mihi fiat secundum tuum.
Hle, jsem služebnice Páně;
staň se mi podle tvého slova.
(Lukáš I, 38)
DOPIS III.
CÍSAŘOVNA
Drahý Neznámý příteli.
Třetí Arkánum, Císařovna, je to, které se týká posvátné magie. Nuže, jsou tři druhy magie: Magie, kde mág je nástrojem božské síly – to je posvátná magie. Magie kde sám mág je zdrojem magické činnosti – to je osobní magie. Nakonec, magie, kde mág je nástrojem elementárních sil nebo jiných, nevědomých sil – to je čarodějnictví. Učení třetí Arkány – se zřetelem ke kontextu té karty a jejího místa mezi druhou a třetí Arkánou – se vztahuje k posvátné nebo božské magii.
Veškerá magie, včetně čarodějnictví, je zavedení do praxe následujícího: že důvtip vládne hutnosti – síla, hmotě; vědomí, síle; a super vědomí nebo božskost, vědomí. To poslední vládnutí je to, které symbolizuje Císařovna. Její koruna, žezlo a štít (erb) jsou tři nástroje vykonávání této moci. Korunovaná hlava naznačuje moc božského nad vědomím; pravá ruka (z pohledu dívajícího se na kartu) která nese žezlo ukončené křížem, posazeným na zlatém glóbu, představuje moc vědomí nad silou; a levá ruka, která nese štít s orlem, naznačuje moc energie nad hmotou nebo prchavosti nad hutností.
Koruna je božským zmocněním magie. Je to jenom ta magie, korunovaná shora, která není uzurpátorská. Koruna je to, co jí poskytuje legálnost. Žezlo je magická síla. Je to díky žezlu, že není bezmocná. Štít, nesoucí orla, ukazuje cíl magické síly; je to její znak a její heslo, které zní: „Osvobození za účelem vzestoupit“. A pevný trůn, na kterém je Císařovna posazená, symbolizuje nesporné a nezadatelné místo, které patří magii v duchovním, psychickém a přirozeném životě – díky božskému oprávnění koruny, realitě její moci žezla a tomu, co ona má jako svůj cíl nebo štít. Tohle je role magie na světě.
Rozvažujme nyní důkladnějším způsobem o koruně, žezlu, štítu nebo erbu a trůnu císařovny, chápaných jako božská oprávnění moci, účelu a úlohy magie.
Koruna Císařovny se liší v první řadě od tiáry Velekněžky z druhého Arkánu v tom, že má dvě úrovně, namísto tří. Důstojnost nebo funkci, kterou naznačuje nebo uděluje, má tedy rozpětí na dvou úrovních. Gnóze má tiáru, protože má za úkol nést zjevení třemi úrovněmi, až ke „knize“ nebo tradici. Magie je korunována, protože jejím úkolem je přeměna – sublimace Přírody, jak je naznačeno na štítu nebo erbu s letícím orlem, který Císařovna drží, namísto knihy Velekněžky.
Joséphin Péladan definoval magii jako „umění přeměny – sublimace člověka“ a žádná jiná definice není nadřazená jeho (srov. Comment on devient mage, Paříž, 1892 str.135). To je přesně ten symbol – nebo cíl – magie, jestliže člověk chápe pod „sublimací člověka“ jeho lidskou povahu. Péladan měl velmi hluboké porozumění pro symbol magie: letícího orla. Všechny jeho práce nesou toho svědectví. Dohromady představují nádherný let. Směřují, jako celek a každá z nich zvlášť, k ideálu vytříbení lidské povahy. Je to, protože Péladan se opíral o symbol magie, letícího orla, proto je tomu tak. Není-li třeba mít symbol magie před svýma očima, aby člověk byl pozván „vrhnout orly svých přání do vzduchu“, protože štěstí „pozdvihnuté na hladinu ideálu, osvobozené od negativních hledisek sebe a věcí . . . je jediným vítězstvím tohoto světa“? (J.Péladan, Traité des antinomies, Paříž, 1901, str. 112). Je to stejný symbol – štít s orlem – který měl na mysli Papus, jako faktickou skutečnost, když definoval magii jako:
Použití zesílené lidské vůle k urychlení vývoje živoucích sil Přírody.
(Papus, Traité méthodique de magie pratique, Paříž, třetí vydání, str. 10)
Této definici předchází jiná
Magie je vědou lásky (tamtéž, str. 2)
Protože to je přesně „urychlený vývoj živoucích sil přírody“, který orel na štítu Císařovny představuje: „věda LÁSKY“ je žezlo Císařovny, které představuje způsob, jakým je cíl magie dosahován.
Tedy, jestliže štít znamená „co?“ a žezlo „jak?“ z magie, koruna představuje „jakým právem?“
Ačkoliv magie v našich dobách zmizela z trestních zákoníků, otázka její zákonnosti stále trvá, jako morální, teologická a také lékařská otázka. Člověk se dnes sebe ptá, tak jako v minulosti, jestli je to morálně legitimní, usilovat – aniž mluvíme o exorcismu – o výjimečnou moc, udělující nám nadvládu nad našimi bližními bytostmi; člověk se ptá sebe, jestli takové úsilí, v posledním rozboru nemá co dělat s chvástavostí a jestli je slučitelné s úlohou, kterou všichni upřímní a věřící křesťané vyhrazují boží milosti, ať už bezprostřední nebo jednající prostřednictvím strážných andělů božích svatých? A nakonec, člověk se sebe ptá, jestli takové úsilí není zdraví škodlivé a odporující lidské povaze, náboženství a metafysice, s mezemi, kam lze beztrestně dojít k Neviditelnému.
Všechny tyto pochyby a námitky jsou dobře podložené. Není tedy důvod je vyvracet, ale vědět, zda existuje magie, která je osvobozená od těchto pochyb a námitek nebo, jinými slovy, zda existuje zákonná magie, z morálního, náboženského a lékařského hlediska.
Jako východisko použijeme tato slova z Nového zákona:
Když Petr procházel všechna ta místa, přišel také k bratřím, kteří žili v Lyddě. Tam se setkal s jedním člověkem, jménem Eneáš, který byl už osm let upoután na lůžko, poněvadž byl ochrnutý. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko.“ A Eneáš hned vstal. (Skutky IX, 32-34)Zde je duchovní čin uzdravení, jehož zákonnost je nad veškerou pochybnost; z morálního hlediska, je to čin ryzí dobročinnosti; z náboženského hlediska, je to jménem Ježíše Krista a ne jménem samotného Petra, že bylo dosaženo uzdravení; z lékařského hlediska, je to dokonalé vyléčení, bez předsudku fyzického nebo duševního zdraví, kterým by byl označován léčitel. To, co zakládá nepopíratelnou zákonnost uzdravení Eneáše je, zaprvé, cíl Petrova činu: obnovit osoby, která se nemohla hýbat; zadruhé je to způsob jakým bylo uzdravení dosaženo: slovo založené na esenci Ježíše Krista; za třetí je to zdroj toho činu: „Ježíš Kristus tě uzdravuje!“
To jsou tři prvky posvátné magie, které nabízejí její zákonnost a podle kterých je lehké rozpoznat tři insignie Císařovny – korunu, žezlo a znak. Aby se předal pohyb nehybnému, je osvobozující čin představován orlem na štítu; uskutečnit uzdravení jenom mluveným slovem, je vnést do hry žezlo, s tyčícím se křížem; vykonat to ve jménu Ježíše Krista, znamená mít hlavu korunovanou božstvím.
Ale, člověk může namítnout, uzdravení Eneáše nemá nic společného s magií. Je to zázrak, tj. čin Boha a člověk zde není nic.
Byl tedy tam apoštol Petr zbytečně? Kdyby to byla pravda, proč by tedy on šel za Eneášem? Proč není božský čin uzdravení proveden přímo, bez Petra jako prostředníka?
Ne, Petr zde, kvůli něčemu, byl. Jeho přítomnost a jeho hlas byly nutné, aby k uzdravení mohlo dojít. Proč?
Tento problém si zasluhuje hlubokou úvahu, protože zahrnuje ústřední tajemství křesťanského náboženství, to o Vtělení - Inkarnaci. Vskutku, proč se musí Logos (slovo) syn Otce, vtělit a stát se Boho-člověkem, aby se vykonala nejvyšší práce boží magie – práce Vykoupení?
Aby se pokořil? Ale, protože je Bůh, on je pokora sama. Aby se účastnil lidského osudu: lidského zrození, života a smrti? Ale Bůh, který je láskou sdílenou se podílí a bude se vždy podílet na lidském osudu – on mrzne se všemi těmi, kterým je zima, trpí s těmi, kteří trpí a snáší agonii se všemi těmi, kteří umírají. – Víte, že v klášterech na Blízkém východě, v dobách, kdy srdce pořád ještě bila na základu boží přítomnosti, bylo vyslovování těchto slov vyučováno jako zázračný lék pro všechna strádání a každé utrpení: „Sláva tvému dlouhému utrpení, Pane!“
Ne, účinek Vykoupení, jsoucí ten z lásky, si vyžaduje dokonalé spojení v lásce dvou vůlí, odlišných a svobodných – lidské vůle a božské vůle. Tajemství Boho-člověka je klíčem k božské magii a je základní podmínkou účinku Vykoupení, což je působení božské magie, srovnatelné jenom tomu při stvoření světa.
Tedy, zázraky si vyžadují dvě spojené vůle! Nejsou projevem všemocné vůle nařizující, ale náleží nové síle, která se zrodí, kdykoliv existuje jednota mezi boží vůlí a lidskou vůlí. Proto tedy tam Petr byl určitě kvůli něčemu, při uzdravení Eneáše v Lyddě. Božská vůle potřebovala jeho vůli, aby dala zrod síle, která zdvihla ochrnutého Eneáše z jeho lůžka. Takový čin, kdy vzájemně existuje soulad božské a lidské vůle, je přesně to, co míníme pod „posvátnou magií“ nebo „božskou magií“.
Mělo by se mluvit o „magii“, když je to případ zázraku? Ano, protože existuje mág a spoluúčast jeho vůle je podstatná pro uskutečnění zázraku. Petr přichází k Eneášovi a je to on, kdo vysloví ta slova, která způsobí uzdravení. Spoluúčast Petra je nesporná – on byl tam jako lidský mág. Následkem toho je použití slova „magie“ zcela oprávněné, při nejmenším, pokud se „magií“ rozumí ta moc, neviditelného a duchovního, nad viditelným a hmotným.
Ale to nebyla „personální magie“; spíše to byla „božská magie“, které uzdravení Eneáše náleželo. Protože Petr by nemohl udělat nic, kdyby nebyla jeho vůle spojená s božskou vůlí. On si toho byl plně vědom a to je, proč on říká Eneášovi „Ježíš Kristus tě uzdravuje“. To znamená, že říká, „Ježíš Kristus tě opravdu chce uzdravit. Ježíš Kristus mne k tobě poslal, abych mohl udělat to, co mi on řekl. Pokud se mne týká, já jsem dvojnásobně šťastný, že jsem mohl v jednom a tom samém čase posloužit svému Pánu a uzdravit tebe, můj drahý bratře Eneáši“.
Zde leží význam té dvouvrstvé koruny, kterou nese Císařovna. Umožňuje to, být „dvojnásobně šťastný“, sloužením tomu, co je nahoře a tomu, co je dole. Protože koruna, právě tak, jako tiára, představují moc služby. Je to služba, poskytovaná tomu, co je nahoře a služba, poskytovaná tomu, co je dole, což představuje zákonnost posvátné magie.
Mág, v posvátné magii, hraje úlohu posledního článku magického řetězu, který sestupuje seshora, tj. aby sloužil jako pozemský bod kontaktu a bod koncentrace, pro předpokládanou operaci, chtěnou a uváděnou v činnost shora. Vskutku, když člověk je tímto posledním článkem, nese korunu zákonné magie. A řekněme to ještě jednou, veškerá magie, která není korunována tímto způsobem, je tedy nezákonná.
Je tedy zákonné cvičení posvátné magie rezervováno výhradně pro kněžství?
Na to já odpovídám další otázkou: Je láska k Bohu a k bližnímu rezervována výhradně pro kněžství? Posvátná magie je mocí lásky, zrozené ze spojení lásky božské vůle a lidské vůle. Nuže, Monsieur Filip z Lyonu nebyl ani kněz, ani doktor, ale uzdravoval nemocné lidi duchovní silou, která, jak on říkal, nebyla od něho, ale „od toho Přítele nahoře“.
Kněžství zahrnuje početné divotvůrce – sv. Jiří, sv. Mikuláš a sv. Patrik – což je dostatečné, aby nás to přesvědčilo, že posvátná magie je opravdu mezi díly kněžství. Jak by tomu mohlo být jinak, jestliže správa svátostí – těchto všeobecných činností posvátné magie – představuje nejdůležitější zodpovědnost duchovenstva a že jednotlivé činnosti, „rozhodnuté nahoře“, jsou svěřovány především těm, kteří žijí v atmosféře všeobecných svátostí? Což není přirozené, že ten, kdo se každodenně podílí na tajemství změny podstaty (transsubstanciace) je na prvním místě povoláván k posvátné magii?
Život a dílo svatého kněze z Arsu nenechává žádné pochybnosti na tom, že ta odpověď je souhlasná. Život a dílo svatého kněze z Arsu nám ukazuje tu vznešenost a nádheru individuální posvátné magie – nade všeobecné svátosti – která se je schopná projevit v životě a díle prostého venkovského faráře.
Ale na druhé straně, život a dílo Monsieur Filipa z Lyonu nám ukazuje vznešenost a nádheru individuální posvátné magie – bez všeobecných svátostí – která je schopná se projevit v životě a díle laika, narozeného a vyrostlého na venkově!
Láska je aktivní, ať existuje kdekoliv. Je to povolanost každého. Není to výsada nikoho.
Tudíž, z předchozího je jasné, že gnóze, způsobená mystickou zkušeností, musí předcházet posvátné magii. To je význam koruny, kterou Císařovna má na sobě. Posvátná magie je dílem mysticizmu a gnóze.
Kdyby tomu tak nebylo, magie by byla uvedení do praxe okultní teorie. To se týká jenom osobní nebo uzurpátorské magie. Posvátná nebo božská magie je uvedení do praxe mystického zjevení. Pán zjevil Petrovi to, co má udělat – uvnitř a navenek – aby uzdravil Eneáše v Lyddě. Je to zde, kde je dán pořádek věcí posvátné magie: zaprvé, skutečný kontakt s božstvím (mysticismus) poté, převzít tento kontakt do vědomí (gnóze) a nakonec, uvedení do provozu nebo uskutečnění toho, co mystické zjevení uvedlo ve známost, že to je ten úkol k vykonání a metoda k následování.
Osobní nebo uzurpátorská magie sleduje, v protikladu k tomu, opačný pořádek. Zde je to samotný mág, kdo studuje okultní teorii a rozhoduje, kdy a jak ji uvede do praxe. Když to učiní tak, že následuje rady, kterou mu dal mistr magie, někdo, kdo experimentoval v magii více než on sám, ten princip zůstává stejný. Je to vždycky lidská osobnost, která rozhoduje o tom, „co“ a „jak“. Takto říká Papus:
To, co rozlišuje magii od okultních věd obecně, je to, že první je praktická věda, zatímco to druhé je především teoretické. Ale chtít provádět magii, bez znalostí okultismu, je jako chtít řídit lokomotivu, aniž bychom prošli speciálním teoretickým školením. Dají se představit výsledky (str.4). Magie je praktická věda, vyžadující předchozí teoretické znalosti, tak, jako u všech praktických věd (str.5)a nakonec:
Magie, považovaná za vědu aplikační, omezuje svou činnost téměř výlučně na rozvoj vztahů, existujících mezi člověkem a přírodou. Studie vztahů, existujících mezi člověkem a vyšší úrovní, úrovní božskou, ve všech jejich variantách, se vztahuje spíše k theurgii než k magii (str. 142). (Papus, Traité méthodique de magie pratique, Paříž, 3. vydání, str. 4-5, 142).Zde je zcela příznačná definice, která nenechává si ničeho více přát z toho, co jsme označili za „svévolnou“ nebo „osobní magii“. Magie tohoto druhu nezahrnuje to, co je vyšší než člověk: božskou úroveň. Zde člověk je jediným pánem – tak, jako je jinde, ve všech praktických vědách.
Jako všeobecné pravidlo, hlavním vedoucím při každé činnosti je lidská vůle; způsob činnosti, použitý nástroj, je astrální a naturální fluidum a cíl dosažení je realizace (zpravidla na fyzické rovině) prováděné operace. (Papus, La science des mages, Paříž, 1974, str. 69) [Ale] . . . pokud jde o obřadní magii a naturalismus, můžeme je jenom odsoudit, jak pro jejich neužitečnost, tak pro hrozivá nebezpečí, která obsahují a pro stav duše, který předpokládají . . . Vskutku, zde se chápe, pod tímto posledním označením (obřadní magie) operaci, kde lidská vůle a rozum SAMOTNÉ jsou aktivní, bez božské součinnosti. (Papus, Traité élémentaire de science occulte, Paříž, 1888 str. 430-431)
„Hrozivá nebezpečí“ svévolné nebo osobní magie byla popsána všemi, kteří s tím měli přímou nebo nepřímou zkušenost. Henry Cornelius Agrippa (De Occulta Philosophia, díl III.) Eliphas Lévi (Transcendental Magic. Its Doctrine and Ritual – Transcendentální magie. Její teorie a rituál) a Papus to řekli dostatečně, aby dokázali, že svévolná nebo osobní magie je nejnebezpečnější.
Pro posvátnou nebo božskou magii člověk riskuje jenom to, že je neúčinná, kvůli nějaké chybě – což může být skličující – ale neobsahuje žádné nebezpečí.
Než zde skončíme s nebezpečími zkažené magie, rád bych zde připojil to, co zpracoval Jean Herbert ve svém úvodu k francouzskému vydání díla Artura Avalona, Hadí síla (Serpent Power) kde staví čtenáře na stráž proti pokušením, zkoušet cvičení tantrické metody a vyvolávaní „hadí síly“ (kundalini) zdvíhajíc ji až k hlavě, k středisku sahasrara (koruna):
Ten, kdo se o tohle pokouší, aniž by byl řízen spolehlivým mistrem – což je téměř určitě nemožné na Západě – se nalezne v situaci zcela obdobné jako dítě, kterému člověk dovolí si hrát se všemi léky z celé lékárny, nebo jako jít s rozsvícenou svíčkou do továrny na ohňostrojové rakety. Nevyléčitelné srdeční problémy, pomalá záhuba míchy, sexuální poruchy a šílenství čekají na ty, kteří to riskují. (Artur Avalon, La puissance du serpent; přel. J. Herbert, Lyon, 1959, Úvod).Zde je kytice, z „květů neštěstí“, která se nabízí začátečníkovi, bez nějakého učitele guru, nebo s nedůvěryhodným guru!
Vraťme se k posvátné magii. Když jsme charakterizovali její „korunu“ nebo božskou zákonnost, měli bychom nyní uvažovat o jejím „žezle“ nebo moci.
Žezlo Císařovny se skládá ze třech částí: kříže, glóbu a tyče, ukončené malou miskou nebo cibulkou. Tyč je užší dole, pod tím, kde ji Císařovna drží, než nahoře, kde podepírá glóbus, s tyčícím se křížem. Glóbus je rozdělen vedví pásem nebo „rovníkovým pruhem“. Takže se dá říci, že je tvořen ze dvou pohárů, jedním obráceným, podpírajícím kříž a obráceným dolů nebo „pod“ druhý, obráceným vzhůru a podepíraným tyčí, který je otevřen směrem „vzhůru“.
Možná, že řeknete: ale, tohle je Svatý grál, to je ta mystická Eucharistie, o které mluvíte!
Ano, přesně to má co dělat se Svatým grálem nebo s mystickou Eucharistií. Protože je to tam a jenom tam, kde moc posvátné magie přebývá. Tato moc je, v posledním rozboru, ta s dvojitou upřímností – božskou a lidskou – spojena v lidském slově nebo činu. Protože ani jedno slovo nebo čin není opravdu upřímný, když je jenom mozkově intelektuální, a když je jenom intelektuální, potom to není tok životodárné krve. Čím více upřímnosti je v lidském slově nebo činu, tím více je té životodárné esence krve. Když se to stane – a andělé padají shůry a klaní se, když se to přihodí – že lidské přání je ve shodě s božským, Svatá krev je potom spojená s životodárnou esencí krve lidské a opakuje se tajemství Boho-člověka a také zázračná moc Boho-člověka se znovu opakuje. Zde je ta moc posvátné magie – nebo její žezlo.
Drahý Neznámý příteli, nemysli si, že jsem jen zkombinoval tyto věci intelektuálně, po přečtení knih o Svatém grálu a pojednání z mystické teologie o svátosti eucharistie. Ne, já bych nikdy nepsal o tajemství krve jako o zdroji posvátné magie – dokonce i kdybych „znal“ tyto věci – kdybych nenavštívil a mnohokrát se nevrátil do kaple Svaté krve v Brugách. Zde jsem zažil vzrušující zkušenost reálnosti Svaté krve Boho-člověka. Je to tato zkušenost, s omlazujícím účinkem na duši – co to říkám!? – nejenom omlazujícím duši, ale dokonce ji pozdvíhající, ve smyslu uzdravení Eneáše svatým Petrem: „Vstaň a ustel své lůžko!“ – je to tato zkušenost, jak říkám, která mi odhalila tajemství Svaté krve a zdroj moci posvátné magie. Nenechte, aby osobní povaha toho, co píši, vám to zatemňovala. Jsem anonymní autor a takovým zůstanu, abych mohl být upřímnější a přímější, než je obyčejně autorovi dovoleno.
Cíl posvátné magie, jak jsem řekl, je představován štítem, který Císařovna drží namísto knihy, kterou drží Velekněžka. Posvátná gnóze má za svůj cíl sdělitelné vyjádření (nebo „knihu“) mystického zjevení, zatímco cílem posvátné magie je osvobozující čin, tj. obnova svobody pro ty bytosti, které ji částečně nebo úplně ztratily. Orel v letu, namalovaný na štítu, označuje tento symbol posvátné magie, který může být formulován takto: „Dejte svobodu tomu, kdo je zotročený.“ A to zahrnuje všechna díla, zmíněná Lukášem:
Ježíš uzdravil mnoho lidí z nemocí, utrpení a z moci zlých duchů a mnohým slepým daroval zrak. Odpověděl jim: Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. (Lukáš VII, 21-22)To je cílem posvátné magie. Není to nic jiného než poskytnout svobodu vidět, slyšet, chodit, žít, následovat nějaký ideál a být opravdu sebou – tj. dávat zrak slepým, sluch hluchým, schopnost chodit chromým, život mrtvým, dobré zprávy nebo ideály chudým a svobodnou vůli těm, kteří jsou posedlí zlými duchy. Nikdy neoprávněně nezasahuje do svobody, jejíž obnova je jejím jediným cílem.
Je to víc, než jenom prosté a jednoduché uzdravování, co je předmětem posvátné magie, zde je zahrnuto osvobození ze zajetí pochybností, strachu, nenávisti, lhostejnosti a zoufalství. Ti „zlí duchové“, kteří člověka zbavují jeho svobody, vůbec nejsou žádné bytosti takzvaných „mocností zla“ nebo „hříšných mocností“. Ani Satan, ani Belial, ani Lucifer, ani Mefistofeles, nikdy nezbavili nikoho jeho svobody. Pokušení, to je jejich jediná zbraň a to předpokládá.svobodu toho, kdo je pokoušen. Ale posedlost „zlým duchem“ nemá nic společného s pokušením. Je to pravidelně ta samá věc, jako u Frakensteinovy příšery. „Démoni“ nebo „zlí duchové“ z Nového zákona jsou dnes v psychoterapii nazýváni „neurózy posedlosti“, „neurózy strachu“, „utkvělé představy“ atd. Byly objeveny současnými psychiatry a jsou uznávány jako skutečné, tj. jako „parazitické psychické organizmy“, nezávislé na vědomé lidské vůli a inklinující si ji zotročit.
Ale ďábel zde není bez významu – ačkoliv ne ve smyslu přímé účasti. On dodržuje zákon – který chrání lidskou svobodu a je nedotknutelnou dohodou mezi mocnostmi na „pravici“ a těmi na „levici“ – a nikdy ji neporuší, jak to vystupuje v příkladu příběhu Joba. Člověk se nemusí obávat ďábla, ale spíše zvrácených sklonů v sobě! Ale tyto zvrácené lidské sklony nás mohou zbavit naší svobody a zotročit nás. A co je horšího, mohou využít naší představivosti a tvořivých schopností a přivést nás k výtvorům, které se mohou stát metlou lidstva. Atomová bomba a vodíková bomba jsou toho křiklavými příklady.
Člověk s možnou zvráceností své zdeformované představivosti je mnohem nebezpečnější než ďábel a jeho roty. Protože člověk není vázán dohodou, uzavřenou mezi nebem a peklem; může jít za hranice zákona a zplodit libovolně zlovolné síly, jejichž povaha a činnost jsou mimo rámec zákona . . . takoví byli Molochové a ostatní „bozi“ Kanaánu, Fénicie, Kartága, starověkého Mexika a ostatních zemí, kteří si vynucovali lidské oběti. Člověk se musí střežit před obviňováním bytostí z mocností zla na jejich úkor, že hrály roli Molochů, vždyť to byly jenom výtvory zvrácené kolektivní lidské vůle a představivosti.. To jsou egregory (ohavnosti) zplozené kolektivní zvráceností, právě tak, jako existují „démoni“ a „zlí duchové“, zplozené jednotlivci. Ale, už jsme toho řekli dost o démonech; o problému „zlých duchů“ bude pojednáno podrobnějším a hlubším způsobem v patnáctém Dopise, věnovanému Arkánu XV.
Trůn, na kterém je Císařovna posazena, představuje, jak jsme řekli, úlohu posvátné magie ve světě. Je to její místo ve světě a v dějinách světa; je to, nakonec, její základ. Jinými slovy, je to něco, co ji doprovází, vyžaduje a je vždy připraveno ji přijmout. Co je to?
Se zřetelem k osvobozující funkci posvátné magie, je to všechno, co je zbaveno svobody a je vázáno nezbytnou potřebou. Pokud se toho týká, svatý Pavel říká:
Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha, jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Římanům VIII, 19-23)Jsou to tedy nerostné, rostlinné, zvířecí a lidské oblasti přírody – jedním slovem, příroda, ve své úplnosti – která představuje okruh působnosti posvátné magie. Důvod pro existenci posvátné magie pochází z Pádu a z celé oblasti Pádu – zahrnující pád přírody, pád člověka a pád hierarchií. To jsou bytosti, které k tomu patří, které doufají „s dychtivou touhou“, že budou „osvobozeny od otroctví zániku a získají nádhernou svobodu dětí Božích“.
Jak posvátná magie pracuje k tomuto zakončení? Jak, například, osvobozuje člověka?
Trůn Císařovny má opěradlo. To silně připomíná dvě křídla tak, že někteří vykladači tarotů vidí Císařovnu jako okřídlenou. Avšak jiní vidí pouze opěradlo. Vzhledem k souvislostem té karty, významu erbu s orlem, žezla s tyčícím se křížem a dvouvrstvé koruně, nemohlo by se zde vidět to opěradlo ve tvaru dvou zkamenělých a strnulých křídel, která ale kdysi byla pravými křídly a která jimi opět mohou být?
Pokud se přijme tento výklad, nejenom, že to smíří ty dvě zdánlivě si odporující otázky, ale také to souhlasí se vším, co nás ta karta učí o sféře, cíli, moci a legálnosti posvátné magie.Dát pohyb zkamenělým křídlům . . . což to není ve shodě s osvobozujícím posláním posvátné magie a se slovy svatého Pavla?
Ať už to může být cokoliv, tento výklad zahrnuje odpověď na otázku, pokud jde o konkrétní způsob osvobozujícího působení posvátné magie. Je to ve všech směrech v protikladu k působení omezenosti, falešné nebo osobní magie. Staví se do protikladu k působení hypnózy – probuzením svobodné vůle; a k sugesci – osvobozením od posedlosti fixními představami a od psychopatologických komplexů. Staví se do protikladu k vyvolávání černokněžnické nekromantie – výstupu k zesnulým, následkem síly lásky; a k prostředkům nátlaku, používaných obřadnou magií s ohledem na primitivní bytosti (skřítky, vodní víly, vzdušné víly sylfidy a salamandry) – získání jejich důvěry a přátelství odpovídajícími úkony. Stojí proti postupům profesionální kabaly, která má za cíl podmanit si „zlé duchy“ (ve smyslu padlých mocností) – jejich přeměnu na sluhy, skrze jejich vlastní smlouvu, vzdorováním zvláštním pokušením každého z nich. Protože oni také čekají „na zjevení synů Božích“ a toto zjevení pro ně znamená, v první řadě, nepřístupnost k jejich pokušením. Vzdoruj ďáblu a ďábel bude tvým přítelem. Ďábel není ateista, on nepochybuje o Bohu. Víra, která mu chybí, je víra v člověka. A konání posvátné magie, s ohledem na takového ďábla, je to, co obnovuje jeho víru v člověka. Účelem Jobových zkoušek nebylo rozptýlit pochybnosti o Bohu, ale spíše ty o ďáblu. Tyto pochybnosti, najednou rozptýlené, kdo to tedy potom byl, kdo usiloa dval o to, dát Jobovi všechno, co ztratil, jestliže ne ta samá bytost, která ho původně o všechno připravila? Jobův nepřítel se stal jeho dobrovolným služebníkem „dobrovolný služebník“ znamená říci přítel. Nakonec, posvátná magie vzdoruje fluidové transfůzi magnetizmu – praxi přebírat na sebe nemoci a vady jiných, podle nařízení svatého Pavla:
Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.Je to tímto způsobem, jakým svatí provozují posvátnou magii. Oni nepromítají své síly, svou vitalitu nebo svá fluida do někoho jiného, ale naopak spíše berou od něho to, co je v něm nezdravého. Sv. Lidvina např., která nikdy neopustila své lůžko nebo svůj pokoj, po mnoho dlouhých let, byla jednou silně cítit alkoholem. V té samé době byla prováděna léčba alkoholika v městě (Schiedam) kde ona žila.
(Galatským VI, 2)
Když jsme pokročili v tomto seznamu protikladů, nemám v úmyslu posuzovat a ještě méně odsuzovat – hypnózu, magnetismus, sugesci, veškeré vyvolávání, obřadnou magii, zabývání se přírodou a profesionální kabalu, usilující o podrobení „zlých duchů“ Jediným cílem je zde si ujasnit to, co odlišuje posvátnou magii od těchto praktik. Ty mohou také sloužit dobru. Ale posvátná magie nemůže dělat nic jiného než sloužit dobru.
Existují také nějaké zaklínací knihy posvátné magie? Ano, jestliže se zaklínacími knihami rozumí arzenál zbraní nebo nástrojů, které člověk používá. Tento arzenál se skládá z návodů, pohybů a symbolů, napodobovaných těmito pohyby. Ale člověk je nesmí vybírat libovolně. Výběr musí být vyhrazen, buď podle hluboké znalosti, potvrzené zjevením, nebo jinak přímému zjevení, potvrzenému následně znalostí zkušenosti.
Pokud se týče arzenálu návodů, je přístupný téměř úplně každému. Protože základním zdrojem návodů posvátné magie je Písmo svaté, bible, skládající se ze Starého a Nového zákona. Evangelium Svatého Jana zde zaujímá významné místo, protože se skládá téměř úplně z magických návodů. Potom přichází tři další evangelia a Apokalypsa (Kniha zjevení). Také se dají najít magické předpisy v Epištolách a ve Skutcích apoštolů.
Pokud jde o Starý zákon, dají se najít především v Žalmech, v knize Genesis (Bereshith) Ezechielovi a v ostatních prorocích. Také existují magické návody v liturgických rituálech církve a ve psané nebo ústní tradici, která vede zpět ke svatým a velkým mystikům. Rovněž text Smaragdové desky patří k arzenálu návodů posvátné magie.
Pokud jde o „tichou“ část (tj. pohyby a symboly, napodobované pohyby) posvátné magie, jejich výběr musí být stejným způsobem buď potvrzen zjevením nebo jím naznačen. Skládají se zpravidla z rituálních pohybů, používaných tradiční Církví (římská nebo řecká pravoslavná) a pohybů, opakujících určitý počet geometrických symbolů. Tak je nutné někdy klečet, někdy stát vzpřímeně, někdy se vrhnout na zem; někdy je nutné učinit gesto žehnání, někdy ochrany nebo propuštění atd.
Tato pravidla a gesta nejsou tajná, ale člověk by se jim neměl zpronevěřovat. „Zpronevěřit se“ neznamená je rozhlašovat, uvést je ve známost jiným; člověk se nezpronevěřuje magické formuli, která je známá téměř každému, pouze skutečností, že ji uvede ve známost jiným. Člověk se jí ale zpronevěří, když ji vykoření z jejího správného, posvátného základu a z posvátného kontextu magického úkonu, ke kterému patří a když jej snese dolů, na nižší úroveň, tj. když ji zneužije. Je to stejné, jako s předpisy, podle kterých působí posvěcení při mši. Každý je zná, ale ony účinkují jenom tehdy, jsou-li vyslovovány v posvátném kontextu mše, osobou, která je jediná legitimně oprávněná to činit. Není to tajemství, které umožňuje jejich činnost, je to ten kontext, je to niveau té činnosti a je to legitimita obsluhujícího nebo celebrujícího kněze. Proto tedy se člověk nezpronevěřuje předpisům posvěcení tím, že je tiskne v misálech. Ale člověk by se jim určitě zpronevěřil, kdyby je používal jako laik, v nějaké libovolně improvizované nebo vymyšlené „mši“.
Mystérium je chráněno jiným způsobem než tajemství. Jeho ochrana je v jeho světle, zatím co ochrana tajemství je v jeho temnotě. Pokud jde o arkánum, které je na prostředním stupni mezi mystériem a tajemstvím, je to přítmí, které je chrání. Protože ono se odkrývá a skrývá současně, prostřednictvím symbolismu. Symbolismus je soumrakem pro arkány. Tudíž, arkány tarotů jsou předpisy, poskytované viditelně každému. V minulosti to byla zábava pro tisíce lidí, byly používány stovkami lidí pro věštění budoucnosti, pár s nimi zakusilo závažný výsledek. Court de Gebelin byl jimi ohromen; Eliphas Lévi byl jimi fascinován; Papus byl jimi inspirován; jiní se jim věnovali a stali se podrobení podivné a téměř neodolatelné přitažlivosti tarotů. Oni je studovali, přemýšleli o nich a vysvětlovali je, vykládali je a byli podněcováni, inspirováni a osvětleni „čímsi“ v tarotech, co se současně odhaluje a skrývá, v přítmí jejich symbolů. A pro nás? Kde stojíme my, pokud se týče tarotů? Budeme o tom mít spolehlivou vědomost po dvacátém prvním Dopisu, věnovanému Menšímu arkánu tarotů.
Trůn, na kterém je císařovna posazená, představuje to druhé HÉ z Tetragrammatonu posvátné magie, tj. její projevenou celistvost; její koruna odpovídá YOD, žezlo prvnímu HÉ a erb tomu VAU, z Tetragrammatonu. To je, proč jsme definovali trůn, jako „postavení posvátné magie ve světě a v dějinách“. Dá se rovněž říci, že to je fenomén celé posvátné magie tak, jak se projevil, jak se projevuje a jak se bude projevovat v dějinách lidstva. Je to historický soubor, který odhaluje svou duši a ducha. „Souborem“ míním to, co vytváří možnost přímého působení ve světě skutečností. Takto, arzenál nebo zásoba magických předpisů a pohybů, které člověk používá při praktických cvičeních posvátné magie je součástí jejího souboru. Rituály jejích obecných úkonů, určené aby sloužily celému lidstvu a překračující prostor a čas, tj. sedm svátostí všeobecné církve, pokud jsou rituály, jsou rovněž součástí jejího souboru. A potom ty, mající poslání nebo schopnost navěky zachovat tradici posvátné magie, jsou stejně tak její částí. Tento soubor je jako strom, který má určitý počet větví, nesoucích mnoho listů, ale jehož kořeny jsou v nebi a vrcholek obrácen dolů. Má jen jeden kmen a mízu, která živí a oživuje všechny větve s jejich nespočetnými listy.
Je to strom Sephiroth z kabaly? Nebo spíše Strom poznání dobra a zla? Nebo, naopak, Strom života?
Ovoce Stromu poznání dobra a zla mělo trojí účinek: lopotu, utrpení a smrt. Lopota nebo práce zaujala místo mystického spojení s Bohem, kteréžto spojení (bez úsilí) je učením prvého Arkána tarotů, Kejklíře. Utrpení nahradilo přímo zrcadlené zjevení gnóze, jehož přímé zjevení je učení druhého Arkána tarotů, Velekněžky. A smrt vstoupila do sféry života nebo tvořivé, posvátné magie, což je učení třetího Arkána tarotů, Císařovny. Protože posvátná magie je tím životem, který byl před Pádem. Gnóze Druhého arkána je to vědomí, které bylo před Pádem. A mystická spontánnost Prvního arkána je ten vztah mezi člověkem a Bohem, který byl před Pádem. Tato prvotní spontánnost dala podnět a směr vývoji a rozvoji lidské bytosti. Nebyl to boj o život, popsaný před stoletím Charlesem Darwinem, který byl základním řídícím podnětem, směrem k ideálu nebo cíl evoluce před Pádem, ale spíše tento stav bytí, který dnes označujeme termínem „mystická jednota“. Princip boje nebo námahy (úsilí) se pouze dostal do hry po Pádu. Podobně, utrpení nehrálo roli probouzení vědomí před dobou Pádu; tato role byla tenkrát vyhrazena pro přímo zrcadlené zjevení nebo gnózi. Ani smrt tenkrát nehrála roli osvobozujícího vědomí, ničením tvarů, které ji obklopovaly, jako ji hraje od Pádu. Namísto ničení tvarů se odehrávala jejich neustálá transformace. To bylo ovládáno ustavičnou činností života, působícího na metamorfózu tvarů, v souladu se změnami vědomí, které je používalo. Tato ustavičně osvobozující a tvořivá činnost života byla – a pořád je – funkcí posvátné nebo božské magie. A je to tato transformující funkce, v protikladu k ničivé funkci smrti, kterou Mojžíšova Genesis označuje jako symbol Stromu života.
Protože Pád změnil osud lidstva – tak, že mystické spojení bylo nahrazeno bojem nebo námahou, gnóze utrpením a posvátná magie smrtí. To je, proč formulace, oznamující „dobrou zprávu“, že účinky Pádu mohou být překonány a že cesta lidského vývoje se může vrátit k té mystické jednotě, namísto boje, že okamžitě zrcadlené zjevení gnóze může nahradit učení o pravdě skrze utrpení a že posvátná magie nebo transformace života, může zaujmout místo ničivé smrti – to je proč říkám, že tato formulace má následující znění:
JÁ JSEM TA CESTA, PRAVDA I ŽIVOT. (Jan XIV, 6)
Tato formulace je současně shrnutím prvních tří Arkán tarotů, tj. arkánum pravé cesty nebo mystické spontánnosti, arkánum zjevené pravdy nebo gnóze a arkánum přeměny života nebo posvátná magie.
Posvátná magie je tedy Strom života, nepřístupný svévolné ztřeštěnosti, ale projevující se v celých dějinách lidstva činností těch, kteří vědí jak říci, „Ecce ancilla Domini, mihi fiat secundum verbum tuum“ (srov. Lukáš i, 38: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“) nebo spíše, „Ecce servus Domini, faciam secundum verbum tlum“. („Hle, služebník Páně, učiním podle tvého slova“). Projevuje se to v lidských dějinách jako zázrak, totiž, že lidský nad-biologický život pokračuje, ze století do století, z tisíciletí do tisíciletí a jeho zdroj nevysychá; že posvátný oheň nad oltáři srdcí a nad oltáři z kamene nevyhasíná, ze století do století, z tisíciletí do tisíciletí; že dobro, pravda a krása neztrácí svou přitažlivost, ze století do století; že, navzdory všemu, existuje ve světě víra, naděje a láska, že existují svatí, mudrci, géniové, dobrodinci a léčitelé; že ryzí myšlení, poezie, hudba a modlitba nejsou pohlceny prázdnotou; že existuje tento univerzální zázrak lidských dějin; a že existuje zázračnost. Ano zázračnost skutečně existuje, protože život je jenom řada zázraků, pokud pod „zázrakem“ rozumíme nikoliv nedostatek příčiny (tj., že by to nebylo způsobeno někým nebo něčím – což by spíše byla koncepce „čisté náhody“) ale spíše viditelný účinek neviditelné příčiny, nebo účinek na nižší úrovni, vzhledem k příčině vyšší úrovně.
Nepochopitelnost vůbec není rozlišovací vlastností zázraku; naopak, zázrak je často zásadně mnohem pochopitelnější než tak zvaný „přirozený“ a „vysvětlený“ jev. Je to, například, mnohem pochopitelnější, že Tereza Neumannová, v Bavorsku, žila po desetisletí bez jakékoliv jiné potravy než hostie – se zřetelem na skutečnost, že hmota je jenom zhuštěná energie a energie je jenom „zhuštěné“ vědomí – než „dobře vysvětlitelná“ skutečnost jediné buňky, která, když se rozmnožuje dělením, vytváří zcela rozdílné buňky pro mozek, svaly, kosti, vlasy atd., které se seskupují takovým způsobem, že výsledkem je úplný lidský nebo zvířecí organismus. Když mi někdo řekne, že to všechno je vysvětleno dědičností, že takové jsou ty „geny“, obsažené v první buňce, že výsledkem je takový organismus, potom souhlasně přikývnu, ale jsem úplně oklamaný.
Strom života je zdrojem zázraků plození, přetváření, omlazování, uzdravování a osvobození. Vědomá spoluúčast s tím, ad perpetranda miracula rei unius, jak to vyjadřuje Smaragdová deska, je „velké dílo“ posvátné magie.
Člověk může pochopit myšlenku „velkého díla“, když to porovná s ideálem moderní exaktní vědy. Pro představu vědy je to síla, reálná technická síla a intelektuální technická síla. Intelektuálním hlediskem vědeckého ideálu je zredukovat mnohost jevů na omezený počet zákonů a potom tyto redukovat na jediné jednoduché pravidlo. Je to věcí, v té poslední analýze, mechanizování intelektu takovým způsobem, že on vypočítává svět, namísto toho, aby jej pochopil. Tak se dá získat intelektuální technická síla.
Praktický aspekt vědeckého ideálu se projevuje v pokroku moderní vědy, od osmnáctého století, do dnešní doby. Jeho základními stupni je objevení a uvedení do služeb lidstva, postupně, páry, elektřiny a atomové energie. Ale jakkoliv se zdají být rozlišné, tyto objevy jsou založeny na jediném principu, totiž principu rozložení hmoty, kterým je energie uvolňována, aby byla znovu získána člověkem tak, aby se dala do jeho služeb. Je tomu tak, u malých, pravidelných výbuchů benzinu, které vyrábí energii pro pohon auta. A je tomu tak, při rozbíjení atomů, prostřednictvím bombardování neutrony, které vyrábějí atomovou energii. Zda se jedná o hmotu uhlí, benzinu nebo atomů vodíku, není důležité; pořád je to případ výroby energie, jako následek rozložení hmoty. Protože praktické hledisko vědeckého ideálu je ovládnutí přírody pomocí uvedení do hry principu destrukce nebo smrti.
Představ si, drahý Neznámý příteli, úsilí a objevy v opačném směru, ve směru konstrukce nebo života. Představ si, ne nějakou explozi, ale spíše konstruktivní rozkvět „atomové bomby“. Není příliš obtížné si to představit, protože každý malý žalud je takovou „konstruktivní bombou“ a dub je jenom viditelným výsledkem té pomalé „exploze“ – nebo rozkvětu – této „bomby“. Představ si to a budeš mít ideál velkého díla nebo ideu Stromu života. Samotná představa stromu zahrnuje negaci technického a mechanického prvku. Je to živoucí syntéza nebeského světla a živlů země. Nejenže to je syntéza nebe a země, ale neustále se syntetizuje to, co sestupuje seshora, s tím, co vystupuje zespoda.
Tedy, ideál hermetismu je v protikladu k ideálu vědy. Namísto usilování o ovládnutí sil přírody, pomocí rozbití hmoty, hermetismus usiluje o vědomé spolupůsobení s konstruktivními silami světa, na základě spojenectví a srdečného styku s nimi. Věda chce donutit přírodu poslouchat vůli člověka, takovou, jaká je. Hermetismus – nebo filosofie posvátné magie – naproti tomu chce zušlechtit, osvítit a změnit vůli a povahu lidí, aby je přivedl do harmonie s tvořivým principem přírody (natura naturans) a poskytnul jim způsobilost přijmout ochotně udělované zjevení. „Velké dílo“, jako ideál, je tedy stav lidské bytosti, která je v míru, spojenectví, harmonii a spolupráci s životem. To je „ovoce“ Stromu života.
Což ale bible neříká, že přístup ke Stromu života je bráněný a že Bůh „východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.( Genesis III, 24)? Ano, je bráněný, ale ta obrana není absolutní a všeobecná, je specifická. Čtěte, co zde říká bible: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." (Genesis III, 22) Tedy, zde je to věc obrany, proti vztažení ruky a braní ze Stromu života a je to tohle a jenom tohle, čemu brání plamenné meče v rajské zahradě.
„Vztáhnout ruku a brát“ – to je ta pohnutka, metoda a ideál vědy. Je to vůle po moci, která je výchozí vědeckému postoji, kterému je bráněno plamenným mečem strážce ráje, aby se neopakoval čin, spáchaný, pokud se týká Stromu poznání dobra a zla. Ale pohnutka, metoda a ideál hermetismu je v protikladu k tomu vědy. Vůle sloužit je výchozí pro základní hermetický postoj. Namísto vztažení ruky, aby brala, lidská bytost otevírá své myšlení, své srdce a svou vůli, aby dostávala to, co jí bude milostivě věnováno. Božské vnuknutí, osvícení a jasnozření, které hledá, nejsou ani tak výdobytky dosažené jeho vůlí, jsou spíše dary seshora, předcházené úsilím lidské vůle, která se snaží jich být hodná.
Plamenný meč strážce ráje je zbraní posvátné magie. To znamená říci, že to je v zásadě „ano“ a nikoliv „ne“. Je v zásadě konstruktivní a nikoliv destruktivní. Jinými slovy, on zve, povzbuzuje a vede všechny ty, kteří jsou hodní, všechno to, co je u každé osoby hodného dobrodiní Stromu života a brání, odrazuje a posílá pryč všechny ty, kteří jsou nehodní a také všechno to, co je u každé osoby nehodného. Planoucí meč je požehnání těm, kteří hledají Strom věčné lásky, který je Stromem života a současně, přesně tou skutečností, že požehnává, ta planoucí moc brání těm, kteří hledají Strom života, aby se zmocnili jeho ovoce. Meč Božího strážce ráje je pořád aktivní v duchovním životě lidstva. On povolává hledající a zahání zloděje. Díky hermetismu existuje tisíciletá tradice nepřetržitého sledování ideálu „velkého díla“ – navzdory všem přízrakům, všem klamům a všem druhům šarlatánství, vědomým a nevědomým, které doprovázejí toto sledování.
Meč Božího strážce ráje působí na magické zjevení Stromu života – pro každého, bez rozdílu. Je to magické slovo, rozdmýchávající v lidských duších žhavou touhu po „velkém díle“, zázračném životě. On „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“ (Matouš XII, 20) protože jeho poslání je božské; a pro božské je charakteristické nejenom, že chrání každou kapičku upřímnosti a každou jiskřičku lásky, ale také, že působí na jejich růst a šíření. Protože, navzdory vší zkaženosti, kterou historická zkušenost vynáší na denní světlo, v úplnosti není zkažené nic. Tradiční učení církve, že „Příroda je zraněná, ale nikoliv zničená“ (natura vulnerata non deleta) je absolutně pravdivé.
Strom života je jednotou nebo syntézou vědomí, síly a hmoty. Tři je jeho číslo. . . protože zrcadlí jednotu Svaté trojice. Současně je to jednota mysticismu, gnóze a magie. To je, proč se nedají oddělit. Císařovna, jako symbol posvátné magie, obsahuje v sobě gnózi a mysticismus – nebo Velekněžku a Kejklíře. Tyto Arkány jsou nesrozumitelné, pokud je někdo bere odděleně. Obecně, všechny Arkány tarotů jsou srozumitelné jenom tehdy, pokud jsou zvažovány jako celek.
Ale stává se v lidském vědomí, že člověk odděluje neoddělitelné – a zapomíná na jednotu. Bere větev stromu a pěstuje ji, jako kdyby existovala bez kmenu. Větev může mít dlouhý život, ale chřadne. Je to tak, že při zapomenutí na gnózi a mysticismus, se magie bere odděleně a tím, jako větev, oddělená od svého kmenu, přestává být posvátnou magií a stává se svévolnou nebo osobní magií. Tato druhá, mechanizovaná v určitém stupni, se stává tím, co se chápe jako „ceremoniální magie“, která vzkvétala, od dob renesance, až do sedmnáctého století. Byla to vyloženě magie humanistů, tj., už to nebyla božská magie, ale lidská magie. Už nesloužila Bohu, ale člověku. Jejím ideálem se stala moc člověka nad viditelnou a neviditelnou přírodou. Později se na neviditelnou přírodu také zapomnělo.
Všechno se soustředilo na viditelnou přírodu, s cílem ji podmanit lidské vůli. Bylo to tímto způsobem, jak vznikla technologická a průmyslová revoluce. Je to pokračování ceremoniální magie humanistů, svlečené ze svého okultního základu, právě tak, jako ona je pokračováním posvátné magie, ale zbavené jejího gnostického a mystického prvku.
To, co zde říkám, je v dokonalém souladu s tím, co si Papus (a Eliphas Lévi) myslel a pokud jde o to, nedá se říci, že by mluvil bez znalosti té věci. Protože Papus řekl:
Ceremoniální magie je činnost, kterou člověk hledá, pomocí hry přírodních sil, jak přinutit neviditelné síly různých řádů, aby jednaly podle toho, co on od nich požaduje. Za tímto účelem se jich on zmocňuje, překvapuje je, abych tak řekl, promítáním, skrze účinek souladů, které předpokládají jednotu stvoření, síly, kterých on sám není pánem, ale kterým on může otevřít mimořádné východy... Ceremoniální magie je řádu absolutně shodného s naší průmyslovou vědou. Naše síla není téměř ničím, ve srovnání s párou, elektřinou a dynamitem; ale čelením jim vhodnou kombinací přírodních sil, které jsou stejně silné jako ony, je koncentrujeme, akumulujeme je a nutíme je přenášet nebo rozbíjet váhy, které by nás zničily. ..(Papus, Traité élémentaire de science occulte, Paříž, 1888 str. 425-426)
Co dalšího se dá zde říci? Člověk možná může dodat další Papusův výrok, který definuje vztah, mezi „vědeckým mágem“ nebo okultistou a čarodějem, následovně:
Právě tak, jako současná technologická věda je přímým pokračováním ceremoniální magie, současné světské umění je pouhým pokračováním gnóze a mysticizmu, které ztratilo pohled na mysticismus a stalo se od něho oddělené. Protože umění hledá, jak odhalit a uplatňuje se tím, jak to udělat, magickým způsobem.
Starověká mystéria byla jenom posvátným uměním – byla na pozadí vědomí mysticismu a gnóze. Ale po zapomenutí tohoto pozadí, nebo, když toto pozadí ustoupilo příliš daleko zpět, zůstala zde gnóze (nebo „revelacionismus“) zbavená u kořene mystického výcviku a zkušenosti. Tímto způsobem vzniknulo „tvůrčí umění“ a z mystérií se stalo divadlo, zjevené mantry se staly verši, chvalozpěvy se staly písněmi a revelační „pantomimické“ pohyby se staly tanci, zatím co kosmické báje ustoupily beletrii.
Umění, když je oddělené od živoucího organismu jednoty Tetragram maton, je nutně odstraněné z gnóze, právě tak, jako z posvátné magie – ze kterých ono pramení a kterým dluží svou podstatu a mízu svého života. Čisté zjevení gnóze se stále více a více stávalo hrou obrazotvornosti a moc magie více a více degenerovala do estetiky. Richard Wagner to chápal a snažil se to napravit. Wagnerova práce sledovala cíl opětovného spojení umění – provést jeho opětovné sjednocení s gnózí a s mysticismem tak, aby se znovu stalo posvátnou magií.
Joséphin Péladan se snažil to samé udělat ve Francii. On měl dokonce oslnivý úspěch, ale ten byl jenom krátkodobý. – z důvodů, kterým dobře porozuměl následně. Ticho je nepostradatelným podnebím pro veškerá zjevení; hluk je postihuje tak, že jsou absolutně nemožná.
Náboženský život, jak každý ví, není oproštěn od úpadku – když přestane mít základ v mysticismu, osvětleného gnózí a podněcovaného posvátnou magií. Chladne, bez ohně mysticizmu, zamračuje se, bez světla gnóze a stává se nemohoucí, bez moci posvátné magie. Potom zde zůstává jenom theologický legalismus, podporovaný morálním legalismem – zde je počátek náboženství zákoníků a farizeů v čase Nového zákona. Je to soumrak, který předchází jeho noci, jeho smrti.
VÍRA, to je zkušenost božského dechu; NADĚJE je zkušeností božského světla; a LÁSKA je zkušeností božského ohně. Neexistuje žádný pravý a opravdový náboženský život bez víry, naděje a lásky; ale není žádné víry, naděje a lásky, bez mystické zkušenosti, nebo, což je ta samá věc, bez milosti. Žádný intelektuální argument nemůže vzbudit víru; to, co může při nejlepším udělat, je odstranit překážky, nedorozumění a předsudky a tím pomoci vybudovat stav vnitřního ticha, nutného pro zkušenost božského dechu. Ale víra sama je božským dechem, jehož původ se nenajde ani v logickém rozumování, ani v estetickém dojmu, ani v lidském mravním jednání.
Božské a planoucí Slovo září ve světě tichosti duše a „pohybuje“ jí. Tento pohyb je živoucí víra – proto tedy opravdová a hodnověrná – a jeho světlo je naděje nebo osvícení, kdežto vše pramení z božského ohně, kterým je láska nebo spojení s Bohem. Tři „směry“ nebo stupně tradičního mysticismu – očištění, osvícení a spojení – jsou ty ze zkušenosti božského dechu nebo víry, božského světla nebo naděje a božského ohně nebo lásky. Tyto tři základní zkušenosti božského zjevení vytvářejí trojúhelník života, protože žádný duch, žádná duše a rovněž žádné tělo by nebyli schopni žít, kdyby byli úplně zbaveni veškeré lásky, veškeré naděje a veškeré víry. Byli by potom zbaveni všeho životního élanu (životní élan, prosazovaný Henri Bergsonem, jako všeobecný impuls, vzadu za evolucí). Ale, co jiného by to mohlo být, nežli nějaká forma lásky, naděje a víry, fungující v základu všeho života? Je tomu tak, protože „na počátku bylo Slovo“ a „všechno povstalo skrze ně“ (Jan I, 1,3) a je tomu tak, protože prvotní svět pořád vibruje ve všem, co žije, že svět pořád žije a má ten životní élan, kterí není nic jiného než láska, naděje a víra, od počátku inspirovaná tvořivým slovem.
V tomto smyslu měl pravdu Browning, když řekl, „Příroda je nadpřirozená“. Protože její nadpřirozený počátek se pořád projevuje v jejím životním élanu. Chtít žít! Pane na nebi, jaký to je projev víry, jaké prohlášení naděje a jaká zanícenost lásky!
Láska, naděje a víra jsou v jednom a tom samém čase podstatou mysticismu, gnóze a posvátné magie. VÍRA je zdrojem magické síly a všechny zázraky, o kterých se mluví v evangeliích jsou jí přisuzovány. Zjevení – všechna zjevení gnóze mají pouze jediný cíl: dávat, udržovat a zvyšovat NADĚJI. Kniha, kterou Velekněžka drží na svých kolenou, je napsána tak, že naděje může bez ustání pokračovat. Protože veškeré zjevení, které nedává naději, je zbytečné a marné. Mysticismus je oheň bez odlesku; je to spojení s božstvím v LÁSCE. Je to prvotní zdroj veškerého života, včetně života náboženského, uměleckého a intelektuálního. Bez toho se všechno stává čistou.a prostou rutinou. Náboženství se stává souhrnem rutin, kterých strůjci jsou zákoníci a farizeové. Stává se legalistické. Umění se stává souhrnem rutin – ať jsou tradiční nebo novátorské – polem pro napodobování nebo experimenty. A nakonec, věda se stává souborem rutin moci nad přírodou.
Ale arkánum posvátné magie, Císařovna, nás volá, abychom se vydali jinou cestou. Volá nás na cestu regenerace, namísto degenerace. Zve nás, abychom odmechanizovali všechno to, co se stalo pouze intelektuální, estetickou a morální rutinou. Člověk to musí odmechanizovat, aby se stal mágem. Protože posvátná magie je skrz naskrz život – takový život, který se zjevuje v Tajemství krve. Ať se naše problémy stanou tolika výkřiky krve (ze srdce) ať jsou naše slova zrozena krví a ať naše činy jsou výlevy krve! To je to, jak se člověk stane mágem. Člověk se stane mágem tím, že se stane ryzí – tak ryzí, jako je krev.
Eliphas Lévi dává jako podtitul ke kapitole, věnované třetímu arkánu tarotů, ve své knize, Transcendentální magie. Její doktrína a rituál: „Plentitudo Vocis“. Jeho výběr je více než šťastný, je Bohem inspirovaný! Vskutku! – „plnost hlasu“ – dá se lépe popsat samotná podstata posvátné magie?! Ano, je to „plnost hlasu“, který se posvátné magie týká, je to hlas plný krve; je to krev, která se stává hlasem. Je to podstata, ve které není nic mechanického a co je zcela živoucí..
Třetí Arkánum tarotů, které je arkánem posvátné magie, je už jenom touto skutečností arkánem zplození. Protože plození je jenom tvářností posvátné magie. Jestliže posvátná magie je spojení dvou vůlí – lidské a božské – ze kterého je následek zázrak, samo plození předpokládá trojici, ploditel, oplozený a zplozený. Nuže, zplození je zázrak, vyplývající ze spojení principů ploditele a oplozeného. Zdali se jedná o novou myšlenku, uměleckou práci, zrození dítěte, to není důležité; vždy to je stejný zákon zplození který působí; vždy to je to samé arkánum – to úrodnosti – které je ve hře; a vždy to je to samé mystérium o vtělení Slova, které je zde božským modelem.
Výše jsme řekli, že posvátná magie je život takový, jaký byl před Pádem. Protože život je vždy plodící, arkánum posvátné magie je současně tím o plození před Pádem – vertikálním plození, z vyšší roviny do nižší – namísto horizontálního plození, které se uskutečňuje na jediné úrovni.
Pravidlo tohoto mystéria je dobře známé: ET INCARNATUS EST DE SPIRITU SANCTO EX MARIA VIRGINE. Obsahuje trojici, s ploditelem nahoře, oplozenou dole a zplozeným – nebo Duch svatý, Svatá panna a Bůh člověk. Je to současně pravidlo posvátné magie obecně, protože vyjadřuje tajemství spojení lidské vůle a božské vůle v prvku krve. Krev – ve svém trojím smyslu, mystickém, gnostickém a magickém – je „žezlem“ moci posvátné magie.
V tomto bodě, drahý Neznámý příteli, se vzdálím a ponechám tě samotného s tvým Andělem. Není vhodné, že můj lidský hlas si osobuje právo pronášet věci, které jsou hlubším pokračováním toho, co je vysvětleno nahoře.
(c) OLDM o.s.
Čaroděj je k okultistovi, jako dělník k inženýrovi. (Papus, La science des mages, Paříž, 1974, str. 68)Čaroděj je tedy jenom amatérský okultista.
Právě tak, jako současná technologická věda je přímým pokračováním ceremoniální magie, současné světské umění je pouhým pokračováním gnóze a mysticizmu, které ztratilo pohled na mysticismus a stalo se od něho oddělené. Protože umění hledá, jak odhalit a uplatňuje se tím, jak to udělat, magickým způsobem.
Starověká mystéria byla jenom posvátným uměním – byla na pozadí vědomí mysticismu a gnóze. Ale po zapomenutí tohoto pozadí, nebo, když toto pozadí ustoupilo příliš daleko zpět, zůstala zde gnóze (nebo „revelacionismus“) zbavená u kořene mystického výcviku a zkušenosti. Tímto způsobem vzniknulo „tvůrčí umění“ a z mystérií se stalo divadlo, zjevené mantry se staly verši, chvalozpěvy se staly písněmi a revelační „pantomimické“ pohyby se staly tanci, zatím co kosmické báje ustoupily beletrii.
Umění, když je oddělené od živoucího organismu jednoty Tetragram maton, je nutně odstraněné z gnóze, právě tak, jako z posvátné magie – ze kterých ono pramení a kterým dluží svou podstatu a mízu svého života. Čisté zjevení gnóze se stále více a více stávalo hrou obrazotvornosti a moc magie více a více degenerovala do estetiky. Richard Wagner to chápal a snažil se to napravit. Wagnerova práce sledovala cíl opětovného spojení umění – provést jeho opětovné sjednocení s gnózí a s mysticismem tak, aby se znovu stalo posvátnou magií.
Joséphin Péladan se snažil to samé udělat ve Francii. On měl dokonce oslnivý úspěch, ale ten byl jenom krátkodobý. – z důvodů, kterým dobře porozuměl následně. Ticho je nepostradatelným podnebím pro veškerá zjevení; hluk je postihuje tak, že jsou absolutně nemožná.
Náboženský život, jak každý ví, není oproštěn od úpadku – když přestane mít základ v mysticismu, osvětleného gnózí a podněcovaného posvátnou magií. Chladne, bez ohně mysticizmu, zamračuje se, bez světla gnóze a stává se nemohoucí, bez moci posvátné magie. Potom zde zůstává jenom theologický legalismus, podporovaný morálním legalismem – zde je počátek náboženství zákoníků a farizeů v čase Nového zákona. Je to soumrak, který předchází jeho noci, jeho smrti.
VÍRA, to je zkušenost božského dechu; NADĚJE je zkušeností božského světla; a LÁSKA je zkušeností božského ohně. Neexistuje žádný pravý a opravdový náboženský život bez víry, naděje a lásky; ale není žádné víry, naděje a lásky, bez mystické zkušenosti, nebo, což je ta samá věc, bez milosti. Žádný intelektuální argument nemůže vzbudit víru; to, co může při nejlepším udělat, je odstranit překážky, nedorozumění a předsudky a tím pomoci vybudovat stav vnitřního ticha, nutného pro zkušenost božského dechu. Ale víra sama je božským dechem, jehož původ se nenajde ani v logickém rozumování, ani v estetickém dojmu, ani v lidském mravním jednání.
Božské a planoucí Slovo září ve světě tichosti duše a „pohybuje“ jí. Tento pohyb je živoucí víra – proto tedy opravdová a hodnověrná – a jeho světlo je naděje nebo osvícení, kdežto vše pramení z božského ohně, kterým je láska nebo spojení s Bohem. Tři „směry“ nebo stupně tradičního mysticismu – očištění, osvícení a spojení – jsou ty ze zkušenosti božského dechu nebo víry, božského světla nebo naděje a božského ohně nebo lásky. Tyto tři základní zkušenosti božského zjevení vytvářejí trojúhelník života, protože žádný duch, žádná duše a rovněž žádné tělo by nebyli schopni žít, kdyby byli úplně zbaveni veškeré lásky, veškeré naděje a veškeré víry. Byli by potom zbaveni všeho životního élanu (životní élan, prosazovaný Henri Bergsonem, jako všeobecný impuls, vzadu za evolucí). Ale, co jiného by to mohlo být, nežli nějaká forma lásky, naděje a víry, fungující v základu všeho života? Je tomu tak, protože „na počátku bylo Slovo“ a „všechno povstalo skrze ně“ (Jan I, 1,3) a je tomu tak, protože prvotní svět pořád vibruje ve všem, co žije, že svět pořád žije a má ten životní élan, kterí není nic jiného než láska, naděje a víra, od počátku inspirovaná tvořivým slovem.
V tomto smyslu měl pravdu Browning, když řekl, „Příroda je nadpřirozená“. Protože její nadpřirozený počátek se pořád projevuje v jejím životním élanu. Chtít žít! Pane na nebi, jaký to je projev víry, jaké prohlášení naděje a jaká zanícenost lásky!
Láska, naděje a víra jsou v jednom a tom samém čase podstatou mysticismu, gnóze a posvátné magie. VÍRA je zdrojem magické síly a všechny zázraky, o kterých se mluví v evangeliích jsou jí přisuzovány. Zjevení – všechna zjevení gnóze mají pouze jediný cíl: dávat, udržovat a zvyšovat NADĚJI. Kniha, kterou Velekněžka drží na svých kolenou, je napsána tak, že naděje může bez ustání pokračovat. Protože veškeré zjevení, které nedává naději, je zbytečné a marné. Mysticismus je oheň bez odlesku; je to spojení s božstvím v LÁSCE. Je to prvotní zdroj veškerého života, včetně života náboženského, uměleckého a intelektuálního. Bez toho se všechno stává čistou.a prostou rutinou. Náboženství se stává souhrnem rutin, kterých strůjci jsou zákoníci a farizeové. Stává se legalistické. Umění se stává souhrnem rutin – ať jsou tradiční nebo novátorské – polem pro napodobování nebo experimenty. A nakonec, věda se stává souborem rutin moci nad přírodou.
Ale arkánum posvátné magie, Císařovna, nás volá, abychom se vydali jinou cestou. Volá nás na cestu regenerace, namísto degenerace. Zve nás, abychom odmechanizovali všechno to, co se stalo pouze intelektuální, estetickou a morální rutinou. Člověk to musí odmechanizovat, aby se stal mágem. Protože posvátná magie je skrz naskrz život – takový život, který se zjevuje v Tajemství krve. Ať se naše problémy stanou tolika výkřiky krve (ze srdce) ať jsou naše slova zrozena krví a ať naše činy jsou výlevy krve! To je to, jak se člověk stane mágem. Člověk se stane mágem tím, že se stane ryzí – tak ryzí, jako je krev.
Eliphas Lévi dává jako podtitul ke kapitole, věnované třetímu arkánu tarotů, ve své knize, Transcendentální magie. Její doktrína a rituál: „Plentitudo Vocis“. Jeho výběr je více než šťastný, je Bohem inspirovaný! Vskutku! – „plnost hlasu“ – dá se lépe popsat samotná podstata posvátné magie?! Ano, je to „plnost hlasu“, který se posvátné magie týká, je to hlas plný krve; je to krev, která se stává hlasem. Je to podstata, ve které není nic mechanického a co je zcela živoucí..
Třetí Arkánum tarotů, které je arkánem posvátné magie, je už jenom touto skutečností arkánem zplození. Protože plození je jenom tvářností posvátné magie. Jestliže posvátná magie je spojení dvou vůlí – lidské a božské – ze kterého je následek zázrak, samo plození předpokládá trojici, ploditel, oplozený a zplozený. Nuže, zplození je zázrak, vyplývající ze spojení principů ploditele a oplozeného. Zdali se jedná o novou myšlenku, uměleckou práci, zrození dítěte, to není důležité; vždy to je stejný zákon zplození který působí; vždy to je to samé arkánum – to úrodnosti – které je ve hře; a vždy to je to samé mystérium o vtělení Slova, které je zde božským modelem.
Výše jsme řekli, že posvátná magie je život takový, jaký byl před Pádem. Protože život je vždy plodící, arkánum posvátné magie je současně tím o plození před Pádem – vertikálním plození, z vyšší roviny do nižší – namísto horizontálního plození, které se uskutečňuje na jediné úrovni.
Pravidlo tohoto mystéria je dobře známé: ET INCARNATUS EST DE SPIRITU SANCTO EX MARIA VIRGINE. Obsahuje trojici, s ploditelem nahoře, oplozenou dole a zplozeným – nebo Duch svatý, Svatá panna a Bůh člověk. Je to současně pravidlo posvátné magie obecně, protože vyjadřuje tajemství spojení lidské vůle a božské vůle v prvku krve. Krev – ve svém trojím smyslu, mystickém, gnostickém a magickém – je „žezlem“ moci posvátné magie.
V tomto bodě, drahý Neznámý příteli, se vzdálím a ponechám tě samotného s tvým Andělem. Není vhodné, že můj lidský hlas si osobuje právo pronášet věci, které jsou hlubším pokračováním toho, co je vysvětleno nahoře.
(c) OLDM o.s.
