Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Co se dálo, bude se dít zase a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.(Kazatel I, 2, 9)
Qui propter nos homines et propter nostram salutem descendit de coelis. Et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Maria Virgine, et homofactus est ... et ascendit in coelum, sedet ad dexteram Patris.
(Pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Z moci Ducha svatého byl zrozen z Marie Panny a byl udělán člověkem ... a vstoupil na nebesa a sedí po pravici otce)
(z kréda)
Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.
(Kazatel I, 17-18).
DOPIS X.
KOLO OSUDU
Drahý Neznámý příteli.
Máme před sebou kolo, které se otáčí a tři postavy zvířecího tvaru, ze kterých dvě (opice a pes) otáčejí kolem, zatímco třetí (sfinga) je mimo pohyb kola: je posazená na plošině nad kolem. Opice sestupuje, aby znovu vystupovala; pes vystupuje, aby znovu sestupoval. Nejprve první a potom druhý přecházejí kolem sfingy. Prosté a jednoduché otázky, které samovolně povstanou, když se člověk dívá na tu kartu, jsou:
Proč ta opice a pes otáčejí kolem? Proč je tam ta sfinga?
Kolikrát opice a pes kolem sfingy projdou? A proč jsou tato setkání se sfingou?
Kolikrát opice a pes kolem sfingy projdou? A proč jsou tato setkání se sfingou?
Když položíme tyto jednoduché otázky, dostaneme se už k srdci desátého Arkánu, ponoříme se do samotné sféry pojmů a myšlenek, které je povoláno vzbudit.
Ve skutečnosti, samotné kolo, bez jeho pasažérů a bez sfingy, posazené nad ním, vyvolává jenom myšlenku kruhu nebo nanejvýše kruhového pohybu. Kolo se dvěma zvířaty, s jedním stoupajícím a s druhým klesajícím – bez sfingy nad tím – vyvolává představu zbytečné a nesmyslné hry. Ale otáčející se kolo, se svými dvěma pasažéry, a sfingou, dominující nad vším působí, že přihlížející se ptá sebe, jestli to není nějaké arkánum, tj. klíč, který se musí znát, abychom se mohli orientovat, v tomto případě v oblasti problémů a jevů, vztahujících se ke kruhovému pohybu živých bytostí. Je to obzvláště sfinga nad kolem, která nám dává intelektuální otřes a která nás nutí hledat Arkánum této karty.
Nuže, jsou dva druhy myšlenek, týkající se genetických vztahů a všeobecné genese čtyř říší přírody – říše nerostné, říše rostlin, říše živočichů a říše lidí – které mají svůj kořen v intelektuálním životě lidstva. Jedna je založena na představě Pádu, tj. degenerace a sestupu shora dolů. Podle této třídy teorií to není opice, která je předchůdcem člověka, ale naopak, je to spíše člověk, který je předchůdcem opice, která je jeho zdegenerovaným a degradovaným potomkem. A ty tři říše přírody, pod říší lidskou, jsou podle tohoto souboru představ plánovaným zbytkem ztělesnění komplexní bytosti prvotního člověka, nebo Adama, který je původním pravzorem a syntézou všech bytostí, zahrnující čtyři říše přírody.
Druhá třída teorií zahrnuje představu evoluce, tj. pokroku přeměny zespodu vzhůru. Podle této kategorie představ je to ta nejprimitivnější bytost – z hlediska vědomí, právě tak jako biologické struktury – která je počátkem všech bytostí ve čtyřech říších přírody a která je jejich společným předchůdcem.
Karta desátého velkého Arkánu tarotů představuje opici - tj. zvíře s obličejem, pořád ještě si zachovávající rysy, které člověk nemůže chybit v rozeznání jako lidské – která padá. Protože to není ta opice, kdo leze dolů, ale spíše je to pohyb kola, co ji nese dolů. Při klesání zdvíhá opice svou hlavu, protože neklesá se svým vlastním souhlasem. Odkud sestupuje – toto zvíře, jehož hlava nese lidské rysy?
Sestupuje z místa, kde sedí sfinga. Korunovaná a okřídlená sfinga, s lidskou hlavou, zvířecím tělem a držící bílý meč, představuje úroveň a stupeň bytí, od kterého se opice pohybuje pryč a ke kterému se přibližuje pes.
Nuže, jestliže byste někdy měli za úlohu zobrazit představu Pádu, ve smyslu degenerace ze souhrnného bytí – prvotního stavu veškeré přírody – neukázali byste tu sfingu s korunou nahoře, jako jedinou možnou postavu, představující jednotu lidské a zvířecí říše, která je postupně syntézou rostlinné a nerostné říše? A nezobrazili byste jednu postavu, sestupující během animalizace, zbavenou koruny, meče a křídel, ale pořád ještě s rysy, nesoucími svědectví o svém původu, tj. nevybral byste si opici, aby představovala přechod z prvotního stavu komplexního bytí, do stavu zmenšeného a specializovaného bytí? Nenabízí se podivuhodně opice, jako symbol animalizace, která je působená na úkor andělských a lidských základů prvotního bytí?
Na druhé straně, kdybyste chtěli dát viditelné vyjádření nostalgii padlé a roztříštěné bytosti za ztraceným stavem plnosti a integrace, nevybrali byste si psa, zvíře nejvášnivěji tažené a přitahované lidským prvkem, jako symbol touhy zvířat po sjednocení s lidskou povahou, tj. usilováním směrem ke sfinze, kde zvířecí povaha je spojena s povahou lidskou?
Proto tedy karta desátého Arkánu učí, skrze svou skutečnou souvislost, organismu představ, vztahujících se k problému Pádu a Opětovného spojení, podle hermetické a biblické tradice. Zobrazuje celý kruh, včetně výstupu, právě tak jako sestupu, zatímco „transformismus“ moderní vědy se zabývá jenom polovinou kruhu, totiž polovinou výstupu nebo evoluce.
Skutečností je, že někteří význační vědci (takoví, jako Edgar Daqué v Německu a Pierre Teilhard de Chardin ve Francii) podporují předpoklad dřívější existence – i když jenom potencionálně – pravzoru pro všechny bytosti, který je tou konečnou, právě tak jako faktickou příčinou celého procesu evoluce a samotný tento předpoklad vyjadřuje evoluci srozumitelnou. Nicméně, to v žádném případě nemění skutečnost, že věda pracuje na základě základního předpokladu, že minimum je předchůdce maxima, jednoduché je předchůdcem složitého a že je to primitivní, které vytváří složitější organismy a vědomí, ačkoliv pro myšlení (tj. rozum) je to absolutně nesrozumitelné. Tento základní vědecký předpoklad vyjadřuje evoluci nesrozumitelnou, protože nebere na vědomí polovinu kruhu, totiž všechno co předchází – je to jenom in ordine cognoscendi – stavu primitivnosti, ze kterého věda bere svůj výchozí bod. Protože člověk se musí zříci myšlení a zredukovat je na letargii, aby mohl upřímně věřit tomu, že člověk se vyvinul z primitivních a nevědomých částic prvotní mlhoviny, která byla jednou naší planetou, aniž by tato mlhovina v sobě nesla semeno všech možností budoucího vývoje, což je proces „ekloze“ (líhnutí) tj. proces přechodu ze stavu potenciálního, do stavu skutečného. Takto Arnold Lunn, vydavatel knihy, Je evoluce dokázána?, píše, že on by určitě rád věřil v evoluci a přijal ji jako prokázanou, kdyby mohl překonat čtyři těžkosti, zahrnující následující:
. . . protože skutečností je, že žádný evolucionista nevytvořil přijatelný odhad, tím méně teorii, podpořenou důkazem, aby naznačil jak by se mohl vyvinout čistě přírodní proces, z bláta, písku, mlhy a moří pravěké planety, mozek, který pochopí Beethovenovu devátou symfonii a reakce na krásu hudby, umění a přírody. (Je evoluce dokázána? Diskuse mezi D.Dewarem a H.S.Sheltonem, vyd. Arnold Lunn, Londýn, 1947, str. 333)
Je mou bolestnou povinností dodat k odpověď Williama S. Becka, autora díla, Moderní věda a povaha života, k obtížnostem, na které Arnold Lunn upoutává pozornost. On říká:
Zdá se, že argument proti evoluci je čistý metafysický brokát, obratně pověšený, aby zatemnil neúprosnou jistoto vědy. (William S.Beck, Moderní věda a povaha života, Londýn, 1961, str. 133)
Metafysický brokát nebo ne, na tom nezáleží, skutečnost nesrozumitelnosti pro lidské myšlení této teorie (nikoliv faktů!) evoluce, rozvinuté vědou, nicméně skutečností zůstává. Je a vždy bude nesrozumitelná, pokud bude brát v úvahu jenom polovinu celého kruhu evoluce a bude odmítat přijmout druhou polovinu kruhu, tu involuce nebo Pádu, který ji srozumitelnou udělá.
Nuže, desáté Velké arkánum tarotů představuje kruh, kolo skládající se jak ze sestupu nebo odchodu od celkového pravzoru bytí, tak z výstupu k tomuto bytí.
Doktrína kruhu involuce a evoluce je všeobecně otřepanou frází v okultní literatuře, ale není tomu tak, pokud je věc involuce chápána jako Pád a evoluce chápána jako spasení. Existuje svět odlišnosti mezi orientální doktrínou, týkající se poloautomatického „procesu“ involuce a evoluce a hermetickou, biblickou a křesťanskou doktrínou, týkající se Pádu a spasení. Ta první vidí kruh, involuce-evoluce, pouze jako přírodní proces, podobný procesu dýchání v živém organismu – zvířecím a lidském. Naproti tomu hermetická, biblická a křesťanská tradice zde vidí kosmickou tragédii a drama plné nejvyšších nebezpečí a rizik, které obsahují tradiční termíny, „zatracení“ a „spasení“...
Pád, zatracení, vykoupení, spasení, to jsou slova, která, po pravdě řečeno, jsou zbavena významu, jak pro duchovně zaměřené evolucionisty, tak pro evolucionisty, kteří jsou orientováni vědecky. Ti první vidí v kosmické evoluci věčný kruh pohybu ztvárnění a zvnitřnění – výdech a vdech božského kosmického dýchání. Jaký potom Pád? Jaké riziko, jaké zatracení!? Jaké vykoupení a čeho!? Jaké spasení!? Celý inventář židovsko-křesťanských představ je nepoužitelný v přirozeně (tj. nevyhnutelně) se vyvíjejícím světě.
Kdo má pravdu? Ti, pro které je evoluce organicky určeným procesem, ve kterém jsou výstup a sestup jenom dvěma následnými fázemi jediné kosmické vibrace? Nebo ti, kteří vidí v evoluci kosmickou tragédii a drama jejíž podstata a vůdčí motiv odpovídá podobenství o marnotratném synovi?
Co má být pravda? Jsou pomýlení pasažéři na lodi, kteří mají lístky na plavbu, když považují loď, spolu s její posádkou, za svůj prostředek plavby – za svou dopravu po určené trase na místo určení? Pro ty cestující je námořní plavba „přírodní proces“, něco, co se děje samo, pokud se zaplatí lístek za přepravu.
Může ale kapitán, důstojníci a členové posádky, uvažovat o přechodu přes moře tím samým způsobem jako pasažéři? Zřejmě ne. Pro ty, kteří jsou zodpovědni za plavbu, ten přechod znamená práci, stráže, manévrování a orientaci, ovládání a orientaci, aby mohli sledovat cestu a nést náklad zodpovědnosti za všechno. Proto tedy pro posádku není cesta žádným způsobem „přírodní proces“ , něco, co se stane samo od sebe. Naopak, pro ně to je úsilí, boj a riziko.
Stejné to je s evolucí. Člověk ji vidí jako „přírodní proces“ když se na ni dívá očima pasažérů a vidí ji jako „tragédii a drama“ , když ji vidí očima posádky. Veškerý determinismus a fatalismus – včetně naturalismu a pantheismu – umistňuje zodpovědnost někam za lidskou bytost: na přírodu, na boha, na hvězdy. To je tím, že veškerý determinismus a fatalismus je projevem mentality a psychologie pasažéra.
Evoluce, viděná očima pasažéra, tj. viděná jako něco, co pracuje samo od sebe, není nicméně žádnou iluzí. To znamená, že člověk může opravdu najít a prokázat existenci „procesu evoluce“ nebo „pokrokového procesu“, který se na jevové úrovni koná sám od sebe. Ale jaké úsilí, jaké oběti, jaké omyly a jaké hříchy se skrývají za touto fasádou jevů „procesu evoluce“ a „universálního procesu“ – budovaného a přesto nedobudovaného. Zde jsme dospěli k srdci problému „exoterismus – esoterismus“ (určený pro veřejnost – jen pro zasvěcené). Exoterismus žije v „procesech“, esoterizmus v tragédiích a dramatech. Starověká mystéria byla tragédiemi a dramaty – je to zde, kde leží jejich esoterický charakter. Exoterismus odpovídá mentalitě a psychologii pasažéra, esoterismus těm, kdo jsou členové posádky.
Opakuji ale, exoterismus není čistě a jednoduše iluze. Protože, kdyby se našlo deset spravedlivých lidí v Sodomě a Gomoře, Bůh by tato města uchránil. A jejich obyvatelé by pokračovali v „procesu evoluce“ své civilizace a jejích zvyků. Je pravdou, že oni by netušili Abrahamovu modlitbu, ani tu roli, kterou by deset spravedlivých sehrálo v možnosti pro ně, pokračovat v „procesu evoluce“, ale oni by pokračovali v tomto procesu ve skutečnosti.
Podobné to je pro celou evoluci. Protože existuje přírodní výběr a duševní výběr – nebo volba. Obyvatelé Sodomy a Gomory zhřešili proti přírodě a byli odvrženi přírodním výběrem, ale mohli být schopni se zachránit, kdyby se mezi nimi našlo deset spravedlivých lidí. Zachránil by je duševní výběr, díky těm deseti spravedlivým lidem. Skutečnost, že vyvinuli a dali přístřeší deseti spravedlivým lidem mezi sebou, by byla postačující pro ospravedlnění pokračování jejich existence, ačkoliv jejich zvyky byly proti přírodě. „Duševní výběr“ by proto tedy převážil nad „přírodním výběrem“ nebo, jinými slovy, esoterismus by rozhodnul a zachránil exoterický život.
Esoterismus proto tedy není život a činnost, která hledá utajování. Je založen na mentalitě a psychologii posádky a jeho „tajemství“ jsou tajemstvími jen tak dalece, jak je mentalita a psychologie pasažérů taková, že se odmítá na zodpovědnosti účastnit. Současně neexistuje vážnější omyl než je snaha „organizovat“ společenství nebo bratrstvo, které by bylo povoláno hrát roli nástroje duchovního výběru nebo volby, nebo dokonce roli duchovní elity. Protože člověk nemůže ani převzít funkci volení, ani se považovat za vyvoleného. Bylo by to morálně nehorázné, kdyby skupina lidí říkala: „My vybereme deset spravedlivých lidí, naší doby“ nebo „my jsme ti spravedliví, naší doby“. Protože člověk nevybírá; člověk je vybrán. Vědomí skutečnosti „duševního výběru“ nebo volby a úloha, kterou sehrává v v dějinách lidstva a v evoluci všeobecně, může proto tedy určitě vyvolat zrození falešného esoterismu, tj. vytváření skupin, společenstev a bratrstev, které o sobě věří, že oni sami mají autoritu vybírat nebo o sobě věří, že vybráni byli. „Falešní proroci“ a „falešní vyvolení (Kristové)“ – o kterých mluví evangelium – jsou a budou vytvářeni falešným esoterismem, pěstovaným těmi, kteří si přisvojují právo zvolení nebo „duchovního výběru“. Může se k tomu dodat, že žádný křesťanský svatý se nikdy nepovažoval za něco jiného než za velikého hříšníka a že ve Starém zákoně nikdy nebyl žádný spravedlivý člověk nebo prorok, který by nebyl povolán nebo vybrán shora.
Vraťme se ale k předmětu evoluce.
Evoluce, jak je chápána esotericky, je kosmický proces – biologický nebo duchovní, to není důležité – když, esotericky chápáno, to je drama nebo „tajemství“, ve smyslu starověkých mystérií. A je to pouze pro takto chápanou evoluci, že pojmy Pádu, zatracení, vykoupení a spasení, se stávají nejenom použitelné, ale také nutné.
Nejprve si vezměme pojmy „zatracení“ a „spasení“ a pokusme se je pochopit na úrovni kosmické evoluce – nebo kosmického dramatu.
Nebuď šokován, drahý Neznámý příteli a odpusť mi, protože já hodlám vyprávět mýtus – kosmický mýtus gnóze – ne starověký nebo moderní, ale z věčné gnóze; protože kosmické drama je ve skutečnosti mýtus učiněný tělem a nejprve musí být viděn jako takový, dříve než si člověk z něho vytáhne základní intelektuální lekce. Proto tedy hodlám vyprávět ten mýtus, abych z něho vytáhnul některé představy, které se vztahují k Arkánu tarotů, kterým se zabýváme.
Když Bůh Otec dokončil svou práci sedmého dne stvoření, kterou učinil skrze své Slovo, odpočíval sedmého dne od veškeré své práce, kterou učinil. A Otec požehnal sedmý den a posvětil ho, protože toho dne odpočíval od veškeré své práce, kterou stvořil.
Takto je sedmý den požehnaný a posvěcený, protože to je den nejenom světa a pohybu světa, ale spíše Otce samotného. Je to sedmá část kruhu pohybu světa, když se on stahuje a zůstává nehybný a tichý.
Tak se stalo, že kruhový pohyb světa nebyl uzavřený, ale zůstal otevřený. A sedmý den byl posvěcený a požehnaný, jako otevřená část kruhu pohybu světa takovým způsobem, že bytosti světa měly přístup k Otci a Otec měl přístup k nim.
Ale had řekl: Není žádné svobody pro svět, dokud ten kruh světa není uzavřený.
Protože svoboda je být v sobě, bez zásahu zvenčí, obzvláště shora, ze strany Otce.
Svět bude stále následovat vůli Otce a ne svou vlastní, dokud je otevřenost v kruhu světa, dokud existuje svátek.
A had vzal svůj ocas do své tlamy a tak vytvořil uzavřený kruh. Otáčel se velikou silou a tak vytvořil na světě veliký vír, který zachvátil Adama a Evu a ostatní bytosti, kterým Adam vtisknul jména, která jim dal, je následovaly.
A had řekl bytostem světa, pohybujícím se na této straně uzavřeného kruhu, který on vytvořil tím, že vzal svůj ocas do tlamy a dal se do otáčení: Zde je vaše cesta – začnete u mého ocasu a dospějete k mojí hlavě. Potom procestujete délku kruhu mé bytosti a budete mít v sobě celý uzavřený kruh a tím budete svobodní, jako jsem svobodný já.
Ale žena střežila vzpomínku na svět, otevřený směrem k Otci a svátečnímu sabatu. A nabídnula se pro rozštěpení uzavřeného kruhu v sobě, aby dala zrod dětem, vycházejícím ze světa mimo, ze světa, kde existuje sabat. Tím započalo utrpení jejího těhotenství a tím započala bolest, na této straně světa hada.
A vzniklo nepřátelství mezi ženou a hadem, mezi generacemi ženy, rodící v bolesti a generacemi hada, rodícího s potěšením. Ta první rozdrtí hlavu hada a had zraní patu ženy. Protože žena se pohybuje v opačném smyslu, proti pohybu hada a její hlava dosahuje k ocasu hada a její paty se dotýkají hlavy hada. To je tím, protože na světě (který je prouděním hada) utrpení je protipohybem. Bylo to skrze protipohyb utrpení, že vzniknul protipohyb (synů ženy) který je myšlením, zrozeným z utrpení a ze vzpomínky na svět sabatu.
A tak synové ženy zbudovali oltáře Otci, na této straně světa hada. A Enóš, syn Šétův, nejenom uctíval Otce, ale dokonce poznal jeho Jméno. Začal vzývat Jméno Otce. Ale Henoch, potomek Šétův, došel ještě dále: on „chodil s Bohem“ (Genesis V, 22). On neprošel hořkostí smrti, která, pro živé bytosti na této straně kruhu hada, je cestou ven z uzavřeného kruhu hada, protože on byl „vzat“ Otcem (Genesis V, 24).
Protože, kolem této doby, myšlenka, usilující k Otci, uspěla v proražení kruhu hada a v dokončení otvoru v uzavřeném kruhu.
Tudíž zasvěcení a proroctví se dá vybudovat na této straně světa hada. Zasvěcení udržuje živou vzpomínku na svět sabatu a proroctví živí naději na vysvobození z kruhu hada a budoucí znovuzřízení světa sabatu.
Buddhové učili způsob, jak vystoupit ze světa hada a dospět k odpočinku sabatu.
Ale proroci prohlašovali přeměnu světa hada zevnitř něho, příchodem Slova, které bude žít ve světě hada a znovu zřídí, uvnitř světa hada, nejenom sabat, ale také dalších šest dnů stvoření, takových, jaké byly předtím než třetina bytostí z každé z nich byla vyvrácena a smetena dolů, uzavřeným vírem hada (srov. Zjevení XII, 4).
Toto se stává. Žena – Panna, která je duší protipohybu k hadovi a utrpení, od počátku světa hada, přijala, zplodila a porodila Slovo Otce. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi ve světě hada, plné milosti a pravdy“ (srov. Jan I, 14).
To je kosmický mýtus, esoterické drama, které tvoří základ exoterickému „procesu evoluce“. Prohlašuje, na prvním místě, představu otevřeného kruhu a uzavřeného kruhu. Otevřený kruh – nebo spirála – je svět před Pádem šesti dnů stvoření, korunovaných dnem sedmým, kosmickým sabatem, který odpovídá tomu, co se v matematice označuje jako „stupeň spirály“. Navrhuje představu neomezeného růstu a vzestupu, jsoucí svým tvarem jenom úvodem nebo předsíní k věčnosti. Slibuje neomezený pokrok.
Uzavřený kruh, na rozdíl od toho, je v principu jenom vězení. Je to kolo, které se samo od sebe otáčí a proto tedy nenabízí žádný vzestup za svůj kruh. Představa, kterou uzavřený kruh – nebo kolo – nabízí, je představou věčného opakování.
Tři historické osobnosti živě zobrazily představu kosmického kola, ačkoliv to každá z nich udělala odlišným způsobem. Byli to: Gautama Buddha, Šalamoun a Friedrich Nietzsche.
Ten první mluvil o „kolu inkarnací“, kde se zrození, nemoc, stáří a smrt neustále opakují. Osvícení, které Buddha měl pod stromem Bodhi, mu odhalilo tři pravdy: že svět je kolo narození a úmrtí, že jeho pohyb není v základě nic jiného než utrpení a že existuje cesta ke středu toho kola, který je v klidu.
Král Šalamoun měl zkušenost kola – ne toho s inkarnacemi, jako u Buddhy – ale spíše jako neúprosný osud, splácející veškerou lidskou naději a snažení marností:
Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa z něhož vytékají se zase vracejí k novému koloběhu. . .Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. (Kazatel I, 2-7, 9)
Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Co je pokřivené, nelze napřímit a čeho se nedostává, nelze spočítat... Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kazatel I 14-15, 17-18)
To je kolo existence pod sluncem, o kterém měl vidění Šalamoun, moudrý a zarmoucený král Jeruzaléma. A jakou praktickou radu dává pro budoucnost? Tu o nejvyšším zoufalství, jak následuje:
Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? ... Raduj se jinochu ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé. (Kazatel II, 24; XI, 9-10).
Je to Šalamounovo zoufalství, které ho ve Starém zákoně udělalo prorokem a dalo jeho práci místo mezi žalmy a knihami proroků. Protože Šalamoun zobrazuje prázdnotu – kterou nazývá „marnost“ – světa hada a tak do ostrého světla staví dilema: buď sebevražda nebo spasení na straně Boha, protože nad otáčejícím se kolem marnost existuje BŮH.
Šalamounovo zoufalství určitě patří do Písma svatého, On zobrazuje svět bez Krista – což, kromě toho, učinil Buddha také. Šalamounův smutek je povzdechem stvoření po vysvobození, jehož se on stal vědomý.
Tak Buddha správně určil svět hada před Kristem. Šalamoun nad ním plakal; ale Nietzsche – jak obludné – o tom zpíval. Ano, Nietzsche viděl a chápal to kolo, uzavřený kruh bez východu světa hada a on k tomu řekl „Ano“. On měl vidění věčného opakování, „věčného návratu“ („ewige Wiederkunft“) – a on to ztotožnil s věčností, ačkoliv to je pravý opak věčnosti:
- Ach ! jak bych neměl hořet pro Věčnost a pro sňatek prstenu prstenů. – Prstenu návratu? Ještě jsem nikdy nenašel ženu, se kterou bych měl děti, ledaže by to bylo s tou ženou, kterou miluji: protože tebe miluji: Ó Věčnosti. Protože miluji tebe, Ó Věčnosti (Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra)
- tak on zpívá o kole, které Buddha určil jako veliké neštěstí a Šalamoun je ocenil jako marnost nad marnost.
Básnická lyrika? Je to více než to. Nietzsche určitě dal básnický tvar tomu, co bral, že je jeho osvícení. Byl to ale jenom souhrn posledních následků, dedukovaných z moderní vědy – ne jako metoda, ale spíše jako způsob světového názoru. Vskutku, podle positivistické vědy konce devatenáctého století, svět je úplným souhrnem nespočetných kombinací jednoduchých částic, atomů. Ty kombinace se nekonečně mění, ale v určitém čase počet možných kombinací atomů musí nutně dosáhnout své hranice a počet nových kombinací musí být vyčerpán. Potom se předchozí kombinace musí opakovat. Proto jednou v budoucnosti přijde den, který bude přesným opakováním dneška. To je vědecký základ „věčného návratu“.
Víra ve věčný návrat má základ nejenom v úvaze o možných atomových kombinacích, ale také ve vědeckém dogmatu o kvantitativní konstantnosti hmoty a energie ve světě. Nic se ve světě neztratí, nic se neobjeví. Celkový souhrn hmoty a energie ve světě je konstantní. Je nemožné, aby byla buď přidána nebo zmenšena. Nedá se k ní přidat nic, ani nic z ní odebrat. Svět je uzavřený kruh, ze kterého nic neuniká a do kterého nic nepřichází.
Nuže, je-li dáno, že svět je určená kvantita, je tedy spočitatelná. Podle poslední analýzy je to jenom určitý počet částic/anebo jednotek energie. Proto tedy počet kombinací těchto částic již není déle neomezený. Někdy musí být dosaženo hranice. A potom se budou minulé kombinace opakovat. . .“Věčný návrat“ všeho je proto tedy nevyhnutelným závěrem, ve světě, který je chápán jako uzavřený kruh.
Ve světě, který je uzavřeným kruhem, jehož hmota a energie je konstantní množství, neexistují žádné zázraky. Protože kosmický pojem, „zázrak“, znamená nestálost množství hmoty a energie na světě. Zázrak se uskuteční, jestliže energie světa podstoupí buď zvětšení nebo zmenšení. To předpokládá otevření v kruhu světa. Protože, aby byl zázrak možný, musí být svět otevřeným kruhem, svět musí být spirálou, tj. musí mít „dosud nevytvořenou“ sféru nebo „sabat“, podle kosmického mýtu, vyprávěného výše.
Nuže, náboženství – každé vyspělé náboženství – učí, že svět je otevřený kruh. Z toho důvodu trvá na realitě zázraků. Zázraky („nadpřirozeno“) jsou skutečností činnosti mimo kruh přírody, který se jeví jako uzavřený. To je realita kosmického sabatu.
„Dobrá zpráva“ náboženství je to, že svět není uzavřeným kruhem, že to není věčné vězení, že má východ a vchod. Existuje vchod, to je důvod, proč Vánoce jsou veselým svátkem. Existuje východ, toje důvod, proč Nanebevstoupení je svátek. A to, že svět může být změněn, z takového, jaký je, na takový, jaký byl před Pádem – to je ta „dobrá zpráva“ svátku svátků, svátku Vzkříšení nebo Velikonoc.
Svět jako uzavřený kruh, svět jako věčný návrat, svět kde „nic nového není pod sluncem“ – co je to ve skutečnosti?
Není to nic jiného než kosmické peklo. Protože myšlenka pekla se dá chápat jako věčná existence v uzavřeném kruhu. Uzavřený kruh egoismu by potom bylo subjektivní a individuální peklo. Uzavřený kruh světa konstantní energie by potom bylo objektivní a kosmické peklo.
Nyní zde máme kosmický význam termínů „spasení“ a „zatracení“. „Zatracení“ je být chycen ve věčném oběhu světa zavřeného kruhu, světa bez sabatu „Spasení“ je žít ve světě otevřeného kruhu nebo spirály, kde existuje jak východ, tak vchod. „Zatracení“ je existence v uzavřeném kruhu „věčného návratu“; „spasení“ je život pod otevřeným nebem, kde každý den je nový a jedinečný – zázrak, v nekonečném řetězu zázraků. . . Protože Bůh není nepoznatelný, ale spíše poznatelný – skrze nevyčerpatelné a nekonečné poznání. Nekonečná „zjevitelnost“ a „poznatelnost“ Boha, to je základ věčného sabatu, sedmého dne stvoření.
Sedmý den stvoření je den věčného života a zdroj zázraků. Protože je obtížen možnostmi nových věcí a mohou z něho být přidány „energie“, k takzvanému „konstantnímu“ množství jevového světa, tak jako energie z tohoto světa mohou do něho zmizet.
Dva další termíny v kosmickém dramatu evoluce jsou „Pád“ a „vykoupení“. Nyní je lehčí je pochopit, potom, co jsme v určitém rozsahu vylíčili kosmický význam termínu „spasení“ a „zatracení“. Protože „Pád“ je kosmickou událostí, vír, daný do pohybu uzavřeným kruhem hada, „kousajícího“ svůj ocas a „smetajícího dolů část stvořeného světa“ (srov.. Zjevení XII, 4). A „vykoupení“, řečeno přímo, je kosmickým činem obnovení padlého světa, nejprve vytvořením rozevření v jeho uzavřeném kruhu (náboženství, iniciace, proroctví) potom zavedením cesty úniku (Buddhové) a vchodu (Avatárové) skrze tyto dveře a nakonec přeměnění padlého světa zevnitř, zářením vtěleného Slova (Ježíš Kristus).
To je význam těchto dvou termínů, na úrovni generalizace, dohnané do vysokého stupně. Podívejme se na význam těchto dvou termínů blíže, tak aby mohly základní podrobnosti vystoupit z celku.
Zaprvé, Pád ... zde porovnáváme biblický příběh ráje a šest dnů stvoření s působivým obrazem přírodní evoluce, kterou podporuje věda; s obrysy majestátního náčrtu génia starověké Indie, v dílech kalpas, manvataras a yugas – světem periodičnosti a rytmu, světem periodicky vysněným kosmickým vědomím; s interpretací (sledující „Strofy Dzyan“) kosmogonie a antropogonie podle indo-tibetské tradice, kterou podává H.P.Blavatská, ve třech svazcích svého díla Tajná doktrína; s grandiózním obrazem duchovní evoluce světa; skrze sedm, takzvaných „planetárních“ fází, kterou Rudolf Steiner odkázal ohromené intelektualitě našeho století; a nakonec, s kosmogoniemi a eschatologiemi – explicitními nebo implicitními – Hermese Trismegista, Platóna, Zoharu a různých gnostických škol prvních století našeho letopočtu.
Dovolte mi laskavě přímo říci, že ačkoliv jsem měl více než čtyřicet let faktickou zkušenost ze srovnávání celého rozsahu těchto názorů a dokumentů, nemohu je zde použít ve smyslu zacházení, jakého si zasluhují, tj. klasifikovat je, vybrat podstatné body podobnosti nebo protikladu, provést důležité citace atd. Kdybych tomu tak měl učinit, utopil bych základní téma v moři sekundárních prvků (sekundárních, s ohledem na hlavní téma). Proto tedy musím pokračovat následující cestou: duch všech různých představ a dokumentů, vyjmenovaných výše, bude prezentován jako všeobecné pozadí, ale bude se nutné zdržet od jakéhokoliv zřetelného použití materiálu, který obsahují. Když jsem to sdělil, vraťme se k problému kosmického Pádu.
Leibnitz, filosof optimizmu, řekl, že daný svět je ten nejdokonalejší z možných světů. Schopenhauer, filosof pesimismu, řekl, že v daném světě souhrn utrpení převažuje souhrn radosti a že svět naší zkušenosti je proto tedy nejenom nedokonalý, ale také, konec konců, zlý. Jak Leibnitz tak Schopenhauer se dívali na celek zkušenosti ze světa, tak jako my teď hledáme a jaký byl rozdíl, v tom co viděli!
Z hlediska čistého myšlení, které je Leibnitzovo, úplnost světa bez jakýchkoliv pochyb ukazuje dokonalé uspořádání nebo rovnováhu, harmonické fungování jeho základních částí a – navzdory tomu, co se může odehrávat v jeho temnějších koutech a rozsedlinách – celek světa, vzatý v jeho velkých rysech, v jeho podstatných rysech, to je harmonie sama.
Z hlediska čisté vůle, což je hledisko Schopenhauerovo, zkušenost každé jednotlivé bytosti na světě potvrzuje diagnózu světa, kterou podal Gautama Buddha a tuto diagnózu je tedy proto třeba přijmout jako pravdivou.
A z hlediska srdce, což je hledisko hermetismu a židovsko-křesťanské tradice, co se dá o světě říci?
Srdce nám říká: Kosmos, tento zázrak moudrosti, krásy a dobroty, trpí. Trápí se. Tento veliký organismus, který se nemohl zrodit z nemoci, jehož zrození muselo být v důsledku dokonalého zdraví, tj. dokonalé moudrosti, krásy a dobroty, jehož souhrn byl jeho kolébkou – tento veliký organismus trpí. Kontinenty – a planety – stále více tvrdnou, kamenějí. To je „skleróza“ kosmu. A na povrchu zemských mas, v procesu kamenění, v hlubinách moří a ve vzduchu, zde panuje boj o existenci – to je ta horečka zanícení světa.
Ale nemocný, tak jako je, svět si pořád zachovává – všude a stále – vlastnosti svého pravěkého zdraví a ukazuje práci sil svého nového zdraví, své rekonvalescence. Protože současně s bojem za existenci existuje spolupráce, aby se dalo žít, a současně s minerálním kameněním existuje šťavnatá a dýchající pokrývka rostlinné říše. Proto tedy může být svět současně chválen i oplakáván.
Toto je problém počátku Pádu: že svět je hoden být současně opěvován i oplakáván.
Svět není takový, jaký by měl být. Existuje protiklad mezi jeho celkem a částmi. Protože zatímco hvězdnatá obloha představuje harmonii rovnováhy a dokonalé spolupráce, zvířata a hmyz požírají jeden druhého a nekonečné zástupy infekčních mikrobů přinášejí nemoc a smrt lidem, zvířatům a rostlinám.
Je to tento protiklad, na který naráží výraz „Pád“. Především to označuje stav záležitostí světa, který vyvolává dojem, že svět je složen ze dvou nezávislých, ne-li protichůdných světů, jako kdyby v organismu velikého světa „harmonie sfér“ existoval vložený jiný svět, se svými vlastními zákony a evolucí, jako kdyby se odehrávalo nějaké rakovinové bujení v jinak zdravém organizmu velikého světa.
Věda chápe ty dva světy dohromady a považuje je za nerozdělitelně spojené a označuje tento celek „příroda“. Příroda se dvěma tvářemi: Příroda, v jednom a tom samém čase laskavá a krutá; příroda, jak nepoddajná, tak překvapivě spolupracující; moudrá a slepá příroda; příroda, milující matka a krutá macecha, plná zloby. S náležitou úctou k vědě, je nutné upoutat pozornost ke zcela jednoduchému omylu, kerého se ona dopouští. Zejména se dopouští stejného omylu, jakého by se dopustil lékař, kdyby považoval stav nemoci (např. rakoviny) za normální nebo „přirozený“ a kdyby měl prohlašovat, že rakovinný proces, právě tak jako krevní oběh, jsou dvě stránky přirozenosti organismu nemocného člověka. To by bylo něco obludného, kdyby lékař odmítal rozlišovat mezi přirozeností a proti-přirozeností (nemocí) v organismu pacienta – nicméně, to je přesně to, co dělá věda organismu světa. Odmítá rozlišovat mezi přírodou a proti-přírodou, zdravím a nemocí, přírodní evolucí a evolucí proti přírodě.
Ve starověku vždy věděli, že existuje anomálie ve stavu světa. Jestli to připisovali principu nevědomosti („avidya“) jako ve starověké Indii nebo principu temnoty (Ahriman) jako ve starověké Persii nebo opět principu zla (Satan) jako starověcí Semité, to není důležité; pořád je to věc rozlišení mezi přirozeným světem a nepřirozeným světem, mezi přirozeným a zvráceným, mezi zdravím a nemocí.
Rozumí se samo sebou, že hermetismus, ve shodě s židovsko- křesťanskou tradicí, pohlíží na „přírodu“ vědy, ne jako na svět stvořený Bohem, ale spíše jako na pole, kde se stvořený svět setkává se světem hada.
Svět hada, to je ten „svět uvnitř Světa“, který dal vznik dualismu v zoroastrismu, v manicheismu a v určitých gnostických školách. Tyto druhy dualismu spadají pod název „kacířství“, tj. hřeší proti základním pravdám spasení, protože se dopuštějí stejného omylu jako moderní věda. Právě tak jako věda odmítá odlišovat v „přírodě“, mezi ortogenezí a spoluprácí na jedné straně a přírodou, která vytváří genetické slepé uličky a parazity na straně druhé, tak činili manichejští, catharové, albigenští atd., kteří odmítali rozlišovat mezi panenskou přírodou a padlou přírodou.
Ale zatímco věda považuje přírodu – ačkoliv příroda je sama o sobě protiklad – za suverénní královnu evoluce, která zvládnula dovést evoluci od bílkovinové buňky k rozvinutému mozku homo sapiens, radikální dualisté považují svou „přírodu“ za zlou, skrz naskrz. Jinými slovy, věda považuje přírodu, konec konců, za dobrou; manichejci považují přírodu za zlou. Věda tam odmítá vidět Satana, radikální dualisté tam nechtějí vidět nic jiného než Satana.
Vraťme se ale ke světu hada. Nejvšeobecnějším charakteristickým rysem tohoto světa je zavinutí, zatímco nejvšeobecnějším charakteristickým znakem stvořeného světa je rozvinutí, rozkvět a záření. Tedy, mozek a vnitřnosti v říši živočišné jsou následkem toho zavinuté, listy, větve a květy jsou vyjádřením opačné tendence v říši rostlinné. Tak například, listy jsou „plícemi“ rostlin, rozvinuté a otevřené vzduchu, zatímco živočišné a lidské plíce jsou zavinutým olistěním. Nebo jiný příklad: slunce je ve stavu radiace, zatímco planety jsou ve stavu kondenzace, tj. zavinutí.
Tyto dvě tendence mají své tradiční označení. Je to „světlo“ a „tma“, tj. příslušně záření a zavinutí. To je důvod, proč evangelium podle Jana popisuje kosmické drama, když říká: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (Jan I, 5) – (kai to phos en teskotia phainei, kai he skotia auto on katelaben; et lux in tenebram lucet, et tenebrae eam non comprenhenderunt). Ou katelaben . . . non comprehenderunt – to vyjadřuje, že světlo nebylo zachyceno ve víru zavíjení a není jím zatemněno, ale svítí ve tmě. To je podstata evangelia, „dobré zprávy“.
Takže slunce a hvězdy jsou k planetám (včetně země) jako je světlo k temnotě. A v mikrokosmu je systém „lotosových květů“ k systému endokrinních žláz jako světlo ke tmě. Protože „lotosové květy“ jsou podstatně kvetoucí žlázy, zatímco žlázy jsou zavinuté „lotosové květy“. Endokrinní žlázy jsou sraženiny „lotosových květů“ v mikrokosmu, právě tak jako jsou planety sraženinami „planetárních sfér“ v makrokosmu nebo v planetárním systému.
Nuže, světa hada je světem zavinutí. Had, kousající svůj ocas a tak vytvářející uzavřený kruh, to je jeho symbol. Zcela úspěšným zavinutím by bylo peklo nebo stav úplné izolace.
Ale úplné zavinutí nebo dokonalá izolace ve světě žádným způsobem neuspěla. Dějiny takzvané „přírodní“ evoluce nám načrtávají obraz postupných pokusů – z nichž žádný nebyl úspěšný – mířících k vybudování, skrze úplné zavinutí, životaschopného organizmu s absolutně autonomním vědomím, aniž by se stal obětí šílenství. Což není atom entitou, vytvořenou zavinutím, která je autonomní a nezávislá? Ale atomy se sdružují, jeden s druhým do molekul! Není proto tedy molekula autonomní entitou? Nuže, molekuly se spojují do tajemných bratrstev života, které nazýváme “organické buňky“. Potom existuje nespočetné spojování molekul do organismu ... historie evoluce živých organismů je historií vítězství principu sdružování a spolupráce nad oddělením a isolací. To poslední uspělo jenom ve vytváření neživotných monster, např. dinosaurů a obrovských ještěrů, kteří obsadili zemi a kteří měli bezkonkurenční nadvládu sto milionů let, v éře druhohor nebo ještěrů. A kde jsou nyní? Oni byli jenom velkou biologickou slepou uličkou a proto vyhynuli. Jejich vláda ustoupila vládě savců a ptáků. Ti také vytvořili mnoho druhů slepých uliček, než došlo ke vzestupu obratlovců.a během tohoto vzestupu byl tvar po tvaru odmítán, odsouzený buď k rychlému nebo pomalému vyhynutí, až primáti, ze kterých jedno pododdělení – to homo sapiens – se zmocnilo země a nyní vládne bez soupeře. Tak naše planeta, která byla v éře druhohor „planetou plazů“, se nyní stala „planetou lidských bytostí“. Je lidská bytost potomkem plaza? Nebo, v biblických výrazech, jsou lidské bytosti „dětmi hada“ nebo „dětmi temnoty“, plodem zavinutí – nebo jsou „dětmi světla“ (Lukáš XVI, 8)?
Člověk má nejrozvinutější mozek. Nuže, mozek je – jak ukázal Henri Bergson – orgán, který hraje roli jako síto, s ohledem na vědomí. Je to nástroj současné znalosti i neznalosti. Jeho funkcí je příjmat jménem vědomí to, co je pro ně vhodné a nepříjmat – „zapomenout“ to, co pro ně není vhodné, z hlediska činu nebo vůle, usilující o čin.
Mozek je proto tedy orgánem výběru – ztělesněním procesu evoluce! Protože to, co mozek činí, je v zásadě to, co se odehrávalo během milionů let biologické evoluce. Celá evoluce je proces návaznosti „stvoření-výběr-odvržení-zapomenutí“, který se neustále opakuje. „Správné“ tvary jsou vybrány, ostatní zavrženy. Zde je v práci neviditelné síto. Nuže, toto síto se stalo viditelné, stalo se tělem. Je to mozek. Henri Bergson říká, pokud se mozku týká:
Při práci myšlení, všeobecně, jako u speciálního případu paměti, mozek se jeví jako jednoduše pověřený úkolem, působit na těle pohyby a postoje, které hrají to, co si myslí rozum. Vyjádřil jsem to rčením, že mozek je „orgánem pantomimy“ ... Opravdu, mozkové jevy jsou pro duševní život právě tím, čím jsou pro symfonii dirigentova gesta: vyznačují hybné členitosti, nečiní nic jiného. Jinými slovy, v mozkové kůře nenajdem nic z vyšší činnosti rozumu. Kromě svých smyslových funkcí nemá mozek jinou úlohu než předstírat, v plném významu tohoto výrazu, duševní život.
Mozek je tedy orgánem, vytvářejícím mimiku, vybírajícín si to, co se má předstírat. Gestikuluje podle toho.
Nuže, příslušné předstírání je přesně to, co kniha Genesis chápe jako zchytralost, když říká, že „had byl nejzchytralejší (arum – צרום) ze vší polní zvěře, kterou HOSPODIN Bůh učinil“ (Genesis III, 1). Je to jakoby „psychologický“ princip hada, právě tak jako zavinutí a pohyb v uzavřeném kruhu je jeho „dynamický“ princip. Být zchytralý je předstírat moudrost, potom co bylo odstraněno to podstatné – její světlo – a potom ji používat pro své cíle. To je důvod, proč se říká, že ďábel je opicí Boha, že se po Bohovi opičí.
Mozek je proto tedy poplatný hadovi. Je to dílo hada a lidstvo, jako zvířecí druh, obdařený nejrozvinutějším mozkem, je určitě potomkem hada. Lidské bytosti, jako bytosti s mozkem, jsou opravdu „dětmi hada“ nebo „dětmi temnoty“.
To je důvod, proč existuje určitý druh bratrské úcty, se kterou je had uctíván na různých místech světa – Egypt, Indie („posvátné nágy“) Mexiko, Střední Amerika a nakonec Čína, kde posvátný plaz je uctíván ve své létající formě, jako drak. Dokonce i Mojžíš vztyčil bronzového hada na tyč v poušti a stalo se to až v době kralování krále Chizkiáše, syna Achazova, krále judského, že bylo uctívání hada ukončeno – zejména když Chizkiáš „na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů (tj. během všech staletí soudců a králů, až do Chizkiáše!) Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechystán“ (II. Královská xviii, 4). Ale o mnoho století později, gnostická sekta naasenských (nahašenských) uctívala hada vs stejné oblasti – a to bylo po Ježíši Kristovi!
. Dokonce i v devatenáctém a dvacátém století se několik okultistických spisovatelů snažilo obnovit kult hada, tentokrát v intelektuální formě. Tak učinila mnoho H.P.Blavatská ve své Tajné doktríně, aby vzdala čest hadu, jako filosofickému pojmu starověké moudrosti. Tlumočila jej jako princip univerzální energie, fohat, který má jedinečné a nezbytné místo mezi universálním intelektem, mahat a universální hmotou, prakriti. Vyvolávala starověké legendy a tradice učitelů upřímné humanity, kteří byli tvůrci civilizace – „synové hada“ – dobrodinci lidstva, na úsvitu jeho dějin.
Eliphas Lévi představil hada jako „velkou magickou sílu“, tj. zprostředkující princip mezi vědomím a světem objektivních skutečností. Podle něho je had principem realizace, tj. to, co v praxi přenáší vůli do událostí, to, co objektivizuje subjektivní.
Stanislas de Guaita věnoval svou nedokončenou práci hadovi tím, že jí dal název Le serpent de la Genese. V této knize zobrazuje reálnost úlohy „velké magické síly“ v dějinách.
Pokud jde o Theosofickou společnost, had, kousající svůj ocas, hexagram a egyptské tau, uvnitř uzavřeného kruhu hada bylo vybráno jako symbol a pečeť, doprovázené heslem maháradži z Benáresu: satiyat nasti paro dharma – „není vyššího náboženství než pravda“.
Ano, had je opravdu „veliká magická síla“, totiž princip, který napodobuje vědomí a který je proto tedy spojením mezi subjektivním a objektivním, právě tak jako je mozek spojením mezi vědomím a činem. Ano, první představitelé mozkové intelektuality, „synové hada“ ze starověkých legend, byli určitě prvními pány nově zrozené civilizace. Byli to určitě oni, kteří vyučovali základy umění a věd dětskému lidstvu.
I když to připouštím, musím se nicméně ptát: Je had, jako „veliká magická síla“, jedinou magickou silou a je magickou silou veškeré magie? Používá božská a posvátná magie (o které jsme se zmínili v dopisech, vztahujících se k třetímu a pátému Arkánu tarotů) stejného působení jako používají fakíři, hypnotiséři, magnetičtí léčitelé a vyvolávači duchů?
Nuže, staletí zkušeností nám ukazují, že neexistuje jenom jiná síla a jiná magie, ale také, že existuje jiné vědomí a jiná zkušenost než to, co přísluší mozku. Nebyl to had, kterého viděl Jan Křtitel sestupovat na Pána posvátné magie, největšího divotvůrce v dějinách, ale spíše holubice.
Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm“ (Jan I 32)
. . . o několik dní později se udál zázrak na svatbě v Káni Galilejské.
Sedm zázraků – svatba v Káni, uzdravení syna královského služebníka, uzdravení nemocného u rybníka Bethesda, nakrmení pěti tisíců, kráčení po moři, uzdravení od narození slepého a vzkříšení Lazara – nemělo hada jako svou sílu, ani nebyl mozek nástrojem jejich uskutečnění, ani nebyla zdrojem jejich popudu mozková intelektualita. Sílou zde byla holubice, tj. Duch, který je nad mozkem, nad hlavou a který sestupuje na hlavu a zůstává tam – Duch, který přesahuje mozkovou intelektualitu. Tento Duch je zdrojem podnětu a současně je silou a nástrojem božské nebo posvátné magie.
Proto se ptám sebe – a ptám se tebe, drahý Neznámý příteli – proč okultističtí autoři nesměřovali svoje úsilí, horlivost a schopnost, aby posloužili věci holubice, namísto věci hada? Proč nepoznali velikou sílu posvátné magie, která určitě předvedla to, že je povolána osvítit, uzdravit a přeměnit svět? Proč Teosofická společnost, která si cení pravdy nad veškerou víru, si nevybrala holubici svatého Ducha jako standartu? Proč nebyla holubice svatého Ducha, která je dokonalým principem universální spirituality, vybrána namísto hada, kousajícího svůj ocas? Proč Stanislas de Guaita nenapsal knihu s názvem Holubice evangelia? Proč se Eliphas Lévi nezmínil o nové veliké magické síle, holubici, která je povolána nahradit starověkou magickou sílu, hada? Proč H.P. Blavatská odmítala vidět to, že existují dva principy kosmické energie, fohat nebo energie hada a energie svatého Ducha nebo energie spasení? Dokonce když Strofy Dzyan o tom nemají žádnou zmínku, mají se brát jako jediný zdroj pravdy? A je svědectví proroků, apoštolů a svatých, po více než tři tisíce let, zbytečné?
Jsem zmaten, opakuji, ne, protože by výklad hada podle výše zmíněných autorů nebyl pravdivý v tom, čeho se zásadně týká, ale protože zacházejí s předmětem hada s podivnou výjimečností, dokonce zaujatostí, což je obtížné vysvětlit objektivními skutečnostmi, vztahující se k problému jako takovému, bez pomoci psychologických faktorů.
Ať je tomu jakkoliv, existuje zde trochu výrazná tendence v okultní literatuře, představovat hada jako jediný princip realizace a dokonce jako jediný princip znalostí, včetně znalostí okultních.
Nuže, pokud se týče nás, jsme především schopni vidět v hadovi jenom princip mozkové činnosti, mozkovou intelektualitu a princip zavíjení, tendenci vytvářet uzavřené kruhy – nebo, jinými slovy, princip Pádu. Já říkám především, protože díky dílu spasení, které má tisícileté dějiny, postupná spiritualizace díla hada – včetně mozkové intelektuality – se odehrává a protože intervence shora nejenom maří utváření úplně uzavřených kruhů, ale také dává tendenci zavinování směr k solidaritě, skrze takové stupně jako rodina, národ a společenství civilizace. Jinými slovy, prozřetelnost dohlíží na to, aby kruhy, vytvořené hadem, nebyly úplně uzavřené a aby řada jeho kruhů se změnila do řady stejného počtu spirál.
Ale užitečnost postupné metamorfózy díla hada není zásluhou hada, ale spíše toho druhého principu – principu protichůdného – toho o „světle, které svítí v temnotě“. Protože reálnost a úplnost evoluce spočívá na jedné straně na zavinovací činnosti hada, který utvořil mozek a vytvořil mozkovou intelektualitu a na druhé straně na činnosti světla shora, které otevírá zavinuté a osvěcuje mozkovou intelektualitu. Had a holubice, to jsou konec konců ty výchozí činitelé celého procesu evoluce.
Kdybys se mne zeptal, drahý Neznámý příteli, jestli se dá vybrat a postavit se na stranu hada nebo holubice, moje odpověď by byla v rámci rady Pána:
Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice (Matouš X, 16).
tj., že člověk by se měl pokusit spojit mozkovou intelektualitu s duchovní spontánností. Je určitě nutné myslet ve skloubených myšlenkách a logickým způsobem, ale nad tímto způsobem logického myšlení se vždy vznáší ideál! Je to ve světle toho ideálu, jak by měl člověk přemýšlet.
Vraťme se ale k otázce: Jsou lidské bytosti „dětmi hada“ mebo „dětmi světla“? Řekli jsme, že lidské bytosti, jako živočišný druh, vybavený nejrozvinutějším mozkem, jsou dětmi hada. Nuže, je nutné dodat, že jako bytosti, toužící po ideálu dobra, krásy a pravdy, lidské bytosti jsou dětmi světla. Protože, ať cokoliv může být řečeno v opačném smyslu, neexistuje žádný důvod – ani není nic daného v celé oblasti biologické evoluce, vrcholící vytvořením lidského mozku – co by vysvětlovalo a projevovalo lidskou touhu po pravdě kráse a dobrotě jako nutnou. Každý mužský a ženský klášter je navíc přímým protikladem tvrzení, že lidstvo je pouze výtvorem biologické evoluce. Veškeré zřekutí se konkrétních věcí – takových jako je bohatství, moc, zdraví a dokonce život – pro nějaký ideál, přináší svědectví o trans-evoluční a trans-mozkové realitě základu lidské bytosti.
Jestliže vykopávky, prováděné paleontology, poskytují lebky a kostry jako důkaz biologické evoluce, vedoucí k lidskému mozku, mučedníci během dějin přinášejí v tom samém čase svědectví o skutečnosti transcendentnosti základu lidské přirozenosti, s ohledem na biologickou evoluci. To je důvod, proč úplná evoluce je průsečíkem biologické evoluce a duchovní evoluce. Skutečnost průsečíku těchto dvou zcela odlišných oblastí je realitou Pádu.
Další termín kosmického dramatu, kterým se zabýváme a který je spojen s termínem Pádu, je vykoupení.
Uvedli jsme výše, že vykoupení je „je kosmickým činem obnovení padlého světa, nejprve vytvořením rozevření v jeho uzavřeném kruhu (náboženství, iniciace, proroctví) potom zavedením cesty úniku (Buddhové) a vchodu (Avatárové) skrze tyto dveře a nakonec přeměnění padlého světa zevnitř, zářením vtěleného Slova (Ježíš Kristus)“.
Tudíž, zásada, že jsme sem dospěli je, že.dílo spásy, vedoucí ke skutečnému vykoupení, je universální, pokud se týká jak času, tak prostoru. Protože působí již od kolébky lidských dějin a rozšiřuje se na všechny skupiny a náboženství lidstva. Století jsou jeho jeviště a celé lidstvo bylo – a je – jeho polem. Dílo spasení je katolické (universální) v doslovném, hermetickém, gnostickém a mystickém smyslu toho slova. To znamená říci, že dějiny trpící, bojující a vítězné církve jsou tak dlouhé jako lidstvo a že jsou tak rozsáhlé jako lidstvo samo. Protože Slovo je „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa“ (Jan I, 9) tj. každé lidské bytosti, vždy a všude.
Proto tedy existuje jenom jediné dílo spasení, které zahrnuje veškeré lidské snažení opravdu mířící do přesahování mozku a mozkové intelektuality a které zahrnuje všechna opravdová zjevení shora, během všech věků dějin lidstva. Pracuje ve stupních. . .Od prvního oltáře, vztyčeného někde na kopci nebo v rohu pole, k velikým katedrálám Evropy, tyčícím se k výšinám vědomí, nad sféru mozkové intelektuality, je v těchto stupních.
Stupně díla universálního spasení vytvářejí duchovní dějiny lidstva, které jsou velikou universální biblí, ze které je částí historická bible. Dají se shrnout dvěma způsoby, podle dvou různých hledisek: z hlediska zjevení a z hlediska působení..
Podle toho prvního hlediska se dají duchovní dějiny lidstva shrnout – jako to dělá kabala – podáním různých výrazů Boha, které jsou postupně odhalovány v duchovních dějinách lidstva. Deset jmén Boha z kabaly, které odpovídají deseti sefírám Stromu života, představují souhrn duševních dějin lidstva, z hlediska postupného zjevování Boha. Protože z hlediska, představovaného jménem ADONAI (PÁN) k hledisku, označovanému jménem EYEH (JÁ JSEM) existuje dlouhá cesta, to první jméno je označení pro nařazenost moci, čisté a prosté, zatímco to poslední jméno označuje poznání Bytosti, která je podstatou bytí, nebo „Toho, který je“.
Z hlediska působení díla spasení se dají shrnout duševní dějiny lidstva popsáním jejich stupňů, od prvního otevření uzavřeného kruhu hada, k příchodu a rozkvětu „království božího“ uvnitř tohoto kruhu. Zmíněné stupně jsou proto tedy otevřením uzavřeného kruhu, cesta k východu a vstup skrze tyto dveře a vtělení Slova. První stupeň, ten otevření uzavřeného kruhu, uvolňuje cestu vstupu víry do ztělesněného lidstva, druhý mu přináší naději, třetí v něm rozněcuje lásku, která je aktivní přítomností božského života v srdci kruhu hada. Všechno, čemu lidstvo věřilo, v co doufalo, se nyní stává skutečností – to je podstata celých duchovních dějin světa v jediné větě.
Ale tento souhrn obsahuje svět událostí. Zahrnuje první probuzení vzpomínek na ráj v duších ponořených do temnoty boje o existenci; ustanovení pracovního postupu (kultu) aby strážil tyto vzpomínky a chránil je před zapomenutím; vynoření se kněží, pověřených tímto kultem a věštců a proroků, kteří jej udržují naživu a rozvíjejí; povstání škol individuálního úsilí, usilujících o trans-mozkovou zkušenost; nádherná zpráva, že toto úsilí není marné, že existuje cesta úniku; učení Buddhů, učitelů této cesty; zjevení avatárů, ríšiů, velkých učitelů a „lidí božích“ – ukazujících realitu cesty k východu, zjevení a vtělení; duchovní příprava na celém světě a skutečná příprava u zvoleného národa – Izraele – na Vtělení, předem zpodobněné vtěleními a zjeveními avatárů a boddhisattvů (na cestě k „buddhismu“); potom samotné Vtělení a nakonec všechno to, co je obsaženo ve slovech svatého Pavla:
Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (První Timoteovi III, 16).
Nuže to, co je všeobecně chápáno jako „evoluce“, je důsledkem spolupůsobení dvou základních linií činnosti – tou hada a tou díla spasení. Říkám základních, protože existují také sekundární linie, které hrají zprostředkovatelskou roli mezi základními liniemi – takové, jako například linie evoluce jednotlivých duší prostřednictvím opakovaných vtělování. Tento předmět byl zvažován v předchozím Dopisu (Dopis IV) a bude znovu zvažován ve třináctém Dopisu. Zde upozorňujeme, v souvislosti se všeobecnou evolucí, jenom na následující skutečnost.
Věda je v současné době postavena před problém přenosu, cestou dědičnosti, vlastností, získaných během zkušenosti. Tento problém, tak jak je dnes představován, je způsobený paradoxním protikladem mezi tím, co je známo o zákonu dědičnosti a tím, co je známo o evoluci a pokroku všeobecně. Zejména bylo zjištěno, že získané vlastnosti se nepřenášejí dědičností a na druhé straně celkový součet faktů, týkající se všeobecné evoluce, poskytuje důkazy o pokroku. Aby se vyřešil protiklad mezi dědičností, která pouze reprodukuje a všeobecnou evolucí, která prokazuje tvořivost, je třeba udělat najít východisko v dalším rozměru, tj. přidat vertikální rozměr k horizontální spojitosti času – ta druhá dimenze je tou dědičnosti, která spojuje následující generace. Musí se připustit, že získané vlastnosti jsou shromažďovány někde jinde než u způsobu mechanismu, který je vlastní dědičnosti. A že mezi „dědičností“ a „získanými vlastnostmi“ (tyto druhé nezmizí, ale jsou prostě poslány „někam jinam“) existuje aktivní učení, které se projevuje v učení a v sebe učení, právě tak jako při vyvstání intelektuálních a morálních géniů, jako ovoce průměrné linie předchůdců. Toto napětí, mezi mechanismem dědičnosti a vlastnostmi získanými zkušeností – a shromážděnými „někde jinde“ – vede nakonec k převaze toho druhého a odehraje se jakási „erupce“ v dědičném mechanismu. Ovoce minulé zkušenosti se, tak říkajíc, „převtělí“.
Je tomu tak, že člověk je veden k předpokladu reinkarnace. A když moderní hluboká psychologie Jungovy školy přidává postačující materiál, týkající se obnovy minulých zkušeností ve snech, viděních a v životě fantasie lidí, kteří – ve svém normálním vědomí – o tom nic nevědí (a tak se například znovu objevují starověká mystéria v plném denním světle dvacátého století) potom předpoklad, nutný k vysvětlení pokroku přestává být pouze předpokladem, ale stává se závěrem, založeným na zkušenosti a obdařeným vysokým stupněm pravděpodobnosti.
Je pravdou, že Jung označil oblast, kde jsou pohřbeny minulé zkušenosti, jako „kolektivní podvědomí“. Ale proč kolektivní? Proč ne individuální podvědomí? Je to jednouše proto, že zkušenosti z minulosti, které vystupují z hlubin vědomí, mají mnoho společného?. . .že jsou si podobné, jedna druhé?
Jsou to ale lidské bytosti, ve kterých tyto zkušenosti z minulosti vystupují. Je proto tedy zcela přirozené, že mají mnoho společného – skutečně tolik společného, kolik mají společného lidské bytosti. Jenom z toho samotného důvodu, je nutné požadovat kolektivnost podvědomé (nebo nadvědomé) paměti, která obsahuje tisíciletí? Není jednodušší a přirozenější usoudit, že ten, kdo si pamatuje zkušenost je také tím, kdo ji zažil?
Ale abychom byli spravedliví k Jungovi, je třeba poukázat na to, že on netrval na přesvědčivé kolektivnosti, ve svém „kolektivním vědomí“. Jako opravdový vědec, nechává otevřenou otázku, zdali kolektivní podvědomí je nějakým zásobníkem, společným pro lidstvo, nebo zda je to celek, odvozený ze sloučení společných vlastností jednotlivců. Takzvaná „metafyzika“ byla Jungem jenom málo zpracovaná.
Ať je tomu jakkoliv, fakta, která Jung shromáždil a předložil, vedou sama o sobě při nejmenším stejně snadno k výkladu v pojmech reinkarnace, jako v pojmech kolektivního podvědomí.
Ale pro vnitřní úsudek vědomí – a já ti připomínám, drahý Neznámý příteli, že tyto Dopisy jsou adresovány jenom tvému vnitřnímu úsudku, že zásadně nesměřují k podpoře teorií obecné, tj. vědecké hodnoty – je to zkušenost z hlubin tvé vlastní duše, která má poslední slovo v problému individuální reinkarnace a je to na tom, kam spadá úloha, přeměnit možnost a pravděpodobnost reinkarnace na jistotu. . . jistotu vnitřního úsudku vědomí, samozřejmě.
Proto tedy existují tři „kontimuity“ v evoluci: biologická nebo dědičná kontinuita, psychická kontinuita nebo reinkarnace a duchovní kontinuita nebo dílo spásy. Povšimni si, že tyto tři linie kontinuity odpovídají dynamickému trojúhelníku, na který Fabre d´Oliver zredukoval dějiny lidstva – trojúhelník: osud, vůle, prozřetelnost. Dědičnost odpovídá osudu (údělu) reinkarnace vůli (svobodě) a dílo spásy prozřetelnosti. Tohle říká o tom, co se týká toho trojúhelníku:
Ale jestliže člověk, nejprve . . .jenom síla v zárodku, který musí civilizace rozvinout, odkud k němu přijdou nezbytné principy této kultury? Opakuji, že to bude ze dvou sil, se kterými se shledá být připojený a ze kterých on musí vytvořit tu třetí. . . Tyto dvě síly, mezi kterými se nalezne umístněný, jsou osud a prozřetelnost. Pod ním je osud, natura naturata (nutně působící přirozenost); nad ním je prozřetelnost, natura naturans (svobodná přirozenost). On sám je, jako království člověka, zprostředkující vůle, účinná síla, umístěná mezi těmito dvěma přírorozenostmi, aby jim sloužil jako spojení, prostředek komunikace a spojoval dvě činnosti, dva pohyby, které by bez něho byly neslučitelné.Hermeneutický výklad původu sociálního stavu člověka a osudu Adamova pokolení - Hermeneutic Interpretation of the Origin of the Social State and the Destiny of Adamic Race, Londýn – New York, 1915, úvod, str. XI-XII).
Ty tři síly, které jsem právě vyjmenoval . . . vytvářejí univerzální čtveřici. Nic neunikne jejich činnosti, vše je jim ve vesmíru podřízeno, všechno kromě samotného Boha, který je zahaluje ve své nezměrné jednotě, vytváří s nimi posvátnou tetrádu antiky, tu skvělou tetrádu, která je vše ve všem a mimo ni neexistuje nic. (Fabre d'Oliver, L'histoire philosophique du genre humain; překl. N.L. Redfield,
Dovolím si dodat k tomuto citátu Fabre d´Olivera, že během celého svého života jsem neuspěl v nalezení jasnější definice a účinnějšího všeobecného klíče k pochopení evoluce a dějin lidstva než v té, kterou podává Fabre d´Oliver. Nicméně, jeden a půl století, které uběhlo od jeho práce a růst vědomostí, týkajících se dějin lidstva, kterých bylo dosaženo během tohoto uplynutí času – a také nešťastná zaujatost Fabre d´Olivera, která ho oslepovala, s ohledem na určitá mystéria křesťanství – mne přinutila revidovat aplikaci chvályhodných všeobecných principů Fabre d´Olivera, týkajících se konkrétních problémů a pdrobností z dějin lidstva. Stejnou poznámku lze také použít pro Saint-Yves d´Alveydra, především pro jeho práci Mission des Juifs („Poslání Židů“) s výjimkou protikřesťanské zaujatosti, kterou u něho nenalezneme.
Dědičnost, reinkarnace a dílo spásy – reinkarnace, která je prostředním principem mezi těmi dvěma – proto tedy dohromady vytvářejí kosmické drama evoluce.
Desátá karta tarotů, při vyvolání tohoto celého problému, podává příčný řez středem problému evoluce, zobrazením hlediska nejvíce praktické důležitosti, tj. vzahem mezi „živočišností“ (živočišnou přirozeností) a „lidskostí“ (lidskou přirozeností.
Sfinga nad kolem představuje živočišnost a lidskost spojenou – buď ještě ne rozlišenou, nebo už znovu spojenou. Záhada sfingy je proto tedy záhadou humanizace animality a animalizace humanity. Vystupující pes ke sfinze představuje animalitu, usilující o spojení s humanitou, sestupující opice představuje proces animalizace humanity.
Je to proto tedy věcí Arkánu, praktické vyřešení problému: Jak uskutečnit, bez vymýcení nebo vyvržení, neporušenost lidských a živočišných prvků v lidské osobnosti, bez její předchozí animalizace (stávající se opicí) nebo jejího pádu pod tyranskou nadvládu (stávající se psí)? Nebo, jinými slovy: Jak sestoupit do živočišného prvku, aniž by se stala animalisovanou a jak provést výstup, bez potlačení animality v lidském prvku?
Nuže, desáté Arkánum je také striktně praktické. Je to duchovní cvičení, které má za cíl probuzení „arkánu“, tj. odborné znalosti určitého „know-how“. A to „know-how“, které je podstatou v desátém Arkánu, je správná cesta zacházení, na jedné straně s prvky animalizovaného člověka, které postupují pryč ze středu a na druhé straně s těmi prvky animálnosti, usilujícími o humanitu, které se pokoušejí dostat k stabilnímu středu. Tento stabilní střed je sfinga, umístěná nad kolem animality, tj. nad automatickým pohybem v psychické přirozenosti člověka.
Kolo a sfinga nad ním. . . jaký praktický úkol tato souvislost nabízí? Následující:
Existuje „stvořená“ animalita a existuje „vyvinutá“ animalita. Ta první má svůj původ před Pádem a ta druhá dluží svou existenci evoluci od Pádu, tj. je dílem hada. Existuje animalita, stvořená božím Slovem, o které evangelium Jana říká, že: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan I, 3) a o které Mojžíšova kniha Genesis mluví v pojmech stvoření zvířat „v rozmanitých druzích“ (Genesis I, 24) v pátém a šestém dni stvoření.
Animalita božského původu je shrnutá čtyřmi pravzory nebo rodem svatého Hayoth (Cherubín). Jsou to Býk, Lev, Orel a Anděl nebo Člověk. A jestliže se spojí tyto čtyři pravzory v jedinou bytost, dostane se sfinga. Sfinga je proto tedy pravzorem-syntézou posvátné animalizace, tj. božské instinktivnosti nebo principem spontánní poslušnosti Boha. Protože „svatá instinktivnost“ neznamená nic jiného, než „spontánní poslušnost Boha“ nebo „božský instinkt“.
Jiné instinkty jsou důsledkem evoluce hada. Jsou shrnuté termínem bestialita. Proto tedy existují instinkty božského původu a existují bestiální instinkty. Tak instinkt, který vede k pozdvižení ducha a srdce je symbolizovaný Orlem, kterého ikonografická tradice znázorňuje jako inspirační princip – nebo kanál božské inspirace – evangelisty Jana. Současně orel, jako pravzor dravého ptáka, představuje instinkt agrese a bleskového útoku. Je to orel, jako instinkt dravosti, který byl zobrazen, jako motivující princip, na korouhvích římských legií.
Podobně Lev symbolizuje instinkt, který se může označit jako „morální odvaha“. Mučedníci byli představitelé Lva a je to Lev, jako „morální odvaha“, který je v křesťanské ikonografiii spojován s evangelistou Markem. Ale právě tak jako existuje Orel a orel, tak existuje Lev a lev. Dravost se má k morální odvaze, jako lev ke Lvovi. To mprvní je degenerací druhého.
Býk je symbolem instinktu tvůrčího soustředění. Zdůrazňuje tendenci k hluboké meditaci. Je to kanál božské inspirace evangelisty Lukáše. Je to Býk v tomto smyslu, který dal povstat kultu posvátné Krávy (ženská stránka Býka) v Indii. Uctívání krávy v Indii je prostě všeobecným protějškem hinduistického sklonu pro meditaci. Ale opět existuje Býk a býk. Ten druhý je degenerací prvního. Je to koncentrace vůle na jedinou věc, která činí osobu slepou ke všemu ostatnímu. Při obětování býka v mithraistických mystériích nebylo zamýšleno zabít sklon k meditaci, ale spíše aby prudkost – vztek který oslepuje – byla zabita.
Evangelista Matouš má podle ikonografie jako inspirujícího společníka Anděla nebo Člověka, který představuje sklon k objektivnosti, který se například projevuje v pravdivosti epických příběhů, udělaných letopiscem nebo kronikářem. Existuje ale objektivita a „objektivita“. Člověk může být objektivní, tj. nestranný, když si bere vše k srdci stejně. A člověk může být „objektivní“ („nestranný“) při zaujímání stejného nezájmu ke všemu. To první je andělaká objektivnost, to druhé je degenerace – je to nezájem chladného a bezcitného pozorování. To první se projevuje prostřednictvím instinktu, který nazýváme uvědomělost, to druhé se projevuje tím, co mnozí považují za „vědeckého ducha“ a který, po pravdě řečeno, je jenom sklonem k cynismu. .
Takže máme srovnávací sadu základních instinktů božského původu a těch, které vznikly po Pádu.
Nuže, praktický úkol, který z toho následuje, je úkol vnitřní alchymie: Transmutace padlých instinktů do ne padlých pravzorů, tj. transmutace „orla“ do Orla, „lva“ do Lva, „býka“ do Býka a „člověka“ do Anděla – nebo, jinými slovy, zřídit nebo znovu zřídit sfingu nad kolem instinktivnosti, přeměnit „kolo“ psychického automatismu na sfingu. Jak se to dá udělat?
Způsobem metamorfózy, tj. střídáním stahování a rozpínání. . .právě tak jako růst rostliny je projevem dvou tendencí – vertikální tendence a horizontální tendence – pracujících střídavě, takže ta první tlačí vzhůru a ta druhá způsobuje její rozkvět, tak psychická metamorfóza pracuje s omezením expanzivní tendence, která ma za následek zdvíhání, následovaným expanzí na nové úrovni, dosažené zdvižením, které střídavě bude následováno stažením, následované novým pozdvižením a tak dále. To je zákon metamorfózy, který Goethe zjistil a studoval v říši rostlin a také je to zákon transmutace psychických sil – úzká cesta nebo cesta Kříže – v království lidském. Ale lidské bytosti a rostliny žijí pod zákonem Kříže – ty první organicky, ty druhé duševně. Z toho důvodu je rostlina „manuálem“ praktického hermetismu, kde se dají číst nezměnitelné zákony duševní disciplíny. Schiller, Goethův „bratr“ tomu rozuměl a to je důvod, proč řekl:
Hledáš to nejvyšší, to největší?
Rostlina tě to naučí
To, čím je rostlina nevědomě,
Buď ty vědomě – tak tomu je!
(Suchst du das Höchste, das Grösste? Die Pflanze kann es dich lehrnen Was sie willenlos ist, sei du es wollend – das ist´s!)
To je tím, že království rostlin je nejpanenštější říší přírody, následující po Pádu a protože člověk je na cestě k reintegraci. Každá zahrada si proto tedy uchovává něco ze zahrady Edenu a může sloužit jako živoucí knihovna pro někoho, usilujícího o spásu.
Nuže, je to záležitost rozšíření zákona Kříže, který vládne rostlinné říši organicky a lidskému království duchovně, také na království živočichů. A to se nesmí dělat cvičením psů, koní a papoušků, ale spíše použitím zákona Kříže na vnitřní živočišnost lidského psychického života. Je nutné potlačit toho býka v nás, abychom jej povýšili na Býka. To znamená říci, že instinktivní touha, která se projevuje jako vztek, soustředěný na jedinou věc a která oslepuje člověka ke všemu ostatnímu, musí být potlačena a tak povýšena ke sklonu k hlubokému rozjímání. Celá tato činnost je shrnuta v hermetismu slovami „být tichý“.
Výzva „být tichý“ není, jak mnozí autoři vysvětlují, výlučně pravidlem rozvážnosti, ale je navíc praktickou metodou přeměnění tohoto zužujícího se a blikajícího instinktu do sklonu směrem k hloubce a odpovídajícím způsobem odporem ke všemu, co je povrchní povahy.
Okřídlený Býk je proto tedy výsledkem, získaným procesem „být tichý“. To znamená říci, že Býk je pozdvižen na úroveň Orla a je s ním spojen. Sňatek popudu k výšinám a sklonu k hloubce je dosažen tímto spojením. Sňatek protikladů – toto tradiční téma alchymie – je základem postupu zákona Kříže. Protože Kříž je spojení dvou párů protikladů a postup Kříže je smířením čtyřech protikladů – dvou horizontáních a dvou vertikálních protikladů. Orel a Býk jsou vertikální protiklady: jsou to tendence směrem do výšky a do hloubky, směrem k všeobecnému a k jednotlivému, směrem k zevrubnému přehledu a směrem k podrobnostem bodů detailu.
Anděl a Lev vytvářejí druhý pár protikladů na kříži lidské instinktivnosti. Zde to je věcí přeměny bojové odvahy na morální odvahu – na odvahu svědomí. Protože instinkt, který nazýváme „morální svědomí“, je účinkem inspirace ze strany Anděla a je pozdvižením instinktivní odvahy, tj. touhy po hrdinství, dobrodružství a boji, která je spojená se svědomím a stává se morální odvahou, kterou obdivujeme u mučedníků a svatých.
Okřídlený Lev je výsledkem, který dostaneme postupem, označovaným termínem „odvážit se“, který obsahuje morální odvahu. Právě tak jako Býk se stává okřídleným svým spojením s Orlem, postupem „být tichý“ a právě tak jako Orel získává stálost a vytrvalost Býka, díky postupu „chtít“ – tak získává Lev křídla svým spojením s Andělem, postupem „odvážit se“ a účinek inspirace Anděla, které jeho odvažování přináší, se stává spontánní jistotou postupem, označovaným termínem „znát“. To jsou proto tedy čtyři linie snahy, s ohledem na dosažení úkolu, symbolizovaného sfingou: být tichý, chtít, odvážit se a vědět. „Být tichý“ je omezení vůle, která se zdvíhá, následujíc zákon Kříže, jako následek tohoto omezení. Potom dojde k jejímu rozšíření na jinou rovinu. Zde se stává pravým „chtít“.
Stálá pozornost ke svědomí omezuje impulsivnost a ta je proto pozdvižena na novou úroveň, kde dojde k jejímu rozšíření. Ukáznění impulsivnosti svědomím je praktickým smyslem „odvážit se“ a „vědět“. Protože to je jenom v souladu s vědomostni zásluhou svědomí, že se impulsivnost stává „legální smělostí“ morální odvahy.
Zde je po tisíciletí princip hermetického asketismu. Je založený na zákonu Kříže; jeho cílem je sfinga, která je živočišně spojená s lidstvím. Je jasné, že to je velmi starodávné učení a že desáté Arkánum se navrací k starověkému hermetismu, před naším letopočtem. Jsme postaveni do kontaktu s představami těch, kteří postavili sfingu a pyranidy. Je to vnitřní jistota – ne ikonografická a historická jistota – která nás vede k tomuto závěru.
A co to navíc zesiluje je to, co nám z desáté karty chybí. Ta nám představuje kolo živočišnosti a sfingu jako řešení praktického problému živočišnosti. Nuže, hlubší a trpělivější rozbor sfingy a celého kontextu karty nás nevyhnutelně vede ke čtyřem zvířatům a ke všemu, co to obsahuje: božskou a padlou živočišnost, Pád a Znovuspojení, princip praktického asketismu atd. To všechno se dá zesílit skutečnostmi a znalostmi, které nám poskytuje moderní historie, biologie a psychologie. Ale jedna zásadní věc nám na této kartě chybí – tou je quinta essentia, „pátá podstata“ – která by pro nás udělala sfingu realitou, ale která není samotnou sfingou. Aktivní princip Kříže – „pátá podstata“, bez které se nedá celá operace vykonat a bude zůstávat jenom vědomostí a nadějí – se zde nenalézá být znázorněn. Sfinga je zde znázorněna jako konečné řešení, nebo spíše jako konečná hádanka.
Nepřítomnost přímého znamení (protože nepřímo se celá karta vztahuje k záhadě sfingy a již tínto samotným faktem k „páté podstatě“) v kontextu karty, principu Nového Adama, který je „pátou podstatou“ – jak víme dnes, stejně z esoterismu, jako z exoterismu – vyjadřuje předkřesťanský původ desáté karty. Z hlediska ikonografie je jasně středověká (z pozdního středověku) jako jsou ostatní karty, ale skutečně je starší, znatelně předkřesťanská.
Je tou nejstarší nebo je prostě nejméně vyvnutou, z dvaceti dvou karet, velkých Arkán tarotů?
Pro dvacet dva karet velkých Arkán tarotů, které jsou organismem, úplným celkem, to není otázka různých a neslučitelných původů jednotlivých karet, ale spíše stupňů jejich vývoje a přeměny. Protože taroty také nejsou kolo, uzavřený kruh, ale spíše spirála, tj. vyvíjejí se tradicí a . . .reinkarnací.
Autoři, kteří viděli v tarifech „Posvátnou knihu Thotha“ (Thoth = Hermes Tristmegistus) měli současně jak pravdu, tak nepravdu. Měli pravdu tak dalece, jak sledovali zpět dějiny podstaty tarotů do starověku, zejména do starověkého Egypta. A měli nepravdu tak dalece, jak věřili tomu, že byly zděděny ze starověkého Egypta tj. že jak byly přenášeny.z generace na generaci, podrobovaly se menším ikonografickým změnám. Jako podpora jejich tvrzení se vypráví důmyslná příhoda nebo legenda (kterou pravděpodobně znáte) týkající se porady egyptských kněží, kteří přemítali o problému uchování podstaty své moudrosti pro budoucí generace, potom až vyhasne světlo Egypta. Byl zamítnut návrh za návrhem – zda zapsat moudrost na papír, kámen, kov atd. – a nakonec bylo rozhodnuto svěřit moudrost méně zničitelnému a více stabilnímu prostředku než je papír, kámen a kov, tj. lidské neřesti. Tak byla vymyšlena karetní hra tarotů, která se dochovala až k nám.
Ale z ikonografického hlediska jsou taroty určitě středověké. A z historického hlediska neexistuje žádné svědectví, že existovaly před koncem čtrnáctého století (srov. Gérard van Rijnberk, Le Tarot, Lyon, 1947) str. 48 a dále). Proto tedy jsou předmětem lidové hry. Proto tedy, jestliže by byly předmětem lidové hry – která by byla tak navržená egyptskými mudrci – museli bychom mít spoustu materiálu, týkajícího se tarotů (jako karetní hry) během čtrnáctého nebo po přinejmenším deset předcházejích deset století, během kterých existuje naprosté ticho, pokud jde o taroty.
Ne, taroty nejsou zděděné, jsou reinkarnované. Ony „reinkarnovaly“ v souladu se zkušenostmi moderní hluboké filosofie Jungovy školy, která zjistila náhlý vzestup starověkých a dokonce starobylých mystérií a kultů z hlubin podvědomí lidí ve dvacátém století. Taroty jsou „Posvátnou knihou Thotha“ – nikoliv zděděnou nebo přenesenou – ale znovu zrozenou.
Na podporu tohoto tvrzení uveďme citaci – tentokrát ne z moderní legendy, ale z textu řeckého hermetického pojednání, pozoruhodného stáří. Je jím Kore Kosmu, nebo Isis, učící svého syna Hóra tajemstvím nebes, zde to je věcí „Posvátné knihy Thoth“, týkajících se jejich povahy a původu. Zde je ten příslušný text:
Tak dlouho, jak Mistr, který udělal vesmír, nechtěl být známý, bylo vše zahaleno v nevědomosti. Ale když se rozhodnul se odhalit, vdechnul do určitých bohabojných lidí vášnivou touhu ho poznat a vložil do jejich myslí záření, hojnější než to, které už měli ve svých prsou, aby tak oni mohli nejprve vůlí hledat ještě neznámého Boha a potom měli sílu ho najít. Ale toto, Hóre, můj zázračný syne, by se nemohlo pro lidi smrtelného zrození stát možným, kdyby nepovstal jeden, jehož duše byla vnímavá na vliv posvátných Mocí nebes. A takovým člověkem byl Hermes, ten, který získal znalost všeho. Hermes viděl všechny věci a rozuměl tomu, co vidí, a měl sílu vysvětlit druhým to, co pochopil ... protože to, co zjistil, vepsal do destiček a bezpečně ukryl to, co napsal a ponechal větší část nedořečenou, aby všechny pozdější věky světa ji mohly hledat...
A tak pravil Hermes: „... A nyní musím uložit pevně do úkrytu věci Osirisovy, tyto posvátné symboly kosmických živlů a po pronesení modlitby nad nimi, odejdu do nebe.“ Není vhodné, můj synu, abych nechala tuto zprávu nedokončenou; musím ti říci všechno to, co řekl Hermes, když ukládal své knihy. Takto on pravil: Vy svaté knihy, které jste byly napsány mými smrtelnými rukami, ale bylyste pomazány lékem nesmrtelnosti Jím, který je pánem všeho, zůstaňte neporušené přes všechny věky a bude neviděné a neobjevené všemi lidmi, kteří budou chodit sem a tam, po pláních této země, dokud nepřijde čas, kdy nebesa, až zestárnou, zrodí organismy (které Stvořitel nazval dušemi) které vás budou hodny.“ Když pronesl tuto modlitbu nad prací svých rukou, Hermes byl přijat do svatyně věčných oblastí. (Kore Kosmu, překl. Walter Sčoty Hermetica díl i, Oxford 1924 str. 459-461)
To je řecko-egyptská verze o povaze a původu „Posvátné knihy Totha“. Podle této verze, knihy, které ji obsahují, byly vyryty „smrtelnými rukami, ale byly pomazány lékem nesmrtelnosti“ a zůstanou uložené, „neporušené přes všechny věky“ ve „svatyni věčných oblastí“ patřících Hermesovi, tak, aby „po všechny pozdější věky světa je mohli hledat....“. Proto jsou tedy „vyryty“ magicky do oblasti mezi nebem a zemí, dostatečně blízko k zemi, aby se daly dosáhnout dušemi hledajících na zemi a vzbudit v nich ducha pátrání svou přitažlivostí a na druhé straně posunuté dost daleko, aby nemohly být nikdy uchopeny mozkovou intelektualitou, tj. zmocnit se jich, analyzovat a využívat je. Originál „Posvátné knihy Totha“ se dá nalézt v „trans-cerebrální“ (mimomozkové) oblasti. Z toho důvodu je nutné ji hledat nikoliv v kryptách, rukopisech nebo v kamenných nápisech, ani ne v tajných společnostech nebo bratrstvech, ale spíše ve „svatyni věčných oblastí“ patřících Hermovi. Je třeba se pozdvihnout nad oblast mozkové intelektuality, protože „posvátné knihy“ byly napsány, podle hermetického pojednání, které jsme citovali, před utvářením mozku. Ony dávají výzvu – magicky účinnou napříč časem, „skrze všechny časy“ – překročit mozkovou intelektualitu a pozdvihnout „organismy, které jsou jich hodny, ty, které Stvořitel nazval dušemi“, do oblasti, kde zůstávají uloženy.
Tato oblast, tato zahrada „svatých symbolů kosmických živlů“, pěstovaná mezi zemí a nebem – tato magická pravidla, gnostické symboly a mystické ohně prvotního zjevení, které vytváří „svatyni“, nad mozkovou intelektualitou a pod nebesy – je realita hermetismu. Je to podnět, napříč věky, povzbuzující lidské duše usilovat o vidění „všech věcí“ a když tento celek uvidí, pochopit jej a když jej pochopí, získat schopnost jej odhalit a ukázat. Souhrn všech věcí (ta sympata v řečtině) – to je duše hermetismu napříč časem, „skrze všechny věky“. A jako mozek je orgánem praktické specializace, obrácení a úsilí o souhrn všech věcí (ta sympata) představuje obrácení se a úsilí překročit mozek a mozkovou intelektuálnost.
Hermetismus pronásleduje lidstvo ze století do století. Je to kvůli plejádě oslnivých spisovatelů? Nebo kvůli tajným společnostem nebo opět kvůli směrem k tomu, co je tajné, všeobecně? Mohlo by to být...
Protože v hlubinách podvědomí – které klepe na dveře a chce se stát vědomím – existuje přítomnost „svatyně věčných oblastí“, kde zůstává uložena „Posvátná kniha Totha“, odkud se symbolická a hermetická díla rodí nebo reinkarnují. Taroty jsou takovým dílem.
Taroty mají svůj neviditelný pravzor a funkcí a posláním tarotů je pozdvihnout duši k tomuto originálu. To je důvod, proč jsou systémem duchovních cvičení. Dávají směr a podnět překročit mozkovou intelektuálnost pro duši, aby proniknula do „svatyně věčných oblastí“, kde zůstávají „svaté symboly kosmických živlů“.
Úplnost věcí ... intuice, překračující mozkovou intelektuálnost ... hermetismus ... Proč ale hermetismus? Není úsilím každé metafysické filosofie a všech náboženství mystické cvičení?
Určitě mystické cvičení náboženství překračuje mozkovou intelektuálnost. Ale činí tak proto, aby dosáhnulo nebes a ne prostřední oblasti mezi nebem a zemí, kde se prvotní zjevení „tajemství nebes“ nachází uložené. Svatí žijí světlem, teplem a životem nebes. Nebeské zlato, modř a bělost září do jejich životů a skrze jejich životy.
S ohledem na hermetiky, ti jsou povoláni – nebo bych spíše řekl, „odsouzeni“ – nežít ani pro den země, ani pro Den nebes, ale spíše jsou ponořeni v Noci, v hluboké temnotě tajemství vztahů mezi nebem a zemí. Myšlení, které spojuje nebe a zemi, které je stejně imanentní v každé pozemské fenomenální struktuře a v každé nebeské noumenální entitě, je to vidění a pochopení souhrnu věcí, jako moc je odhalit a ukázat.
Svatí neusilují o kosmické myšlení, o pochopení souhrnu věcí, ale spíše o božský život.
A metafysikové? Neusilují idealističtí filosofové o souhrn věcí, aby jej pochopili skrze myšlení?
Platón, otec metafysické filosofie, měl zkušenosti s nadmozkovým myšlením, myšlenkou, která není pochopená, ale viděná. To je důvod, proč mohl učit metodu postupného stoupání nad mozkovou intelektuálnost; stoupání od názoru (doxa) který je možný, k závěru (dianoia) který je pravděpodobný, způsobem dialektického argumentu, a konečně, od dialektického závěru k jistotě, okamžitým pochopením (episteme). Je to skrze episteme, skrze okamžité pochopení, že získal zkušenost objektivního myšlení, kosmického myšlení, které nazval pojmenoval „svět idejí“. Když získal tu zkušenost idejí, které nejsou pochopeny nebo objeveny subjektivní mozkovou intelektuálností, ale pochopeny a zvažovány skrze episteme, se Platón dopustil omylu – mimoto zcela pochopitelného – osídlením vyšší sféru duchovního světa idejemi, ačkoliv žádný „svět idejí“ jako oddělený svět nebo sféra neexistuje. Celý svět je zalidněný jenom individuálními bytostmi, a ideje žijí a existují jenom v nich, skrze ně a ve vztazích mezi nimi. Ideje jsou opravdu reálné, ale jako imanentní realita, ne jako oddělená realita. Ideje žijí jenom v daném vědomí – ať už Boha nebo andělských řádů nebo člověka.
Mohou být ale také promítnuty ven (nebo „vyryté“, jak to vyjadřuje naše starodávná úvaha) vtělené do symbolů a předpisů a tak uchovány v objektivním duchovním světě. Tato úplná operace, promítnutí, vtělení a uchování idejí, je v hermetismu nazývána „psaní knihy“, o které mluví Apokalypsa, když říká:
A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou,
zapečetěnou sedmi pečetěmi (Zjevení V, 1)
zapečetěnou sedmi pečetěmi (Zjevení V, 1)
Taková také je „Posvátná kniha (nebo knihy) Totha“. O které mluví Kore Kosmu.
Nuže, Platón, při pozdvihnutí se nad mozkovou intelektuálnost, měl setkání s „Posvátnou knihou Totha“, se „svatými symboly kosmických živlů“, které jsou „nezničitelné a neporušitelné“ a které jsou ve „svatyni věčných oblastí“, patřících Hermovi. Jako hermetik, kterým Platón byl, dosáhnul „svatyně“, ale jako spekulativní filosof, kterým on byl také, neuspěl při ocenění magické skutečnosti živoucího duchovního památníku a dal mu výklad – který byl později odmítnut jeho žákem, Aristotelem – který není magický, ale „racionální“, při předpokládání „světa idejí“ mimo svět jevů.
Zde je základní omyl veškeré metafysické filosofie, od Platóna, až do dněšní doby. On zvěcňuje idey.
Ideje žijí jenom ve vědomí jednotlivců, nebo jsou přítomné v možnosti v knihách – ve viditelných psaných knihách, takových jako Písmo svaté, v neviditelných knihách, které jsou živoucí duchovní památníky, zásluhou činnosti božské magie a nakonec, v celém světě, který je také velikou knihou, obsahující v možnosti ideje svého stvoření a osudu, vyjádřeného symboličností faktů.
To je z uvedených důvodů to, jak se hermetismus liší od náboženského mysticismu a metafysické filosofie. Hermetismus, jako usilování o úplnost věcí, není ani školou, ani sektou, ani společností. Je to osud určité třídy nebo skupiny duší. Protože existují duše, které nutně musí usilovat o „úplnost věcí“ a které jsou přinuceny říčním proudem myšlení, který se nikdy nezastaví, plout pořád dopředu a pořád dále, bez ustání. . . Neexistuje zastavení pro tyto duše; ony nemohou, aniž by se zřekly svých životů, opustit tuto řeku myšlení, která proudí bez ustání – stejně v mládí, v dospělém věku i v stáří – bez ustání, od jedné temnoty, kterou je třeba osvítit, k jiné temnotě, kterou je třeba proniknout. Takový byl, je a bude můj osud. A já adresuji tyto dopisy Neznámému příteli, adresuji sebe tomu, kdo sdílí tento osud se mnou.
Velevážený pane Profesore, promiňte mi tuto arogantní a neskromnou (ne-li dětinskou, ve vašich očích) snahu – snahu po osobní jistotě, s ohledem na úplnost věcí – kterou vy, ve vaší přičinlivé a plodné práci, kterou vykonáváte, doufáte dosáhnout jenom po staletích kolektivního úsilí generací vědců. Ale, při nejmenším, vězte, že jsem vám nesmírně vděčný a že ve mně máte žáka, vždy dychtivého se od vás učit, s úctou a vděčností a který nikdy nebude předpokládat, že bude učit vás, ať už je to cokoliv.
Velevážený pane Pátere, omluvte mne, co se týká toho, co považujete za lidskou pýchu, která chce proniknout do tajemství Boha, namísto, aby se sklonila se před božskou moudrostí a dobrotou a přijala s pokorou, jak se sluší na křesťana, zjevené pravdy spasení – které, pokud jsou uplatňovány, absolutně postačují pro blahobyt, štěstí a spasení duše. Říkám vám to nyní jako u zpovědi. Nejsem schopný neusilovat o hloubku, výšku a šíři úplné pravdy, o pochopení úplnosti věcí. Udělaljsem obětování rozumu (sacrificium intellectus) se vší upřímností a bez výhrad, ale jaké to bylo zesílení života myšlení, jaká zvýšená horlivost v úsilí o duchovní poznání, které potom následovalo! Já vím, že pravdy o spasení, zjevené a přenášené koncilem církve svaté, jsou jak užitečné, tak dostatečné pro spasení a vůbec nepochybuji o tom, že jsou pravdivé a snažím se dělat to nejlepší, co umím je vykonávat; ale nejsem schopný zastavit ten proud řeky myšlení, který mne unáší směrem k tajemstvím, které jsou možná zamýšlené jenom pro svaté – možná jenom pro anděly – v každém případě, že nepochybně vím, že jsou vyhrazené pro bytosti cennější než jsem já. Otče, udělíš mi rozhřešení?
Ať se stane cokoliv, mohu jenom opakovat Jákobova slova:
Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.
(Genesis XXXII, 26)
(c) OLDM o.s.
