Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.
(Lukáš XIII, 35)
DOPIS IV.
CÍSAŘ
CÍSAŘ
Drahý Neznámý příteli.
Čím méně je člověk povrchní - a čím více toho ví a je schopen - tím větší je jeho autorita. Být něčím, vědět něco a být schopen něčeho je to, co člověka obdařuje autoritou. Také se dá říci, že člověk má autoritu v poměru k tomu, co v sobě spojuje z hlubokosti mysticismu, přímé moudrosti gnóze a tvůrčí moci magie. Kdokoliv má toto v určitém stupni, může založit „školu“. Kdokoliv má toto v ještě vyšším stupni, může „stanovit zákon“.
Je to pouze autorita, která je pravdivou a jedinou mocí zákona. Donucení je jenom pomůcka, u které člověk hledá útočiště, aby napravil nedostatek autority. Když existuje autorita, tj. když je přítomen dech posvátné magie, naplněný paprsky světla gnóze, vyzařující z pronikavého ohně mysticismu, je donucení nadbytečné.
Tedy, císař čtvrtého Arkánu tarotů nemá meč, ani žádnou jinou zbraň. On vládne pomocí žezla a jenom žezla. To je, proč první myšlenkou, kterou tato karta přirozeně vyvolává je o autoritě na základě zákona. Zásada, která pochází z meditace o třech předchozích arkánech, je, že veškerá autorita má svůj zdroj v nevyslovitelném božském jméně YHVH a že od toho se odvozuje veškerý zákon.
Následek toho zde je, že lidský nositel opravdové autority nenahrazuje autoritu božskou, ale naopak, postupuje jí své místo. Za tímto účelem se musí něčeho vzdát.
Především nás karta učí, že Císař se zřekl donucování a násilí. Nemá žádné zbraně. Jeho pravá ruka drží vpředu žezlo, na které je upřený jeho pohled a levá ruka drží jeho pevně upjatý pás. On ani nestojí, ani nesedí. Je prostě nakloněný zpět, proti sníženému trůnu a má jenom jednu nohu položenou na zemi. Jeho nohy jsou zkřížené. Štít, ozdobený orlem, spočívá na zemi, po jeho boku. Nakonec, nese velkou a těžkou korunu.
Souvislost této karty vyjadřuje aktivní odříkání, spíše než odříkání z pouhého donucení. Císař se vzdává pohodlí, protože nesedí. Vzdává se chůze, protože je v nakloněném postoji a nohy má zkřížené. On nemůže ani postupovat, aby zaútočil, ani se pohnout zpět, aby ustoupil. Jeho postavení je u jeho sedadla a erbu. Je ve strážní službě a jako takový nemá svobodu pohybu. Je strážcem, připoutaným ke svému místu.
To, co stráží, je zásadně žezlo. Nuže, to žezlo není nějaký nástroj, kterým se umožňuje to nebo ono učinit. Z praktického hlediska to je symbol, který ničemu neslouží. Císař se proto tedy vzdal všech pohybů a zavázal svou pravou ruku žezlu, které drží před sebou, zatím co jeho levá ruka drží jeho upnutý pás. Není už volná, protože se Císař s ní udržuje. Slouží funkci držení vznětlivé a instinktivní Císařovy povahy pod dohledem tak, aby mu nezasahovala a neodvracela jej od jeho postavení strážce.
Císař se proto tedy vzdal pohybu, pomocí svých nohou a činnosti, pomocí svých rukou. Zároveň nese velkou a těžkou korunu - a my jsme už rozjímali o významu koruny Císařovny, která má dvojitý význam. Na jedné straně to je znamení legálnosti, ale je to také znamení úlohy nebo poslání, kterým je koruna obtížena shůry. Tedy, každá koruna je v podstatě korunou trnovou. Je nejen těžká, ale také si vyžaduje bolestné omezení, pokud jde o myšlení a svobodnou nebo svévolnou představivost osobnosti. Jistěže vyzařuje paprsky směrem ven, ale ty samé paprsky se stávají trny pro osobu uvnitř. Hrají úlohu hřebíků, bodajících a křižujících každou myšlenku nebo představu osobní fantazie.
Zde pravé myšlení dostává potvrzení a následné osvícení, falešné nebo nemístné myšlení je snýtováno a zredukováno do bezmocnosti. Císařova koruna naznačuje vzdání se svobody intelektuálního pohybu, právě tak, jako jeho ruce a nohy jeho vzdání se svobody činnosti a pohybu. On je zbaven třech, takzvaných „přirozených“ svobod lidské bytosti - těch názoru, slova a pohybu. Autorita si to vyžaduje
To ale není všechno. Štít, nesoucí orla, spočívá na zemi, po jeho boku. Císař jej nedrží ve své ruce, tak jako Císařovna. Štít je zajisté zde, ale patří spíše k trůnu, než k osobě Císaře. To znamená říci, že účel, pro který je Císař na stráži, není jeho, ale ten trůnu. Císař nemá osobní poslání, ale zřekl se jej, ve prospěch trůnu. Nebo, v esoterických výrazech, on nemá žádné jméno, on je anonymní, protože to jméno - poslání - patří trůnu. Není zde ve svém vlastním jménu, ale ve jménu trůnu. To je čtvrté zřeknutí se Císaře - zřeknutí se osobního poslání nebo jména, v esoterickém významu toho slova.
Říká se, že „Příroda má hrůzu z prázdnoty“ (horror vacus). Spirituální proti-pravda zde je, že „Duch má hrůzu z plnosti“. Je nutné vytvořit přirozenou prázdnotu - a to je, co dosahuje zřeknutí - aby se to spirituální mohlo projevit. Blaženosti v Kázání na hoře (Matouš v, 3-12) oznamují tuto základní pravdu. První blaženost - „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“ - znamená říci, že ti, kteří jsou bohatí v duchu, kteří jsou naplněni „spirituálním královstvím člověka“, nemají žádné místo pro „království nebeské“. Zjevení předpokládá prázdnotu - prostor pro jeho uložení - aby se projevilo. P roto je nutné se zřeknout osobního názoru, abychom získali zjevení pravdy, osobní činnosti, abychom se stali činitelem posvátné magie, způsobu (nebo metody) osobního rozvoje, abychom byli vedeni Pánem způsobů a svého osobně zvoleného poslání, abychom byli pověřeni posláním shora.
Císař v sobě vybudoval tuto čtyřnásobnou prázdnotu. To je, proč on je „Císař“; to je, proč je autorita. Udělal si v sobě místo pro božské jméno YHVH, které je zdrojem autority. Zřekl se osobní intelektuální iniciativy - a prázdnota, která je následkem, je naplněná božskou iniciativou toho YOD, ze svatého jména. Vzdal se činnost a pohybu - a vzniklá prázdnota je naplněna zjevujícím působením a magickým pohybem shora, tj. tím HÉ a VAU z božského jména. A nakonec, vzdal se svého osobního poslání, stal se anonymní a ta prázdnota, která je naplněná autoritou (nebo tím druhým HÉ božského jména) tj. stává se zdrojem zákona a pořádku.
Lao Tűn odhaluje arkánum autority ve svém díle Tao Te Ching. On říká:
Třicet paprsků kola je spojeno do jednoho středu a kvůli té části, kde není nic, máme užitek z kola vozu. Hlína je zformována do nádob a kvůli tomu prostoru, kde není nic, ji můžeme použít jako nádoby. Dveře a okna jsou vyříznuty do zdí domu, a protože to jsou prázdné prostory, jsme schopni jich používat. Tudíž, na jedné straně máme užitek z existence a na druhé, z neexistence... [a opět:] Buď pokorný a zůstaneš celý. Buď skloněný a zůstaneš vzpřímený. Buď prázdný a zůstaneš plný. Buď opotřebený a zůstaneš nový. Ten, kdo má malá přání, dostane. Ten, kdo má mnoho přání, bude ustaraný. Proto mudrc se drží Jednoho a stane se vzorem pro svět. Nepředvádí se; a proto září. Neprojevuje se; a proto je věhlasný. Nechválí se; a proto má cenu. Nemá na sobě nádheru; a proto vyniká. A protože nezávodí, tedy s ním nikdo na světě nemůže závodit. . . (Lao Tűn, Tao Te Ching XI. a XXII.; přel. Ch´u Ta-Kao, Londýn, 1953, str. 23 a str. 24)protože on má autoritu.
Bůh vládne světu autoritou a nikoliv silou. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by na světě svobody, ani zákona; a ty tři první prosby Modlitby páně (Pater Noster): „Sanctificetur nomen tuum. Adveniat regnum tuum. Fiat voluntas tua sicut in caelo et in terra.“ (Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.) by ztratily veškerý význam. Ten, kdo se modlí tyto prosby, činí tak výhradně za účelem potvrzení a zvýšení božské autority a nikoliv božské moci. Bůh, který je všemohoucí - nikoliv potenciálně, ale skutečně - nemá vůbec zapotřebí být prošen, aby jeho království mohlo přijít a jeho vůle mohla být učiněna. Význam této modlitby je ten, že Bůh je mocný jenom do té míry, do jaké je jeho autorita svobodně uznávána a přijímána. Modlitba je činem takového uznání a přijetí. Člověk je svobodný být věřícím nebo nevěřícím. Nikdo a nic nás nemůže přinutit mít víru - žádný vědecký objev, žádný logický argument, žádné fyzické mučení nás nemůže přinutit, abychom věřili, tj. svobodně uznávali přijímali autoritu Boha. Ale, na druhé straně, jakmile je jednou tato autorita uznána a přijata, bezmocné se stává mocným. Potom se božská moc může projevit - a to je, proč se říká, že zrnko víry stačí pohnout horami.
Tedy, problém autority má současně mystickou, gnostickou, magickou a hermetickou důležitost. Obsahuje křesťanské mystérium ukřižování a „mystérium odchodu“ (sod hatsimtsum) luriánské kabaly. Zde jsou některé úvahy, které nám mohou pomoci se dostat k nejhlubší meditaci o tomto mystériu.
Křesťanský svět se klaní Kříži, tj. obraznému vyjádření paradoxu všemohoucího Boha, sníženého do stavu extrémní bezmocnosti. A je to v tomto paradoxu, že se vidí nejvyšší zjevení Boha v celých dějinách lidstva. Vidí se zde nejdokonalejší zjevení Boha lásky. Křesťanské krédo říká:
Crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato, passus et sepultus est. (Byl za nás ukřižován za dnů Poncia Piláta; byl umučen a pohřben.)
Jediný syn božího Otce, přibitý na kříž za nás - to je to, co božsky působí na všechny otevřené duše, včetně toho lotra, ukřižovaného po pravici. Tento účinek je nezapomenutelný a nepopsatelný. Je to bezprostřední dech Boha, který povzbudil a pořád povzbuzuje, tisíce mučedníků, vyznavačů víry, panen a poustevníků.
Ale není tomu tak, že by každá lidská bytost, která se nalezne čelem ke kříži, mohla být takto božsky pohnuta. Jsou takoví, kteří reagují opačným způsobem. Bylo tomu tak v dobách Kalvárie, je tomu tak i dnes.
„Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: ... Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ (Matouš XVII, 39-40)
Velekněží se zákoníky a staršími se mu také posmívali říkajíce:
Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. (Matouš XVII, 42-43)
To je ta druhá reakce. Dnes se setkáváme přesně s tím samým, například ve vysílání sovětského rozhlasu z Moskvy. Argument z Moskvy je pořád stejný: Existuje-li Bůh, musí vědět o tom, že my, komunisté, jej sesazujeme z trůnu. Proč nám nedá viditelné znamení, ne-li o své moci, alespoň o své existenci? Proč nehájí své vlastní zájmy!? To je, jinými slovy, ten starý argument: Sestup z kříže a my ti uvěříme.
Cituji tyto dobře známé věci, protože odhalují určité dogma, které leží vespod, pod nimi. Je to dogma nebo filosofický princip, který prohlašuje, že pravda a síla jsou totožné; to, co je silné, je pravdivé a to, co je bezmocné, je nepravdivé. Podle tohoto dogmatu nebo filosofického principu (který se tím stal v moderní technologické vědě) síla je absolutním kritériem a nejvyšším ideálem pravdy. Jenom to, co je silné je božské.
Nuže, existují otevření a skrytí uctívači modly síly (protože to je modla a zdroj všeho modlářství) - také v křesťanských frakcích nebo v náboženských a duševních kruzích všeobecně. Já nemluvím o křesťanských nebo duševně založených vladařích nebo politicích, kteří prahnou po moci, ale spíše o přívržencích doktrín, povyšujících nadřazenost síly. Zde existují dvě kategorie: ti, kteří usilují o ideál „supermana“ a ti, kteří věří v Boha, který je skutečně všemohoucí, a proto tedy zodpovědný za všechno, co se stane.
Mnoho je jich mezi esoteriky, okultisty a magiky - ať již otevřeně nebo tajně - kteří touží po ideálu supermana. Mezitím se často představují jako mistři nebo veleknězové, zasluhující si chválu budoucího supermana. Zároveň jsou v podivuhodné shodě s tím, že Boha pozdvihují daleko, velmi daleko, k výšinám Absolutní Abstrakce, tak, aby je neznepokojoval svou příliš konkrétní přítomností a aby oni měli prostor pro sebe a mohli rozvinout svou vlastní velikost, bez soupeřící majestátnosti Božství, které by je znepokojovalo. Stavějí si své individuální babylonské věže, které zpravidla padají, na základě zákonného osudu všech babylonských věží a dříve nebo později zažívají prospěšný pád, jak to učí šestnáctá karta tarotů. Oni nepadají z opravdové výše do opravdové propasti, je to jenom z imaginární výšky, ze které oni padají a padají jenom k zemi, tj. dostávají lekci, že my, dnešní lidské bytosti, jsme se vše naučili, nebo se ještě musíme naučit.
Klanění se modle síly, pojaté jako superman, zejména, když se s ním člověk ztotožňuje, je relativně neškodné - je to v podstatě infantilní. Ale není tomu tak s druhou skupinou uctívačů síly, totiž s těmi, kteří promítají tento ideál na samotného Boha. Jejich víra v Boha závisí na boží moci, kdyby Bůh byl bezmocný, tak by v něho nevěřili.
Jsou to ti, kteří učí, že Bůh stvořil duše, předurčené k věčnému zatracení a jiné, předurčené ke spasení; jsou to oni, kteří dělají Boha zodpovědného za celé dějiny lidského plemene, včetně všech jeho ukrutností. Bůh, jak oni říkají, „trestá“ svoje neposlušné děti pomocí válek, revolucí, tyranií a podobných věcí. Jak by tomu mohlo být jinak? Bůh je všemohoucí, tedy všechno co se stane, se může stát jen jeho činností nebo s jeho souhlasem.
Ta modla síly má takový vliv na některé lidské mysli, že dávají přednost Bohu, který je směsicí dobra a zla, pod podmínkou, že je mocný, nad Bohem lásky, který vládne pouze sobě vlastní autoritou božství - pravdou, krásou a dobrotou - tj. oni dávají přednost Bohu, který je skutečně všemohoucí nad ukřižovaným Bohem.
Nicméně, otec, v podobenství o marnotratném synovi, ani neposlal svého syna, ze svého otcovského domu, aby vedl život prostopášníka, ani mu nebránil v odchodu a nenutil jej, aby vedl život, který by byl potěšující (pro otce). Všechno co udělal bylo to, že čekal na jeho návrat a že ho šel přivítat, když marnotratný syn se blížil k otcovskému domu. Všechno, co se událo v příběhu marnotratného syna, kromě jeho návratu k otci, byl jasný opak vůle jeho otce.
Nuže, dějiny lidského pokolení, od Pádu, jsou dějinami marnotratného syna. Není to věcí „zákona involuce a evoluce podle božského plánu“ moderních theosofistů, ale spíše zneužití svobody, podobně jako u marnotratného syna. A klíčovou formulaci dějin lidstva není třeba hledat ani v pokroku civilizace, ani v procesu evoluce nebo v nějakém jiném „procesu“, ale spíše v podobenství o marnotratném synovi, ve slovech:
Dá se tomu porozumět, když se vezme příběh o důležitosti skutečnosti lidské svobody a podobně svobody bytostí duchovních hierarchií - andělů, archandělů, knížectví, mocností, ctností, držav, trůnů, cherubínů a serafínů. Všechny tyto bytosti - včetně člověka (Ischim) - mají nějakou existenci, která je buď reálná nebo iluzivní. Jestliže mají reálnou existenci, jestliže to nejsou přeludy, jsou to nezávislé bytosti, obdařené nejen fenomenální nezávislostí, ale také nominální nezávislostí. Nuže, nominální nezávislost je to, co rozumíme svobodou. Svoboda, ve skutečnosti, není nic jiného než reálná a úplná existence bytostí, stvořených Bohem. Být svobodný a existovat je synonymní z morálního a spirituálního hlediska. Právě tak, jako morálka by neexistovala bez svobody, tak by nesvobodná spirituální bytost - duše nebo duch - neexistovala sama o sobě, ale byla by součástí jiné spirituální bytosti, která je svobodná, tj., která skutečně existuje. Svoboda je spirituální existence bytostí.
Když čteme v Písmu, že Bůh stvořil všechny bytosti, základním významem zde je to, že Bůh dal svobodu - nebo existenci - všem bytostem. Když je svoboda jednou dána, Bůh ji nebere zpět. To je, proč bytosti deseti hierarchií, zmíněných výše, jsou nesmrtelné. Smrt - nikoliv oddělení od těla, ale opravdová smrt - by byla absolutním zbavením svobody, tj. kompletním zničením existence, dané Bohem. Ale, kdo nebo co, může vzít božský dar svobody, božský dar existence, nějaké bytost? Svoboda, existence, je nezcizitelná a bytosti těch deseti hierarchií jsou nesmrtelné. Výrok: svoboda nebo existence je nezcizitelná se dá chápat jako nejvyšší dar, té největší představitelné hodnoty - potom to bude předzvěst ráje; nebo jako zavržení k „věčné existenci“ - potom to bude předzvěst pekla. Protože nás nikdo nikam neposílá - svoboda není bojiště. Jsme to my sami, kdo si vybírá. Miluj existenci a zvolil jsi nebe, nenáviď ji a zvolil jsi peklo.
Tedy, Bůh je, s ohledem na svobodné bytosti, buď vládnoucím Králem (ve smyslu autority, takové, jakou učí čtvrté arkánum tarotů) nebo Ukřižovaným. On je Králem, s ohledem na ty z jeho bytostí, které dobrovolně přijímají (které „věří“) jeho autoritu. On je Ukřižovaný, s ohledem na ty bytosti, které zneužívají svou svobodu a „klaní se modlám“, tj., které nahrazují božskou autoritu náhražkou.
Král a Ukřižovaný, v jednom a tom samém čase - to je tajemství Pilátova nápisu na kříži Kalvárie: Iesus Nazarenus Rex Judaeorum (srov. Jan XIX, 19: „Ježíš Nazaretský, král židovský)“. Všemohoucí a bezmocný, obojí najednou - to je, proč zázraky uzdravování v lidských dějinách mohly být prováděny svatými, zatímco kolem nich zuřily krvavé války a pohromy.
Svoboda - svoboda je ten pravý trůn Boha a současně je jeho křížem. Svoboda je klíčem k pochopení úlohy Boha v dějinách - k pochopení Boha lásky a Boha-Krále, bez svatokrádežného dělání z něho tyrana a bez rouhavého pochybování o jeho moci nebo pochybování o jeho samotné existenci. . . Bůh je v dějinách všemohoucí jenom tolik, kolik existuje víry a je křižován tak, jak se člověk od něho odvrací.
Tudíž, boží ukřižování vyplývá ze skutečnosti svobody nebo ze skutečnosti reálné existence bytostí deseti hierarchií, které jsou předmětem světa, ovládaného boží autoritou a nikoliv donucením.
Obraťme se teď k představě tsimtsum - „ústupu Boha“ - podle luriánské školy kabaly. Doktrína tsimtsum odhaluje jedno ze „třech mystérií“ v kabale: sod hajichud, mystérium sjednocení; sod hatsimtsum, mystérium koncentrace božského ustoupení; sod hagilgul, mystérium reinkarnace nebo „obíhání duší“. Dvě další „mystéria“ - mystérium sjednocení a to o obíhání duší - budou probrána později, v jiných dopisech (Dopis X, například). Pokud se týká „mystéria božského ustoupení (nebo koncentrace)“ které nás zde zajímá, je to otázka teze, že existence vesmíru je učiněna možnou skutkem zmenšení Boha do sebe. Bůh udělal „místo“ pro svět tím, že opustil místo uvnitř sebe.
Jejich existence, jejich svoboda, je ta prázdnota v nich. Jejich esence, jejich jiskra lásky, je božská „krev“ v nich. Jsou nesmrtelné, protože prázdnota je nezničitelná.a ta prvotní buňka, pocházející od Boha, je také nezničitelná. A dál, tyto dva nezničitelné prvky - meonický prvek (μή όν - prázdnota) a pleromický prvek (πλήρωμα - plnost) - jsou nerozlučně svázány, jeden s druhým.
Idey tsimtsum, stažení Boha, aby se stvořila svoboda a božího ukřižování, následkem svobody, jsou v dokonalém souladu. Protože stažení Boha, aby se udělal prostor pro svobodu a jeho zřeknutí se použití síly, proti zneužití svobody (v určených mezích) jsou jenom dva aspekty stejné idey.
Rozumí se samo sebou, že idea tsimtsum (a ta o božském ukřižování) je nepoužitelná, když Bůh je chápán ve smyslu pantheismu. Pantheismus, tak jako materialismus, nepřipouští reálnou existenci individuálních bytostí. Proto faktum svobody - ne pouze zdánlivé svobody - je vyloučeno. Pro pantheismus a materialismus o tom není pochyb - a nemůže být - o božském stažení a božském ukřižování. Na druhé straně, abalistická doktrína tsimtsum je jediné vážné vysvětlení, které znám, týkající se stvoření ex ničilo, které je charakteru působit jako protiváha čistého a prostoduchého pantheismu. A co navíc, představuje hluboké spojení mezi Starým a Novým zákonem, přináší na světlo kosmický význam představy obětování.
Nuže, odraz představy božského stažení a božského ukřižování se nachází, jak jsme viděli, ve Čtvrtém arkánu tarotů, Císaři. Císař vládne čistou autoritou; vládne nad svobodnými bytostmi, tj. nikoliv pomocí meče, ale pomocí žezla. Samotné žezlo nese glóbus s křížem nahoře. Žezlo tedy vyjadřuje co nejjasněji druh ústřední představy Arkány: Tak, jako je svět (glóbus) ovládám křížem, tak je Císařova moc nad pozemským glóbem podřízena znamení kříže. Moc Císaře vyjadřuje božskou moc. A právě tak, jako ona je vykonávána božským stažením (tsimtsum) a dobrovolnou božskou bezmocností (ukřižování) tak je Císařova moc prováděna stažením jeho osobních sil (pás pevně utažený Císařem) a dobrovolnou nehybností (zkřížené nohy Císaře) na jeho postavení (křeslo nebo trůn Císaře).
Postavení Císaře . . . jaká hojnost myšlenek, týkajících se postavení - jeho historické poslání, jeho funkce ve světle přirozeného práva a jeho úloha ve světle božského práva - Císaře křesťanstva se nalézá u středověkých autorů!
Tak, jako je vhodné, aby založení města nebo království bylo utvořeno podle modelu založení světa, podobně je třeba čerpat z božského vládnutí pořádek (ratio) vlády města - to je základní zásada, prosazovaná o tomto předmětu svatým Tomášem Akvinským (De regno XIV, 1) To je, proč si středověcí autoři nemohli představit křesťanství bez císaře, právě tak, jako si nemohli představit univerzální církev bez papeže. Protože, jestliže je světu vládnuto hierarchicky, křesťanství nebo Sanctum Imperium (Svatá říše) nemůže být jiná. Hierarchie je pyramida, která existuje, jenom když je úplná. A je to Císař, který je na jejím vrcholu. Potom přicházejí králové, vévodové, šlechtici, občané a rolníci. Ale je to koruna Císaře, která uděluje hodnost královským korunám, od kterých si vévodské koruny a všechny další koruny, postupně odvozují svou autoritu.
Postavení Císaře je nicméně nejenom tím posledním (nebo spíše tím prvním) příkladem výlučné legitimity. Bylo také magické, pokud magií chápeme činnost styku, mezi tím, co je dole a tím, co je nahoře. Byl to samotný princip autority, ze kterého jsou odvozeny všechny nižší autority, nejenom jejich legalita, ale také jejich vliv na vědomí lidí. To je důvod, proč královské koruny, jedna po druhé, ztratily svůj lesk a zanikly poté, co zanikla koruna císařská. Království nemohou existovat dlouho bez Říše; králové si nemohou mezi sebe rozdělit korunu a žezlo císaře a stavět se jako císařové ve.svých jednotlivých zemích, protože stín císařství je pořád přítomen.
A jestliže to byl v minulosti císař, kdo dodával lesk královským korunám, později to byl stín nepřítomného císaře, který zatemnil královské koruny a následně, všechny koruny ostatní - ty vévodů, vladařů, knížat atd. Pyramida není úplná bez svého vrcholu, hierarchie neexistuje, když je neúplná. Bez císaře nebudou, dříve nebo později, žádní králové. Když nejsou králové, nebude, dříve nebo později, žádná šlechta. Když není šlechta, nebude, dříve nebo později, žádná buržoasie nebo rolnictvo. To je způsob, jak se dospěje k diktatuře proletariátu, třídně nepřátelské k hierarchickému principu, který je však odrazem božského pořádku. To je důvod, proč proletariát vyznává atheismus.
Evropa je pronásledována stínem Císaře. Jeho nepřítomnost se dá cítit stejně živě, jako se v minulých dobách pociťovala jeho přítomnost. Protože prázdnota po té ráně mluví a ví o tom, jak nám to dát pocítit.
Napoleon, očitý svědek francouzské revoluce, rozuměl směru, kterým se Evropa dala - směru k úplnému zničení hierarchie. A on pociťoval stín císaře. Věděl, co se musí obnovit v Evropě, která nebyla královským trůnem Francie - protože králové nemohou existovat dlouho bez císaře - ale spíše císařský trůn Evropy. Takže se rozhodnul odstranit tu mezeru sám. Udělal se sám císařem a své bratry udělal králi. Ale byl to meč, který si vzal na pomoc. Namísto vládnutí žezlem - glóbus, který nese kříž - učinil rozhodnutí vládnout mečem. Ale „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“ (Matouš XXVI, 52). Hitler měl také delirium touhy zaujmout prázdné místo císaře. Věřil tomu, že může založit „tisíciletou říši“ tyranie, pomocí meče. Ale opět - „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“.
Ne, místo císaře nepatří už déle ani těm, kteří po něm touží, ani vůli lidu. Je vyhrazeno výběru samotných nebes. Stalo se to magickým. A koruna, žezlo, trůn a štít císaře se dají najít v katakombách ... v katakombách - to znamená říci: pod absolutní ochranou.
Nuže, Císař na čtvrté kartě je osamocený, bez dvora nebo družiny. Jeho trůn se nikterak nenachází v nějaké místnosti císařského paláce, ale spíše pod širým nebem, na neobdělaném pozemku, neumístěném ve městě. Skrovný trs trávy u jeho nohy je tam, jako celý císařský dvůr - jako veškerý svědek jeho císařské nádhery. Ale jasná obloha se rozkládá nad ním. On je siluetou na pozadí oblohy. Sám, za přítomnosti oblohy - tak je to, jak na tom Císař je.
Člověk se může ptát: Proč tu udivující skutečnost, že Císař se nachází se svým trůnem pod širým nebem (pod zářivou oblohou, chcete-li) přehlédnulo tolik autorů, píšících o tarotech? Proč neuvádějí tu skutečnost, že Císař je osamělý, bez dvora nebo družiny. Věřím, že to je proto, že zřídka nechá člověk symbol, znázornění symbolu jako takové, říci všechno to, co musí říkat svou jedinečnou souvislostí. Člověk jej nechá říci jen málo a je náhle zaujatý svým vlastním myšlením, tj. tím, co si on sám chce říci, spíše než tím, co musí říkat symbol.
Přesto je ta karta zvláštní: Císař je osamocený, pod širým nebem, na neobdělaném poli, pod hvězdnou oblohou a chomáč trávy je jeho jediná společnost - kromě oblohy a země. Karta nás učí arkánum autority Císaře, ačkoliv může být nepoznaná, magická, neznámá a neuznávaná. Je to záležitost koruny, žezla, trůnu a štítu, které jsou stráženy, bez jakýchkoliv svědků, kromě oblohy a země, osamělým mužem, sklánějícím se k trůnu, se zkříženými nohami, který nese korunu, drží žezlo a svírá svůj opasek. Je to autorita jako taková a je to postavení autority jako takové, které je zde vyjádřeno.
Autorita je magie spirituální hlubiny, naplněné moudrostí. Nebo, jinými slovy, je výsledkem magie, založené na gnózi, způsobené mystickou zkušeností. Autorita je to druhé HÉ, božského jména YHVH. Ale není to druhé HÉ, vzaté odděleně; je to jenom tehdy, když se projevuje celé božské jméno. Z toho důvodu je správnější říkat, že autorita je úplně projevené božské jméno. Úplně projevené božské jméno znamená současně postavení, postavení Císaře, nebo stav vědomí úplné syntézy mysticismu, gnóze a posvátné magie. A je to stav vědomí úplné syntézy, který je iniciací ... iniciací, chápanou, ne ve smyslu rituálním, ani ve smyslu vlastnění informací, které se mají udržovat v tajnosti, ale spíše ve smyslu stavu vědomí, kde věčnost a současný okamžik jsou jedno. Je to současné vidění dočasného a věčného, toho, co je dole a toho, co je nahoře.
Pravidlo iniciace zůstává vždy stejné:
Císař vyjadřuje autoritu iniciace nebo iniciovaného. Přísluší to úplnému božskému jménu, z kabalistického hlediska - „magickému velkému arkánu“, z hlediska magie - a „kamenu mudrců“, z hlediska alchymie. Je to, jinými slovy, jednota a syntéza mysticizmu, gnóze a magie. Tuto jednotu nebo syntézu jsme označili, ve druhém Dopisu, jako „hermetickou filosofii“, svázanou s hermeticko-filosofickým významem. Tato hermetická filosofie - to je nutné opakovat - neznamená filosofii odvozenou nebo uvolněnou od organismu jednoty mysticismu, gnóze a posvátné magie. Je to právě tato jednota ve svém projevu. Hermetická filosofie je neoddělitelná od jednoty, mysticismus-gnóze-magie, tak jako to druhé HÉ od posvátného jména. Je to autorita nebo projev jednoty mysticismu-gnóze-magie.
Hermetická filosofie odpovídá stupni verissimum (nejpravdivější) v tom, co je verum, sine mendacio, et certum („pravdivé jest toto, bez falše, spolehlivé a nepochybné“) v gnozeologické formulaci Smaragdové desky. Protože tohle je to, co je souhrnem veškeré mystické zkušenosti, gnostického zjevení a profesionální magie. Je to spontánní mystická zkušenost, která se stává „pravdivou“ (verum) nebo zobrazenou ve vědomí (gnóze) a potom se stává „nepochybnou“ (certum) skrze svou magickou realizaci - a která je potom zobrazena podruhé (to druhé HÉ nebo „druhá gnóze“ božského jména) v doméně čistého myšlení, založeného na čisté zkušenosti, kde je zkontrolována a definitivně shrnuta, a tak se stává „nejpravdivější“ (verissimum).
Formulace: verum, sine mendacio, certum et verissimum, tedy vyjadřuje princip teorie poznání (nebo „gnoseologie“ hermetické filosofie s jeho trojím měřítkem. Tento princip se dá formulovat několika způsoby. Zde je jeden: „To, co je absolutně subjektivní (ryzí mystická zkušenost) se musí objektivizovat ve vědomí a být tam přijato jako pravda (gnostické zjevení) potom ověřeno, že je nepochybné, svým cílovým úsilím (posvátná magie) a nakonec ověřit, že je absolutně pravdivé, ve světle ryzího myšlení, založeném na ryzí subjektivní a objektivní zkušenosti (hermetická filosofie)“. Je to tedy věc čtyřech různých smyslů; mystický smysl duchovního doteku, gnostický smysl duchovního sluchu, magický smysl, nebo smysl duchovního zraku a nakonec hermeticko - filosofický smysl, nebo smysl duchovního chápání.
Trojí měřítko hermetické filosofie je tedy inherentní hodnotou zjevení (verum, sine mendacio) její odvozenou plodností (certum) a jejím souladem s dřívějšími zjeveními, se zákony myšlení a s veškerou dostupnou zkušeností (verissimum). Proto tedy je v hermetické filosofii něco absolutně pravdivého jenom tehdy, když to je božského původu, přináší to ovoce v souladu se svým původem a je v souladu s kategorickými požadavky myšlení a zkušenosti.
Hermetik je proto tedy osobou, která je v jednom a tom samém čase mystikem, gnostikem, mágem a „realisticky-idealistickým“ filosofem. On je realisticky-idealistický filosof, protože se spoléhá stejně tak na zkušenost, jako na spekulativní myšlení, stejně tak na fakta, jako na idey, protože fakta a idey jsou pro něho jenom dva aspekty stejné reality-ideality, tj. stejné pravdy.
Hermetická filosofie, která je souhrnem a syntézou mysticismu, gnóze a posvátné magie, není nějakou filosofií mezi jinými filosofiemi, nebo zvláštním filosofickým systémem mezi jinými zvláštními filosofickými systémy. Právě tak jako katolická církev, která je katolická nebo universální, se nemůže považovat za zvláštní církev mezi jinými zvláštními církvemi, ani považovat svá dogmata za náboženské názory, mezi jinými náboženskými názory nebo vyznáními, tak hermetická filosofie, která je syntézou všeho toho, co je podstatné v duchovním životě lidstva se nemůže považovat za nějakou filosofii mezi mnoha jinými. Troufalost? Byla by to, bez jakýchkoliv pochyb, obrovská troufalost, kdyby byla věcí lidského výmyslu, namísto zjevení shora. Vskutku, jestliže máte pravdu, zjevenou shora, jestliže přijetí této pravdy sebou přináší zázraky uzdravení, pokoje a oživování a nakonec, jestliže vám vysvětluje tisíc nevysvětlitelných věcí - které jsou nevysvětlitelné bez ní - můžete ji potom považovat za nějaký názor, mezi jinými názory?
Dogmatismus? Ano, jestliže se chápe jako „dogma“ jistota, zásluhou božího slova, které se osvědčuje jako plodné a tvořivé a zásluhou potvrzení, které dostáváme společně rozumem a zkušeností. Když člověk má jistotu, založenou na souladu božského zjevení, božsko-lidského působení a lidského chápání, jak může jednat, jako kdyby to neměl? Je opravdu třeba „zapřít třikrát než kohout zakokrhá“, aby byl přijat do dobré společnosti „svobodných duchů“ a „ne-dogmatiků“ a spolu s nimi být dopraven k ohni věcí, vztahujících se k lidskému stvoření? Kacířství? Ano, jestliže se pod „kacířstvím“ rozumí nadřazenost univerzálního zjevení, dobrého díla, které je jako takové všeobecně uznáváno a ideálu universality mezi filosofy.
Hermetická filosofie není nějaká zvláštní filosofie, mezi existujícími zvláštními filosofiemi. Není tomu tak, již z toho jediného důvodu, že nepracuje s jednovýznamovými koncepty a jejich slovními definicemi, jako to filosofie činí, ale spíše s arkány a s jejich symbolickými vyjádřeními. Srovnej Smaragdovou desku s Kritikou čistého rozumu od Kanta a uvudíš ten rozdíl. Smaragdová deska vyhlašuje základní arkány mysticko-gnosticko-magicko-filosofického díla. Kritika zdravého rozumu upřesňuje konstrukci, složenou z univerzálních pojmů (takových, jako jsou kategorie kvantity, kvality, vztahu a tvaru) které, všechny dohromady, vykreslují Kantovu transcendentální metodu, tj. metodu „přemýšlení o úkonu myšlení“nebo „přemítání o přemítání“. Tato metoda je nicméně pohledem na osmnácté arkánum tarotů (Měsíc) jak uvidíme a toto arkánum, vyjádřené symbolem té karty „Měsíc“, učí hermetickým způsobem to, co učí Kant způsobem filosofickým o transcendentální metodě.
Takže, hermetická filosofie je jenom symbolismus, čistý a prostý a nemá nic do činění s metodami filosofického a vědeckého uvažování?
Ano i ne. Ano, natolik, že hermetická filosofie je esoterické povahy, tj. skládá se z arkán, obrácených směrem k tajemství a vyjádřených v symbolech. Ne, natolik, že vykonává povzbuzující účinek na filosofické a vědecké uvažování svých přívrženců. Je zabalena, dá se říci, do filosofického a vědeckého intelektuálního polostínu, což je způsobeno činností jejích stoupenců, hledajících cíl, přeložit, pokud je to možné tak učinit, arkány a symboly hermetické filosofie do jednovýznamových pojmů a slovních definicí. Je to proces krystalizace, protože překlad mnohovýznamových pojmů arkán do jednovýznamových pojmů je srovnatelný s přechodem ze stavu organického života do stavu minerálního. Je to tím, že okultní vědy - takové, jako kabala, astrologie a alchymie - jsou odvozené od hermetické filosofie. Tyto vědy mohou mít svá vlastní tajemství, ale arkány, které jsou v nich zobrazené, patří do sféry hermetické filosofie. Protože sice intelektualizace hermetické filosofie je povahy výkladu a logického důsledku, je to logické a dokonce nezbytné. Protože potom se každé arkánum překládá do více jednovýznamových pojmů - například třech - a touto samotnou skutečností se pomáhá intelektu, aby si zvyknul myslet hermeticky, tj. v mnohohlasých pojmech nebo arkánech. Když ale intelektualizace hermetické filosofie sleduje cíl, vytvoření nezávislého systému jednovýznamových pojmů, bez určitých protikladů mezi nimi, dopouští se zneužívání. Protože, namísto pomoci lidskému rozumu, aby se pozdvihnul sám nad sebe, mu nastavuje větší překážku. Spoutává ho, namísto aby jej osvobodila.
Okultní vědy jsou tudíž odvozeny z hermetické filosofie prostřednictvím intelektualizace. To je, proč se nepovažují symboly - Velké arkány tarotů, například - za alegorické výrazy teorií nebo pojmů těchto věd. Protože je to opak, který je pravdou: jsou to ty doktríny okultních věd, které jsou odvozeny ze symbolů - tarotů nebo jiných symbolů - a jsou to ony, které je nutno považovat za intelektuálně „alegorická“ vyjádření symbolů a arkán hermetického esoterismu. Takže, nebylo by správné říkat: čtvrtá karta, Císař, je symbolem astrologické doktríny, týkající se Jupitera. Spíše by se mělo říkat: Arkánum čtvrté karty, „Císař“, se také ukazuje v astrologické doktríně, týkající se Jupitera. Shoda, jako taková, zůstává nedotčena, ale je zde ohromný rozdíl mezi těmito dvěma prohlášeními. Protože v případě prvního prohlášení, člověk zůstává „astrologem“ a ničím jiným než astrologem, zatímco v případě druhého prohlášení, přemýšlí člověk jako hermetik, ačkoliv zůstává astrologem, pokud je to ten samý.
Hermetická filosofie se neskládá z kabaly, astrologie, magie a alchymie. Tyto čtyři větve, vyrážející z kmene, kmen netvoří, spíše z kmene žijí. Kmen je projevující se jednota mysticismu, gnóze a posvátné magie. Nejsou to žádné teorie, je to jenom zkušenost, zahrnující v sobě duševní zkušenost arkán a symbolů. Mystická zkušenost je kořenem, gnostická zkušenost zjevení je jeho mízou a zkušenost nebo provádění posvátné magie je jeho dřevem. Z toho důvodu jeho učení - nebo „souhrn“ jeho tradice - se skládá z duchovních cvičení a všechny jeho arkány (včetně arkán tarotů) jsou praktická duchovní cvičení, jejichž cílem je, probudit ze spánku nejhlubší vrstvy vědomí. Nutné výklady a logické vývody doprovázejí toto cvičení a vytvářejí „kůru“ kmenu. Takže, „klíč“ k apokalypse svatého Jana se nedá nikde najít. . . protože to vůbec není věc jejího vykládání, s ohledem na získání filosofického, metafysického nebo historického systému. Klíč k apokalypse je ji vykonávat, tj. používat ji jako knihu duchovních cvičení, které probudí ze spánku ty nejhlubší vrstvy vědomí. Sedm dopisů církvím, sedm pečetí zapečetěné knihy, sedm polnic a sedm nádob označují, všechny dohromady, směr duchovního výcviku, složeného z dvaceti osmi cvičení. Protože, jestliže je apokalypsa zjevením, převedeným do písemné podoby, je třeba, abychom jí porozuměli, vybudovat v sobě stav vědomí, který je vhodný pro přijímání zjevení.
Je to stav koncentrace bez úsilí (jak učí první Arkánum) následovaný bdělým vnitřním klidem (jak učí druhé Arkánum) který se stává činností božského vnuknutí představivosti a myšlení, kde vědomé vlastní já pracuje spolu s nadvědomím (učení třetího arkána). Nakonec, vědomé já zastavuje svou tvořivou činnost a rozjímá - nechává si projít přehled - všeho, co předcházelo, se zaměřením to shrnout (praktické učení čtvrtého arkána).Ovládnutí těchto čtyřech psychurgických operací, symbolizovaných jako „Kejklíř“, „Velekněžka“, „Císařovna“ a „Císař“, je klíčem k apokalypse. Marně se dá hledat něco jiného.
Podobně i evangelia jsou duchovní cvičení, tj. nesmí se jenom číst a znovu číst, ale je třeba se úplně vnořit do jejich základu, dýchat jejich vzduch a účastnit se, jakoby očitý svědek, událostí tam popsaných - a všechno to, nikoliv zkoumavým způsobem, ale jako nějaký „obdivovatel“, s obdivem stále vzrůstajícím.
Starý zákon také obsahuje části, které jsou duchovní cvičení. Židovští kabalisté - autor nebo autoři Zohar, na příklad - ji takto používali a je to tím, že kabala vznikla a že žije. Rozdíl mezi kabalisty a ostatními věřícími závisí jenom na skutečnosti, že ti první čerpali duchovní cvičení z Písma, zatím co ti druzí je studovali a věřili mu.
Cílem duchovních cvičení je hloubka. Je nutno se stát hluboce ponořeným, aby se mohla získat zkušenost a znalost hlubokomyslných věcí. A je to symbolismus, který je jazykem hloubky - tedy arkány, vyjádřené symboly - jsou jak prostředkem, tak cílem duchovních cvičení, ze kterých je složena živoucí tradice hermetické filosofie.
Duchovní cvičení společně vytváří společný článek, který spojuje hermetiky. Nejsou to společné vědomosti, které je spojují, ale spíše duchovní cvičení a zkušenost, která jde s nimi, ruku v ruce. Jestliže by se tři lidé z různých zemí měli spolu setkat a po mnoho let by předmětem jejich cvičení měly být Mojžíšova kniha Genesis, evangelium svatého Jana a Ezekielovo vidění, učinili by tak v bratrství, ačkoliv by jeden znal dějiny lidstva, druhý by měl vědu léčení a ze třetího by se stal hluboký kabalista. To, co člověk zná, je výsledkem osobní zkušenosti a orientace, zatím co hloubka, úroveň, které dosahuje - bez ohledu na hledisko a rozsah znalostí, které získal - je to co má člověk společně. Hermetismus, hermetická tradice, je na prvním místě a především, určitým stupněm hloubky, určitou úrovní vědomí. A je to provádění duchovních cvičení, které to zajišťují.
S ohledem na znalosti jednotlivých hermetiků - a to se dá použít také pro zasvěcence - záleží na jednotlivých povoláních každého z nich. Úkol, který někdo sleduje, rozhoduje o povaze a rozsahu nejenom znalostí ale také osobní zkušeností, na které je tato znalost založená. Člověk má zkušenost a získává znalosti toho, co je nutné pro dokončení úkolu, který pochází z jeho individuálního povolání. Jinými slovy, člověk zná všechno to, co je nutné, aby byl informován a byl schopný se orientovat v oblasti, náležící jeho individuálnímu povolání. Tedy hermetik, jehož povoláním je léčení, by znal věci o vztazích, existujících mezi vědomím, systémem lotosových květů nebo čaker, nervovým systémem a systémem endokrinních žláz, který jiný hermetik, jehož povoláním jsou duchovní dějiny lidstva, by neznal. Ale ten druhý, když na něj přijde řada, by znal věci, kterých si léčitel nevšímal - skutečnosti o minulosti a současnosti, týkající se vztahů mezi duchovními hierarchiemi a lidstvem, mezi tím, co se událo nebo co se děje nahoře a tím, co se událo nebo co se děje dole.
Ale tato znalost, pokud to není záležitost arkán, se skládá z událostí - ačkoliv často čistě duchovní povahy - a ne z teorií. Tedy, například převtělování, není v žádném případě teorie, které člověk musí věřit nebo nevěřit. V hermetismu by nikdo ani nesnil o tom, ukazovat nějaký případ, aby přesvědčoval nebo dokonce odrazoval lidi od pravdivosti „reinkarnační teorie“. Pro hermetika to je skutečnost, která je buď známá ze zkušenosti nebo ignorovaná.
Tak, jako člověk nedělá propagandu pro, ani proti skutečnosti, že v noci spíme a každé ráno se probouzíme - protože to je věcí zkušenosti - tak je skutečnost, že umíráme a znovu se rodíme, věcí zkušenosti, tj., buď o tom má člověk přesvědčení, nebo jiný jej nemá. Ale ti, kteří jsou si tím jisti, by měli vědět, že nevědomost reinkarnace má často velmi hluboké a dokonce ušlechtilé důvody, spojené s povoláním dotyčné osoby. Když má, například, ta osoba povolání, které si vyžaduje maximální koncentraci v současnosti, může se zřeknout všech duševních vzpomínek z minulosti. Protože probuzená paměť není vždy prospěšná, často je to břemeno. Je tomu tak, především, když je to záležitostí povolání, které si vyžaduje dokonale svobodný postoj ode všech předsudků, jako je v případě povolání kněze, lékaře a soudce. Kněz, lékař i soudce se musí koncentrovat takovým způsobem na úkoly přítomnosti, že nesmí být rozptylováni vzpomínkami z minulých existencí.
Člověk může provádět zázraky, bez vzpomínky na minulé životy, jak tomu bylo v případu svatého vikáře z Arsu - a člověk může také provádět zázraky, zcela v zaujetí této vzpomínky, jako byl případ s Monsieur Philipem z Lyonu. Protože reinkarnace není ani dogma, tj. pravda, nutná ke spasení, ani kacířství, tj. opak pravdy, nutné ke spasení. Je to prostě událost ze zkušenosti, tak, jako je spánek a dědičnost. Jako takové je to neutrální. Všechno závisí na výkladu. Člověk to může vykládat takovým způsobem, že z toho udělá chvalozpěv na slávu Boha - a může to vyložit takovým způsobem, že z toho udělá rouhání. Když člověk řekne, že odpuštění je poskytnutí možnosti začít znovu; Bůh odpouští více než sedmdesát sedmkrát, pořád nám dává nové možnosti - jaká nekonečná boží dobrota! To je výklad ke slávě Boha.
Když ale člověk řekne, že existuje mechanismus nekonečné evoluce a člověk je morálně předurčen předchozími životy, není zde žádná milost, je to jenom zákon příčiny a následku - potom to je rouhavý výklad. Omezuje Boha do funkce strojvůdce morálního stroje.
Reinkarnace není v žádném případě výjimka z toho, co podléhá dvojímu výkladu. Vlastně každá vhodná skutečnost tomu podléhá. Tak například, dědičnost se dá vykládat ve smyslu úplného determinismu, tudíž vylučovat svobodnou vůli a tím také morálku. Nebo spíše může být vykládána jako možnost pro postupné zlepšování organismu, aby se mu poskytnul dokonalejší nástroj k „funkcím potomků“. Nedostal Abrahám slib, že Mesiáš vzejde z jeho pokolení? Nebyl ten samý slib dán Davidovi?
Nicméně, ať může být osobní výklad skutečnosti jakýkoliv, skutečnost zůstává skutečností a je třeba ji znát, když se chceme orientovat v oblasti, do které patří. Čili, hermetikové mají znalosti různých skutečností, podle svých osobních povolání, ale hermetická filosofie nicméně není úhrnem znalostí, získaných jednotlivci. Je to organismus arkán, vyjádřených symboly, které jsou současně jak duchovními cvičeními, tak jejich výslednými způsobilostmi. Arkánum, praktikované jako duchovní cvičení po dostatečně dlouhou dobu, se stává způsobilostí. Nedává žákovi znalost nových skutečností ale činí jej vhodným získat takové znalosti, pokud on má potřebu je získat. Iniciace je schopnost, orientovat se v každé oblasti a získávat tam znalosti náležitých skutečností - „klíčových skutečností“. Zasvěcenec je ten, kdo ví, jak získat znalosti, tj. ten, kdo ví, jak se ptát, hledat a uskutečnit vhodné prostředky, aby uspěl. Samotné duchovní cvičení jej to naučí - žádná teorie nebo doktrína, jakkoliv zářivá, mu nemůže žádným způsobem poskytnout schopnost „vědět jak vědět“. Duchovní cvičení jej naučily praktickému smyslu (a v hermetické filosofii neexistuje jiný smysl než praktický) a neomylné účinnosti arkána třech spojených snah, které je základem každého duchovního cvičení a každého arkánu, totiž:
Cituji tyto dobře známé věci, protože odhalují určité dogma, které leží vespod, pod nimi. Je to dogma nebo filosofický princip, který prohlašuje, že pravda a síla jsou totožné; to, co je silné, je pravdivé a to, co je bezmocné, je nepravdivé. Podle tohoto dogmatu nebo filosofického principu (který se tím stal v moderní technologické vědě) síla je absolutním kritériem a nejvyšším ideálem pravdy. Jenom to, co je silné je božské.
Nuže, existují otevření a skrytí uctívači modly síly (protože to je modla a zdroj všeho modlářství) - také v křesťanských frakcích nebo v náboženských a duševních kruzích všeobecně. Já nemluvím o křesťanských nebo duševně založených vladařích nebo politicích, kteří prahnou po moci, ale spíše o přívržencích doktrín, povyšujících nadřazenost síly. Zde existují dvě kategorie: ti, kteří usilují o ideál „supermana“ a ti, kteří věří v Boha, který je skutečně všemohoucí, a proto tedy zodpovědný za všechno, co se stane.
Mnoho je jich mezi esoteriky, okultisty a magiky - ať již otevřeně nebo tajně - kteří touží po ideálu supermana. Mezitím se často představují jako mistři nebo veleknězové, zasluhující si chválu budoucího supermana. Zároveň jsou v podivuhodné shodě s tím, že Boha pozdvihují daleko, velmi daleko, k výšinám Absolutní Abstrakce, tak, aby je neznepokojoval svou příliš konkrétní přítomností a aby oni měli prostor pro sebe a mohli rozvinout svou vlastní velikost, bez soupeřící majestátnosti Božství, které by je znepokojovalo. Stavějí si své individuální babylonské věže, které zpravidla padají, na základě zákonného osudu všech babylonských věží a dříve nebo později zažívají prospěšný pád, jak to učí šestnáctá karta tarotů. Oni nepadají z opravdové výše do opravdové propasti, je to jenom z imaginární výšky, ze které oni padají a padají jenom k zemi, tj. dostávají lekci, že my, dnešní lidské bytosti, jsme se vše naučili, nebo se ještě musíme naučit.
Klanění se modle síly, pojaté jako superman, zejména, když se s ním člověk ztotožňuje, je relativně neškodné - je to v podstatě infantilní. Ale není tomu tak s druhou skupinou uctívačů síly, totiž s těmi, kteří promítají tento ideál na samotného Boha. Jejich víra v Boha závisí na boží moci, kdyby Bůh byl bezmocný, tak by v něho nevěřili.
Jsou to ti, kteří učí, že Bůh stvořil duše, předurčené k věčnému zatracení a jiné, předurčené ke spasení; jsou to oni, kteří dělají Boha zodpovědného za celé dějiny lidského plemene, včetně všech jeho ukrutností. Bůh, jak oni říkají, „trestá“ svoje neposlušné děti pomocí válek, revolucí, tyranií a podobných věcí. Jak by tomu mohlo být jinak? Bůh je všemohoucí, tedy všechno co se stane, se může stát jen jeho činností nebo s jeho souhlasem.
Ta modla síly má takový vliv na některé lidské mysli, že dávají přednost Bohu, který je směsicí dobra a zla, pod podmínkou, že je mocný, nad Bohem lásky, který vládne pouze sobě vlastní autoritou božství - pravdou, krásou a dobrotou - tj. oni dávají přednost Bohu, který je skutečně všemohoucí nad ukřižovaným Bohem.
Nicméně, otec, v podobenství o marnotratném synovi, ani neposlal svého syna, ze svého otcovského domu, aby vedl život prostopášníka, ani mu nebránil v odchodu a nenutil jej, aby vedl život, který by byl potěšující (pro otce). Všechno co udělal bylo to, že čekal na jeho návrat a že ho šel přivítat, když marnotratný syn se blížil k otcovskému domu. Všechno, co se událo v příběhu marnotratného syna, kromě jeho návratu k otci, byl jasný opak vůle jeho otce.
Nuže, dějiny lidského pokolení, od Pádu, jsou dějinami marnotratného syna. Není to věcí „zákona involuce a evoluce podle božského plánu“ moderních theosofistů, ale spíše zneužití svobody, podobně jako u marnotratného syna. A klíčovou formulaci dějin lidstva není třeba hledat ani v pokroku civilizace, ani v procesu evoluce nebo v nějakém jiném „procesu“, ale spíše v podobenství o marnotratném synovi, ve slovech:
Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. (Lukáš xv, 18-19)Je tedy lidstvo výlučně zodpovědné za své dějiny? Bez pochyby - protože to není Bůh, kdo si přál, aby tomu bylo tak. Bůh byl v nich ukřižován.
Dá se tomu porozumět, když se vezme příběh o důležitosti skutečnosti lidské svobody a podobně svobody bytostí duchovních hierarchií - andělů, archandělů, knížectví, mocností, ctností, držav, trůnů, cherubínů a serafínů. Všechny tyto bytosti - včetně člověka (Ischim) - mají nějakou existenci, která je buď reálná nebo iluzivní. Jestliže mají reálnou existenci, jestliže to nejsou přeludy, jsou to nezávislé bytosti, obdařené nejen fenomenální nezávislostí, ale také nominální nezávislostí. Nuže, nominální nezávislost je to, co rozumíme svobodou. Svoboda, ve skutečnosti, není nic jiného než reálná a úplná existence bytostí, stvořených Bohem. Být svobodný a existovat je synonymní z morálního a spirituálního hlediska. Právě tak, jako morálka by neexistovala bez svobody, tak by nesvobodná spirituální bytost - duše nebo duch - neexistovala sama o sobě, ale byla by součástí jiné spirituální bytosti, která je svobodná, tj., která skutečně existuje. Svoboda je spirituální existence bytostí.
Když čteme v Písmu, že Bůh stvořil všechny bytosti, základním významem zde je to, že Bůh dal svobodu - nebo existenci - všem bytostem. Když je svoboda jednou dána, Bůh ji nebere zpět. To je, proč bytosti deseti hierarchií, zmíněných výše, jsou nesmrtelné. Smrt - nikoliv oddělení od těla, ale opravdová smrt - by byla absolutním zbavením svobody, tj. kompletním zničením existence, dané Bohem. Ale, kdo nebo co, může vzít božský dar svobody, božský dar existence, nějaké bytost? Svoboda, existence, je nezcizitelná a bytosti těch deseti hierarchií jsou nesmrtelné. Výrok: svoboda nebo existence je nezcizitelná se dá chápat jako nejvyšší dar, té největší představitelné hodnoty - potom to bude předzvěst ráje; nebo jako zavržení k „věčné existenci“ - potom to bude předzvěst pekla. Protože nás nikdo nikam neposílá - svoboda není bojiště. Jsme to my sami, kdo si vybírá. Miluj existenci a zvolil jsi nebe, nenáviď ji a zvolil jsi peklo.
Tedy, Bůh je, s ohledem na svobodné bytosti, buď vládnoucím Králem (ve smyslu autority, takové, jakou učí čtvrté arkánum tarotů) nebo Ukřižovaným. On je Králem, s ohledem na ty z jeho bytostí, které dobrovolně přijímají (které „věří“) jeho autoritu. On je Ukřižovaný, s ohledem na ty bytosti, které zneužívají svou svobodu a „klaní se modlám“, tj., které nahrazují božskou autoritu náhražkou.
Král a Ukřižovaný, v jednom a tom samém čase - to je tajemství Pilátova nápisu na kříži Kalvárie: Iesus Nazarenus Rex Judaeorum (srov. Jan XIX, 19: „Ježíš Nazaretský, král židovský)“. Všemohoucí a bezmocný, obojí najednou - to je, proč zázraky uzdravování v lidských dějinách mohly být prováděny svatými, zatímco kolem nich zuřily krvavé války a pohromy.
Svoboda - svoboda je ten pravý trůn Boha a současně je jeho křížem. Svoboda je klíčem k pochopení úlohy Boha v dějinách - k pochopení Boha lásky a Boha-Krále, bez svatokrádežného dělání z něho tyrana a bez rouhavého pochybování o jeho moci nebo pochybování o jeho samotné existenci. . . Bůh je v dějinách všemohoucí jenom tolik, kolik existuje víry a je křižován tak, jak se člověk od něho odvrací.
Tudíž, boží ukřižování vyplývá ze skutečnosti svobody nebo ze skutečnosti reálné existence bytostí deseti hierarchií, které jsou předmětem světa, ovládaného boží autoritou a nikoliv donucením.
Obraťme se teď k představě tsimtsum - „ústupu Boha“ - podle luriánské školy kabaly. Doktrína tsimtsum odhaluje jedno ze „třech mystérií“ v kabale: sod hajichud, mystérium sjednocení; sod hatsimtsum, mystérium koncentrace božského ustoupení; sod hagilgul, mystérium reinkarnace nebo „obíhání duší“. Dvě další „mystéria“ - mystérium sjednocení a to o obíhání duší - budou probrána později, v jiných dopisech (Dopis X, například). Pokud se týká „mystéria božského ustoupení (nebo koncentrace)“ které nás zde zajímá, je to otázka teze, že existence vesmíru je učiněna možnou skutkem zmenšení Boha do sebe. Bůh udělal „místo“ pro svět tím, že opustil místo uvnitř sebe.
Prvním činem En-Soph, Nekonečného bytí, není tedy krok ven, ale krok dovnitř, pohyb couvnutí, spadnutí zpět do sebe nebo ustoupení do sebe. Namísto emanace máme opak, kontrakci. . . Tím prvním činem ze všech, není čin zjevení, ale ohraničení. Jenom ve druhém činu vyslal Bůh paprsek svého světla a započal svoje zjevení, nebo spíše své odhalení jako Bůh Stvořitel, v prvotním prostoru jeho vlastního stvoření. A co navíc, každý nový čin vyzařování a zjevení je předcházen koncentrací a stažením. (Gershom G. Scholem, Hlavní směry v židovském mysticismu - Major Trends in Jewish Mysticism, Londýn, 1955, str. 261).Jinými slovy, aby stvořil svět ex nihilo (z ničeho) nejprve musel Bůh uvést do existence samotnou prázdnotu. Musel se stáhnout dovnitř, aby stvořil mystický prostor, prostor bez jeho přítomnosti - prázdnotu. A je to při přemýšlení o této myšlence, pomáháme při zrození svobody. Protože, jak to vyjádřil Berdyaev:
Svoboda není určována Bohem; je to součást nicotnosti, ze které Bůh stvořil svět. (Nicolas Berdyaev Úděl člověka - The Destiny of Man, Londýn, 1937, str. 33).Prázdnota - mystický prostor, ze kterého se Bůh stáhnul, svým činem tsimtsum - je místem původu svobody, tj. místem počátku „ex-istence“, která je absolutní potenciálností, žádným způsobem nerozhodnuté. A všechny bytosti deseti stvořených hierarchií jsou dětmi božími a svobody - zrozené z božské plnosti a prázdnoty. Nesou v sobě „kapku“ z prázdnoty a „jiskru“ z Boha.
Jejich existence, jejich svoboda, je ta prázdnota v nich. Jejich esence, jejich jiskra lásky, je božská „krev“ v nich. Jsou nesmrtelné, protože prázdnota je nezničitelná.a ta prvotní buňka, pocházející od Boha, je také nezničitelná. A dál, tyto dva nezničitelné prvky - meonický prvek (μή όν - prázdnota) a pleromický prvek (πλήρωμα - plnost) - jsou nerozlučně svázány, jeden s druhým.
Idey tsimtsum, stažení Boha, aby se stvořila svoboda a božího ukřižování, následkem svobody, jsou v dokonalém souladu. Protože stažení Boha, aby se udělal prostor pro svobodu a jeho zřeknutí se použití síly, proti zneužití svobody (v určených mezích) jsou jenom dva aspekty stejné idey.
Rozumí se samo sebou, že idea tsimtsum (a ta o božském ukřižování) je nepoužitelná, když Bůh je chápán ve smyslu pantheismu. Pantheismus, tak jako materialismus, nepřipouští reálnou existenci individuálních bytostí. Proto faktum svobody - ne pouze zdánlivé svobody - je vyloučeno. Pro pantheismus a materialismus o tom není pochyb - a nemůže být - o božském stažení a božském ukřižování. Na druhé straně, abalistická doktrína tsimtsum je jediné vážné vysvětlení, které znám, týkající se stvoření ex ničilo, které je charakteru působit jako protiváha čistého a prostoduchého pantheismu. A co navíc, představuje hluboké spojení mezi Starým a Novým zákonem, přináší na světlo kosmický význam představy obětování.
Nuže, odraz představy božského stažení a božského ukřižování se nachází, jak jsme viděli, ve Čtvrtém arkánu tarotů, Císaři. Císař vládne čistou autoritou; vládne nad svobodnými bytostmi, tj. nikoliv pomocí meče, ale pomocí žezla. Samotné žezlo nese glóbus s křížem nahoře. Žezlo tedy vyjadřuje co nejjasněji druh ústřední představy Arkány: Tak, jako je svět (glóbus) ovládám křížem, tak je Císařova moc nad pozemským glóbem podřízena znamení kříže. Moc Císaře vyjadřuje božskou moc. A právě tak, jako ona je vykonávána božským stažením (tsimtsum) a dobrovolnou božskou bezmocností (ukřižování) tak je Císařova moc prováděna stažením jeho osobních sil (pás pevně utažený Císařem) a dobrovolnou nehybností (zkřížené nohy Císaře) na jeho postavení (křeslo nebo trůn Císaře).
Postavení Císaře . . . jaká hojnost myšlenek, týkajících se postavení - jeho historické poslání, jeho funkce ve světle přirozeného práva a jeho úloha ve světle božského práva - Císaře křesťanstva se nalézá u středověkých autorů!
Tak, jako je vhodné, aby založení města nebo království bylo utvořeno podle modelu založení světa, podobně je třeba čerpat z božského vládnutí pořádek (ratio) vlády města - to je základní zásada, prosazovaná o tomto předmětu svatým Tomášem Akvinským (De regno XIV, 1) To je, proč si středověcí autoři nemohli představit křesťanství bez císaře, právě tak, jako si nemohli představit univerzální církev bez papeže. Protože, jestliže je světu vládnuto hierarchicky, křesťanství nebo Sanctum Imperium (Svatá říše) nemůže být jiná. Hierarchie je pyramida, která existuje, jenom když je úplná. A je to Císař, který je na jejím vrcholu. Potom přicházejí králové, vévodové, šlechtici, občané a rolníci. Ale je to koruna Císaře, která uděluje hodnost královským korunám, od kterých si vévodské koruny a všechny další koruny, postupně odvozují svou autoritu.
Postavení Císaře je nicméně nejenom tím posledním (nebo spíše tím prvním) příkladem výlučné legitimity. Bylo také magické, pokud magií chápeme činnost styku, mezi tím, co je dole a tím, co je nahoře. Byl to samotný princip autority, ze kterého jsou odvozeny všechny nižší autority, nejenom jejich legalita, ale také jejich vliv na vědomí lidí. To je důvod, proč královské koruny, jedna po druhé, ztratily svůj lesk a zanikly poté, co zanikla koruna císařská. Království nemohou existovat dlouho bez Říše; králové si nemohou mezi sebe rozdělit korunu a žezlo císaře a stavět se jako císařové ve.svých jednotlivých zemích, protože stín císařství je pořád přítomen.
A jestliže to byl v minulosti císař, kdo dodával lesk královským korunám, později to byl stín nepřítomného císaře, který zatemnil královské koruny a následně, všechny koruny ostatní - ty vévodů, vladařů, knížat atd. Pyramida není úplná bez svého vrcholu, hierarchie neexistuje, když je neúplná. Bez císaře nebudou, dříve nebo později, žádní králové. Když nejsou králové, nebude, dříve nebo později, žádná šlechta. Když není šlechta, nebude, dříve nebo později, žádná buržoasie nebo rolnictvo. To je způsob, jak se dospěje k diktatuře proletariátu, třídně nepřátelské k hierarchickému principu, který je však odrazem božského pořádku. To je důvod, proč proletariát vyznává atheismus.
Evropa je pronásledována stínem Císaře. Jeho nepřítomnost se dá cítit stejně živě, jako se v minulých dobách pociťovala jeho přítomnost. Protože prázdnota po té ráně mluví a ví o tom, jak nám to dát pocítit.
Napoleon, očitý svědek francouzské revoluce, rozuměl směru, kterým se Evropa dala - směru k úplnému zničení hierarchie. A on pociťoval stín císaře. Věděl, co se musí obnovit v Evropě, která nebyla královským trůnem Francie - protože králové nemohou existovat dlouho bez císaře - ale spíše císařský trůn Evropy. Takže se rozhodnul odstranit tu mezeru sám. Udělal se sám císařem a své bratry udělal králi. Ale byl to meč, který si vzal na pomoc. Namísto vládnutí žezlem - glóbus, který nese kříž - učinil rozhodnutí vládnout mečem. Ale „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“ (Matouš XXVI, 52). Hitler měl také delirium touhy zaujmout prázdné místo císaře. Věřil tomu, že může založit „tisíciletou říši“ tyranie, pomocí meče. Ale opět - „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“.
Ne, místo císaře nepatří už déle ani těm, kteří po něm touží, ani vůli lidu. Je vyhrazeno výběru samotných nebes. Stalo se to magickým. A koruna, žezlo, trůn a štít císaře se dají najít v katakombách ... v katakombách - to znamená říci: pod absolutní ochranou.
Nuže, Císař na čtvrté kartě je osamocený, bez dvora nebo družiny. Jeho trůn se nikterak nenachází v nějaké místnosti císařského paláce, ale spíše pod širým nebem, na neobdělaném pozemku, neumístěném ve městě. Skrovný trs trávy u jeho nohy je tam, jako celý císařský dvůr - jako veškerý svědek jeho císařské nádhery. Ale jasná obloha se rozkládá nad ním. On je siluetou na pozadí oblohy. Sám, za přítomnosti oblohy - tak je to, jak na tom Císař je.
Člověk se může ptát: Proč tu udivující skutečnost, že Císař se nachází se svým trůnem pod širým nebem (pod zářivou oblohou, chcete-li) přehlédnulo tolik autorů, píšících o tarotech? Proč neuvádějí tu skutečnost, že Císař je osamělý, bez dvora nebo družiny. Věřím, že to je proto, že zřídka nechá člověk symbol, znázornění symbolu jako takové, říci všechno to, co musí říkat svou jedinečnou souvislostí. Člověk jej nechá říci jen málo a je náhle zaujatý svým vlastním myšlením, tj. tím, co si on sám chce říci, spíše než tím, co musí říkat symbol.
Přesto je ta karta zvláštní: Císař je osamocený, pod širým nebem, na neobdělaném poli, pod hvězdnou oblohou a chomáč trávy je jeho jediná společnost - kromě oblohy a země. Karta nás učí arkánum autority Císaře, ačkoliv může být nepoznaná, magická, neznámá a neuznávaná. Je to záležitost koruny, žezla, trůnu a štítu, které jsou stráženy, bez jakýchkoliv svědků, kromě oblohy a země, osamělým mužem, sklánějícím se k trůnu, se zkříženými nohami, který nese korunu, drží žezlo a svírá svůj opasek. Je to autorita jako taková a je to postavení autority jako takové, které je zde vyjádřeno.
Autorita je magie spirituální hlubiny, naplněné moudrostí. Nebo, jinými slovy, je výsledkem magie, založené na gnózi, způsobené mystickou zkušeností. Autorita je to druhé HÉ, božského jména YHVH. Ale není to druhé HÉ, vzaté odděleně; je to jenom tehdy, když se projevuje celé božské jméno. Z toho důvodu je správnější říkat, že autorita je úplně projevené božské jméno. Úplně projevené božské jméno znamená současně postavení, postavení Císaře, nebo stav vědomí úplné syntézy mysticismu, gnóze a posvátné magie. A je to stav vědomí úplné syntézy, který je iniciací ... iniciací, chápanou, ne ve smyslu rituálním, ani ve smyslu vlastnění informací, které se mají udržovat v tajnosti, ale spíše ve smyslu stavu vědomí, kde věčnost a současný okamžik jsou jedno. Je to současné vidění dočasného a věčného, toho, co je dole a toho, co je nahoře.
Pravidlo iniciace zůstává vždy stejné:
Verum, sine mendacio, certum et verissimum: Quod est inferius, est sicut quod est superius, et quod est superius, est sicut quod est inferius, ad perpetranda miracula rei unius. (Smaragdová deska, 1-2)Tato jednota, realizovaná, promyšlená, pochopená a porozuměná, je realizací, nebo „posvěcením božského jména v člověku“, což je hlubší význam první prosby v Otčenáši - Pater Noster: SANCTIFICETUR NOMEN TUUM (posvěť se jméno tvé).
Císař vyjadřuje autoritu iniciace nebo iniciovaného. Přísluší to úplnému božskému jménu, z kabalistického hlediska - „magickému velkému arkánu“, z hlediska magie - a „kamenu mudrců“, z hlediska alchymie. Je to, jinými slovy, jednota a syntéza mysticizmu, gnóze a magie. Tuto jednotu nebo syntézu jsme označili, ve druhém Dopisu, jako „hermetickou filosofii“, svázanou s hermeticko-filosofickým významem. Tato hermetická filosofie - to je nutné opakovat - neznamená filosofii odvozenou nebo uvolněnou od organismu jednoty mysticismu, gnóze a posvátné magie. Je to právě tato jednota ve svém projevu. Hermetická filosofie je neoddělitelná od jednoty, mysticismus-gnóze-magie, tak jako to druhé HÉ od posvátného jména. Je to autorita nebo projev jednoty mysticismu-gnóze-magie.
Hermetická filosofie odpovídá stupni verissimum (nejpravdivější) v tom, co je verum, sine mendacio, et certum („pravdivé jest toto, bez falše, spolehlivé a nepochybné“) v gnozeologické formulaci Smaragdové desky. Protože tohle je to, co je souhrnem veškeré mystické zkušenosti, gnostického zjevení a profesionální magie. Je to spontánní mystická zkušenost, která se stává „pravdivou“ (verum) nebo zobrazenou ve vědomí (gnóze) a potom se stává „nepochybnou“ (certum) skrze svou magickou realizaci - a která je potom zobrazena podruhé (to druhé HÉ nebo „druhá gnóze“ božského jména) v doméně čistého myšlení, založeného na čisté zkušenosti, kde je zkontrolována a definitivně shrnuta, a tak se stává „nejpravdivější“ (verissimum).
Formulace: verum, sine mendacio, certum et verissimum, tedy vyjadřuje princip teorie poznání (nebo „gnoseologie“ hermetické filosofie s jeho trojím měřítkem. Tento princip se dá formulovat několika způsoby. Zde je jeden: „To, co je absolutně subjektivní (ryzí mystická zkušenost) se musí objektivizovat ve vědomí a být tam přijato jako pravda (gnostické zjevení) potom ověřeno, že je nepochybné, svým cílovým úsilím (posvátná magie) a nakonec ověřit, že je absolutně pravdivé, ve světle ryzího myšlení, založeném na ryzí subjektivní a objektivní zkušenosti (hermetická filosofie)“. Je to tedy věc čtyřech různých smyslů; mystický smysl duchovního doteku, gnostický smysl duchovního sluchu, magický smysl, nebo smysl duchovního zraku a nakonec hermeticko - filosofický smysl, nebo smysl duchovního chápání.
Trojí měřítko hermetické filosofie je tedy inherentní hodnotou zjevení (verum, sine mendacio) její odvozenou plodností (certum) a jejím souladem s dřívějšími zjeveními, se zákony myšlení a s veškerou dostupnou zkušeností (verissimum). Proto tedy je v hermetické filosofii něco absolutně pravdivého jenom tehdy, když to je božského původu, přináší to ovoce v souladu se svým původem a je v souladu s kategorickými požadavky myšlení a zkušenosti.
Hermetik je proto tedy osobou, která je v jednom a tom samém čase mystikem, gnostikem, mágem a „realisticky-idealistickým“ filosofem. On je realisticky-idealistický filosof, protože se spoléhá stejně tak na zkušenost, jako na spekulativní myšlení, stejně tak na fakta, jako na idey, protože fakta a idey jsou pro něho jenom dva aspekty stejné reality-ideality, tj. stejné pravdy.
Hermetická filosofie, která je souhrnem a syntézou mysticismu, gnóze a posvátné magie, není nějakou filosofií mezi jinými filosofiemi, nebo zvláštním filosofickým systémem mezi jinými zvláštními filosofickými systémy. Právě tak jako katolická církev, která je katolická nebo universální, se nemůže považovat za zvláštní církev mezi jinými zvláštními církvemi, ani považovat svá dogmata za náboženské názory, mezi jinými náboženskými názory nebo vyznáními, tak hermetická filosofie, která je syntézou všeho toho, co je podstatné v duchovním životě lidstva se nemůže považovat za nějakou filosofii mezi mnoha jinými. Troufalost? Byla by to, bez jakýchkoliv pochyb, obrovská troufalost, kdyby byla věcí lidského výmyslu, namísto zjevení shora. Vskutku, jestliže máte pravdu, zjevenou shora, jestliže přijetí této pravdy sebou přináší zázraky uzdravení, pokoje a oživování a nakonec, jestliže vám vysvětluje tisíc nevysvětlitelných věcí - které jsou nevysvětlitelné bez ní - můžete ji potom považovat za nějaký názor, mezi jinými názory?
Dogmatismus? Ano, jestliže se chápe jako „dogma“ jistota, zásluhou božího slova, které se osvědčuje jako plodné a tvořivé a zásluhou potvrzení, které dostáváme společně rozumem a zkušeností. Když člověk má jistotu, založenou na souladu božského zjevení, božsko-lidského působení a lidského chápání, jak může jednat, jako kdyby to neměl? Je opravdu třeba „zapřít třikrát než kohout zakokrhá“, aby byl přijat do dobré společnosti „svobodných duchů“ a „ne-dogmatiků“ a spolu s nimi být dopraven k ohni věcí, vztahujících se k lidskému stvoření? Kacířství? Ano, jestliže se pod „kacířstvím“ rozumí nadřazenost univerzálního zjevení, dobrého díla, které je jako takové všeobecně uznáváno a ideálu universality mezi filosofy.
Hermetická filosofie není nějaká zvláštní filosofie, mezi existujícími zvláštními filosofiemi. Není tomu tak, již z toho jediného důvodu, že nepracuje s jednovýznamovými koncepty a jejich slovními definicemi, jako to filosofie činí, ale spíše s arkány a s jejich symbolickými vyjádřeními. Srovnej Smaragdovou desku s Kritikou čistého rozumu od Kanta a uvudíš ten rozdíl. Smaragdová deska vyhlašuje základní arkány mysticko-gnosticko-magicko-filosofického díla. Kritika zdravého rozumu upřesňuje konstrukci, složenou z univerzálních pojmů (takových, jako jsou kategorie kvantity, kvality, vztahu a tvaru) které, všechny dohromady, vykreslují Kantovu transcendentální metodu, tj. metodu „přemýšlení o úkonu myšlení“nebo „přemítání o přemítání“. Tato metoda je nicméně pohledem na osmnácté arkánum tarotů (Měsíc) jak uvidíme a toto arkánum, vyjádřené symbolem té karty „Měsíc“, učí hermetickým způsobem to, co učí Kant způsobem filosofickým o transcendentální metodě.
Takže, hermetická filosofie je jenom symbolismus, čistý a prostý a nemá nic do činění s metodami filosofického a vědeckého uvažování?
Ano i ne. Ano, natolik, že hermetická filosofie je esoterické povahy, tj. skládá se z arkán, obrácených směrem k tajemství a vyjádřených v symbolech. Ne, natolik, že vykonává povzbuzující účinek na filosofické a vědecké uvažování svých přívrženců. Je zabalena, dá se říci, do filosofického a vědeckého intelektuálního polostínu, což je způsobeno činností jejích stoupenců, hledajících cíl, přeložit, pokud je to možné tak učinit, arkány a symboly hermetické filosofie do jednovýznamových pojmů a slovních definicí. Je to proces krystalizace, protože překlad mnohovýznamových pojmů arkán do jednovýznamových pojmů je srovnatelný s přechodem ze stavu organického života do stavu minerálního. Je to tím, že okultní vědy - takové, jako kabala, astrologie a alchymie - jsou odvozené od hermetické filosofie. Tyto vědy mohou mít svá vlastní tajemství, ale arkány, které jsou v nich zobrazené, patří do sféry hermetické filosofie. Protože sice intelektualizace hermetické filosofie je povahy výkladu a logického důsledku, je to logické a dokonce nezbytné. Protože potom se každé arkánum překládá do více jednovýznamových pojmů - například třech - a touto samotnou skutečností se pomáhá intelektu, aby si zvyknul myslet hermeticky, tj. v mnohohlasých pojmech nebo arkánech. Když ale intelektualizace hermetické filosofie sleduje cíl, vytvoření nezávislého systému jednovýznamových pojmů, bez určitých protikladů mezi nimi, dopouští se zneužívání. Protože, namísto pomoci lidskému rozumu, aby se pozdvihnul sám nad sebe, mu nastavuje větší překážku. Spoutává ho, namísto aby jej osvobodila.
Okultní vědy jsou tudíž odvozeny z hermetické filosofie prostřednictvím intelektualizace. To je, proč se nepovažují symboly - Velké arkány tarotů, například - za alegorické výrazy teorií nebo pojmů těchto věd. Protože je to opak, který je pravdou: jsou to ty doktríny okultních věd, které jsou odvozeny ze symbolů - tarotů nebo jiných symbolů - a jsou to ony, které je nutno považovat za intelektuálně „alegorická“ vyjádření symbolů a arkán hermetického esoterismu. Takže, nebylo by správné říkat: čtvrtá karta, Císař, je symbolem astrologické doktríny, týkající se Jupitera. Spíše by se mělo říkat: Arkánum čtvrté karty, „Císař“, se také ukazuje v astrologické doktríně, týkající se Jupitera. Shoda, jako taková, zůstává nedotčena, ale je zde ohromný rozdíl mezi těmito dvěma prohlášeními. Protože v případě prvního prohlášení, člověk zůstává „astrologem“ a ničím jiným než astrologem, zatímco v případě druhého prohlášení, přemýšlí člověk jako hermetik, ačkoliv zůstává astrologem, pokud je to ten samý.
Hermetická filosofie se neskládá z kabaly, astrologie, magie a alchymie. Tyto čtyři větve, vyrážející z kmene, kmen netvoří, spíše z kmene žijí. Kmen je projevující se jednota mysticismu, gnóze a posvátné magie. Nejsou to žádné teorie, je to jenom zkušenost, zahrnující v sobě duševní zkušenost arkán a symbolů. Mystická zkušenost je kořenem, gnostická zkušenost zjevení je jeho mízou a zkušenost nebo provádění posvátné magie je jeho dřevem. Z toho důvodu jeho učení - nebo „souhrn“ jeho tradice - se skládá z duchovních cvičení a všechny jeho arkány (včetně arkán tarotů) jsou praktická duchovní cvičení, jejichž cílem je, probudit ze spánku nejhlubší vrstvy vědomí. Nutné výklady a logické vývody doprovázejí toto cvičení a vytvářejí „kůru“ kmenu. Takže, „klíč“ k apokalypse svatého Jana se nedá nikde najít. . . protože to vůbec není věc jejího vykládání, s ohledem na získání filosofického, metafysického nebo historického systému. Klíč k apokalypse je ji vykonávat, tj. používat ji jako knihu duchovních cvičení, které probudí ze spánku ty nejhlubší vrstvy vědomí. Sedm dopisů církvím, sedm pečetí zapečetěné knihy, sedm polnic a sedm nádob označují, všechny dohromady, směr duchovního výcviku, složeného z dvaceti osmi cvičení. Protože, jestliže je apokalypsa zjevením, převedeným do písemné podoby, je třeba, abychom jí porozuměli, vybudovat v sobě stav vědomí, který je vhodný pro přijímání zjevení.
Je to stav koncentrace bez úsilí (jak učí první Arkánum) následovaný bdělým vnitřním klidem (jak učí druhé Arkánum) který se stává činností božského vnuknutí představivosti a myšlení, kde vědomé vlastní já pracuje spolu s nadvědomím (učení třetího arkána). Nakonec, vědomé já zastavuje svou tvořivou činnost a rozjímá - nechává si projít přehled - všeho, co předcházelo, se zaměřením to shrnout (praktické učení čtvrtého arkána).Ovládnutí těchto čtyřech psychurgických operací, symbolizovaných jako „Kejklíř“, „Velekněžka“, „Císařovna“ a „Císař“, je klíčem k apokalypse. Marně se dá hledat něco jiného.
Podobně i evangelia jsou duchovní cvičení, tj. nesmí se jenom číst a znovu číst, ale je třeba se úplně vnořit do jejich základu, dýchat jejich vzduch a účastnit se, jakoby očitý svědek, událostí tam popsaných - a všechno to, nikoliv zkoumavým způsobem, ale jako nějaký „obdivovatel“, s obdivem stále vzrůstajícím.
Starý zákon také obsahuje části, které jsou duchovní cvičení. Židovští kabalisté - autor nebo autoři Zohar, na příklad - ji takto používali a je to tím, že kabala vznikla a že žije. Rozdíl mezi kabalisty a ostatními věřícími závisí jenom na skutečnosti, že ti první čerpali duchovní cvičení z Písma, zatím co ti druzí je studovali a věřili mu.
Cílem duchovních cvičení je hloubka. Je nutno se stát hluboce ponořeným, aby se mohla získat zkušenost a znalost hlubokomyslných věcí. A je to symbolismus, který je jazykem hloubky - tedy arkány, vyjádřené symboly - jsou jak prostředkem, tak cílem duchovních cvičení, ze kterých je složena živoucí tradice hermetické filosofie.
Duchovní cvičení společně vytváří společný článek, který spojuje hermetiky. Nejsou to společné vědomosti, které je spojují, ale spíše duchovní cvičení a zkušenost, která jde s nimi, ruku v ruce. Jestliže by se tři lidé z různých zemí měli spolu setkat a po mnoho let by předmětem jejich cvičení měly být Mojžíšova kniha Genesis, evangelium svatého Jana a Ezekielovo vidění, učinili by tak v bratrství, ačkoliv by jeden znal dějiny lidstva, druhý by měl vědu léčení a ze třetího by se stal hluboký kabalista. To, co člověk zná, je výsledkem osobní zkušenosti a orientace, zatím co hloubka, úroveň, které dosahuje - bez ohledu na hledisko a rozsah znalostí, které získal - je to co má člověk společně. Hermetismus, hermetická tradice, je na prvním místě a především, určitým stupněm hloubky, určitou úrovní vědomí. A je to provádění duchovních cvičení, které to zajišťují.
S ohledem na znalosti jednotlivých hermetiků - a to se dá použít také pro zasvěcence - záleží na jednotlivých povoláních každého z nich. Úkol, který někdo sleduje, rozhoduje o povaze a rozsahu nejenom znalostí ale také osobní zkušeností, na které je tato znalost založená. Člověk má zkušenost a získává znalosti toho, co je nutné pro dokončení úkolu, který pochází z jeho individuálního povolání. Jinými slovy, člověk zná všechno to, co je nutné, aby byl informován a byl schopný se orientovat v oblasti, náležící jeho individuálnímu povolání. Tedy hermetik, jehož povoláním je léčení, by znal věci o vztazích, existujících mezi vědomím, systémem lotosových květů nebo čaker, nervovým systémem a systémem endokrinních žláz, který jiný hermetik, jehož povoláním jsou duchovní dějiny lidstva, by neznal. Ale ten druhý, když na něj přijde řada, by znal věci, kterých si léčitel nevšímal - skutečnosti o minulosti a současnosti, týkající se vztahů mezi duchovními hierarchiemi a lidstvem, mezi tím, co se událo nebo co se děje nahoře a tím, co se událo nebo co se děje dole.
Ale tato znalost, pokud to není záležitost arkán, se skládá z událostí - ačkoliv často čistě duchovní povahy - a ne z teorií. Tedy, například převtělování, není v žádném případě teorie, které člověk musí věřit nebo nevěřit. V hermetismu by nikdo ani nesnil o tom, ukazovat nějaký případ, aby přesvědčoval nebo dokonce odrazoval lidi od pravdivosti „reinkarnační teorie“. Pro hermetika to je skutečnost, která je buď známá ze zkušenosti nebo ignorovaná.
Tak, jako člověk nedělá propagandu pro, ani proti skutečnosti, že v noci spíme a každé ráno se probouzíme - protože to je věcí zkušenosti - tak je skutečnost, že umíráme a znovu se rodíme, věcí zkušenosti, tj., buď o tom má člověk přesvědčení, nebo jiný jej nemá. Ale ti, kteří jsou si tím jisti, by měli vědět, že nevědomost reinkarnace má často velmi hluboké a dokonce ušlechtilé důvody, spojené s povoláním dotyčné osoby. Když má, například, ta osoba povolání, které si vyžaduje maximální koncentraci v současnosti, může se zřeknout všech duševních vzpomínek z minulosti. Protože probuzená paměť není vždy prospěšná, často je to břemeno. Je tomu tak, především, když je to záležitostí povolání, které si vyžaduje dokonale svobodný postoj ode všech předsudků, jako je v případě povolání kněze, lékaře a soudce. Kněz, lékař i soudce se musí koncentrovat takovým způsobem na úkoly přítomnosti, že nesmí být rozptylováni vzpomínkami z minulých existencí.
Člověk může provádět zázraky, bez vzpomínky na minulé životy, jak tomu bylo v případu svatého vikáře z Arsu - a člověk může také provádět zázraky, zcela v zaujetí této vzpomínky, jako byl případ s Monsieur Philipem z Lyonu. Protože reinkarnace není ani dogma, tj. pravda, nutná ke spasení, ani kacířství, tj. opak pravdy, nutné ke spasení. Je to prostě událost ze zkušenosti, tak, jako je spánek a dědičnost. Jako takové je to neutrální. Všechno závisí na výkladu. Člověk to může vykládat takovým způsobem, že z toho udělá chvalozpěv na slávu Boha - a může to vyložit takovým způsobem, že z toho udělá rouhání. Když člověk řekne, že odpuštění je poskytnutí možnosti začít znovu; Bůh odpouští více než sedmdesát sedmkrát, pořád nám dává nové možnosti - jaká nekonečná boží dobrota! To je výklad ke slávě Boha.
Když ale člověk řekne, že existuje mechanismus nekonečné evoluce a člověk je morálně předurčen předchozími životy, není zde žádná milost, je to jenom zákon příčiny a následku - potom to je rouhavý výklad. Omezuje Boha do funkce strojvůdce morálního stroje.
Reinkarnace není v žádném případě výjimka z toho, co podléhá dvojímu výkladu. Vlastně každá vhodná skutečnost tomu podléhá. Tak například, dědičnost se dá vykládat ve smyslu úplného determinismu, tudíž vylučovat svobodnou vůli a tím také morálku. Nebo spíše může být vykládána jako možnost pro postupné zlepšování organismu, aby se mu poskytnul dokonalejší nástroj k „funkcím potomků“. Nedostal Abrahám slib, že Mesiáš vzejde z jeho pokolení? Nebyl ten samý slib dán Davidovi?
Nicméně, ať může být osobní výklad skutečnosti jakýkoliv, skutečnost zůstává skutečností a je třeba ji znát, když se chceme orientovat v oblasti, do které patří. Čili, hermetikové mají znalosti různých skutečností, podle svých osobních povolání, ale hermetická filosofie nicméně není úhrnem znalostí, získaných jednotlivci. Je to organismus arkán, vyjádřených symboly, které jsou současně jak duchovními cvičeními, tak jejich výslednými způsobilostmi. Arkánum, praktikované jako duchovní cvičení po dostatečně dlouhou dobu, se stává způsobilostí. Nedává žákovi znalost nových skutečností ale činí jej vhodným získat takové znalosti, pokud on má potřebu je získat. Iniciace je schopnost, orientovat se v každé oblasti a získávat tam znalosti náležitých skutečností - „klíčových skutečností“. Zasvěcenec je ten, kdo ví, jak získat znalosti, tj. ten, kdo ví, jak se ptát, hledat a uskutečnit vhodné prostředky, aby uspěl. Samotné duchovní cvičení jej to naučí - žádná teorie nebo doktrína, jakkoliv zářivá, mu nemůže žádným způsobem poskytnout schopnost „vědět jak vědět“. Duchovní cvičení jej naučily praktickému smyslu (a v hermetické filosofii neexistuje jiný smysl než praktický) a neomylné účinnosti arkána třech spojených snah, které je základem každého duchovního cvičení a každého arkánu, totiž:
Proste a bude vám dáno;
hledejte a naleznete;
tlučte a bude vám otevřeno.
(Lukáš XI, 9)
Tudíž, hermetická filosofie nevyučuje tomu, čemu se musí věřit, pokud jde o Boha, člověka a přírodu, ale spíše vyučuje tomu, jak prosit, nalézat a tlouci, abychom dospěli k mystické zkušenosti, gnostickému osvícení a magickému účinku, který hledáme, abychom poznali Boha, člověka a přírodu. A je to poté, co jsme prosili, hledali a tloukli - poté, co jsme dostali, nalezli a získali přístup - že člověk pozná. Tento druh poznání - jistota sloučeného chápání mystické zkušenosti, gnostického zjevení a magického účinku - to je Císař; toto je praktické učení Čtvrté karty tarotů.
Zde je to věcí rozvoje a použití čtvrtého duchovního smyslu, tj. hermeticko-filosofického smyslu, který následuje po rozvoji a použití mystického, gnostického a magického smyslu. Schopnost „vědět jak vědět“ je charakteristickou vlastností, podstatnou pro tento smysl. Definovali jsme to výše (druhý Dopis) jako „smysl syntézy“. Nyní můžeme pokročit a učinit to mnohem hlubším způsobem a definovat to jako „iniciační smysl“ nebo smysl pro orientaci a poznávání základních skutečností v každé oblasti.
Jak tento smysl funguje? Existuje důvod naznačit nejprve, že není totožný s tím, co se obvykle označuje jako „metafysický smysl“, protože metafysický smysl metafysiků je záliba a schopnost žít v abstraktních teoriích, obliba abstraktního, zatím co hermeticko-filosofický smysl v protikladu k tomu náleží k orientaci směrem ke konkrétnímu - duševnímu, psychickému a fysickému. Zatímco metafysický smysl pracuje s „představou Boha“, hermeticko-filosofický smysl je orientován směrem k živému Bohu - duchovní, konkrétní skutečnosti Boha. Křesťanský Otec nebeský a Pradávné dny kabalistů, to není abstraktní pojem; není to představa, ale spíše bytost.
Merafysický smysl pracuje takovým způsobem, aby vydedukoval - způsobem abstrakce - zákony skutečností a principy zákonů. Hermeticko-filosofický smysl (nebo iniciační smysl) naproti tomu vnímá přes skutečnosti bytosti duchovních hierarchií a skrze ně živoucího Boha. Pro iniciační smysl není prostor, mezi „nejvyšším Principem“ a oblastí skutečností, zalidněn „zákony“ a „principy“, ale spíše živoucími duchovními bytostmi, každá obdařená chováním, vzezřením, hlasem, způsobem řeči a jménem. Pro iniciační smysl není Archanděl Michael nějaký zákon nebo princip. Je to živoucí bytost, jejíž obličej je neviditelný, protože udělal místo tváři Boha. To je důvod, proč má jméno MI-KHA-EL, tj. „Ten, který (MI) je jako (KHA) Bůh (EL). Nikdo nemůže vydržet pohled do tváře Michaela, protože on je KHA-EL, tj. „jako k Bohu“.
Hermeticko- filosofický smysl (nebo iniciační smysl) je ten konkrétní duchovní skutečnosti. Hermetikové vysvětlují skutečnosti, nikoliv zákony získanými abstrakcí a ještě méně nikoliv principy získanými účinnou abstrakcí, ale spíše pokračováním, od abstraktních skutečností, ke konkrétnějším bytostem, aby se dospělo k tomu, co je nejkonkrétnější, to jediné existující, co je absolutně konkrétní, tj. Bůh. Protože, pro iniciační smysl je to, co je to nejreálnější a proto tedy to nejkonkrétnější. Ve skutečnosti, mezi vším co existuje, Bůh je ten jediný, kdo je absolutně reálný a konkrétní, zatímco stvořené bytosti jsou jenom relativně reálné a konkrétní a to, co my označujeme jako „konkrétní skutečnost“, je ve skutečnosti jenom abstrakcí z božské reality.
To neznamená říkat, že hermetik je neschopný abstrakce a že nutně zanedbává zákony a principy. On je lidská bytost a proto také má metafysický smysl. Jeho vlastněním jej používá jako každý, ale to co z něho dělá hermetika - ve smyslu Císaře tarotů - je hermeticko-filosofický smysl.
On je natolik hermetikem, nakolik je obdařen hermeticko-filosofickým smyslem a jeho používáním, zatímco samotný metafysický smysl by nikdy hermetika neudělal, ve vlastním smyslu toho slova.
Není to tragédie René Guénona, obdařeného rozvinutým metafysickým smyslem a přesto mu chyběl smysl hermeticko-filosofický, který stále a všude hledal hmatatelné duševno. A nakonec, unavený světem abstrakcí, hodlal najít osvobození z intelektualismu tím, že se ponořil do živlu horlivosti muslimského davu, při modlitbě v káhirské mešitě. Poslední naděje duše, žíznící po mystické zkušenosti a chřadnoucí v zajetí intelektu? Jestliže ano, ať mu boží milost udělí to, co on tak mnoho hledal.
Existuje místo zde poznamenat, že poslední orientace René Guénona, tj. směrem k víře prostších lidí, lnoucích k prostšímu náboženství, není bez důvodu. Protože hermeticko-filosofický smysl má více společného s prostou a upřímnou vírou obyčejných lidí, než má abstraktní metafysika. Pro obyčejného věřícího Bůh žije, právě tak, jako pro hermetika. Věřící se obrací k svatým a andělům; pro hermetika jsou reální. Věřící věří na zázraky; hermetik žije v přítomnosti zázraků. Věřící se modlí za živé a mrtvé; hermetik věnuje veškeré své úsilí v oblasti posvátné magie pro dobro živých a mrtvých. Věřící si váží všeho, co je tradiční; hermetik činí taktéž. Co více se dá zde říci? ... Možná to, že Císař nevděčí za svou autoritu své moci - viditelné nebo neviditelné - nad lidskými bytostmi, ale spíše, protože je zastupuje před Bohem. On má autoritu, ne protože je nadlidský, ale spíše, protože je velmi lidský, protože představuje všechno to, co je lidské. Král David byl lidštější než všichni lidé jeho doby. To je, proč byl pomazán, podle božského příkazu, prorokem Samuelem a z toho důvodu mu Všemohoucí dal slavnostní slib, že jeho trůn bude ustanoven na věky. Ten trůn, místo představitele lidstva, proto nikdy nezanikne. A je to ten, který je místem pro Císaře; je to ten, který je opravdovou autoritou..
Hermetická filosofie také má lidský ideál, o který usiluje. Její duchovní cvičení, její arkány, sledují praktický cíl uskutečnění člověka s autoritou, „otce-člověka“. Je to člověk, který je lidštější než všichni ostatní. . . člověk, hodný „trůnu Davidova“.
Lidský ideál praktického hermetismu není Nietzscheho nadčlověk, ani nadčlověk z Indie, ponořený do rozjímání o věčnosti, ani nadčlověk-hierofant Gurdjieffa, ani nadčlověk-filosof stoických a védských filosofií - ne, jeho lidský ideál je člověk, který je lidský.do takového stupně, že v sobě obsahuje a nese všechno to, co je lidské, že může být strážcem trůnu Davidova.
A Božství? Jak je zde tomu v tom, co se týká zastupování Boha?
Praktickým hermetismem je alchymie. Ideálem hermetismu je v zásadě a v podstatě alchymický ideál. To znamená říci: čím více se člověk stává opravdu lidským, tím více projevuje božský prvek v základu lidské povahy, která je „obrazem a podle podoby Boha“ (Genesis I, 26). Ideál abstrakce zve lidské bytosti se vypořádat s lidskou povahou, dehumanizovat. Naproti tomu, ideál alchymické transformace hermetismu nabízí lidským bytostem cestu k realizaci opravdu lidské povahy, která je obrazem a podobenstvím Boha. Hermetismus je re-humanizací všech prvků lidské přirozenosti; je to návrat do jejich pravé esence. Tak jako všechny základní kovy se dají přeměnit na stříbro a na zlato, tak jsou všechny síly lidské přirozenosti schopné transformace na „stříbro“ nebo „zlato“, tj. do toho, čím jsou, když se podílejí na obrazu a podobě Boha.
Ale aby se znovu staly tím, čím jsou ve své esenci, musí být podrobeny operaci sublimace. Tedy, tato operace je usmrcující pro to, co je mezi nimi nízkého a současně rozkvétající pro to, co je jejich pravá esence.
Kříž a růže, ROSE-CROSS, je symbol této operace, realizace opravdu lidského člověka. Tudíž, Císař z tarotů se vzdává čtyřech nezávislých svobod lidské přirozenosti. On je, v tomto smyslu, ukřižovaný. A jako reálný symbol prázdnoty, která je založená následkem odřeknutí, je rána - dá se říci, že Císař je ten, kdo má čtyři rány. Jsou to tyto čtyři rány, kterými je v něm dokonán projev božského obrazu a podobnost lidské přirozenosti.
Božské, v lidské přirozenosti . . . a co to božské, které ji přesahuje?
Aby se projevilo to další, je třeba mít ještě další ránu. Je třeba mít pět ran. Nuže, je to ta následující karta, „Papež“, která nás naučí arkánum projevu božského, překračujícího lidskou přirozenost, pomocí těch pěti ran.
(c) OLDM o.s.
Zde je to věcí rozvoje a použití čtvrtého duchovního smyslu, tj. hermeticko-filosofického smyslu, který následuje po rozvoji a použití mystického, gnostického a magického smyslu. Schopnost „vědět jak vědět“ je charakteristickou vlastností, podstatnou pro tento smysl. Definovali jsme to výše (druhý Dopis) jako „smysl syntézy“. Nyní můžeme pokročit a učinit to mnohem hlubším způsobem a definovat to jako „iniciační smysl“ nebo smysl pro orientaci a poznávání základních skutečností v každé oblasti.
Jak tento smysl funguje? Existuje důvod naznačit nejprve, že není totožný s tím, co se obvykle označuje jako „metafysický smysl“, protože metafysický smysl metafysiků je záliba a schopnost žít v abstraktních teoriích, obliba abstraktního, zatím co hermeticko-filosofický smysl v protikladu k tomu náleží k orientaci směrem ke konkrétnímu - duševnímu, psychickému a fysickému. Zatímco metafysický smysl pracuje s „představou Boha“, hermeticko-filosofický smysl je orientován směrem k živému Bohu - duchovní, konkrétní skutečnosti Boha. Křesťanský Otec nebeský a Pradávné dny kabalistů, to není abstraktní pojem; není to představa, ale spíše bytost.
Merafysický smysl pracuje takovým způsobem, aby vydedukoval - způsobem abstrakce - zákony skutečností a principy zákonů. Hermeticko-filosofický smysl (nebo iniciační smysl) naproti tomu vnímá přes skutečnosti bytosti duchovních hierarchií a skrze ně živoucího Boha. Pro iniciační smysl není prostor, mezi „nejvyšším Principem“ a oblastí skutečností, zalidněn „zákony“ a „principy“, ale spíše živoucími duchovními bytostmi, každá obdařená chováním, vzezřením, hlasem, způsobem řeči a jménem. Pro iniciační smysl není Archanděl Michael nějaký zákon nebo princip. Je to živoucí bytost, jejíž obličej je neviditelný, protože udělal místo tváři Boha. To je důvod, proč má jméno MI-KHA-EL, tj. „Ten, který (MI) je jako (KHA) Bůh (EL). Nikdo nemůže vydržet pohled do tváře Michaela, protože on je KHA-EL, tj. „jako k Bohu“.
Hermeticko- filosofický smysl (nebo iniciační smysl) je ten konkrétní duchovní skutečnosti. Hermetikové vysvětlují skutečnosti, nikoliv zákony získanými abstrakcí a ještě méně nikoliv principy získanými účinnou abstrakcí, ale spíše pokračováním, od abstraktních skutečností, ke konkrétnějším bytostem, aby se dospělo k tomu, co je nejkonkrétnější, to jediné existující, co je absolutně konkrétní, tj. Bůh. Protože, pro iniciační smysl je to, co je to nejreálnější a proto tedy to nejkonkrétnější. Ve skutečnosti, mezi vším co existuje, Bůh je ten jediný, kdo je absolutně reálný a konkrétní, zatímco stvořené bytosti jsou jenom relativně reálné a konkrétní a to, co my označujeme jako „konkrétní skutečnost“, je ve skutečnosti jenom abstrakcí z božské reality.
To neznamená říkat, že hermetik je neschopný abstrakce a že nutně zanedbává zákony a principy. On je lidská bytost a proto také má metafysický smysl. Jeho vlastněním jej používá jako každý, ale to co z něho dělá hermetika - ve smyslu Císaře tarotů - je hermeticko-filosofický smysl.
On je natolik hermetikem, nakolik je obdařen hermeticko-filosofickým smyslem a jeho používáním, zatímco samotný metafysický smysl by nikdy hermetika neudělal, ve vlastním smyslu toho slova.
Není to tragédie René Guénona, obdařeného rozvinutým metafysickým smyslem a přesto mu chyběl smysl hermeticko-filosofický, který stále a všude hledal hmatatelné duševno. A nakonec, unavený světem abstrakcí, hodlal najít osvobození z intelektualismu tím, že se ponořil do živlu horlivosti muslimského davu, při modlitbě v káhirské mešitě. Poslední naděje duše, žíznící po mystické zkušenosti a chřadnoucí v zajetí intelektu? Jestliže ano, ať mu boží milost udělí to, co on tak mnoho hledal.
Existuje místo zde poznamenat, že poslední orientace René Guénona, tj. směrem k víře prostších lidí, lnoucích k prostšímu náboženství, není bez důvodu. Protože hermeticko-filosofický smysl má více společného s prostou a upřímnou vírou obyčejných lidí, než má abstraktní metafysika. Pro obyčejného věřícího Bůh žije, právě tak, jako pro hermetika. Věřící se obrací k svatým a andělům; pro hermetika jsou reální. Věřící věří na zázraky; hermetik žije v přítomnosti zázraků. Věřící se modlí za živé a mrtvé; hermetik věnuje veškeré své úsilí v oblasti posvátné magie pro dobro živých a mrtvých. Věřící si váží všeho, co je tradiční; hermetik činí taktéž. Co více se dá zde říci? ... Možná to, že Císař nevděčí za svou autoritu své moci - viditelné nebo neviditelné - nad lidskými bytostmi, ale spíše, protože je zastupuje před Bohem. On má autoritu, ne protože je nadlidský, ale spíše, protože je velmi lidský, protože představuje všechno to, co je lidské. Král David byl lidštější než všichni lidé jeho doby. To je, proč byl pomazán, podle božského příkazu, prorokem Samuelem a z toho důvodu mu Všemohoucí dal slavnostní slib, že jeho trůn bude ustanoven na věky. Ten trůn, místo představitele lidstva, proto nikdy nezanikne. A je to ten, který je místem pro Císaře; je to ten, který je opravdovou autoritou..
Hermetická filosofie také má lidský ideál, o který usiluje. Její duchovní cvičení, její arkány, sledují praktický cíl uskutečnění člověka s autoritou, „otce-člověka“. Je to člověk, který je lidštější než všichni ostatní. . . člověk, hodný „trůnu Davidova“.
Lidský ideál praktického hermetismu není Nietzscheho nadčlověk, ani nadčlověk z Indie, ponořený do rozjímání o věčnosti, ani nadčlověk-hierofant Gurdjieffa, ani nadčlověk-filosof stoických a védských filosofií - ne, jeho lidský ideál je člověk, který je lidský.do takového stupně, že v sobě obsahuje a nese všechno to, co je lidské, že může být strážcem trůnu Davidova.
A Božství? Jak je zde tomu v tom, co se týká zastupování Boha?
Praktickým hermetismem je alchymie. Ideálem hermetismu je v zásadě a v podstatě alchymický ideál. To znamená říci: čím více se člověk stává opravdu lidským, tím více projevuje božský prvek v základu lidské povahy, která je „obrazem a podle podoby Boha“ (Genesis I, 26). Ideál abstrakce zve lidské bytosti se vypořádat s lidskou povahou, dehumanizovat. Naproti tomu, ideál alchymické transformace hermetismu nabízí lidským bytostem cestu k realizaci opravdu lidské povahy, která je obrazem a podobenstvím Boha. Hermetismus je re-humanizací všech prvků lidské přirozenosti; je to návrat do jejich pravé esence. Tak jako všechny základní kovy se dají přeměnit na stříbro a na zlato, tak jsou všechny síly lidské přirozenosti schopné transformace na „stříbro“ nebo „zlato“, tj. do toho, čím jsou, když se podílejí na obrazu a podobě Boha.
Ale aby se znovu staly tím, čím jsou ve své esenci, musí být podrobeny operaci sublimace. Tedy, tato operace je usmrcující pro to, co je mezi nimi nízkého a současně rozkvétající pro to, co je jejich pravá esence.
Kříž a růže, ROSE-CROSS, je symbol této operace, realizace opravdu lidského člověka. Tudíž, Císař z tarotů se vzdává čtyřech nezávislých svobod lidské přirozenosti. On je, v tomto smyslu, ukřižovaný. A jako reálný symbol prázdnoty, která je založená následkem odřeknutí, je rána - dá se říci, že Císař je ten, kdo má čtyři rány. Jsou to tyto čtyři rány, kterými je v něm dokonán projev božského obrazu a podobnost lidské přirozenosti.
Božské, v lidské přirozenosti . . . a co to božské, které ji přesahuje?
Aby se projevilo to další, je třeba mít ještě další ránu. Je třeba mít pět ran. Nuže, je to ta následující karta, „Papež“, která nás naučí arkánum projevu božského, překračujícího lidskou přirozenost, pomocí těch pěti ran.
(c) OLDM o.s.
