Viděl jsem nespočet mraků na obloze a všechny byly šedé, bachraté a podobné si; a přesto tak jiné ve své kráse nadpozemské.
Viděl jsem bezpočet měsíčních tváří a vždy byly stejné, modravé a ve tvarech obdobných; a přesto tak mystické a nedozírně působné.
Viděl jsem hvězdné nebe v tolika podobách a vždy bylo stejné, plné jiskření a světelného šálení; a přesto vždy bylo jiné a svedlo mé oči svou nepřekonatelnou spanilostí.
Viděl jsem tolik luk zalitých květenou, vždy zelených, vždy pestrobarevných, tak stejných jak rok od roku jsou; a přesto vždy padnu na kolena a svět zatočí se mnou v té nádheře.
Viděl jsem tolik bouří a divokých lijáků, a všechny byly stejné, stejně tvář mou omyly, oděv rvaly mi, dechu trhaly; a přesto nemohu nepokloniti se nad tím běsněním živlů, které svou přenádhernost projevují v dravosti, jíž rovnati se nemůže ničehož.
A potkal jsem i člověka, druh z Adama vzešlý, a on pověděl mi o své pestrosti a kráse, a rozmanitosti, a nádheře, a tak já zvídav zřel naň s touhou; a viděl jsem jen stejné tváře plné šedosti a nezajímavosti.
Přišel za mnou nemalý řad lidí, jež vždy presentují se slovy o své jinosti, snad jako nutného předpokladu pro magické konání. Slova šla časem, poznání následovalo poznání.
Přišly za mnou dívky stylu různého. Tu uchváceny byly upíry, tu vlkodlaky, sny o krvavém souznění, temném obětí, démonickém běsu, tak i renesanční romancí strženy. A všechny byly stejné. Plny bolesti z vlastní neschopnosti, plny bloků z minulosti, plny chmuru ze světa, který se jim nevěnuje a neprokazuje jim pozornost. I děvčátko takové bylo, které jednoho dne temné jak noc sama a blesků vypouštělo, druhého pak plno harmonického souznění, třetího slazena barevně na mysli v přírodním duchu, čtvrtého pak jako oddaná zastánkyně lidské rasovosti a pochopení. Ano, vždy byla jiná; přesto a vždy tak stejná. Kam vítr vál, tam jak plášť jej následovala.
Přišel za mnou také chlapec. Tak moudrý, tak zvídav, tak překvapivě chytrý. Co otázka, to pochopení. Tak věnovati rozhodl jsem se mu času převelice. A přec přišel okamžik, kdy větru zadulo takového, že jen pláštěm byl. A kde zájmu a rozmanitosti bylo, tam nastoupilo z prachu dané uspokojení nad ukojením svých tužeb pozemských. Tak končí sny mladých magů o nadzemskosti v náruči čarodějnic ukojivších.
Kroky jsou šlépěje osudovosti a kde krok jest krokem vpřed, tam konáme ve víře v zítřek.
I cestu mou svedl Mag černokněžný. Sláva mu bratru dušnému, zvonu bijícímu! Černého vraního pohledu maje, černokněžného vzezření tak tajemného a strašidelného, že upoutal pozornost mou okamžitě. Co zračiti dokázalo se v jeho tváři, to i myslí šlo v učení. Kvílení démonů a skřípot drápů bylo Slovem jeho víry. A věru; ač temný byl a zla snad vykonal nesčetně, jiný byl. Jiný. Snad klat, snad stižen posedavším duchem; možná. Když však sednuv s ním na lavici, jeho černý zrak vypovídal o všem, co zračilo se v nitru; beze slov. Však nejsou černé perly nejkrásnější?
I cestu mou následovati odvážil se mnich druhu Magů, jež buddhy vzívaje. A já poznal další z krás. Oddaného ducha, jež toliko harmonie a poctivosti vyzařovati dokázal, že nemohl jsem jinak, než další z poklon vykonati. Prost všeho třpytu lidského, očistné rituály konaje, masa nepojedl, modlitby však drmoliti dokázal večery celé. Tolik prostý, tolik nebarevný a přec tak jiný, jak jiné nebe je, i když zdáti může se někomu tak stejné.
Jest krásou dáno, co jest krásné? A co jest tedy krásné?
Jsou dnes lidé natolik lapeni svou touhou po odlišnosti, že dělají to nejhloupější; krášlí se. Ale já stejně vidím prázdné tváře, které šedosti nesou, že přehlédnouti dokázal bych je, jak zrnko kamene v písečné duně.
Nespočitatelně pestrých nádob, nespočitatelně jich jest. A prázdných, a tak pestrých; a tak prázdných, a tak stejných.
A když oči své zavřete a utichnete, tu uslyšíte. Ano, uslyšíte. Kde duch v nádobě pěje, zní ozvěnou nádoba cele. Resonuje zněním niterného působce. A tak stejná jest jak jiné, a tak prostá; a přesto jiná, znějící. Bez potřeby okrášlení, neb ona krásná jest!
Avanax
