Připravila: Karoli Steiger
Králové, vykonavatelé spravedlnosti i autority církevní patřili do tohoto rodu, avšak nejvýraznější osobou z nich byla nesporně žena, která svou touhou po zachování krásy a mládí na svém chřadnoucím těle nechala zabít přes 600 mladých žen..
Sňatky mezi šlechtickými rody nebyly ničím novým. K upevnění vztahů a svazků mezi členy rodiny Báthory zde proběhlo množství sňatků, jejichž následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Někteří členové rodiny okusili na vlastní kůži nebezpečné propojování krevní linie. Mimo obvyklé problémy a neshody se objevily i poněkud nezvyklé situace- ošklivé psychózy, ďábelské geniality a konečně mezi nimi i Erszebet se svými sadistickými sklony.
Jako nezvyk pro někoho z jejího sociálního postavení, kam patřila, byla Erszebet velmi zdravé a aktivní dítě. Pocházející z maďarské královské rodiny byla jako dívka poměrně krásná. Měla jemné rysy, štíhlou vysokou postavu, a co se týče její osobnosti, ta dosáhla svého vývoje také. Dle jejího vlastního mínění byla nejvyčnívajícím rysem její smetanová pleť, o které často hovořila. Ačkoliv její okolí nesdílelo takové nadšení pro její fascinaci, věděli, že nejlepší pro ně bude, budou-li se chovat tak, jak si to Erszebet přeje, a tak jí zahrnovali dostatečnými pochvalami. Erszebet neakceptovala nedostatek uznání, a k smůle těch, kteří si to neuvědomovali, byla pomstychtivá.
Ve svých pouhých patnácti letech byla z politických důvodů provdána za neotesaného a hrubého vojáka aristokratického původu. Díky sňatku se z ní stala paní Čachtického hradu, jeho domovu, ležícího v Karpatských horách. Hrad byl obklopený vesnicí rolníků
a rozhlehlými zemědělskými poli. Život zde byl jednotvárný. Práce na polích, několik krav a koz s cinkajícími zvonky kolem krků obklopené pobíhajícími slepicemi. Co se týče hradu, ten byl typický pro svou dobu:chladný, ponurý; docela jiný než útulné doškové domy rolníků ve vesničce.
Pro Erszebet, která většinu svého 25letého manželství strávila sama na hradě se svými poddanými, to byla léta stereotypu, která si snažila nějak okořenit. Jakožto dospívající dítě plné energie se Erszebet rozhodla najít si nějaké pobavení, kterým by zaměstnala své pomalu plynoucí dny. Měli se jimi stát i milenci, s kterými se scházela, avšak i bez nich se dokázala zaměstnat.
Brzy kolem sebe shromáždila (díky jejím bohatým finančním prostředkům) osoby s nezvyklými dovednostmi a uměními. Každému z nich pak dopřála nocleh a neomezenou péči, dle zájmů, tužeb a potřeb, které si každý jednotlivec vyžádal. Mezi nimi byli tací, kteří o sobě tvrdili, že jsou čarodějky, kouzelníci, jasnovidci, alchymisté a také ti, kteří o sobě prohlašovali, že znají a praktikují ty nejzvrácenější a nejzkaženější skutky, kterých je vůbec možno díky paktu, který uzavřeli s ďáblem. Hravě si poradili s operacemi, o kterých se nedoporučuje raději ani mluvit pro jejich hrůznost.
Tak jí tito lidé učili svým dovednostem, a ačkoliv byla Erszebet fascinována, nestačilo jí to.
Válka v 16.století byla nesmírně brutální. Její manžel používal k získání informací na zajatých vězních Turků hrůzných prostředků mučení. Chytře článkovaný dráp vypadající jako kleště, vyrobený z tvrzeného stříbra, který, když se připevnil k tlustému biči, trhal a rval maso do takové míry, že dokonce i on, surový a velice krutý muž, přestal užívat tento mučící nástroj z odporu a zanechal ho raději na hradě.
Elizabeth však nebyla jediná ve svých neobvyklých zájmech. Vědoma si Elizabethina komplexu a zaujatosti, pobavena jimi, ji její teta zasvětila do radovánek bičování (na vybraných služebných), které si Elizabeth rychle osvojila. Opatřena manželovými stříbrnými drápy si velkoryse dopřávala zabití mnoha osamocených hodin na slovanských dlužnících, vzatých z vlastního žaláře. Čím více se jejich křik odrážel od stěn a čím více bylo prolito jejich krve, tím větší a uspokojující bylo její pobavení. Upřednostňovala bičování svých ,,subjektů“ z přední strany jejich nahých těl, než jejich záda, nejen proto, aby způsobila větší škodu a bolest, ale i proto, aby se mohla dívat do jejich tváří pokřivených zděšením a hrůzou nad osudem, který je čeká.
Její manžel zemřel v roce 1604 (dle některých pramenů v roce 1602) na bodné zranění způsobené nevěstkou v Bukurešti, které nezaplatil. Ačkoliv se Elizabeth o svého muže nikdy dříve skutečně nezajímala a o milenci, který by nahradil místo jejího muže, snila, její smutek ze ztráty muže byl obrovský a dlouho pro něho truchlila, nicméně i to, jak sama zjistila, si vyžádalo své oběti.
Zrcadlo, před kterým kdysi dlouhé hodiny stávala, jí nyní naskytlo příšerný pohled. Její andělská pleť vybledla a dokonalost, pěstována a udržována po dlouhé roky, se tak stala pouhou vzpomínkou. Hluboko uvnitř sebe Erszebet běsnila, proklínajíc čas. Dosáhla 43 let.
Udržování jejího mládí se stalo hlavním středem jejích zájmů. Marnivost, touha. Pokud ztratí své mládí, přijde o všechno.
Její nálada se značně zhoršovala a jednoho dne zlomyslně udeřila služebnou za její nedbalost, přičemž dívku škrábla po tváři svými ostrými nehty. Zranění nebylo velké, ale stačilo na to, aby několik kapek sloužící dívky dopadlo na Erszebetinu pokožku. Erszebet si tehdy byla zcela jistá, že místo na jejím těle, kam dopadla kapka dívčiny krve, vypadalo svěžeji, jasněji, pružněji a mlaději. Ihned se šla poradit se svými alchymisty o tom, co spatřila. Ti si vzpomněli na případ před mnoha lety, kdy krev mladé panny působila naprosto stejným způsobem a to u starší osoby šlechtického původu.
S takovým důkazem v ruce byla Erszebet přesvědčena, že objevila způsob, jak obnovit a uchovat její mládí navždy nebo alespoň do té doby, dokud nezíská, po čem touží.
Erszebet si lehce odůvodnila, že pokud málo krve stačilo k tomu, aby na kratičký moment okusila, jaké je připadat si opět mladá, pak více krve bude jistě prospěšnější k naplnění jejího vysněného snu, v němž její prosby a přání v běhu času pomalu bledly. Věřila, že pokud se vykoupe v krvi panen a pokud se bude koupat v krvi těch nejkrásnějších a pít ji, pak může být jednoho dne opět krásná a silná.
Léta Erszebet věřila své pomocnici Dorottě Szentes, která střežila tajemná potěšení své paní
i její strach ze stáří. Nyní to nebyla jen ona, ale byly to i další čarodějky, s kterými mohla nést své dlouholeté břímě.
Celé skupiny dívek byly věšeny živé a nahé hlavou dolů za řetězy, které měly ovinuty kolem kotníků. Jejich hrdla byla podřezána a všechna krev ,,vysána“ pro koupel hraběnky.
Čas od času byla zadržena skutečně půvabná a rozkošná mladá dívka. U takových příležitostí pila Erszebet krev děvčete nejprve ze zlatého poháru, později, když si tuto zálibu oblíbila, přímo z proudu těla, jak se pověšené svíjelo a kroutilo na trámu či na otočném kůlu.
Po pěti letech těchto počinů si Elizabeth začala uvědomovat, že krev venkovských děvčat měla pramalý účinek na zlepšení kvality její pleti a tak je potřeba nějaké jiné krve, neporušené, vznešenější.
Na začátku 17.století si rodiče, patřící do nižší šlechty, přáli, aby jejich dcery byly vyškoleny v etiketě a slušnému vystupování ve společnosti.
V roce 1609 byla na Čachtickém hradě založena akademie, nabízející pětadvaceti dívkám z řádných rodin dokončení jejich vzdělání a výchovy, což se také stalo.
S asistencí Dorotty Szentes, známé také jako ,,Dorka“, byly tyto studentky zabity stejně odporným způsobem, jako byla po dlouhá léta zabíjena prostá venkovská děvčata Čachtic a okolních vesnic.
S přibývajícími oběťmi se však Erszebet stávala čím dál více neopatrnou a nedbalou ve svých krvavých zločinech. Její poslední nerozvážností se stalo svržení čtyř ,,vysátých“ těl z hradeb pevnosti. Pak následoval její hluboký pád.
Chybu si hraběnka uvědomila příliš pozdě. Vesničané těla našli a pokoušeli se určit totožnost každé z dívek. Zmizení všech dívek vyšlo najevo a tajemství hraběnky tak bylo odhaleno.
Zvěsti o hraběnce a událostech v Čachticích se rychle rozšířily až maďarskému vládci, Matthiasu II., který nařídil, aby byla hraběnka přemístěna k soudnímu přelíčení. Avšak její aristokratické postavení nedovolovalo, aby někdo v jejím postavení byl zatčený. Parlament však přešel zákon a Elizabeth byla předvedena na veřejné slyšení v roce 1610. Zajímavé je, že žádná z přítomných autorit nejevila jakoukoliv pozornost těmto záležitostem, jen proto, že předmětem Elizabethina krvavého boje za uplynulých pět let byly prosté venkovské dívky a dcery rolníků.
Podle zjištění soudu zmizelo 600 dívek; Elizabeth nic nepřiznala. Dorka a její čarodějky byly upáleny za živa, ale hraběnka, z důvodu svého vznešeného původu, nemohla být popravena. Katarina, žena, s kterou se Elizabeth radila o své kráse a která věděla o činech Erszebet (které jí sama doporučovala), byla uznána jako další její oběť a byla následně propuštěna.
Tak byla Elizabeth odsouzena dožít svůj život ve vězení. Byla zazděná v jedné malé komůrce na svém hradu, odkud se již nikdy nedostala. Zemřela o čtyři roky později, 21. srpna roku 1614.
