Duše má velebí Pána
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli
že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení. . .
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté poslal pryč s prázdnou.
(Lukáš i, 46-48, 51-53)
Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje bude povýšen.
(Lukáš xiv, 11)
S Božím královstvím je to tak,
jako když člověk zaseje semeno do země;
ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste,
on ani neví jak.
(Marek iv, 26-27)
VĚŽ ZKÁZY
Drahý Neznámý příteli.
Plození umělých démonů a povaha bytostí hierarchií zleva vytvořilo základní téma předchozího dopisu. 4lověk se může sebe ptát, když před svýma očima nechal přejít vše, co zná, co se týká rozličných bytostí světa zla, jestli tomu tak není, za předpokladu, že samotné tělo je nevinné a jádro lidské bytosti je podle obrazu Boha, že to jsou jenom démonové a bytosti hierarchií zleva, kteří jsou příčinou zla a že bez nich by nebylo žádné zlo v lidském životě a v dějinách lidstva.
Tato otázka není nová. Byla v zájmu starověku, již od třetího století našeho letopočtu. Zde je, co říká Origén, co se toho týká (narozený v Alexandrii, cca roku 185 A .D.):
... jednodušší druh věřících v Krista Pána předpokládá, že všechny hříchy, které lidé spáchali, pocházejí ze stálého vlivu protikladných sil na mysl hříšníků, protože v tomto neviditelném zápasu se ty síly nacházejí být nadřazené. Protože, jestliže tak řečeno, by neexistoval ďábel, nikdo by vůbec nikdy nezhřešil. Avšak my, kteří se díváme pečlivěji na důvody věcí, si nemyslíme, že tomu tak je, obzvláště když zvážíme činy, které jasně vycházejí z potřeb našeho těla. Máme předpokládat, že ďábel je příčinou našeho hladu nebo žízně? Předpokládám, že neexistuje nikdo, kdo by se odvážil tento názor zastávat. Jestliže tedy on potom není příčinou našeho hladu nebo žízně, co tedy ten stav puberty a tohoto období, který si vyžaduje přirozené pohyby přírodní vášně? Nepochybně z toho vyplývá, že tak jako není ďábel příčinou našeho hladu nebo žízně, tak ani není příčinou toho popudu, který je přirozeně vyvoláván v době dospělosti, to je touhy po sexuálním styku. Je to popud, který není v žádném případě nikdy vyvoláván ďáblem, aby nás to vedlo k předpokladu, že kdyby nebylo ďábla, naše těla by neměla touhu po takovém styku.
Potom tedy opět zvažme ve vztahu k jídlu – jestliže je pravda, jak jsme ukázali výše, že lidé jej neshání kvůli ďáblovi, ale kvůli přírodnímu instinktu – jestli lidská zkušenost, předpokládající, že to nebyl žádný ďábel, mohla snad použít tak velké samokontroly v přijímání potravy, by nebyla nikdy překročena hranice, tj., nikdy si nevzít nic než to, co vyžadují okolnosti nebo spíše co rozum dovoluje a že by se nikdy nemělo stát, aby lidé sešli z cesty při dodržování míry střídmosti ve své stravě. Pokud jde o mne, nemyslím si, že i kdyby nebyly žádné podněty od ďábla, které by lidi podněcovaly, že by to pravidlo mohlo být jimi tak dodržováno, že by nikdo nepřekročil náležitou míru a střídmost při přijímání potravy, v každém případě, ne dříve než se to naučí dlouhou praxí a zkušeností. Co potom? Pokud jde o jídlo a pití, by pro nás bylo možné se dostat na scestí dokonce i mimo podněcování ďábla, když jsme přistižení v nestřídmém nebo nedbalém okamžiku a nedá se předpokládat, že pokud jde o kontrolu sexuálního chtíče přirozené touhy, nebudeme ovlivněni podobným způsobem? Mým vlastním názorem je, že stejný postup usuzování se dá také použít na zbytek přírodních emocí, jako je chamtivost, zlost, zármutek nebo jakékoliv všechny ostatní, které vinou nestřídmosti překročí hranice své přirozené míry. Proto je tedy jasná skutečnost, že pokud jde o věci, které jsou dobré, pouhá lidská vůle je samotná neschopná dokončení dobrého skutku – protože ten je ve všech případech přiveden k dokonalosti boží pomocí – tak také ve vztahu k věcem opačného druhu, získáváme počátky a to, co můžeme nazvat semena hříchu z tužeb, které jsou nám přirozeně dány k použití. Ale když se jim oddáváme nadměrně a neposkytujeme žádný odpor k těmto pohybům směrem k nestřídmosti, potom se nepřátelská síla zmocní příležitosti tohoto prvního přestupku, podněcuje a popouzí nás všemi způsoby a snaží se rozšířit hříchy do většího pole, takže zatímco lidé poskytují příležitosti a počátky našich hříchů, nepřátelské síly je rozšiřují daleko a široko a pokud možno nekonečně.(Origén, De principii III, ii, 1-2; přel. G. W. Butterworth, O prvních principech, New York, 1966, str. 213-214).
To je jasná odpověď: v člověku existuje – zejména v jeho duši a ne v jeho těle – jeho vlastní semě zla, bez kterého by pokušení, přicházející zvenčí, na něho neuplatnilo žádný div. Protože pokušení by bylo bezmocné, kdyby nenalezlo již připravený terén v lidské duši.
Tedy, jako se patnácté Arkánum vztahuje k démonickému zlu, tak se šestnácté Arkánum vztahuje ke zlu lidskému, tj. ke zlu, které nepochází zvenčí, ale které má určitě svůj počátek uvnitř lidské duše.
Nešťastné nedorozumění, které umisťuje lidské zlo do těla namísto do duše, je způsobené sklonem k materialistickému směru vysvětlování biblického příběhu o ráji a Pádu. Opravdu, jestliže je ráj chápán jako místo na pozemské nebo materiální úrovni a jestliže je Pád podobně chápán, že se podobně odehrával na této úrovni, vrozené lidské zlo nemůže být chápáno jinak než biologicky dědičné, tj., že to je tělo, které je sebou nese a přenáší semeno zla z generace na generaci. Potom je to tělo, které je nepřítelem duše a proti kterému se musí bojovat. Proto se „cvičí“ flagelantstvím, zbavováním ho potravy a spánku a mnoha způsoby je týráno a je jím pohrdáno – člověk se stydí za své tělo.
Avšak, tělo to je, které má oprávněně více důvodů se stydět za duši, která je obývá, než jich má tělo. Protože tělo je zázrak moudrosti, harmonie a stability, které si nezasluhuje pohrdání, ale spíše obdiv duše. Například, může se duše chlubit morálními principy, tak stabilními, jako je kostra těla? Je tak neúnavná a tak spolehlivá ve svých názorech, jako například srdce, které bije dnem a nocí? Má takovou moudrost, srovnatelnou s moudrostí těla, které ví jak sladit takové protichůdné věci jako vodu a oheň, vzduch a pevnou hmotu? Zatímco duše je trhána protichůdnými touhami a pocity, toto „opovrhované“ tělo ví jak spojit protikladné živly a vytvořit jejich spolupráci: vzduch, který dýchá, pevnou hmotu potravy, vodu, kterou pije a oheň (teplo) které v sobě nepřetržitě vytváří . . . A jestliže tohle nestačí, aby se změnilo pohrdání na úctu, obdiv a vděčnost, potom si může člověk vzpomenout, jestliže je křesťan, že Ježíš Kristus, Syn Boží, obýval toto tělo a že je poctil k bodu spojení se ním ve Vtělení. Podobně jestliže je někdo buddhistou nebo bráhmanistou, neměl by zapomenout, že Budha s Krišnou také obývali toto tělo, které jim dobře sloužilo, při plnění jejich odpovídajících poslání.
Negativní asketismus, směřující proti tělu a ne pro věci nebeské, je praktickým následkem materialistického výkladu ráje a Pádu. Avšak, samotná skutečnost, že cheruby „usadil východně od zahrady v Edenu, s mihotajícím a plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života“ (Genesis iii, 24) postačuje,aby zahnala jakýkoliv stín pochybnosti: zde to je věcí vyšší úrovně než je úroveň pozemská, a byly to proto tedy duše, které spáchaly prvotné hřích – a tělo s tím nemělo nic společného.
K Pádu došlo před pozemským životem lidstva – to je hermetická doktrína (viz Kore Kosmu 24-26) kterou převzal Pythagoras a Platón a v prvních stoletích křesťanské éry byla představována Origénem. Origén učil, že Bůh stvořil všechny duše sobě rovné, ale mezi těmito dušemi, některé zhřešily v duchovním světě a musely jej opustit pro zemi: to jsou duše lidské. Naproti tomu jiné se obrátily k Bohu, zdokonalily se a staly se anděly. Uveďme ale slova samotného Origéna. Toto on říká:
... následující námitka je podporována mnohými, a obzvláště těmi, kteří pocházejí ze škol, které hlásali Marcion, Valentinus a Basilides. . .oni vyzdvihují námitku na množství rozdílů, které existují mezi lidmi na zemi. Říkají, že někteří při narození zdědili šťastnější úděl, jako například ten, který pochází z Abraháma, a byl zrozený příslibem a druhý, dítě Izáka a Rebeky, který ještě ležící v lůně vystrnadil svého bratra a říká se o něm, že ještě před svým zrozením byl milován Bohem a všeobecně řečeno, někdo se zrodí mezi Židy, u kterých nalezne poučení o božím zákoně, druhý mezi Řeky, kteří jsou lidé moudrosti a nemalé vzdělanosti, jiný mezi Habešany, jejichž zvykem je živit se lidským masem, jiný mezi Skythy, kde je provozována otcovražda, jako kdyby byla schválená zákonem, nebo mezi Taurijci, kde jsou cizinci nabízeni za oběť. Jestliže potom se nás oni ptají na tuto velikou rozdílnost a na různé rozdílné podmínky zrození, ve kterých nemá určitě moc svobodné vůle žádné místo – protože člověk si pro sebe nevybírá ani kde nebo v jakém národě nebo stavu života se zrodí.
Jestliže oni říkají, že tohle všechno není způsobeno růzností povah duší, totiž, že duše se zlou povahou je předurčena pro zlý národ a dobrá duše pro dobrý národ, jaká potom existuje alternativa než předpokládat, že to je výsledek nehody nebo náhody? ... Avšak my, kteří mluvíme prostě jako lidé, budeme, abychom nepodporovali nestoudnost kacířů (např. Marciona, Valentina a Basilidese) chceme být tiší, abychom podle svých nejlepších schopností odpovídali na jejich námitky takovými argumenty, které nás mohou napadnout, které následují. Často jsme v předchozích kapitolách ukazovali prohlášení, které jsme mohli citovat ze svatých písem, že Bůh, Stvořitel vesmíru, je jak dobrý a spravedlivý, tak všemohoucí. Když tedy, „na počátku“, stvořil to, co si stvořit přál, tj. rozumné bytosti, neměl žádný důvod pro jejich stvoření kromě sebe, tj. své dobroty. A proto tedy on sám, ve kterém není ani různost, ani změna, ani nedostatek síly, byl příčinou všeho, co mělo být vytvořeno, stvořil všechny své tvory rovné a sobě podobné z jednoduchého důvodu, že v něm nebyla žádná příčina, která by mohla dovolit povstat rozmanitosti a odlišnosti. Ale jakmile tato rozumná stvoření, jak jsme často ukazovali a ještě na patřičném místě ukážeme, byla obdařena mocí svobodné vůle, byla to tato svoboda, která zavedla každého podle jeho vlastní svobodné volby buď k pokroku, skrze napodobování Boha, nebo k degeneraci kvůli nedbalosti. Toto, jak jsme již řekli dříve, bylo příčinou rozlišnosti mezi rozumnými stvořeními, příčinou, která má svůj počátek, nikoliv z vůle nebo rozsudku Stvořitele, ale z rozhodnutí vlastní svobody tvorů ::: Z toho důvodu se nebude Stvořitel jevit jako nespravedlivý, když podle uvedených principů, umístí každého do pozice, odpovídající jeho zásluze, ani za štěstí nebo neštěstí zrození každého, nebo za každá podmínka, která se může jakkoliv přihodit jeho osudu být způsobena náhodou. Ani se nedá věřit, že existují různá stvoření nebo duše, které jsou od přírody rozlišné. (Origen, De principiis II, ix, 5-6; překl. G. W. Butterworth, O prvotních principech, New York, 1966, str. 133-135).
Doktrína, že dříve existující duše, která zhřešila si do sebe vzala semeno zla z předzemské sféry, má jako praktický následek pozitivní asketismus, tj. smíření duše a znovuspojení s Bohem.
Pozitivní asketismus nebojuje proti tělu, ale spíše proti semenu zla v duši, kvůli spojení s Bohem. Jestliže například jedinou potravou pro Terezu Neumannovou byla po desetiletí hostie ze svátosti Svatého příjímání, nebylo to proto, že bojovala proti tělu nebo jím pohrdala, ale spíše protože opravdu žila ze Svatého příjímání, bez ovlivňování zdraví těla. A jestliže například někdo druhý stráví noc na modlitbách, beze spánku, nečiní tak proto, aby zbavil tělo odpočinku, ale spíše proto, aby se v modlitbě spojil s Bohem. Svatý Martin dal svůj plášť chudákovi, ne protože chtěl aby jeho trpělo zimou, ale spíše protože chtěl ukončit utrpení svého bližního, jehož tělo bylo zbaveno ochrany před chladem.Svatý Antonín odešel na poušť, ne proto, aby jeho tělo trpělo ale spíše proto, aby byl sám v Boží přítomnosti. Mnich se zříká sňatku, nikoliv protože nenávidí lásku, ženy a děti, ale spíše protože je zapálený láskou k Bohu a není místo pro lásku jinou.
Positivní asketismus je universální. Provozuje jej každý. Vědec, který se zavírá do svého pokoje se zaměřením na svá studia, tak činí, protože je zaujat pravdou, kterou hledá a ne, protože chce své tělo zbavit slunce, čerstvého vzduchu a jiného dobrodiní nebo potěšení ze světa, mimo jeho pokoj.Baletka se velmi postí, aby své tělo udržela štíhlé a pružné. Lékař přeruší v noci svůj spánek, jestliže je zavolán k nemocnému. Misionář žije v ubohé chatrči ve vesnici v Africe – jaké je jeho přání – nikoliv protože miluje bídu, ale protože chce sdílet úděl svých bratří.
Princip positivního asketismu se nachází vyjádřený v Písmu způsobem, který nemůže být jasnější:
„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko co má a koupí ji. (Matouš xiii, 44-46).
Positivní asketismus je proto výměna dobrého za lepší.
Vraťme se nyní k problému vrozeného lidského zla. Co to je?
Je to ahamkara, pocit sebe v důsledku avidya, prvotní nevědomosti, způsobené mocí promítání přeludu maya (viksepa shakti) spojeného se schopností přeludu maya zatemňování (avarana-shakti) které se skládá z klamné identifikace pravého Já s empirickým já –jak je jasně atestováno zjevením Písma (shruti) přímou pravou zkušeností (pratayksha) tradicí (smirti) a úsudkem (anumana). To je odpověď, podle starověké moudrosti Indie, z úst Shankary (deváté století A.D.) autora tohoto souhrnu a syntézy (viz Viveka-cuda-mani 105-107, 111-113, 343-346; anglický překlad Swami Madhavananda, Mayavati, 1932).
Je to touha (tanha) zplozená nevědomostí (avidya) která spočívá v přisuzování ústřední úlohy klamnému duševnímu výkladu „já“, zatímco střed není nikde nebo je všude, odpovídá buddhismus (viz Prajnaparamita Nagarjuny).
Jiný proud tradice, pravé křídlo předmětu Moudrosti, přejete-li si – západní (egyptsko-židovsko-křesťanský proud) – dávají jinou odpověď. Podle něho, vnitřní lidské zlo není důsledkem prvotní neznalosti (άγνωσία) ale spíše hříchem znalosti svého vlastního podnětu, namísto podnětu skrze Boha. Předkřesťanská hermetická pojednání (např. Kore Kosmu a Božský Pymander) a bible (Genesis) se shodují v tom, že to je prvotní hřích, který vytváří vnitřní lidské zlo.
Jak hermetická pojednání, tak bible, uvádějí, že prvotní hřích byl spáchán v nebi (hermetismus) nebo v ráji (bible) před prvotním Pádem (πρώτη κάθδος). Jak předkřesťanský hermetismus tak bible popisují tento hřích jako čin neposlušnosti Boha, tj. oddělení lidské vůle od vůle boží a nesoulad mezi těmito dvěma vůlemi, způsobený touhou po jiném druhu poznání než poznání zjevení a po jiném předmětu poznání než Boha a jeho zjevení ve světě.
Mezi hermetickými texty je to Kore Kosmu, který mluví nejzřetelnějším způsobem o hříchu před Pádem (jehož následkem a trestem byl Pád) když Isis říká Hórovi:
„Když takto promluvil, Bůh smíchal dohromady dva zbývající živly, vodu a zemi, vdechnul do nich určitou životadárnou substanci a vyslovil nad nimi tajná zaříkadla, opravdu mocná, ale nikoliv mocná tolik jako ta, která vyslovil dříve. Tyto věci dobře promíchal dohromady a když pěna, která plovala na povrchu té směsi, se stala průsvitnou, sebral tuto pěnu a z ní vytvořil zásadní duchy (ze) zvířecího (kruhu, tj. zvěrokruhu)...“ (Kore Kosmu 18).
„Ale zbytek směsi předal duším, které v té době udělaly pokrok, těm duším, které vystoupily k ,místům blízko hvězd´ a dostaly nové jméno a byly nazvány, svatými démony´ a řekl jim. ,Moje děti, potomstvo mého bytí, vezměte ten zbytek po mojí práci a ať každý z vás vytvoří něco podle své vlastní schopnosti. A já před vás postavím jako model ty věci, které jsem udělal já ... a potom se vzdálil. (Kore Kosmu 19)
„(A Bůh slíbil) že spojí s viditelnými výtvory jejich rukou neviditelné živé duchy a že každému z těch tvorů dá moc vytvářet jiné, jako jsou sami, aby ty duše už potom nemusely udělat nic dalšího než to co udělaly nejprve . . . (Kore Kosmu 21)
Horus: „Pověz mi tedy, matko, co potom ty duše udělaly?“ A Isis řekla: „Když ty duše, můj syne Hóre, získaly tu smíchanou hmotu, nejprve ji prozkoumaly a snažily se poznat z jakých složek byla vytvořená, ale nebylo snadné to zjistit. Pročež se obávaly, že by mohly vyvolat hněv Otce, že se to pokoušely vypátrat. A daly se do práce, která se od nich vyžadovala... Vytvořily plemeno ptáků ... ryb ... čtvernožců ... plazů ... (Kore Koosmu 21)
„Ale ty duše, můj synu, myslíce, že učinily něco velikého, začaly se stavět do opovážlivé troufalosti a překročily boží přikázání, protože se snažily zápasit s bohy na nebi a požadovaly urozenost, která se jim rovná, že ty samé duše byly stvořeny stejným Stvořitelem. A tak nyní začaly překračovat hranice jejich vlastní části atmosféry. Protože ony už dále nezůstávaly na jednom místě ale byly stále v pohybu a považovaly za smrtelné zůstávat v jednom příbytku... (Kore Kosmu 24).
„Ale když ty duše takto jednaly, můj synu, Pán všeho (tak Hermes řekl . . .) nepřestával to pozorovat a hledal způsob jak je potrestat. A tak Pán a Vládce všeho považoval za dobré stvořit lidský organismus s úmyslem, že po všechny doby může plemeno duší trpět potrestáním . . .“ (Kore Kosmu 25)*
Nyní pohleďme na význačné skutečnosti tohoto textu: duším je svěřeno tvoření zvířat podle jejich nebeských modelů ve zvěrokruhu, ale namísto aby dovršily tuto syntetickou práci, „ony ji nejprve prozkoumaly (tu směs) a snažily se poznat z jakých složek byla vytvořená“, tj. oddaly se analýze, upřednostňujíce analytickou znalost před tvořivou syntetickou prácí. To mělo za následek, že změnily svůj základní postoj, z vertikálního postoje (Bůh – duše) na horizontální postoj (duše – svět) a „byly stále v pohybu“ v horizontále, „protože ony dále nezůstávaly na jednom místě“ – tj. nepohyblivost po vertikále, protože ony „považovaly za smrtelné zůstávat v jednom příbytku“ .
Srovnejme nyní tyto význačné skutečnosti s těmi z biblického příběhu. Zde je člověk umístěn Bohem do zahrady Ráje – povolán k tvořivé práci, „aby ji obdělával a střežil“ (Genesis ii, 15) Žije pod zákonem vertikály. Existují všechny stromy v zahradě, ze kterých jí, tj. metody extáze a enstáze, jimiž modlitbou, meditací a rozjímáním je duše pozdvižena k Bohu. A existuje jenom jediný zákaz – zákaz „jíst“ z jediného „stromu“, Stromu poznání dobrého a zlého, protože v den kdy z něho bude jíst, zemře. Člověk v ráji „dal jména všem zvířatům“, které Bůh umístnil pod jeho panství, takže „každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve“. (Genesis 19-20). Nakonec, pohnuti touhou „aby se jim otevřeli oči a byli jako bohové a znali dobré a zlé“ (Genesis iii, 5) Adam a Eva pojedli ze zakázaného stromu a byli vyhnáni ze zahrady Ráje, aby obdělávali zemi.
Podobnost, ne-li totožnost, těch dvou příběhů najednou vyskočí. V obou je to věc hříchu „drzé troufalosti“ (nebo „nestoudné zvědavosti“) v obou člověk uposlechne touhu „mít své oči otevřené a být jako bůh“; v obou je člověk pověřen tvořivým magickým úkolem s ohledem na zvířata, v obou člověk změní svůj základní postoj z vertikálního na horizontální – což má za následek, že se převtělí, s následkem z převtělení: utrpení, námahy a smrti.
Pokud jde o odlišné body mezi těmito dvěma příběhy: duše vytvářejí zvířata, člověk jim jenom dává jejich jména; „místa blízko hvězd“, zahrada Ráje; množství duší, Adam a Eva; složení směsi Otce, Strom poznání dobrého a zlého – to se dá snadno pochopit, jestliže člověk počítá s rozdílem, který zde obecně existuje, mezi Genesis Mojžíše a pojednáním Kore Kosmu. To druhé vyučuje, tj. podává výklad výuky, zatímco to první podrobně popisuje úsvit lidstva a světových dějin. Jedno je výkladem světa, zatímco to druhé je jeho kronikou. To je důvod, proč dokonce i fakta a události v Kore Kosmu jsou podávány rozumujícím způsobem, tj. natolik a nakolik jsou uváděny s dostatečnou jasností jako idey. Pokud se týče vyprávění v Genesis, to jenom předkládá rozumu čtenáře, s magickou silou, skutečnosti, které jsou významné pro duchovní dějiny světa a lidstva. Kore Kosmu chce přesvědčovat, zatímco Genesis probouzí hluboké vzpomínky na vzdálenou minulost, která dřímá v hlubinách duše – vzpomínky „kolektivního podvědomí“, jak by řekl Jung.
Protože je magickým textem, Genesis neříká, že člověk „vytvořil“ zvířata, ale spíše, že „jim dal jména“. Nuže, „jméno“ je tvořivým principem v jazyce magie. Dát jméno, znamená v magii říci, určit poslání, pověřit funkcí a současně poskytnout možnost to získat. Člověk, podle Genesis, dal zvířatům, stvořených Bohem, jejich určitá poslání a funkce na úrovni realizace – což znamenalo určitý organismus. On je vytvořil tím, že jim dal jména, s ohledem na úroveň realizace.
S ohledem na „místa blízko hvězd“ a zahradu Ráje, zde opět je biblický příběh magický; on nesměřuje tak příliš k odpovědi na otázku, „kde v kosmu se nalézalo lidstvo před Prvotním pádem?“, jako na otázku „co lidé dělali a co se kolem nich dělo, před Pádem?
Nuže, odpovědí v Genesis je, že lidé byli usazeni v zahradě, „aby ji obdělávali a střežili“ (Genesis ii, 15). To znamená říci, že úsvit lidstva se neudál ani na poušti, kde se nic neděje, dokonce ani v džungli, kde všechno vyráží a roste, bez regulujícího a řídícího ovládání Duchem a nakonec ani ne v podmínkách sídliště nebo města, kde nic neraší a neroste, ale kde všechno je působeno a činěno řízením a ovládáním Duchem. „Zahrada“ je tedy stav světa, kde existuje spolupráce a rovnováha mezi Duchem a Přírodou, zatímco „poušť“ je stavem nehybné pasivnosti jak Přírody tak Ducha a „džungle“ je stavem činnosti samotné Přírody a nakonec „město“ je stavem činnosti samotného ducha.. Dá se říci, použijeme-li hinduistického filosofického jazyka, že „zahrada“ odpovídá stavu sattva Přírody (prakriti) směrem k Duchu (purusha). A bylo to v takovém „sattvickém“ prostředí – nebo „zahradě“ – kde lidé byli umístněni a bylo jim určeno prvotní a věčné poslání: obdělávat a střežit tuto „zahradu“.
Zastavme se zde na okamžik, drahý Neznámý příteli, abychom se znovu nadechli, když závažnost a důležitost tohoto zhuštěného a stručného sdělení z Genesis (ii, 15) nám tím vzala dech. Prvotní a věčné poslání lidstva je tedy obdělávat a střežit „zahradu“, tj. svět ve stavu rovnováhy mezi Duchem a Přírodou! Jaký svět spokojenosti se nachází v zárodečném tvaru v tomto prohlášení! Ať duchovní světlo – morální a skutečné, mystické, gnostické a magické – vyzařuje ven, když člověk otevře své srdce a mysl dotyku tohoto zárodečného prohlášení!
Člověk potom porozumí ve zlomku vteřiny. . .že není nutné ani jednat nebo nezasahovat, ani budovat systémy myšlení nebo nechávat proudit všechny myšlenky hlavou bez řízení, ani se věnovat cvičením okultní, asketické a mystické výchovy nebo jednat bez stálého a trvalého snažení. . . že je nutné pracovat a nechat růst; myslet a očekávat růst a zrání myšlení; a že je nutné pro magické slovo být doprovázen a následován magickým tichem. Jedním slovem, je nutné obdělávat a chránit!
Obdělávat a chránit ... kulturu a tradici ... chtít a odvážit se ... vědět a být tichý.
Zde je základ poslání hermetismu, který je vzpomínkou, pracující v hlubinách našich duší, prvotního a věčného poslání lidstva, poslání obdělávání a střežení zahrady, na úsvitu lidstva. Existují „stromy“ pro obdělávání a střežení v této zahradě: metody nebo způsoby spojování země a nebe – duha míru, mezi tím, co je dole a tím, co je nahoře. V Indii jsou tyto metody nebo způsoby spojení nazývány „jógy“. Tam se vyučují následující způsoby spojení: Hatha-jóga, Jnana-jóga, Bhaktí-jóga, Karma-jóga, Tantra-jóga, Mantra-jóga a Raja-jóga, tj. spojení skrze dýchání a oběhový pohyb života (prana) spojení skrze myšlení, spojení skrze cítění, spojení skrze chování, spojení skrze lásku, spojení skrze magii slova a spojení skrze vůli,
Černý los, strážce posvátné dýmky, kmene Siouxů, který chodil slepý pro svůj pokročilý věk, odhalil Josefu Epes Brownovi (v Posvátná dýmka, Baltimore 1953) sedm tradičních siouxských rituálů nebo způsobů spojení člověka s Otcem (Velký duch) a Matkou (země) které vytváří duši duchovního života kmenů Rudých indiánů, od Mexického zálivu až k Maine na severu a od Georgie až k Idahu na západě.
Ale pokud se nás – křesťanských hermetiků – týká, „stromy“ nebo „jógy“ zahrady, kterou chceme obdělávat a střežit, jsou nám dány v „sedmi sloupech domu, který vystavěla Moudrost (Přísloví ix, 1) tj. sedmi „dnů“ Stvoření (včetně Soboty) sedmi zázraků evangelia svatého Jana, sedmi výroků „Já jsem“ Ježíše Krista a nakonec, sedmi svátostí církve.
Takové jsou „stromy zahrady a my je obděláváme a chráníme, tj. mystéria spojení – mystického, gnostického, magického a hermetického – toho, co je dole, s tím, co je nahoře. Protože mystická, gnostická, magická a hermetická věda jsou čtyři ramena „řeky“, která protéká skrze zahradu Ráje, „aby ji napájela“, řeky, „která se dál rozděluje na čtyři hlavní toky“ (Genesis ii, 10).
Napodobujme tedy, s ohledem a vděčností, jak ke Swami Vivekanandovi z Indie, tak k Černému losu severoamerických Soluxů, co se týká jejich věrnosti úkolu obdělávání a strážení toho, co jim Prozřetelnost chtěla svěřit ze vzpomínky na zahradu Ráje – obděláváním a strážením se stejnou věrností toho, co Prozřetelnost nám určitě chce svěřit ze vzpomínek z té samé zahrady. A netrapme se osudem těch, jejichž kultura a tradice je od naší odlišná. Bůh, který vidí vše, určitě nezapomene korunovat hlavu každého obdělavatele a věrného strážce své zahrady.
Dalším bodem rozdílnosti mezi Kore Kosmu a Genesis je množství duší na jedné straně a Adam-Eva na straně druhé. Zde je opět rozdíl vysvětlován semi-filosofickou povahou Kore Kosmu, v protikladu k magické povaze Genesis. Kore Kosmu má na mysli substance, zatímco Genesis mluví o činu. Z hlediska substance to bylo množství duší, které způsobily a utrpěly Pád; z hlediska pohledu na čin, byly jenom jedním, protože jejich čin byl jeden – spáchaný kolektivně – a byli to Adam a Eva, kdo jej spáchali.
Tedy, existují dvě odpovědi na otázku: „Jaké je vnitřní lidské zlo?“ Ta jedna – podávaná levým křídlem tradiční Moudrosti – je „nevědomost“; ta druhá – podávaná pravým křídlem tradiční moudrosti – je hřích zakázaného poznání. .
Protiklad? Ano i ne. Ty dvě odpovědi jsou protikladné natolik, jako je protikladná nevědomost a znalost. Ale jsou v souhlasu natolik, jako nevědomost je následkem prvotního hříchu vůle, který se stal zaslepený touhou, nahradit znalost ze zjevení znalostí z experimentování. To je určitě, ale není to v žádném případě protiklad. Ten rozdíl spočívá v tom, že orientální tradice dává poznávací hledisko na skutečnost nesouladu mezi lidským vědomím a kosmickou realitou, zatímco západní tradice je dává na morální hledisko té samé skutečnosti.
Orientální tradice vidí ve vrozeném lidském zlu jakýsi druh nedorozumění nebo chápání, kde vědomí zaměňuje empirickou osobnost – vztahující se k tělu a k psychickému životu – za opravdové Já, které je nezměnitelné a věčné.
Naproti tomu, západní tradice zde vidí následek hříchu, chtít být „jako bohové, znát dobro a zlo“, tj. znetvoření „podobnosti Boha“, ačkoliv obraz – což odpovídá „pravému Já“ orientálců – zůstal nedotčený. A je to „empirické já“, které nese znaky zmrzačení, způsobeným prvotním hříchem. Proto tedy to není otázka chybného ztotožnění pravého Já (nebo „obrazu Boha“) s „empirickým já“, ale spíše jeho zmrzačení. Ztotožnění by bylo dokonale ospravedlnitelné, kdyby „empirické já“ zůstalo v „podobě Boha“, tj., kdyby nebylo zmrzačené, jako následek Pádu.
Jinými slovy, rozdíl mezi těmi dvěma tradicemi je v tom, že orientální tradice se snaží rozvést sňatek „pravého Já“ a „empirického já“ zatímco západní tradice pohlíží na tento sňatek jako na nerozlučitelný. „Pravé Já“ podle západní tradice, by se nemohlo nebo nemělo zbavovat spojení, po celou věčnost, „empirického já“ jeho odvržením. Obě dvě jsou po celou věčnost svázány nerozlučitelnými svazky a měly by spolu dokončit dílo obnovení „podobnosti Boží“. Není to svoboda rozvodu, ale spíše opětné sjednocení, které je ideálem západní tradice.
Je to tedy ve vůli, kde se prvotní hřích odehrál a přivodil Pád. Genesis popisuje tento hřích vůle jako touhu činit si neoprávněný nárok na poznání dobra a zla, být „jako bohové“.
Ale Genesis se neomezuje na první stupeň Pádu v ráji – ačkoliv ten je rozhodující – ale přidává tři následující stupně: zejména Kainovu bratrovraždu, plození obrů a stavění věže babylónské (Genesis iv, 1-16; vi, 1-4; xi, 1-9).
Ačkoliv tyto tři následující stupně jsou jednoduše logickým vývojem od původního hříchu, spáchaného v ráji, jsou to nicméně nové stupně, pokud se týká realizace původního hříchu v pozemské oblasti v duchovních dějin lidstva. Protože Kainova bratrovražda je prvotním úkazem (Goethův Urphaenomen) obsahujícím semeno zla všech následujících válek, revolucí a vzpour v dějinách lidského pokolení. Plození obrů je prvotním úkazem, který je proto-historickým semenem všech následujících záměrů v dějinách lidského pokolení pro jednotlivce, skupiny a národy, aby hráli despotickou úlohu, jako božští vladaři a tím veškeré nároku se stát „supermany“. Caesarové, kteří si přivlastňují božskou poctu a autoritu sobě. Nietzscheův „nadčlověk“ („Uebermensch) a podobně, různí fašističtí a komunističtí Führerové našeho století, jsou jenom zvláštními projevy prvotního „gigantismu“, o kterém mluví Genesis. A stavění věže Babylónské (Genesis xi, 1-9) je prvotní úkaz, obsahující počáteční tvar všech následujících směrů v dějinách lidského pokolení, směrem k dobytí nebe pomocí sil, získaných a vyvinutých na zemi.
U kořene Kainovy bratrovraždy je vzpoura „nižšího já“ proti „pravému Já“ – upadlé „podobnosti“ proti nedotčenému „obrazu“. U kořene plození obrů je sňatek „nižšího já“ s bytostmi padlých hierarchií – namísto „pravého Já“. A kořenem stavby věže babylónské je kolektivní vůle „nižších já“, dosáhnout nahrazení „pravého Já“ nebeských hierarchií a Boha konstrukcí univerzálního významu, vytvořených skrze tuto vůli.
Vzpoura, vlastnictví a nahrazení vytvořeného za zjevené – těmto třem hříchům zde odpovídají tři „pády“ a účinky, které jsou jimi vyvolány. Kain, který zabil svého bratra Ábela, se stal vyhnancem – stal se tulákem. Plození obrů bylo následováno potopou. Stavění věže babylónské mělo za následek „hromovou ránu“ „sestoupení Pána“, který „zmátl jejich jazyky“ – těch stavitelů - a „rozptýlil je po veškeré zemi“ (Genesis xi, 7-9) aby už dále nerozuměli, jeden jazyku druhého.
Právě tak jako stavění věže babylónské je souhrnem předchozích stupňů hříchu – hříchů vzpoury a „gigantismu“ – tak účinek stavění věže babylónské – hromová rána, rozptylující její stavitele a matoucí jejich jazyky – je souhrnem účinku dvou předchozích hříchů. To je důvod, zdá se, že šestnáctá karta Velkých arkán tarotů představuje jenom zřícenou věž a hromovou ránu – zcela ignorující potopu a Kainovo vyhnanství. Protože věž, zřícená bleskem, postačuje k odkrytí vážné meditace obsažného arkánu vztahu mezi vůlí a osudem – mezi tím, co člověk chce a co se stane.
Protože bloudit je nevyhnutelným údělem vzpoury „nižšího já“ proti „vyššímu Já“; „utopit se“ je úděl, který je následkem aspirace být „nadčlověkem“ a být smeten bleskem je údělem – stejně nevyhnutelným jako ty dva předchozí – stavění, nezáleží na tom, zda kolektivně nebo individuálně, věže babylónské.
Arkánum „Věž zkázy“ učí o všeobecném a univerzálním zákonu, který je předložen ve vyčerpávajícím tvaru věže babylónské. Všeobecný a univerzální zákon – to znamená říci, že to je zákon, který působí jak v malém, tak ve velkém měřítku a ve velkém měřítku, v jednotlivém životopisu právě tak, jako v životopisu lidstva a v minulosti, přítomnosti a budoucnosti stejně. Podle tohoto zákona, ten, kdo se vzbouří proti svému „vyššímu Já“ nebude již žít nadále pod zákonem vertikály, ale pod zákonem horizontály, tj. bude „psancem a štvancem na zemi“ (Genesis iv, 12).
Ten, kdo se spojí s bytostí padlých hierarchií, namísto se svým „vyšším Já“, až k bodu posedlosti, bude utopen, tj. stane se obětí šílenství. To se přihodilo Nietzschemu, nadanému autoru děl, velebících „nadčlověka“ a antikrista. Podobně se to přihodilo lidstvu v dobách, když „vznikaly na zemi zrůdy“ – „To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní“ (Genesis vi, 4). Protože potopa zaplavila zemi nejenom vodou, ale také jinou „vodou“, která zaplavuje vědomí a paměť – ta samá „voda“ zapomnění a slabomyslnosti, která zaplavila Nietzscheho. Je tomu tak, že velmi pokročilá civilizace Atlantidy byla utopena v zapomnění, právě tak jako kolébka kontinentu této civilizace byla pohlcena vodami. Je tomu tak, že „primitivní“ kmeny a nomádské národy, vyděděné ze své minulosti a přinucené začít všechno znovu, začaly žít v jeskyních nebo v táborech pod stromy. Kdysi byla mocná království a nádherná města v Africe, ale jejich potomci ztratili na ně veškerou paměť a úplně se vzdali dennímu životu „primitivních“ kmenů – životu lovení, rybaření, zemědělství a války. Zapomnění ze strany nevinných Australanů bylo dokonce ještě úplnější.
Podobně ten, kdo staví věž, aby nahradil zjevení z nebes tím, co si sám vytvořil, bude sežehnut bleskem, tj. bude podroben pokoření být omezen do své vlastní subjektivity a pozemské reality.
„Zákon věže babylónské“ byl již uveden v třináctém Dopisu tarotů s ohledem na okultní postupy, mířící k dosažení určitého druhu nesmrtelnosti, prostřednictvím krystalizace energie vyzařující z fyzického těla, ke stupni vzdorování smrti. Zde to byla věc stavění individuální „věže babylónské“, skládající se z navrstvených „dvojníků“ ve vzestupném řádu z fyzického těla. Bylo to hledisko „stavění“ osamoceného, o které zde šlo, aniž bychom se tam zabývali jinými hledisky tohoto zákona – o tom „blesku“. Nuže, pod názvem šestnáctého velkého Arkánu tarotů je zde příležitost se zabývat zákonem celým, tj. jak „bleskem“, tak hlediskem „stavění“.
Výše jsme poukázali, že zákon věže babylónské je univerzální, tj. že pracuje jak v individuálním životopisu, tak v lidstvu – a dokonce v jiných hierarchiích. Bodem tohoto zákona je, že veškerá nezávislá činnost zdola se nevyhnutelně setkává s božskou realitou shora. Co člověk postavil nezávislým úsilím „nižšího já“, musí být dříve nebo později postaveno proti božské realitě a projít účinkem porovnání s ní. Zákon – nebo arkánum – věže babylónské je například projevem skutečnosti očistce po smrt, protože každý člověk, který není svatý nebo úplně spravedlivý, staví určitý druh „věže babylónské“, která je jeho vlastní. Jeho činy, názory a touhy – nezávislé nebo osobní – vytvářejí „soukromý svět“, který postavil a který nese sebou do duchovního světa po své smrti. Tento subjektivní svět zde musí projít zkouškou setkání s trans-subjektvní duchovní realitou – bleskem. A toto setkání subjektivity s duchovní realitou je podstatou posmrtného stavu, známého pod názvem „očistec“.
Očistec je tedy stavem duše, kde činy, názory a touhy minulého života jsou viděné v pravém denním světle trans-subjektivního vědomí. Nikdo ji nesoudí, je to sama duše, která se soudí, ve světle zcela probuzeného vědomí.
Někdo často mluví o „temnotě“, do které je duše uvržena při vstoupení do očistce a také o „osamoceném uvěznění“, Kterému se tam podrobí. Je mnoho v těchto popisech stavu duše v očistci, ale nejprve je třeba je pochopit, abychom byli schopni správně ocenit jejich pravdivost. Viděno zvenčí, duše, která vstoupí do stavu očistce, zmizí z pohledu jiných duší a je tak ponořena do temnoty neviditelnosti a nedosažitelnosti. Je to v tomto smyslu, tj. ve smyslu, že je nedosažitelná, že se dá určitě říci, že duše v očistci se podrobuje „uvěznění“. Protože duše je potom mimo spojení a vztahy se „svobodnými bytostmi duchovního světa“.
Ale viděno zevnitř, duše, která vstoupí do očistce, je ponořena do absolutního světla trans-subjektivního vědomí, které, protože je tak zářivé, připadá, že zahrnuje a dělá duši tak soustředěnou, že se stává každému nepřístupná.
Pokud jde o to, jak se očisťování duše v očistci uskutečňuje, povaha temnoty, uvěznění ve stavu očistce a nakonec, ovoce tohoto stavu – nikdo nepodal jasnější představu a přesvědčivější popis, založený na spolehlivé zkušenosti, než uvádí sv. Jan z Kříže ve svém díle Temná noc duše. V kapitolách, kde se zabývá „temnou nocí ducha“ nacházíme analogii toho, co se co nejtěsněji přibližuje stavu duše v očistci – popsaná zkušenost je ve všech směrech analogická ke zkušenosti očišťování, kterou duše prochází v očistci.
Temná noc je určitým přítokem Boha do duše, který ji očisťuje od jejích neznalostí a nedokonalostí, vrozených, přirozených a duševních. . .Můžeme se ale zeptat: Proč nazývá duše to božské světlo, které osvětluje a očisťuje duši od jejích nevědomostí, temnou nocí? Odpovídám že božská moudrost je ze dvou důvodů nejenom nocí a temnotou, ale také bolestí a utrpením pro duši. Tím prvním důvodem je, že božská moudrost je tak vysoko, že přesahuje schopnost duše a proto tedy je, v tomto ohledu, temnotou. Druhý důvod je založen na sobeckosti a nečistosti duše.a v tomto ohledu je pro ni božská moudrost bolestná a také trápící a temná. Abychom dokázali pravdu toho prvního důvodu, považujme za samozřejmý princip filosofa, totiž, že čím jsou jasnější a zřejmější posvátné věci, tím jsou temnější a skrytější přirozeně pro duši. Tak jako čím jasnější je světlo, tím více oslepuje oči sovy a čím silnější jsou paprsky slunce, tím více oslepují orgány vidění, překonávají je, z důvodu jejich slabosti a zbavují je schopnosti vidět. Tak božské světlo rozjímání, když tluče na duši, která není dokonale osvícená, působí duševní temnotu, protože nejenom překonává svou silou, ale protože ji oslepuje a zbavuje ji jejích přirozených vjemů... To je ten důvod, proč osvěcující paprsek skryté moudrosti, když jej Bůh posílá, ještě nepřeměněný, od Sebe k duši, vytváří hustou temnotu v chápání... Duše, z důvodu své nečistosti, nadměrně trpí, když na ni božské světlo opravdu zasvítí. A když paprsky tohoto čistého světla dopadnou na duši, aby vypudily její nečistoty, duše si uvědomí, že je nečistá a nešťastná, že se zdá jakoby se Bůh proti ní postavil a sama byla postavená proti Bohu. Tak trudný a bolestný je tento pocit – protože si teď myslí, že ji Bůh opustil – to co bylo nejtěžším utrpení Jóba během jeho zkoušky: „Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?“ (Jób vii, 20). Duše vidí zřetelně, v tomto jasném a čistém světle, ačkoliv matně, svou vlastní nečistotu, uznává svou vlastní nehodnost před Bohem a veškerými tvory. To, co ji bolí ještě více, je strach z toho, že nikdy nebude hodnotná a že všechna její milost se ztratila.
Na druhém místě pochází bolest duše z její přirozené, morální a duševní slabosti, protože když ji toto božské nazírání postihne s určitou prudkostí, aby ji posílilo a podmanilo si ji, je to potom bolestivé v její slabost, že téměř omdlévá. . . protože rozum a duch, jako pod těžkým a deprimujícím nákladem, trpí a sténá v agonii tak veliké, že samotná smrt (anihilace) by byla touženou úlevou. . . (to je věc) podivuhodná a žalostná. . . Tak veliká je slabost a nečistota duše, že ruka Boha, tak měkká a tak jemná, je pociťována jako těžká a utiskující, ačkoliv On ji ani netiskne, ani na ní nespočívá, ale pouze se jí dotýká a to také co nejmilosrdněji, protože On se dotýká duše, ne aby ji káral, ale aby ji naplnil Jeho milostmi. . . (Temná noc II, v, 1-4, 6, 8-9).
Paprsek, přicházející oknem, je vnímán méně zřetelně, čím je čistější a zbavený atomů a zrnek vzduch, ale čím více toho tam je, tím zřetelnější je paprsek pro oko. Důvodem je to, že nevidíme samotné světlo, ale jeho pomocí vidíme předměty, na které dopadá, a které je odrážejí a samo světlo se stává viditelným předmětem Kdyby na ně nenarazilo, zůstalo by samo neviditelné. . . Tak tento paprsek božského rozjímání, překračující, jak činí, přírodní síly, naráží na duši svým světlem, činí ji temnou a zbavuje ji všech přirozených citů a názorů, kterými se předtím zabývala ve svém vlastním přirozeném světlu. Za těchto okolností je duše nejenom ponechána v temnotě, ale také i v prázdnotě, pokud jde o její schopnosti a touhy, jak přirozené, tak duševní a v této prázdnotě a temnotě je očištěna a osvícena tím božským duchovním světlem, ale ona si nepředstavuje, že jej má, spíše si myslí, že je v temnotě, jako jsme to řekli o paprsku, který, když prochází středem místnosti, se nedá vidět, jestliže vzduch je zcela čistý a neexistují žádné předměty, na které by mohl dopadat. Avšak duchovní světlo dopadající na duši, pokud existuje něco, co je může odrážet, tedy jakákoliv hmota sebenepatrnější dokonalosti, která se představuje chápání nebo rozhodnutí, které se má udělat, pokud jde o pravdu nebo klam čehokoliv, duše to okamžitě vidí a rozumí té věci jasněji než kdykoliv předtím než vstoupila do této temnoty. Stejným způsobem rozeznává duchovní světlo, které je jí dáváno, že může snadno poznat svou vlastní nedokonalost. . . ( Temná noc II, viii, 5-6)
... božský oheň rozjímavé lásky, který, dříve než se s ním spojí a přetvoří duši do sebe, vyloučí pryč všechny její nepříznivé vlastnosti. Vyloučí její nečistoty, očerní ji a zatemní ji a tak její podmínky jsou zjevně horší než tomu bylo předtím, nečisté a nechutné. Protože zatímco božské očisťování, které odstraňuje všechny zlé a zkažené šťávy, které byly tak hluboce zakořeněné a usazené v duši, a které nebyly ani vidět, ani cítit, aby bylo dosaženo jejich vypuzení a vyhlazení, jsou vyjádřené jasně viditelně v matném světle božského rozjímání. Duše – ačkoliv není horší sama v sobě, ani v očích Boha – konečně vidí to, co nikdy neviděla předtím, pohlíží na sebe nejenom jako na nehodnou Jeho pohledu, ale dokonce jako na odpornou věc a že je Bohu odporná. . . (Temná noc II, x, 2).
... světlo Boha, které osvětluje nějakého anděla jej osvěcuje a vzněcuje jej láskou, protože on je duchem již připraveným na vlití tohoto světla, ale člověk, protože je nečistý a slabý, jak jsem řekl dříve, v temnotě, úzkosti a bolesti – sluneční paprsky jsou bolestivé svým světlem pro slabé oči – než oheň lásky, který ho očisťuje jej zduchovní a zušlechtí, tak aby udělán čistým byl schopen přijímat tuto sladkost jako andělé, spojení s tímto přílivem lásky. . . (Temná noc II, xii, 4) (Sv. Jan z Kříže, Temná noc duše II, v, viii, x, xii; překl. D, Lewis, čtvrté vydání, revidováno, Londýn , 1916, str. 83-88, 104-106, 118, 130).
Předchozí výňatky z Temná noc duše, tj. z kapitol 5, 8, 10 a 12 (týkající se „temné noci ducha“) jsou nejvýznamnější zde, v doktríně sv. Jana z Kříže. Očišťování, zobrazené v těchto výňatcích, se rovná škole pokory a božské světlo, zde přítomné, které dává duši do temnot a snáší se na ni, aby zakusila váhu nevyhnutelné nutnosti konfrontace lidské povahy s božskou pravdou, se dá shrnout v obrazu věže, rozbíjené bleskem a útěkem stavitelů, tj. kartou šestnáctého Arkánu tarotů. Ten blesk, který vyšlehuje, je božské světlo, které oslňuje a sráží, rozbitá věž je to, co lidské síly chápání, představ a vůle postavily, co se nachází ve střetu s božskou realitou, stavitelé, kteří padají, představují „školu pokory“ pro lidské schopnosti chápání, představ a vůle. Očistec, způsob očištění, který předchází osvícení a mystické spojení, velké historické události, které mají za účinek, že lidstvo musí začínat znovu a nakonec události v životopisech jednotlivců, kde oni byli přemoženi úderem blesku, aby z toho znovu povstali, buď osvíceni, jako Šavel z Tarsu nebo odcizeni, jako Nietzsche – všechny tyto věci, které se jeví tak rozdílně, jsou jenom různými projevy stejného zákona nebo arkánu: toho o věži, sražené bleskem.
Je to zákon, který je tématem Magnificat, které jsem dal do záhlaví tohoto dopisu, kde se říká:
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté poslal pryč s prázdnou.
(Lukáš i, 46-48, 51-53)
. . Je to věčný zákon věže babylónské, o kterém se zpívá v Magnificat – zákon věže, sražené bleskem a pokorné srdce, pozdvihnuté stejným bleskem k božskému osvícení. Protože Magnificat je píseň srdce, udeřeného tím samým bleskem, který „svrhává vladaře s trůnu a ponížené povyšuje“.
Podstata tohoto zákona se dá stěží vyjádřit přesnějším a zhuštěnějším způsobem než je to v evangeliu podle Lukáše: „Každý, kdo se povyšuje bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lukáš xiv, 11). Je mnoho způsobů jak se povyšovat a je jediná cesta ponížení.
V biologii, například, bylo potvrzeno, že v procesu evoluce existuje mnoho způsobů, které vedou k dočasné výhodě, vzhledem ke specializaci organismu v určitém směru, ale které vždy končí ve slepé uličce. Takto velicí plazi, ještěři, získali nekontrolovatelnou nadvládu na zemi, vzhledem k jejich fyzické síle, jejich mrštnosti pohybu a jejich hrozivým přirozeným zbraním, ve tvaru čelistí a jiných orgánů. Ale oni vydrželi jenom, aby ustoupili malým bytostem, bez přednosti fyzické síly a přirozených zbraní (tj. trhajících čelistí a drtících končetin). Tyto malé teplokrevné bytosti, první savci, nebyli tak specializovaní a byli bezvýznamné bytosti vedle těch prvních.
Jejich velká bezvýznamnost jim umožnila přežít během dlouhého období, kdy země byla ovládána mocnými a specializovanými typy plazů (Julian Huxley Evolution in Action – Proces evoluce, Londýn, 1953, str. 123)
A je to také jejich nedostatek specializace, který jim dovolil se přizpůsobit k radikální změně klimatických podmínek a k jiným změnám, způsobených tvořením hor na konci období druhohor, kterým se dominantní plazi nemohli přizpůsobit; a tak vyhynuli.
Proto tedy savci nahradili plazy, jako páni země. Avšak mnohem později se větve savců specializovaly ve svém pořadí si vyzdvihovaly vývoj orgánů a schopností, které jim rozhodně dávaly dočasné výhody,ale které je dovedly do slepé uličky, tj. že byly postižené neschopností dalšího vývoje. A je to ta skupina savců, která namísto toho, aby se specializovala, byla zaměstnána procesem všeobecného růstu nebo vyváženým vývojem fyzického organismu a psychických schopností, která dospěla do vrcholku vlny evoluce a které nakonec vytvořila organismy, schopné sloužit jako nástroje pro lidské duše. Proto tedy, vyjádřeno v biologických termínech, „vyzdvihnout se“ se rovná specializaci, která dává dočasné výhody a „pokořit se aby byl povýšen“, znamená v termínech biologie všeobecný růst, tj. vyváženou evoluci fyzických a psychických schopností bytostí. A co je pravdou v oblasti biologie je také pravdou ve všech ostatních oblastech.
Z toho důvodu jsem myslel, že bylo na pravém místě dodat – v záhlaví tohoto Dopisu – k pravidlu „Každý, kdo se povyšuje bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lukáš xiv, 11) následující text z evangelia podle sv. Marka:
S Božím královstvím je to tak,
jako když člověk zaseje semeno do země;
ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste,
on ani neví jak.
(Marek iv, 26-27)
Protože to je způsob všeobecného růstu nebo růstu „pokoření se do úlohy semene, naproti způsobům specializace nebo způsobům „povznášení se stavěním věží“, které staví text do ostrého světla. Růst nebo stavět, to je volba, která se ukazuje v posledním rozboru: „cesta spasení“ a „cesta zkázy“ nebo cesta nekonečného zdokonalování a cesta, mající za následek slepou uličku. Představa pekla je jednoduše představa jednoznačné duchovní bezvýchodnosti, představa očistce se vztahuje k procesu odvržení tendencí vedoucích ke slepým uličkám specializace, se zaměřením chránit a udržet cestu zdokonalování otevřenou – „cestu spasení“.
Povyšovat se nebo se ponižovat, specializovat se, pro získání dočasných výhod nebo být hnán jenom hladem a žízní po pravdě, kráse a dobrotě, stavět věž nebo růst „ať spí či bdí, v noci i ve dne, ani neví jak“ zde je ten výběr, který každá lidská bytost, každá společnost, každá tradice nebo duchovní škola, musí provést.
Nuže, my okultisté, mágové, esoterici a hermetikové – všichni ti, kteří chtějí „jednat“, namísto pouhého čekání, kteří chtějí „vzít svou evoluci do svých vlastních rukou“ a „řídit ji směrem k cíli“ – jsou postaveni před tuto volbu mnohem dramatičtějším způsobem, řekl bych, než je tomu tak pro lidi, kteří se nezabývají esoterismem. Naše hlavní nebezpečí (i když nikoliv to jediné opravdové nebezpečí) je, že dáme přednost úloze stavitelů věže babylónské (nezáleží na tom, zda osobně nebo v nějaké společnosti) nad dohlížením „jako zahradníci nebo pěstitelé vína na zahradě nebo vinici Páně“. Po pravdě řečeno, jediným opravdovým morálně podloženým důvodem pro udržování esoterismu „esoterickým“, tj. nepřinášení jej do širokého denního světla a nepopularizování jej, je nebezpečí velkého nedorozumění spletení si věže za strom, jehož následkem budou verbováni „zedníci“ namísto „zahradníků“.
Církev si vždy byla vědomá tohoto nebezpečí. To je důvod, proč vždy vyžadovala – když podporovala povzbuzovala snahu, jako takovou – na principu milosti, jako jediného zdroje pro pokrok, na cestě k dokonalosti.
To je také důvod, proč byla vždy podezřívavá k takzvaným „iniciačním bratrstvům“ nebo takovým podobným skupinám, které se vytvářely na její periferii nebo mimo ni. Protože, ponecháme-li stranou soupeření a ostatní lidské nedokonalosti, vážným důvodem, proč církev zaujímá negativní stanovisko k iniciačním bratrstvům, je nebezpečí nahradit stavění za růst, „konání“ za milost a způsoby specializace za způsob evoluce. Nevím, zda toto vysvětluje persekuci řádu templářů, ale určitě to vysvětluje opozici církve, s ohledem na svobodné zednáře.
Ať je tomu jakkoliv pro určité historické případy, čím se zde zabýváme, je arkánum věže, svržené bleskem, tj. souhrn závažných představ a skutečností, vztahujících se kvůli „se povyšovat“, která vytváří specializaci, která vede nevyhnutelně následně do slepé uličky. Proto je to tedy věc výběru mezi „stavěním“ a „růstem“, v oblasti esoterismu.
Vidíte fakíra, který je necitlivý k hřebíkům, na které se natáhnul, nebo který se nechal na týden zaživa pohřbít, aniž by se udusil nebo který může přimět růst rostlinu ve vaší přítomnosti. Tento fakír získal nějaké výhody; on může udělat to, co vy udělat nemůžete. Ale on toho docílil na úkor všeobecného rozvoje, jako lidská bytost; on se specializoval. Nikdy nepřinese žádný přínos hodnoty pro filosofii, náboženství nebo umění. S ohledem na všeobecný lidský pokrok, on je ve slepé uličce – očekává úder blesku shora, který by mu mohl umožnit se z ní dostat.
A potom ten problém, který znepokojoval Agrippu z Netesheimu, autora klasického díla o magii, De Occulta Philosophia. Jak se mohlo stát, že autor této knihy, ve které se dá najít množství věcí, založených na věrohodné zkušenosti, jak se mohlo stát, že on, nadšený adept, se stal skeptikem, rozčarovaným životem, který napsal De Incertitudine et Vanitate Scientiarum („O neurčitosti a marnosti věd“) což bylo napsáno během posledních let jeho života?
Odpovědí na tuto otázku je to, že Agrippa postavil „věž babylónskou“, která byla později svržena „úderem blesku shora“. Byla to vyšší realita, která způsobila, že všechny „vědy o nadpřirozenosti“ – kterým on věnoval nejlepší léta svého života – mu připadaly zbytečné. Věž se zatřásla, ale cesta nebes byla otevřená. Měl volnost znovu začít, tj. v podmínkách vstoupení na cestu růstu.
Fakír i mág, oba stejně potřebují osvobozující úder blesku, aby se vrátili na cestu čistě lidské evoluce, tj. na cestu všeobecného růstu, bez slepých uliček specializace. Podobně je tomu se specializovanou gnózí a mystikou. To je důvod, proč jsme tolikrát opakovali v těchto Dopisech, že praktický (tj. prožívaný) hermetismus není ani okultní věda, ani magie, ani gnóze, ani mysticizmus, ale spíše jejich syntéza. Protože to je strom a nikoliv věž. A je to samotný člověk celý člověk – který je v jednom a tom samém čase filosofem a mágem, gnostikem a mystikem – který je tímto stromem.
Je to proto tedy strom sephirotů z kabaly? Možná. Nebo Strom vědomí a života, ve středu zahrady ráje? Ano. Ale především všechno, co bych zde nejraději viděl, Strom smrti a vzkříšení – Kříž, ze kterého pučí růže. Je to kříž, který současně umrtvuje a oživuje – Kříž, ve kterém je spojena agónie Kalvárie a sláva Vzkříšení. Protože Kříž je zákon růstu, růstu věčného umírání a rození. Je to způsob, který nevede do slepé uličky specializace, ale spíše k „průchodům“ očisťování – který vede k osvícení a končí ve spojení.
Praktický hermetismus je mysticismus, gnóze, magie a věda Kříže. Předmětem jeho snažení, jeho základním podnětem a důvodem pro existenci je velké dílo růstu – pronikající skrze duchovní, psychickou a tělesnou transformaci, sublimaci, transsubstanciaci a transmutaci. Ano, alchymie, alchymický princip je duší hermetismu. Tento princip se dá najít v evangeliu: „nikdo nebude ztracen . . .všichni budou mít život věčný“ (Jan vi. 39-40) Dá se představit ideál nebo cíl, ve kterém by bylo skryto více víry, naděje a lásky?
Zatímco ti, kterým chybí dokonalá víra, se uchylují k chirurgii oddělení pravého Já od nižšího já, jako je tomu v případě sánkhja a u jógy, kterým chybí vytvoření naděje, pro nedostatek schopností a sil, pro uchýlení se k umělým orgánům, tj. vytvoření mechanismů, povolaných k nahrazení funkcí a schopností, které chybí – jako je tomu v případě stavitelů mechanismů, autorů filosofických systémů, těch, kteří provádějí rituály ceremoniální magie, obecně stavitelů věží. Avšak adepti „velkého díla“ přiznávají „bláznovství kříže“ (I. Korintským i, 18) tj. oni věří, doufají a touží, že „nikdo nebude ztracen . . .všichni budou mít život věčný“.
„Dobrá zpráva“, kterou před více než devatenácti stoletími svět obdržel, není žádným způsobem chirurgickou operací osvobození od utrpení; ani to není úspěšná stavba věže, přisuzované člověku – ať již to může být věž malá nebo bezpříkladné majestátnosti, tj. „dosahující k nebesům“, ale spíše je zprávou o vzkříšení – velká alchymická operace úspěšné transmutace lidské bytosti. Osvobození skrze duchovní chirurgii, moc, následkem stavění duchovních nebo jiných mechanismů nebo vzkříšení díky Kříži, podle zákona duchovního růstu – ude je výběr ideálu, který musí každá lidská duše udělat.
Nuže, hermetismus ten výběr udělal. Navždy přijal zákon „živoucího života“ – Kříže – jako svou cestu a vzkříšení, jako svůj ideál. Z toho důvodu v něm neexistuje nic mechanického, ani v něm není nic chirurgického. V hermetismu se nestaví žádný druh věže, ani se nehledá jakékoliv rozloučení. Je to výlučně věc transmutace sil a schopností lidské povahy , tj. velké dílo lidské evoluce, vyhýbající se specializaci.
Řekl jsem, že v hermetismu neexistuje nic mechanického nebo chirurgického. To znamená říci, že se v něm nedá najít žádný druh záměru – duševního, ceremoniálního nebo fyziologického – pomocí něhož by se mohly poznat a uskutečnit věci, které překračují kapacitu morálních a intelektuálních schopností, které člověk vlastní, následkem morálního a intelektuálního růstu, zásluhou zkušenosti, snažení a činům milosti shora. Nenaleznete například technickou metodu probouzení „středů lotosů“, pomocí vyslovování mantických slabik, doprovázených zvláště upraveným dýcháním pro tento účel. „Středy lotosů“ rostou a zrají ve světle, teple a živosti pravdy, krásy a dobra, bez použití nějaké zvláštní technické metody. „Lotosy“, právě tak jako celá lidská bytost, se rozvíjejí podle všeobecného zákona:
S Božím královstvím je to tak,
jako když člověk zaseje semeno do země;
ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste,
on ani neví jak. (Marek iv, 26-27)
Je to srdečnost, která v praktickém hermetismu poskytuje srdci – „dvanáctilistému lotosu“ – teplo a nikoliv probuzení spící síly kundaliní mantickými slabikami a dýcháním. Je to pozornost, díky touze porozumět tomu, co uvádí lotos intelektuální iniciativy do pohybu – „dvoulistý lotos“ – a nikoliv mantická slabika a zvláštní způsob dýchání; a tak dále. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby se pro každý „lotos“ používala zvláštní metoda, s ohledem na jeho rozvinutí, dosáhnulo by se jejich rozvinutí ve smyslu specializace, tj. dočasných výhod, ale nakonec by se dosáhnulo slepé uličky. Stejné to je s intelektuálními technikami. Počítací stroj má určitě své místo v dnešní vědecké práci. Ale on – nebo něco tomu podobného – nemá žádné místo v hermetismu, kde osobní a originální úsilí myšlení je nenahraditelné. Ani ars combinatoria („umění kombinace“) Raymonda Lulla, ani „archeometrie“ od Saint-Yves d´Alveydre – jakkoliv jsou důmyslné a dobře podložené – nebyly přijaty do hermetismu, jako intelektuální nástroje pro objevy a klasifikaci. Podobně systém aristotelovských sylogismů, jaký byl ve středověku používán mezi scholastickými mysliteli, získal stěží nějaký přístup mezi hermetiky.
Je to tím, že hermetismus nechce používat žádné nástroje, že jím byly výše zmíněné vynikající intelektuální nástroje odvržené. Protože hermetismus nemá nic společného s touhou mít „hotově připravené odpovědi“ na všechny otázky, získané s minimálním úsilím a s maximálním výsledkem.Jeho „otázky“ jsou krize a jeho „odpovědi“ jsou stavy vědomí, vyplývající z těchto krizí. To je důvod proč hermetismus – který je uměním přiměřeného, uměním transsubstanciace a transmutace lidského vědomí – nemůže používat žádný intelektuální nástroj. Symboly, které používá – nebo spíše, které hermetikové sami používají – nejsou intelektuálními nástroji. Neexistuje na nich nic mechanického. Právě naopak, ty symboly jsou mysticko-gnosticko-magickými „fermenty“ nebo „enzymy“ myšlení, jejichž znepokojující přítomnost znepokojuje myšlení, podněcuje je, a přivolává jejich ponoření do stále větších hloubek.
Proto tedy symboly nejsou nikterak nástroji myšlení, ale spíše to jsou vodítka a aktivní učitelé, tak jako „symbol víry“, křesťanské krédo, které není nástrojem myšlení, ale spíše souhvězdím hvězd, vysoko nad hlavou. A kdyby tomu tak nebylo, opakuji, kdyby hermetismus byl „systém“ nebo intelektuální nástroj, mohl by jenom vést do slepé uličky a již dávno by zahynul. Protože by se stal „specializovaný“ ve svém vývoji – a proto ne životaschopný. Stal by se věží babylónskou čekající na prospěšný úder blesku shora.
Asi před čtyřiceti léty jsem poznal inženýra, který byl o dvacet let starší než já. Byl to esoterik a já jsem ho považoval za mistra. On prostudoval tři díly spisu H.P.Blavatské, Tajná doktrína, ve stepní samotě střední Asie a podařilo se mu zredukovat hromadu materiálu této práce do jednoduchého a elegantního systému – kruhu se sedmi vnitřními kruhy, každý ve svém pořadí rozdělený do sedmi menších kruhů. Časem získal takovou schopnost v ovládání tohoto nástroje, že ať se jednalo o jakoukoliv otázku, na kterou bylo třeba odpovědět, nalezl odpověď téměř okamžitě. Ruská revoluce? To bylo 3, které mířilo ke 4. Věda a náboženství? To bylo 5 a 4. Evropská věda a esoterická moudrost Orientu? To bylo 5 a 6.
A nevěřte tomu, že vše co říkal, byla tato čísla. Pro „nezasvěcené“ měl pokaždé co říci v mnoha věcech. – často velmi poučných a téměř pokaždé zcela k věci. Ta čísla byla jenom pro „zasvěcence“, ze kterých jsem byl jedním já.
Nuže, inženýr R měl nepopiratelnou výhodu v nástroji, který sestrojil s pomocí díla Blavatské Tajná doktrína. Byl zřetelně kvalitnější proti ostatním, kteří neměli výhodu tohoto nástroje . . . dočasně, na několik let. Velká nuda slepé uličky způsobila, že se jeho žáci rozprchli, každý z nich hledal cestu autentické zkušenosti živoucího ducha. Pokud jde o autora tohoto podivuhodného intelektuálního nástroje, ten skončil vydáním knihy . . . o „bílé paní“, která strašila ve starém domě, ve městě, kde žil. Byla to, myslím, stejná nuda, která jej přiměla se zabývat tímto úkazem – přízrakem, ano, ale nicméně jevem reality.
Arkánum věže, svržené bleskem shora. . .jak bych chtěl nahlas prohlásit jeho důležitost a význam, aby vyvolal co nejhlubší dojem na každého hledače hluboké pravdy! Angličané vždy říkají, že postačuje udělat to nejlepší. Ale jak může někdo vědět, že je opravdu nejlepší to, co udělal? Kdo může s určitostí říci, že to, co udělal, je to nejlepší? Ne, říci „udělal jsem to nejlepší“, je zcela vyhovující pro toho, kdo si přeje klid za každou cenu, ale tento argument nemá žádný účinek na nikoho, kdo si přeje klid jistoty svědomí. . . Ale dost už osobních muk – vraťme se k arkánu, kterým se zabýváme.
Nikdy nebylo – ani nemůže být – nic mechanického v praktickém hermetismu, protože ten nestaví „věže babylónské“. Také jsem řekl, že v něm není nic chirurgického. To znamená říci, že alchymický princip, který je duší hermetismu, je „sňatek protikladů“ a nikoliv jejich rozvod, co vytváří základ praktického hermetismu.
Sňatek protikladů je princip univerzální důležitosti. Není to nějaký kompromis, který člověk provádí, ale spíše kříž a magie kříže. Je tomu tak, že „pravé Já“ je spojeno s „nižším já“ v lidské bytosti, kde „nižší já“ je křížem „pravého Já“ a „pravé Já“ je křížem „nižšího já“. Dva póly lidské bytosti potom žijí v přítomnosti jednoho s druhým, jejíž výsledkem je alchymický proces postupného přibližování jednoho ke druhému. .
Podobně je tomu s hierarchiemi „napravo“ a „nalevo“ ve světě a v dějinách světa. Ty nemohou být ani spojeny, ani rozděleny. Jsou zaměstnány tisíce let starou diskuzí, kde argumenty jsou fakta a závěry jsou události. Hierarchie „zleva“ jsou křížem hierarchiím „zprava“ a obráceně. Neexistuje žádná jiná naděje pro svět a jeho dějiny, než alchymický proces transmutace zla na dobro – „svátost pokání“ v kosmickém měřítku. Rozvod mezi těmito dvěma stranami by byl nenapravitelnou katastrofou.
Vezměme si nyní několik historických příkladů, nejblíže po ruce. Náboženské války mezi protestanty a katolíky a před nimi také války mezi křesťany a mohamedány vedly – jako v nedávné korejské válce – ke zřízení demarkační linie, „38. rovnoběžky“. Výsledkem bylo, že jeden druhému uznal existenci a potřeba jednoho žít v přítomnosti druhého, tj. strpět jeden druhému přítomnost. Bylo uděláno rozhodnutí „nésti kříž“, namísto uchýlení se k chirurgii války. Nuže, magie kříže, alchymický proces transmutace, mohl začít pracovat. A výsledek?
Jak muslimský, tak křesťanský svět, nemají v současné době nejenom žádné přání obrátit jeden druhého pomocí zbraní, ale také ani to nejmenší přání zalidnit peklo dušemi nepřátelských náboženství. S ohledem na katolíky a protestanty v Německu – v zemi, kterou Třicetiletá válka zničila, neméně než Druhá světová válka v létech 1939-45 – je to spojená fronta katolíků a protestantů, CDU, která je u moci.
Podobně tomu je v konfliktu mezi svobodným světem a komunistickým světem. Ať se nám to líbí nebo ne, budeme muset vzájemně uznat jeden druhého a tolerovat existenci, jeden druhého a snášet utrpení s tím spojené. 38. rovnoběžka v Koreji toho byla počátek. Výsledkem bude operace magie kříže, alchymický proces transmutace. Svobodný svět, existující v přítomnosti svého soudce a neúnavného soupeře, bude postupně vylučovat to, co uzná jako sociální nespravedlnosti a komunistický svět, existující v přítomnosti svého soudce a neúnavného soupeře, se bude postupně liberalizovat a obnovovat svobody, které uzná jako požadavky lidské povahy, které se nemohou a nesmí porušovat.
Opět je to stejné s konfliktem mezi vědou a náboženstvím, jak na Východě, tak na Západě. Budou muset strpět jeden druhého. A výsledek bude, že bude stále více Einsteinů a Teilhard de Chardinů – věřících vědců a vědeckých duchovních.
Magie kříže, alchymie, pracující se „svatbou protikladů“, je proto jedinou nadějí pro svět, pro lidstvo a pro jeho dějiny. A je to přesně tento princip „svatby protikladů“, který je základem hermetismu. To je důvod, proč on odmítá princip rozvodu a války – chirurgický princip – v praxi, právě tak jako v teorii, duševně, morálně a intelektuálně. Duší hermetismu je to, že „nic nebude ztraceno. . .vše bude žít na věky“ (Jan vi, 39-40)
Jeho základní tézí, že všechno může být spaseno – tato téze, která je současně křesťanská a alchymická – je nepochybně tézí víry, čisté a prosté, tj. následek zkušenosti božského dechu. Má ale působivost se zmocnit nejenom srdce a vůle, ale také chápání. To poslední zde nalezne dokonalé uspokojení. Následuje příklad, jak se to může nalézt.
Podobenství o ztracené ovci je dobře známé. Člověk je všeobecně chápe jako zobrazení péče dobrého pastýře o jednotlivou duši – a nepochybně tomu tak je. Nicméně se dá analogií také použít na vnitřní život duše – na její touhy, snahy, neřesti a ctnosti. Jestliže se to udělá, nestře se zváží – analogií – každá jednotlivá síla v duši, jako nějaká „ovce“, dospěje se k pochopení, že duševní chyby a neřesti nejsou v podstatě nestvůry, ale spíše ztracené ovce.
Tedy, dychtivost vládnout, touha podřídit vůli jiných lidí vůli vlastní, touha, podřídit vůli ostatních lidí své vlastní, je v zásadě ovce, která se ztratila. Protože v kořenu touhy ovládat se nalézá sen o jednotě, harmonii sboru. Je to „ovce“. Ale namísto hledání uskutečnění snu o harmonii prostřednictvím lásky, vůle hledá jeho uskutečnění prostřednictvím donucení. To je ovce, která ztratila svou cestu. Aby se vrátila ke „stádu“, do základní vůle výchozí touhy ovládat musí být vtisknuto pochopení, že to je v oblasti lásky a nikoliv v oblasti příkazů, kde najde to, co hledá. Zde je návrat ztracené ovce – alchymický proces transmutace „obecného kovu“ na „zlato“.
Stejně je tak tomu se všemi chybami a neřestmi duše, my všichni máme poslání nalézt a navrátit zpátky ke stádu (tj. k duševní sborové harmonii) tu ztracenou ovci v nás. My jsme misionáři v osobní oblasti naší vlastní duše, pověření úkolem obrátit naše touhy, ctižádosti atd. Musíme je přesvědčit, že hledají uskutečnění svých snů na špatné cestě, tím, že jim ukážeme správnou cestu. Není to věc příkazu, ale spíše alchymie kříže, tj. udělat přítomnou alternativní cestu pro naše touhy, úsilí, vášně atd. Navíc je to věcí alchymického „sňatku protikladů“.
Praktickou cestou jak to provést je rozjímání. Je to hluboká meditace, která v nás udělá přítomnou každou „ztracenou ovci“, s dostatečnou silou do ní vtiskne příslušnou alternativu. Rozjímat, je přemýšlet v přítomnosti Boha – tak jako modlit se, je mluvit v přítomnosti Boha.
Rozjímání je proto tedy čestným a odvážným úsilím „nižšího já“, přemýšlet spolu s „vyšším Já“ v božském světle. A tak jako koncentrace nutně předchází meditaci tak ona vede, dříve nebo později, ke kontemplaci, tj. udělá se přeměna, od uvažování a rozmluvy, k nehybnosti úplného ticha nadpřirozeného spojení, kdy už dále člověk nepřemýšlí o něčem zpovzdálí, ale kde sama tato Věc je přítomná a odhaluje se. Kontemplace je spojení myslícího s realitou. Zde člověk nedospívá k nějakému „závěru“, ale získává – nebo podrobuje se – otisku reality.
Toto je tedy „technika“ (ačkoliv nicméně neexistuje nic technického v praktickém hermetismu) přechodu od koncentrace k meditaci a od meditace ke kontemplaci.
Abychom se koncentrovali, je nutné získat určitý stupeň svobody a odloučení. Aby meditoval, musí se člověk umístit do světla shora. A abychom zakusili kontemplaci, je nutné se stát sjednoceným s tímto světlem. Z toho důvodu, stavy nebo stupně duše, které odpovídají koncentraci, meditaci a kontemplaci, jsou stavy očistění, osvícení a spojení Toto jsou praktická „tajemství“ vnitřního „zahradnictví“ – týkající se zákonů růstu (a nikoliv zákonů stavění) lidské bytosti v tom smyslu, že se stává ještě více lidskou, tj. ve smyslu lidské evoluce, bez slepých uliček specializace.
Šestnácté Arkánum tarotů, arkánum věže, sražené dolů bleskem, odhaluje povahu a nebezpečí slepých uliček specializace. Nesmí se stavět; je to věc růstu – to je základní učení. Protože všechny tyto věže, které jsou postavené, budou dříve nebo později sražené dolů bleskem – a dodejme zde, že veškeré osvobození, které vděčí za svůj úspěch chirurgickým operacím, v sobě zahrnuje nutnost začínat znovu. Balón, který se nechá vystoupat vysoko, odřízneme-li provazy jeho zátěžových pytlů a necháme je spadnout, dříve nebo později bude muset přistát – vítr jej jednou nevyhnutelně strhne dolů.
Věže budou svrženy dolů blesky a balóny budou strženy dolů větrem. V posledním rozboru to je smrt a zrození, které stále zachraňuje lidskou evoluci, jednající jako blesk, který udeří dolů a vítr, strhující dolů. Není to hluboce významné, že se hledá duchovní hlava náboženství, osvobozená z kola reinkarnací – a čtrnáctkrát byla nalezena – mezi dětmi, zrozenými okamžitě po jeho smrti, skrze nesporná fakta konkrétních vzpomínek z předchozí inkarnace? . . .že všech čtrnáct dalajlámů jsou jenom následné reinkarnace jediné duše nebo bytosti?
Řeknete, že to je omyl. Proč? Což můžete dokázat, že se mýlili?. . .pro ty, kteří jsou pověšeni úkolem nalézt – nebo spíše znovunalézt – dalajláma určitě měl důkaz k nabídnutí.
Buddhisté říkají, že to je milost, která umožňuje duši dalajlámy se vrátit. Proč ale by to nemohlo být věcí větru, tj. větru soucitu a slitování, právě tak jako blesku, který sráží dolů věže je božská láska, která nás ochraňuje od slepých uliček, ke kterým naše lidská organizace vede? Z mé strany pro mne, prohlašuji pevně, že nemám žádné pochybnosti o tom, že smrt, která nás chrání od slepé uličky, ke které naše tělesná vede, je činem blesku božské lásky a zrození, které nám dává možnost se aktivně účastnit na pozemských dějinách lidského pokolení, je základně způsobené činností slitování s touto zemí a lidstvem, které ji obývá – alespoň pro určitou třídu duší.
Neexistuje nic mechanického nebo automatického v základech existence světa. Odstraňte ten mechanický vzhled a naleznete to, že svět je něco morálního – ukřižovaná láska. Ano, žoldnéři vzali jeho šaty a rozdělili si je na čtyři díly, pro každého žoldnéře jeden a metali los pro Jeho tuniku. Poněvadž srdce světa – nahého – je láska, ukřižovaná uprostřed dvou jiných ukřižovaných, po Jeho pravici a Jeho levici.
Opravdu, mechanické vědy rozdělily šatstvo Slova a přou se mezi sebou o prioritu v aplikaci univerzálního principu (tuniky) který se projevuje rovnoměrně v každé z jejich speciálních oblastí – ať již může být redukována na zákony chemie nebo zákony energie nebo, nakonec, na biologické zákony.
Ale hermetismus, hanobený a nepochopený, jak tomu je, se žádným způsobem neúčastní na rozdělování šatstva ukřižovaného Slova, ani v metání losu o jeho tuniku. Snaží se vidět ukřižované Slovo ve vzhledu mechanického světa. A to je důvod proč alchymisté, jejichž zaměstnáním byla chemie „kouřících procesů“ – tj. chemických, materiálních procesů, řízených morálním, psychickým a duševním dechem – nikdy nebrali šaty Jedinému, kterému náležely, jejich „chemie“ nebyla oddělená od Slova. To je důvod, proč také astrologové, jejichž zaměstnáním byla astronomie „vlivů“ nebo „nebeský dech“, nebrali planetární a zvěrokruhový svět čistě a prostě jako mechanismus. Jejich „astronomie“ nebyla oddělená od Slova. To je důvod, proč také mágové, jejichž zaměstnáním byla „fyzika dechu“, tj. pohyby a energie způsobené lidským slovem, v analogii s božským Slovem, sami nebrali šaty. Jejich „fyzika“ nebyla oddělená od Slova. Ať byly jakékoliv praktické omyly a zneužití alchymistů, astrologů a mágů, alespoň se nenalézají mezi těmi, kteří si rozdělovali šaty a metali los o tuniku.
Ale hermetismus není alchymie, astrologie a magie – ačkoliv tyto „vědy“ jsou z něho odvozeny, prostřednictvím specializace. Protože základním principem hermetismu – jako syntézy mysticismu, gnóze, magie a filosofie – je ne-specializace. Z toho důvodu se vyvíjí, vyhýbá se slepým uličkám specializace – věžím, které jsou dříve nebo později sraženy dolů blesky.
Takže dnešní křesťanský hermetismus nezůstal pozadu ve velkých duchovních událostech, které změnily činitelé prvního řádu v oblasti astrologie – událostech, které nyní hrají roli „blesku, který svrhává věž astrologie“. To, co zde mám na mysli, je to, že planetární vlivy a dny a hodiny těchto vlivů uvolnily cestu síle vyššího řádu. Je pravdou, že den neděle je dnem slunce, s ohledem na lidský psychicko-fyzický organismus, ale nyní to je den vzkříšení, s ohledem na lidský psychicko-duševní život. Sobota je pořád dnem Saturnu, ale je tomu tak jenom s ohledem na naturální, nižší část lidské bytosti. Pro duši, která se obrací k duchu a pro lidského ducha samotného, sobota je dnem Panny Marie. A vliv Venuše uvolnil cestu Kalvárii, Kristu ukřižovanému – pátek. Úterý už není dnem Marsu – pro duši, která touží po duchu nebo pro duchovní osobnosti – je to den archistratéga Michaela. Podobně, pro duši obrácenou k duchu a pro životy duchovních osobností, pondělí je dnem svaté Trojice, namísto dnem Měsíce. . . středa je dnem lidských pastýřů lidstva, namísto Merkuru . . . a čtvrtek je dnem Ducha svatého, namísto Jupitera.
Následovně, posvátná magie dnešního dne používá pravidel a znamení, které odpovídají nadpřirozené moci dne a nikoliv přirozenému planetárnímu vlivu dne, ačkoliv, opakuji, to druhé zůstává platné v omezené oblasti – omezenější než v minulosti – a zůstává praktickou hodnotou v této oblasti. Proto tedy člověk vyvolává a spojuje se ve čtvrtek s Duchem svatým, namísto vyvolávání „ducha Jupitera“ atd. Priorita nadpřirozené moci, s ohledem na astrální vlivy dnů, hodin a roků – to je ten „blesk“, který „udeřil“ do věže astrologie a specializované astrologické magie.
Zde je příklad tohoto „blesku“ v činnosti: horoskop označuje zlověstnou konfiguraci, konjunkci Saturnu a Marsu v osmém domě (domě smrti) předpovídající násilnou smrt – avšak stane se, že to není Saturn a Mars, kteří jednají, ale spíše Panna Maria a archanděl Michael a namísto předpovídané smrti se uskuteční duchovní osvícení.
To, co je zde pravdou pro astrologii a magii, je také pravdou pro alchymii, protož všechno, co je specializované, se stává věží, tj zkrystalizuje a proto se stává zbavené schopnosti držet krok s duševním rozvojem – vede do slepé uličky. A je to potom „blesk shora“, který vstoupí do hry a odstraní překážku dalšího pokroku. Šestnácté velké Arkánum tarotů je proto tedy varováním, adresovaným všem autorům „systémů“, kde je důležitá úloha přisuzována mechanické složce – intelektuálním, praktickým, okultním, politickým, sociálním a jiným systémům. Vyzývá je, aby se věnovali úkolům růstu, namísto výstavby – úkolům jako „pěstitelé a strážci zahrady“, namísto jako stavitelé věže babylonské.
----
*Kore Kosmu 18-22, 24-25; překl. W. Scott, Hermetica, díl i, Oxford 1924, 469-473
----
*Kore Kosmu 18-22, 24-25; překl. W. Scott, Hermetica, díl i, Oxford 1924, 469-473
[překlad nebyl krácen]
(c) OLDM o.s.
