S ohledem na absolutní jednotu nebo Otce,
nikdo jej nemohl vidět a neuvidí jej na tomto světě,
pokud to není ve znamení osmi - což je vlastně
jediný způsob, jakým může člověk k němu dosáhnout.
(Louis Claude de Saint-Martin, Des nombres, Nice, 1946, XIV)
Quis custodiat custodes?
(Kdo bude hlídat hlídače? ... Základní problém právní teorie)
SPRAVEDLNOST
Drahý Neznámý příteli.
Sedmé Arkánum nás naučilo, jak se dá vnitřní rovnováhy dosáhnout. Osmé Arkánum je, jak tuto jednou dosaženou rovnováhu udržet a deváté Arkánum nám ukazuje metodu nebo cestu, která se otevírá tomu, kdo ví jak dosáhnout a udržet rovnováhu. Jinými slovy, sedmé Arkánum nám říká, jak dosáhnout rovnováhy (nebo zdraví), osmé Arkánum nám ukazuje „mechanismus“ mikrokosmické a makrokosmické rovnováhy a deváté Arkánum nás učí „cestě míru“ nebo „střední cestě“ – vyváženého duševního rozvoje – která je správná pro hermetismus, chápaný jako syntéza mysticismu, gnóze, magie a vědy.
Karta osmého Arkánu představuje ženu, posazenou na žlutém sedadle, mezi dvěma sloupy, oblečenou v červené tunice, přikryté modrým pláštěm. Ve svých rukou drží žlutý meč a žluté váhy. Na hlavě má trojdílnou tiaru, završenou korunou.
Nuže, souhrn té karty vyvolává představu zákona, položeného mezi svobodnou činností vůle jednotlivce a podstatou bytí. Člověk může jednat podle své vlastní svobodné vůle – zákon reaguje na jeho jednání viditelnými a neviditelnými účinky. Ale za touto reakcí se nachází podstatný základ nejazší reakity (ens realissimum sv. Tomáše Akvinského) který porovnává univerzálnost, regulérnost a nezměnitelnost s reakcemi zákona. Zákon je položen mezi svobodu člověka a svobodu Boha. Ona sedí mezi dvěma sloupy, sloupem vůle (Jachin) a sloupem prozřetelnosti (Boaz). Ona nejedná, může jenom reagovat. To je důvod, proč je představená jako žena a ne jako muž. Koruna, kterou nese, označuje to, že odvozuje svou důstojnost a poslání zhora – od nejvyšší Bytosti, od prozřetelnosti. Váha a meč, které drží ve svých rukou, označuje, že ona stráží (rovnováhu) a jak stráží (sankce rovnováhy) v oblasti svobodné vůle jednotlivců. Tím ona říká: Jsem posazená na místě, které je mezi individuální vůlí bytostí a universální vůlí Nejvyšší bytosti. Jsem strážkyní rovnováhy mezi individuálním a universálním. Mám moc, v každé době znovu zřídit to, co je porušené. Já jsem pořádek, zdraví, harmonie, spravedlnost.
Je to rovnováha, kterou označují váhy – nebo pořádek, zdraví, harmonii a spravedlnost – a je to meč, který označuje moc, pokaždé znovu zřídit to, v čem individuální vůle zhřešila proti vůli universální.
To je všeobecný význam té karty, která se takřka zmocňuje naší pozornosti, od samotného začátku našeho uvažování o osmém Arkánu. Avšak všeobecný význam – ačkoliv jej mnozí považují za cíl svého úsilí směrem k poznání – to je jenom předsíň významu hermetického. Protože tento druhý neleží ve všeobecnosti, získané metodou abstrakce, ale spíše v hloubce, získané metodou proniknutí. Z všeobecných odpovědí, získané metodou abstrakce, je ve skutečnosti jenom tolik otázek a úkolů, určených k proniknutí. Protože, čím více je všeobecná představa abstraktní, tím více je povrchní. Nejvšeobecnější a nejabstraktnější představa, která ve filosofii existuje, je představa „Absolutna“ (srov. Hegel) ale je to současně ta nejpovrchnější představa na světě. Značí vše, nevyjadřuje nic. Určitě můžete zemřít – a dokonce žít – pro Boha, ale nikdy nezemřete jako mučedník za Absolutno. Protože, zemřít za Absolutno, se rovná zemřít pro nic. Představa Absolutna je jenom stín stínů, zatímco živoucí Bůh je pravzor pravzorů . . . pravzor pravzorů, to znamená říci, univerzální Otec.
Jeden z významů prvního přikázání – „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Exodus XX, 3) – je ten, že člověk nemůže nahradit intelektuální abstrakci Boha za duchovní realitu Boha. Proto člověk hřeší proti prvnímu přikázání, když nahrazuje planoucí, svítící a zářivou Bytost života abstrakcemi „principu“ nebo „představy“, ať už je to „První příčina“ nebo „Absolutno“ – což jsou, bez zapírání, jenom duševní „modly“ nebo duševní bůžci, stvoření lidským rozumem.
Tudíž, nehřešme proti prvnímu přikázání a nenahrazujme duševními modlami nebo abstraktními představami realitu Spravedlnosti. Na druhé straně ale nepřejímejme důvody duchovních obrazoborců, kteří vidí jen modly v každém pojmu a abstraktní představě. Protože všechny pojmy a abstraktní představy se mohou stát idoly nebo „modlami“, když je člověk považuje ne za konec, ale spíše za počátek cesty poznání duchovní reality. V oblasti duševního života nehrají hypotézy roli bůžků, ale spíše posvátných obrazů. Protož nikdo nepřijímá hypotézu jako absolutní pravdu, právě tak jako se nikdo neklaní posvátnému obrazu jako absolutní realitě. Přesto jsou hypotézy oplodňující v tom, že nás vedou k pravdě, směřují nás k ní během souhrnu našich zkušeností – tak jako ikony nebo posvátné obrazy jsou také užitečné, že nás vedou ke zkušenosti duchovní reality, kterou představují.
Ikona je počátkem cesty k duchovní realitě; ona ji nenahrazuje – jako v modlářství – ale dává podnět a směr k ní. Podobně, pojem abstraktní představy nenahrazuje duchovní realitu ale spíše dává podnět a směr k ní. Tudíž, vyhněme se Scylle modlářství a Charybdě postoje intelektuálních obrazoborců a berme abstraktní představy jako hypotézy, vedoucí k pravdě a obrazy nebo symboly jako naše vodítka k realitě. Proto se tedy nedopouštějme omylu, chtít „konkretizovat“ abstraktní představu tím, že ji oblečeme do tvaru alegorie. Spíše hledejme praktickou dušení zkušenost reality a pravdu pomocí konkrétních obrazů, právě tak jako abstraktních pojmů. Protože Taroty jsou systémem nebo organizmem duševních cvičení; na prvním místě jsou praktické. Kdyby tomu tak nebylo, stěží by stálo za to se jimi zabývat.
Tudíž, berme arkánum „Spravedlnost“ jako výzvu k úsilí vědomí, se záměrem dospět ke zkušenosti reality, kterou představuje a k pochopení pravdy, kterou vyjadřuje. V první řadě může být uvedena skutečnost, že je to oblast souzení, kde se projevuje realita a pravda spravedlnosti. Protože vyhlásit rozsudek, s ohledem na vůbec všechno, představuje čin, mající za cíl nalezení spravedlnosti. Nejsou to jen soudci u tribunálu, kteří soudí; každý soudí, v rozsahu, v jakém myslí. Všichni z nás, pokud jsme myslícími bytostmi, jsme soudci. Protože každá otázka, každý problém, který se pokošíme rozhodnout, dává ve skutečnosti přednost zasedání vnitřního tribunálu, kde jsou „pro a proti“ porovnávána a vážena před vynesením rozsudku. My všichni jsme soudci, dobří nebo špatní, jsme takoví a provádíme funkci soudce téměř ustavičně, od rána do noci. Přikázání – „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš VII. 1) – by se tedy vztahovalo ke zřeknutí se myšlení. Protože myslet znamená soudit. „Pravdivý“ a „nepravdivý“, „krásný“ a „ošklivý“, „dobrý“ a „špatný“, jsou soudy, které pronášíme každý den mnohokrát. Avšak, je jedna věc, soudit a jiná věc, odsuzovat. Člověk soudí jevy a činy, ale nemůže soudit bytosti, jako takové. Protože, činit tak, to by překračovalo pravomoc soudu myšlení. Proto tedy by člověk neměl soudit bytosti, protože ony jsou nedostupné soudu.myšlení, které je založeno pouze na jevové zkušenosti. Tudíž, negativní soud, týkající se bytostí, nebo jejich odsouzení, jsou ve skutečnosti nemožné. A je to v tomto smyslu, kde je místo pro pochopení křesťanského přikázání: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ – tj. nesuďte bytosti, neodsuzujte. Protože ten, kdo odsuzuje, si přisvojuje fukci, pro kterou není způsobilý. On lže, když představuje jako pravdu a spravedlnost soud, který postrádá jakéhokoliv základu. Proto je tedy lepší říkat svému bližnímu, „Jednáš jako blázen“, protože kdokoliv řekne „Jsi šílený“, si zasluhuje být potrestán ohnivým peklem (srov. Matouš V, 22)..
Proto tedy musí člověk znát rozsah svých vědomostí a nevědomostí, když dělá úsudek. A člověk nikdy nezná noumenální bytost (nebo duši) druhého. To je, proč nemá žádný lidský soud postoj k duši.
A intuice? Ta tam není k ničemu? Určitě existuje a na něco tam je. Avšak intuice, která je vnímáním, způsobeným sympatií a láskou, nikdy neobviňuje. Hraje vždy roli obhajoby, obhájce. Protože vidí a zná, že duše provinilého je vždy první obětí každého hříchu nebo zločinu, který on může spáchat, nemůže intuice hrát žádnou jinou roli, než roli obhájce. Rčení „všechno znát je všechno odpustit“ se odvolává na pochopení „z vnitřku“ – tj. „intuitivní“ – a ne vnější porozumění, tj. jevové a rozumové porozumění. Dojemná formulace role intuice při provádění spravedlnosti je nám podána v modlitbě Pána, když byl křižován: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lukáš XXIII, 34). Tato formulace ukazuje tři skutečnosti:
1. To, co činí, je z jevového hlediska zločinné.
2. Soud je odevzdán Otci.
3. Je to doprovázeno prosbou „odpusť jim“, založenou na jistotě, způsobené intiutivním vnímáním, že „oni nevědí, co činí“.
Je to díky uznání úlohy intuice při pochopení, tak odlišné od úlohy pátrání a zjišťování skutečností kvůli porozumění, že přísná spravedlnost této druhé schopnosti byla doplněna právem ekvity, při výkonu spravedlnosti v zemích, které přijaly principy římského a anglosaského práva. Obecné právo je to, co se nalézá pochopením po srovnání skutečností s literou zákona. Ekvita je to, co rozum nalezne nutného pozměnit uvnitř obecného práva, po srovnání s výsledky úsilí dospět k intuitivnímu pochopení lidské bytosti, jejíž osud je v sázce. Je to kvůli ekvitě nebo soudu intuice v rámci rozumu, že byla vytvořena porota pro výkon spravedlnosti v křesťanské civilizaci. Před křesťanstvím neexistovala instituce poroty. Ani Pilátova žena, ani „veliký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a oplakávaly ho“ (Lukáš XXIII, 27) neměly hlas v Pilátově tribunálu. „Porota“ (ženy jeruzalémské) mohly potom jen plakat nebo potají rozmlouvat se „soudcem“ (Pilátova žena). Tenkrát to byla ekvita, která naříkala na ulicích Jeruzaléma a byla to intuice v rámci rozumu, která šeptala varování do Pilátova ucha, ústy jeho ženy. A byla to nepřítomnost poroty, jako soudního orgánu, která donutila soudce, Piláta, uchýlit se k obludnému činu spravedlnosti – odstoupení z funkce soudce, umýt si nad tím své ruce a předat to žalobci.
Nuže, spravedlnost je vykonána jenom v případě, když jsou stanoveny všechny související skutečnosti pro a proti, potom zváženy pochopením a potom podrobeny soudu rozumu. Tři funkce spravedlnosti – poučení, rokování a rozhodnutí – odpovídají třem stupňům poznání – hypotetickému, dokazujícímu a intuitivnímu – stanovených Platónem jako „δόξα“ (doxa) nebo „hypotetický názor“, „διάνοια“ (dianoia) nebo „závěr, založený na argumentech“ a „έπιστήμη“ (episteme) nebo „intuitivní vnímání“. Vlastně skutečnosti, stanovené a představené tímto učením, slouží jako základna, jak pro žalobu, tak pro obhajobu, pro jejich odpovídající hypotézy: „vinný“ a „nevinný“. Rokování, která následují, sledují cíl dospět k závěru, založeném na argumentech, podpořených ve prospěch jedné nebo druhé hypotézy. Rozhodnutí, přijaté porotou, je chápáno v zásadě jako výsledek snahy vědomí, pozdvihnout se nad zevnějšek faktů a formalizmus logických argumentů s pohledem na intuitivní pochopení té věci z lidského hlediska. Je to tedy ekvita, která má poslední slovo.
Někdo tedy může říci, že způsob provádění lidské spravedlnosti spočívá na naprostém úsilí všech třech poznávacích schopností lidské bytosti: schopnosti vytvářet hypotézy, na základě údajů, dodávaných smysly (doxa) schopnosti logického usuzování nebo rozumového vážení pro a proti těmto hypotézám a konečně, schopnosti intuice (episteme).
Nuže, struktura „čistě lidské spravedlnosti“ je jenom – a může být jenom – „obrazem“ nebo analogií struktury božské kosmické spravedlnosti. V židovské kabale je to uvedeno jasněji, než v jakýchkoliv jiných zdrojích tradice, o kterých vím.
Tam systém, známý jako „Strom sefír“, se skládá ze třech sloupů, pravého, levého a prostředního. Pravý sloup, nebo ten Milosrdenství, tvoří sefíry Chokmach (Moudrost) Chesed nebo Gedulah (Milost/Milosrdenství nebo Vznešenost/Majestát) a Netzach (Vítězství nebo Triumf). Levý sloup, nebo ten Přísnosti, je složen ze sefír Bijan (Rozum) Geburah nebo Pachard (Přísnost nebo Strach) a Hod (Sláva nebo Čest). Sefíry prostředního sloupu jsou Kether (Koruna) Tiphareth (Krása) Yesod (Základ) a Malkuth (Říše nebo Království).
Pravý sloup je často označován jako „sloup Milosti (Milosrdenství)“ zatímco levý sloup nese jméno „sloup Přísnosti“. Nuže, tyto dva sloupy (na které Zohar pohlíží jako na metafyzické DOBRO a ZLO) odpovídají, z hlediska spravedlnosti, obhajobě a žalobě, zatímco prostřední sloup odpovídá ekvitě. Systém deseti sefír je založen na pohyblivé rovnováze s tendencí ji obnovovat v okamžiku, když se vytvoří přechodná nesouměrnost. Je to systém rovnováhy.
Ve svém nejjednodušším tvaru se rovnováha skládá z pevné osy (sloup uprostřed) který je zpravidla vertikální, trámec, který vytváří T nebo + (kříž) s touto osou a konečně dvě misky, zavěšené na koncích trámu. Rovnováha způsobuje tři základní vztahy: (I) rovnováha mezi dvěma miskami zavádí vztah korelace; (II) společné zavěšení misek v bodu rovnováhy a podepření celého systému podpěrou vyvolává vztah závislosti; a (III) různé úlohy dvou misek při vážení představují mezi opačnými konci rozlišení, následkem jehož se vytváří orientace sklonu.
(Francis Warrain, La théodicée de la Kabbale, Paříž, 1949, str. 50)
Systém sefír je podstatou systému rovnováhy, ustanovené současně ve čtyřech světech nebo na čtyřech úrovních: svět vyzařování (òlam ha-atziluth), svět stvoření (òlam ha-beriah) svět vytváření (òlam ha-yetzirah) a svět jednání (òlam ha-àssiah) jak ve vertikálním smyslu, tj. váha ustavuje a znovu ustavuje rovnováhu mezi tím, co je nahoře a tím, co je dole, právě tak jako v horizontálním smyslu, tj. váha udržuje rovnováhu mezi pravou stranou a levou stranou, mezi sloupy Milosti a Přísnosti. Proto tedy, vážení je prováděno na jedné straně pomocí misek nalevo a napravo a na druhé straně miskami nahoře a dole. Činnost „pravo-levé“ váhy je zákon spravedlnosti, který zajišťuje rovnováhu mezi osobní svobodou bytostí a univerzálním pořádkem. V poslední analýze je to KARMA, která je zákonem, ovládajícím vyrovnání vzájemných dluhů mezi bytostmi. Ale práce váhy „nebe-země“ převyšuje spravedlnost karmy, je to spravedlnost milosti.
„Gratia gratis data . . .“ Slunce svítí stejně, na dobré i bezbožné. Je tohle morálně správné? Je to zde spravedlnost milosti, která je vyšší než ochranná, rozdělující a trestající spravedlnost zákona? Je tomu tak. Existuje vznešená „jiná spravedlnost“ milosti, která je významem Nového zákona. Protože Starý zákon se má k Novému zákonu, jako se má karma k milosti. Milost také používá váhy, tj. spravedlnosti. Je to váha, jejíž jedna miska je na zemi a druhá v nebi. Modlitba Páně nám odhaluje princip spravedlnosti milosti a proces vážení, pomocí váhy „nebe-země“. Je tam řečeno: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům.“ A potom Pán dodává: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Matouš VI, 12, 14-15).
Pán je jednoznačný s ohledem na váhy, které pracují mezi zemí a nebem – „ . . . jestliže neodpustíte lidem jejich přestoupení, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ – to je zákon, to je neomylná a neúprosná činnost vah „země-nebe“. Že tyto váhy vládnou nejenom odpuštění, ale také celou oblastí darů shora, chápanou jako Duch svatý, to je zřejmé ve slovech Pána, týkajících se Modlitby Páně, v evangeliu Lukáše: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm kdo ho prosí! (Lukáš XI, 13).
Slunce svítí na dobré i bezbožné stejně.Ale určitě je nutno otevřít okna tmavé místnosti, aby tam mohlo vstoupit světlo. Sluneční světlo není v žádném případě námi vyrobeno nebo zaslouženo. Je to dar, čistý a prostý – gratis gratis data. Nicméně, je třeba otevřít naše okna, aby světlo mohlo vstoupit do našeho příbytku, právě tak, jako je třeba otevřít oči, abychom je viděli. Praktický význam rovnováhy „nebe-země“ je spolupráce s milostí. Lidské úsilí není proto tedy zadarmo v oblasti působení milosti. Ani samotné vyvolení shora (kalvinismus) ani samotná víra zdola (luteránství) nepostačují pro rovnováhu „nebe-země“.Ať jsme vyvolení nebo ne, ať máme víru nebo ne, je pro nás například nutné „odpouštět těm, kteří proti nám přestupují“ zde dole, aby naše přestupky byly zapomenuty nahoře. Existuje korelace – nikoliv v míře, ale spíše v povaze – mezi miskou dole, „úsilím“, a miskou nahoře, „darem“, rovnováhy „nebe-země“.
Opakuji, že korelace mezi úsilím dole a dary shora není v rozsahu nebo kvantititě, ale spíše v podstatě nebo kvalitě. Může být, že odpuštění z mojí strany, jediné urážky od druhého, může vyvolat odpuštění tisíce nebo tolika nějak mých urážek stejné povahy. Váha „nebe-země“ neváží kvantitu, její práce náleží výlučně do oblasti kvality. To je důvod, proč neexistuje kvantitativní spravedlnost, ve vztahu mezi úsilím dole a dary shora. To druhé vždy překonává míru kvantitativní spravedlnosti. To je důležité především pochopit, s ohledem na nápadnou nespravedlnost věčného pekla, že jeden život – nebo více, na tom nezáleží – který je časově omezen, je může způsobit. Věčné peklo je nespravedlivé, nicméně, jenom z čistě kvantitativního hlediska. Člověk porovnává omezený počet let života – nebo životů – na zemi s neomezeným počtem let věčnosti a tak dospěje k závěru, že míra potrestání je mimo všechny proporce s mírou přestupku a že, následovně, neexistuje žádná spravedlnost. Zvažme ale problém věčného pekla, ne z hlediska kvantity (což je absurdní, protože čas na věčnosti neexistuje) ale spíše z hlediska kvality.
Jaký je potom tento problém?
Následuje odpověď, ke které dospějeme, když opustíme kvantitativní korelaci mezi časem a věčností. Kdokoliv vstoupí do oblasti věčnosti bez jediné unce lásky, vstoupí tam bez jediné unce lásky, tj. vstoupí do věčného pekla. Protože žít bez lásky – to je peklo. A žít bez lásky v oblasti věčnosti – to je žít ve věčném pekle.
Peklo je stav duše neschopné vyjít ze sebe, absolutní sebestřednost, temná a zlá isolace, tj. definitivní neschopnost milovat. (Nicolas Berdyaev, Osud Člověka (The Destiny of Man) Londýn, 1937 str. 351).
Tento subjektivní stav duše není ani dlouhý, ani krátký – je intenzívní, jako je věčnost. Podobně blaženost, jakou zažívají svatí při vidění Boha, je stejně intenzívní jako věčnost – ačkoliv nemůže tak trvat, protože někdo udává, že extáze svatého by mohla trvat několik minut. „Oblast“ věčnosti je oblastí vášnivosti, která překračuje měřítka kvantity, která používáme v čase a protoru. „Věčnost“ není trvání nekonečné délky; je to „vášnivost kvality“, která, porovná-li se s časem a tak se přeloží do jazyka kvantity, je srovnatelná s nekonečným trváním. Pokud se toho týče, Nicholas A. Berdyaev říká:
V našem životě na zemi je nám dána zkušenost utrpení, která se nám zdá, že bude trvat navždy, totiž nejenom okamžik, hodinu nebo den, ale zdá se, že bude trvat věčně . . . Objektivně může tato nekonečnost trvat okamžik, hodinu nebo den, ale přijímá název věčného pekla. . . Když Origenés říká, že Kristus zůstane na kříži tak dlouho, dokud zůstane jediný tvor v pekle, vyjadřuje věčnou pravdu. (Nicolas Berdyaev, The Destiny of Man, Londýn, 1937, str. 347)
Co se dá k tomu dodat, jestliže ne „amen“? Věčné peklo je stav duše, uvězněné uvnitř sebe, ze kterého nemá duše žádnou naději vyjít. „Věčný“, to znamená říci „bez naděje“. Všechny sebevraždy, spáchané ze zoufalství, nesou svědectví o realitě věčného pekla, jako stavu duše. Před spácháním sebevraždy, osoba, která ji páchá, zažívá stav naprostého zoufalství, tj. věčného pekla. To je důvod, proč dává přednost nicotě, před stavem úplného zoufalství. Nicota, to je tedy jeho poslední naděje.
Věčná blaženost – „nebe“ – je naproti tomu stav duše, který je naplněný nekonečnou nadějí. Není to blaženost, která trvá nekonečný počet let; je to intensita naděje, která jí dává vlastnost „věčnosti“. Podobně je tomu s intenzitou zoufalství, které poskytuje stavu duše, označovaném za „peklo“, vlastnost „věčné“.
To utrpení Krista v Getsemanské zahradě, které způsobilo pocení krve, bylo věčné. V této noci, noci Getsemanské, se neměřilo hodinami. Bylo to – je to – nezměřitelné a proto věčné. Bylo to kvůli té věčnosti, že on potil krev a ne pro dočasný a proto pomíjivý soud. On znal věčné peklo ze zkušenosti a když z něho vyšel, my máme „dobrou zprávu“, že nejenom smrt je poražena Vzkříšením ale také i peklo – kvůli Getsemanům. Majestátnost vítězství nad peklem, zvěstovaná slovy, „To jsem já“, způsobila, že mnozí spadli na zem, ze skupiny vojáků a důstojníků, od velekněží a farizeů, kteří ho přišli zajmout (Jan XVIII, 5-6). Duše Origénova byla také pokořená, tváří v tvář vítězství nad věčným peklem a pohnutá zjevením, obsaženým ve slovech „To jsem já“, která řekl On, který právě přišel z věčného pekla. To je důvod, proč sám Origénus měl jisté vědomí, že na konci světa už nebudou žádní „zatracení“ a také sám ďábel bude spasen. A kdokoliv rozjímá o pocení krve v Getsemanech a slovech „To jsem já“ (nebo „Já jsem on“) která oznamují věčné vítězství nad věčným peklem, také bude mít jisté vědomí o tom, že věčné peklo existuje jako realita, ale že na konci času bude prázdné. Krvavý pot v Getsemanech je zdrojem „origenismu“; zde je zdroj jeho inspirace.
Ale „dobré zprávě“, o věčném vítězství nad věčným peklem, nerozuměli „Řekové“ (ti, kteří hledali moudrost) ani „Židé“ (ti, kteří chtěli zázraky). Mohli jí porozumět jenom křesťané. Protože Řekové popírají realitu věčného pekla, protože je neslučitelná s představou Boha, který je současně dobrý a všemohoucí. „Židé“ jsou věrni věčnému zatracení, tj. oni trvají na zalidněném věčném pekle, protože jinak Bůh (jako soudce) by postrádal absolutní moc potrestání. Oni popírají nekonečnost božské lásky. A jsou to pouze křesťané, kteří přijímají a chápou „bláznovství a moudrost“ kříže (srov. 1. Korintským I, 22-25) tj. dílo nekonečné lásky, kterého nebylo dosaženo žádnými jinými prostředky než samotnou láskou. Pro ně, nejenom že prostředek neposvěcuje cíl, ale prostředek musí být s cílem udentický. Oni vědí, že láska se nedá naučit a pochopit přísností a strachem. Oni porozumí srdcím přímo, skrze milosrdnost, krásu a pravdu, kdežto ze strachu z pekla a z věčného zatracení se dosud ještě nezrodila v žádném lidském srdci žádná láska – a nikdy se tomu tak nestane. A není to krutost přísné spravedlnosti, která nás učí lásce otce k marnotratnému synovi, ale spíše rafostná hostina, se kterou jím byl syn doma přivítán.
Nicméně, „Řekové“ by řekli, že otec věděl, že syn se vrátí zpět, protože syn vlastně neměl žádnou jinou volbu a všechno je jenom divadlo na vzhled. Otcův způsob jednání byla jenom „chytrá lest“. (Hegerova „Lust der Vernunft“). A „Židé“ by řekli, že to byla otcova síla, která působila v duši marnotratného syna, a poručila mu se vrátit do domu jeho otce a on mohl jenom poslechnout tuto neodolatelnou sílu.
Tedy, radost a hostina na přivítanou od otce zůstává nepochopitelná jak pro uctívače boží moudrosti („Řekové“) tak pro uctívače boží síly („Židé“). Význam obojího je pochopitelný jenom uctívačům boží lásky („křesťané“). Oni chápou, že příběh o marnotratném synovi je opravdové drama, opravdové láska a opravdové svobody a radost a oslava otce jsou ryzí, právě tak jako utrpení otce a také syna, které předcházelo jejich opětnému shledání, bylo ryzí. A co navíc, oni chápou, že ten příběh o marnotratném synovi je minulostí celého lidského pokolení a že minulost lidského pokolení je opravdovým dramatem pravé boží lásky a pravé lidské svobody..
„Řekové“ „Židé“ a „křesťané“ – uctívači mudrosti, moci a lásky boží! V lůně církve existuje vždy spousta „Řeků“ a „Židů“ a v křesťanství všeobecně. Jsou to oni, kteří jsou zodpovědní za všechna kacířství víry a morální kacířství a jsou to oni, kteří působí rozštěpení a schismata ve všeobecném společenství křesťanů. Tudíž, ústřední skutečnost božské lásky, Vtělení slova a osoba Bohočlověka, byla od počátku zvláštním předmětem úsilí „Židů“ a „Řeků“, s představou přeměnit ji na čin moci nebo skutek moudrosti.
Ježíš Kristus, to je jenom Mesiáš,vyvolený a pomazaný člověk, poslaný Bohem“, učí „Židé“ (Ebionité a Cerinthiáni) kteří popírají božské Vtělení, že je neslučitelné s boží všemohoucností. „Slovo se vtělilo, ale není Bohem: Slovo je jeho stvořením“, učí „Židé“ ve čtvrtém století, žáci Aria, inspirovaní názorem, že moc Boha je dostatečná, aby stvořil člověka takové dokonalosti, že může dokončit dílo spásy, aniž by se sám vtělil.
„V Ježíši Kristovi existují dvě osoby, jedna božská a ta druhá lidská“, říkali „Řekové“, známí pod jménem „nestoriáni“, kteří viděli nepřekonatelnou propast mezi absolutní boží moudrostí a relativní lidskou moudrostí a kteří nebyli schopni připustit, že původní se spojila s tou následující, bez zeslabení a zatemnění. A naopak: „Existuje pouze jediná přirozenost v Ježíši Kristu“ učili „Židé“, známí pod jménem „eurychiáni“ kteří – slepí k tomu, co se týká spojení dvou přirozeností, božské a lidské, skrze lásku, aniž by se jedna zrácela v druhé, anebo se obě ztratily tím, že by daly vznik třetí přirozenosti – věřili tomu, že spojení dvou přirozeností může být pouze skutečné a že božská všemohoucnost může určitě dokázat tento alchymický zázrak, spojení dvou přirozeností podstatně. Pozdější „Židé“, známí jako „monofysité“ a „jakobité“ převzali tu doktrínu erychianismu a založili své vlastní církve.
Ve stejné době přesvědčovali „Řekové“, že existuje jenom moudrost nebo nevědomost – to první je čistý duch a to druhé hmota – popírali realitu dvou přirozeností Bohočlověka a tedy i samotného Vtělení, protože vtělení moudrosti by představovalo její omezení do stavu nevědomosti. To je důvod, proč „docetové“ (jméno, které se jim přisuzuje) učili, že lidská přirozenost Slova byla jenom zdánlivá, a že tělo Ježíše Krista byl jenom přízrak.
„Řek“ Apollinaris (čtvrté století) věřil, že je nutné změnit poměr mezi dvěma přirozenostmi a omezit přítomnost lidské přirozenosti v Ježíši Kristu přirozeností třetí. On učil, že úplná lidská přirozenost se skládá ze třech principů: těla, duše (psyché) a ducha (pneuma) zatínco lidská přirozenost Ježíše Krista se skládala jenom ze dvou principů – těla a duše – jeho lidský duch byl nahrazen božským Slovem. Zde se dá opět pozorovat stejná „řecká“ zábrana, potřebující zachovat božskou moudrost nedotčenou a nezatemněnou lidským prvkem.
Tudíž, „Řekové“ byli oddáni věci nadřazenosti moudrosti a „Židé“ nadřazenosti boží moci a během staletí se snažili zbavit trůnu princip lásky, ve prospěch, buď principu moudrosti nebo moci.
Boj za princip loásky začal ve starověku a pokračoval během středověku a dále; pořád pokračuje ještě dnes, kolem církve, v srdci církve a v duši každého křesťanského jednotlivce. Protože, co byl boj mezi extrémními „realisty“ a extrémními „nominalisty“, v srdci středověké a moderní scholastické školy, nebyl-li to boj mezi“Řeky“ („realisty“) a „Židy“ („nominalisty“)? . . . a boj mezi „racionalisty“ („ratio nobilior potestas“) a „voluntaristy“ („voluntas nobilior potestas“) v srdci té samé školy? Pro „realisty“ a „racionalisty“, idey byly objektivními realitami a způsobilost rozumu Boha byla vyšší než jeho vůle, zatímco pro „nominalisty“ a „voluntaristy“, idey byly jenom jména, kterými se klasifikují jevy – užitečné abstrakce, s ohledem na klasifikaci jevů – a je to vůle, která je vyšší než způsobilost rozumu v Bohu. Pro ty druhé je Bůh, v první řadě, všemohoucí vůle, zatímc pro ty první, je především rozum, nekonečná moudrost.
A láska Boha? To je tento třetí, základně křesťanský princip, který během staletí udržoval rovnováhu a drží ji stále, aby zabránil úplnému rozštěpení a rozpadu křesťanství. Pokud existuje v srdci křesťanství mír, je to díky principu nadřízenosti lásky.
Protože úplné vítězství „realismu“, s jeho vírou v to, co je všeobecné, na úkor toho, co je individuální by utopilo křesťanství v přísnosti a krutosti. To se projevuje s dostatečnou určitostí v historické skutečnosti inkvizice. – která byla praktickým závěrem fundamentálního dogmatu realizmu: „všeobecné je nadřazené individuálnímu“, což se následně provádělo.
A úplné vítězství „nominalizmu“ by utopilo křesťanství v živlu relativity individuálních a osobních názorů, vyznání a zjevení takového druhu, že by je rozbilo na prach. Stovky protestantských sekt a způsobů víry v jádru těchto sekt
Ne, pokud pro křesťanství existuje jednota v prostoru (církev) a v čase (tradice) není to způsobeno ani „realistickou“ přísností, ani „nominalistickou“ shovívavostí, ale spíše smírem rovnováhy mezi „křesťanskými“ a „židovskými tendencemi“, že uspěla „křesťanská“ tendence lásky, při založení a udržování. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by celý křesťanský svět rozdělen do dvou oblastí: oblasti, kde by se člověk udusil pod „puritánskou přísností“ (hugenotské nudy) a nějakého druhu kalvinismu (Kalvín sám byl „realista“) a oblasti, kde by každá rodina a dokonce každá osoba měla své malé náboženství a malou soukromou církev (Luther sám byl „nominalista“) druhu, kde křesťanství, jako takové, by bylo jenom abstrakcí, jenom jménem nebo slovem (pouhý vox nebo flatus vocis).
Z toho důvodu, toto jsou věci v činnosti, když člověk vyvolává problém rovnováhy.
Člověk se obvykle setkává s těmi samými věcmi, které jsou v křesťanství, také v srdci hermetické tradice nebo „okultního hnutí“. Zde jsou také „Řekové“, „Židé“ a „křesťané“. „Židé“ hledají zázraky, tj. skutky magického provedení a „Řekové“ usilují o absolutní teorii, která by byla pro esoterické filosofy, jako je v aritmetice algebra. Takto Martinez de Pasqually a kruh jeho učedníků provozoval ceremoniální magii, s úmyslem dosáhnout evokace samotného Jediného vzbouřeného. Naproti tomu Hoené-Wronski vypracoval jakýsi absolutní systém „filozofie filozofií“, účelem jehož bylo pochopit v rámci jeho konstrukce a umístit do něho na správné místo každou filozofii minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Fabre d´Oliver (autor Filozofických dějin lidstva – The Philosophical History of Human Race) a Saint-Yves d´Alveydre (autor Archeometrie systému principů a kritérií pro veškeré filosofické, náboženské a vědecké doktríny minulosti, přítomnosti a budoucnosti – Archeometry of the System of Principles and Kriteria for all Philosophical, Religious and Scientific Doctrines of the Past, Prezent and Future) představují „řeckou“ tendenci par excellence uvnitř rámce hermetickéhonebo okultního hnutí. Eliphas Lévi a autoři o magické a praktické kabale, kteří v jeho práci pokračovali, od devatenáctého a dvacátého století do dnešního dne, představují naproti tomu „židovskou“ tendenci.
Louis Claude de Saint-Martin, potom co spolupracoval s důvěrným kruhem následníků Martineze de Pasqually, oddělil se od tohoto kruhu a díla jeho mistra. Učinil tak jako přítel, ne jako protivník a v žádném případě nepochyboval o opravdovosti magie, provozované v tomto kruhu. Učinil tak, protože naleznul „vnitřní cestu“, jejíž zkušenosti a provádění překonávaly v hodnotě zkušenosti a provádění magie, theurgie, nekromantie a umělého magnetismu.
Tento druh jasnosti (vycházející z provozování rituálů vysoké theurgie) musí náležet těm, kteří jsou přímo vyzváni ji využívat, podle příkazu Boha a pro zjevení jeho slávy. A když jsou tímto způsobem vyzváni, neexistuje potíž s jejich výukou, protože oni přijímají, bez jakéhokoliv zatemnění, tisíckrát více představ a představy tisíckrát více spolehlivější než ty, které jim může dát prostý amatér, jako jsem já o všech těchto základech.Chtít promlouvat k jiným a především k veřejnosti (cestou knih) znamená chtít – bezúčelně – podněcovat a vyvolávat zbytečnou zvědavost, spíše pro ješitnost spisovatele než pro užitek čtenáře. Nuže, jestliže jsem udělal chyby tohoto druhu ve svých dřívějších spisech, pokračoval bych v tom, jako kdybych šlapal na místě. Moje poslední spisy tedy mluví mnohem více o této ústřední iniciaci, která nás skrze spojení s Bohem může naučit všechno to, co musíme znát a je tam velmi málo o deskriptivní anatomii těch choulostivých bodů, u kterých byste rádi odhalili můj názor. (Louis Claudie de Saint-Martin v dopise, datovaném 1797; srov. Robert Ambelain, Le Marinisme, Paříž, 1946, str. 113).
On nalezl „pravou theurgii“ v oblasti vnitřního duchovního života a následně opustil vnější nebo ceremoniální theurgii. Na druhé straně, Saint-Martin se nedal „řeckou“ cestou: grandiózního intelektuálního dobrodružství, tvoření absolutního filosofického systému. Zůstal praktický, jenom změnil druh praxe, totiž praxi ceremoniální magie za praxi posvátné magie, která je založena na mystické zkušenosti a gnostickém zjevení. Tudíž Saint-Martin představuje tu třetí tendenci v západním hermetickém hnutí – tendenci křesťanskou.
Právě tak jako u křesťanství všeobecně se hermetismus zcela nerozpadnul – díky „křesťanům v jeho jádru, kteří udržují rovnováhu mezi „Židy“ a „Řeky“. Kdyby tomu tak nebylo, měli bychom nyní dvě odlišné literatury a hnutí, které by měly společné jenom několik málo zbytků kdysi společné terminologie. Jeden proud, proud „řecký“, by možná někdy možná dospěl k dílu, „Archeometrie minulých, současných a budoucích Archeometrií“ a druhý proud, proud „židovský“, by možná dospěl k dílu „Činnost zvěrokruhu při vyvolávání dvanácti Trůnů“.
Avšak zdroj života a životaschopnost celého hermetického hnutí během věků, se nedá nalézt ani v intelektuální teorii, ani v magické praxi. Vyjádřil to docela přesně Hermes Trismegistus, předkřesťanský mudrc, v dialogu Asclepius:
Neboť, mám-li mluvit jako prorok, říkám vám, že v budoucích dobách se nikdo nebude zabývat filozofií, v samotě svého srdce. Filozofie není nic jiného než snažení, neustálým rozjímáním a bohabojnou zbožností dosáhnout poznání Boha; ale budou mnozí, kteří udělají filozofii těžkou k pochopení a pokazí ji mnohými dohady . . . filozofie bude smíchána s mnohými různými a nesrozumitelnými vědami, takovými, jako aritmetika, hudba a geometrie. Poněvadž student filozofie, neposkvrněný, což závisí na oddanosti Bohu a pouze na tom, by měl směřovat svou pozornost k jiným vědám jenom tolik, aby mohl . . . být veden k uctívání, obdivování a chválení boží schopnosti a moudrosti . . . Protože uctívat Boha v myšlení a duchu v prostotě srdce, vážit si Boha ve všech jeho dílech a vzdávat díky Bohu, jehož vůle a pouze jeho vůle, je zcela naplněna dobrotou – to je filozofie, nepotřísněná rušivými touhami po neprospěšných znalostech. (Asclepius I; překl. Walter Scott, díl I, Oxford, 1924, str. 309 a 311).
Umístěme nyní toto prohlášení předkřesťanského hermetismu do křesťanské epochy, se všemi změnami, který tento přenos vyžaduje a máme věčný základ hermetismu – zdroj jeho života a životaschopnosti.
Citovaný text, posuzováno z hlediska jeho hodnoty pro zvyšování vědomostí, vypadá zcela banální; zdá se, že to je banalita, sama o sobě. Jakýkoliv zbožný cisterciácký mnich ve dvanáctém století – hrdý na svou zbožnou nevědomost – by byl schopný být autorem tohoto textu. Uvažujme ale o něm z hlediska vůle a vezměme jej jako program činnosti – činnosti po tisíciletí, od minulosti až do budoucnosti. Co tedy nám vlastně říká?
Za prvé nám říká, že existují tři rozličné podněty, výchozí pro tento druh lidského úsilí (úsilí touhy po poznání) které směřují k výstavbě konstrukce filosofie a vědy. Je to: zvědavost, kdy člověk to chce vědět, pro účely poznání, podle principu „umění pro umění“; užitečnost, kdy člověk je veden k výzkumné práci, experimentům a vynálezům, potřebami lidského života, aby se námaha stala výnosnější, pro ochranu zdraví a prodloužení lidského života; a konečně láska k Bohu, kde se nejedná ani o zvědavost, ani o praktickou užitečnost, ale, jak řekl velký paleontolog naší doby, Pierre Teilhard de Chabdin: „. . . ohromná moc božské přitažlivosti . . . jejímž zvláštním účinkem je . . .učinit lidské úsilí svatým“ (Pierre Teilhard de Chabdin, Le Milieu divin. Esej o vnitřním životě – An essay on the interior life, Londýn, 1964, str. 65)
Tedy, existuje poznání kvůli poznání, poznání kvůli lepší službě svému bližnímu a poznání, abychom lépe milovali Boha. Poznání pro poznání se ukazuje v posledním rozboru slibu hada v ráji: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Genesis III, 5). Proto tedy je to pro jeho vlastní slávu, že se člověk dá touto cestou. To je důvod, proč starověcí hermetikové, židovští kabalističtí hermetikové a křes ťanští hermetikové jednohlasně zatracovali zvědavost nebo poznání pro poznání, jako zbytečné, ztřeštěné a zhoubné. A tak je řečeno ve výňatku z posvátné Hermese Trismegista, s názvem Kore Kosmu („Panna Světa“ nebo „Zřítelnice oka světa“):
Herme, děláš neuváženou věc zhotovením člověka; protože on se zdá být stvořením, které se dívá zvědavýma očima, slyší věci, které nemá žádné právo slyšet, oddává se nenasytně svému smyslu pro chuť, smyslně používá svého smyslu pro vůni a zneužívá do všech extrémů svého smyslu pro dotek. Řekni mi ty, který jsi autorem této bytosti, je tvým definitivním úmyslem jej ponechat volným, bez dozoru, takovou bytost, která se hodlá dívat drzým pohledem na překrásná tajemství přírody? Oni budou vykopávat kořeny rostlin a a zkoumat vlastnosti kamenů. Budou pitvat nižší živočichy – ano a také jeden druhého – a hledat, aby zjistili, jak se stali živými a jaký druh věcí je ukrytý uvnitř. . . Budou kopat doly a prohledávat nejzazší temnoty hlubin země. A to všechno se může stát, ale oni učiní ještě více: Oni budou naléhat na svět nahoře, hledat jak objevit pozorováním zákony pohybu nebes. Což se tedy nesetkají se žádnou překážkou? Nebudou nikdy přemoženi krutými ostny strachu a budou žít v přepychu, životem zproštěným dozoru? . . . a oni mohou neuspět v získání věcí, ve které doufají a mohou být podrobeni trápení žalem. Ať jejich troufalá lačnost je zklamána ve svých očekáváních. (Kore Kosmu; překl. Walter Sčoty, Hermetica, díl I, Oxford, 1924, str. 483)
Takové je obvinění démon Momuse – „mocný duch . . . který měl tělo nesmírné velikosti a mysl neobyčejné moci“ (tamtéž, str. 481) – duchovního inkvisitora lidského pokolení, citovaného v Kore Kosmu. Následuje ale Hermesova obrana lidské poznávací schopnosti v rozpravě, věnované jeho synu Tatovi, s názvem Klíč:
Protože člověk je bytost božské povahy; není porovnatelný se žádnou jinou bytostí na zemi, ale s bohy v nebi.Ba, když máme beze strachu říci pravdu, ten, který je opravdu člověkem je dokonce nad bohy v nebi,nebo se jim v každém případě rovná mocí. Žádný z nebeských bohů nikdy nebe neopustí a nepřekročí jeho hranici a nesestoupí dolů na zem, ale člověk vystoupí dokonce i do nebe a změří je. A co je kromě toho všeho navíc, vystoupí na nebe, anž by opustil zemi; na takovou ohromnou vzdálenost on může vynaložit svou moc.Nesmíme pak couvnout před výrokem, že člověk na zemi je smrtelný bůh a že bůh na nebi je nesmrtelný člověk. (Corpus Hermeticum, kniha x, „Rozprava Hermese Trismegista, Klíč“ překl. Walter Sčoty, Hermetica, díl I, 1924, str. 205.)
Zde máme obvinění (obžalobu) a obhajobu. Souf, který následuje, je tom, že poznání kvůli poznání, které má Momus, žalobce, na mysli, má být odsouzeno, protože Momus má pravdu, pokud se jeho obvinění používá k podnětu, který usiluje o poznání kvůli poznání. Na druhé straně obhajoba, podporovaná Hermesem Trismegistem, pokud se týká použití poznávací schopnosti, jak pro boží slávu, nebo pro službu svému bližnímu, je založená dobře a oprávněná. Existuje tedy legitimní – dokonce skvělé – poznání a nelegitimní, zbytečné, nerozumné a ztřeštěné poznání.
Nuže, hermetismus, ve svém životě a duši – je tisíce let starý proud v lidských dějinách, poznání, za účelem boží slávy, zatímco souhrn dnešních moderních věd je buď kvůli užitečnosti nebo kvůli touze poznání pro poznání (zvědavosti).
My, heretikové, jsme teologové toho, z Písma svatého, zjevujícího Boha, co se nazývá „svět“; podobně, teologové Písma svatého, zjevujícího Boha, jsou hermetiky, pokud věnují své úsilí slávě Boha. A právě tak, jako svět není jenom materiální těleso, ale je to také duše a duch, tak také Písmo svaté není pouze „mrtvá litera“, ale je to také duše duch. To je důvod, proč naše trojnásobné poznání (mystické-gnostické-magické) světa se během staletí věnovalo slávě Nejsvětější trojice právě tak, jako to činí trojnásobné poznání božského zjevení skrze Písmo svaté (tj. Starý zákon, Nový zákon a Apokalypsa). Nejsme tedy povoláni my, teologové světa a vy, teologové Písma svatého, strážit stejný oltář a plnit stejnou úlohu, nedopustit, aby lampa, osvětlující boží slávu, ve světě vyhasnula? Není naší společnou povinností se o to postarat, zajistit svatý olej lidského úsilí tak, aby její plamen nikdy nevyhasnul, aby tak vždy přinášel svědectví Bohu, samotnou skutečností svojí existence aby tak pokračoval v hoření, ze století do století? Nepřišel už konečně čas, kdy my, hermetikové budeme přihlížet k nepopiratelné skutečnosti, že to je díky církvi, že máme vzduch k dýchání a že máme místo přístřešku a útočiště, v tomto světě materialismu, imperialismu, nacionalismu, technologiemi, biologiemi a psychologismu? Je to natolik že žije církev, že žijeme my. Až se jednou zvony církve ponoří do ticha, všechny hlasy, toužící sloužit boží slávě, se také ponoří do ticha. Žijeme a umíráme s církví. Protože, abychom žili, potřebujeme vzduch k dýchání; potřebujeme atmosféru zbožnosti, obětování a uznání neviditelného, jako vyšší reality. Tento vzduch, tato atmosféra ve světě, existuje na světě pouze díky přízni církve. Bez ní hermetismus – dokonce každá idealistická filosofie a veškerý metafyzický idealismus – se utopí v utilitarismu, materialismu, industrialismu, technologismu, biologiemi a psychologismu. Drahý Neznámý příteli, představ si svět bez církve. Představ si svět továren, klubů, sportů, politických shromáždění, utilitářských univerzit, utilitářského umění nebo zábav – ve kterém neuslyšíš ani slovo chvály Nejsvětější trojice nebo požehnání v jejím jménu. Představ si svět, ve kterém nikdy neuslyšíš lidský hlas říkat: „Gloria Patri, et Filio, et Spiritus Sancto, sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in saecula saeculorum“, nebo „Benedicat vos omnipotens Deus, Pater, Filius et Spiritus Sanctus“. Svět bez pobožnosti a bez požehnání . . .jak by potom byla zbavená ozónu psychická a duševní atmosféra a jak prázdno a chladno by bylo! Myslíš, že by hermetismus mohl jediný den existovat?
Proto používej rovnováhy spravedlnosti a suď nestranně. Když to uděláš, řekneš nepochybně: Už nikdy nehodím kamenem – v myšlení nebo slovem a skutkem – proti církvi, protože to je ona, která umožňuje, povzbuzuje a chrání lidské úsilí o slávu Boha. A protože hermetismus je takovým úsilím, nemůže existovat bez církve.
My, hermetikové, máme na vybranou jenom jedno: buď žít jako parazité (protože to je díky církvi, že můžeme žít) když jsme cizinci nebo nepřáteli církve; nebo žít jako její věrní přátelé a služebníci, jestliže chápeme, co jí dlužíme a tak ji začneme milovat..
Nyní je ten čas pro hermetické hnutí, vytvořit opravdový křesťanský mír s církví a přesta být jejím pololegitimním dítětem, vedoucím napůl tolerovaný život, více nebo méně ve stínu církve a stát se nakonec dítětem adoptovaným, ne-li uznaným legitimním dítětem. Ale, „k lásce jsou zapotřebí dva“. A existuje mnoho nároků, kterých je zapotřebí se vzdát, aby toho bylo dosaženo. Co je však jisté je to, že jestliže obě zmíněné strany mají na srdci pouze slávu Boha, všechny překážky k tomuto míru se vypaří jako pára.
Ať se nároky určitých hermetiků vypaří jako pára – totiž, mít autoritu založení malých církví pod jejich vlastním vedením a stavět oltář proti oltáři a hierarchii proti hierarchii.
Na druhé straně, ať se nároky určitých teologů vypaří jako pára – totiž, být nejvyšším tribunálem, bez odvolání k dalšímu dovolání, pokud se jedná o všechny úrovně existence, mimo pět smyslů. Lekce, kterou dostali skrze Koperníka a Galilea teologové, kteří si pro sebe osobovali autoritu nejvyššího tribunálu pro rozeznatelný svět, se dá také opakovat na vyšších úrovních světa – v případě recidivy upadnutí do arogantního přístupu Galileových soudců, týkajících se jiných úrovní existence. Zjevené a tedy absolutní pravdy o spasení – ano, ty jsou svěřeny autoritě církve a proto tedy činnosti interpretace, vysvětlování a předkládání kompetentních teologů. Ale ta nesmírná oblast, kde spasení působí – fyzikální, vitální, a spirituální světy: jejich struktura, síly, bytosti, jejich vzájemný vztah, jejich přeměny a dějiny těchto přeměn – nejsou všechny tyto aspekty makrokosmu a mikrokosmu a mnohé jiné, pracovním polem, které se má dokončit pro slávu Boha a pro užitek svého bližního, pro všechny ty, kteří tak chtějí učinit, a kteří nechtějí pohřbít v zemi hřivny, dané Pánem? (srov. Matouš XXV, 14-30) a tím být nehodnými služebníky?
Obraťme se proto tedy k rovnováze spravedlnosti – která je současně rovnováhou míru – nalezněme v ní útočiště, zasvěťme se jí, služme jí! Potom budeme pracovat s universální a věčnou magií Spravedlnosti pro universální a všeobecné dobro. Protože ten, kdo vzývá rovnováhu Spravedlnosti – kdo ji bere jako metodu praktického výcviku myšlení, cítění a vůle – takový člověk, smím říci, patří pod název čtvrté blaženosti z Kázání na hoře: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ (Matouš V, 6). „Nasyceni“ – to znamená říci: spravedlnost bude učiněna.
Buědme proto spravedliví k teologům a oni budou spravedliví k nám. Uznávejme naše právněné dluhy k církvi a ona bude uznávat naše oprávněná práva. A poto bude mír, tj. činnost rovnováhy spravedlnosti.
My, kteří se zabýváme způsobem duchovního cvičení rovnováhy spravedlnosti (protože všechny Arkány tarotů jsou v prvé řadě duchovními cvičeními) musíme tak činit důkladně a úplně – což nebude v případě, když neuspějeme v uvedení do činnosti rovnováhy Spravedlnosti v našem myšlení a v našich srdcích, s ohledem na jiné oblasti, kde není míru a kde spravedlnost se má teprve vybudovat: to je oblast vztahů mezi hermetismem a oficiální vědou.
Právě tak, jako je čas, aby se hermetismus smířil s církví a našel oprávněné místo v jejím srdci, tak je také čas, aby učinil opravdový mír s akademickou obcí a našel tam své oprávněné místo. Protože až doposud byl hermetismus v očích akademické obce nelegitimním dítětem: ovocem nejasné vazby mezi náboženstvím, nevěrným své vlastní funkci a vědou, která je podobně nevěrná své vlastní funkci. Jinými slovy, hermetismus je špatně vytvořená slitina falešné religióznosti s falešným vědeckým duchem. Hermetismus, to je jenom zájmová skupina, která své rekruty mezi pomýlenými věřícími a v omyl zavedenými vědci.
Nuže, použijme znovu rovnováhu Spravedlnosti. Je výše uvedená kritika platná? – Ano, je.
Je dobře podložená, protože akademická obec, právě tak jako církev, jsou založeny na třech posvátných slibech – poslušnosti, chudoby a cudnosti – zatímco my, hermetikové, se chováme jako veleknězové, bez svátostí a disciplíny, kterou to znamená a jako akademikové, bez náležité zkušenosti a disciplíny. Je to současně poslušnost nebo disciplína, která podmiňuje morální velikost církve a intelektuální velikost akademie. .
„Asketismus“ akademie znamená, právě tak jako poslušnost k autoritě skutečností, přísná pravidla pro důkazy a pro společné dílo a cudnost v masce naprosté střízlivosti a také chudobu ve formě nevědomosti, požadovanou jako základnu veškeré výzkumné práce. Opravdový vědec je člověk objektivní – střízlivý a otevřený všem zkušenostem nebo novým myšlenkám.
Skutečnost, že praví vědci jsou stejně vzácní jako svatí v církvi, v žádném případě nemění skutečnost, že jsou to oni, kdo reprezentuje vědu. Protože to nejsou nemocní nebo zmrzačení, kdo reprezentuje rodinu, ale spíše její zdraví členové.
Nuže, opravdová věda je disciplínou objektivnosti, střízlivosti a pracovitosti, nebo, jinými slovy, disciplínou slibů poslušnosti, cudnosti a chudoby. Protože člověk nemůže být pracovitý, když není chudý; bohatství vždy znamená zahálku. Člověk nemůže být střízlivý, aniž by neměl odpor ke všemu opojení; a to je cudnost. Nakonec, člověk nemůže být objektivní bez poslušnosti zkušenosti a přísných pravidel výzkumu.
Je to na základě provozování těchto třech posvátných slibů, že věda dosahuje opravdového pokroku. Díky tomuto provozování postupuje směrem do hloubky, tj. do stejné oblasti jako hermetismus. V oblasti hloubky docílila věda třech velkých objevů: Proniknula do hloubky ve sféře biologie, aby objevila zákon vývoje; pronikla do hloubek hmoty a nalezla čistou energii; odvážila se proniknout do oblasti psychických hloubek, aby objevila svět okultního vědomí. Ty tři veké objevy vědy – evoluce, nukleární energie a podvědomí – udělaly určitě vědu spolupracovníkem, ne-li soupeřem hermetismu skutečností, že vstoupila do oblasti, kerá je oro hermetismus vlastní, do oblasti hloubky.
Proto tedy hermetismus nyní sdílí svou dědičnou oblast s vědou. . . jako sestra nebo jako soupeř? To je otázka, na které všechno závisí.
Všechno závisí na našem rozhodnutí, nás, dnešních hermetiků, zda zaujmeme buď úlohu služby, směrem k vědě a jejímu úsilí prozkoumat oblast hloubky, nebo soupeření s ní. Rozhodnutí sloužit obsahuje a zahrnuje zřeknutí se role, představující esoterickou a posvátnou vědu, odlišnou od vědy exoterické a profánní. Je to věc zřeknutí se touhy, postavit „křeslo proti křeslu“, právě tak, jako s ohledem na církev, je to věc zřeknutí se touhy, postavit „oltář proti oltáři“. Hermetismus, když si dělá nárok na to, že je věda – tj. soubor doktrín, všeobecné platnosti a všeobecně prokazatelných – může udělat pouze bídný dojem. Protože, když je v zásadě esoterický, tj. důvěrný a osobní, nemůže se žádným zjevným úspěchem hrát roli vědy, s všeobecnou platností, prokazatelnou každému. Esoterická povaha hermetismu a všeobecná platnost vědy se navzájem vylučují. Člověk nemůže – a nesmí – předkládat to, co je důvěrné a osobní, totiž esoterické, jako by bylo všeobecně platné, totiž vědecké.
Ano, já vím, se stoprocentní určitostí, že v hermetismu existují veliké pravdy, ale tyto pravdy nejsou vědecké, tj. s všeobecnou platností. Jsou cenné pouze pro osobnosti, pro každého individuálně, kdo má stejný hlad a stejnou žízeň jako já, stejný ideál jako já a možná stejné vzpomínky z minulé paněti, jako mám já. Jsou cenné jenom pro členy „mojí rodiny“ – lidi, které nazývám „Neznámými přáteli“, kterým jsou adresovány tyto dopisy.
Hermetismus není věda, která se odlišuje od věd ostatních, nebo která jim dokonce odporuje. O nic více to není náboženství. Je to spojení – ve vnitřním tribunálu osobního a důvěrného vědomí – zjevené pravdy a pravdy, získané lidským úsilím. Protože to je syntéza – důvěrná a osobní, pro každou osobu – náboženství a vědy, nemůže soupeřit ani s jedním, ani s druhým. Pomlčka nemá funkci nahrazení dvou termínů, které spojuje.Opravdový hermetik je tedy člověk, který pro sebe používá dvojitou disciplínu – tu církve a tu akademie. Modlí se a přemýšlí. A činí tak s úsilím a upřímností syna církve, pokud jde o jeho modlitby a s disciplínou a pracovitostí akademika, pokud jde o jeho myšlení. Ora et labora – „modli se a pracuj“ – je určitě jeho pravidlo, kde „a“ je zákonné místo hermetismu. Jsou to otevřené dveře, do vnitřního tribunálu jeho vědomí, mezi modlitebnou a laboratoří. Jsou to dveře mezi těmi dvěma – a ne mezi další laboratoří a další laboratoří.
Ora et labora. . . modlitebna a laboratoř, spojená ve vnitřním tribunálu osobnosti . . . co je to, v té poslední analýze, ne-li použití rovnováhy spravedlnosti?
Hermetismus, chápaný jako rovnováha ora et labora, obsahuje mnoho přizpůsobení, s ohledem na zvyky myšlení, které se zakořenily mezi hermetiky od druhé poloviny devatenáctého století. Následuje příklad, který jsem vybral pro jeho velkou duchovní důležitost.
Křesťanští hermetikové jsou jednohlasní, pokud se týká přednosti poslání a osoby Ježíše Krista v duchovních dějinách lidstva. Pro ně se má Ježíš Kristus k ostatním duchovním učitelům lidstva (Krišna, Budha, Mojžíš, Orfeus atd,) jako slunce k ostatním viditelným planetám na nebi. V tom se odlišují od moderních theosofistů školy Blavatského a od orientálních okultistů a esoteriků např. jógy, véd, súfistů, mazdaistů, Gurdjievovy školy, atd. Oni jsou křesťané, proto tedy ve smyslu, že uznávají jedinečnost božího vtělení, kterým je Ježíš Kristus.
Současně je určitě zdůrazněna tendence, ne-li převažující mezi současnými hermetiky, zabývat se více „kosmickým Kristem“ nebo pojmem „Logos“ než s lidskou osobou „Syna člověka“ , Ježíše z Nazareta. Více důležitosti je přisuzováno božskému a abstraktnímu hledisku Bohočlověka, než jeho lidskému a konkrétnímu hledisku.
Proto tedy se ještě jednou vraťme k rovnováze Spravedlnosti a zvažme alternativy „kosmický princip“ a „konkrétní osobnost Pána“.
Nejprve se podívejme na výsledky nebo ovoce zkušenosti usilování poznat kosmické Logos a toto úsilí spojit s Ježíšem Kristem, Pánem.
Na prvním místě je třeba poukázat na to, že to nebylo zjevení nebo poznání kosmického Logos, které dalo vznik novému duchovnímu popudu, který se projevil v apoštolech, mučednících a svatých – což my nazýváme „křesťanství“ – ale spíše život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Nebylo to skrze jméné Logos, že byli vymítáni démoni, uzdravováni nemocí a mrtví byli vraceni zpět k životu, ale spíše skrze jméno Ježíš (srov. Skutky iv, 12; Efezským I, 21)
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.(Filipským II, 9-11)
Byl to styk s osobou Ježíše Krista, který otevřel proud zázraků a obrácení. A je to stejné dokonce i dnes.
S ohledem na kosmické Logos, ta představa nebyla ani nová, ani aktivující v začátcích křesťanství. Helénští hermetikové (srov. Božský Pymander Hermese Trismegista). Stoikové a Filó z Alexandrie řekli téměř všechno, co se o tom dá říci, ve filosofických, gnostických a mystických termínech. Následně neměl svatý Jan na mysli rozvinout novou doktrínu pojmu Logos ve svém evangeliu, ale spíše přinést svědectví o skutečnosti že Logos „se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan I, 14).
Nuže, byl to Ježíš Kristus, který dal pojmu Logos vřelost a život, který stvořil živoucí křesťanství, zatímco představa pojmu Logos, udržovaná starověkými mágy, ačkoliv byla pravdivá, postrádala tuto vřelost a život. Měla světlo, ale magie zde chyběla. A dokonce i dnes je tomu tak.
Monsieur Philip z Lyonu (1849-1905) Divotvorce, přisuzoval všechno své zázračné léčení a jiné zázraky příteli. „Vše, co udělám je to, že ho požádám ve vašem zájmu, to je vše“ (Dr. Phillippe Encausse (Papus) , Le Maître Phillipe de Lyon, Paříž, 1958, str. 146). Nuže, přítel Monsieur Philipa byl Ježíš Kristus.
Monsieur Philip byl Papusův „duchovní učitel“. Papus měl ještě jednoho učitele, který byl jeho „intelektuálním učitelem“. Byl to markýz Saint-Yves d´Alveydre, autor Mission des Juifs („Poslání Židů“) a Archéomètre („Archeometrie“). Ten druhý se věnoval výlučně úsilí pochopit a domluvit se o pojmu Logos nebo kosmický Kristus. Ve stejné době Monsieur Philip z Lyonu, „otec chudých“, sloužil dílu Ježíše Krista uzdravováním, utěšováním a osvěcováním lidí ze všech sociálních vrstev (např. jak ruské carské rodiny, tak dělníků z Lyonu) tím, že se udělal nástrojem Ježíše Krista. Ten první dosáhnul vynálezu intelektuálního nástroje – archeometrie – kterou on (Saint-Yves d´Alveydre) používal, aby pochopil a vyjádřil kosmickou logiku účinkování pojmu Logos v historii lidstva; ten druhý (Monsieur Philip) udělal sebe nástrojem božské magie Ježíše Krista, aby sloužil svému bližnímu.
Papus se ocitnul mezi učitelem univerzálního logicismu a učitelem božské magie. Sám musel čelit výběru, mezi cestou logicismu, jehož byli příkladem Fabre d´Oliver, Hoené-Wronski a Saint-Yves d´Alveydre a cestou božské magie – nebo individuálního kontaktu s Ježíšem Kristem – kterou představoval Eliphas Lévi (ve své dospělosti) Monsieur Philip a všichni křesťanští svatí. Udělal výběr mezi těmito dvěma cestami? Ano i ne. Ano, jeden udělal, v tom smyslu, že pochopil nadřazenost magie lásky nad ceremoniální magií a nadřazenost kontaktu s Pánem všem teoretickým poznáním kosmického Logos a kontaktu s jakýmkoliv „magickým řetězem“. Ne, ve smyslu, že se neobrátil zády k Saint-Yves d´Alveydrovi a jeho práci, ale zůstal mu věrný až do jeho smrti a dokonce po jeho smrti – což, k jeho slávě, obrátí oči všech lidí se srdcem v těle ke skutečnosti, že způsob jednání podle principu, „svátek je pryč, sbohem svatému“, může jenom způsobit bolest. Nicméně postoj, jaký zaujmul Papus, stojící tváří v tvář dvěma cestám a dvěma učitelům, byl nejenom šlechetný v lidském smyslu. Prozrazuje něco jiného.
Je to Papusova věrnost hermetismu, co to odhaluje. Protože hermetismus, to je athanor (alchymická pec) postavená v individuálním lidském vědomí, kde se rtuť intelektuality podrobuje transmutaci ve zlato spirituality. Svatý Augustin jednal jako hermetik, při přeměně platonismu na křesťanské myšlení. Podobně jednal jako hermetik svatý Tomáš Akvinský, když udělal stejnou věc s aristotelismem. Oba z nich vykonali svátost křtu, s ohledem na řecké intelektuální dědictví.
Nuže, je to přesně to, co udělal Papus – nebo byl v procesu to udělat – s ohledem na logicismus Saint-Yves d´Alveydra a jeho předchůdců, po setkání se svým spirituálním učitelem, Monsieur Philipem z Lyonu. Nebyl to ani kompromis, ani váhání, zaujmout tranu, ale spíše hermetická naděje dosáhnout syntézy intelektuality a spirituality. Papus na sebe vzal tuto vnitřní práci, jejímž počátkem je roztržení konfliktu mezi dvěma protivníky.
Nemůžeme říci s určitostí, jestli nebo jak dalece, bylo jeho úsilí korunováno úspěchem – předčasná smrt nás zbavila možnosti být svědkem zralých plodů Papusova duchovního života. S ohledem na jeho úsilí ve vnějším světě, sloužit jako spojení mezi Monsieur Philipem a Saint-Yves d´Alveydrem, Papus úspěšný nebyl. Jako důkaz tohoto nedostatku úspěchu je skutečnost, že Saint-Yves nechtěl navštívit Monsieur Philips v Lyonu, ani jej nepozval, aby ho navštívil on. Pokud se týká jiných lidí, Papusovo úsilí bylo korunováno úspěchem: zejména to byl Papus, kdo opatřil pro Monsieur Philipa kroužek inteligentních lidí – hlavně okultistů a doktorů – což bylo důležité pro obě strany.
Papusova práce zůstala nenaplněná, přinejmenším na viditelné úrovni. Tato práce je syntézou intelektuality a spirituality, kosmické Logos a Logos učiněné tělem, nebo krátce, křesťanský hermetismus jako takový. Protože křesťanský hermetismus, to je úkol – to není skutečnost z dějín. To znamená říci, že to není věc „renesancí“ hermetismu (takových, jako těch z helénského období, které se udály ve dvanáctém, patnáctém, sedmnáctém a devatenáctém století) ale spíše vzkříšení hermetismu. Renesance jsou jenom vzpomínkami na minulost, které se občas vzedmou na povrch z hlubiny lidských duší, zatímco vzkříšení znamená výzvu pro přítomný a budoucí život k dokončení poslání pro budoucnost, adresované tomu, co v minulosti mělo věčnou hodnotu, tím samým hlasem, který zavolal Lazara zpátky k životu. .
Duchovní dějiny křesťanství jsou dějinami za sebou následujících vzkříšení toho, co je cenné z minulosti, hodnotné pro věčnost. Jsou to dějiny magie lásky, oživující mrtvé. Bylo tomu tak, že platonismus se stal vzkříšeným a bude pokračovat v životě navěky – díky oživujícímu dechu toho, kdo je vzkříšení a život („Ego sum resurrectio et vita“ – Já jsem vzkříšení a život – Jan xi, 25) Je tomu tak, že aristotelismus se bude účastnit na věčném životě. A je tomu tak, že hermetismus bude žít do konce světa a možná za konec světa.
Mojžíš a prorokové budou žít navždy, protože oni získali své místo ve věčném modelu Slova vzkříšení a života. Magická poezie a písně Orfeovy budou oživeny a budou žít po celou věčnost, jako barva a zvuk Slova vzkříšení a života. Magie Zarathustrových mágů bude oživena a bude žít, jako věčná lidská snaha usilovat o světlo a život. Pravdy, odhalené Krišnou, se připojí k té družině „povolaných k věčnému životu“ Starodávná kosmická zjevení Rishis budou žít znovu a znovu v lidstvu vzbudí smysl pro divy „modrého, bílého a pozlaceného . . .“.
Všechny tyto duše duchovních dějin lidstva budou vzkříšeny, tj. budou povolány, aby se připojily k dílu Slova, učiněného tělem, které zemřelo a znovu vstalo z mrtvých – tak, aby pravda slibu – „Já jsem přišel proto, aby se nic neztratilo, ale aby všichni měli život věčný. (Jan VI, 38-40) – byla naplněna.
Hermetismus je také pozván, aby žil – nejenom jako vzpomínka, ale také jako vzkříšení. To se stane, když ti, kteří jsou mu věrní – tj. ve kterých žijí vzpomínky na jeho minulost – pochopí pravdu, že člověk je klíčem ke světu, že Ježíš Kristus je klíčem k člověku a že Ježíš Kristus je klíčem ke světu a že svět – takový, jaký byl před Pádem a jaký bude po svém znovusjednocení – je Slovo a tím Slovem je Ježíš Kristus a že nakonec Ježíš Kristus zjeví Boha Otce, který přesahuje jak svět, tak člověka.
Skrze Ježíše Krista dospívá člověk ke Slovu nebo Logos. Skrze Slovo nebo Lofos chápe člověk svět; a skrze Slovo a svět, jehož jednotou je Duch svatý, člověk dospívá k věčně rostoucímu poznání Otce.
Toto je jedno z učení rovnováhy Spravedlnosti, vzaté jako duchovní cvičení. Může nám to ale poskytnout mnoho jiných učení, vztahujících se k takovým problémům, jako: karma nebo zákon vyvážení v lidských dějinách a v dějinách lidské individuality; problému vztahů mezi osudem (historickým, biologickým a astrologickým) svobodou a prozřetelností; problémem třech mečů (cherubína z ráje, archanděla Michaela a anděla z Apokalypsy) nebo problém trestu v práci kosmické spravedlnosti; a nakonec, gnostický problém ogdoad („osminásobnosti“). Všechny tyto problémy si určitě zasluhují ošetření pod názvem – nebo lépe, prostřednictvím – rovnováhy Spravedlnosti. Po pravdě řečeno, nejenom že si zasluhují, ale nutně to potřebují. Určitě vím, že tomu tak je, ale musím se toho vzdát, protože nemohu popsat celý svazek jenom o osmém Arkánu a nechat být dvacet deva dílů o dvaceti dvou Arkánech tarotů – když jsem se ujal jenom napsání dopisů o Arkánech. Z dopisu se nesmí stát svazek. Musím se tedy vzdát mnoha – ano, většiny – věcí, které bych velmi rád dal do psaní. Doufám ale, že metoda použití rovnováhy Spravedlnosti (kterou jsem chtěl jenom ilustrovat v tomto dopisu) nalezne aktivní a příznivé přijetí a že ty, drahý Neznámý příteli, se dáš do práce s vážením problémů, o kterých zde není pojednáno, pomocí rovnováhy Spravedlnosti..
Při té práci budeš možná mít nejenom uspokojení a radost z čerstvého osvícení, ale také z dýchání vzduchu počestnosti a morální odvahy nestranné spravedlnosti. Možná navíc získáš zkušenost, která bude konečnou odpovědí na otázku, položenou na konci předchozího Dopisu, totiž: Co je tou osmou silou, která dává sedm sil astrálního těla do rovnováhy? Protože to je tato osmá síla, která pracuje při souzení a zvažování, pomocí rovnováhy Spravedlnosti ve vnitřním tribunálu vědomí. Je to ta „osmá planeta“ nebo neznámý činitel, na kterém toho tolik závisí, při výkladu tradičního astrologického horoskopu se sedmi planetami a při výkladu tradičního charakterologického pravidla složení a proporcí psychického organismu nebo „charakteru“.
Zdali je to věcí astrologického horoskopu nebo charakterologického pravidla, není důležité, vždy existuje jakýsi činitel X při použití, na kterém závisí astrologické nebo charakterologické údaje. Je to činitel svobodné vůle,.který tvoří základ tradičního astrologického pravidla: Astra inclinant, non necessitant („hvězdy naklánějí, ony nedonucují). To samé pravidlo je cenné pro „mikrokosmickou astrologii“ nebo charakterologii. Zde je také svobodná vůle neurčitelným činitelem, který nedovoluje s určitostí předpovídat úlohu, kterou zaujme člověk s dobře určeným charakterem, za těch nebo oněch okolností. Protože to není charakter, který je zdrojem soudu a vědomé volby, ale spíše tato síla v nás, která váží a soudí pomocí rovnováhy Spravedlnosti. Svoboda je skutečnost, kterou člověk zakouší, když někdo nesoudí podle své povahy („éterické tělo“) nebo svého charakteru („astrální tělo“) ale spíše podle rovnováhy spravedlnosti – nebo podle svého vlastního svědomí. Slovo svědomí („con-science“) obsahuje představu rovnováhy, protože naznačuje „současné vědění“, tj. vědomost skutečností ze dvou misek, zavěšených na koncích ramene rovnováhy. Svědomí není ani výsledkem, ani funkcí charakteru. Je nad ním. A je to zde – a jenom zde – že zde začíná a že se zde nachází oblast svobody. Člověk není vůbec svobodný, když soudí nebo jedná podle charakteru nebo temperamentu. Ale určitě je, když člověk soudí a jedná podle rovnováhy Spravedlnosti nebo svědomí. Ale Spravedlnost, použití rovnováhy, to je jenom začátek dlouhé cesty při rozvoji svědomí – a proto tedy růstu svobody.
Následující Arkánum, Poustevník, nás zve k meditativnímu úsilí, věnovanému cestě svědomí.
(c) OLDM o.s.
