Napsal: Lunwer
Nedávno po začátku Keltského roku a ještě méně vzdáleno od toho dnešního byl den neméně významný pro Kelty. Všichni se toho času vypravovali na vyvýšená místa a svatyně, kde se odehrávala důležitá událost, a to sice věštění z ohně a dýmu.
Tento zvyk se nese skrze většiny Keltských svátků, všimněte si, jak důležité jsou například kameny vyndané z posvátného ohně nebo odrazy předmětů či skutečné tvary, které se objevují po vytažení z vody. (Kupříkladu odlévání cínu o vánocích praktikované dodnes je takovou přenesenou podobou tohoto zvyku.) Tento zvyk vychází z Keltské víry, vztahující se k důležitosti přírodních prostředí. V dnešní době je Keltská kultura vlivem novodobé literatury považována za národ „elfů objímajících stromy“, ovšem toto je zcela mylné pochopení, vycházející z neznalosti autorů skutečných fakt a fantazírování na dané téma.
Faktem zůstává, že Keltové používali přírodní prostředí (a zvláště jejich rozhraní – tma, světlo, voda, vzduch) jako místo, kde se rozdělují roviny bytí a kam jejich Bohové snáze dosáhnou.
Svátek věštění z ohně slavený 20. 1. byl přesně tímto svátkem nebo spíš kulturní událostí zaměřenou na užitek. Vzývalo se při něm hlavně ohňové a větrné božstvo – Tedy Taranis a Essus, někdy také Arianrhod, jakožto Bohyně osudu.
Byl zapálen oheň nedosahující sice svou velikostí ohně Beltainského, nicméně stejné důležitosti, kterému se obětovalo a tím i vzývanému Božstvu. Jako obětiny sloužily dary hmotné i pokrm nebo jen plodiny.
Důležitost byla přikládána směru větru, postavení plamene ohně a tím i konečnému směru dýmu. Přesné znalosti toho, co který směr znamenal, bylo učení předávané mezi Druidy, a tak lidé nemohli interpretovat to, co je čeká podle toho, jak si to sami přejí, tím i jejich vůle nemohla nic ovlivnit. Tento svátek byl tedy, dalo by se říci, pasivní. Věštění probíhalo v rámci jednotlivců i celého kmene, nebo území.
Lunwer ap Óir sruthán
