Napsal: Lunwer
Na svých přednáškách dost často slýchávám otázku, jak jsem tyto informace o malých svátcích získal. Má odpověď je vždy stejná a zní takto: Vnímám okolí, ve kterém žiji, srovnávám si souvislosti a neustále se učím nové, neustále pátrám.
Tento svátek je jedním z názorných příkladů takové práce.
25. březen býval v dřívějších časech nazýván dnem Návratu Bohyně. Dnes je tento svátek přejat křesťanským učením jako Zvěstování Panny Marie. Tento den byl pro Kelty výjimečně důležitý, jako součástí plynulého toku dění mu proto nebyl vyhrazen žádný větší svátek. Je to dáno i jeho pozicí, hned po Jarní rovnodennosti. V tento čas Bohyně Matka sestupuje z nebes (od nebeských bohů Taranise, Teutatese a Essuse), aby se znovu vrátila ke svému letnímu choti Cernunnovi a zaujala pozici jeho ženy. Jak víme, tak v protilehlém svátku, který byl slaven kolem 15. 8. (dnes nanebevzetí Panny Marie) se zase bohyně zasnoubí s bohy nebes a Cernunnos tak zůstává sám. Odtud pramení posměšné pojmenování muže, kterého žena podvádí – tedy paroháč (doslovně Cernunnos – korunovaný parohy). V tento čas však Bohyně vedle krále podsvětí zaujímá svou pozici bohyně plodnosti. Symbolicky je tak vyjádřen fakt, že síla nebes (vichřice, sněhové přeháňky a deště) se přesouvá do síly plodnosti polí, luk a hájů. Cernunnos je ve své nejstarší podobě zobrazován jako jelen, později jako muž s jeleními parohy na hlavě, často v sedu se zkříženýma nohama, jenž v jedné ruce svírá Torques – keltský nákrčník, symbol síly a vládnoucí vrstvy, později (zvláště po začátku užívání tohoto šperku Vikingy) symbol kruhu. V druhé ruce držíce hada, jenž je zde symbolem energie, podzemí a prozření, nikoliv hříchu a vyhnání Adama a Evy z ráje.
Cernunnos je znám jako dobrý bůh lesů, který se lidem zjevoval po celé západní Evropě, a to i v době středověku, během něhož však byl jeho kult rozmetán církví a sám Cernunnos byl zastřen postavou Ďábla. Ďábel tedy měl žít v podzemí, obklopovat se posly zla (had) a vládnout nečistým duším (symbol Torquesu). Je však zajímavé, že si církev ponechala sv. Huberta, jenž bývá dost často zobrazován jako bílý jelen s křížkem nad hlavou.
Na Jarní rovnodennost se tedy Bohyně žádá, aby přišla do polí, a žehná se také plodnosti země. Tento svátek svým způsobem uzavírá celý proces rituálu, který se promění ve spojení mužského a ženského principu a snese se z nebe na zem. Celý obrod má ještě dopad psychosociální, a to v tom ohledu, že Bohyně nyní „kráčí mezi lidmi“, tudíž je třeba více jednat a ne již trávit večery vysedáváním doma u krbů.
Lunwer ap Óir sruthán
