MoT, POUSTEVNÍK, THE HERMIT, L´HERMITE

Isis: „Dávej pozor, můj syne Hore; protože uslyšíš tajnou nauku,jejíž byl náš praotec Kamephis prvním učitelem. Přihodilo se to tak, že Hermes slyšel toto učení od Kamephise, nejstaršího z našeho pokolení. Já to slyšela od Hermese, spisovatele záznamů, když on mně zasvětil do obřadu Černé (Dokonalosti)."
(óποτ έμέ καί τω τελέιω  μελάνι έτίμησε,
Slova Isis z posvátné knihy Hermese Trismegista.
nazvané Kore Kosmu).*

Protože Trismegistus, který, nevím jak,

dokončil objevení skutečně celé pravdy,
často popisoval moc a velkolepost Slova,
jak je ilustrováno předchozím citátem,
kde on (Hermes) prohlašuje existenci
nevyslovitelného a svatého Slova,
jehož vyslovení je mimo sílu člověka.

(quo fatetur esse ineffabilem quendem sanctumque SERMONEM, cuius enarratio modum hominis excedet,Lactantius, Divinae institutiones IV, 9,3)

Těsná je brána a úzká je cesta,
která vede k životu,
a málokdo ji nalézá.
(Matouš VII, 14)

* (The Virgin of the World); přel. Walter Scott, Hermetica, díl I, Oxford, 1924, str. 457; srov. také francouzský překlad A.J. Festguière, Corpus Hermeticum díl IV, Paříž, 1954, str. 10, v jehož překladu se čte . . . když mne poctil darem Dokonalé Noci

DOPIS IX.
POUSTEVNÍK

Drahý Neznámý příteli.

Poustevník! Jsem potěšen, že jsem dospěl v řadě těchto Dopisů–meditací k této ctihodné a tajemné postavě, osamělého poutníka, oblečeného do rudého hávu pod modrým pláštěm, držícího ve své pravé ruce svítilnu – střídavě žlutou a červenou – a opírajícího se o berlu. Protože to je ctihodný a tajemný Poustevník, který je pánem těch nejdůvěrnějších a nejchráněnějších snů mého mládí, protože on je navíc v každé zemi pánem snů všech mladých, kteří jsou zamilováni do výzvy hledat úzkou bránu a těžkou cestu k božskému. Jmenujte mi zemi nebo dobu, ve které mladí – kteří jsou opravdu „mladí“, tj. žijící pro ideál – nemají svou představivost pronásledovanou postavou moudrého a dobrého otce, duchovního otce, poustevníka, který prošel tou úzkou bránou a který jde tou těžkou cestou – někdo, komu může člověk bez zábran důvěřovat a koho může bez hranic ctít a milovat. Který mladý Rus, například, by nepodniknul cestu, bez ohledu na to jak dlouhou a jak dlouho bude trvat, aby potkal starce, tj. moudrého a dobrého otce, duchovního otce, poustevníka? Který mladý židovský člověk z Polska, Litvy, Běloruska, Ukrajiny nebo Rumunska by to neudělal také, aby se setkal s hasidiským tsadikem, tj. moudrým a dobrým otcem, duchovním otcem, poustevníkem? Který mladý člověk v Indii by odmítnul vynaložit veškeré možné úsilí najít a potkat chela nebo guru, tj. moudrého a dobrého otce, duchovního otce, poustevníka?

A bylo tomu jinak, s mladíky kolem Origena, Klementa Alexandrijského, sv. Benedikta, sv. Dominika, sv. Františka s Assisi, sv. Ignáce z Loyoly? Bylo tomu také jinak s pohanskými mladíky v Athénách, kolem Sokrata a Platóna?

Bylo to stejné ve starověké Persii, kolem Zarathustry, Ostanese a jiných representantů duchovní dynastie mágů, která byla založena velkým Zarathustrou. Bylo tomu tak i v Izraeli, se školami proroků a s nazarénskými a essénskými. Bylo to stejné ve starověkém Egyptě, kde postava zakladatele dynastie „moudrých a dobrých otců“ – ta Hermese Trismegista – se stala, nejenom pro Egypt, ale pro celý řecko-římský svět, prototypem moudrého a dobrého otce, poustevníka!  

Eliphas Lévi určiě pociťoval univerzální historický význam poustevníka. To je důvod, proč prohlásil následující obdivuhodné pravidlo:

Zasvěcený je ten, kdo vlastní lampu Trismegistovu, plášť Apolloniův a berlu patriarchů. (Eliphas Lévi, Dogme et rituel de la haute magie; překl. A.E, Waite Transcendentální magie. Její doktrína a rituál, Londýn, 1968, str. 92).

 Ve skutečnosti, poustevník, který straší v představách „mladého“ hocha, poustevník z legendy a poustevník z dějin, byl, je a vždy bude osamělým člověkem s lucernou, pláštěm a berlí. Protože on má dar nechat světlo svítit ve tmách – to je jeho „lucerna“; on má schopnost se oddělit od kolektivních nálad, předsudků a tužeb rasy, národa, třídy a rodiny – schopnost, snížit do tichosti kakofonii kolektivismu, halasící kolem něho, aby naslouchal a porozuměl hierarchické harmonii sfér – to je jeho „plášť“; zároveň má smysl pro realismus, který je tak vyvinutý, protože stojí v oblasti ne na dvou nohou, ale spíše na třech, tj. on postupuje jenom po dotknutí se země skrze bezprostřední zkušenost a přímý kontakt, bez prostředníků – to je jeho „berla“. On vytváří světlo, vytváří ticho a vytváří jistotu – souhlasnou s kritériem Smaragdové desky, totiž s trojí shodou toho, co je jasné, toho, co je v harmonii se souhrnem zjevených pravd a toho, co je předmětem bezprostřední zkušenosti:

Verum, sine mendacio, certum et verissimum (Tabula Smaragdina, 1).
Verum, sine mendacio – tohle je jasnost (lucerna).
Certum – tohle je soulad toho, co je jasné a souhrnu ostatních pravd („lucerna“ a „plášť“) .
Verissimum – tohle je soulad toho, co je jasné, souhrnu ostatních pravd a autentické a bezprostřední zkušenosti („lucerna“, „plášť“ a „berla“)

 Poustevník proto představuje nejenom moudrého a dobrého otce, který odráží Otce v nebesích, ale také metodu a podstatu hermetismu. Protože hermetismus je založen na souladu tří metod poznání: apriorní poznání rozumem („lucerna“); harmonie všeho podle analogie („plášť“); a autentická bezprostřední zkušenost („berla“).

Hermetismus je tedy trojnásobná syntéza třech protikladů:

          1.      syntéza protikladu „idealismus – realismus“;
          2.      syntéza protikladu „realismus – nominalismus“;
          3.      syntéza protikladu „víra – empirická zkušenost“.

Pokud je to syntéza – osobní, samozřejmě, ve vnitřním tribunálu každého svědomí – ve kterém tři výše uvedené protiklady jsou pokaždé poskytovány ve třech obdobích, jejich počet je devět a je to deváté Arkánum tarotů, které nás učí o třech syntézách třech protikladů.

Podívejme se nyní, jaký je hermetismus třech uvedených antitéz, neboli protikladů:

           1.      Protiklad „idealismus – realismus“

Ten se omezuje do dvou protichůdných pravidel, totiž:

          „Vědomí idey je nadřazené všemu“ – to je pravidlo idealismu a
          „Věc (res) je nadřazená všemu vědomí nebo ideám – to je základní pravidlo
          realismu.

   Idealista (např. Hegel) považuje všechno, jako tolik forem myšlení, zatímco realista (např. Spencer) tvrdí, že předměty poznání mají existenci, která je nezávislá na myšlení nebo vědomí, ze strany subjektu vědomí. 

Realisté říkají, že pojmy, zákony a představy jsou odvozené – pomocí abstrakce – od předmětů poznání. Idealisté naproti tomu říkají, že pojmy, zákony a představy jsou promítány – pomocí „konkretizace“ – ze subjektu poznání na objekty.

Realisté podporují takzvanou „souhlasnou“ teorii pravdy, tj., že „pravda je souhlasnost mezi objektem a rozumem“. Idealisté se spoléhají na „související“ teorii pravdy, tj., že „pravda je souvislost – nebo nedostatek protikladů – při zacházení s pojmy, názory a předměty (přeměty jsou jenom názory) rozumem“.   

Pravda je podle realismu to, co v rozumu souhlasí s předmětem.Podle idealismu je pravda to, co vytváří souvislí systém v rozumu.

Celý svět, přesně zobrazený v rozumu – to je ideál poznání pro realismus. Celý svět, přesně zobrazující požadavky a kategorie rozumu, jako jedinečný souvislý systém – to je ideál poznání idealismu. Je to svět, který přináší slovo a je to lidský rozum, který naslouchá, říká realismus. Je to rozum, který přináší slovo a je to svět, který je jeho odrazem, říká idealismus.   . 

 „Nihil in intellectu quod non prius fuerit in sensu“ („v rozumu není nic, co nemělo předtím svou existenci ve světě smyslů“) je tisíce let staré pravidlo realismu. „Nihil in sensu quod non prius fuerit in intellectu“ („ve světě smyslů není nic, co nemělo předtím svou existenci v rozumu“) je proti-pravidlo idealismu.

Co je správné? Realismus, se svým idolem, tj. „věcí“ (res) nadřazené myšlení a jeho mazdaistický dualismus, tj. temnota (věc) a světlo (myšlení) kteréžto druhé pochází nebo je zrozeno z prvního? Nebo idealismus, se svým idolem lidského rozumu, který posazuje na trůn Boha a jeho pan intelektuální monismus, kde není místa, ani pro „dar Dokonalé noci“, tj. nadlidskou moudrost, zmíněnou v posvátné knize Hermese Trismegista, s názvem Kore Kosmu, ani pro stíny zla, ošklivost a klam, se kterými máme každodenní zkušenost?

 Ne, nekořme se ani před světem, ani před rozumem, ale kořme se v uctívání všeobecného zdroje, jak světa, tak rozumu – Bohem: Bůh, jehož Slovo je současně „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa“ (Jan i, 9) a stvořitel světa – „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan I, 3). 

Věc, svět – je to Slovo, které je jeho zdroj. Rozum, světlo myšlení – je to znovu Slovo, které je jeho zdroj. To je důvod, proč křesťanský hermetismus přítomnosti, právě tak jako pohanský hermetismus minulosti, není ani pouze realistický ani jednoduše idealistický, protože není založen ani na věci, ani na lidském rozumu, ale spíše na Logos, Slovu božím, jehož objektivním projevem je svět pravzorů, výchozí pro fenomenální svět a jehož subjektivním projevem je světlo nebo pravzor lidského rozumu. „to světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila (Jan I, 5) což znamená říci, že existuje tma, jak ve světě, tak ve vědomí, které nepřijalo – tj. nebylo proniknuto – světlo a že následně zlo, ošklivost a klam určitě existují ve světě a ve vědomí.

Ale temnota světa, který není proniknutý Slovem, není zdrojem vědomí a lidský rozum, který není osvícený Slovem, není principem světa. Ve fenomenálním světě existují „objektivní klamy“, tj. „věci, které nejsou reálné“, které nebyly stvořeny Slovem, ale které povstaly na krátce trvající existenci z pod-vrstvy temnoty. V oblasti subjektivního vědomí existují klamy, tj. pojmy, představy a ideály, které nejsou reálné, které nebyly zplozeny světlem Slova, ale které povstaly na krátce trvající existenci z hlubin temnot v podvědomí.

Nuže, shoda mezi klamným objektem a jeho pojmem v rozumu by nebyla pravda, ale spíše dvojitý klam. Realismus by si měl být toho vědomý, když pokračuje ve své takzvané „souhlasné“ teorii pravdy. A vnitřní spojitost myšlenkového systému, založeného na klamech, by neměl být kritériem jeho pravdy, ale spíše znamením utkvělé představy, která je tím hlubší, čím je spojitost úplnější. Idealismus by si měl být toho vědomý, když pokračuje ve své „koherentní“ teorii pravdy. 

Objekty jsou pouze reálné, ve smyslu realismu, když jsou reálné ve Slovu. A rozumové konstrukce jsou pouze pravdivé, ve smyslu idealismu, když jsou pravdivé ve Slovu. Lidský rozum, jako takový, není výrobcem pravdy po vzoru pavouka, který vyrábí svou pavučinu. Skutečnost vnějšího nebo vnitřního světa, pokud je to skutečnost, nepotřebuje dosazovat pravdu, když může právě tak dobře ukázat na klam nebo dějiny klamu, ať už je v přírodě (např. předpotopní monstra) nebo lidský (např. mnohé modly v minulosti nebo v přítomnosti) .              

Nuže, „svět“ naší zkušenosti je fenomenálním projevem, jak světa stvořeného Slovem, tak evolučním světem hada. „Rozum“ naší zkušenosti je také projevem jak světla ze Slova, tak „lstivosti“ (abychom vzali biblický termín pro metodu, kdy temnota vysílá světlo, aniž by je přijala) hada. To je důvod, proč je stále nutno rozlišovat, dříve než se člověk vyjádří k realismu, mezi Světem a světem. Podobně, dříve než se vyjádří k idealismu, musí člověk rozlišovat mezi kosmickou inteligencí a lidským rozumem.

Když ale je toto rozlišení provedené, člověk může bez váhání přijmout idealismus a realismus v jednom a tom samém čase – což by byl „idealiamus-realismus“ nebo logoismus starověkých a současných hermetiků.

Potom se stane metoda shody berlou v ruce Poustevníka a metoda spojitosti se stane pláštěm, který ho přikrývá. To je díky světlu Poustevníkovy lucerny, která je posvátným nástrojem, kde světlo Slova je spojené s olejem lidského rozumového úsilí.

2.      Protiklad „realismus – nominalismus“. 

V tomto protikladu nemá termín „realismus“ nic společného s „realismem“ protikladu „realismus – idealismus“. Realismus zde označuje školu západního myšlení, která přisuzuje objektivní realitu ke všeobecným pojmům, které jsou nyní obvykle označovány jako „abstraktní“, ale které středověká filosofie označovala „universalia“ („obecnosti“). Proud západního myšlení, který popírá objektivní realitu obecností a který připouští realitu jenom „jednotlivostem“, je ten nominalismus.  

Nuže, „realismus“ jako proud západního myšlení, se odlišuje od realismu, který je v protikladu k idealismu, v tom smyslu, že zde to je věcí objektivní reality obecností (typů a druhů) a ne souladem mezi pojmy rozumu a realitou předmětů (jako kritéria pravdy). Proto je to tedy otázka zcela odlišného problému. „Realisté“, pokud jde o problém reality obecností, jsou ve skutečnosti extrémní „idealisté“ v tom, co se týká priority rozumu nebo předmětu.  

Výchozí problém protikladu „realismus – nominalismus“ byl poprvé představen v dějinách myšlení jasným způsobem Porfyriem (A.D. 234 – asi 304) v jeho Isagoge (nebo Úvod Porfyria Fénického, žáka Plotinuse z Lycopolis, abychom uvedli úplný titul této práce). Problém je uveden od počátku, s veškerou žádoucí jasností, následovně:

…Dám stranou zkoumání určitých hlubokých otázek, týkajících se rodů a druhů (tj. obecností) protože takové podnikání vyžaduje podrobnějšího zkoumání: (1) jestli rody nebo druhy existují o sobě, nebo spočívají toliko v pouhých pojmech. (2) jestli, jestliže existují, jsou hmotné nebo nehmotné (3) jestli existují mimo nebo ve smyslových objektech a v závislosti na nich. (Porfyrios, Isagoge Isagoge I, 9-14; překl. E.W.Waren, Středověké zdroje v překladu, díl 16, Toronto, 1975, str. 27-28.)

 Ve skutečnosti, od Boethia po renesanci – a dokonce do naší vlastní doby – bylo dáváno tomuto problému „podrobnějšího zkoumání“, jak si Porfyrius představoval, že si zasluhuje. Protože středověcí doktoři, když jasně uviděli, že tento problém univerzálií leží v samotném středu filosofie, zacházeli s ním jako s ústředním problémem, což dalo vznik rozdělení světa filosofů na „realisty (typy a druhy existují o sobě, nad a mimo jedince) a „nominalisty“ (typy a druhy neexistují mimo jedince, jsou to jenom „jména“, tj. slova, užitečná pro účel klasifikace). Třetí škola – ta „konceptualistů“ nebo, podle případu, „mírných realistů“  nebo „mírných nominalistů“ (obecné představy určitě existují, existují ale jenom v mysli toho, kdo je chápe) – vznikaly během té polemiky a hrály jakousi roli, nikoliv syntézy, ale spíše podobné roli Lotrinska, kterou mu stanovil císař Lothar I., totiž prostředníka, mezi Francií a Německem.

Vášnivá polemika mezi realismem a nominalismem trvala tisíciletí a neomezovala se na učené debaty, nabírala různé formy, včetně rozhodnutí církevních koncilů, jako například rozhodnutí koncilu v Soissons, který v roce 1092 nominalismus odsoudil.

Teze „realistů“ vedou zpátky k Platónovi, k jeho doktríně ideí. Ta „nominalistů“ je spojená s Antisthénem: „Já vidím koně, ale nevidím koňskost“ (srov. W.K.C.Guthrie, Dějiny řecké filosofie, díl III, Cambridge, 1969, str 214). Nuže, podstatou problému je to, jestli „koňskost“ je přednější k jednotlivým koním (universale ante rem) jestli je imanentní v jednotlivých koních (universale in re) nebo, jestli je nakonec následující k jednotlivým koním a je jenom od nich odvozená, způsobem abstrakce (universale post rem). Podle Platóna „koňskost“ existuje jako idea před koňmi, podle Aristotela, „koňskost“ existuje jenom v koních, jako princip jejich tvaru, podle konceptualistů (např. Kant) „koňskost“ je koncept (pojem) utvořený myslí, prostřednictvím shrnutí společných rysů všech koní, abstrahováním od specifických charakteristik (universale post rem).   

Problém, jestli „koňskost“ je předcházející k reálným koním, jestli to je v nich formativní princip, nebo spíše, jestli to je jenom  pojem mysli, odvozený ze zkušenosti smyslů, není, po pravdě řečeno vášnivý, když je to jenom věc „koňskosti“. Nicméně, stává se jím, když je to otázka lidstva nebo světa. Protože potom se stává problémem stvoření (creation) které se odlišuje od původu (genesis). Při stvoření, idea nebo „plán“ světa je předcházející aktu jeho realizace, zatímco v genesi nebo evoluci neexistuje nějaká idea nebo plán, předcházející skutečnosti, ale spíše síla, imanentní ve hmotách a individuálních bytostech, která je tlačí, aby si hledaly pokusem a omylem cestu pokroku. S ohledem na lidstvo se stává problémem prototyp člověka nebo nebeský Adam, tj. problém stvoření člověka, nebo jeho evoluční genese. 

Prozkoumejme nyní podrobněji základní téze realismu a nominalismu.

           „Obecné je předchozí jednotlivému“ – je pravidlo v základu realismu.
          „Jednotlivé je předchozí obecnému“ – je protichůdné pravidlo nominalismu.

 Tato dvě protichůdná pravidla naznačují, že pro realismus je obecné reálnější a má vyšší objektivní hodnotu než jednotlivé a pro nominalismus jednotlivé je reálnější a má vyšší objektivní hodnotu než obecné.

Jinými slovy, pro realismus je lidstvo reálnější a má vyšší hodnotu než jednotlivý člověk. Naproti tomu, pro nominalismus je to jednotlivý člověk, který je reálnější a má vyšší hodnotu než lidstvo.

Pro realismus by proto nebyly žádné lidské bytosti, kdyby nebylo lidstva. Pro nominalismus, naproti tomu, by nebylo lidstvo, kdyby nebylo lidských bytostí. Lidské bytosti tvoří lidstvo, říkají nominalisté. Lidstvo plodí, ze svého neviditelného, ale reálného lůna, jednotlivé lidské bytosti, říkají realisté.

Kdo má pravdu? Realismus, se svým idolem, kolektivnosti předcházející jednotlivosti, jednotlivé duši, která ústy Kaifáše oznamovala oprávnění pro odsouzení Ježíše Krista k smrti, když říkala: „Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan IX, 50)? . . . který tribunály inkvizice vyhlazoval „škodlivé jednotlivce“, jejich obětováním, pro zájmy lidstva nebo církve? . . .Realismus, který nakonec postavil rasu nad jednotlivce nebo třídu nad jednotlivce, vyhubil miliony Židů a Cikánů, z rukou nacistů a také miliony kulaků, neboli bohatých rolníků a jednotlivců vyšších tříd, z rukou bolševiků. 

A nominalismus?

Nominalismus je slepý k ideám a principům, které jsou jenom slovy, pokud se toho týká. Pravda, krása a dobrota pro něho neexistují, jako objektivní reality a jsou jenom věcí vkusu. Žádná vážná věda nebo filosofie, hodná svého jména, by nebyla schopná existovat, kdyby nominalismus byl jediným intelektuálním územím, ve kterém by mohla žít. Protože namísto usilování o universální by hledala jednotlivosti. Shromažďovala by jenom jednotlivé skutečnosti a daleko od toho, aby uspořádala jakoukoliv hodnotu na jejich společných vlastnostech, ze kterých by byla schopná odvodit zákony a principy, by měla za výsledek jenom muzeum jednotlivých faktů. Toto muzeum by marně čekalo na příchod vědeckého a filosofického myšlení, které by bylo pro lidstvo užitečné všeobecným způsobem: nominalismus sám by jej nevytvořil. Protože on je opakem vědy.

Namísto vědy nebo filosofie by způsobil vznik množství sekt, subjektivních zálib. Každý by myslel a věřil svým vlastním způsobem. Člověk by se držel jenom toho, co by jej těšilo. To je přesně to, proč církev zavrhnula nominalismus jako doktrínu a proč ho věda vyhostila jako metodu. Rozprášilo by to církev do množství malých náboženství, podle osobního vkusu každého jednotlivce a snížilo by to vědu do sterilního sběratelství a nekonečného množství soukromých názorů.

Proto tedy se nemůžeme zprostit realismu, když přičítáme jakoukoliv hodnotu existenci objektivní pravdy (vědy) a trans-subjektivní pravdy (náboženství). Objektivní a trans-subjektivní pravda musí být proto uznána, jestliže člověk usiluje o spojení lidstva v universální objektivní pravdě vědy a trans-subjektivní pravdě náboženství.

Můžeme se ale obejít bez nominalismu?

Ne, protože nominalismus je vidění světa, skládajícího se z jednotlivých, jedinečných a nezaměnitelných bytostí. Je to vidění světa, jako velikého společenství bytostí, namísto světa zákonů, principů a idejí. Je to vidění světa, kde vládnou Otec, Syn a Duch svatý, opravdové a živoucí osoby, spojené věčnými svazky otcovství, synovství a bratrství – obklopeni serafíny, cherubíny, trůny, panstvími, ctnostmi, silami, knížectvími, archanděly, anděly, lidskými bytostmi a bytostmi přírodními, viditelnými a neviditelnými. Jak může člověk říkat, s veškerou upřímností srdce, v modlitbě, adresované nebeskému Otci: „Posvěť se jméno tvé“, aniž by věřil tomu, že to je jedinečné a posvátné jméno živoucí bytosti – jedinečné a posvátné a ne nějaké označení pro nejvyšší ideu nebo „první příčinu“ nebo „absolutní princip“? Může člověk milovat neviditelný svět neosobní „první příčiny“, svět, zalidněný zákony a principy?

Jestliže všeobecná duševní znalost světa, jako takového (tj. věda) a jako dílo Boha (tj. filosofie) není možná bez idealistického realismu, intuitivní individuální znalost – skrze lásku – jednotlivých bytostí (tj. mysticismus, gnóze a magie) rovněž není možná bez realistického nominalismu. 

Nuže, člověk nemůže přijímat bez rezervy, ani idealistický realismus, ani realistický nominalismus, ani se obejít bez jednoho nebo druhého. Protože láska (která si vyžaduje realistický nominalismus) právě tak jako rozum (který si vyžaduje idealistický realismus) jsou stavebními schopnostmi lidské povahy. Lidská povaha sama je realistická, pokud se myšlení týká a je nominalistická, pokud se týká společenského styku nebo lásky.

„Problémy“ universálií byly vyřešeny v duchovních dějinách lidstva skutečností Vtělení, kdy základní univerzálie světa – Logos – se stalo Ježíšem Kristem, který je základní jednotlivostí světa. Zde, to nejuniverzálnější z univerzálií, samotný princip poznatelnosti, Logos, se stalo tím nejjednotlivějším z jednotlivostí, naprostým pravzorem osobnosti, Ježíšem Kristem. 

Je to především evangelium svatého Jana, které vykresluje výslovným a jasným způsobem, skutečnost spojení principu univerzálního poznání a Bytostí individuální lásky, ze srdce k srdci. Toto evangelium popisuje dílo božské alchymie, kde voda je spojená s ohněm – kde se voda stává živou vodou a jazyky ohně se stávají svatodušními jazyky, srozumitelnými jednotlivě každému. Podstata křtu – oživená voda a oheň, který nestravuje jednotlivosti, ale umožňuje se účastnit na věčnosti – to je výsledek díla vykoupení, které začalo s Vtělením. Křest je – v oblasti dějin ducha – také spojení realismu a nominalismu, spojením hlavy a srdce v lidské bytosti, kteréžto spojení je jenom odrazem skutečnosti Vtělení, kde „Slovo se stalo tělem“.

Křesťanský hermetismus je přítelem realistického nominalismu, pokud tato forma nominalismu usiluje o mystickou zkušenost spojení bytostí láskou, právě tak jako idealistického realismu, pokud toto usiluje o Logos. Sám křesťanský hermetismus může být jenom poznáním universálního, které je zjeveno v jednotlivém. Pro hermetismus neexistují žádné „principy“, „zákony“ a „idey“, které existují mimo individuální bytosti, ne jako konstrukční vlastnosti jejich povahy, ale jako objekty oddělené a nezávislé na nich. Pro hermetismus neexistuje ani „zákon gravitace“, ani „zákon reinkarnace“; existuje jenom přitažlivost a odpudivost bytostí (atomy jsou také bytosti) pokud se týká gravitace a jenom přitažlivá síla bytostí k pozemskému životu, s jeho radostmi a bolestmi, pokud se týká reinkarnace. Ale, na druhé straně, pokud by na světě neexistovaly takové entity, jako jsou zákony gravitace a reinkarnace, určitě existuje universální touha bytostí – velkých nebo malých – sdružovat se jedna s druhou, aby spolu vytvořily molekuly, organismy, rodiny, společnosti, národy . . . Je to touha universální strukturální potřeby, která se tak projevuje jako „zákon“. „Zákony“ jsou imanentní v bytostech, jako logika je imanentní v myšlení. A opravdový pokrok, opravdová evoluce je postup bytostí, z života pod jedním zákonem, k životu pod zákonem jiným, tj. strukturální změna bytostí. Je tomu tak, že zákon „oko za oko a zub za zub“, je v procesu bytí nahrazován zákonem odpuštění. Opět je tomu tak, že zákon, „slabý slouží silnému, lid slouží králi, žák slouží učiteli“, bude jednoho dne nahrazen zákonem, který ukázal Pán činem Mytí nohou. Podle tohoto vyššího zákona je to ten silný, kdo slouží slabému, král, který slouží lidu, učitel, který slouží žákovi – právě tak jako na nebi, kde andělé souží lidským bytostem, archandělové slouží andělům a lidem, knížectví slouží archandělům, andělům a lidským bytostem a tak dále. A Bůh? Ten slouží všem bytostem, bez výjimky. 

Tudíž „zákon“ boje o existenci, který zpozoroval Darwin, v oblasti biologie, postoupí jednoho dne své místo zákonu spolupráce pro existenci, který již existuje u kvetoucích rostlin a včel, při spolupráci různých buněk v organizmu a při spolupráci lidského sociálního organismu. Konec „zákona“ boje o existenci a budoucí vítězství zákona spolupráce pro život, předpověděl prorok Izajáš:

Vlk bude pobývat s beránkem,
levhart s kůzletem odpočívat.
Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu
a malý hoch je bude vodit.
(Izajáš XI, 6)

 To bude, protože nový „zákon“ – tj. hluboká přeměna psychické a fyzické struktury bytostí – nahradí starý „zákon“, nejprve ve vědomí, potom v touhách a citech a nakonec v organické struktuře bytostí.

„Zákony“ následují jeden druhý a mění se. Nejsou to neměnné metafyzické entity. Stejné to je, s ohledem na principy a ideje. „Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou“ (Marek II, 27-28) – zde je vztah mezi bytostmi, na jedné straně a zákony, principy a ideami, na straně druhé.

Nejsou proto zákony, principy a ideje reálné?

Jsou určitě reálné, ale jejich realita není oddělenou existencí od bytostí, tj. těch metafyzických entit, které zalidňují svět nebo rovinu – svět zákonů, principů a idejí – která je jim vlastní. Duchovní svět není svět zákonů, principů a idejí; je to svět duchovních bytostí – lidských duší, andělů, archandělů, knížectvích, sil, ctností, panství, trůnů, cherubínů, serafínů, a Svaté trojice: Ducha svatého, Syna a Otce.

Jaká je potom realita zákonů, principů a idejí?

Je v jejich strukturálním příbuzenství – duchovním, psychickém a fyzickém. Všechny bytosti projevují universální příbuzenství a nesou svědectví o svém společném počátku a o svém společném pravzoru. Nuže, tento společný pravzor – který kabala nazývá „Adam Kadmon“ – je zákonem, principem a ideou všech bytostí. „Obraz a podoba Boha“ v Adamovi je zákon jehož působením Bůh stanovil „Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi“ (Genesis I, 26). Adam je zákon, princip a idea všech bytostí přírody, protože on je jejich prototypovou syntézou.

Realismus má pravdu, když potvrzuje realitu universálií, protože ony jsou strukturálními vlastnostmi pravzoru pro všechny jednotlivé bytosti. A také nominalismus má pravdu, když učí, že na světě neexistují jiné reality než jednotlivé bytosti a že universálie se mezi těmito bytostmi nenalézají.

Hermetismus pohlíží na Logos, které se stalo člověkem, jako že pravzorová universalie se stala dokonalou jednotlivou bytostí. Polemika mezi realismem a nominalismem pro křesťanský hermetismus neexistuje.

3.      Protiklad „víra – empirická věda“.

 „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde; a nic vám nebude nemožné“ (Matouš XVII, 20-21) – to jsou slova Pána.

„A věda vezme zrnko vodíku a uvolní energii uvězněnou v tom zrnku a srazí tu horu do prachu“ – odpovídá dvacáté století.

To je kde jsme,  s ohledem na protiklad víry a empirické vědy. Naše víra nepřenáší hory, ale energie, které jsme se naučili vládnout, prostřednictvím vědy, je zcela schopná je srazit na prach.  

Je tomu tak, protože nemáme hořčičné zrno víry?

Je tomu tak, protože jsme soustředili veškeré naše úsilí do tajemství, které obsahuje zrnko vodíku, namísto úkolu, získat tolik víry jako je v zrnu hořčice?

Abychom získali odpověď na tyto otázky, musíme nejprve přihlédnout k tomu, co je víra a co je empirická věda.

Víra.

Víra, která může – když je jako zrno hořčičné – přenášet hory. Je tato víra totožná s vírou vírou-vyznáním, s pocitem jistoty, pokud jde o doktrínu? . . . Je identická s vírou-důvěrou, s nepřítomností pochybnosti, s ohledem na spolehlivost autority svědka nebo svědectví? Je nakonec totožná s vírou-nadějí, s optimismem, jako protiklad k pesimismu? Krátce, je dostatečná tak, abychom neměli vůbec žádné pochyby, abychom dosáhli, „nic vám nebude nemožné“?  

Mnoho šílených lidí určitě projevuje úplnou nepřítomnost pochyb, s ohledem na své iluze nebo fixní představy. Byli by proto tedy schopni dělat zázraky, kdyby víra nebyla nic jiného než intensita víry, důvěry a naděje, v důsledku nedostatku pochybností. Protože šílení lidé mají určitě tuto intenzitu. Nicméně, samotná intensita víry, důvěra a naděje, to není ta víra, kterou má evangelium na mysli. Zřejmě existuje otázka, nejenom intensity jistoty, ale spíše intensity pravdy. Kdyby tomu tak nebylo, šílenci by byli divotvorci a šílenství by bylo ideál.

Síla, která může pohnout horou, musí být rovná tomu, co ji navršilo. Proto tedy síla, která může hýbat horami, nemůže být ani intelektuálním názorem, ani osobním pocitem, nezáleží na tom jak silným. Musí být výsledkem spojení myslící, cítící a toužící lidské bytosti, s bytostí kosmickou – s Bohem. Víra, která hýbe horami, je proto tedy úplným spojením – i když jenom na okamžik – člověka a Boha.

To je důvod, proč iluze nemohou žádným způsobem zplodit víru a to je také důvod, proč zázraky, zásluhou víry, jsou svědectvími pravdy – a ne jenom upřímnosti – víry, jistoty a naděje osob, skrze které jsou působeny. Zázraky jsou ovocem spojení celé, koncentrované lidské bytosti s kosmickou pravdou, krásou a dobrotou s Bohem. Jsou činností božsko-lidské magie, která je a vždy bude založená na duchovní konstelaci „Bůh-Člověk“ – nebo, jinými slovy, vždy pracují „ve jménu Ježíše Krista“, souhlasně s pravidlem:  

Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji. (Jan V, 17)
(ό πατήρ μου εως αρτι έργάζεται, κάγώ έργάζομαι – Pater meus usque modo operatér, et ego operor).

 Víra, pro kterou „nic není nemožného“, je stavem duše, kde „Bůh pracuje a duše také pracuje“. Je to stav duše, soustředěné na pravdu, ke kterému přidává Bůh intenzitu jistoty a moc, která poskytuje zázraky být možnými. Je to magie, zásluhou spojení dvou mágů: Boha a člověka.

Není to tedy ani logická jistota, ani jistota autority, ani přijetí svědectví hodného víry – je to spojení duše s Bohem dosažené úsilím myšlení, skrze důvěru v to, co je důvěry hodno, skrze přijetí svědectví, která jsou hodna víry, skrze modlitbu, rozjímání, hloubání, skrze procvičování morálních snah a mnohými jinými způsoby a snažením, které pomáhá duši se otevřít božskému dechu.

Víra je božský dech v duši, právě tak jako naděje božské světlo a láska je božský oheň v duši.  

Empirická věda.

Teplo, pára, magnetismus, elektřina, nukleární energie – takové jsou mocné síly, spoutané člověkem, díky nesmírné práci empirické vědy! Je to díky vědě, že můžeme rozmlouvat s našimi přáteli přes oceán, vidět, co se děle tisíce mil daleko, během hodiny navštívit nemocného přítele v jiné zemi, zavolat o pomoc, když se dostaneme do nebezpečí, na moři, v horách nebo na poušti, záchranné výpravy: letadla, lodě, sanitky. A opět díky vědě, že jsme schopni slyšet hlas někoho, kdo už je léta mrtvý, že můžeme chodit, i když jsme ztratili nohu, že můžeme vidět, i když jsme krátkozrací, že můžeme slyšet, i když jsme téměř hluší a že máme schopnost na mnoho jiných věcí, to všechno díky.empirické vědě.

Čemu se dá přisoudit ten báječný úspěch, kterého věda dosahuje? Co je základním principem, který to může vysvětlit?

V první řadě to je pochybnost. Protože to je díky pochybování o zkušenosti smyslů, že věda byla schopná stanovit, že to není slunce, které se pohybuje po obloze, ale spíše země, která se pohybuje kolem něho. Je to díky pochybování o všemocnosti osudu, že byly hledány a nalezeny léky a metody léčení, původně nevyléčitelných nemocí. A opět díky pochybování o minulých tradicích, že empirická věda objevila biologickou evoluci, hormony, enzymy, vitaminy, strukturu atomu a podvědomé vědomí.

Protože pochybnost je u samotného kořene každé otázky a otázky jsou základem každého bádání a výzkumu. Pochybnost je proto tedy otcem vědecké metody. Je to ona, která je ten primus motor, princip, který jednou dal do pohybu celý ten podivuhodný stroj, skládající se z laboratoří, observatoří, knihoven, muzeí, sbírek, universit, vědeckých akademií a společností.  

Pochybnost to všechno dává do pohybu. Lze ale úspěšnost toho pohybu přisuzovat výlučně pochybnosti? Postačuje jenom samotná pochybnost pro objevy? Není nutné věřit v možnost takových objevů, dříve než se člověk vydá na cestu, která k nim vede?

Zřejmě to nutné je. Otcem empirické vědy je pochybnost a její matkou je víra. Za svou úspěšnost vděčí víře, právě tak jako vděčí za svou motivační sílu pochybnosti. Právě tak jako existuje „vědecká pochybnost“, která je výchozí pro empirickou vědu jako metodu, tak existuje „vědecká víra“, která je výchozí pro vědu jako princip její úspěšnosti. Newton pochyboval o tradiční teorii „gravitace“ ale věřil na jednotu světa a tedy na kosmickou analogii. To je důvod, proč mohl dospět ke kosmickému zákonu gravitace, následkem skutečnosti padajícího jablka ze stromu. Pochybnost uvedla jeho myšlení do pohybu, ale víra mu poskytnula úspěšnost.   

Jaká jsou tedy dogmata vědecké víry? Následující je vědecké krédo:

Věřím v jedinou hmotu, matku všech sil, která plodí tělo a vědomí všeho, viditelného a neviditelného. Věřím v jediného Pána, lidský rozum, jediného syna hmoty světa, zrozeného z hmoty světa, po staletích vývoje; uzavřeného odrazu velkého světa, průvodního světla z prapůvodní temnoty, reálného odrazu reálného světa – rozvinutého pokusy a omyly, nezplozeného ani nestvořeného, téže podstaty s mateční hmotou – a skrze něhož může být celý svět zrcadlen. Je to on, který – pro nás, lidské bytosti, a pro náš užitek – sestoupil ze stínů matky-hmoty. Vzal na sebe tělo z hmoty, díky dílu evoluce a stal se Lidským mozkem.

Ačkoliv je s každou generací zničen, která umírá, je znovu vytvořen s generací následující, podle Dědičnosti. Je povolán vystoupit k celkovému poznání světa a být posazen po pravici matky-hmoty, která mu bude sloužit v jeho poslání jako soudce a
zákonodárce a jeho království bude bez konce. 

Věřím v Evoluci, která všechno řídí, která dává život anorganickému a vědomí organic kému, která vychází z matky-hmoty a vytváří myslící rozum. S matkou-hmotou a lidským rozumem získává evoluce stejnou autoritu a důležitost. Promluvila skrze všeobecný pokrok.
Věřím v jednu přičinlivou, univerzální, zušlechťující Vědu. Uznávám jedinou disciplínu pro odstraňování omylů a očekávám budoucí ovoce kolektivního úsilí minulosti pro příchod života civilizace. Ano, budiž tak.

 Toto je dvanáct článků vědecké víry, které je založena nejenom na vědeckém úsilí během staletí, ale také na mučednictví, podstoupené mnohými lidskými bytostmi, ve jménu vědy. Srovnej tuto víru s tradiční křesťanskou vírou, článek po článku a celý význam protikladu „víra – empirická věda“ bude zřejmý.    

Syntéza.

Jedinečná hmota, v základě mnohosti jevů; lidská mysl, schopná zredukovat tuto mnohost do jednoty; evoluce, které lidský rozum dluží svou existenci a spolupráce, se kterou slibuje lidskému rozumu jeho budoucí rozvoj, až se stane pánem evoluce; kolektivní a organizované úsilí, podle metody pochyb a ověřování, pokračující ze století do století – to jsou čtyři základní dogmata vědecké víry. Hmota, lidský rozum, evoluce a vědecká metoda tvoří čtyři „písmena“ tetragrammatonu „nevyslovitelného jména“ vědy.

Eliphas Lévi udělal mnoho ve věci úlohy, kterou hraje jméno HVHY (Havajot) – které je inverzí posvátného tetragrammatonu YHVH – při použití v evokacích černé magie. Protože tento tetragrammaton je zákonem příčinnosti (sekvence: aktivní princip, pasívní princip, neutrální princip – a jejich projev; nebo jinak: účinná příčina, materiální příčina, konečná příčina – a fenomén) a následně rozumu, usoudil, že inverse tohoto tetragrammatonu je předpis pro chaos a iracionálnost.

Přesto je to ten převrácený tetragrammaton, který je arkánem empirické vědy. Protože to je pasívní princip substance nebo hmoty, který empirická věda považuje za první, jako „princip“ par excellence, zatímco neutrální princip (lidský rozum) následuje a aktivní princip (metoda) uzavírá tu řadu. Ve skutečnosti, ve jménu YOD-HÉ-VAU-HÉ (יהוה) jestli YOD je aktivní princip (účinná příčina) první HÉ je pasívní princip (materiální příčina). VAU je neutrální princip (konečná příčina) a druhé HÉ je celý fenomén, který z toho vyplývá, potom inversní jméno HÉ-VAU-HÉ-YOD (הוהי) by byla řada „pasívní princip – neutrální princip – pasívní princip – aktivní princip“ nebo „hmota, rozum, evoluce, vědecká metoda“.

Řada HVHY znamená říci, že nic nepředchází hmotu; že nic jí nepohybuje; že se pohybuje sama od sebe; že rozum je dítě hmoty; že evoluce je hmota, která plodí rozum; a že, konečně, rozum, jednou zrozený, je činností hmoty v evoluci, která se stává vědomou sebe a bere evoluci do svých rukou. Převrácený tetragrammaton je nepochybně vzorec-syntéza empirické vědy.

Je tohle chaosu a iracionality?

Ne, je to zobrazení vzorce, duch-hmota-evoluce-osobnost, posvátného jména YHVH. Není to vzorec iracionality o nic víc než vzorec rozumu – je to vzorec lstivosti (úskoku) tj. zrcadlícího se rozumu.

Není to logický vzorec, vzorec z Logos, ale spíše toho hada z Genesis, který byl „nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil“ (Genesis III, 5) a jehož úsilím je rozšíření vědomí v horizontále („polní“). Konečným cílem usuzování lstivosti, té hada, není stát se Bohem ale být „jako Bůh“. „Být jako“ – to je podstata lstivosti a je to také význam vědecké víry, vědeckého kréda, které je současně jenom parafrází a rozvedením slibu hada: „otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Genesis III, 5).

Otevřít vaše oči, být jako Bůh, znát dobré i zlé – to je veliké arkánum empirické vědy. To je důvod, proč je věnováno věci osvícení („otevři své oči“, pro horizontální); to je důvod, proč usiluje o absolutní moc pro člověka („budete jako Bůh“); a konečně to je důvod, proč je to skutečně amorální nebo morálně neutrální („znát dobré a zlé“).  

Klame nás to? Nikoliv, otevírá naše oči vskutku a díky tomu vidíme více horizontálně; dává nám moc nad přírodou skutečně a dělá nás vládcem nad přírodou; je to pro nás užitečné skutečně, bez ohledu na to, zda k dobrému nebo ke zlému. Empirická věda nás v žádném případě neklame. Ten had nelhal – na rovině, kde byl jeho hlas a slib slyšet.

Na rovině horizontální rozpínavosti („polní“ v Genesis) had určitě dodržuje svůj slib.  . . ale za jakou cenu, s ohledem na jiné roviny a s ohledem na vertikálu?

Jaká je cena vědeckého osvícení, tohoto „otevření očí“ v horizontále, tj. pro kvantitativní stránku světa? Je to za cenu zatemnění kvalitativní stránky. Čím více má člověk „otevřené oči“ pro kvantitu, tím více se stává slepý pro kvalitu. Avšak všechno, co člověk chápe pod „duchovním světem“, je jenom kvalita a veškerá zkušenost z duchovního světa, je díky „očím, které jsou otevřené“ pro kvalitu, pro vertikální stránku světa. Tedy číslo má jenom kvalitativní význam v duchovním světě. „Jeden“ znamená jednotu, „dvě“ – dualitu, „tři“ – trojici a čtyři dualitu dualit. Vertikální svět, duchovní svět, je světem hodnot a protože „hodnota hodnot“ je individuální bytost, je to svět individuálních bytostí nebo entit. Andělové, archandělové, knížectví, síly, ctnosti, mocnosti, trůny, cherubíni a serafíni je tolik individualizovaných hodnot nebo entit. A nejvyšší hodnotou je nejvyšší entita – Bůh.   

Věda přeměňuje kvalitu na kvantitu. To je důvod, proč to nazývá „znalost“. Takto spektrální barvy – červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová – ztrácejí pro vědu svou kvalitu červenosti, oranžovosti atd. a stávají se kvantitami, tj. čísly, vyjadřujícími různé frekvence vlnových délek vibrace, kterou člověk nazývá „světlo“. Světlo je také přeměněno na kvantitu. Je to jenom vzorec, vyjadřující kvantitativní faktory vibrace něčeho, co je zbaveno veškeré kvality.

Je tedy proto nutné se obrátit zády k empirické vědě, protože ona uskutečňuje slib hada – otevíráním našich očí ke kvantitativnímu světu, za cenu toho, že nás udělá slepými ke světu kvalitativnímu?

Co má dělat člověk, konfrontovaný výběrem mezi vědou a náboženstvím?

Je ale nutné volit? Nepostačuje, dát každé z těchto dvou snah své místo, ne takové, jaké si samy přisuzují, ale takové, jaké je pro ně správné?

Skutečně, jestliže neexistuje náboženská empirická věda nebo vědecké náboženství, jsou nábožní vědci a vědečtí věřící. Být nábožným vědcem nebo vědecký věřícím čestně, tj. bez kompromisů s vlastním svědomím, je nutné přidat, k jasným horizontálním snahám, jasné vertikální snahy, tj. žít pod znamením kříže:

                                                      náboženství

                                                              ‌‌│‌‌

                                                              │

                                               ─────┼───── věda    

                                                              │

                                                              │                             

To znamená říci, že člověk jasným způsobem odděluje kvantitativní a kvalitativní stránky světa a že počítá s ostrým rozdílem mezi funkcí mechanismu a činností svátosti. Protože celý svět má svou mechanickou stránku a svátostní stránku. Mojžíš popisuje svátostní svět v knize Genesis; moderní astronomie je v procesu popisování světa-mašinerie. To jedno k nám promlouvá o tom „co“ a to druhé o to druhé o tom „jak“, o  světu. To „jak“ je mechanismus, „co“ je podstata. Mechanismus je poznatelný skrze kvantitu, podstata je zjevována kvalitou.

A vědecké krédo? Jak je člověk usmíří s křesťanským krédem?  ... protože to není jenom vyjádření víry v kvantitu, ale také – a především – víry v hodnoty, protikladné těm v křesťanském krédu.

Nemám žádnou jinou odpověď než následující:

Ukřižujte hada. Dejte hada – nebo vědecké krédo – na kříž náboženství a vědy a bude následovat hadova metamorfóza. Vědecké krédo se potom stane tím, čím ve skutečnosti je: zrcadlením tvořivého Slova. Nebude to už dále pravda, bude to metoda. Nebude už dále říkat: „na začátku byla substance nebo hmota“, ale bude říkat: „abychom pochopili mechanismus udělaného světa, je nutné zvolit metodu, která počítá s původem hmoty a tím, co ji shora dává do pohybu.“ A nebude už dále říkat „mozek vytváří vědomí“, ale bude říkat, „abychom pochopili funkci mozku, je třeba o něm uvažovat takovým způsobem, jako kdyby jím bylo vědomí působeno.“

První metamorfóza vědecké víry bude tedy přetvoření jejích metafyzických dogmat do metodologických předpokladů. Její popírání Boha, stvoření a před-fenomenálního ducha se stane metodou „nevědomého vědce“ (nebo docta ignorantia – učené nevědomosti – abychom použili výraz Mikuláše Kubánského) která není nic jiného než soustředění na oblast, která je jí vlastní.

Tato metamorfóza bude následována, dříve nebo později, další, totiž takovou, která změní samotnou vůli, která se projevuje ve vědecké víře. Vůle po moci, usilující o neomezený růst lidské nadvlády nad přírodou, bez ohledu na to, zda dobrá nebo zlá, ztratí postupně svou morální lhostejnost a bude se více a více přiklánět k dobru – bude přeměněna na vůli sloužit. Je tomu tak, že vědecká víra projde alchymickou transmutací a že empirická věda přestane být amorální nebo morálně indiferentní. Bude na straně toho, co je konstruktivní, toho, co slouží zdraví, životu a blahobytu lidstva. Potom to bude otevřené pro veškeré inovace této metody, které si vyžadují jednotlivé úkoly a nakonec, jednoho dne, se bude věnovat konstruktivním životodárným silám světa, se stejným úsilím a intensitou, kterou dnes věnuje silám destruktivním (teplo, vzhledem ke spalování, elektřina, vzhledem k rozkladu nebo tření, nukleární energie, vzhledem k rozbíjení atomů...). Toto si ve svém postupu bude vyžadovat změny ve vědecké metodě v tom smyslu, že toužebná nevědomost  duchovního světa bude opuštěná, jako nemoderní.

Ale všechno tohle se nemůže odehrát, dokud řada vědců „nepostaví bronzového hada na tyč“, tj. nejprve nepřidá do vnitřního tribunálu vědomí vertikálu náboženství k horizontále empirické vědy. To zneutralizuje jed vědecké víry a přemění ji na služebnici života.   

Je to božská rada, která byla dána Mojžíšovi na poušti, mezi horou Hor a zemí Edom, na kterou se zde odvolávám:                                                                            

Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. (Numeri XXI, 9)

Jsme to také my, kteří jsme v poušti dnešního dne, kteří máme potřebu bronzového hada, upevněného na žerď, abychom na něho pohlédli a tak zachránili náš duševní život.

Syntéza vědy a náboženství není teorie, ale spíše vnitřní zákon vědomí, přidání duchovní vertikály k vědecké horizontále nebo, jinými slovy, zákon vztyčení bronzového hada.

Mělo by se říci, že to není jenom biblická rada nebo zbožné přání osamělého člověka, sužovaného spouštěmi, kterými působí vědecká víra, podporovaná úspěchy empirické vědy, na duchovní život lidstva, ale spíše, že to je již ukončená skutečnost. A je to Francie, která měla tu čest, že dala zrod a přispěla ke vzdělání velikého současného vědce Pierre Teilhard de Chardina, (který je současně páter Pierre Teilhard de Chardin) který, když poznal situaci z obou stran, vztyčil vysoko bronzového hada v naší době. Jeho Phenomenon of Man (Lidský fenomén) právě tak jako se všechny jeho práce (vydané v pěti dílech) jsou realizovanou syntézou protikladu „víra – empirická věda“ v tom smyslu, že byl jak opravdovým vědcem, tak opravdovým věřícím a uspěl ve svém životním díle při spojení horizontály vědy (a jaké horizontály!) s vertikálou náboženství (a s jakou vertikálou!). Mělo by se ještě dodat, že on není sám, ale že existuje mnoho dalších, kteří se dívají na bronzového hada a tím uchovávají ŽIVOT.

S ohledem na nás – hermetiky – zde jsme přivedeni k práci, která by měla být námi vykonána, ale která není, protože nechceme z plného srdce přijmout, buď věc vědy a její disciplínu nebo náboženství a jeho disciplínu. Trvali jsme na vědě pro nás a na náboženství pro nás. To je důvod, proč nikdo mezi námi nebyl schopen vztyčit bronzového hada pro naši dobu. Protože, aby byl schopný to udělat, musel by současně být opravdovým vědcem, podle zákonů akademického světa a opravdovým věřícím, podle kritérií církve.

Kdo mezi námi – přinejmenším ve svém mládí – netleskal tomu slavnému výroku, který směle prohlásil Papus: „Ani Voltaire, ani Loyola“ ... což znamená říci: ani pochybnost, ani víra? 

Dobrá, výsledkem je to, že pochybujeme málo a věříme také málo. Nemáme dost kritického ducha, kde bychom ho měli mít a přesto ho máme dost na to, abychom udělali naši víru chromou, když jde o věc přijmout bez výhrad duševní hodnoty, nabízené pro naše ocenění. V praxi, „ani Voltair, ani Loyola“, znamená říkat, „málo Voltaira a málo Loyoly“, protože člověk se nemůže zcela obejít bez pochybností a víry. A existuje člověk – mám pořád Otce Pierre Teilhard de Chardina na mysli – který měl odvahu říci „jak Voltaire, tak Loyola“ a být opravdovým vědcem a současně být jezuitou. On hrdinně přijal kříž „voltairovské“ pochybnosti a „ignáciovské“ víry. Výsledkem je světlem naplněné vidění světa, rozvíjejícího se impulsem hada, směrem ke konečnému cíli, který ustanovila prozřetelnost.

Proto se tedy také neobávejme, stát se Poustevníkem z tarotů, který je oděn do hábitu víry a jehož pochybnost zkoumá zemi – svou berlí! Světlo lucerny, kterou drží, je to co je vysíláno z protolehlosti výry a pochybnosti!

Dar černé dokonalosti (nebo Dar dokonalé noci) 

Arkány tarotů, musím zdůraznit, jsou duševními cvičeními. A deváté Arkánum, Poustevník, je jedním z nich.

Z toho důvodu, předchozí rozjímání o třech protikladech, nesměřuje tolik k vyřešení těchto protikladů, které každého potěší, ale spíše k povzbuzení duševního úsilí, orientovaného k vyřešení těchto protikladů. Vy je určitě můžete vyřešit hlubším a uspokojivým způsobem. Je to věcí v případě řešení, které jsem naznačil výše, především konkrétního vysvětlení (které je, jak vím, daleko od toho nejlepšího) individuálního úsilí, cestou zvláštního duchovního cvičení.

 To se skládá z toho, že si před sebe postavíte thési a antithési, obě pokud možno jasně – řekl bych: jako krystalizované světlo – takovým způsobem, že intelektuální světlo, které máte k dispozici, může potom být spotřebováno těmito dvěma protichůdnými thésemi. Dospějete potom do stavu mysli, ve které všechno, co víte a jasně chápete, je umístěno do thése a antithese tak, že mohou být jako dva zdroje světla, zatímco vaše mysl je ponořena do temnoty. Nevíte a nevidíte nic více než světlo těchto dvou protikladných thésí; za nimi zůstává jenom temnota   

A je to potom, že člověk vykoná základní věc tohoto cvičení, tj. úsilí vytáhnout světlo z temnoty, úsilí zaměřit se na poznání, které se zdá vám být nejenom neznámé, ale také nepoznatelné.

Ve skutečnosti, každý vážný protiklad naznačuje psychologicky: „světlo, které vlastním, je polarizováno do dvou pólů; mezi těmito dvěma světelnými póly je jenom temnota“. Nuže, je to z této temnoty, odkud musí být vyřešení protikladů, syntéza, vytaženo. Je nutné vytvořit světlo ze tmy. Dá se říci, že to je věc činu analogická k Fiat lux (Buď světlo!“, Genesis I, 3) prvního dne stvoření.

Zkušenost nás učí, že v oblasti vědomí existují dva druhy temnoty. Jedna je temnotou nevědomosti, pasivity a lenosti, která je „infra-světelnou“ temnotou. Ta druhá, naproti tomu, je temnotou vyššího vědění, intenzivní činnosti a úsilí, které je třeba vynaložit – ta je „ultra-světelná“. Je to otázka této druhé temnoty, v případech, kde jde o vyřešení protikladu nebo nalezení syntézy.

Moderní hermetická literatura (z devatenáctého a dvacátého století) počítá s „neutralizací dvojitostí“, tj. s metodou, kde člověk nachází třetí výraz, nebo neutrální výraz, pro dva výrazy („dvojitosti“) odpovídající aktivnímu a pasivnímu principu. Tak naleznete v Papusově Traité élémentaire de science (Paříž, 1888, str 121) následující příklady této „neutralizace“:

          Otec (+)       -       Matka (-)       -      Dítě (n)
          Světlo (+)    -        Tma (-)         -      Soumrak (n)
          Slunce (+)    -        Měsíc (-)      -      Merkur (n)

Metoda „neutralizace dvojitostí“ (tento termín se používal v Rusku, nejsem si jist, zda se používá ve Francii) se všeobecně považuje hermetickými a okultistickými autory za tradiční metodu hermetismu.

Nuže, dvojitost může být neutralizována třemi rozdílnými způsoby: (1) nahoře (syntéza); (2) v horizontále (kompromis); (3) dole (směsice). K realizaci nahoře dochází, když se najde neutrální výraz na úrovni vyšší než je úroveň samotné dvojitosti:

Horizontální neutralizace se provede nalezením prostředního výrazu, mezi dvěma výrazy dvojitosti, na úrovni dvojitosti samotné:

            

Neutralizace dole je způsobená, když se redukuje dvojitost do třetího výrazu, na nižší úrovni než je úroveň dvojitosti, způsobem smíchání:

Abychom ilustrovali tři způsoby „neutralizace“ dvojitostí, „barevné těleso“, německého vědce Wilhelma Ostwalda (srov. Die Farben fibel, Lipsko, 1916) nám poslouží jako příklad. Ostwaldovo barevné těleso je tvořeno dvěma kužely:

severní pól

jižní pól

Toto těleso má tedy „severní pól“, „jižní pól“ a „rovník.

„Severní pól“ je bílý bod, který je syntézou  všech barev.Je to bílé světlo, které je více a více rozrůzňováno, jak postupně sestupuje směrem k „rovníku“. Zde barvy získávají své maximální rozrůznění a individuální intenzitu. Tak například červená je přítomná jenom v potenciálnosti, v bodě“severního pólu“; potom se stává narůžovělou, když sejde o stupeň níže, potom růžovou, potom červenavou, dříve než se stane jasně červenou, když dosáhne „rovníku“. „Rovník“ se tedy skládá ze sedmi barev (sedm barev viditelného spektra) ve své maximální intenzitě.  

Ty samé barvy, když pokračují ve svém sestupu od „rovníku“ směrem k „jižnímu pólu“, postupně ztrácejí svoje barevné světlo a stávají se tmavšími. Když dosáhnou „jižní pól“, ztratí veškeré rozlišení a stanou se stejně černé. „Jižní pól“ je proto tedy černým bodem  barevného tělesa, právě tak jako „severní pól“ je bodem bílým. „Bílý bod“ je syntézou všech barev v jejich „neutralizaci nahoře“, ve světle. „Rovník“ je oblast maximálního rozlišení mezi barvami. Je to zde, kde se dá zavést přeměna jedné barvy na druhou. Je to oblast, kde je účinná horizontální neutralizace. A nakonec, „černý bod“ je zmatení všech barev, kde se ztrácejí v temnotě. Je to oblast „neutralizace dole.

Ostwaldovo barevné těleso, vynalezené svým tvůrcem pro užitečné cíle při barvení látek a v textilním průmyslu, umožňuje přesně ukázat „zeměpisnou šířku a délku“ každého odstínu a stupeň intenzity každé barvy a může tedy být užitečné – určitě bez vědomí svého vynálezce – pro hermetické úvahy, jako důležitá základna pro řetězec analogií. 

Analogicky můžeme proto tedy chápat „bílý bod“ nebo „severní pól“ barevného tělesa, jako pól moudrosti, „rovník“, jako rodinu přírodních věd lidského poznání a „černý bod“ nebo „jižní pól“, jako pól nevědomosti. Nuže, moudrost je syntézou nahoře, všech jednotlivých věd lidského poznání. Obsahuje je současně, nerozlišené mezi sebou, jako bílé světlo obsahuje sedm spektrálních barev. „Neutralizace“ nebo syntézy, například dvojice „žlutá – modrá“, může být dosaženo zdvižením směrem k „bílému bodu“ moudrosti.  

Jinou metodou, pro nalezení třetího výrazu, pro dvojici „žlutá – modrá“, je nalezení bodu přechodu ze žluté do modré na stupnici rovníku spektrálních barev, který je přesně uprostřed vzdálenosti oddělující „nejžlutější bod“ od „nejmodřejšího bodu“ . To bude zelený bod.

Nakonec, existuje třetí metoda „neutralizace“ – ta, směrem pod rovník. To je směr k „černému bodu“ kde se jednotlivé barvy ztrácejí v temnotě. „Neutralizace“ dvojice „žlutá – modrá“ je tedy podle této metody dosaženo, když je nalezen bod na stupnici odvráceného kuželu barevného tělesa, kde žlutá a modrá přestávají být rozeznatelné v tmavohnědé barvě, kterou se stanou.

Když si nyní vezmeme, místo dvojice „žlutá – modrá“, dvojici „matematika – deskriptivní věda“ a použijeme zde ty tři metody „neutralizace“, obdržíme vzorec transcendentální syntézy, další, který je kompromisem nebo rovnováhou a třetí, který je neutrální, následovně:     

1. Transcendentální syntéza. „Bůh pracuje geometrickým způsobem; čísla jsou tvořitelé jevů“ (pravidlo Platóna a pythagorejců).

2. Rovnováha. „Svět, to je pořádek, tj. jevy zobrazují omezení, které nazýváme mírou, počtem a váhou“ (pravidlo Aristotela a peripatetiků).

3. Neutrálnost. „Naše mysl redukuje jevy na čísla, aby bylo pro práci myšlení snazší s nimi zacházet“ (pravidlo skeptiků).

 Proto tedy vidíme, že platonismus je orientovaný směrem k „bílému bodu“ moudrosti. Aristotelismus se pohybuje v „rovníkové“ oblasti přesného rozlišování a skepticismus směřuje k „černému bodu“ nihilismu.

S ohledem na hermetismus, Poustevník drží lucernu, která představuje „světelný bod“ transcendentální syntézy, je zahalen do pláště, visícího v záhybech, pro rozmístění jednotlivých hodnot, které mají své místo v oblasti „rovníku“ a podepírá se berlí, aby ohmatal svou cestu do sféry temnoty, do oblasti obráceného kužele, který vrcholí v „černém bodu“. On je tedy peripatetickým platonikem (na cestě kolem „rovníku“) a používá skepticismus (jeho „berle“) když kráčí. To je důvod, proč tradiční výklad devátého Arkána je rozvážnost.

Rozvážnost je neustálé uvědomění si bytí mezi dvěma temnotami – temnotou „bílého bodu“, absolutní syntézy nahoře, která je oslnivá a která si vyžaduje pomalou a postupnou duchovní přípravu, aby se dalo snést její světlo a nebýt oslepený a temnotou černého bodu, té z podvědomí dole. Rozvážnost je současně „pohyblivá koncentrace“, přecházející z jedné zvláštní barvy na druhou, v „rovníkové“ oblasti, mezi dvěma protilehlými póly. Je zahalena do pláště jejich „obsahů“, ne jako nějaká znalost, která je stále přítomná v mysli, ale spíše jako pozadí každého jednotlivého odvětví znalosti – jako jistota víry v jednotu, která ji určitě zahaluje a do které je oděná, ale která je otevřená vpředu, pro použití lucerny (orientované vidění) a berly (koncentrovaný dotyk).  

Rozvážnost neznamená vidění, které je vždy přítomné v mysli, buď „bílého bodu“ syntézy, nebo „přehledu“ duhy barev. Zahaluje přítomnost, jako podvědomí zahaluje vědomí a je přítomná jenom jako síla orientace, jako řídící sklon a základní podnět ve vztahu k vědomí. Rozvážnost nikdy nezpracovává „absolutní systém“ pro syntetizování veškerých znalostí. Zabývá se jenom určitými problémy, na základě jejich přítomnosti v hlubších úrovních vědomí. Obecná, vše zahrnující syntéza, se vytváří na jiné úrovni vědomí než ta, kde samo vědomí provádí intelektuální práci. Je to tak, že rozvážný Poustevník by vám mohl nabídnout tucty odpovědí na tucty otázek, dávat je spontánně a bez zjevného úsilí o jejich vzájemnou souhlasnost a vy byste měli dojem, že každá jednotlivá odpověď je absolutně pro tento případ a že není žádným způsobem poplatná předjímanému intelektuálnímu systému. Zeptáte se, možná, zda to není věcí „intelektuální poesie“, takové, která každou jednotlivou odpověď objevuje spontánně a otevřeně, ačkoliv to možná určitě může být vhodné a přesvědčivé.

To by byl ten první dojem. Avšak po promyšlení a úvaze zjistíte, že všechny tyto spontánní a dobře míněné odpovědi za tímto účelem odhalují „celek“, organismus syntézy za nimi, a že v základu jsou podivuhodně společné a v podstatě vytvářejí jenom jediné členěné „slovo“.

Potom porozumíte roli, kterou sehrává plášť, zahalující Poustevníka, když on používá svou lucernu, aby jasně viděl do jednotlivých problémů a když používá svou berlu, aby prozkoumal svůj terén. „Plášť“ je přítomnost celé pravdy, na hlubší úrovni vědomí a jue to on, který zahaluje a podněcuje veškerou intelektuální práci, vztahující se k jednotlivým problémům, která je prováděna jeho vlastním vědomím, s jeho lucernou a berlí. Je to ono, co udává vlastnímu vědomí směr a styl a dohlíží na to, aby každé řešení, každého jednotlivého problému, bylo v souladu s celkem. Celá pravda žije v této hlubší úrovni a je tam přítomná jako jistota absolutní víry, jako jistota otisku pravdy shora.  

Zasvěcený není někdo, kdo zná všechno. On je osoba, která nese pravdu v hlubší úrovni svého vědomí, ne jako nějaký intelektuální systém, ale spíše jako rovinu ve své bytosti, jako „plášť“, který jej zahaluje. Tento otisk pravdy se projevuje jako neotřesitelná jistota, tj. jako víra, ve smyslu hlasu přítomnosti pravdy.

Pravda, získaná syntézou, je přítomná v hlubší úrovni vědomí než je vědomí sebe. Nalézá se v temnotě. Je to z té temnoty, odkud jsou vysílány paprsky světla jednotlivých větví poznání jako výsledek usilování snažících se o „neutralizaci dvojic“ nebo o „řešení protikladů“. Tato usilování nejsou nic jiného než výpravy do oblasti hlubší úrovně vědomí, jsou to kontakty, vybudované s vnitřní temnotou, která je naplněná zjeveními pravdy. 

Znalost a síla, vytažená z této temnoty a tiché oblasti zářivé určitosti, se dá dobře popsat jako „dar Dokonalé noci“, „τέλειον μέλαν“, zmíněný v Kore Kosmu, posvátné knize Hermese Trismegista.

„Dar Dokonalé noci“ se projevuje následkem takových duchovních snah, které se používají při „neutralizaci dvojitostí“ nebo „řešení protikladů“. Dá se říci, že to je samotná podstata hermetismu a že současně vytváří metodu, která je mu vlastní a schopnost poznání, jemuž při cvičení dluží svou samotnou existenci.

Poustevník je duchovním obrazem toho, kdo následuje tuto metodu a provádí dovednost „daru černé dokonalosti“ (nebo „daru Dokonalé noci“). Protože tato metoda zahrnuje opravdovou nestrannost, tj. hledání syntézy protikladů a třetího výrazu dvojic, hermetik musí nutně být osamocený, tj. poustevník. Osamocenost je sama metodou hermetismu. Protož člověk musí být hluboce sám, aby byl schopný provádět „dar Dokonalé noci“, tváří v tvář protikladům, dvojicím, rozporům a součástem, které rozdělují a rozštěpují svět pravdy. Ten, kdo hledá syntézu, tj. opravdové smíření, se nikdy nemůže účastnit na straně pro nebo proti odporujících si věcí.

                                                                                                                       

A protože to je přesně „postavit se na stranu“, co sdružuje lidi do společností a rozděluje je do vrstev, on je nutně sám. On nemůže ani přijmout jakýkoliv lidský případ bez rezervy ani být proti jakémukoliv lidskému případu, když je věrný věci pravdy, která je syntézou a smířením. To je důvod, proč je odsuzován, ať tomu chce nebo ne, k hluboké osamocenosti. On je poustevníkem ve svém vnitřním životě, ať může být jeho vnější život jakýkoliv. Nikdy nebude mít potěšení se ponořit do národní, sociální nebo politické kolektivnosti. Nikdy nebude mít tu blaženou zkušenost, rozdělit váhu zodpovědnosti s davem a nikdy nezapadne do slavností – nebo orgií – v tom smyslu, které obsahují slova „my Francouzi“, „my Němci“, „my židé“, „my republikáni“, my rojalisté“ nebo „my komunisté“. Opojení z ponoření se do kolektivismu mu není dáno. On musí být střízlivý, tj. sám. Protože hledání pravdy syntézou – což je smíření – obsahuje rozvážnost a rozvážnost je samota.

To je důvod proč evangelium dává mírotvorce do stejného seznamu, jako ty, kteří jsou chudí v duchu, kteří pláčou, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti a ty, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, přisuzujíc jim další požehnání než to, kterého jsou zbaveni. „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Matouš V, 9) je to, co se říká v Kázání na hoře pro ty, kteří odmítají stranit vůči částečným pravdám a předsudkům a věnují se věci celé pravdy, která svět spojuje a vnáší do něho mír.  . 

Pocestný Poustevník – se svým pláštěm, lucernou a se svou berlou – je „obchodním cestujícím“ míru. Razí si svou cestu, od názoru k názoru, od víry k víře, od zkušenosti ke zkušenosti – a sleduje svou dráhu tak, že překračuje cestu smíru mezi názory, vírami a zkušenostmi, je stále vybaven svým pláštěm, lucernou a berlí. Dělá to osamoceně, protože kráčí (a nikdo za něho kráčet nemůže) a protože jeho prací je mír (který je rozvážnost a proto osamocenost).

Nicméně, není třeba ho litovat. Protože, on má svoje radosti a ty jsou intenzívní. Když se například setká s jiným pocestným, jaká radost a jaké štěstí je zde z tohoto setkání dvou osamělých pocestných! Tato radost nemá nic společného s tím opojením citů, osvobozených od tíhy zodpovědnosti, kterou působí ponoření se do kolektivnosti. Naopak, je to radost zodpovědnosti, která potkává tu samou zodpovědnost, které spolu sdílejí a ulehčují zodpovědnost třetího – toho, který o svém pozemském životě řekl:

Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Matouš VIII, 20)

 Protože to je Pán, kterého všichni pocestní poustevníci následují a kterému slouží. Je to potom radost dvou, kteří se setkají, jeden s druhým, v jeho jménu a kde on je „přítomný“.

Potom jsou zde radosti hlubokého ticha, plného zjevení, a radosti hvězdnatého nebe, jehož velebná přítomnost mluví jazykem věčnosti, radosti ze hvězdných souhvězdí a těch myšlenek a toho vdechovaného vzduchu, plného duševna! Ne, člověk nemusí litovat poustevníka. Ačkoliv, jako jeho Pán, ani on nemá kam hlavu složit, on je už požehnaný dobrým osudem, který Pán slíbil těm, kteří působí pokoj. Jeho dobrým osudem je podílet se na práci Syna božího, účastnit se na osamělosti pozemského života Syna člověka.           

Ti, kteří působí pokoj – poustevníci – nevytvářejí pokoj „za každou cenu“ a bez rozlišení druhu. Protože člověk může dosáhnout pokoje různými cestami a pořád je třeba rozlišovat mezi pokojem a Pokojem. Ostwaldovo světelné těleso nám může znovu pomoci při řešení tohoto problému. „Bílý bod“, „rovník živých barev“ a „černý bod“ tohoto tělesa nám může sloužit jako základna, analogicky, pro problém různých typů pokoje a různé cesty, jak jej dosáhnout.

Pokoj je sjednocení v rozmanitosti. Není pokoje tam, kde není rozmanitost a není pokoje tam, kde je jenom rozmanitost.

Nuže, jednota, kde mizí rozmanitost, to není pokoj. Z toho důvodu, ačkoliv „bílý bod“ barevného tělesa, kde všechny barvy jsou utopené ve světle, je určitě tím, který vyjadřuje možný pokoj, není to pokoj jako takový, vzato samo o sobě. Podobně, „černý bod tělesa“, kde všechny barvy mizí ve tmě, není bodem pokoje, ale spíše bodem smrti rozmanitosti a konfliktů, které může rozmanitost přinést. Proto tedy to je „rovník živých barev“, který je oblastí náležitého pokoje. Živé barvy duhy, které se objevují na obloze, jsou viditelným projevem představy míru, protože duha působí na nás, že vidíme jednotu v rozmanitosti barev. Zde se nám představuje celá rodina barev jako sedm sester, které si podaly ruce. Z toho důvodu je duha znamením pokoje (nebo spojení) mezi nebem a zemí, jako v Mojžíšově Genesis:

Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením mezi mnou a zemí.“ (Genesis IX, 12-13).

Nuže, jsou možné čtyři typy pokoje, chápané jako odstranění konfliktu nebo opozice: transcendentální pokoj, („nirvánový“) imanentní pokoj (univerzální) pokoj převahy (hegemonický) a pokoj smrti (nihilistický).

Transcendentální nebo „nirvánový“ pokoj odpovídá „bílému bodu“ barevného tělesa. Imanentní nebo „univerzální“ jsou vzájemné živoucí projevy všech barev duhy a odpovídá „rovníku“ barevného tělesa. Pokoj převahy nebo „hegemonický“ pokoj odpovídá výsledku tendence určité barvy, zastínit barvy ostatní v oblasti „rovníku barev“ a pohltit je tak, že zůstává jenom jediná barva. Pokoj smrti nebo „nihilistický“ pokoj odpovídá „černému bodu“ barevného tělesa a označuje absolutní vyrovnání veškeré odlišnosti. Z těchto čtyřech druhů pokoje to je jenom pokoj, který jsme označili jako „imanentní“ nebo „univerzální“, který je skutečným a opravdovým pokojem. Je to pokoj bratrství a vzájemného doplnění.

Protože to je tento pokoj, který má Poustevník za ideál, není na kartě zobrazen v pozici padmasana, buddhistické nebo jogínské meditace, cílící na transcendentální pokoj nirvány, ani není představen sedící na trůnu moci, jak dělá rozkazující gesto, nebo jak leží na zemi, spící nebo mrtvý, ale spíše je představen jako jdoucí. On kráčí, tj. jde kolem „rovníku živých barev“ barevného tělesa a jeho cesta je cestou pokoje, ve smyslu jednoty v rozmanitosti.

Z předchozího vyplývá, že Poustevník, tj. vážný hermetik, není v žádném případě „neutralista“, ačkoliv sám používá „neutralizaci“ dvojic nebo polarit, pro řešení protikladů nebo opaků a pro pokoj duhy nebo jednotu v rozlišnosti. On ví, jak říci „ne“ tendencím, které mají za cíl falešný pokoj – ty transcendentální indiference, zotročování a nihilismu – právě tak jako ví, jak říci „ano“ všemu, co směřuje k pravému pokoji sjednocení v rozlišnosti. 

On ví, jak říci „ano“ a „ne“ – tato dvě magická slova vůle, jejichž pomocí je vůle silná a bez kterých jde spát. „Ano a ne“ – to je samotný život vůle, její nejvyšší a jedinečný zákon. Vůle nezná třetí výraz mezi, mimo, nahoře nebo dole, „ano a ne“. „Amen“ a „anatéma“ (budiž proklet) to nejsou jenom velebná slova liturgie, shrnující konečný souhlas nebo odmítnutí, ale také slova vůle, která žije a stále bdí. Vůle jako taková, není nikdy nestranná, neutrální nebo indiferentní.

Nyní jsme dospěli k dalšímu protikladu – praktickému protikladu: „rozum – vůle“ nebo „univerzální syntéza – praktická činnost“ nebo také „poznání – vůle“. Člověk musí znát, tj. vidět jednotu v rozdílnosti a člověk musí chtít, tj. prosekat se k zamýšlené jednotě, ostrým mečem, který má oboustranné ostří – „ano“ a „ne“ vůle. Stát se rozjímajícím, znamená obrátit se do nečinnosti. Stát se aktivním, znamená, podle posledního rozboru, obrátit se k nevědomosti. 

Člověk si určitě může vybrat žít rozjímavým způsobem života, ale za jakou cenu? Následující analogie ilustruje cenu výběru rozjímání, jako hlavní cesty a ústředního životního zájmu..

Loď veze pasažéry a posádku, skládající se z kapitána, důstojníků a námořníků. Je to stejné s lodí, jako s lidskou společností, která se plaví, ze století do století. Ta také nese posádku a pasažéry. Členové posádky bdí nad tím, aby loď sledovala svou cestu a aby pasažéři byli zdraví a bezpeční. Nuže, převzít úlohu, žít rozjímavým životem, znamená rozhodnutí se stát pasažérem na lodi lidské společnosti a přenechat zodpovědnost, za dráhu lodi a za pohodu ostatních pasažérů, právě tak jako svou, na posádce – kapitánovi, důstojnících a námořnících. Člověk se proto tedy stává pasažérem na lodi lidských dějin, když si vybere život rozjímavého druhu. To je morální cena tohoto výběru.

Nicméně, člověk se musí hlídat před přímými – ale povrchními – závěry, že všichni „poustevníci“ a „rozjímající“ v různých náboženských řádech jsou cestující. Nic nemůže být dále od pravdy. Protože mezi těmito „rozjímajícími“ se často nalézají nejenom námořníci a důstojníci posádky, ale také dokonce kapitáni. Je tomu tak proto, že jejich práce a cíle jsou zásadně praktické, ačkoliv duchovní, že je tomu tak. Modlitba, duchovní služba, studium a ukázněný a přísný život, vytvářejí velmi aktivní a účinné úsilí, mající na zřeteli cestu a osud lodi lidských duchovních dějin. Popravdě řečeno, jsou to ti rozjímající, kteří vědomě a dobrovolně nesou břemeno zodpovědnosti za duchovní cestu lodi a za duševní pohodu, jak její posádky, tak pasažérů. „Rozjímající“, pro tyto řády, znamená duševní úsilí a duševní zodpovědnost, zatímco „rozjímající“, ve smyslu výběru pólu rozjímání na úkor pólu vůle uvnitř lidské bytosti znamená, že člověk dává přednost potěšení z rozjímání, proti úsilí vůle a činu (duševního nebo vnějšího) kterou toto zahrnuje. Ve skutečnosti se člověk může setkat se slušnou řádkou lidí, kteří se těší z rozjímavého života. Téměř nikdy nejsou z náboženských řádů nebo z řádů takzvané kontemplace, ale především to jsou laikové –amatéři, kteří jsou takoví ze své vlastní vůle. Člověk je může potkat mezi amatérskými praktiky jógy,  rádoby-kabalisty, předstíranými súfisty a metafysiky obecně.

Na druhé straně se může člověk rozhodnout pro pól vůle, uvnitř lidské bytosti a chtít se zabývat jenom tím, co se vztahuje k činnosti a k praktickému cíli. Člověk si určitě může zvolit život činnosti nějakého druhu, ale ze jakou cenu! Tou cenou je nevyhnutelně omezenost. „Co je dobré na tom, abych se zabýval Eskymáky, se kterými nemám nic do činění, když ani dostatečně neznám lidi v mé ulici a kolegy v mém úřadu?“ – říká člověk, který si vybral činnost na úkor poznání. Jestliže je věřící, tak se zeptá: Co je dobrého na všech těch zbytečných duševních zaměstnáních – filosofiích, vědách a sociálních a politických doktrínách – jestliže zdravá pravidla evangelií (nebo bible, koránu, dhammapady atd.) jsou dostatečná pro spasení moje i lidstva? Činnost si vyžaduje soustředění a to nevyhnutelně znamená omezení ducha na profil života a ztrátu perspektivy jeho úplnosti.

Nuže, rozvážnost, které nás učí arkánum „Poustevník“, nám může také dát řešení praktického protikladu „poznání – vůle“.

Poustevník není ani hluboce ponořen v rozjímání nebo studiu, ani není zaměstnán prací nebo činností. On kráčí. To znamená říci, že projevuje třetí stav, kromě stavu rozjímání a činnosti. On představuje – ve vztahu ke dvojici „rozjímání – vůle“ nebo „poznání – činnost“ nebo nakonec „hlava – údy“ – pojem syntézy, totiž ten srdce. Protože to je srdce, kde se spojuje, jak rozjímání, tak činnost, kde se vědomost stává vůlí a kde se vůle stává vědomostí. Srdce nepotřebuje zapomenout na všechna rozjímání, aby mohlo jednat a nepotřebuje potlačit veškerou činnost, aby mohlo rozjímat. Je to srdce, které je současně aktivní a kontemplativní, neúnavně a ustavičně. Ono kráčí. Kráčí ve dne, v noci a my ve dne i v noci slyšíme ty kroky jeho neustálé chůze. To je důvod, proč jestliže chceme představit člověka, který žije zákonem srdce, který je soustředěný v srdci a je viditelným vyjádřením srdce – „moudrého a dobrého otce“ nebo Poustevníka – představujeme jej jako jdoucího, stále a beze spěchu.

Poustevník deváté karty je je člověk srdce, osamělý člověk, který kráčí. Proto tedy je člověkem, který v sobě uskutečnil protiklad „poznání – vůle“ nebo „rozjímání – činnost“. Protože srdce je zde řešením.

To „srdce“, které zde máme na mysli, není srdcem emocí a schopnosti být vášnivým, což se všeobecně chápe jako „srdce“. Je uprostřed středu sedmi center lidské psychické a vitální přirozenosti. Je to „dvanáctilistý lotos“ nebo střed anahata indického esoterismu. Tento střed je nejhumánnější ze všech středů „lotosových květů. Protože, jestli osmilistý lotos nebo střed korunky květu je lotosem zjevení moudrosti, dvoulistý lotos je lotosem duševního podnětu, šestnáctilistý  lotos (střed hrdla) je lotosem tvořivého slova, desetilistý lotos je lotosem vědy, šestilistý lotos je lotosem harmonie a zdraví a čtyřlistý lotos je lotosem tvořivé síly, potom dvanáctilistý lotos (střed srdce) je lotosem lásky. To je důvod, proč je nejhumánnější ze všech středů a je základním kritériem nikoliv toho, co lidská bytost vlastní – co může udělat nebo co zná – ale spíše toho, co je. Protože lidská bytost je v základě taková, jaké je její srdce. Je to tam, kde spočívá a je odhalena povaha lidské bytosti. Srdce, to je slunce mikrokosmu.

Pro tento důvod křesťanský hermetismus – spolu s křesťanstvím všeobecně – je „heliocentrický“, tj. přisuzuje srdci ústřední místo ve všech jeho cvičeních. Velké dílo duševní alchymie nebo „etického hermetismu“ je transmutace hmot (kovů) z jiných lotosů do hmoty srdce („zlata“). „Etický hermetismus“ (termín, používaný v Rusku pro duševní alchymii) směřuje k přeměně celého systému lotosů do systému sedmi srdcí, tj. přeměnit lidskou bytost zcela do srdce. V praxi to znamená říci humanizaci celé lidské bytosti  a přeměnu systému lotosů do systému, který funguje láskou a pro lásku. A tak moudrost, odhalená osmilistým lotosem, přestane být abstraktní a transcendentní: stane se plná vřelosti, jako oheň Svatého ducha. Duševní podnět dvoulistého lotosu se stane „soucitem naplněným pohledem“ do světa. Tvořivé slovo šestnáctilistého lotosu se stane magické: bude mít schopnost osvětlování, utěšování a léčení.

Samotné srdce, nebo dvanáctilistý lotos, který jediný ze středů není připojen k organismu a který z něho může vyjít a žít – ztělesněním svých „okvětních lístků“, které mohou být vyzařovány ven – mimo jiné se stát cestovatelem, návštěvníkem a neznámým společníkem těch, kteří jsou ve vězení, kteří jsou ve vyhnanství, a těch, kteří nesou těžké břemeno zodpovědnosti. Bude to pocestný Poustevník, křižující cestami, vedoucími z jednoho konce země na druhý a také cestami skrze sféry duchovního světa – od očistce až k samotným nohám Otce. Protože žádná vzdálenost není nepřekonatelná pro lásku a žádné dveře jí nemohou zabránit od vstoupení – podle slibu, který říká: „a brány pekel ji nepřemohou“ (Matouš XVI, 18). Je to srdce, které je podivuhodným orgánem, povolaným sloužit lásce v její práci. 

                                                                                   

Je to stavba srdce – současně lidská a božská, stavba lásky – která může prostřednictvím analogie otevřít naše chápání důležitosti významu následujících slov Pána: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. (Matouš XVIII, 20). 

Věda desetilistého lotosu se potom stane svědomím, tj. službou Bohu a bližnímu. Šestilistý lotos, středisko zdraví, se stane střediskem svatosti, tj. harmonie mezi duchem, duší a tělem. Tvořivá síla čtyřlistého lotosu bude potom sloužit jako zdroj energie a nevyčerpatelného nadšení pro dlouhou cestu pocestného poustevníka, který je člověkem srdce, tj. člověkem, který znovu získal svou lidskost.

Služebník hinduistické jógy a tantry rozvažuje nebo vnitřně cituje „počáteční mantry“ (bija mantra) aby povzbudil a  podpořil rozvoj těchto center nebo čaker. Vnitřně vibruje slabiku OM pro centrum mezi obočími (dvoulistý lotos) slabiku HAM pro středisko hrdla (šestilistý lotos) slabiku YAM pro středisko srdce (dvanáctilistý lotos) slabiku RAM pro pupeční středisko (desetilistý lotos) slabiku VAM pro pánevní středisko (šestilistý lotos) a slabiku LAM pro středisko na spodu páteře (čtyřlistý lotos). Pokud jde o středisko korunky (čtyřlistý lotos) neexistuje pro něho žádná bija mantra – toto středisko není prostředkem, ale spíše cílem jogínského rozvoje. Je to středisko osvobození.

Nuže, následující „mantry“ nebo křesťanská rčení jsou ty, které se vztahují k těmto střediskům:

          Já jsem vzkříšení a život              - osmilistý lotos.
          Já jsem světlo světa                     - dvoulistý lotos
          Já jsem dobrý pastýř                    - šestnáctilistý lotos
          Já jsem chléb života                     - dvanáctilistý lotos
          Já jsem brána                               -  desetilistý lotos
          Já jsem cesta, pravda a život       -  šestilistý lotos
          Já jsem pravé víno                      -   čtyřlistý lotos

Zde je rozdíl ve výběru metody: Je to věcí, drahý Neznámý příteli, vybrat si mezi metodou kmitání určitých slabičných zvuků – Om, Ham, Yam, Ram, Vam a Lam a metodou, která má na zřeteli duševní spojení se sedmi paprsky „JÁ JSEM“ nebo sedmi hledisky JÁ, kterým je Ježíš Kristus. Ta první směřuje k probuzení center jako takových;. ta druhá směřuje k pokřesťanštění všech těch středisek, tj. k jejich přeměně v souladu s jejich božsko-lidskými pravzory. Zde je to věcí realizace slov apoštola Pavla: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření“ (Druhá Korintským V, 17).  

Práce pokřesťanštění lidské organizace, tj. přeměna lidské bytosti na člověka srdce je dokončena ve vnitřním životě člověka, lotosové květy je jenom pole, kde se projevují účinky této vnitřní práce. Nuže, oblast, kde se tato přeměna dosáhne okamžitě se skládá ze třech párů protikladů (praktické „protichůdnosti“) a třech „neutralizací“ dvojic – celkem devět faktorů – následovně:

Když mluvíme o praktickém protikladu „poznání – vůle“ a jeho řešení – „srdce“ – je to jenom všeobecný pohled na úkol integrace lidské osobnosti. V praxi máme co činit s „vůlí a srdcem poznání“, „poznáním a vůlí srdce“ a „poznáním a srdcem vůle“, protože v oblasti myšlení existuje cítění a vůle, myšlení a vůle v oblasti citů a myšlení a city v oblasti vůle. Proto tedy existují tři trojúhelníky, „poznání – srdce – vůle“ při provádění vnitřní práce integrování lidské bytosti.    

Nuže, zřetelně praktické učení devátého Arkánu je to, že je nutné podřídit řídící intelektuální iniciativu, právě tak jako vyplývající spontánní pohyb myšlení, „srdci myšlení“, tj. hlubokému citu, který se nachází v základně myšlení a které se někdy označuje jako „intelektuální intuice“ a které je „citem pro pravdu“. Je také nutné podřídit, jak spontánní představivost, tak aktivně řízenou představivost směru srdce, tj. hlubokému citu morální vřelosti, která se někdy označuje „morální intuice“ a která je „citem pro krásu“, Nakonec je třeba podřídit spontánní podněty a záměry směřované z vůle k hlubokým citům, které je doprovází, které se někdy nazývají „praktická intuice“ a které jsou „citem pro dobro“.

Poustevník z deváté karty je křesťanský hermetik, který zastupuje „vnitřní dílo devíti“, dílo uskutečňující svrchovanost srdce v lidské bytosti – v dobře známých tradičních termínech: „dílo spásy“ – protože „spasení duše“ je obnovení vlády srdce –

(c) OLDM o.s.