje nebo když hovoří. Z této „zóny klidu“, když je jednou zbudována, se dá čerpat, jak při odpočinku, tak při práci. Potom budete mít nejenom koncentraci bez úsilí, ale také aktivitu bez úsilí. Je to přesně to, co se dá vyjádřit v druhé části našeho pravidla:
proměň práci ve hru
Přeměnění práce, která je povinností, na hru, je dosaženo jako následek přítomnosti „zóny ustavičného klidu“, kde člověk čerpá z určitého druhu tajného a důvěrného dýchání, jehož svěžest a čerstvost dovršuje posvěcení práce a proměňuje ji ve hru. Protože „zóna klidu“ nejenom pouze znamená, že duše je zásadně v klidu, ale také a spíše, že existuje spojení mezi nebeským a duševním světem, které spolupracuje s duší. Ten, kdo nalézá klid v osamocenosti koncentrace bez úsilí není nikdy osamělý. Nikdy nenese sám tu tíhu, kterou musí nést; síly nebeské, ty síly, pocházející shůry, mu od té chvíle pomáhají.
Tímto způsobem, pravda, stanovená třetí částí toho pravidla:
udělej každé jho, které jsi přijal, mírným a každé břímě, které neseš, lehkým,
se sama stává praxí. Protože klid je znamením opravdového styku s duchovním světem a tento styk, postupně, stále rodí příliv sil. To je základem veškerého mysticismu, veškerého vědění, veškeré magie a celého praktického esoterismu všeobecně.
Celý praktický esoterismus je založen na následujícím pravidle: Je nutné být v jednotě se sebou (koncentrace bez úsilí) a v jednotě s duchovním světem (mít oblast klidu v duši) aby mohlo dojít ke zjevení skutečného duchovního zážitku. Jinými slovy, jestliže člověk chce provozovat nějakou formu autentického esoterismu - ať už je to mysticismus, vědění nebo magie - je nutné být Kejklířem, tj. soustředěný bez úsilí, pracující s lehkostí, jakoby to byla hra a konající s dokonalým klidem. Tohle pak, je praktické učení té první Arkány tarotů. Je to první rada, nařízení nebo varování, týkající se veškeré spirituální praxe. Je to alfa v „abecedě“ praktických pravidel esoterismu. A právě tak, jako jsou všechna čísla aspekty (násobky) jedničky, tak jsou všechna další praktická pravidla, sdělovaná jinými Arkánami tarotů, jenom aspekty a modalitami tohoto základního pravidla.
Takové je praktické učení magie. Jaké je teoretické učení?
Odpovídá v každém bodu praktickému učení, jeho teoretické účinky jsou jenom duševními hledisky této praxe. Tak jako to předchozí vychází z koncentrace bez úsilí, tj. uplatňuje soulad v praxi, tak jeho odpovídající teorie spočívá na souladu přírodního světa, světa lidí a světa božího. Ta zásada základní jednoty světa sehrává stejnou základní úlohu pro veškerou teorii, jako koncentrace pro veškerou praxi. Jako je koncentrace základem pro každý praktický úspěch, zásada základní jednoty světa je tím samým, pokud jde o veškeré vědění - bez toho není žádné vědění představitelné.
Zásada základní jednoty všeho, co existuje, předchází každému úkonu poznání a každý úkon poznání předpokládá zásadu jednoty světa. Ideálem - nebo konečným cílem - veškeré filosofie a vědy je PRAVDA. Ale „pravda“ nemá žádný jiný význam než omezení plurality jevů na základní jednotu - od skutečností k zákonům, od zákonů k principům, od principů k podstatě bytí. Veškeré hledání pravdy - mystické, gnostické, filosofické a vědecké - si vyžaduje její existenci, tj. základní jednotu mnohosti úkazů světa. Bez této jednoty není nic poznatelné. Jak se dá pokročit od poznaného k nepoznanému - a tohle je opravdu metoda procesu poznávání - jestliže nepoznané nemá nic společného s poznaným? Jestliže nepoznané nemá žádný vztah k tomu poznanému a je mu absolutně a zásadně cizí? Když říkáme, že svět je poznatelný, tj. že existuje poznání jako takové, již tímto samotným faktem prohlašujeme základní jednotu světa nebo jeho poznatelnost. Prohlašujeme, že svět není žádnou mozaikou, kde množství světů, které si jsou zásadně jeden druhému cizí, je spolu sestaveno, ale že to je jakýsi organismus - jehož všechny části jsou řízeny stejným principem, odhalujícím jej a umožňujícím redukci k němu. Příbuznost všeho a všech bytostí je conditio sine qua non jejich poznatelnosti.
Otevřené přiznání příbuznosti všech věcí a bytostí zplodilo přesně odpovídající metodu poznání. Je to metoda všeobecně známá pod názvem METODA ANALOGIE; její úlohu a význam v takzvané „okultní“ vědě obdivuhodným způsobem osvětlil Papus ve svém díle Traité élémentaire de science occulte (Paříž 1888 str 28 a d.) Analogie není princip nebo předpoklad - tím je základní jednota světa - ale je první a hlavní metodou (aleph v abecedě metod) jejíž použití pomáhá pokroku poznání. Je to první závěr, získaný z principu všeobecné jednotnosti. Protože je u kořene různorodosti jevů nalézána jejich jednotnost takovým způsobem, že jsou v jednom a tom samém čase odlišné i stejné, nejsou ani identické, ani heterogenní ale ony jsou si podobné v takovém rozsahu, v jakém ukazují svoji základní příbuznost. Tradiční formule, která vyhlašuje metodu analogie je dobře známá. Je druhým veršem Smaragdové desky (Tabula Smaragdina) Hermese Tristmegista:
Quod superius est sicut quod inferius, et quod inferius est sicut quod est superius, ad Perpetranda miracula rei unius. To, co je nahoře je jako to, co je dole a to, co je dole je jako to, co je nahoře, aby se dovršila zázračnost jednoty věcí. (Tabula Smaragdina, 2 překl. R. Steele a D.W. Winter, Jednání Královské společnosti lékařské (Proceedings of the Royal Society of Medicíne) XXI. 1928, str. 42; viz příloha k Dopisu I, týkající se problému autentičnosti díla Tabula Smaragdina)Tohle je klasická formule analogie pro všechno, co existuje v prostoru, nahoře a dole; formule analogie použitá pro čas by byla:
Quod fuit est sicut quod erit, et erit est sicut quod fuit ad perpetranda mirakula eternitis.Formule analogie, použitá v prostoru, je základem typologického symbolismu, tj. symbolů, vyjadřujících shody mezi modely nahoře a jejich projevy dole; formule analogie, použitá v čase, je základem mythologického symbolismu tj. symbolů, které vyjadřují shody mezi prototypy v minulosti a jejich projevy v současnosti. Tudíž, Kejklíř je typologickým symbolem. Odhaluje nám model DUCHOVNÍHO ČLOVĚKA. Zatímco biblické příběhy o Adamovi a Evě, Kainovi a Ábelovi a, pokud si přejete, také schisma d´Irschou se Saint-Yves d´Alveydre (srov. Mission des Juifs, vol II. Paříž, 1956 str. 191 a násl.) jsou na druhé straně mythusy. Ony odhalují prototypy, které se zjevují nekonečně v dějinách a v každém individuálním životopise - jsou mythologickými symboly, které odolávají panství času.
To, co bylo je jako to, co bude a to co bude je jako to, co bylo, aby se dovršila zázračnost věčnosti.
Tyto dvě kategorie symbolismu, které jsou založené na analogii, vytvářejí svým vzájemným vztahem jakýsi kříž:
nahoře
|
|
minulost --------------------- budoucnost (mythologie) ČAS
|
|
dole
(typologie) PROSTOR
|
|
minulost --------------------- budoucnost (mythologie) ČAS
|
|
dole
(typologie) PROSTOR
Zde je něco, co bylo napsáno o mythu (tj. o symbolice času nebo dějin, podle naší definice) od Hanse Leiseganga, autora klasické knihy o gnostice:
Každý mythus vyjadřuje formou vyprávění pro jednotlivý případ, věčnou ideu, která bude intuitivně rozpoznána tím, kdo znovu zakusí obsah toho mythu.. (Hans Liesegang, Die Gnosis, Lipsko, 1924, str. 51.)A tohle říká Max Haven o tom, co se týká typologických symbolů, v kapitole o symbolice, ve své posmrtné knize Le Tarot:
Naše vjemy, symbolizující vnější pohyb, je nepřipomínají (tj. ty jevy) o nic více, než zvlnění písku v poušti připomíná vítr, který jej zdvíhá do písečných dun, nebo o nic více, než příliv a odliv moře připomíná kombinované pohyby slunce a měsíce. To jsou jenom jejich symboly toho . . . Názory Kanta, Hamiltona a Spencera, který redukuje vnitřní pohyby na jednoduché symboly vnitřní reality, je pravdivější a racionálnější (než naivní realismus - poznámka autora) . . . Věda se musí vzdát toho, být jenom symbolem vlastního sebevědomí . . . Ale symboličnost má zcela odlišný význam. Ta „věda věd“, jak to bylo nazýváno antickými autory (srov. Decourcelle, Traité des symbols, Paříž 1806) je to univerzální a božský jazyk, který prohlašuje a dokazuje hierarchii forem, od typizovaného světa, směrem ke světu fyzickému a vztahy, které je sjednocují; je to, jedním slovem, živoucí a hmatatelný důkaz příbuznosti bytostí. (Marc Haven Le Tarot, Lyon, 1937, str. 19-20, 24).Proto tedy jsou výše tyto dvě definice - symbolu času, neboli mythů a prostoru, neboli souladu světů, „od typizovaného světa, směrem ke světu fyzickému“ - formulovány, jedna,německým učencem (Hans Leisegang) v Lipsku v roce 1924 a ta druhá, francouzským hermetikem (Marc Haven) v Lyonu v roce 1906, což přesně vyjadřuje představy dvou typů symbolizmu, které jsou zde vyjasněny. Smaragdová deska se pouze zmiňuje o typologickém symbolizmu, neboli prostoru - obdobou mezi tím, co je „nahoře“ a tím, co je „dole“. Z toho důvodu je nutno k ní přidat rozšířením odpovídající pravidlo, příslušné mythologickému symbolismu, neboli času, které nalézáme například v Mojžíšově knize Genesis..
Rozlišení těchto dvou forem symbolizmu nepostrádá zcela praktický význam; je to kvůli jeho zmatení, jemuž se nutno přisuzovat mnoho omylů ve výkladu antických zdrojů, včetně Bible. Tedy například, někteří autoři chápou biblický příběh o Kainu a Ábelovi jako typologický symbol. Chtějí jej vidět v symbolech „odstředivých a dostředivých sil“ atd. Avšak, příběh o Kainu a Ábelovi je mythus, tj. vyjadřuje formou jednotlivého vyprávěného příběhu, „věčnou“ ideu. Proto tedy se vztahuje k času, k dějinám a ne k prostoru a jeho struktuře. Ukazuje jak se z bratrů mohou stát smrtelní nepřátelé, přes naprostou skutečnost, že uctívají stejného Boha stejným způsobem. Zde je odhalen zdroj náboženských válek a není to rozdíl v dogmatech, ani v kultu nebo v rituálu, který je toho příčinou, ale jednoznačně nároky na rovnost nebo, dáváte-li tomu přednost, popření hierarchie. Zde je také první revoluce na světě - prototyp (Goethův Urphänomen) všech revolucí, které se udály a které se stanou v budoucnosti lidstva. Protože, příčina všech válek a revolucí - jedním slovem, všeho násilí - je pořád ta samá: popření hierarchie. Tato příčina se zde již ve svém zárodku nalézá na tak vznešené úrovni, jako ten společný akt uctívání stejného boha oběma bratry - je to ohromující zjevení příběhu Kaina a Ábela. A protože vraždy, války a revoluce pokračují, příběh Kaina a Ábela zůstává neustále platný a důležitý. Být neustále platný a důležitý přes průchod staletí je mythus a navíc, mythus prvního řádu.
Stejné to je s příběhem pádu Adama a Evy, s Potopou a s archou Noa, s Babylonskou věží atd. To jsou mythy, tj. v prvé řadě historické symboly, vztahující se k času a ne symboly, vyjadřující jednotu světů ve fyzickém, metafyzickém a morálním prostoru. Pád Adama a Evy neprozrazuje odpovídající pád ve světě božím, v lůně Svaté trojice Ani to nevyjadřuje přímo metafyzickou strukturu archetypálního světa. Je to konkrétní událost v pozemských dějinách lidstva, jejíž význam zanikne až s koncem lidských dějin; jedním slovem, je to opravdový mythus.
Na druhé straně by bylo nesprávné, považovat, například vidění Ezekiela, Merkabah, za mythus. Vidění nebeského válečného vozu je symbolickým zjevením archetypálního světa. Je to typologický symbol; něco, čemu ještě dále tak dobře rozuměl autor díla Zohar, což je důvod, proč si vybral Ezekielovo vidění jako centrální symbol kosmické vědomosti - podle pravidla analogie, že to, co je nahoře je tím, co je dole. Protože Zohar zná dobře toto pravidlo. Nejenom, že je jasně používá, ale dává tomuto pravidlu jednoznačný výraz. Je to takto, jak to čteme v díle Zohar:
Protože, jako je to nahoře, tak je to dole; jak všechny nebeské „dny“ jsou naplněny milostí (nebeského) Vládce, tak jsou dny zdejší, zde dole, naplněny požehnáním, skrze jednání Člověka (tj. spravedlivého). („Waera“, Zohar 25a; překl. Sperling - Simon - Levertoff, Londýn - Bournemouth, 1949, díl III., str. 84).Indie má také svou verzi této hermetické zásady. Takto uvádí pravidlo Vishvasara Tantra:
Co je zde, je tam. Co není zde, není nikde.*Použití analogie se však neomezuje jen na „proklaté vědy“ - magii, astrologii a alchymii - a na hloubavý mysticismus. Je, po pravdě řečeno, universální. Protože, ani teologie, ani samotná věda, se bez něho neobejdou. Zde je role, kterou sehrává analogie v logice, která je základem filosofie a vědy:
* Vishavasara Tantra; překl. Artur Avalon, The Serpent Power, Londýn, 1919, str. 72.
(1) Metoda klasifikace předmětů, na základě jejich podobnosti, je prvním krokem na cestě zkoumání induktivní metodou. Předpokládá, že analogie předmětů bude klasifikována.Nuže, „čistá indukce“ je založena na jednoduchém výčtu a je v podstatě jenom závěrem, založeném na praxi dané statistiky. Takto se dá říci: „Jestliže Jan byl člověk a je mrtvý, tak jako Petr byl člověk a je mrtvý a Michal byl člověk a je mrtvý, proto je tedy člověk smrtelný.“ Síla tohoto argumentu spočívá na počtu, neboli na kvantitě faktů, známých ze zkušenosti. Metoda analogie, na druhé straně, přidává k tomu kvalitativní prvek, tj. takový, který má inherentní důležitost ke kvantitativnímu. Zde je příklad argumentu analogií: „Ondřej je tvořen hmotou, energií a vědomím. Protože hmota nezmizí po jeho smrti, pouze změní svou formu a protože energie nezmizí, ale jenom pozmění způsob své činnosti, Ondřejovo vědomí také nemůže jednoduše zmizet, ale může pouze změnit svou formu a způsob (nebo úroveň) činnosti. Proto je tedy Ondřej nesmrtelný.“ Tento poslední argument je založen na pravidle Hermese Trismegista: To, co je dole (hmota) (energie) je jako to, co je nahoře (vědomí). Tedy, jestliže existuje zákon o zachování hmoty a energie (ačkoliv se hmota přeměňuje na energii a naopak) musí nutně existovat zákon o zachování vědomí nebo nesmrtelnosti.
(2) Analogie (důvod z analogie) může utvořit základnu pro hypotézy. Tak byla slavná Laplaceho „mlhovinová hypotéza“ způsobena analogií, kterou on pozoroval, směrem na otáčivý pohyb planet kolem slunce, pohyb satelitů kolem planet a rotací planet kolem své osy. Proto tedy on usuzoval, z analogie která se projevuje v těchto pohybech, na jejich společný původ.
(3) Jak říká J. Maynard Keynes ve svém Pojednání o pravděpodobnosti: „Vědecká metoda je ve skutečnosti hlavně zasvěcena objevování způsobu takového zvýšení známé analogie, abychom ji mohli, pokud možno, provádět s metodami čisté indukce.“ (J.Maynard Keynes, Pojednání o pravděpodobnosti (Treatise on Probability) Londýn 1921, str.241)
Ideálem vědy je, podle Keynese, nalézt způsob, jak upřesnit rozsah známé analogie natolik, abychom se mohli u hypotézy obejít od metody čisté indukce, tj. přeměnit vědeckou metodu na čistou analogii, založenou na čisté zkušenosti, bez hypotetických prvků, které jsou imanentní v čisté indukci. Je to schopností metody analogie, že věda provádí objevy (přecházením od známého k neznámému) formuluje úspěšné hypotézy a usiluje o soustavný řídící cíl. Analogie je na jejím počátku i konci její alfou a omegou
Pokud se týká spekulativní filosofie nebo metafysiky je tam pro analogii vyhrazena ta samá role. Veškeré vývody metafysické povahy jsou založeny pouze na analogii lidského, přírodního a pomyslného nebo metafyzického světa. A tak ty dvě nejdůležitější autority té nejsystematičnější a nejdisciplinovanější filosofie - středověké¨scholastické filosofie - svatý Tomáš Akvinský a svatý Bonaventura (z nichž jeden představuje aristotelismus a druhý platonismus v křesťanské filosofii) nejenom že analogii používají, ale také jí přičítají velmi důležitou teoretickou roli v jejich samotných doktrínách. Svatý Tomáš pokračuje v doktríně analogia entit, analogie bytí, která je hlavním klíčem k jeho filosofii. Sv. Bonaventura, ve své doktríně signatura retům, vysvětluje celý viditelný svět jako obraz světa neviditelného. Pro něho, viditelný svět je jenom další Písmo svaté, další zjevení, po boku toho, které je obsaženo v Písmu svatém.a vhodně říká:
Et sic patet quod totus mundus est sicut unum speculum plenum luminibus praesentantibus divinam sapientiam, et sicut carbo effundens lucem. A tak se zdá, že celý svět je jako jediné zrcadlo, plné světel, ukazujících božskou moudrost, nebo jako žhavé dřevěné uhlí, vydávající světlo. (Bonaventura, Collationes in Hexaemeron 2, 27)Tedy, svatý Tomáš a sv. Bonaventura byli prohlášeni (Sixtem V., v roce 1588 a znovu, v roce 1879, Lvem XIII) „duae olivae et duo candelabra in domo Dei lucentia“ („dvěma olivovníky a dvěma lustry, svítícími v domě božím“) Proto tedy vidíš, milý Neznámý příteli, že my, ty a já, jsme schopni nahlas, veřejně otevřeně hlásat naši víru v analogii a hlasitě vyhlašovat formulaci Smaragdové desky, posvěcenou tradicí, aniž bychom se tím jevili být nevěrnými filosofii, vědě a oficiálním doktrinám Církve. Můžeme ji používat s čistým svědomím, jako filosofové, jako vědci i jako katolíci. Neexistuje nic, co by se proti tomu dalo říci, podle těchto třech hledisek.
Ale souhlas, přiznaný analogii, se zde nezastavuje. Sám Pán jej potvrdil praxí, kterou On používal. Stejně tak, jako podobenství, důkazy a fortiori, které On používal v Jeho výrocích, to prokazují. Podobenství, které jsou symboly ad hoc, by pozbývaly smyslu a účelu, kdyby to nebyly výroky analogických pravd, provedené jazykem analogie a odvolávající se na smysl analogie. S ohledem na důkaz a fortiori, celá síla spočívá na analogii, která je jeho základem. Zde je příklad důkazu a fortiori, provedeného Pánem.
Který člověk z vás, když ho jeho syn požádá o chléb, by mu dal kámen? Nebo, když požádá o rybu, by mu dal hada? Potom vy, kteří jste hříšní, víte, jak dávat dary svým dětem, jak mnohem více bude váš Otec, který je na nebesích , dávat dobré věci těm, kteří jej požádají. (Matouš 7, 9-11)Zde máme analogii pozemského příbuzenství (lidského) s nebeským příbuzenstvím (božským).na kterém je založena síla důkazu a fortiori, kde, „jak mnohem více“, je výsledkem neúplného prohlášení, ve vztahu k ideálnímu modelu. Analogie otce a „Otce“, je zde základem.
V tomto bodě může u svědomitého čtenáře povstat pocit neklidu. „Existuje mnoho tvrzení a autorit, citovaných na podporu metody analogie, ale existuje zde také nějaké tvrzení proti této metodě, pokud se týče jejích slabostí a nebezpečí?
Nuže, dobrá, musí se přiznat, zcela otevřeně a upřímně, že metoda analogie představuje mnoho negativních stránek a mnoho nebezpečí, omylů a závažných klamů. Je to tím, že je výlučně založena na zkušenosti; a veškerá povrchní, neúplná nebo klamná zkušenost je vázána na způsobení povrchních, neúplných a klamných závěrů, analogicky, souběžně se směrem zkušeností, ze kterých vychází. Takto byly při použití nedostatečně silných dalekohledů na Marsu objeveny „kanály“ - přímé, souvislé linie - když bylo analogicky odvozováno, že tyto „kanály“ musí být uměle vytvořené a že následkem toho je planeta obydlena civilizovanými bytostmi. Nyní, po následném zdokonalení dalekohledů, přesné pozorování dokázalo, že ty „kanály“ nejsou v vůbec souvislé, ale že ukazují zlomy a že nejsou přímočaré, jak zprvu vypadaly. Důkaz z analogie ztrácí v tomto případě svou hodnotu, vzhledem k mylné zkušenosti, na které byl založen.
S ohledem na okultní vědy, Gerard van Rijnberk vydal (srov. Le Tarot, Lyon, 1947, str. 203) tabulku astrologických „korespondencí“ Tarotu podle různých autorů. Zde, například, sedmá karta - Válečný vůz (The Chariot) - koresponduje znamení Blíženců (podle Etteila) Kozorohu (podle Fomalhauta) Blížencům (podle Shorala) Kozorohu (podle jednoho anonymního autora) planetě Marsu (podle Basilida) planetě Venuši (podle Volguina) Slunci (podle Ely Star) znamení Vah (podle Snijderse) planetě Venuši (podle Mucheryho) znamení Raka (podle Crowleye) a znamení blíženců (podle Kurtzahna). Zde relativita korespondencí, získaná prostřednictvím metody analogie, je snadno zřejmá.
Ale na druhé straně, shoda korespondencí mezi kovy a planetami, získaná stejnou metodou, je udržována antickými, středověkými a moderními autory. Řečtí astrologové, ve čtvrtém století před Kristem, pokračovali v babylonské tradici, kde zlato představovalo Slunce a boha Nelila, stříbro Měsíc a boha Anu, přijali následující korespondence: Zlato - Slunce, Stříbro - Měsíc, Olovo - Saturn, Cín - Jupiter, Železo - Mars, Měď - Venuše a Merkur - Rtuť (srov. E.J.Holmyard, Alchymie, Londýn, 1957, str. 18-19)* Stejné korespondence byly přijaty astrology a alchymisty ve středověku a znovu dnes, všemi autory okultních věd a hermetismu (včetně Rudolfa Steinera a ostatních antroposofických autorů). Tyto korespondence najdete v knize Papuse, Traité élémentaire de science occulte, (Paříž, 1888 str. 145). Ve vztahu k univerzálnosti těchto analogických korespondencí, mezi planetami a kovy, mohu přidat, že čtyři a čtyřicet let mých studií a zkušeností v této oblasti mne nepřivedlo k ničemu, abych cokoliv změnil na dané tabulce daných korespondencí a naopak, získal jsem množství důkazů - přímých a nepřímých - které potvrdily jejich pravdu.
Pročež je tedy nutno uzavřít, že metoda analogie na jedné straně není nikterak neomylná, ale na druhé straně je oprávněna udávat tón objevování základních pravd. Její účinnost a důležitost na úplnosti a přesnosti zkušenosti, na které je založena.
Vraťme se nyní k arkánu „Kejklíř“. Jak koncentrace bez úsilí nachází svůj výraz v celkovém obrázku té karty - právě tak, jako ve všech jejích podrobnostech - a tím zde vytváří praktické Arkánum, člověk zde v něm také nachází vyjádření metody analogie, která vytváří teoretické Arkánum. Protože, viděno z pohledu úrovně intelektu, praktikování metody analogie odpovídá úplně praktikování koncentrace bez úsilí. A také se to zde nejeví jako „práce“, ale spíše jako „hra“.
Praktikování analogie na intelektuální rovině vědomí si opravdu nevyžaduje žádné úsilí. Buď si člověk uvědomuje (vidí) analogické shody, nebo si je neuvědomuje (nevidí). Právě tak jako kouzelník, nebo kejklíř, musí dlouhý čas trénovat a pracovat, než získá schopnost koncentrace bez úsilí, podobně ten, kdo používá metodu analogie na intelektuální úrovni, musel pracovat hodně - tj. musel získat dlouhou zkušenost a musel shromáždit vzdělání, které si to vyžaduje - před získáním schopnosti okamžitého postřehu analogických shod, předtím než se stane „kouzelníkem“ nebo „kejklířem“, který používá analogie bytostí a věcí bez úsilí, jako ve hře. Tato schopnost představuje základní část uskutečňování úkolu, kterým Pán pověřil své služebníky. „Vpravdě, říkám vám, kdo nepřijímá království boží jako dítě, nevstoupí do něho.“ (Marek 10, 15)
* Překl. Pozn.: Bádání E.J. Holmyarda, které se týká planetárních kovů, citované zde autorem, potřebuje určitou úpravu. Seznam korespondencí, mezi planetami a kovy, uvedený Holmyardem se normálně nalézá v arabských alchymistických textech. Zmiňuje se také o něm křesťanský astrolog Theophilus z Edessy, který žil v Bagdádu v osmém století po Kristu (srov. Arthur Ludwich, Anecdota astrologica, Lipsko, 1877, str.121). Tento seznam je téměř identický s nejrannějším známým seznamem planetárních kovů, tím ze druhého století po Kristu. Řecký astrolog Vettius Valens (srov. Anthologiarum, i, 1; vyd. W. Kroll, Berlín, 1908, s výjimkou toho, že Valens uvádí electrum (slitina zlata a stříbra) jako kov, odpovídající Merkuru, namísto rtuti. Je možné, že arabská alchymistická tradice převzala korespondence mezi planetami a kovy z řecké astrologické tradice a později nahradila rtuť za electrum. (Není divu, že rtuť Vettius Valens nezmiňuje, protože její destilace byla zavedena později - až někdy kolem čtvrtého století po Kristu).
To malé dítě „nepracuje“ - ono si hraje. Jak je ale vážné, tj. koncentrované, když si hraje! Jeho pozornost je klidně úplná a nerozdělená, přičemž u toho, kdo se přibližuje ke království božímu, se stává rovněž úplnou a nerozdělenou. A to je arkánum intelektuální geniality: Vidění jednoty bytostí a věcí, bezprostředním vnímáním jejich shodností, během soustředěného vědomí bez úsilí. Pán na nás nechtěl, abychom se stali dětinskými. Co chtěl, je to, abychom získali genialitu ducha a srdce, což je obdobné - nikoliv totožné - s postojem dítěte, které nese pouze lehce své břímě a všechna svá jařma snáší lehce.
Kejklíř představuje muže, který dospěl k harmonii a rovnováze mezi spontánností neúmyslností (ve smyslu, který tomu dává C.G.Jung) a úmyslným, uvědomělým činem (ve smyslu „Já“ nebo ego vědomí). Jeho stav uvědomění je synthesou vědomého a nevědomého - kreativní spontánnosti a uváženě prováděné činnosti. Je to stav vědomí, který psychologická škola C.G.Junga nazývá „individuální existence“, nebo „syntéza vědomých a nevědomých prvků v osobnosti“, nebo „syntéza osobnosti“ (C.G.Jung a C. Kerényi, Úvod do vědecké mytologie (Introduction to a Science of Mythology) překl. R.F.C. Hull, Londýn, 1951, str. 115). Tato syntéza vyjadřuje možnou koncentraci bez úsilí a intelektuální představivost bez úsilí, což jsou praktická a teoretická hlediska veškeré úspěšnosti, jak v praktické, tak v intelektuální sféře.
Zdá se, že Friedrich Schiller měl povědomí o tomto arkánu, když předložil svou teorii o syntéze mezi intelektuálním vědomím, které ukládá břemeno povinností a předpisů a instinktivní povahou člověka ve Spieltrieb (touze hrát si). „Opravdová“ a „žádoucí“ nezbytnost, podle něho, nachází svoji syntézu v „kráse“, protože to je jenom kvůli kráse, kdy pro Spieltrieb je břímě „pravdy“ a „pravosti“ lehké a současně burcuje v temnotě utajené instinktivní síly na úroveň světla a vědomí (srov. Friedrich Schiller, Listy o estetické výchově člověka (Letters on the Aesthetic Education of Man), přel. E.M. Wilkinson a L.A.Willoughby, Oxford, 1967, str. 331-332, poznámka). Jinými slovy, ten, kdo vidí krásu toho, co on uznává jako pravdivé, nemůže ochabnout v milování toho - a při takovém milování zmizí prvek přinucení k povinnosti, kterou ta pravda předepisuje. Povinnost se stane potěšením. Je to tak, že „práce“ je přetvořena na „hru“ a stává se možnou koncentrace bez úsilí.
Ale to první arkánum, arkánum praktické a teoretické úspěšnosti, které prohlašuje účinnost vážné hry (kterou je úplný Tarot) obsahuje zároveň vážné varování: Existuje Hra a hra, existuje Kouzelník a kouzelník. To je proč kdokoliv, kdo směšuje nedostatek koncentrace s koncentrací bez úsilí a proudy jednoduchých duševních asociací s viděním bez úsilí shodami z analogie, se nutně stává šarlatánem.
Arkánum „Kejklíř“ je dvojité. Má dvě stránky. Zve nás na cestu, která vede ke genialitě a varuje nás před nebezpečím cesty, která vede k šarlatánství. Musím dodat, že často - příliš často, běda! - učitelé okultismu sledují obě cesty současně a to, co vyučují, obsahuje prvky geniality, smíšené s prvky šarlatánství. Ať je to první arkánum tarotu vždy před námi přítomno, jako laskavý „strážce na práhu“, ať nás pozve překročit práh práce a úsilí, abychom vstoupili do činnosti bez úsilí, ale ať nás současně varuje, že čím dále postoupíme za ten práh, tím více práce, úsilí a zkušenosti bude zapotřebí na této straně prahu, pro dosažení skutečné pravdy. Ať nám kejklíř řekne a ať nám to opakuje každý den:
Postřehnout a znát, pokoušet se a být schopen, to všechno jsou rozdílné věci. Přeludy jsou nahoře, právě tak, jako jsou přeludy dole; ty pouze znáš to, co je ověřeno souhlasem všech forem zkušenosti ve svém úhrnu - zkušenost smyslů, morální zkušenost, psychická zkušenost, kolektivní zkušenost dalších hledačů pravdy a nakonec, zkušenost těch, jejichž znalosti si zasluhují titul moudrosti a jejichž snažení bylo korunováno titulem svatý. Akademický svět a církev udávají metodické a morální podmínky pro toho, kdo dychtí po pokroku. Dodržuj je striktně, před a po každém útěku do oblasti za panstvím práce a úsilí. Budeš-li tak činit, budeš mudrcem a mágem. Nebudeš-li tak činit - budeš jenom šarlatán!
Příloha k Dopisu I.
Historické poznámky, týkající se Smaragdové desky.
Zde je latinský text Smaragdové desky, známé od doby, kdy žil Albertus Magnus, jak jej podává Julius Ruska, Tabula Smaragdina (Heidelberg, 1926) str.2:
1. Verum, sine mendacio, certum et verissimum.„Versio Tabulae Smaragdine Hermetis“ - Qualis ea vulgo
Latino Idiomate, e Phoenicio expressa circumfertur - Verba
secretorum Hermetis Trismegisti.
2. Quod est inferius, est sicut (id) quod estsuperius, et quod est superius, est sicut (id) quod est inferius, ad perpetranda1 miracula rei unius.
3. Et sicut omnes res fuerunt ab uno, meditatione2unius: sic omnes res natae fuerunt ab hac una re, adaptatione3.
4. Pater ejus est Sol, mater ejus Luna; portavid illud ventus in ventre suo; nutrix ejus terra est.
5. Pater omnis thelesmi totius mundi est hic.
6. Vis (virtus) ejus integra est, si versa fuerit in terram.
7. Separabis terram ab signe, subtile a spisso, suaviter cum magno interio.
8. Ascendit a terra in coelum, iterumque descendit in terram, et recepit vim superiorum et inferiorum. Sic habebis gloriam totius mundi. Ideo fugiat (fugiet) a te omnis obscuritas.
9. Hic (haec) est totius fortitudinis fortitudo fortis: quia vincet omnem rem subtilem, omnemque solidam4 penetrabit.
10. Sic mundus creatus est.
11. Hinc adaptationes erunt mirabiles, quarum modus est hic.
12. Itaque vocatus sum Hermes Trismegistus, habens tres partes Philosophiae totius mundi.
13. Completum est quod dixi de operationem Solis.
________________________________________________________
1. Podle K.C. Schmiedera, Geschichte der Alchemie (Halle, 1832) str. 30, se dá také setkat s variantami „penetranda“ a „praeparanda“.
2. Podle arabského rukopisu, objeveného později, by se to mělo číst „mediatione“.
3. Další (nepřesná) varianta je „adoptione“.
4. Další varianta je „et omne solidum“.
Následující anglický překlad z latinského textu Tabula Smaragdina je založen na překladu Roberta Steela a Dorothy Singerové, Zprávy královské společnosti medicíny (Proceedings of the Royal Society of Medicíne) XXI. (1928) str. 42, kde se také diskutuje rukopisná tradice textu, jeho obsah a zdroje textu (tamtéž, str. 41-57)
1. Pravdivé jest toto, bez falše, spolehlivé a zcela pravdivé.
2. To, co je nahoře, je jako to, co je dole a to, co je dole, je jako to, co je nahoře, aby se dovršily zázraky (té) jediné věci.
3. A tak, jako všechny věci byly rozjímáním (přemítáním) (toho) Jediného, tak všechny věci povstaly z této jediné věci jediným činem přizpůsobení.
4. Otcem toho je slunce, matkou měsíc; vítr nese ve svém lůně, země je toho chůvou.
5. Je to otec veškerého díla zázraků (thelema) po celém světě.
6. Síla z toho je dokonalá, pokud se vrhne na zemi.
7. Oddělí element země od elementu ohně, jemné od hrubého, zlehka, s velikým důvtipem.
8. Vystupuje od země k nebesům a znovu sestupuje na zemi a spojuje v sobě moc z věcí vyšších a z věcí nižších. Tak budeš vlastnit nádheru jasu celého světa a všechna temnota daleko od tebe odlétne.
9. Tato věc je tou nejsilnější ze všech mocností, síla všech sil, protože ona zdolává každou jemnou věc a proniká každou pevnou hmotou.
10. Takto byl stvořen tento svět.
11. A proto bude dosaženo zázračných přizpůsobení, jejichž povaha je tato.
12. Z toho důvodu jsem já zván Hermes Trismegistus, protože já držím tři části moudrosti světa.
13. To, co jsem musel říci o působení Solu, je dokončeno.
Protože výše uvedený (latinský) text byl znám v západní civilizaci až od doby, kdy ji napsal Albertus Magnus (1193/1206-1280) a protože se nemohl najít žádný jiný text nebo rukopis z dřívější doby, po celá staletí, byli historikové na začátku tohoto století názoru, že Albertus Magnus byl autorem Smaragdové desky. Byla považována za apokryfní, nejenom z hlediska názoru na její autentičnost, jako dílo Hermese Trismegista, ale také z hlediska její skutečné hodnoty autentičnosti, jako práce, která by byla hodna zařazení do Corpus Hermeticum ( = sbírka apokryfních textů z prvních století našeho letopočtu, přisuzovaných autorům, kteří psali pod jménem - nebo pseudonymem - Hermes Trismegistus). Tedy, text Smaragdové desky není obsažen v tom, co je považováno za nejúplnější vydání Corpus Hermeticum - to od Waltera Scotta, Hermetica (4 díly, Oxford, 1924). Stejná poznámka se také hodí na Corpus Hermeticum, kterou vydali a přeložili Nock a Festugière (4 díly, Paříž 1960). Scott napsal následující:
… spousta nesmyslů, které spadají pod . . . titul . . . spisů, týkajících se astrologie, magie, alchymie a příbuzných forem pseudovědy . . . jejichž obsah je také připisován Hermesu Trismegistovi (Walter Scott, Hermetica, Oxford 1924, díl I., str. 1.)Kritériem, kterého používá Scott, aby stanovil, jestli spis, připisovaný Hermesu Trismegistovi, má být zařazen do Corpus Hermeticum, nebo zavržen, je to, zda se to týká náboženských nebo filosofických problémů, nebo ne. Jinými slovy, spisy, které se zabývají problémy náboženství a filosofie, do Corpus Hermeticum patří, zatím co ty ostatní si nezasluhují být tam zahrnuty, např. ty spisy které se zabývají Přírodou („pseudovědeckým“ způsobem) je třeba vyřadit. Nicméně, Hermes sám říká:
Mám na mysli to, že mnohé z mých spisů byly určeny jemu (Ammonovi), právě tak, jako mnohé mé pojednání o přírodě . . . byly určeny Tathovi . . . ( Asclepius, Prolog; přel. W.Scott, Hermetica, díl I., str. 287)Jak je možno dovolit zavržení všech spisů o přírodě a brát v úvahu pouze jedinou skupinu („určenou Ammonovi“) jako autentickou, když je známa skutečnost, že autor spisu (Asclepius) uznaný za autentického v Corpus Hermeticum, prohlašuje jednoznačným způsobem, že on je autorem další skupiny spisů, zejména těch, které se týkají přírody? S ohledem na Smaragdovou desku, příbuznost jejích myšlenek s těmi, které jsou vyjádřeny v Asclepiovi, je až příliš zřejmá. Tak, na příklad, Hermes říká:
(Vzduch) vstupuje do země a vody; a oheň se zdvíhá do vzduchu. Jenom to, co směřuje vzhůru, je životadárné; a to, co směřuje dolů, je tomu podřízené. Kromě toho, všechno, co sestupuje z výšin je plodivé a to, co vychází zespodu, je výživné. Země, která jediná stojí pevně na svém místě, přijímá do sebe vše, co je plodivé a vydává zpět vše, co získalaProč by měly být tyto myšlenky považovány za více „náboženské a filosofické“, než ty ze Smaragdové desky, kde se také hovoří o otci, slunci a matce, měsíci a podobně o vyživovací funkci země? Možná proto, že v době bádání Waltera Scotta, nebyl nalezen žádný text Smaragdové desky, před třináctým stoletím.
Nuže, v roce 1926 byla v Heidelberger Akten der Von-Portheim-Stiftung publikována práce, kterou napsal Julius Ruska: Tabula Smaragdina. Ein Beitrg zur Geschichte der hermetischen Literatur. Tato kniha obsahuje popis arabského rukopisu G.Bergsträssera. Tento rukopis obsahuje 97 foliantů, ze kterých se 25 vztahuje k příběhu Josefa, 40 obsahuje alchymické pojednání, které zahrnuje, jako souhrn, text Smaragdové desky (v arabštině, tak, jako celý rukopis) a následuje 32 foliantů,věnovaných jiným věcem, pozoruhodné jsou podrobnosti, týkající se kalendáře proroka Daniela. Alchymické pojednání napsal kněz, jménem Sagijus z Nabulusu - jeho obsah pochází od mistra Balinase Moudrého (což je v arabštině jméno pro Apollonia z Tyany) který on sám objevil v podzemní síni. Zde je převeden do angličtiny německý překlad arabského textu Smaragdové desky, který podává Bergsträserúv rukopis. (srov. Ruska, str. 113-114).
Zde jest to, co nadiktoval kněz Sagijus z Nabulusu o vstoupení Balinase do skryté síně (následující slova moudrosti byla nalezena na konci knihy Balinase Moudrého): Po mém vstoupení do síně, se vztyčeným amuletem, jsem přišel ke starci, který seděl na zlatém trůnu a který v jedné ruce držel smaragdovou tabulku. A hle, toto - ve staré syrštině, pradávném jazyku - bylo tam napsáno:
1. Zde je pravdivé vysvětlení, týkající se toho, o čemž nemůže být pochyb.
2. Dosvědčuje: To nahoře (přichází) zdola a to dole shora - dílo zázraku Jediného.
3. A věci byly (utvořeny) z této původní hmoty jediným činem. Jak podivuhodné je toto dílo! Je to hlavní (podstata) světa a její udržovatel.
4. Jeho otcem je slunce a matkou měsíc. Vítr jej nese ve svém těle a země ho živí.
5. (On je) otec kouzel a správce zázraků,
6. jehož síly jsou dokonalé a světla trvalá(?)
7. oheň, který se stává zemí. Odděluje zemi od ohně, takže s důvtipem a pozorností získáš přesnost, mnohem podstatnější než hrubá tělesnost.
8. Pozdvihuje se od země k nebesům, aby vtáhnul do sebe světlo světel a sestupuje (znovu) k.zemi; a tak v něm jsou síly shora i zdola; protože světlo světel je v něm, tak temnoty před ním prchají.
9. (Je to) síla sil, která překonává každou delikátní věc a proniká vším tělesným.
10. Uspořádání malého světa (mikrokosmu) je v souladu s uspořádáním velkého světa (makrokosmu).
11. A obdobně postupuje poučení.
12. A o toto usiloval Hermes, který byl trojnásobně obdařen moudrostí.
13. A toto je jeho poslední kniha, kterou ukryl v síni.
Ale Julius Ruska není jediný, kdo objevil arabský text Smaragdové desky. Autor Alchymie (Alchemy), E.J.Holmyard (Pelican, Londýn, 1957) upozorňuje, že nalezl zkrácený text Smaragdové desky v arabštině. Tento text je částí Druhé knihy elementu založení (Second Book of the Elementof the Foundation) od Jabira nebo Gebera (722-815). Před tímto objevem, ke kterému došlo v roku 1923, byl znám jenom středověký latinský text. Následně objevil další variantu v arabštině Ruska, v knize, nazvané Tajemství stvoření (The Secret of Creation) přisuzované Apolloniovi. Sám Jabir (nebo Geber) když předkládá text Smaragdové desky, tvrdí, že cituje Apollonia. Tedy, Kraus prokazuje, že Tajemství stvoření bylo napsáno, přinejmenším při svém posledním vydání, během kalifátu al-Ma´muna (813-833) a zahrnuje paralely s knihou, napsanou v tom samém čase Jobem z Edessy. Ten byl učencem, jehož překlady ze staré syrštiny do arabštiny si zasloužily chváludokonce i takového přísného kritika, jakým byl Hunain ibn Ishak. Proto tedy, i když Job nenapsal Tajemství stvoření, pravděpodobně čerpal ze stejných, mnohem starších zdrojů, jako autor řečeného pojednání. Kraus ukázal, že jedním z těchto zdrojů byly spisy Nemesia, biskupa z Emesy (Homsu) v Syrii, během druhé poloviny čtvrtého století po Kristu. Nemesius psal řecky, ale jeho kniha O povaze člověka (On the Nature of Man) neobsahuje text Smaragdové desky. Abychom to shrnuli, dá se uzavřít, že nejstarší ztvárnění Smaragdové desky, které je známé, totiž to v arabštině, bylo pravděpodobně přeloženo ze staré syrštiny, ale to mohlo právě tak dobře být založeno na originálním řeckém textu. Jestli se tento originál datuje zpět, až do doby Apollonia, to je neřešitelný problém. (srov. Ruska, cit. Dílo, str. 78-79, str. 96-97)
Současný stav historického zkoumání Smaragdové desky je tedy následující: Byla známá v arabštině jako překlad ze staré syrštiny na začátku devátého století. Dochované jsou dvě varianty v arabštině; není žádného důvodu zavrhovat arabskou tradici, že byla přeložena ze staré syrštiny, nebo ostatně tradici, že pramení u Apollonia.
Ještě se dá dodat, že jestliže není žádný důvod pochybovat o tom, že má původ v Apolloniovi, není žádného důvodu zavrhovat tradici, že Apollonius ve svém pořadí ji nalezl způsobem, popsaným knězem Sagijusem z Nabulusu. Ať je však tomu jakkoliv, je bezprostředně zřejmé, že Smaragdová deska je značně staršího původu než se mělo za to do roku 1923 a je zde místo na znovu zvážení názoru, že si nezaslouží být zahrnuta do Corpus Hermeticum.
Z naší strany, my máme všechny důvody - subjektivní, právě tak, jako objektivní - dostatečné pro nás in foro interno (tj. s dobrým svědomím) si být jisti tím, že Smaragdová deska je nepochybně jediným absolutně autentickým fragmentem z celého Corpus Hermeticum. A toto, navíc ve smyslu, že její autor není tím „třetím Hermesem“, ani tím „druhým“, ale skutečně tím prvním, totiž zakladatelem hermetické tradice, jako takové - v kteréžto tradici základními spojeními (podle Ficina, napsáno r. 1471) jsou: Hermes Trismegistus - Orfeus - Pythagoras - Philolaus (Divi Platonis nostri praeceptor) - Plato - Neopythagorejci (Apollonius) - Neoplatonikové (Plotinus).
(c) OLDM o.s.
