panem et vinum, erat enim sacerdos Dei
Altissimi, benedixit ei, et ait:
Benedictus Abram Deo excelso...
et benedictus Deus excelsus...
[A šálémský král Malkisedek přinesl
chléb a víno; byl totiž knězem Boha
Nejvyššího. Požehnal mu:
Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu...
Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší....]
(Genesis XIV, 18-20)
Ego sum via et vita: nemo
venit ad Patrem, nisi per me
[Já jsem ta cesta, pravda i život.
Nikdo nepřichází k otci než skrze mne.]
(Jan XIV, 6)
De cetero nemo mihi molestus sit: ego
enim stigmata Domini Jesu in corpore
meo porto.
[Ať už mi nikdo nepůsobí těžkosti,
vždyť já nosím na svém těle jizvy Ježíšovy.]
(Galatským VI, 17)
DOPIS V.
PAPEŽ
PAPEŽ
Drahý Neznámý příteli,
Karta Papež nás uvádí do přítomnosti skutku požehnání. Zásadní je mít toto na mysli, když se provádí výklad, nejenom uspořádání celé karty, ale také jejích jednotlivých prvků. Proto je třeba nikdy neztratit ze zřetele, že na prvním místě je to předmět požehnání a všechno, co je s tím spojené - bez ohledu na to, kdo papežem může být nebo kdo jsou ministranti, klečící před ním a bez ohledu na to, co ty dva sloupy za papežem znamenají a bez ohledu na to co jeho tiára a trojitý kříž symbolizuje. Co je to požehnání? Jaký je jeho zdroj a jeho účinek? Jakou roli sehrává v duchovním životě lidstva?
Nuže, požehnání je více než jenom prosté přání dobrého, učiněné druhým. Je to také více než magický účinek osobní myšlenky a vůle na druhé. Je to uvedení do činnosti božské síly, přesahující jednotlivé myšlení a vůli toho, který je požehnáván, právě tak, jako toho, kdo požehnání vyslovuje. Jinými slovy, je to v zásadě kněžský čin.
Kabala přirovnává úlohu modlitby a požehnání k dvojímu pohybu, výstupnému a sestupnému, podobnému oběhu krve. Modlitby lidstva stoupají k Bohu a poté, co byly božsky „okysličeny“, jsou změněny na požehnání, které sestupuje dolů, shora. To je důvod, proč má na kartě jeden z ministrantů svou levou ruku zdviženou nahoru a druhý má svou pravou ruku spuštěnou dolů. Dva modré sloupy za Papežem symbolizují v první řadě tento dvojí proud - stoupající a klesající - modliteb a požehnání. Současně sám Papež drží vzhůru trojitý kříž, na straně „sloupu modliteb“ a modlícího se ministranta, zatímco jeho pravá ruka - na straně „sloupu požehnání“ a ministranta přijímajícího (nebo inspirujícího) požehnání - provádí gesto požehnání.
Dvě strany kabaly - „pravá“ strana a „levá“ strana - a dva sloupy stromu Sephiroth, pilíř milosrdenství a pilíř přísnosti a podobně dva pilíře Šalamounova chrámu, Jachin a Boaz, odpovídají přísnosti, která podporuje modlitbu a milosrdenství, které žehná. Žilní „modrá krev“ Boazu stoupá a tepenná, okysličená, „červená krev“ Jachinu klesá. „Červená krev“ nese oživující požehnání kyslíku; „modrá krev“ zbavuje organismus „ostrosti“ kyseliny uhličité. Stejně je tomu tak v duchovním životě. Duševní asfyxie (nedostatek kyslíku) ohrožuje toho, kdo neprovádí nějaký druh modlitby; ten, kdo ji provádí, získává oživující požehnání v nějaké formě. Ty dva sloupy tedy mají základní praktickou důležitost - stejně praktickou duševně, jako je dýchání pro život organismu.
Tedy, první praktické učení - protože Velké arkány tarotů jsou duchovními cvičeními - pátého arkánu se vztahuje k duchovnímu dýchání.
Jsou dva druhy dýchání: horizontální, které se odehrává mezi „venku“ a „uvnitř“ a vertikální dýchání, které se odehrává mezi „nahoře“ a „dole“. „Osten smrti“ nebo nezbytná krize nejvyššího utrpení, je náhlý přechod od horizontálního k vertikálnímu dýchání. Přesto ten, kdo se naučil vertikální dýchání během života, bude ušetřen od „ostnu smrti“. Pro něho nebude přechod od jedné formy dýchání ke druhé jako pravý úhel, ale spíše jako oblouk kruhu: . Přechod nebude náhlý, ale postupný a zakřivený, namísto pravoúhlého.
Tedy, podstatou vertikálního dýchání je střídání mezi modlitbou a požehnáním nebo milostí. Tyto dva prvky vertikálního dýchání se projevují ve všech sférách vnitřního života - v mysli, srdci a vůli. Tudíž, závažným problémem pro mysl, která nepodléhá zvědavosti nebo intelektuálnímu sběratelství, ale spíše žíznění po pravdě, je zásadně modlitba. A osvícení, kterým může být následována, je odpovídající požehnání nebo milost. Opravdové utrpení je zásadně také vždy modlitbou. A útěcha, smír a radost, které mohou následovat, jsou výsledkem odpovídajícího požehnání nebo milosti.
Opravdové úsilí vůle, tj. stoprocentní úsilí, opravdová práce, je rovněž modlitbou. Když je to intelektuální práce, je to modlitba: Posvěť se jméno tvé. Když je to tvůrčí práce, je to modlitba: Přijď království tvé. Když je to práce, s ohledem na dodávání materiálních potřeb života, je to modlitba: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A všechny tyto formy modliteb, v jazyku práce, mají svoje odpovídající požehnání nebo milosti.
Zákon souladu mezi sloupem modlitby (problémy, utrpení, úsilí) a sloupem požehnání (osvícení, útěcha, plody) se nachází vyjádřený Pánem v blaženostech Kázání na hoře. Devět (protože je jich devět a ne osm) blažeností může být tak chápáno jako pravidlo vertikálního dýchání. Ony nás jemu učí.
Toto dýchání je stav duše, který apoštol Pavel označil jako „svobodu v Bohu. Je to nový způsob dýchání. Člověk svobodně dýchá božský dech, kterým je svoboda.
Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. (II. Korintským III, 17)
Duševním protějškem k horizontálnímu dýchání je střídání od „extroverze“ do „introverze“ nebo od pozornosti k objektivnímu venkovnímu životu, k subjektivnímu vnitřnímu životu. Zákonem horizontálního dýchání je: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lukáš X, 27). Existuje rovnováha mezi těmito dvěma směry pozornosti.
S ohledem na vertikální dýchání, jeho zákonem je: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Matouš XXII, 37). Existuje příbuznost mezi modlitbou a požehnáním nebo milostí.
Existují tři stupně horizontálního dýchání, právě tak, jako existují tři stupně vertikálního dýchání.
Tři stupně horizontálního dýchání jsou:
láska k přírodě
láska k bližnímu
láska k bytostem duchovních hierarchií (andělům atd.)
Tři stupně vertikálního dýchání jsou:
očista (božským dechem)
osvícení (božským světlem)
mystické spojení (božským ohněm)
To je, proč Papež drží vzhůru trojitý kříž. Trojitý kříž má tři příčné díly, které rozdělují vertikální linii do třech částí. Je to kříž úplného a dokonalého duševního dýchání, horizontálního a vertikálního: Je to kříž trojí lásky k bližnímu (nižší bližní = příroda, stejný bližní = člověk, vyšší bližní = bytosti hierarchií) a trojí lásku k Bohu (dech nebo víra, světlo nebo naděje, oheň nebo láska).
Je to žezlo Papežovy autority pro tuto karu, právě tak, jako koule, utvořená ze dvou pohárů a navýšená křížem, je žezlem Císaře. Právě tak jako Císař, strážce trůnu Davidova, představuje směrem k nebi člověka, tj. božský obraz a podobenství v člověku, tak Papež, strážce brány ke sloupům požehnání a modlitby, představuje nadpřirozené božství směrem k lidstvu. Tato dvěstanoviště, Císaře a Papeže, jsou dvě duchovní reality. Jsou stejně reálné, jako je hlava a srdce v životě jednotlivce. Srdce je středem dýchání a krevního oběhu; hlava je středem nervového systému a sídlem myšlení.
A právě tak jako žádný parlament nenahradí duchovní realitu stanoviště Císaře - trůn Davidův nemůže být nahrazen kolektivností - tak nenahradí žádný ekumenický koncil stanoviště Papeže nebo „trůn Malkisedeka, krále hojnosti (Salemu)“. Ať je „výstřel děla“, předpovídaný esoterickými kruhy na západě, dán nebo ne, ať církevní trůn zůstává viditelný nebo jestli má být zřízen v katakombách, určitě bude zůstávat přítomný navždy, v budoucích dějinách lidstva - navzdory tomu, co prorokové jeho zkázy mohou říkat.
Protože dějiny - jako navíc život jednotlivce - jsou „zpracovávány“ ve dne a v noci. Mají denní stránku a noční stránku. Jedna je exoterická, zatímco ta druhá je esoterická. Ticho a temnota noci jsou vždy plné událostí v přípravě a všechno to, co je nevědomé nebo nadvědomé v lidské bytosti patří do sféry „noci“. Je to magická stránka dějin, stránka magických skutků a účinků, působících za fasádou dějin „ve dne“. Tudíž, když bylo kázáno evangelium za denního světla, v zemích kolem Středozemí, noční paprsky evangelia způsobily hlubokou přeměnu buddhismu. Tam, ideál individuálního osvobození, vstupem do stavu nirvány, uvolnil cestu ideálu zřeknutí se nirványúloze milosrdenství k trpícímu lidstvu. Ideál mahayana, velký válečný vůz, slavil potom svůj zářivý vzestup na nebesa asijských morálních hodnot.
Dies diei eructat verbum et nox nocti indicat scientam. Svoji řeč (אמר - omer) předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky (דעת - da'ath) (Žalmy XIX, 3)
To je definice dvojího učení - řeči ve dne a poznatků v noci; dvojí tradice - verbálním učením a přímým vnuknutím; nebo dvojí magie - mluveným slovem a tichým vyzařováním; a nakonec dvojím dějinám - „viditelným“ dějinám dne a „neviditelným“ dějinám noci.
Nuže, stanoviště Císaře a Papeže jsou reality mimo, právě tak, jako na této straně prahu, který odděluje „den“ a „noc“. A Papež z páté karty je strážcem tohoto prahu. Je posazen mezi dvěma pilíři - pilířem dne nebo modlitby a pilířem noci nebo požehnání.
Císař ze čtvrté karty je pánem dne a strážcem krve nebo podstaty noční reality dne. Papež je strážcem dýchání nebo reality vztahu mezi dnem a nocí. To, co on stráží, je rovnováha mezi dnem a nocí, mezi lidským úsilím a božskou milostí. Jeho stanoviště je založeno na prapůvodních kosmických činech. Tak praví první kniha Mojžíšova:
...a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí (Genesis I 4-5)A čin oddělení srozumitelného od tajemného současně označuje zřízení kosmického dýchání, kterým je analogie „ducha Božího, který se vznášel nad vodami“. Pro božský dech (ruah elohim) nad hlubokostí klidu („vody“ - je to tohle, co je psychologickou, právě tak, jako kosmickou realitou nirvány) je božským prototypem dýchání. Proto tedy, „velký válečný vůz“, mahayana buddhismu, se zdvíhá proti božskému dechu - milost, která se pohybuje nad vodami před-kosmického klidu nirvány, zatímco „malý válečný vůz, hinayana, se zdvíhá ke konci dýchání; jeho cílem je být utopen ve vodách klidu - vstoupit do nirvány, kde není žádný pohyb - ani změna, ani dýchání.
Ale božský dech (ruah ´elohim) je nad oceánem míru nirvány, božský duch jím pohybuje. A zřeknout se nirvány, po příchodu k jejímu prahu, znamená říci: povstaň nad nirvánu a zúčastni se v božím dechu, který ji překračuje.
Nuže, pravěká voda, proniknutá božím dechem, to je esence krve; dech, odrážený vodou, to jesvětlo; rytmické střídání, od vstřebání dechu vodou, k jeho odražení je dýchání. Světlo je den, krev je noc a dýchání je hojnost (Salem). MALKISEDEK, král Salemu, kněz Boha nejvyššího, (kohen le´el´elyon - כהן לאל עליון) je tedy stanoven k hojnosti, k dýchání, zatímco pomazaný král, strážce trůnu Davidova nebo Císař, je stanoven pro den. Ačkoliv je stanoven pro den, je pomazán v noci a je vděčný za svou autoritu noci, jejíž tajemnou přítomnost během dne - krev - stráží.
Drahý Neznámý příteli, pravděpodobně se sebe zeptáš, jestli zde není nějaké třetí stanoviště, stanoviště pro toho, kdo je pomazán pro noc?
Ano, stanoviště pro vládce noci (on je také nazýván „pán noci“) existuje. Přiblížíme se k různým představám, vztahujících se k tomuto stanovišti, v devátém dopise, věnovaném devátému Arkánu tarotů.
Postačuje zde naznačit, že v Izraeli existovala tři vysoká stanoviště - stanoviště krále, velekněze a proroka. Také je zde místo poznamenat, že to je věcí stanovišť a ne osob; jediná osoba může někdy obsadit dvě nebo dokonce tři stanoviště.
Vraťme se ale ke stanovišti Papeže, které je předmětem pátého Arkánu tarotů. Vztahuje se k duchovnímu dýchání, jak jsme viděli. To je, proč Papež představuje jinou kategorii pravdy a jiné kritérium pravdy než je vědecká pravda a její kritérium. Pro něho je „pravdivé“ to, co obsahujeharmonické dýchání; „nepravdivé“ je to, co rozrušuje harmonii duševního dýchání.
Tudíž, heliocentrický systém moderní astronomické vědy je pravdivý, z hlediska vědy faktů, ale současně je zásadně nepravdivý, z hlediska duševního dýchání. Krev, která se vylila z Krista na zem je ušlechtilá v takovém stupni, že dala zemi ústřední postavení v prostoru noumenálních hodnot. Geocentrický vesmír je tedy pravdivý z hlediska dýchání, tj. z hlediska modlitby a požehnání. Heliocentrický vesmír, ačkoliv má podporu všech skutečností fenomenálního světa, jenepravdivý, protože se mu nedaří uznávat to, co je skutečně ústřední - Vtělení slova - a nahrazuje to středem, postaveným více na periferii, posunutým od ústřední hodnoty. Slunce je středem jenom ve viditelném světě a člověk páchá hřích modlářství, pokud mu přisuzuje ústřední úlohu, která patří posvěcené zemi - posvěcené a tak vyjádřené ústřední, Vtělením slova.
Zde je jiný příklad, tentokrát z oblasti esoterické zkušenosti. Jak jsme se již zmínili, reinkarnace - za sebou následující životy stejné lidské osobnosti - je faktem zkušenosti, jako jsou za sebou následující období bdělosti, patřící dni, které jsou přerušovány spánkem v noci. Buddha uznával skutečnost reinkarnace jako takovou, ale považoval ji za politováníhodnou. To je důvod, proč cílem osminásobné cesty, kterou on vyučoval, bylo skoncovat s reinkarnací. Protože nirvána je konec za sebou následujících pozemských životů.
Takže Buddha uznával a současně popíral skutečnost reinkarnace. Uznával to jako fakt a popíral to jako ideál. Protože fakty jsou přechodné, přicházejí a odcházejí. Byla doba, když nebyla žádná reinkarnace; přijde čas, kdy už dál nebude. Reinkarnace začala až po Pádu a skončí se Znovu spojením. Není tedy věčná a proto to není ideál.
Proto tedy jsou dvě pravdy: ta jedna je aktuální nebo dočasná a ta druhá je ideální nebo věčná. Ta první je založená na logice faktů; ta druhá na morální logice. Nuže, žalm 85 označuje aktuální pravdu (אמת - emeth) slovem pravda (veritas) a pravdu, založenou na morální logice (חסד - chesed) slovem milosrdenství (misericordia). Ten žalm říká:
Setkají se milosrdenství (chesed) a věrnost (emeth)
spravedlnost (tsedek) s pokojem (schalom) si dají políbení.
Ze země (meeretz) vyraší pravda (emeth)
z nebe (mischamaim) bude shlížet spravedlnost (tsedek).
(Žalm 85, 10-11)
Zde je problém „dvojí pravdy“ ve své úplnosti - a zde je dojemné proroctví, že ty dvě pravdy, faktická a morální, se jednou setkají a že jejich zjevení v člověku - spravedlnost (tsedek) a mír (schalom) - se budou vzájemně objímat! Budou se ale setkávat jenom pomalu a za daného stavu věcí si pořád ještě často jedna druhé protiřečí, při nejmenším na vzhled. To je důvod, proč musel svatý Pavel říci, že „moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem (I. Korintským III, 19). A to je důvod, proč také božská moudrost je bláznovstvím před světem . . .
Nuže, Papež, který je strážcem duševního dýchání (a písmeno ה, Hé, páté písmeno hebrejské abecedy, má dech, jako svůj primitivní hieroglyf) je představitelem morální logiky.
Požehnání a modlitba jsou dva pilíře, mezi kterými je posazen. Je to jenom to, co je ideové, co je pro něho pravdivé. To je důvod, proč je pro něho manželství nerozlučitelné - ačkoliv mohou existovat tisíce manželských katastrof, zde je důvod, proč vyznání a pokání smazávají každý hřích - ačkoliv tisíce tribunálů jenom trestají vinné, ať se oni kají nebo ne; zde je důvod, proč církev je vedena Duchem svatým - ačkoliv prováděla nebo tolerovala praxi inkvisice po staletí a zde je důvod, proč jediný život na zemi postačuje pro věčnou spásu - ačkoliv se duše převtělují.
Tudíž, Papež je vždy ve středu konfliktu mezi ideální pravdou a aktuální pravdou, mezi milostí (chesed) a pravdou (emeth). A tento konflikt je rána - totiž ta pátá rána, rána do srdce. Protože, jestli má Císař čtyři rány, Papež jich má pět.
Jestli jsi seznámen, drahý Neznámý příteli, se symbolikou kabaly, tak víš, že rána, o které se zde mluví, náleží k opozici mezi čtvrtou sefirou, CHESED (Milost) a pátou sefirou, GEBURAH (Přísnost) na stromu života Sephiroth - a že o tato rána se vztahuje k šesté sefiře, GEBURAH (Krása nebo Harmonie) která je syntézou těch dvou předcházejících sefir.
Jestliže se navíc zabýváš křesťanským esoterismem, budeš chápat, že zmíněná rána je ta, do Nejsvětějšího srdce, způsobená zvnějšku „jedním z vojáků, který mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda“ (Jan XIX, 34) a také porozumíš tomu, že to je milost a pravda (chesed a emeth) která vyšla jako krev a voda. To je důvod, proč evangelista zdůrazňuje symbolickou skutečnost nebo opravdovou symboliku skutečnosti, že krev a voda, které vyčly z rány, nebyly smíchány a že to je touto skutečností, že duchovní smysl té rány našel vyjádření. Duchovně je rána způsobená sporem mezi milostí a pravdou, mezi ideální pravdou a aktuální pravdou, které nejsou spojené.
A evangelista pokračuje a říká: „A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili“ (Jan XIX, 35). On tedy viděl tu skutečnost a onví to, co chce povědět jako symbol duchovní reality té rány.
Ale nyní jsme v oblasti esoterismu pěti ran, planoucí hvězdy, pentagramu, kvinternárnosti čísla pět ... Louis Claude de Saint Martin říká toto:
Pokud jsou čísla spojená a svázaná do desítek, neexistuje žádné, které by představovalo obraz zkaženosti nebo ohavnosti. Je to jen tehdy, když je někdo rozdělí, že se projeví tyto vlastnosti. Mezi takto specifikovanými čísly, jsou některá absolutně zlá, jako jsou čísla dvě a pět. Ta jsou také jediná, která dělí číslo deset. (Louis Claude de Saint-Martin, Des nombres, Nice, 1946, XXI).
Podle Saint-Martina, kvinternární (s ohledem na binární, odkazujeme na Dopis 2, kde se dá najít diskuze o prohlášení Saint-Martina, týkajícího se zlé povahy čísla dvě) je tedy kvinternárníabsolutně zlé, když není spojeno a svázáno s desítkou. Tedy on říká:
...tvary zvířat musí také být takové, aby sloužily jako schránky proti trýznění
kvinternárnostmi, trýznění, které my sami vyvoláváme proti nim, v napodobování
těch samých kvinternárností (Louis Claude de Saint-Martin, Des nombres, Nice, 1946, XXXI)
Eliphas Lévi však naproti tomu říká:
Pentagram označuje vládu rozumu nad (čtyřmi) živly; a démonové vzdušní, duchové ohně, přízraky vodní a strašidla země jsou tímto znamením spoutáni. S tímto vybavením a jeho vhodným použitím můžeš spatřit nekonečno, skrze prostřednictví této schopnosti, která je jako oko duše a bude ti slouženo zástupy andělů a davy démonů (překlad str. 63) [Potom:] Vláda vůle nad astrálním světlem, které je hmotnou duší těch čtyřech živlů, je v magii představována pentagramem, umístěným v záhlaví této kapitoly (překlad str. 67) [A ještě dále:] Dne 24. července, v roce 1854, autor této knihy, Eliphas Lévi, provedl pokus evokace s pentagramem, po náležité přípravě podle Obřadů, označených ve třinácté kapitole Rituálu (překlad, str. 69)
[A nakonec:] Avšak musíme poznamenat, že použití pentagramu je nejvýše nebezpečné pro vykonavatele, nemajících vlastnictví jeho úplného a dokonalého významu. Směr hrotů hvězdy není v žádném případě libovolný a může změnit celou povahu operace, jak vysvětlíme v Rituálu (překlad str. 69). (Eliphas Lévi, Dogme et rituel de la haute magie; překlad A.E. Waite, Transcendentální magie. Její doktrína a rituál, Londýn, 1968, strany 63,67,69)
V kapitole 5 díla: Transcendentální magie. Její doktrína a rituál, nacházíme následující souhrn doktríny Eliphase Léviho, týkající se pentagramu:
Pentagram, který je v gnostických školách nazýván Planoucí hvězda, je znamením
intelektuální všemohoucnosti a autokracie ( tamtéž str. 237)
Ale v Klíči k tajemstvím Eliphas Lévi říká:
Pětičlenné (nebo kvinternární) je číslo náboženství, protože je to číslo Boha, spojeného se ženou. (Eliphas Lévi, Klíč k tajemstvím; překlad A. Crowley, Londýn, 1969, str. 30).
Ale ještě mnohem později, ve svém posmrtném díle, Le Grand Arcane ou l'occultisme dévoilé („Velké arkánum okultismu odhaleno“) Eliphas Lévi píše:
Starodávné rituály ztratily svou účinnost, když se na světě objevilo křesťanství. Křesťanské a katolické náboženství je opravdu zákonnou dcerou Ježíše, krále mágů. Prostý škapulíř, nošený opravdovou křesťanskou osobou, je nepřemožitelnějším talismanem než prsten a pentagram Šalamouna. Mše je tou nejpodivuhodnější evokací. Černokněžníci vyvolávají mrtvé, čaroděj vyvolá ďábla a třese se, ale katolický kněz se netřese při vyvolávání živého Boha. Jedině katolíci mají kněze, protože oni jediní mají oltář a oběť, tj. celek náboženství. Provozovat vysokou magii znamená soutěžit s katolickými kněžími; znamená to být disidentským knězem. Řím jsou velké Théby nové iniciace . . . Má krypty, pro své katakomby; pro talismany, své růžence a medailonky; pro magické spojení, své náboženské obce; pro magnetické ohně, své kláštery, pro střediska přitažlivosti, své zpovědnice, pro prostředky rozpínavosti, své kazatelny a pastýřské listy svých biskupů a nakonec, má svého papeže, boho-člověka, vyjádřeného viditelně. (Eliphas Lévi, Le Grande Arcane ou l´occultisme dévilé, Paříž, 1921, strany 67-68, 83-84.)
A končíme citováním Joséphina Péladana, který se vyjádřil v souhlasu s předchozím:
Eucharistie je souhrn křesťanství; a skrze ni se křesťanství stalo živoucí magií... Od Ježíše existují ještě kouzelníci (ale) není již více mágů. (Joséphin Péladan, L´occulte catholique, Paříž, 1898, str.312).
Nuže, po všech těchto citátech, kam jsme se dostali?
Dostali jsme se k velmi vážnému problému, tomu, o pentagramu zlé kvinternárnosti a pentagramudobré kvinternárnosti.
Protože, podle Saint Martina - jehož jasné představení toho problému se nabízí být lepší než kterékoliv jiné k tomu, posloužit jako výchozí bod - kvinternárnost je dobrá „pokud je spojená a svázaná v desítce“ a je „absolutně zlá, když je od ní oddělená a izolovaná. Jinými slovy, pentagram, jako znamení intelektuální autokracie, tj. emancipované lidské osobnosti, je dobrý, když je výrazem osobnosti, jejíž vůle je spojená a svázaná v plné míře projevem Jednoty (desítka); a je zlý, když vyjadřuje vůli osobnosti, oddělenou od této Jednoty. Nebo, opět jinými slovy, to znamení je dobré, když vyjadřuje rčení: Fiat voluntas tua („Buď vůle tvá“) a je zlé, když rčení vespod ležící vůle je: Fiat voluntas mea („Buď vůle má“). Zde je morální a praktický význam sdělení Saint Martina.
S ohledem na sdělení Eliphase Léviho a Joséphina Péladana, která jsme citovali, oni přidávají svá přesvědčení, že to je univerzální nebo katolická církev, která představuje pro lidstvo desítku nebo plnost projevené jednoty. Pro ně, vůle sjednocená a svázaná k podstatě církve je vyjádřena dobrým pentagramem, chápáno ve smyslu Saint Martina a vůle, která je čistě a jednoduše osobní, je vyjádřená zlým pentagramem. To je důvod, proč madame Blavatská obviňovala Eliphase Léviho z jesuitského politikaření a proč staří okultističtí přátelé Joséphina Péladana litovali jeho úpadku do římského sektářství.
Ale nyní to není otázka, přidávat se na jednu stranu ve „válce dvou růží“, ani obviňování nebo litování. Zde je to věcí problému osobní, svévolné magie (kvinternárnost, oddělená od desítky) a osobní, posvátné magie (kvinternárnost, spojená a svázaná s desítkou). A to je tvrzení (teze) které já navrhuji, s ohledem na tento problém, teze, která je ovocem zkušenosti čtyřiceti třech let v esoterické oblasti. Je to jenom pentagram pěti ran, který je skutečným znakem osobní posvátné magie, zatímco pentagram pěti směrů osobní vůle, bez ohledu na to, kam jsou hroty tohoto pentagramu obráceny, je skutečným znakem pro břemeno osobní vůle provozovatele, na bytosti slabší než on - je to vždy zásadně násilnický čin.
To je ta teze. Pokračujme nyní v jejím vysvětlení.
Magický čin předpokládá účinek, překračující normální moc provozovatele. Tento nadbytek moci může být poskytnut silami, které jsou provozovateli poslušné, nebo silami, které si vypůjčil, nebo nakonec silami, které jednají skrze provozovatele a které on poslouchá.
V případě sil, poskytovaných provozovateli jejich podřízením, je to věc provozování magie, kterou jsme již označili (v Dopise III) jako „osobní nebo svévolnou“, tj. operaci, jejímž zdrojem podnětu, jehož prostředky a cíle se nacházejí výlučně ve vůli a chápání osobnosti provozovatele. Takováto operace může používat pouze sil nižších než je provozovatel, protože on neporučí andělům. Provozovatel je zde osamocený a pracuje jako magický laborant na svou vlastní zodpovědnost a na své vlastní riziko a nebezpečí. Tento typ magie se dá také označit jako „faustovská“.
V případě zapůjčených sil provozovateli, je to věc činnosti kolektivní magie. Je to „magický řetězec, který poskytuje provozovateli být mocnějším; „propůjčuje“ mu síly, které on potom používá pro operaci. V tomto případě je provozovatel podporován silami, které jsou s ním na stejné úrovni (a nejsou nižší než on, jak je tomu u faustovské magie). Síla a účinek zde závisí napočtu lidí, zapojených do řetězce. Tento typ magie se dá označit jako „kolektivní“.
Nakonec, v případě sil, působících skrze provozovatele jako prostředníka a které on poslouchá, je to rovněž záležitost jakéhosi „řetězce“, ale vertikálního a kvalitativního (hierarchického) řetězcenamísto horizontálního a kvantitavního řetězce, který je případem kolektivní magie.Provozovatel je zde v horizontálním smyslu osamocený, ale ne ve vertikálním smyslu. Nad ním, bytosti vyšší než on, jednají s ním a skrze něho.
Tento typ magie předpokládá skutečnost, být ve vědomém spojení s vyššími duchovními bytostmi, tj. předpokládá předchozí mystickou a gnostickou zkušenost. Označili jsme tento typ magie (v Dopise III) jako „posvátnou magii“, protože síly, činné v operaci této magie, jsou nadřazené provozovateli. Nicméně, historický název je „theurgie“.
Definice, vyjadřující základní osobní vztah, odpovídající třem typům magie, které jsou popsány výše, jsou:
Fiat voluntas mea (faustovská magie) - buď vůle má
Fiat voluntas nostra (kolektivní magie) - buď vůle naše
Fiat voluntas TUA (posvátná magie) - buď vůle tvá
První dvě formy magie - faustovská a kolektivní - používají metody, u které je znamením pentagram pěti proudů personální a kolektivní vůle. Jsou založeny na principu, že silnější ovládá slabšího. Je to zde věcí moci z donucení.
S ohledem na třetí formu magie - posvátnou magii - metoda, kterou používá, není síla vůle, ale spíše její čistota. Protože ale vůle, jako taková, není nikdy úplně čistá - protože to není tělo, které nese stigmata prvotního hříchu, ani myšlení, jako takové, ale spíše vůle - je nutno, aby těch pět temných proudů, patřících k lidské vůli (tj. touha být veliký, brát, vlastnit, postupovat a ponechávat si na účet ostatních) bylo zneškodněno nebo „přibito“. Pět ran je tedy pět prázdnot, které vyplývají z pěti směrů vůle. A tyto prázdnoty jsou naplněny vůlí shora, tj. absolutní, ryzí vůlí. To je princip magie pentagramu pěti ran.
Než budeme pokračovat v otázce o způsobu, jakým se těch pět ran vůle vytváří a jaká je praktická metoda magie pentagramu pěti ran, je jaksi nutné, abychom se zamysleli nad samotným pojmem „rána“.
Rána je brána, kterou objektivní vnější svět vniká do vnitřku uzavřeného systému subjektivního vnitřního světa. Řečeno biologicky, je to průlom v hradbách pevnosti organismu, kterým síly zvenčí organismu pronikají do jeho vnitřku. Jednoduché poranění kůže například označuje takový průlom a po určitou dobu poskytuje vzduchu (a všemu, co je neseno vzduchem) přístup do vnitřku oblasti organismu, čemuž by bylo zabráněno, kdyby byla kůže neporušená.
Nuže, orgán zraku, oko, ve srovnání s povrchem lidského těla, pokrytým kůží, je ránou, která může být zakryta pohyblivou kůží - očními víčky. Skrze tuto ránu, objektivní vnější svět proniká do našeho vnitřního života s mnohem větší intenzitou, odpovídající stupni, nakolik zrak odhaluje více z vnějšího světa, než pocit doteku. S víčky zavřenými, místo, kde se odehrává zkušenost z vnějšího světa, pojmenovaná „zrak“, získává opět tu omezenou zkušenost světa - přesto normální, pro celý povrch těla - kterou označujeme jako „dotek“.
Oči jsou otevřené rány, které jsou tak citlivé, že zakoušejí (tj. reagují na) každou nuanci světla a barvy. A stejné je to s ostatními smyslovými orgány. Jsou to rány, tj. ony to jsou, které nám vnucují objektivní realitu vnějšího světa. Tam, kde bych si přál vidět nádherné květiny, mé oči mne nutí vidět hromadu hnoje. Jsem přinucen vidět to, co mi objektivní svět ukazuje, prostřednictvím mých očí. Je to jako hřeb zvenčí, který přibíjí mou vůli.
Smysly - za předpokladu, že jsou zdravé a fungují normálně - jsou rány, kterými objektivní svět, bez ohledu na naši vůli, se nám vnucuje. Ale smysly jsou orgány vnímání, nikoliv činnosti. Představte si, že pět orgánů činnosti - údy, včetně hlavy, v její funkci jako úd - by měly mít podobné rány, tj. pět proudů vůle kterých jsou ony výrazem, by mělo dát přístup objektivní vůli, která by byla k osobním touhám taková, jako je smyslové vnímání ke hře fantasie.
To je esoterický pojem rány. A toto pojetí se může stát duševní realitou, potom psychickou a případně dokonce fyzickou, u některých lidí. Stigmatizovaní lidé - od svatého Františka s Assisi k Otci Piovi v Itálii a Tereze Neumannové v Německu v současné době - jsou lidé, pro které realita pěti ran dosáhnula fyzické úrovně. To jsou budoucí orgány vůle v utváření, orgány působení, které, vzato dohromady, má jako své znamení posvátný pentagram - kvinternárnost, spojená a svázaná v plnosti s desítkou, podle Saint-Martina.
Je ještě zapotřebí specifikovat pět ran, odpovídajících pěti temným proudům vůle - touha po osobní velikosti, brát, vlastnit, postupovat a ponechávat si na účet ostatních - které odpovídají, ve svém pořadí, pěti údům (včetně hlavy, jako údu) ačkoliv jenom čtyři jsou umístěny v odpovídajících údech. Touha brát nebo se zmocňovat věcí je vázána na pravou ruku; podobně, touha udržet nebo vlastnit, patří k levé ruce; podobně; postupovat na účet ostatních a touha držet se na účet ostatních odpovídá příslušně pravé a levé noze; ale není to případ, který se týká touhy po osobní velikosti, který odpovídá hlavě. Hlava nenese pátou ránu ze dvou důvodů: zaprvé, protože nese „trnovou korunu“ (o které jsme se pokusili dát vysvětlení v Dopise IV) která je nošená v zásadě každou osobou, schopnou objektivního myšlení - „trnová koruna“, daná lidské bytosti, od počátku historie lidstva. Je to ten jemný útvar, který je označován pro nás, na Západě, jako „osmilistý lotos“ a který je označován v Indii jako „tisíci-listý lotos“ nebo sahasrara(střed koruny). Tento střed koruny je „dar přírody“ takřka každé lidské bytosti a každá normální osoba jej vlastní. „Trny“ ve středu koruny působí jako „hřeby“ objektivity, které dodávají svědomí myslet. Je to díky nim, že se myšlení nestalo zcela osvobozené a tak svévolné, jako je například obrazotvornost. Myšlení, jako takové, je navzdory všemu orgánem pravdy, nikoliv klamu.
Takže to není myšlení jako takové, které nám dovoluje touhu po osobní velikosti nebo tendenci k megalomanii, ale spíše vůle, která využívá hlavy a která se může zmocnit myšlení a přinutit je do role svého nástroje. A to vytváří druhý důvod, pokud jde o to, proč pátá rána - ta organicképokory, nahrazující směr vůle po velikosti - se nenachází na hlavě, ale spíše v srdci, tj. dosahuje srdce, proniká tam z pravého boku. Protože je to tam, kde má vůle po velikosti svůj počátek a je to tam. Odkud se zmocňuje hlavy a dělá ji svým nástrojem. To je důvod, proč mnozí myslitelé a vědci chtějí přemýšlet „bez srdce“, aby byli objektivní - což je iluze, protože člověk nemůže žádným způsobem přemýšlet bez srdce, srdce je aktivačním principem myšlení. To, co může člověk udělat, je přemýšlet s pokorným a vřelým srdcem, namísto se srdcem domýšlivým a chladným.
Takže, pátá rána (která je tou první, pokud se bere v úvahu důležitost) je ta srdce, namísto hlavy, hlava je z hlediska aktivní vůle nástrojem nebo „údem“ srdce.
Obraťme se nyní na otázku, týkající se původu pěti ran - tj. jak jsou vytvářeny - a ke konkrétní praktické metodě magie posvátného pentagramu pěti ran.
Jak člověk získá pět ran?
Existuje jenom jedna jednoduchá metoda, jeden jediný způsob, který k tomu vede. A - lhostejno, zda s plnou znalostí nebo zda instinktivně - každý esoterik, každý mystik, každý idealista, každý hledající duševno a nakonec, každý člověk dobré vůle ji upotřebí, v Evropě, tak jako v Asii, dnes, jako před dvaceti stoletími. Touto univerzální metodou, všech věků a všech kultur, není nic jiného než vykonávání třech tradičních slibů, totiž, poslušnosti, chudoby a cudnosti.
Poslušnost upevňuje vůli po velikosti srdce; chudoba drží pevně na uzdě touhu brát a touhu vlastnit pravé ruky a levé ruky; cudnost donucuje touhy „Nimrodova lovce“ - povznášet a držet se na úkor ostatních, jinými slovy, lovit a chytat do pastí zvěř - pravé nohy a levé nohy.
Slib poslušnosti je cvičením umlčování osobních tužeb, citů a představivosti, navzdory rozumu a svědomí; je nadřazenost ideálu, jako protiklad zdánlivému, národu jako protikladu osobního, humanity, jako protikladu národa a Boha, jako protikladu humanity. Je to život kosmického a lidského hierarchického pořádku. Je to mínění a zdůvodnění skutečnosti, že existují andělé, cherubíni, trůny; panství, mocnosti, síly; knížectví, archandělé, andělé, kněží, knížata a prostí občané. Poslušnost je řád, je to mezinárodní řád; je to stát; je to církev; je to všeobecný mír. Opravdová poslušnost je zcela v protikladu k tyranii a otroctví, protože jejími kořeny je láska, která vyplývá z víry a důvěry. Ten, který je nahoře slouží tomu, který je dole a ten, který je dole, poslouchá toho, který je nahoře. Poslušnost je praktickým závěrem toho, co člověk uznává jako existenci něčeho vyššího než je on sám. Kdokoliv uznává Boha, poslouchá.
Taková poslušnost, jaká se uplatňuje v náboženských řádech a v katolickém duchovním rytířství je druhem výcviku - nadto velmi účinného - vůle, s výhledem na zaražení touhy po velikosti. Poslušnost, jakou má chela ke svému guru v Indii a v Tibetu, sleduje v zásadě stejný cíl. Toto je také pravda pro absolutní poslušnost, jakou mají hassidim ke svým tzadekim, v židovských hassidických komunitách a podobně tomu bylo také s poslušností bez výhrady, ze strany učedníků starců (duchovních učitelů) v ortodoxní, před bolševické Rusi.
Univerzální definice poslušnosti je: Fiat voluntas tua. (Buď vůle tvá.)
Slib chudoby je cvičením vnitřní prázdnoty, která je založená následkem umlčení osobních tužeb, citů a představ, takže duše je schopná získávat shora zjevení slova, život a světlo. Chudoba je trvalá aktivní bdělost a naděje před ustavičnými zdroji tvůrčí schopnosti; je to schopnost se učit stále a všude; je to conditio sine qua non (nutná podmínka) veškerého osvícení, veškerého zjevení a veškeré iniciace.
Následující je krátký příběh, který dělá podivuhodným způsobem zřejmý duchovní význam chudoby.
Kdysi byli jednou čtyři bratři, kteří se vydali na cestu, aby hledali ten největší poklad. Po týdnu cesty došli k hoře železné rudy. „Celá hora železné rudy!!“, zakřičel jeden z nich. „Tady je bohatství, které jsme hledali!“ Ale ti tři ostatní řekli: „To není ten největší poklad“ a pokračovali na své cestě, zatímco jejich bratr zůstal u hory železné rudy. Byl nyní bohatý a oni byli stejně chudí jako předtím. O měsíc později přišli k poli, které bylo poseté zelenavými a žlutavými kameny. „Tohle je měď!“, zakřičel jeden z těch třech bratrů. „Tohle je určitě ten poklad, který hledáme! Ale další dva bratři nesdíleli jeho názor. Takže on tam zůstal a stal se bohatým majitelem měděného dolu, zatímco ti dva ostatní pokračovali na své cestě, stejně chudí, jako byli předtím. Po roce přišli do údolí, plného kamenů, které svítily bělavým světlem. „Stříbro!“ vykřikl jeden ze dvou bratrů. „To je konečně ten poklad, který hledáme!“ Ale ten druhý bratr zavrtěl hlavou a pokračoval na své cestě, zatímco jeho bratr tam zůstal jako bohatý majitel stříbrného dolu. O sedm let později došel na skalnaté místo, v suché poušti. Sednul si, polomrtvý únavou. A potom se stalo, že zpozoroval, že oblázky pod jeho nohami září. Bylo to zlato . . .
Slib cudnosti znamená uvádět do praxe rozhodnutí, žít podle slunečního zákona, bez žádostivosti a bez netečnosti. Protože ctnost je nudná a neřest je odporná. Ale to, co žije v základu srdce, není ani nudné, ani odporné. Základem srdce je láska. Srdce žije jenom tehdy, když miluje. Potom je jako slunce. A cudnost je stavem lidské bytosti, ve kterém srdce, které se stalo slunečním, je středem gravitace.
Jinými slovy, cudnost je stav lidské bytosti, kde střed, pojmenovaný v západním esoterismu jako „dvanáctilistý lotos“ (anahata, v indickém esoterismu) je probuzený a stává se sluncem mikrokosmického „planetárního systému“. Tři lotosové středy umístěné pod ním (desetilistý, šestilistý a čtyřlistý) začínají potom fungovat v souladu s životem srdce (dvanáctilistého lotosu) tj. „podle slunečního zákona“. Když to konají, je osoba cudná, bez ohledu na to, jestli on nebo ona žijí v celibátu nebo jsou ženatí či vdané. Čili, existují „panny“, které jsou vdané a jsou matkami dětí a existují fyzické panny, které jimi ve skutečnosti nejsou. Ideál Panny Marie, který předkládá tradiční církev (katolická a ortodoxní) je opravdu hodný úcty. Je to ideál cudnosti, která vítězí nad sterilitou a lhostejností.
Praktikování cudnosti se netýká výlučně oblasti sexu. Rovněž se nese do všech ostatních oblastí, kde existuje volba mezi slunečním zákonem a všemi druhy otupujících omámení. Tak například, veškerý fanatismus hřeší proti cudnosti, protože tam je člověk odnášen temným proudem. Francouzská revoluce byla orgií zvrhlého kolektivního omámení, právě tak, jako byla revoluce v Rusku. Nacionalismus - takový, jako v Hitlerově Německu - je podobná forma omámení, utápějící vědomí srdce a proto je tedy neslučitelný s ideálem cudnosti.
Existují také formy praktického okultismu, které se propůjčují snaze o nezdravé omámení. Takto to potvrdil Joséphin Péladan:
Já to nezamlčuji; my všichni jsme byli zprvu oklamáni estetikou okultismu a omámeni jeho podivností a zvláštností. Člověk se upsal pobavením nervózních žen. Člověk hledal vzrušení - vzrušení z neviditelného, ze záhrobí.Člověk žádal vzrušení z nehmotnosti. (Joséphin Péladan, L´occulte catholique, Paříž, 1898, str. 309).
Praxe cudnosti drží pevně sklony lovce v lidské bytosti, ve které je mužská strana nakloněna k pronásledování zvěře a ženská strana ke kladení pastí. Praxe chudoby svazuje sklony zlodějev lidské bytosti, kde mužská strana je nakloněna ke zmocnění se a ženská strana k trvalému držení, namísto čekání na štědrý dar zaslouženého ovoce práce. A nakonec praxe poslušnosti zaráží vůli po velikosti nebo sklony samozvance v lidské povaze, jejíž mužská strana je nakloněna považovat sebe za velikého, ve svých vlastních očích a ženská strana hledá se tak udělat oceňovaným v očích jiných.
Tyto tři sliby proto tedy vytvářejí jedinou známou a nepostradatelnou metodu, která vede k pěti ranám, tj. k účinnému pentagramu posvátné magie. Ještě je nutno upřesnit, že to není takovou záležitostí, že by se ctností pokory, chudoby a cudnosti dalo zcela dosáhnout - protože žádný člověk zaživa nemůže tyto ctnosti vlastnit úplně - ale spíše jejich cvičením, tj. upřímným úsilím, zaměřeným na jejich realizaci. Je to úsilí, které se vyplatí.
Taková je odpověď na otázku: Jak člověk získá pět ran? A nyní následuje odpověď na otázku: Jak magie posvátného pentagramu pěti ran působí?
Jak jsme naznačili výše, je to ryzost vůle a ne její síla, která vytváří základ magie posvátného pentagramu pěti ran. V tom se shoduje s posvátnou magií, která nenutí, ale zakládá (nebo znovu zakládá) svobodu volby, skrze přítomnost pravdy, krásy a dobra. Nyní je věcí magie posvátného pentagramu pěti ran, dokončení živoucí přítomnosti dobra, po boku vědomí osoby operace. Protože dobro nezápasí se zlem; ono proti němu nebojuje. Dobro je pouze buď přítomné nebo není. Jeho vítězství spočíván v tom, že výsledkem je jeho přítomnost, jeho porážkou je to, že je přinuceno být nepřítomné. A je to pět ran, které zajišťují přítomnost dobra, tj. přítomnost ryzí vůle shora..
Následuje episoda, která se nachází v díle „Úvahy o stigmatech svatého Františka“ (pátá úvaha) a která se dobře hodí k tomu, aby posloužila jako klíč k problému, kterým se zabýváme:
Františkánský řádový bratr se modlil po osm let, které následovaly po smrti svatého Františka, aby mu byla zjevena ta tajná slova, která řekl anděl Serafín svatému Františkovi, když mu dával stigmata. Nuže, jednoho dne se svatý František zjevil jemu a sedmi jiným řádovým bratrům a mluvil k němu takto:
Věz, nejdražší bratře, že když jsem byl na hoře La Verna, celý pohroužený do rozjímání o Kristově utrpení, v tomto andělském vidění jsem byl Kristem takto stigmatizován na svém těle a potom mi Kristus pravil: „Víš ty, co jsem ti udělal? Dal jsem ti značky mého utrpení, abys ty mohl být mým korouhevníkem. A právě tak jako já, jsem ve dnu své smrti sestoupil do předpeklí a vytáhnul odtud silou svých stigmat všechny duše, které jsem tam naleznul a odvedl je nahoru do ráje, tak i já tobě daruji (abys se mohl podle mne řídit ve své smrti, tak jako jsi činil ve svém životě) že až odejdeš z tohoto života, budeš každý rok v den tvé smrti chodit do očistce a zachráníš všechny duše které tam nalezneš ze tvých třech řádů, totiž minoritů, klarisek a kapucínů a rovněž duše tvých oddaných následovníků a ty, následkem tvých stigmat, které jsem ti udělil, je povedeš do ráje.“ A tato slova jsem nevyslovil, dokud jsem žil na světě. („Úvahy o slavných stigmatech svatého Františka“ v Květinky svatého Františka, kniha ii, kapitola 9; překlad T. Okey, Londýn 1963, str. 129-130)
Řekl to a svatý František náhle zmizel. Početní bratři slyšeli následovně toto vyprávění z úst osmi mnichů, kteří byli přítomni při tomto vidění a zjevení svatého Františka. A „Frater Jacobus Blancus lector Romanus praedicavit hoc et dixit se audisse ab uno fratre de supradictis octo“ (Bratr Jacobus Blancus, lector Romanu, toto prohlásil a řekl, že to slyšel od jednoho z výše jmenovaných osmi“) dodává rukopis svatého Isidora (diskutovaný Paulem Sabatierem) na konci toho vyprávění.
Analyzujme nyní toto vyprávění z hlediska magie posvátného pentagramu pěti ran.
Nejprve je třeba poznamenat, že stigmata, daná svatému Františku, jsou duchovní, stejně tak jako tělesné povahy, protože jejich síla (tj. jejich magická moc) pokračuje po jeho smrti. Také je zde naznačeno, že síla stigmat svatého Františka, právě tak jako samotného Krista, se projevuje v tom, že je schopný vést zpátky duše z předpeklí a očistce a doprovázet je do ráje. Nakonec připomeňme, že ten příběh je zcela kategorický, pokud se týká prohlášení, že to je pouze silou svých stigmat, že Ježíš Kristus před svým vzkříšením vedl duše z předpeklí a doprovodil je do ráje a podobně je to pouze silou jeho stigmat, že také svatý František, každý rok odebírá z očistce, v den jeho smrti, všechny duše, které jsou s ním svázané duchovním poutem a odvádí je do ráje.
Vezměte termíny „předpeklí“, „očistec“ a „ráj“ v jejich významu, chápaném analogií a máte jasnou a přesnou definici pro účinek magie posvátného pentagramu pěti ran: Působí změnu, z přírodního stavu („předpeklí“) a ze stavu lidského utrpení („očistec“) do požehnanosti božského stavu („ráj“). Působení magie posvátného pentagramu pěti ran tedy spočívá v přeměně přírodního stavu do lidského stavu a toho potom do božského stavu. To je práce duchovní alchymie, proměny z přírodního („předpeklí“) a z lidského (očistec) do božského (ráj) podle tradičního trojitého rozdělení - Příroda, Člověk a Bůh.
Rozvažujme nyní blíže o praktickém významu termínů „předpeklí“, očistec a „ráj“, natolik, že to jsou stádia v působení transmutace - nebo osvobození - magie posvátného pentagramu pěti ran.
Jejich praktický význam není prostorový, tj. vztahující se k „místům“, ale spíše se vztahuje kestavům lidské bytosti - v těle, duši a duchu. Když tomu takto rozumíme, snadno zjistíme, že ty tři stavy jsou nám známé ze zkušenosti a že nám tato zkušenost poskytuje klíče analogie, abychom byli schopni pochopit představy „předpeklí“, „očistce“ a „ráje“ jako takové, tj. ve všech rovinách a na každé úrovni - psychologické, metafyzické a teologické - jejich použití.
Každý z nás má zkušenost z harmonického stavu dobrého zdraví, doprovázeného bezstarostným stavem duše a klidem ducha. Je to něco, čemu se říká joie de vivre (radost ze života) čistá a prostá. Kdyby neexistovaly vážné nemoci, starosti a problémy, byl by tohle trvale náš přirozený stav. Je to co Příroda, pokud je panenská a nezkažená, nám nabízí, čemuž bychom se mohli stále těšit, kdyby nebyly v Přírodě žádné zkažené prvky - žádná nemoc a hřích, žádná starost, strach a výčitky svědomí v nás- a kdyby, především, život jako celek nebyl pole, které neustále sklízí smrt. My ale nicméně máme občas okamžiky, hodiny, možná dokonce, že i celé dny zkušenosti joie de vivre, bez starostí nebo opatrnosti. A tato zkušenost nás vybavuje „klíčem analogie“ pro pochopení toho, jaký je význam „předpeklí“. „Předpeklí“ je přírodní stav fyzického a psychického zdraví, který příroda - navenek a uvnitř sebe - nám může ze sebe nabídnout, bez pomoci nadpřirozené nebo boží milosti. „Předpeklí“ je panenskou částí přírody (lidské přirozenosti a vnější přírody) podle tradiční doktríny, „natura vulnerata non deleta“ („příroda je zraněná, ale ne zničená“). Ti, kteří znají Bhagavad -Gita, nebo se vůbec zabývali hinduistickou tradicí, snadno rozeznají ve stavu, označovaném termínem „předpeklí“, stav guna přírody (prakriti) který se v Indii nazývá sattva (ostatní dvě guny se nazývají tamas a rajas).
Pokud se týká zkušenosti, vztahující se k „očistci“, obsahuje veškeré očišťování - utrpení - fyzické, psychické a duševní. Je to tělesné, morální a intelektuální utrpení, které je prostředním stavem, mezi přírodní nevinností „předpeklí“ a okamžiky nebeské blaženosti, kdy nás dostihnou paprsky „ráje“.
My již zde dole zakoušíme předzvěst „očistce“ a „ráje“. Trpíme a je nám dávána útěcha z nebes. Lidský život je přirozená nevinná radost a její zánik je skrze hřích. Co následuje, to je utrpení a jsou to paprsky požehnání z nebes, které nás utěšují. To je náš život. Skládá se ze zakoušení reality „předpeklí“, „očistce“ a „ráje“.
Nuže, magie posvátného pentagramu pěti ran „vyvádí duše z předpeklí a očistce a doprovází je do ráje“. To znamená říci, že činí nebe přítomné v „předpeklí“ a v „očistci“, že mu umožňuje sestoupit do oblasti nevinné a trpící přírody. A postupně to dále znamená říci, že zavádí nadpřirozené do přirozeného, uzdravuje nemocné, ozařuje vědomí a umožňuje účast na duchovním životě. „Očistec“ zahrnuje veškeré nemoci a veškerá utrpení. „Být od toho vyveden“, znamená osvobození od toho, tj. být uzdraven, osvícen a znovu spojen s duchem.
Magie pěti ran působí přítomností reality nadlidského duchovního světa, prostřednictvím ran a dokončuje transmutaci, ze stavů „předpeklí“ a „očistce“, do stavu spojení s božským, nebo „ráje“. Pokud jde o rituál nebo technickou stránku magie posvátného pentagramu pěti ran, dá se to nalézt vysvětlené ve třetím Dopise, vztahujícímu se k arkánu „Císařovna“.
Kvinternárnost „spojení a svázání do desítky“, o které mluví Saint-Martin, je tudíž kvinternárností pentagramu pěti ran. Jiná kvinternárnost, kvalifikovaná Saint-Martinem jako „absolutně zlá“, je oddělená od desítky, tj. od pěti proudů (nebo „členů“) lidské vůle, obdařených pěti ranami z božské vůle. (Těch pět proudů lidské vůle, obdařených pěti ranami, také odpovídá písmenům YHSVH jména: יהשוה - IHSCHUH, Ježíš - jak přijímají symbolicky Khunrath, Kircher, Saint-Martin a jiní, ačkoliv židovské jméno Ježíše je psáno: יהושע - IHSCHUAH).
Já ale nebudu tvrdit, tak radikálně, jako to činí Saint-Martin, že kvinternárnost, oddělená od desítky, je absolutně zlá. Ona je spíše svévolná - a je zlá jenom tak dalece, jako je zlá lidská osobnost, zbavená Boha a přírody.
V každém případě, pentagram, jiný než ten pěti ran, není znamením „černé magie“, ale spíše té svévolné magie nebo „šedé magie“, jestliže si přejete. Protože je to znamení moci osobnosti, jako takové - což je nevyhnutelně směsicí dobra a zla, dokonce i když jedná s nejlepšími úmysly na světě. Oswald Wirth k tomu říká:
Obyčejná magie se klame, pokud jde o moc tohoto znamení, které samo o sobě žádnou moc neuděluje. Individuální magie je mocná jenom v míře, ve které je v harmonii s hlavnější mocí. . . Nehledejme jak rozvinovat vůli uměle a přetvářet se na siláky vůle... (Oswald Wirth, Le Tarot des imagiers du moyen âge, Paříž 1927, str.123)
Vzhledem ke dvěma formám pentagramu - s hrotem nahoře a s hrotem dole - ty žádným způsobem neodpovídají rozdělení magie na „bílou magii“ a „černou magii“ (ačkoliv tradiční mistři - Eliphas Lévi, například - tak učí). Určitě můžeš nakreslit hlavu kozla (jak to činí Eliphas Lévi) v „obráceném pentagramu“, nestane se ale tím znamením černé magie. Dvě formy pentagramu se vztahují k lidské elektřině (tj.elektřině lidského organismu, která doprovází pohyby vůle) - hlavy anohou, které nemají nic společného s rohy. V obou případech je to ta samá elektřina, s jediným rozdílem, že v případě pentagramu se špičkou, obrácenou vzhůru, je to vůle ducha, která hýbe elektrickými proudy, zatímco v případě pentagramu se špičkou, obrácenou dolů, je to inteligence vůle, která tak činí. Dva póly vůle mohou stejně sloužit, jak dobru, tak zlu - ačkoliv ve skutečnosti oba představují směs obou principů. Nicméně, je pravdou, že je větší naděje, v případě znamení pentagramu se špičkou obrácenou vzhůru pro rozum a svědomí, lepšího využití působení, než v případě obráceného pentagramu, ale vše zde závisí na intelektuálním a morálním stavu provozovatele. Zvrhlá intelektualita by určitě vytvořila horší použití vzpřímeného pentagramu než seriózní vůle, podnícená dobrými úmysly, u převráceného pentagramu. Proto tedy, neobávejme se převráceného pentagramu nebo nebuďme příliš závislí na vzpřímeném pentagramu.
Navraťme se ale ke kvinternárnímu svázání a spojení do plnosti desítky, tj. k posvátnému pentagramu pěti ran. Zvažme jej nyní, ne jako individuální záležitost, ale spíše jako záležitost pro celé lidstvo.
Dějiny lidstva - viděné z jejich „noční“ strany - jsou v základu ovládány omezeným počtem magických předpisů a znamení. Ať uděláte cokoliv, .umístíte se pod záštitu takového předpisu a znamení. Kříž, pentagram a hexagram jsou znamení a předpisy, které působí v dějinách lidstva. Kříž je příslib a ctnost poslušnosti, tj. znamení a předpis víry, jak horizontální lidské dýchání, tak vertikální božské dýchání, spojené dohromady. Pentagram je počáteční popud, je to úsilí a práce, tj. slib a ctnost chudoby - nebo znamení a předpis naděje, jako výsledek přítomnosti božského světla zde dole. Hexagram je příslib a ctnost cudnosti, tj. znamení a předpis lásky, jako jednota Otce, Syna a Ducha svatého a Matky, Dcery a Duše boží. Duchovní dějiny lidstva jsou cestou od kříže k pentagramu a od pentagramu k hexagramu, tj. je to vyučování poslušnosti, chudoby a cudnosti a současně to je božské magické působení, kde láska se získává vírou, prostřednictvím naděje.
Středověk vztyčil kříž nad národy, společnostmi, snahami a myšlenkami Evropy. Bylo to období poslušnosti a víry, doprovázené veškerým představitelným lidským zneužíváním. To bylo následováno obdobím, kdy se začal pociťovat rozbřesk naděje. Humanismus, se svým rozkvětem renesančního umění, filosofie a vědy, byl zrozen pod znamením naděje. Znamení pentagramu začalo svůj vzestup. Potom se stalo, že vzrostl protiklad, mezi posvátným pentagramem pěti ran a zrovnoprávněnou osobností. Čistě humanistické umění, věda a magie mělo svůj rozvoj pod znamením pentagramu naděje v člověka, jako protiklad znamení pentagramu naděje v Boha, tj. posvátného pentagramu pěti ran, pod kterýmžto znamením křesťanský esoterismus - křesťansky orientovaný mysticismus, gnóze, posvátná magie a hermetismus - měl svůj rozvoj.
Ten náraz svobody - naděje v zrovnoprávněného člověka - toho mnoho postavil a zničil. Vytvořil materialistickou civilizaci, nemající obdoby, ale současně zničil hierarchický pořádek - řád duchovní poslušnosti. Řada náboženských, politických a sociálních revolucí potom následovala.
Ale hierarchický pořádek je věčný a poslušnost nepostradatelná. Nyní se začínají budovat nové hierarchické pořádky, nahrazující poslušnost tyranií a diktaturou. Protože ten, kdo seje vítr, sklidí bouři (srovnej Hosea IX, 7) - to je pravda, kterou se dnes učíme s takovým utrpením. Pentagram naděje v zrovnoprávněného člověka zasel v minulých časech ten vítr - a my a naši současníci sklízíme nyní bouři.
Nuže, postavení papeže v duchovních dějinách lidstva je takové, že je strážcem posvátného pentagramu pěti ran, tj. on stráží jedinou zákonnou cestu přechodu, od kříže k pentagramu a od pentagramu k hexagramu. Funkcí duchovního postavení papeže je dohlížet na to, aby to bylo pouze potom, co je pozdvihnut kříž, že pentagram má svůj vzestup a aby to bylo pouze potom, co je pozdvihnut posvátný pentagram pěti ran, že se uskuteční vzestup hexagramu. Posláním postavení papeže je pečovat o to, aby duchovní poslušnost, chudoba a cudnost - dobrovolná a zbožná - nezmizely ze světa a aby byli vždy na světě lidé, kteří je budou zastávat a představovat. Pro tyto tři praktické sliby vytvořit předchozí podmínku pro živoucí víru, zářivou naději a horoucí lásku, tj. pro duchovní dýchání lidstva. Lidstvo by se duševně udusilo, bez víry, naděje a lásky nebo dobročinnosti. A bylo by o ně oloupeno, kdyby vykonávání duchovní poslušnosti, chudoby a cudnosti - dobrovolné a zbožné - mělo ustat.
Postavení Papeže nebo Církve svaté je pravidlo božské magie - právě tak, jako je postavení Císaře - v dějinách lidstva. Je to totéž, co je míněno esoterickým názvem Petrus (Peter). (Πέτρα = petra = skála). Petrus je výraz ve Starém a v Novém zákoně, označující božské, nehybné pravidlo nebo definici božské magie. To je důvod, proč postavení papeže bylo založeno na vlastnostiPetrus (Peter):
A já ti pravím, že ty jsi Petr (Petrus) a na té skále (petra) zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Matouš XVI, 18)
Pět „pekelných bran“ - vůle po velikosti, touha brát a vlastnit, touha postupovat a držet se na úkor druhých, které jsou proti-pravidlem, nezvítězí proti pravidlům pěti ran. A tyto rány jsou „klíče ke království nebeskému“.
Božská magická moc těchto klíčů je taková., že cokoliv je svázáno jejich mocí na zemi, bude svázáno na nebi a cokoliv je rozvázáno jejich mocí na zemi, bude rozvázáno na nebi. Protože to, co je nahoře, je to, co je dole a to, co je dole, je to co je nahoře. A když převládá neposlušnost, chamtivost a necudnost na zemi, takového druhu, jaká zde nikdy dříve nebyla - potom je to mocí klíčů posvátných ran, které mohou znovu zřídit jednotu toho, co je nahoře a toho, co je dole, tj. „svázat“ a „rozvázat“činem, který, řečeno slovy, bude zněním následujícího:
Ať se to, co je nahoře, stane jako to, co je dole a ať se to, co je dole, stane jako to co je nahoře.
(c) OLDM o.s.
