MoT, SÍLA, FORCE, LA FORCE

Haec est totius fortitdinis
fortitudo fortis:
quia vincet omnium rem subtilem
ommemque solidam penetrabit.

(Tato věc je tou nejsilnější ze všech mocí,
síla všech sil,
protože přemáhá každou jemnou věc
a proniká každou pevnou hmotou.)
(Tabula Smaragdina, 9)

Virgo potens
Virgo clement
Virgo fidelis

(Panno mocná
Panno milosrdná
Panno věrná)
(Loretánská litanie)

DOPIS XI.
SÍLA

Drahý Neznámý příteli.

V předchozím dopise bylo pojednáno o přeměně padlé živočišnosti na živočišnost posvátnou, která je spontánní poslušností Boha, bez zábran přemítání, pochybností nebo motivů zájmu. Taková poslušnost je v základě instinkt. To je důvod, proč je božská živočišnost představována v hermetické tradici, ve vidění Ezechiela, v Apokalypse svatého Jana a v křesťanské ikonografii čtyřmi posvátnými zvířaty, jejichž syntéza - sfinga - je božskou živočišností nebo královstvím Boha, uvnitř a skrze podvědomí. Protože Bůh kraluje - tj. je uctíván, poslouchán a milován - nejenom skrze jednoznačné teologie, meditace a činnostmi kultu, ale také všeobecně, skrze „hlad po spravedlnosti“, po pravdě a po kráse a podobně, skrze každý čin milosrdenství a skrze každé vyjádření úcty, obdivu a klanění. . . Ano, svět je plný implicitního náboženství a inspirovaní svatí a básníci, kteří říkají, že ptáci „chválí Boha“, když zpívají, se žádným způsobem nemýlí. Protože to je jejich samotný drobounký život, který zpívá „nádherný život“ a dává v bezpočetných obměnách slyšet stejnou zprávu, která je tak stará jako svět a nová jako den. „Život žije a zní ve mně.“ Jaká pocta zdroji života je vyjádřená těmito pramínky života: ptáky, kteří zpívají!

Religio naturalis, přirozené náboženství opravdu existuje a naplňuje svět. Jeho vody proudí od trůnu Boha, protože - naplňováním bytostí, velkých i malých, nesmírnou nadějí a vírou, které tvoří základ životního elánu - nemohou přitékat od ničeho jiného než od bezprostřední přítomnosti Boha. Kaskády naděje a víry, které se projevují velikým „ano“, které říkají všechny živé bytosti, již tou samotnou skutečností, že jsou živé a že dávají přednost životu před smrtí, tyto kaskády nemohou nést v sobě nic jiného než určité svědectví o základní přítomnosti Boha, tj. významu a účelu být naživu.

Vlny tohoto svědectví dosahují k podvědomé povaze bytostí a mají zde účinek jako toto podivuhodné přesvědčení, které je základem životního elánu. „Prvotní zjevení, o kterém se zmiňují teologové a kterým je přirozené náboženství způsobeno, je naděje a víra, která se rozechvívá jak v celém světě, tak v každé jednotlivé bytosti (všeobecně jako podvědomé přesvědčení) že život pochází ze svatého zdroje, že plyne ke konci nejvyšší ceny a že to je „dar, milosrdenství a povolání“.

Tajemství přírodního náboženství, které je současně životním elánem, se nachází vyjádřené s pozoruhodnou jasností v Apokalypse svatého Jana:A před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti
plné očí zpředu i zezadu:

První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází“ (Zjevení IV, 6-8)

To podává živý obraz přírodního náboženství, jeho složení a prvků. Je to přítomnost, která se odráží v průzračném moři „jako křišťál“ je to svatá živočišnost, která nikdy nepřestává zpívat: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází!“

„Moře křišťálu“ je okem celé přírody pro Boha; čtyři stvoření, „plné očí hledících ven i dovnitř“ - to, co jsou a co dělají - představují přírodní reakci na božskou přítomnost. Vnímání a reakce - zde je základ přírodního náboženství které zaplňuje jádro podvědomí tvorů a které se projevuje životním elánem, Protože vše co žije se účastní na kolektivním vnímání „křišťálového moře“ a na kolektivní reakci ve sboru: „Svatý, svatý, svatý. . .“, protože tato účast je Život života a zdroj, ze kterého vyvěrá životní elán.

Rčení, „příroda je v základu nadpřirozená“ je proto tedy hluboce pravdivé. Protože přirozený a nadpřirozený život vždy pochází ze stejného zdroje. Tím zdrojem všeho života je náboženství, vědomé nebo podvědomé, tj. vnímání Přítomnosti a reakce na Přítomnost.

Pokud mé srdce bije, pokud dýchám, pokud obíhá moje krev - pokud jinými slovy ve mně pracuje víra a naděje - pokud se takto účastním na velikém kosmickém rituálu, na kterém se účastní všechny bytosti, všechny řády, od serafínů až pod motýly. . .zejména v přirozeném náboženství „svátosti křtu“, který je ponořením do vod křišťálového moře a v přirozeném náboženství „svátosti biřmování“, která se koná ve dne, v noci, skrze sbor sborů oživené přírody: „Svatý, svatý, svatý . . .“ Všechny bytosti jsou pokřtěny a biřmovány v přirozeném náboženství. Protože pokud žijí, mají víru a naději. Ale křest a biřmování „ohněm a Duchem“, svátostmi lásky, převyšují ty svátosti přirozeného náboženství. Přinášejí odpuštění a uzdravení padlé přírodě.

Padlá příroda má také své podvědomé tajemství, tj, svou kolektivní instinktivnost vnímání (své „vody“) a svou kolektivní instinktivnost reakce (své „tvory“) Opět to je Apokalypsa svatého Jana, která to odhaluje. Následující je původ „moře“ padlé přírody podle Apokalypsy:

A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil. (Zjevení XII, 15-16)

Rozdílem mezi vodami „křišťálového moře“ před trůnem a vodami vychrlenými hadem je, že ty první jsou klid, mír a stabilita rozjímání nebo čisté vnímání - jsou „jako sklo“, „jako křišťál“ - zatímco ty druhé jsou v pohybu, „vylévají se“„jako řeka“, v pronásledování nějakého cíle, totiž smetení ženy.

Ve světě proto existují dva rozdílné druhy, jak dospět k přesvědčení: jeden může být osvícen klidnou jasností rozjímání nebo může být člověk smeten uchvacující povodní vášnivých argumentů, směřujících k touženému cíli. Víra osvícených je plná snášenlivosti, trpělivosti a klidné stálosti - jako křišťál; víra těch, kteří jsou smetení, je naproti tomu fanatická, vzrušená a agresivní - aby mohla žít, potřebuje neustálé výboje, protože to jsou jenom samotné výboje, které ji udržují naživu. Víra těch, kteří jsou smeteni, je chamtivá po úspěchu, protože ten je důvodem její existence, jejím kritériem a motivační silou. Nacisté a komunisté mají tuto víru, tj. ti z nich, kteří jsou smeteni. Opravdoví křesťané a opravdoví humanisté mohou pouze patřit k té druhé víře, tj. té osvícených.

Ve světě existují dva druhy víry, dva druhy instinktivnosti, dva odlišné způsoby vidění světa, dva odlišné způsoby nazírání na něho. Existuje otevřený a nevinný pohled, který touží jenom po tom, odrážet světlo - tj. který chce jenom vidět - a existuje slídivý pohled, který pátrá jak najít a zmocnit se kořisti. Existují duchové, jejichž myšlenky a představy jsou dány do služby bez výhrad tomu, co je pravdivé, krásné a dobré - a existují duchové, jejichž vůle, zaslepená cílem, využívá myšlení a představy tak, aby oni získali druhé pro svou věc, aby je tak smetli proudem svojí vůle. Platón jako revolucionář úspěch nikdy neměl a nikdy mít nebude. Ale samotný Platón bude pořád žít, skrze staletí lidských dějin - žije tam již dvacet tři století - a v každém století bude společníkem mladých a starých, kteří milují čistou pravdu, hledajících jenom světlo, které obsahuje. Karel Marx, naproti tomu, měl jedno století oslnivého úspěchu a způsobil převrat světa. Smetl miliony, ty, kteří šli na barikády a do zákopů v občanských válkách a ty, kteří šli do vězení, buď jako žalářníci nebo vězňové. Ale ty, jako osamělá lidská duše, duše hloubky a střízlivosti, za co vděčíš Karlu Marxovi? Docela dobře víš, že navzdory intelektuální hádce a krvi a prachu, vyvolaných Marxem, až se to jednou uklidní, bude to znovu Platón, ke kterému se obrátí mladí a také staří, kteří budou milovat světlo myšlení ve stoletích, která přijdou. Protože Platón osvěcuje, zatímco Marx smetá.

Představte si křesťanského hermetika na prvního máje na moskevském Rudém náměstí nebo o výročním dnu Říjnové revoluce, té velké socialistické revoluce!

Vraťme se ale k našim Arkánům tarotů, když vidíme, že zatím ještě pořád nejsme smeteni žádným druhem „masového hnutí“, ani nejsme nuceni pochodovat v oddílech a křičet s davem.

Nuže, vlny, které chrlí tlama hada, smetávají, zatímco ty, z „z moře jako křišťál“ před trůnem, osvěcují. A právě tak jako kolektivní vnímání panenské přírody („moře jako křišťál“ před trůnem) je doprovázeno kolektivní reakcí tohoto vnímání (ustavičné vzývání čtyřmi svatými bytostmi) tak existuje také v padlé přírodě reakce na vody hada, pohlcené zemí, totiž zvířata Apokalypsy. Apokalypsa je neoznačuje termínem „živé bytosti“ (to dzoon) které používá pro označení těch čtyřech před trůnem ale spíše termínem „šelma“ (to therion; latinsky bestia). Tak jsou v protikladu živočišnost a bestialita. Ryzí živočišnost je svatá; bestialita je degenerovaná.

Kromě „ohnivého draka se sedmi hlavami a deseti rohy“ (Zjevení XII, 3) který je prvotním hadem, Apokalypsa mluví o šelmě „s deseti rohy a sedmi hlavami, na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha“ (Zjevení XIII, 1). Svatý Jan viděl tu šelmu vystupovat z moře: „Byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví (Zjevení XII, 2). Svatý Jan pokračuje v popisu, „v tom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak“ (Zjevení XIII, 11) Apokalypsa také mluví o „dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích“, na které je posazená žena Babylon (Zjevení XVII, 3). Nakonec mluví o „falešném prorokovi, který v přítomnosti dvourohé šelmy činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem (Zjevení XIX, 20).

Proto tedy existují čtyři* šelmy (včetně falešného proroka, který je lidskou šelmou) které odpovídají čtyřem Hayoth, posvátným živým bytostem před trůnem.

Protože to zde je věcí (na dvou „živých obrazech“ nahoře) tajemství Síly (shakti v tantrické tradici) totiž toho, co hýbe nepadlou přírodou a toho, co hýbe přírodou padlou a protože pojem „síla“ se redukuje na princip reakce, která obsahuje vnímání, které jí předchází, ty dva živé obrazy jsou shrnuty ve dvou ženských postavách:

… Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina ... (Zjevení XII, 1-2); [a] ... žena sedící na dravé šelmě nachové barvy ... oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný nečistoty a ohavností svého smilství ... (Zjevení XVII. 3-4).

To první je duše kosmické nepadlé přírody (slunce, měsíc, hvězdy) a to druhé je duše pozemské padlé přírody (zlato, drahokamy, perly a šelma). To první je matka, to druhé nevěstka. To první je vnímání toho, co je nahoře a reakce na to, co je takto vnímáno - skrze jeho realizaci („porod“); to druhé je horizontální vnímání („smilstvo“) a reakce na to, co je takto vnímáno - skrze neplodné potěšení (pohár, plný ohavnosti a nečistoty svého smilství). Ta první je Panna-Matka a ta druhá je veliká nevěstka Babylonu.

Panna-Matka. . .duše přirozené panenské přírody, tj. nepadlé přírody, která je v bolestech stálého rození, až se uskuteční to Zrození, které je ideálem všech zrození.

Evoluce ... ortogeneze ... přírodní výběr ... mutace v dědičném mechanizmu ... vtělení ... Advent ... Vánoce ... tolik problémů a představ, vztahujících se k jednomu velikému očekávání a k jedné veliké naději pro evoluci, dosáhnout své konečné úrovně rozkvětu a vydat své květy; pro ortogenezi, aby vytvořila bytost na vrcholu evoluce, pro přírodní výběr, končící v budoucím supermanovi, pro mechanismus dědičnosti, přinést své optimum na denní světlo, pro to, čemu se klaníme nahoře, aby se projevilo mezi námi dole, aby přišel Mesiáš, aby se Bůh stal člověkem! Evoluce, pokrok, rodokmeny, proroctví, naděje skrze staletí - co ony znamenají v jádru, ne-li „porodní bolesti“ během staletí a neustálé očekávání zmíněného Zrození? Jaký jiný ideál může existovat - zářící do hlubin veškerého mateřství? Jaký jiný cíl může povzbudit svobodnou přírodu (natura naturans) během tisíciletí činnosti jejích generací?

To je proto tedy to, co je obsaženo v „dobré zprávě“: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan I, 14). Svobodná příroda, přírodní náboženství, „žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy - Panna - Sophia - byla přítomná v Marii a je to takto, že duše nepadlé přírody dala zrození božskému Slovu.

Svobodná příroda proto tedy splnila svůj úkol. Překonala se a od této doby, epocha nadpřirozeného - epocha božské magie - byla započata. Přírodní náboženství je nyní zaplaveno v záři („slávě“) nadpřirozeného náboženství a nepadlá příroda se stala dispenzářem a spolupracovníkem při zázracích nové evoluce „evoluce“ Druhého zrození.

Nicméně, ta Panna je principem Moci, tj. principem spolupracujícím př realizaci nadpřirozených činů Svatého ducha. To znamená říci nejenom, že božská magie nepracuje proti nepadlé přírodě, ale také, že ona s ní spolupracuje. Slunce, měsíc a hvězdy proto tedy propůjčují svou podporu činům božské magie, usilující o Vzkříšení. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby se panenská příroda neúčastnila na činech božské magie (zázracích) potom by ony vždy byly novým stvořením ex nihilo a nikoliv přeměnami, transmutacemi a uzdravováními. Přece to víno na svatbě v Káni nebylo stvořeno z ničeho, ale spíše to byla voda která byla ve víno proměněná. Poznamenejme také tu skutečnost, že Panna Marie, nejenom že byla přítomná na té svatbě, ale účastnila se jasným způsobem na zázraku přeměny vody ve víno - protože to bylo díky její iniciativě, že k tomu zázraku došlo.

Rozmnožení chleba na poušti byl zázrak rozmnožení bochníků a ne vytvoření chleba z ničeho. Zde je také spolupráce s přírodou zřejmá. A člověk od narození slepý se musil umýt v rybníku Siloam, aby byl uzdraven slovy Pána a bláto, udělané slinami Páně, bylo přiloženo na jeho oči. Zde je účast přírody zjevná.

Dokonce zázrak zázraků, samotné Zmrtvýchvstání, nebylo vytvořením nového těla, ale spíše přeměna těla ukřižovaného. To muselo zmizet z hrobky, aby se Vzkříšený člověk mohl objevit Marii Magdaléně a ostatním. A sám Vzkříšený naznačoval spojitost svého těla pozváním Tomáše, aby vložil své prsty do znamení po hřebech a svou ruku do rány na jeho boku.

Panenská příroda má proto tedy účast na všech zázracích. A je to panenská příroda, aktivně se účastnící na zázracích božské magie, která je předmětem jedenáctého Arkánu tarotů, síla, představovaná ženou, vítězící nad lvem, která drží svýma rukama jeho čelisti otevřené. Ta žena to dělá se stejnou zjevnou lehkostí - bez úsilí - s jakou Kouzelník z prvního Arkánu zachází se svými předměty. Navíc má klobouk, podobný jako Kouzelník - ve tvaru ležaté osmičky. Dá se říci, že ti dva stojí stejně pod znakem rytmu - dýchání věčnosti - znakem ∞ ; a že ti dva projevují dvě hlediska stejného principu, totiž že úsilí označuje přítomnost překážky, zatímco přirozená dokonalost na jedné straně a nerozdělená pozornost na straně druhé vylučují vnitřní konflikt - a proto tedy každou překážku a proto tedy veškeré úsilí. Právě tak jako dokonalá koncentrace se odehrává bez úsilí, tak pravá síla působí bez úsilí. Nuže, Kouzelník je arkánem celistvosti vědomí nebo koncentrace bez úsilí; Síla je arkánem přirozené úplnosti bytí nebo síly bez úsilí. Protože Síla si podmaňuje lva, nikoliv tou silou která je podobná lvu, ale spíše silou vyššího řádu a na vyšší úrovni. To je Arkánum síly.

Čemu nás tedy jedenácté Arkánum tarotů učí?

Samotným živým obrazem, který představuje, nám říká: Panna krotí lva a takto nás vyzývá, opustit úroveň kvantity - protože Panna je zřetelně slabší než lev, pokud jde o kvantitu fyzické síly - a pozdvihnout se na úroveň kvality, protože to je zřetelně tam, kde se nachází nadřazenost Panny nad lvem.

Co je to tedy, co ten lev poslouchá? Co to je, čemu se on spontánně vzdává? Je snad hypnotizován? Není, protože Panna se na něho dokonce ani nedívá, její pohled je obrácen jinam, daleko od lva, jehož čelisti otevírá. Lev není podroben žádnému násilí - ani fyzickému, ani hypnotickému - proto tedy on neposlouchá nic, mimo svou vlastní přirozenost a proto tedy je to jeho povaha, která se v něm projevuje. Je to Lev, před kterým se ten lev vzdává; je to božská živočišnost, kterou zvířecí živočišnost poslouchá..

Nuže, Síla, které se tato karta dovolává, je sílou přirozeného náboženství - náboženství nepadlé přírody. Je to magie panenské přírody, která probouzí panenskou přirozenost ve lvovi a je to tato Síla, kterou je povoláno jedenácté Arkánum odhalit.

Jsou dva principy, které se musí pochopit a rozlišit, když chceme jít do hloubky Arkánu Síly. Ten jeden je principem hada a druhý principem Panny. Ten první je protikladem, ze kterého vzniká tření, které vytváří energii. Ten druhý je souladem, ze kterého pochází sloučení, které plodí sílu.

Takto jsou do světa uvolňovány ohromné energie psychické povahy během války, v důsledku konfliktu zájmů a nároků a energie intelektuální povahy přecházejí z možného stavu do stavu skutečnosti, když existuje rozpor. „Pravda pramení ze střetnutí názorů“, ale vlastně to není pravda, která pramení, ale spíše bojovná intelektuální energie, protože pravda je odhalována souladem názorů a nikoliv střetem. Střet určitě vytváří intelektuální energii, ale stěží někdy objeví pravdu. Hádka nikdy nepovede k pravdě, pokud se někdo nevzdá a nebude hledat mír. Mysli mohou být určitě elektrizovány polemikou, která může způsobit na světě opravdovou intelektuální bouři, ale polemika nemůže rozehnat mraky, ani jí není dáno, aby způsobila svícení slunce.

Musím se přiznat, drahý Neznámý příteli, že během svého dlouhého pátrání po pravdě jsem byl opravdu obohacen ovocem tvořivé práce mnoha vědců a duševním úsilím mnoha mystiků a esoteriků a také morálním příkladem mnoha lidských bytostí dobré vůle - ale nic nedlužím polemikám nebo polemikům. Nic nedlužím ranně křesťanským autorům, kteří napadají pohanství, ani autorům pohanským, kteří napadají křesťanství. Nic nedlužím učeným protestantským doktorům šestnáctého století a akademikové osvícení a revoluce mne nenaučili nic. Také nic nedlužím militantním učencům devatenáctého století a revolučním duchové našeho století, takoví jako Lenin, mi nedali nic.

Co bych chtěl říci je, že polemikové, vyjmenovaní výše, mi toho dali hodně, na cestě k objektům poznání - a je to díky jim, že jsem pochopil podstatnou sterilitu ducha oposice jako takovou - ale nedali mi nic, na cestě ke zdrojům poznání. Jinými slovy, naučil jsem se mnoho skrze ně, ale nic jsem se od nich nenaučil. Dlužím jim to, co oni nechtějí abych jim dlužil a nedlužím jim nic z toho, co oni chtějí, aby se jim dlužilo.

Nuže, je to skrze splynutí názorný, že se pravda rozzáří. Kon-versace - proces „spolu-veršování“ (plynutí spolu) - je úplným protikladem kontroverse, procesu „proti-veršování“ (plynutí proti). Konversace je operací splynutí názorů; je to dílo syntézy. Opravdová konversace má vždy jako princip výchozí prohlášení z Evangelia: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Matouš xviii, 20). Protože každá opravdová konversace se obrací k transcendentálnímu středu, které je cesta, pravda a život.

Zohar je historický dokument, který, mezi jinými věcmi, poskytuje možná ten nejlepší příklad tvořivé úlohy, kterou může hrát konversace. Zde rabínové - Eleazar, Simeon, José, Abba a jiní - spojují své úsilí a zkušenosti s cílem, společně dospět k hlubšímu, velebnějšímu a většímu pochopení TÓRY. A tito rabíni pláčou a objímají jeden druhého, když se to stane! Ze stránky na stránku se čtenář Zoharu - tohoto pozoruhodného dokumentu spirituality, zažitého společně, se společným úsilím a uznáním - učí chápat, oceňovat a milovat více a více konversaci, která směřuje ke splynutí a syntézi názorů.

Nuže, síla, která je zde v činnosti, je silou Panny (kterou doktoři Zoharu nazývají SHEKINAH) zatímco energie, která vzrušuje polemiky, je energií hada. .

Síla života a elektrická energie. Nejsou tohle ty nejjasnější projevy těchto dvou principů?

Život a elektřina musí být jasně rozlišovány. Takto dnes existuje tendence je plést dohromady a redukovat je na samotnou elektřinu. Avšak elektřina je způsobená antagonismem protikladů, zatímco život je splynutím polarizací. Empedokles (cca 490 - cca 430 před Kristem) určitě viděl tento rozdíl a učil, že pohyb čtyřech živlů - země, voda, vzduch a oheň - je důsledkem dvou protichůdných příčin: přátelství (lásky) a sporu (nepřátelství). Apokalypsa svatého Jana mluví o válce mezi nebeskými armádami archistratéga Michaela a červeným drakem s jeho hordami na jedné straně a svatbě Beránka a jeho Nevěsty (hieros gamos) na straně druhé.

Drak (nebo „dávný had“) se vzpouzí proti vyšším sférám - zde je počátek „pozemské elektřiny“, hierarchie, zastupované archistratégem Michaelem, musí draku odporovat - zde je počátek „nebeské elektřiny“. Je to nebeská elektřina, která byla prostředkem zázraků božího hněvu ve Starém zákoně: záblesk ohně, který vyšel z archy a pozřel Nádaba a Abihúa, Áronovy syny (Leviticus X, 1-2); Hospodinův oheň, který pálil v táboře v Tabéře a strávil některé vzdálené části toho tábora (Numeri XI, 1-3) země, která „otevřela svůj chřtán a pohltila“ Kóracha a všechny jeho lidi (Numeri XVII, 32); Uza, sražený na místě, když vztáhnul ruku na archu, protože spřežení vybočilo z cesty (II. Samuelova vi, 6-7); oheň shůry, který pozřel Eliášovu zápalnou oběť před Baalovými proroky (I. Královská xviii, 38); oheň, který sestoupil dvakrát a pokaždé pozřel padesát vojáků a jejich kapitány, blízko vrcholku hory, na které seděl Eliáš (II. Královská I, 10-12); zázraky Elíšovy (II Královská) atd. A je to pozemská elektřina, kterou používáme nejenom na technickém poli naší civilizace, ale také v hypnóze, při demagogické propagandě, při pohybech revolučních mas. . . protože elektrická energie má své analogické formy na různých úrovních - fyzické, psychické a dokonce mentální.

Pokud jde o život, je jako voda v „moři jako křišťál“, přicházející od trůnu, je to Síla, přirozené náboženství, duše nepadlé přírody, Panna.

Panenství je poslušností božského a je proto tedy v souladu a spolupráci s božským. Panna je proto tedy duší života, tj. Silou, která neprovádí žádný nátlak, ale hýbe vším. A lev na jedenácté kartě je poslušný Síle svého vlastního života, hlubokému popudu z největších hloubek své vlastní bytosti, když poslouchá Pannu, která otevírá jeho tlamu.

Písmo má dva různé výrazy v řečtině pro „život“: Zoe a bios. Ten první označuje „oživující život“ a ten druhý „odvozený život“. Zoe se má k bios, tak jako svobodná příroda (natura naturans) k nutně působící přírodě (natura naturata) (srov. také filosofie Johna Scotuse Erigena). Zoe je proto tedy zdroj a bios, co teče, pochází z toho zdroje. Je to bios, který protéká z generace na generaci a je to Zoe, které naplňuje osoby při modlitbách a meditacích. Zoe je oživením shora, ve vertikálním smyslu; bios je vitalita, která, ačkoliv kdysi vytekla ze stejného zdroje shora, probíhá horizontálně z generace na generaci.

Nuže bios, biologický život, vytéká do domény hada. Z toho důvodu je smíchán s elektrickou energií neoddělitelným způsobem; biologické procesy způsobují elektrické proudy a to druhé ovlivňuje to první v živých organismech. Ale není to bios, co vyčerpává zdroje organismu - spíše to je elektřina. Protože elektřina se vytváří chemickým rozkladem a odporem protikladných sil, tj. vnitřním třením v organismu. To je to, co působí únavu, vyčerpání, senilitu a smrt. Bios, jako takový, není nikdy unavený nebo vyčerpaný a nikdy nestárne a neumírá. Srdce a dech nepotřebují žádný odpočinek, zatímco zbytek organismu - především mozek - je každou noc ponořen do stavu odpočinku, skrze spánek, protože je za předchozí den vyčerpaný. A potom to je bios, který během spánku opravuje škody, způsobené organismu elektřinou. Spánek je doba, kdy je elektrická aktivita snížená na minimum a kdy bios převládá.

Strom, u kterého vždy bios převládá - který, tak říkajíc, stále spí - je v zásadě nesmrtelný. Protože to není vyčerpáním jeho vnitřní vitality, ale spíše mechanickým zničením zvenčí, které dává konec jeho životu. Strom neumírá stářím, on je vždy zabitý - vyvrácený z kořenů bouří, poražený bleskem, stržený silou gravitace, nebo pokácený člověkem.

Ovocem Stromu poznání dobrého a zlého - ovocem polarizace protikladů - je proto tedy elektřina a elektřina působí únavu, vyčerpání, smrt. Smrt, to je cena, která se platí za poznání dobrého a zlého, tj. cena života mezi protiklady. Protože to je elektřina - fyzická, psychická a mentální - která byla zavedena do bytí Adama a Evy a tímto do celé životem obdařené přírody, od okamžiku, když Adam vstoupil do společenství se stromem protikladů, to znamená říci s principem elektřiny. A tím to je, že smrt vstoupila do říše životem obdařené přírody.

Nicméně, životem obdařená příroda, to není jednotvárný a integrovaný celek. Ona je rozdělená. Především existuje rozdělení podle převládajících úloh, které sehrává bios, elektřina a Zoe. Duše životem obdařené přírody, ve které bios je podřízený elektřině, je tou „ženou Babylonem“ z Apokalypsy. Životem obdařená příroda, ve které jsou bios a elektřina v rovnováze je tím „trpícím tvorstvem“ o kterém svatý Pavel říká, že „toužebně vyhlíží vysvobození“ (Římanům VIII, 19-23). A nakonec, životem obdařená příroda, kde bios ovládá elektřinu a proto sám je ovládán Zoe - je nepadlá příroda. Její duše je nebeskou Pannou - nejvyšší kněžkou přírodního náboženství. To je to, co představuje Arkánum jedenácté karty tarotů.

Dá se to formulovat následovně: Síla je panenství.

Co je to panenství?

Stav panenství je stavem souzvuku třech principů - ducha, duše a těla. Bytost, ve které duch, duše a tělo jsou v souladu, je ve stavu panenství. Jinými slovy, je to princip jedoty třech světů: nebe, očistce a země. Z hlediska země to je úplná poslušnost těla duši. Z hlediska očistce to je úplná poslušnost duše dechu věčnosti - nebo cudnost. Z hlediska nebe to je absolutní vnímavost božského - nebo chudoba.

Panenství je proto tedy jednota toho, co je nahoře, s tím, co je dole a je tím, co je Silou, tj. působením třech světů v souladu. Protože Síla - „nejsilnější ze všech sil, moc věech mocí“ (Tabula Smaragdina, 9) - je jednotou třech světů v činnosti, totiž v činnosti, kde je sjednocen božský duch, srdce a božský duch.

Je to Panna, mluvící skrze Šalamouna, když on píše:
Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna.
Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země.
Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány.

Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila.
Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny, když upevňoval nebesa, byla jsem při tom když vymezoval prostor nad propastnou tůní.
Když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně.
Když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů.
Když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku.
(Přísloví VIII, 22-30)

„Když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku“ - je jasné vyjádření úlohy Panny, která spolupracuje s božským, nejen při zázracích spasení, ale také stvoření.

Co-creatrix, Co-redemptrix, Co-sanctificatrix, Virgo, Mater, Regina . . . tyto formulace shrnují myšlenky, vztahující se k principu panenství. Zde je místo poukázat na to, že tyto principy neexistují odděleně od bytostí, které je ztělesňují a projevují. Principy. jako takové, jsou vždy nehmotné. To je důvod, proč skutečností principu božského je Bůh skutečností principu božského Slova je Ježíš Kristus a skutečností principu plodného a úrodného panenství je Marie-Sophia. Marie-Sophia představuje, tj. ztělesňuje a projevuje princip panenskosti, ten nepadlé přírody, ten přírodního náboženství, ten Síly. . . Ona je ústřední osobností - „královnou“ - celé dotyčné oblasti. Ona je uvědomělou samostatnou duší, která je konkrétním ideálem - „královnou“ - panenství, mateřství a tvořivě-tvůrčí nebo královské moudrosti (královský = regnal z regina = královna).

Neexistuje ani stín pochybnosti, pro nikoho, kdo bere vážně duševní život lidstva, dokonce i když mu chybí autentická duchovní zkušenost, že Nejsvětejší panna není jenom nějaký ideál, ani jenom duševní představa, ani prototyp podvědomí (nebo hlubinné psychologie) ani konečně okultistické egregore (kolektivní astrální výtvor věřících) ale spíše konkrétní žijící osobnost - jako ty nebo já - která miluje, trpí a raduje se. Nejsou to jenom děti ve Fatimě, dětská Bernardetta v Lourdech, děti z La Salette-Fallavaux a děti z Beauraingu v Belgii, které byly svědkem „Paní“, ale také nespočetní dospělí, během století, včetně toho našeho. Početné setkání zůstávají stále důvěrné a neoznámené (já vím o třech řadách takových setkání, včetně jednoho v Japonsku, v Tokiu) ale jedna řada setkání s Nejsvětější pannou se udála nedávno, v Amsterodamu, v Holandsku, kde se Nejsvětější panna zjevila jako „Paní všech národů“ (de Vrouwe wan alle Volkeren) a zahájila modlitební hnutí se speciální modlitbou, za účelem zachránění všech národů od „úpadku, pohromy a války“ (verwording, rampen en oorlog)* Mohu k tomu dodat, že jsem jel do Amsterodamu, abych udělal co možná nejsvědomitější vyšetření a výsledek toho vyšetření tam (potvrzený následně zkušenostmi osobní povahy) byla naprostá jistota, nejenom s ohledem na autentičnost zkušeností věštkyně (čtyřicetileté ženy) ale také s ohledem na autentičnost předmětu těchto zkušeností. .

Při psaní těchto věcí mohu jenom souhlasit s názorem, vyjádřeným rabínem Simonem v Zoharu, který volá:

Běda mi, když to povím a běda mi, když to nepovím! Když to povím, potom bezbožníci budou vědět, jak se klanět svému pánu; a když to nepovím, potom mí druhové budou ponecháni v nevědomosti o tomto objevu. (Zohar 11b; překl. H.Sperling a M.Simon, 5 dílů, Londýn - Bournemouth, 1949, díl I, str. 48)

Ať je tomu jakkoliv, setkání s Nejsvětější pannou jsou tak početné, a tak dobře ověřené, že se musí přinejmenším připustit jejich objektivní realita. Říkám „při nejmenším“, protože to neuspokojuje požadavky mého svědomí. Vlastně bych nebyl zcela poctivý nebo upřímný k tobě, drahý Neznámý příteli, kdybych neměl říci to, co je absolutně jistým výsledkem (ve vnitřním soudu mého vědomí) za více než čtyřicet let úsilí a zkušeností. Je to následující:

[Překladatelská poznámka: Modlitba zjevená Nejsvětější pannou - “Paní všech národů” - v Amsterodamu, 11 února 1951, byla přeložena do angličtiny následovně:
Pane Ježíši Kriste, Synu Otce,
Sešli nyní na zem Svatého ducha.
Ať Svatý duch žije v srdcích všech lidí,
Aby mohli být ochráněni od úpadku, pohromy a války.
Ať Paní všech národů, která kdysi byla Marií
Je naší zastánkyní. Amen
(Srov. Poselství Paní všech národů, Amsterodam 1971) ]

Člověk se setkává s Nejsvětější pannou nevyhnutelně, když dosáhne určité intenzity duševního úsilí, když toto úsilí je ryzí a čisté. Už samotná skutečnost dosažení duchovní sféry, která obsahuje určitý stupeň intenzity a čistoty úmyslů, tě umístní do přítomnosti Nejsvětější panny. Toto setkání patří k určité „sféře“ - tj. k určitému stupni intenzity a čistoty duchovního úsilí - duševní zkušenosti, právě tak jako zkušenost mít matku patří přirozeně k lidskému rodinnému životu na zemi. Oroto tedy je to stejně „přirozené“ pro duševní oblast, jako skutečnost mít matku je přirozená v oblasti pozemské rodiny někoho. Rozdíl je v tom, že na zemi může být člověk bez matky, zatímco v říši ducha se tomu tak nikdy nemůže stát.

Proto tedy tvrzení, o kterém jsem stoprocentně přesvědčen je, že každý hermetik, který opravdu hledá spolehlivou duchovní realitu, se dříve nebo později setká s Nejsvětější pannou. Toto setkání označuje, kromě osvícení a útěchy, kterou to přináší, ochranu před velmi vážným duševním nebezpečím. Protože ten, kdo se povznese do hloubky a výšky v „říši nehmotnosti“, jednoho dne dospěje do sféry, známé esoterikům jako „sféra přeludů“ nebo „zóna klamu“. Tato zóna oklopuje zemi jako pás šalebných klamů. Je to tato zóna, kterou prorokové a Apokalypsa označují za „Babylon“. Duší a královnou této zóny je vskutku Babylon, veliká nevěstka, která je opakem Panny.

Nuže, nikdo nemůže jít kolem této zóny, aniž by nebyl zahalen do dokonalé čistoty. Nikdo ji nemůže překročit, bez ochrany „pláště Nejsvětější panny“ - pláště, který byl předmětem uctívání a zvláštního kultu v Rusku (Pokrov Presvjatoj Bogoroditsy - „Plášť Nejsvětější matky boží“) Je to proto tedy ochrana tohoto „pláště“, která je absolutně nutná, abychom byli schopni překročit „sféru přeludů“ a nestali se obětí vlivu jejích klamů.

Cesta hermetismu, samotářského a intimního, jaký je, obsahuje autentické zkušenosti, ze kterých vyplývá, že římskokatolická církev je opravdu depozitářem křesťanské duchovní pravdy a že čím více člověk postupuje na cestě svobodného hledání této pravdy, tím více se přibližuje k církvi. Dříve nebo později člověk nevyhnutelně zakusí, že duševní realita odpovídá - s udivující přesností - tomu, co církev učí: že existují andělé strážní, že existují svatí, kteří se aktivně spoluúčastní v našich životech, že Nejsvětější panna je reálná a že je téměř přesně taková, jak je chápána, uctívána a zobrazována církví; že svátosti jsou účinné a že je jich sedm a ne dvě nebo tři, nebo dokonce osm; že tři posvátné sliby - poslušnosti, cudnosti a chudoby - vytvářejí vskutku samotný základ veškeré pravé spirituality; že modlitba je mocným prostředkem lásky k bližnímu, pro věčnost, právě tak jako pro zde dole; že církevní hierarchie zobrazuje nebeský hierarchický řád; že církev svatá a papežství představuje tajemství božské magie; že peklo, očistec a nebe jsou reality; že, nakonec, sám Pán - ačkoliv miluje každého, křesťany všech vyznání, právě tak jako nekřesťany - zůstává se svou církví, protože je tam vždy přítomný, protože tam navštěvuje věrné a poučuje tam své učedníky. Pána je vždy tam možno nalézt a setkat se s ním.

Vraťme se k Arkánu Síly.

Říká se, že „spojení dělá sílu“ a chápe se tím spojení jednotlivých vůlí, s představou dosažení společného cíle. Je to pravidlo pro kvantitativní zvýšení síly. S ohledem na kvalitativní sílu by bylo vhodné říci, že „v jednotě je síla“, protože člověk je silný jenom pokud existuje jednota ducha, duše a těla, tj. pokud existuje panenství. Je to vnitřní konflikt, který nás postihuje slabostí. Skutečnost, že ve stejné době sloužíme dvěma nebo dokonce třem pánům.

Hermesova Smaragdová deska uvádí nejenom princip universální analogie, ale také princip universální síly: „dosáhnout zázraků jediné věci“. Učí, pokud jde o „nejsilnější ze všech sil, sílu všech sil, protože překonává každou jemnou věc a proniká každou pevnou hmotou“ (Tabula Smaragdina 9).

Tou silou, jak učí Smaragdová deska, je jednota působení nebe a země, protože thelema (elementární vůle) „vystupuje ze země k nebi, opět sestupuje k zemi a sjednocuje v sobě sílu z věcí vyšších a věcí nižších. (Tabula Smaragdina 8).

Prověřme nyní dvě hlediska síly, o které mluví Smaragdová deska, totiž:

že „překonává každou jemnou věc“
a „proniká každou pevnou hmotou“

1. Překonává každou jemnou věc

Hlubší význam - mystický, magický, gnostický a hermetický - „překonávání“, je změnit nepřítele na přítele. Učinit jej pouze neschopným, to ještě není vítězství. Takto Německo z roku 1914 bylo určitě učiněné neschopné v roce 1918, nebylo ale překonáno - jak to dokazuje rok 1939. Ale po porážce v roce 1945 bylo Německo určitě překonáno - natolik, že je upřímně spojeno se svými starými protivníky. To samé platí pro Japonsko, jako stát.

Na jiné úrovni je podobně pravda, že ďábel bude překonán pouze v okamžiku, až jeho hlas bude - nezáleží na tom, jestli drsný nebo příjemný - bude slyšet ve sboru s chórem nebeských hierarchií, chválících Boha.

Šavel z Tarsu byl skutečnou duší pronásledování křesťanů; Pavel apoštol byl skutečnou duší díla obrácení takzvaného „pohanského“ světa pro křesťanství. Zde je příklad opravdového vítězství, v pravém smyslu slova.

A je to opravdové vítězství, ve které musí člověk doufat a očekávat jej v konfliktu, který tradice představuje jako boj mezi archistratégem Michaelem a drakem. Den, kdy bude dosaženo, bude dnem nové slavnosti - slavnosti korunovace Panny na zemi. Protože potom princip protikladu bude nahrazen na zemi principem spolupráce. To bude vítězstvím života nad elektřinou. A mozková intelektualita se potom skloní před Moudrostí (SOPHIA) a spojí se s ní.

„Překonání každé jemné věci“ je proto tedy ekvivalentem změny protikladných sil - mentálních, psychických a elektrických - na přátelské a spojené síly. „Jemné věci, které se překonávají“ jsou intelektuální síly pokušení, založené na pochybnosti. Avšak, každé pokušení je podobné dvousměrnému toku dopravy. Protože, když zlo pokouší dobro, je samo ve stejné době „pokoušeno“ tím druhým. Pokušení vždy znamená kontakt a proto tedy výměnu vlivu. Každá krásná svůdkyně, při pokusu pokoušet svatého, riskuje že skončí tak, že bude „smáčet jeho nohy svými slzami, otírat je svými vlasy, líbat je a mazat vzácným olejem“ (Lukáš vii, 38). Nemáme zde předem zpodobněné vítězství nad velkou nevěstkou Babylon? Neobjevili jsme kořen a jádro tolik oslavovaného a oplakávaného „pádu Babylonu, popsaného v 17. A 18. kapitole Apokalypsy? ?

Pochybnost, plané radovánky, moc - to dohromady vytváří „technologii“ pokušení:

Především pochybnost. . .je to princip rozdělení a protikladu a proto nemoci. Protože právě tak jako individuální pochybnost rozděluje intelekt tím, že jej staví tváří v tvář dvěma protikladným scénám a omezuje jej na neschopnost nerozhodnosti, tak je tělesná nemoc „pochybností“ v organismu, tj. dvěma tendencemi, navzájem si protikladnými, které jej omezují k neschopnosti a nutí zůstat na lůžku.

Vidění se má k víře, jako zrak očí, postihnutých astigmatismem, k normálnímu zraku. Právě tak jako normální oči buď nevidí nebo vidí spolu, tak vidí víra - zda více nebo méně, to není důležité - „vyšším okem“ a „nižším okem“ spolu. Protože jistota je způsobená koordinovaným viděním transcendentálního Já - to je to „vyšší oko“ - a nižšího nebo empirického já, které je to „spodní oko“. Pochybnost se objevuje, když „vyšší oko“ a „nižší oko“ nevidí spolu..

Potom je to duševní astigmatismus, nedostatek koordinace mezi těmi dvěma očima v člověku. Pochybnost je šelma se dvěma rohy, protože jenom rozdvojuje.

Avšak pochybnost, která je ovládnutá kontrolou vůle a daná do jejích služeb, se ukazuje být podivuhodně užitečná, jak nám celé dějiny vědy ukazují. Zde je pochybnost využívána jako nástroj vědecké víry; zde člověk pochybuje v přesných hranicích vědecké metody, když je veden - a v zájmu - vědecké víry. Kdyby se u Pasteura na jedné straně nevytvářely spontánní pochybnosti a na druhé straně nevěřil pozorování a experimentování, neměli bychom prospěch z ovoce „pasteurovské revoluce“ v biologii a medicíně. .

Ačkoliv je tvůrčí v oblasti vědy, pochybnost nicméně znamená náklady, které se musí zaplatit. Její vykonávání, ať pouze při jejím používání jako metody, má za výsledek částečnou zaslepenost, postihuje nás jednookostí. Kvůli skutečnosti obvyklého odvracení se od „vyššího oka“, od jeho sdělení a svědectví a omezení se na „nižší oko“ (pět smyslů plus mozková intelektualita) se nedá, dříve nebo později, neuspět, v dosažení příslušného účinku, tj. postižení jednookostí toho, kdo vytrvale provozuje použití jednoho oka namísto dvou.

A přesně tak, jako slavní doktoři teologie, metafyziky a mysticismu ve středověku se ukázali být neplodní v tom, co se týká medicíny, biologie, fyziky a ostatních věd - jejichž pomoc jenom v samotné Francii zachraňuje každý rok 69000 lidských životů od kletby tuberkulózy a snižuje úmrtnost na tyfus o více než 97 procent, úmrtnost na záškrt také o 97 procent a na spálu o 98 procent atd. (srov. Dr. Étienne May, La médecine, son passé, son prétent, son avenue, Paříž, 1957 str. 336-337) - tak jsou doktoři věd naší doby neplodní, pokud se týká životně důležitých duševních potřeb lidstva. Ti první měli oči jenom pro duchovno, ti druzí mají oči jenom pro světskost.

Je nutné být jednookým, aby se vytvořilo něco hodnotného - ať už vědeckého nebo duchovního? Ne. Jednotlivé příklady, včetně nedávného příkladu autora The Phenomenon of Man a Le Milieu divine (Lidský fenomén a Božské prostředí) to dokazují. A esoterický hermetismus, tj. hermetismus, kultivovaný ve vnitřním tribunálu svědomí, je povolán hrát roli - ať viditelnou nebo neviditelnou, to není důležité - jako spojení ve vnitřním tribunálu svědomí každého jednotlivce, mezi tím, co dávají dvě „oči“. Určitě může být činitelem při vybudování koordinace dvou „očí“, mezi kulturou a civilizací, mezi spiritualitou a pokrokem, mezi náboženstvím a vědou. Může účinkovat jako léčivý činitel v této zvláštní současné nemoci (která je jakýmsi druhem schizofrenie) odloučení mezi spiritualitou a intelektualitou - ale může tak činit jenom ve vnitřním tribunálu každého jednotlivce, aby bránil proti osobování si funkcí všeobecného významu, řádně patřících církvi a akademii. Zkrátka, role, kterou je povolán sehrát, je anonymní a důvěrná a není vybavena prostředky ze zbrojnice kolektivů, takové jako letáky, tisk, radio, televize a kongresy, kde se nadělá veliký rámus. Magie stálé práce služby, činěné v tichosti, to je, v čem je ta podstata..

Je to tedy nějaké tajemství? Ne, vůbec ne, protože zasvěcená věc není věcí tajnou. Soukromý život není život tajný. Ticho jako základní podmínka pro zasvěcenou práci, není v žádném případě ekvivalentem žárlivě stráženého tajemství. Právě tak jako trapističtí mnichové zachovávají ticho, aniž by je kdokoliv podezříval, že chtějí udržovat tajemství, tak má společnost hermetiků, roztroušených po světě, právo být tichá, aby udržela atmosféru zasvěcení, nutnou pro svou práci, aniž by byla podezřívána z temných tajemství. Věrohodný duchovní život si vyžaduje nedotknutelnou svatyni soukromí - která nemá nic společného s „iniciačními tajnostmi“ jejichž tajnosti se kromě toho nevyhnutelně stávají „neskrývanými tajnostmi“.

Zvažme nyní planý požitek. Úloha, kterou určité školy filosofie a psychologie přisuzují rozkoši, jako konečné příčině veškeré lidské činnosti - včetně činnosti mravní - je dobře známá. Podle nich by člověk neměl žádné přání jednat, kdyby neměl příslib skutečné nebo imaginární rozkoše.

Co je rozkoš? Je to nejnižší prvek stupnice: rozkoš - štěstí - blaženost. Je to jenom psychicko-fyzikální signál, oznamující shodu mezi tím, po čem člověk touží a čeho dosahuje. Protože to je jenom signál, nemá v sobě žádnou morální hodnotu, je to touha, jejíž uspokojení signalizuje, která spadá pod morální kvalifikaci dobra nebo zla. To je důvod, proč rozkoš může být následována štěstím nebo znechucením, podle daného případu. Rozkoš je proto tedy reakcí - na povrchu lidského psychického bytí - na objektivní události. Jinými slovy, život, věnovaný jenom snaze po rozkoši, by byl tím nejpovrchnějším ze všeho, co si lze pro lidskou bytost představit.

Štěstí je hlubší než rozkoš. Je to pořád jenom znamení, ale to, co znamená, je hlubší než vztah mezi touhou a událostí jejího naplnění. Štěstí je stav duše, která se nejintenzivněji účastní na životě a prožívá jej při oceňování jeho hodnoty. Štěstí je rozšíření duše za hranice uvědomělého vědomi. Znamená zvětšení duševního životního elánu.

Blaženost je stav lidské bytosti, kde duch, duše a tělo jsou spojeny v komplexním rytmu. Je to rytmus duševního, psychického a tělesného života, uvedený do harmonie.

Nakonec, blahoslavenost překračuje blaženost natolik, že stav, který zahrnuje je vyšší než ten, ve kterém rytmus lidského ducha, duše a těla udržuje kmitočet; je to stav skutečné přítomnosti toho „Čtvrtého“ - Boha. Je to proto tedy stav „blahoslaveného vidění“ (visio beatifica) z křesťanské tradice.

Rozkoš je proto tedy tou nejokrajovější a nejpovrchovější na stupnici blaženosti. Přesto ale v technice pokušení hraje stejnou roli, s ohledem na duši, jakou hraje pochybnost, s ohledem na ducha. Protože tak jako pochybnost omezuje ducha k neschopnosti, tak rozkoš (nebo plané potěšení) omezuje duši k neschopnosti, ke stavu pasivity. Zotročuje ji a mění ji ze subjektu na objekt jednání.

Nakonec, moc . . .zde opět školy filosofie a psychologie vytýčily „touhu po moci“, jako nejvyšší princip lidské činnosti. Podle nich člověk touží jenom po moci a náboženství, věda a umění jsou jenom prostředky tohoto cíle.

Nuže, je pravda, že nikdo netouží po bezmocnosti, jako takové. A jestliže se klaníme Kříži, který je symbolem úplné vnější bezmocnosti, činíme tak proto, protože je zároveň symbolem nejvyšší vnitřní moci. Protože existuje moc a Moc. Ta jedna zotročuje, ta druhá osvobozuje. Ta jedna omezuje, ta druhá povzbuzuje.

Opravdová moc se vždy jeví jako bezmocnost. Protože je vždy jakýmsi druhem ukřižování. Avšak falešná moc křižuje druhé. To je důvod, proč nezná žádný jiný růst než na úkor druhých. Samovládce je mocný, jenom když omezil k neschopnosti všechny ostatní kandidáty - všechny nezávislé prvky ve své zemi; hypnotizér je mocný, pokud množství lidí, které odolává jeho hypnóze, je malé, filosofický systém je mocný, pokud přinutí mysli jej přijmout, vahou souhrnu svých argumentů (Fichte se pokusil přinutit čtenáře chápat - Ein Versuch, die Leser zum Verstehen zu zwingen); a nakonec, stroj je mocný, pokud je schopný udělat bezmocné překážky, které mu brání ve fungování.

Nuže, technika pokušení v oblasti moci se skládá z nahrazení falešnou mocí moci pravé - nahrazení mocí z donucení nebo „elektřiny“ za moc svobody vnuknutí a hojivou, „života“.

Posvátná magie nemá nic společného s mocí z donucení. Pracuje jenom s proudy „života“ nebo Zoe - duševními, psychickými a fyzickými. Dokonce její „výzbroj“ - taková, jako jsou „meče“ archanděla Michaela a svatých cherubínů, kteří stráží brány ráje - jsou sprškami paprsků „života“, jejichž intensita je taková, aby zapudila a přivedla na útěk každého, kdo se buď staví proti „životu“ nebo nemůže podporovat jeho sílu a na druhé straně přitahují a oživují každého, kdo usiluje o „život“ a může podporovat jeho sílu. Kdo ví, kolik lidí, buď nemocných nebo zoufalých, dluží meči archanděla Michaela za obnovení svého fyzického nebo fyzického zdraví? Neexistují žádné statistiky tohoto druhu, ale kdyby existovaly, pravděpodobně bychom se divili množství „postižených“ planoucím mečem!

Ať je tomu jakkoliv, zmíněné „meče“ jsou silnými nástroji opravdové moci. Jsou ovocem vnější bezmocnosti, tj. jsou to síly, způsobené ukřižováním. Protože strážce svobody je touto samotnou skutečností obětí svobody; musí snášet letité zneužívání svobody, kterou on ochraňuje. Je to letitá bezmocnost před zneužíváním svobody - proto tedy letité křižování - které je zdrojem moci, soustředěné v „meči“ archistratéga Michaela.

Stejné to je s planoucím mečem cherubínů, „postavených na východ od ráje“. Zde to je opět božská neschopnost, ve vztahu k lidské svobodě, která si zvolila cestu Pádu - neschopnost, která živí a soustřeďuje „meč“.

Tedy je zde výběr, který je každý z nás povolán udělat: výběr mezi mocí ukřižování a mocí donucení. Modlit se nebo poroučet. Čemu bychom měli dát přednost?

„Elektřina“, ve svých třech formách - fyzické, psychické a mentální - je nástroj, který se podivuhodně propůjčuje do služeb vůle po moci, tj. touze poroučet a zotročovat. Z toho důvodu je pro lidstvo pokušením. Lidstvo je postaveno před výběr mezi mocí posvátné magie a mocí mechaniky - výběr, který se v poslední analýze rovná výběru mezi životem (Zoe) a elektřinou.

Toto jsou proto tedy tři principy „jemných věcí“, které jsou překonávány Silou nebo panenstvím.

2. „Proniká každou pevnou hmotou“.

Pevnost je zkušenost z překážky při naší svobodě pohybu. Vzduch ji určitě nemá, zatím co kamenná zeď určitě ano. Podobně, nedůvěra k tobě může vztyčit opravdovou psychickou zeď, která může být nepřekonatelnou překážkou při směřování ke kontaktu a sdělování myšlenek. A opět podobně, dobře definovaný a tuhý intelektuální systém tě může učinit hluchým, s ohledem na osobu, která je držena v jeho moci. Například by bylo nemožné dostihnout vnitřní orgán pochopení ortodoxního marxisty nebo freudovského psychoanalytika, kdyby se jim vykládalo o věrohodné mystické zkušenosti. Ten první by slyšel jenom to, co se nabízí jako výklad pojetí „narkózy“ a zůstal by zcela hluchý k ostatnímu a ten druhý by měl otevřené ucho jenom k tomu, co se nabízí jako výklad „pozměněného libida“, tj. toho, co se nechá snížit na hru sexuality. Proto tedy zde opět existuje zeď.

Nuže, existuje fyzická, psychická a mentální „pevnost“. Všechny tři formy pevnosti mají společné to, že jsou pociťovány v našem pohybu. Jsou pociťovány jako neproniknutelné. Avšak Smaragdová deska tvrdí, že „každá pevná hmota“, tj. každá fyzická, psychická a mentální překážka je proniknutelná Sílou panenství.

Jak?

Činností protikladnou k činnosti rozdrcení, tj. utišující činností. S ohledem na mentální překážku, představovanou ztuhlým intelektuálním systémem, Síla se nebude zabývat samotnou mentální formací, ale bude pouštět svůj dech do srdce dotyčné osoby. Když srdce okusí život (Zoe) tvořivé pohyby života projdou svým dechem do hlavy a vdechnou pohyb do mentálního tvoření. A toto, jakmile se dá do pohybu - nikoliv pochybností, ale spíše tvořivým elánem - ztratí svou tuhost a stane se pohyblivým. Je to tím, že bylo dosaženo zkapalnění zkrystalizovaného mentálního útvaru.

Pokud jde o psychické překážky, je to opět utišující činnost, která působí přeměnu psychického komplexu, od tuhosti k citlivosti. Zde je to opět dech života, který rozpouští ten komplex pomocí srdce tak, že nedůvěra, strach nebo nenávist, soustředěné v tom komplexu, jsou rozptýleny a duše je ponechána osvobozená od oslepujícího vlivu psychického komplexu.

Nakonec existují fyzické překážky pro Sílu, tj. vyzařování života jenom natolik, nakolik jsou způsobené patologickými procesy krystalizace v živých organismech. Pokud jim dáme společné vyčerpávající jméno, je to „skleróza“; ta vytváří překážku všeobecně. Skleróza je proces postupného odcizování těla od duše a ducha. Mrtvola je toho hranicí a koncem, protože mrtvola je tělo, zcela odcizené, pokud jde o duši a ducha.

Tohle je, co říká Dr. Étienne May, když to hodnotí z hlediska medicíny moderní doby:

Pokud se týká arteriosklerózy, je to v určitém rozsahu přirozená změna tepen věkem.
A tedy, když to dovedeme do absurdního extrému, dá se téměř říci, že když
potlačíme všechny ostatní nemoci, skleróza tepen - nakonec nevyhnutelná - nás
jenom ona sama ochrání před nesmrtelností. (Dr. Étienne May, La médecine, son passé, son présent, son avenir, Paříž, 1957, str. 341).

Skleróza je tedy sama smrt, která je během života v práci, poznenáhlým proměňováním živého těla v mrtvolu. Přinejmenším se to tak jeví ve světle moderní medicíny a biologie.

Nicméně existují dvě různé cesty umírání. Jedna je, když tělo odmítá sloužit jako nástroj pro duši - což je případ sklerózy. Druhý je ten, že princip, který oživuje a oduševňuje tělo, se stáhne a tak je tělem ztrácen; potom je to duše, která opouští tělo.

V prvním případě je to tělo, které vyhání duši; ve druhém případě je to duše, která odmítá dál tělo používat. Člověk proto tedy umírá, protože tělo se stává pro život nepoužitelné, nebo jinak, protože sám život z těla odchází. V tom druhém případě se u člověka, z klinického hlediska, projevuje všeobecné vynechávání biologických funkcí, které pokračuje až k bodu, kdy se zastaví činnost dýchání a krevního oběhu, tj., když dojde ke klinické smrti. To se může stát ve stavu hlubokého spánku, v hodinách, kdy je vitalita normálně na svém minimu - mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno. Potom se říká, že smrt byla způsobená vysokým věkem, prostě a jednoduše - bez nějakých zvláštních bolestí, včetně sklerózy, která byla příčinou. S ohledem na zkornatění tepen nebo arteriosklerózu byl tento proces dlouho považován za nevyhnutelný následek pokročilého věku. „Ale nyní se ví, že existuje arterioskleróza u mladých lidí a že existují steří lidé, jejichž tepny (nemluvě o mozku a nervovém systému) zůstávají pružné. (Dr. Étienne May, La médecine, son passé, son présent, son avenir, Paříž, 1957, str. 346). Proto může člověk s pružnými tepnami, bez rakoviny a aniž by byl obětí patologických virů. Může odejít úplně, tak jako odchází částečně, když upadá do spánku.

Nuže, existuje několik druhů spánku. Existuje spánek a Spánek. Můžete věřit nebo nevěřit svědectví kabaly, která popisuje co se říká, že se stává během spánku spravedlivých, během spánku normálních lidí a během spánku hříšníků. (Je popsáno, jak o půlnoční hodině se Stařec dnů přiblíží k zemi a dospěje k bráně ráje, kde jej vítají duše spravedlivých atd.) Nicméně, není nikdo, kdo by neznal z přirozené zkušenosti to, co vzniká v noci během spánku, při různých stavech nejenom zdraví, ale také duše. Drtivé starosti jednoho dne mohou být během spánku změněny na věci druhotné důležitosti, zatímco nedůležité věci z minulého dne, které před spánkem proklouzly téměř nepozorovatelně přes filtr naší paměti, mohou ve snu získat zvláštní důležitost, která nebyla v předchozím dnu vůbec tušena. Kolik různých způsobů probouzení! Jak se liší stavy mysli, touhy a všeobecné stavy duše, když se probouzíte například po vánoční noci, nebo po velikonoční noci, nebo po nějaké noci v listopadu nebo v únoru. . . Jestliže způsoby probouzení jsou tak odlišné, jako černá a bílá, je to tím, že je tolik různých druhů spánku.

Právě tak, jako je několik druhů spaní, tak je několik druhů umírání. Aje to opět kabala, která se o tom zmiňuje a která popisuje celou škálu způsobů umírání, jejichž vrcholem by byla smrt způsobená polibkem Nejvyššího. Podle kabaly, vědomá nebo nevědomá extáze by tedy byla nejvznešenější příčinou smrti.

Musí být extatické vytržení náhlé nebo může být právě tak pomalé a postupné? Zvažme proces smrti, kde to není tělo, které odmítá sloužit duši, ale spíše to je samotná duše, která postupně opouští tělo - nemohl by tohle být viditelný projev neviditelné extáze, zvýšená přitažlivost božské činnosti v úplných hlubinách duše? Nebyla by zvyšující se nostalgie postačující, aby vysvětlila postupný odchod životního elánu, který je zaznamenán v případě úplného úpadku, končícího smrtí.

Ať je tomu jakkoliv, není to jenom to, co učí kabala, ale také je to současný křesťanský hermetismus. Hermetické učení je následující: .

Během období přípravy na takzvanou „přirozenou“ smrt - tj. nezpůsobenou ani neschopností fungování organismu, ani násilným zásahem zvenčí, ani otrávením - se odehrává přesně stanovený proces ve „vitálním těle“ („nehmotném těle“ nebo nephesch podle kabaly). Zde se vitální síly soustřeďují poznenáhlu do oblasti osmilistého lotosu, který je středem koruny. V rozsahu, v jakém se tototo soustředění v oblasti koruny hlavy (vlastně nad hlavou, pokud se „hlavou“ chápe fyzický mozek) odehrává, ztrácí se vitální činnost - nejprve ve spodní části organismu, tj. v oblasti genitální a vnitřností, potom v oblasti žaludku a nakonec v centrální oblasti, v sousedství srdce. V okamžiku, když soustřeďování vitality ve středu koruny je dokončeno, srdce a také oběhový a dýchací systém končí svou činnost - to je okamžik smrti.

Nuže, proces zde uvedený odpovídá extázi, o kterou usiluje člověk při provádění jógy. Protože, stavu samadhi nebo jógínské extáze, je dosaženo, v pojmech esoterické fyzické psychurgie, koncentrací energie - povstávající ze spodní části těla - do oblasti koruny, do oblasti „tisícilistého lotosu“ (sahasrara). Osmilistý lotos je v Indii označován jako „tisícilistý“, pro jeho intenzívní jiskření, které dává dojem velikého množství lístků („tisíc“). Jakmile je jednou energie soustředěna do oblasti koruny, tělo je omezeno do stavu strnulosti a vědomí já odchází a je spojeno s vědomím nadpřirozeného Já - který je stavem samadhi nebo extáze. Samadhi nebo jogínská extáze je dočasná nebo umělá smrt.

Ačkoliv křesťanská extáze sursum corda („pozdvižení srdce“) se zásadně liší od samadhi, není žádného důvodu popírat realitu jogínské extáze.

Proto je tedy zcela ospravedlnitelné říci, že takzvaná „přirozená“ smrt je v podstatě přirozená extáze - zejména přirozená samadhi, kde nadpřirozené Já dokončuje spojení s osobním já, odebírá jej z těla a spojuje se s ním. Je to znovu případ, kde Síla „proniká pevnou hmotou“, když člověk umírá přirozenou smrtí, s ohebnými tepnami a s normálním nervovým systémem. Je to potom Síla (Zoe) která udržuje krevní tepny pružné během své uklidňující činnosti a která poskytuje možnost přirozené smrti, jako výsledek „přirozené extáze“ nebo shromáždění životních sil nahoře.

Toto jsou proto tedy některá fakta a myšlenky, které mohou přispět k pochopení tvrzení ze smaragdové desky, Tabula Smaragdina:

Proniká každou pevnou hmotou.

Pojetí Síly je pojetím prostředníka mezi čistým vědomím a jeho projevem. Je to spojení mezi myšlenkou a jevem.

Síla má dvě hlediska - hledisko elektřiny a hledisko života (nebo boje, na jedné straně a spolupráce, na straně druhé).

Tato dvě hlediska odpovídají hadovi (nahash) a Panně. Okultisté ze školy Eliphase Léviho považovali hada za „velkého magického činitele“ par excellence a příliš se nezabývali Pannou, která poskytuje principy posvátné magie. Zajímali se především o psychické a mentální hledisko principu elektřiny, kterou oni nazývali „mobilní astrální činností“ a tím se snažili rozšířit oblast vědy - která se zabývá jenom fyzikální stránkou elektřiny - na psychické a mentální oblasti. Snažili se získat pro vědu, tj. pro takové pochopení, které používá metodu pozorování a experimentování, celou oblast elektřiny, psychickou, fyzickou a mentální.

Jejich dominantním hlavním zájmem proto tedy bylo dokázat, že tradice starověké a středověké magie obsahují mnoho pravdy - v důsledku pozorování a experimentování - přehlížené vědou a že „velký magický činitel“ může být určitě postaven do služeb lidského rozumu a vůle, právě tak jako energie elektřiny a magnetismu. Skutečností je, že zahalovali své základní poselství do oblaku slovního romantismu, vyvolávajícího lehké chvění, které doprovází narážky na „tajné iniciace“ „tajemství“ starodávných tajných bratrstev mistrů, kteří věděli a dokázali všechno, co stojí za námahu vědět a vykonat, na tajná společenstva mudrců a mágů, kteří v průběhu věků vlastnili znalosti a moc pro okultní vládu nad světem, tajně utvářejíce osud lidstva. Pravda o této romantice - mimoto zcela pochopitelné a omluvitelné - vůbec nebrání pochopení prvé úlohy, kterou oni sledovali při zjišťování faktů a vytřiďování zákonů a principů ze souhrnu okultních tradic a zkušeností. To, co oni udělali ve skutečnosti - s odhlédnutím od romantismu - bylo vypracování moderní vědy, ze surového materiálu okultních tradic a zkušeností.

Ať se konečně utiší ta šeptanda - všichni ti, kteří rozšiřují dohady o práci těchto okultistů a dávají je do podezření ze „satanismu“ a „temných praktik“! Nejsou ani více - ani méně - „satanisté“, než lidé, kteří například léčí duševně choré pacienty elektrickými šoky a jsou to nepochybně nevinní andělé, při srovnání s fyziky, kteří objevili nukleární energii a dali ji do služeb zkázy!

Je načase, aby se jednou provždy udělal konec těm hloupým a nepříjemným obviněním - týkajících se současných doktorů okultismu - ze „satanismu“ nebo „černé magie. Oni jsou, jestliže dojde k tomu nejhoršímu, romantikové, rozběsnění ideálem absolutní vědy slavné minulosti a jsou, v tom nejlepším případě, průkopníky vědy, odmítaných nebo zanedbaných oblastí magie, tj. vědy o dynamickém vztahu, který existuje mezi subjektivním vědomím a objektivními jevy.

Ale, zatímco odmítám s odporem všechna podezření a obviňování ze „satanismu“, pokud jde o klasické autory současného okultismu, přesto lituji toho, že dali přednost vědě před hermetismem, a následně přednostně věnovali své úsilí studiu principu hada, principu psychické a mentální elektřiny, místo aby se věnovali úkolu se nabídnout být schopni se vědomě zúčastnit na principu Panny, principu psychického a mentálního života. Jestliže si zvolili mysticismus - tj. duchovní život, který obsahuje souhrn mysticismu, gnóze, magie a věčné filosofie - měli by společně „napsat“ moderní křesťanský Zohar (nebo „Knihu jasu“) a vylít do světa proud moudrosti a duchovního života který by byl schopen dokončit opravdovou duchovní renesanci západního světa. Satis scientiae, sapientiae parum (mnoho znalostí, ale příliš málo moudrosti) - to je to, co se musí říci zástupcům okultních věd naší doby. Nejsou to učenci a experimentátoři, kteří jsou povoláni uskutečnit příchod jara do západního světa, ale spíše se podílejí na pravých zdrojích hlubokého života - hlubšího života myšlenek, citu a vůle. Aby se to mohlo stát, musí se myšlení stát myšlením meditativním, vědomí - kontemplativním a vůle - asketickou. Protože, aby se získaly pravé zdroje hlubokého života, člověk musí hledat hluboké myšlení - kterým je meditace, musí hledat hluboké vědomí - kterým je kontemplace a musí hledat původní vůli (mimo přání a touhy) - kterou je askeze. Je to takto, jak se vědomá účast na prvém duchovním životě získá a takto jsou zdroje pro tento život otevřené.

Panna, Síla našeho Arkánu, je principem jara, tj. tvořivého duševního elánu a duchovního rozkvětu. Nádherný rozkvět filosofie a umění ve starověkých Athénách se odehrával pod znamením Panny. Podobně, rozkvět renesance ve Florencii byl pod svěžím znamením Panny. A také Výmar, na začátku devatenáctého století, byl místem kde dech Panny znatelně pohnul srdce a mysli.

Ve starověkém Egyptě se oblast tajemství smrti přisuzovala Osirisovi a oblast života - včetně jazyka, písemnictví, zákonů a umění - byla přisuzována Isis. Tak Isis byla duší civilizace starověkého Egypta, kterou po více než dvaceti stoletích pořád ještě obdivujeme.

Nemocí dnešního západu je to, že mu stále více a více chybí tvořivý elán. Reformace, racionalismus, materialistická víra devatenáctého století a bolševická revoluce ukazují, že všude se lidstvo odvrací od Panny. Následek toho je, že zdroje tvořivého životního elánu vysychají, jeden po druhém a že se ukazuje vzrůstající vyprahlost, ve všech oblastech duchovního života západu. Říká se, že západ stárne. Ale proč? Protože mu chybí životní elán, protože se odvrátil od zdroje životního elánu, protože se odvrátil od Panny Bez panenství není žádného jara, není ani svěžesti, ani mládí..

Z toho důvodu je politováníhodné, že většina spisovatelů a doktorů současného okultismu také straní těm, kteří Pannu „sesadili z trůnu“. Tak se obrátili směrem ke „scientismu“, tj. ke znalostem, které jsou odhalené a svlečené a odvrátili se od moudrosti, tj. znalostí které jsou zahalené a oblečené do symbolů, které nejsou důsledkem hloubavého pozorování, ale spíše zjeveným uctíváním. Ale existuje svět odlišnosti mezi vědeckým pozorovatelem „nahé pravdy“ a zbožňovatelem pravdy, která je odhalována skrze symboly. Ten první je nevyhnutelně obrazoborcem (ikonoklastem) ten druhý jejich budovatelem (ikonodulem). Ten první hledá nahotu, ten druhý se připravuje na zjevení skrze dokonalost symbolismu.

Nuže, hermetik je zásadně ikonofil. Pro něho nejsou symboly překážkami, které musí být odstraněny, aby dospěl k poznání pravdy, ale spíše prostředkem pro získání zjevení. „Oblečení“ - symboly - pravdy nejsou pro něho to co ji skrývá, ale spíše to co ji odhaluje. Celý svět, pokud je to řada symbolů, neskrývá, ale odhaluje Slovo. Boží přikázání: Nezabiješ, je také použitelné pro oblast znalostí. Ten, kdo odpírá život symbolům, zabíjí je ve svém myšlení. Protože odmítat to co odhalují, znamená zabíjet to co žije v oblasti myšlení. Obrazoborec je intelektuální vrah. Hermetik je naproti tomu ikonofil a tradicionalista. To znamená říci, že nestraní po sobě jdoucím vlnám obrazoborectví - vlnám, nazvaným „reformace“, „osvícenství“, vědecká víra“ - které zakládají požár v lesích symbolů, ochraňujících intelektuální slunce lidstva před prázdnotou a erozí. To také znamená říci, že má za základní princip nejenom přikázání „Nezabiješ“, ale také přikázání, které je základem veškeré tradice - tj. veškeré kontinuity v pokroku, růstu, rozvoji a evoluci - přikázání: Cti svého otce a matku svou.

Ctít „otce“ a „matku“ je duchem a duší tradice, tvořivého pokračování z minulosti do přítomnosti, pravého pokroku přes věky po stezce života lidstva směrem k pravdě. Je to ještě víc - je to samotná podstata života ducha a duše. Protože to je zkušenost oceněné otcovské lásky, která nám poskytuje schopnost pozdvihnout náš zrak k nebi a říkat s upřímností a hodnověrností: Pater noster qui es in coelis („Otče náš, jenž jsi na nebesích“). A je to zkušenost oceněné mateřské lásky, která je základem naší modlitby: Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis („Svatá Maria, matko boží, pros za nás“).

Zdroj duchovního života je v této zkušenosti dvou hledisek lásky: mužská láska, která zabezpečuje a řídí naše kroky směrem k tomu, co je pro nás dobré a něžná láska, která zmírňuje všechny naše slzy. Nuže, když péče a něžnost se projevují mezi lidskými bytostmi na zemi, je nemyslitelné, že tento jedinečný poklad se také nedá nalézt v samotných hlubinách světa, ze kterých lidstvo povstalo.

Zde je základ přirozeného náboženství v lidském vědomí - a proto tedy veškeré důvěry v božský řád, veškeré uctívání neviditelného, a veškeré úsilí k neviditelnému. A toto úsilí se ukazuje být dobře založené - neviditelné skutečně není ani hluché, ani němé. Tato druhá skutečnost je základem nadpřirozeného náboženství ve zkušenosti lidského vědomí, které zakouší činnost milosti a zjevení shora. Milost a zjevení jsou projevem otcovské lásky shora, tak jak se to říká v Kázání na hoře:

Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Matouš VII, 9-11)

Hermetismus, pokud je žijící tradicí - po více než třicet století - vděčí za svůj život přikázání „Cti otce svého a matku svou“. Protože toto přikázání sebou přináší dlouhověkost - jak je navíc řečeno v textu: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává HOSPODIN, tvůj Bůh“ (Exodus xx, 12). Je to ve ctění nadpozemského Boha („Otče náš, jenž jsi na nebesích“) a duše nepadlé přírody („panenská Matka“) že hermetismus - navzdory početným dočasným vybočením u části představitelů, kteří se někdy vzdali pohanskému „filosofismu“ a jindy „kabalismu“ bez Krista, nebo „alchymismu“, aby vytvořili hmotné zlato - přežil egyptskou dekadenci, řecko-římskou pohanskou dekadenci, organizovaný „teologismus“ středověku, obrazoborectví reformace, racionalismus osvícení a nakonec „scientismus“ devatenáctého století. Ačkoliv hermetismus má všechny důvody litovat, kát se, napravovat a vylepšovat toho hodně ze své minulosti, není to žádná výjimka, protože všechny lidské duchovní tradice zhřešily hodně. Avšak jeho dlouhověkost je důsledek skutečnosti, že v základě ctil své nebeské a pozemské rodiče. Není pravdou - jak mají za to jeho odpůrci - že jeho dlouhověkost je důsledkem zlozvyků morbidní zvědavosti v lidské povaze a domýšlivé drzosti, která se odmítá sklonit před tajemstvím. Ne, hermetismus žije a přetrvává ze století do století díky své základní věrnosti božským přikázáním „Nezabiješ“ a „Cti otce svého a matku svou“.

Jako hermetik, ctím všechny duchovní „otce a matky“ minulosti pozemského lidstva, kteří přispěli k jeho duchovnímu životu, včetně všech starověkých mudrců, patriarchů, Mojžíše, proroků, řeckých filosofů, kabalistů, apoštolů a svatých, mistrů scholastické školy, křesťanských mystiků a kromě toho mnoho jiných. Je to proto tedy synkretismus? Ne, ale díky je třeba vzdávat těm, kterým patří. Popírat znamená zabíjet, zapomínat znamená pochovávat. Ctít a oceňovat znamená ochraňovat život; obnovit v paměti je povolat zpět k životu. Při ctění mnohých se hermetismus účastní na životě mnohých; proto tedy má mnoho života. Je to také to, čemu dluží hermetismus svou dlouhověkost.

Při psaní těchto věcí se celý čas zabývám předmětem Síly, jedenáctého Arkánu tarotů. Protože Síla je život a dlouhověkost je její důležitá stránka. Panna není jenom zdrojem tvořivého elánu, ale také duševní dlouhověkosti. To je důvod, proč západ, když se stále více a více odvrací od Panny, stárne, tj. odvrací se od omlazovacího zdroje dlouhověkosti. Každá revoluce, která se na západě udála - reformace, francouzská revoluce, vědecká revoluce, delirium nacionalismu, komunistická revoluce - pokročila v procesu stárnutí západu, protože každá znamenala další vzdálení od principu Panny. Jinými slovy, Naše Paní je Naší Paní a nedá se beztrestně nahradit, buď „bohyní rozumu“ nebo „bohyní biologické evoluce“ nebo „bohyní ekonomie“.

Pochlebování všem těmto „bohyním“ dává svědectví o nevěrnosti takzvaného „křesťanského“ lidstva; velmi mnoho připomíná druh duševního cizoložství, o kterém poskytují bibličtí proroci tak mnohá vyjádření. A ještě navíc to je hřích proti jednomu z přikázání věrnosti principu nepadlé přírody, Panny matky, totiž přikázání: Nezesmilníš.

Každá živoucí duchovní tradice musí být věrná svému původnímu podnětu, podstatě a základu příčiny, která ji hájí a ideálnímu cíli, který sleduje. Jinými slovy, bude uchovávat svou identitu, pouze když zůstane věrná její skutečné příčině, jejím formálním a materiálním příčinám a její konečné příčině. Ty čtyři způsoby příčinnosti v tradiční škole logiky - causa efficiens, causa formalis, causa materiálie a causa finalit - také tvoří logiku kauzality veškeré živoucí duchovní tradice. Protože každá duchovní tradice má svůj původní podnět, svůj princip a svou metodu, právě tak jako svůj ideál. Je to vždy „Tetragrammaton“ YOD-HÉ-VAU-HÉ, který tvoří základ reality života, právě tak jako logické kauzality. Skutečná příčina, originální podnět je YOD z Tetragrammatonu, formální příčina je to první HÉ, materiální příčina je VAU a konečná příčina je to druhé HÉ. Zdroj, zákon, metoda a cíl vytvářejí „Tetragrammaton“ každé živé duchovní tradice.

Duchovní tradice universálního významu - jejíž skutečnou příčinou byl Bůh, jejíž formální příčinou byl Zákon, jejíž materiální příčinou bylo společenství Izraele (nebo Shekinah) a jehož konečnou příčinou byl Kristus - byla založena nebo spíče zrozena na poušti hory Sinaj. Touto tradicí bylo spojenectví, po způsobu sňatku. A podmínky trvanlivosti této tradice - nebo spojenectví nebo sňatku - se nalézají vysvětlené v deseti přikázáních, obdržených na hoře Sinaj. Jejich souhrnem je, tak říkajíc, „portrét“ Panny, Shekinah, tj. nepadlá příroda nebo božská Síla. Kabalisté Zouharu toto určitě chápali, totiž, že duší Tóry (zákona) je Panenská matka.

Tóra se nalézá mezi dvěma domy, jeden je skrytý a nahoře a ten druhý je přístupnější. Ten ve výšinách je „Velký hlas“, zmíněný ve verši „velký hlas, který neustával“ (Deut. V. 22). Tento hlas je přerušován a není slyšený nebo odhalený a když vychází z hrdla pronáší přídech beze zvuku a teče dál, bez ustání, ačkoliv je tak jemný, že je sotva slyšitelný. Z toho pochází Tóra, která je hlasem Jakubovým. Slyšitelný hlas vychází z neslyšitelného. V příhodné době je k němu připojena řeč a silou řeči vychází ven. Hlas Jakubův, který je Tóra, je takto připojen ke dvěma ženám, k tomuto vnitřnímu hlasu, který je neslyšitelný a k tomu vnějšímu hlasu, který je slyšet. Přesněji řečeno, existují dva, které jsou neslyšitelné a dva, které je slyšet. Ty dva, které nejsou slyšet, jsou, zaprvé božská moudrost, která sídlí v myšlení a není odhalená nebo slyšená a za druhé, ta samá moudrost, když vychází a trochu se odhaluje v šepotu, který není slyšet a je potom nazýván „Velkým hlasem“, který je velmi jemný a vychází šepotem. Ty dva, které jsou slyšet, jsou ty, které vycházejí z tohoto zdroje - hlas Jakubův a výslovnost, která jej doprovází. Tento „Velký hlas“, který není slyšet, je „domem“ nadzemské moudrosti (žena je vždy nazvána „domem“) a vyslovení, o kterém jsme se zmínili, je domem hlasu Jakuba, kterým je Tóra a proto Tóra začíná písmenem beth, které je jakoby „domem“ k němu.(Zohar 50b; překl. H. Sperling a M. Simon, 5dílů, Londýn - Bournemouth, 1949, díl 1. str. 160-161).

Nuže, psaný zákon je „domem“ ústního zákona a ústní zákon je „domem“ hlasu, který šeptá, který je podle pořadí „domem“ tichého hlasu, který je myšlenkou nebo „domem“ nadpozemské moudrosti.

Je to v tomto smyslu že deset přikázání „šeptá“ své poselství nedílné bytosti Panny, která byla nástrojem uskutečnění cíle sinajského spojenectví - vtělení Slova. Deset přikázání představuje formální příčinu (principy nebo Zákon) realizace konečné příčiny (vtělení Slova) tradice, založené na hoře Sinaj. Současně naznačují, cestou šepotu, Pannu, která je materiální příčinou této realizace.

Zde je proto tedy „Tetragrammaton“ tradice, zahájené patriarchy a nově založené Mojžíšem: zjevení Boha, skrze slova a skutky - to je jeho YOD; jeho skutečná příčina, zjevený zákon - to je jeho první HÉ; jeho formální příčina, Panna, přítomná v Zákoně a ve společenství Izraele jako Síla života - to je jeho VAU; jeho materiální příčina, Mesiáš, nakonec, jehož zrození je konečnou příčinou tradice-spojenectví-sňatku Izraele - to je to druhé HÉ.

Pod duchovní tradicí Izraele, mající univerzální důležitost, padá každá jednotlivá duchovní tradice, podle zákona jejího počátku, života a činnosti. Jinými slovy, žádná duchovní tradice nemůže žít a dokončit své poslání ve světě, bez přizpůsobení se k základním podmínkám počátku, života a poslání tradice Izraele. Ještě jinými slovy, nejsou žádné jiné opravdové tradice než ty, které jsou vytvořeny na tradici Izraele. Protože to je duchovní tradice v pravém smyslu slova - model, prototyp a zákon všech životaschopných tradic, které mají splnit nějaká poslání.

Následující jsou základní podmínky, kterých se musí držet každá životaschopná duchovní tradice: Musí být založena shora; musí zachovávat desatero přikázání a být inspirována ideálem panenství; a její cíl musí být vyjádřen ve vůli, která ji založila a musí z ní být vypuštěn každý lidský „program“.

1. Musí být založena shora.

To znamená, na prvním místě říci, že originální podnět životaschopné duchovní tradice musí být dán buď jasným zjevením nebo přímým činem shora, působící morální neodolatelností. Je to tímto způsobem, jak živoucí tradice, představované benediktíny, dominikány, františkány, jezuity a také jinými řády, byly založeny. Jasné zjevení nebo neodolatelná výzva byly zdrojem jejich počátku. Tak benediktinský řád stále vzkvétá, po patnácti stoletích, dominikánské a františkánské řády po sedmi stoletích a jesuitský řád po čtyřech stoletích. Třebaže by bylo lehké sestavit dlouhý seznam jejich nedokonalostí a jejich hříchů, tyto řády nicméně poskytují příklady pozoruhodné dlouhověkosti. To, co mají společného, je především skutečnost, že původ iniciativy pro jejich založení byl shora.

2. Musí zachovávat desatero přikázání a být inspirovány ideálem panenství.

Desatero přikázání znamená mnohem více než pouhou morální sbírku zákonů každodenního života. Znamenají dále hygienu, metodu a podmínky plodnosti duchovního života, včetně všech forem a stupňů praktického esoterismu. V tomto smyslu mohou být formulovány následovně (srov. Exodus XX, 1-17):

1. vzdej se živému Bohu („Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“);
2. nenahrazování výtvorů lidského ducha nebo výtvorů přírody za realitu živého Boha („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí“);
3. činnost ve jménu Boha, bez používání jeho jména, abys se jím zdobil („Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“);
4. cvičení meditace („Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý“)
5. nepřetržitost úsilí a zkušeností („Cti svého otce i matku“); .
6. činorodý přístup („Nezabiješ“)
7. věrnost ke spojenectví („Nesesmilníš“)
8. zřeknutí se touhy přijímat zásluhu, která není ani ovocem vlastní práce, ani darem milosti („Nepokradeš);
9. zřeknout se obviňovací úlohy k ostatním („Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“);
10. zdvořilý ohled k soukromému a osobnímu životu druhých („Nebudeš dychtit po domě svého bližního“)

To vytváří deset základů, nejenom pro zdravý morální život, ale také pro veškeré mystické, gnostické, magické a hermetické cvičení.

Ve skutečnosti je mysticismus to, že duše si uvědomí realitu přítomnosti Boha. Toto uvědomění je možné pouze směrem k živému Bohu, jenom směrem k božské Osobě, zatímco panteismus nabízí jenom perspektivu nechat se uklidnit vlněním oceánu zbožštělé přírody a ateismus nabízí pouze nicotu. Gnóze je to, co zrcadlící vědomí chápe z mystické zkušenosti a zjevení shora. Základním zákonem gnóze není nahrazovat fantazii, vytaženou z lidského rozumu nebo z přírody, za božskou intuici. Magie je uvedení do hry toho, co získalo vědomí z mysticizmu a gnóze. Nuže, základním zákonem posvátné magie je působit ve jménu a skrze jméno boží a současně se bránit proti dělání ze jména božího nástroj své vlastní vůle. Hermetismus je životem myšlení uvnitř celého organismu mysticismu, gnóze a magie. Jeho základním zákonem je meditace, tj. „pamatovat na den sváteční a zachovávat jej svatý“. Meditace je „posvěcený odpočinek“, kdy myšlení se obrací k tomu, co je nahoře.

To je potom úloha prvních čtyřech přikázání v duchovním cvičení. Těch dalších šest přikázání stanovuje základní základy duchovní kultury nebo disciplíny, sloužících jako základ pro duchovní cvičení, ke kterému se první čtyři přikázání vztahují.

Vpravdě, aby pokročil, člověk se musí učit. Aby se učil, musí ocenit zkušenosti minulosti a musí v nich pokračovat. Veškerý pokrok předpokládá kontinuitu - spojitost mezi minulostí, přítomností a budoucností. To je stanoveno pátým přikázáním: Cti otce svého a matku svou. Skutečný pokrok existuje jenom uvnitř živoucí tradice. Protože život - duševní, právě tak jako biologický - je vždy tradice, tj. kontinuita. Proto se tedy člověk musí zdržet od všech činností, které rozbíjejí kontinuitu, zastavují proud života. Je to základní zákon tvořivého postoje, který je základní v duchovním životě, který je stanoven šestým přikázáním: Nezabiješ. Kontinuita - nebo tradice a život - obsahuje věrnost věci, se kterou jsme zasnoubeni, zvolenému směru, ideálu, který je třeba bránit a všem spojenectvím s bytostmi nahoře a s lidskými bytostmi dole, kvůli kontinuitě života. To je to, co je řečeno v sedmém přikázání: Nesesmilníš. Existuje tělesné smilstvo, psychické smilstvo a duchovní smilstvo. Bibličtí proroci o něm mluvili, ve vztahu k nevěrnost spojenectví ze Sinaje, na straně králů a lidu Izraele, kteří se při mnoha příležitostech vzdávali kultům kanaánských božstev. Dnes je to také případ, když člověk například přijímá védy nebo buddhismus, zatímco byl pokřtěn a dostatečně poučen, aby měl přístup - daný dobrou vůlí - ke zkušenostem z ušlechtilých křesťanských mystérií. Nemluvím ani o studiu, ani o přijetí technických metod jógy, véd nebo buddhismu, ale jenom o tom případu, když člověk víru, tj. když nahrazuje ideál osvobození za ideál lásky, neosobního Boha za Boha osobního, návrat do stavu vnitřní síly (nebo nirvány) za království boži, moudrého instruktora za Spasitele a tak dále. Avšak, neexistuje žádné základní nebo duchovní smilstvo, například v případě J.M.Déchanera; on je autorem La Voie du silence (překl. R.X. Hindmarsh Křesťanská jóga - Christian Yoga, Londýn, 1960) který přizpůsobil technické metody jógy křesťanské duchovní praxi. Protože nic není více přirozené a legitimní než učit se a používat výhod zkušeností, nahromaděných na východě nebo západě.

Jestliže západní medicina zachránila životy milionů na východě, proč by orientální jóga nemohla pomoci milionům na západě, těch zapojených v duchovním cvičení, aby získali rovnováhu a psychicko-fyzické zdraví, které technické metody jógy umožňují takovým účinným způsobem? Výměna ovoce zkušeností mezi různými kulturními sférami lidstva je jednoduše výrazem skutečnosti lidského bratrství. Vyjadřuje vzájemnou pomoc mezi členy jediné rodiny a nemá nic společného s duševním smilstvem, tj. s nevěrností duševnímu spojenectví nebo víře, ke které člověk patří nebo ke které je povolán patřit. Veškeré ovoce lidské zkušenosti si zasluhuje být studováno a zkoumáno a podle své hodnoty přijato nebo zavrženo. Ale zkušenost je jedna věc a víra nebo metafyzický ideál je něco jiného. S tím druhým, co je v sázce, jsou morální hodnoty, které člověk nemůže měnit, buď bez podstatné zkázy nebo zisku, v životě duše a ducha. Člověk nemůže měnit víru bez zisku nebo ztráty. Černošský fetišista, který přijme islám, získává, křesťan, který je obrácen na islám, ztrácí. Ten první získává nové morální hodnoty pro svou duši; ten druhý ztrácí morální hodnoty ze své duše. Ať je to politováníhodné nebo ne, skutečností je, že různá náboženství vytváří stupnici morálních a duchovních hodnot. Nejsou si rovné - protože to jsou stupně vývoje lidstva za tisíciletí, na jedné straně a po sobě jdoucí zjevení shora, na druhé straně. Proto tedy neexistuje žádné náboženství bez hodnoty, dokonce i to co je skutečně falešné nebo „ďábelské“, ale na druhé straně, neexistuje náboženství vyšší hodnoty než náboženství lásky.

Duševní smilstvo je proto tedy výměna vyšší morální a duchovní hodnoty za nižší morální a duchovní hodnotu. Je to, například, výměna živého Boha za neosobní božskost; Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, za mudrce v hluboké meditaci, svatá Panna-Matka za přírodu v evoluci, společenství svatých, apoštolů, mučedníků, mnichů, vyznavačů, církevních doktorů a panen za „společenství géniů“ filosofie, vědy, umění atd.

Řekli jsme, že veškeré ovoce lidské zkušenosti si zasluhuje být studováno a zkoumáno - a podle své zásluhy přijato nebo zavrženo. Hovoříme-li o duševní zkušenosti, určitě existuje ovoce zkušenosti, které musí být odvrženo. Je to takové, které je způsobeno krádeží, tj. kde existuje touha získat bez úsilí nebo oběti výsledky, jejichž cena obsahuje úsilí a oběti. Tak Gurdjiev, učitel P.D.Ouspenského (autora Tertium Organum) učil, že existují tři cesty vystoupení z vězení obyčejné zkušenosti a vědomí - cesta jogína, cesta mnicha a cesta „chytrého člověka“ (puť chitrogo čelověka v ruštině). To co jogín a mnich dosahují po dlouhém výcviku a oběti, „chytrý člověk“ (chitryj čelověk) může dosáhnout bez úsilí, bez oběti a téměř okamžitě, když si vezme pilulku, obsahující zcela rozmanité prvky.

Opravdu existují lidé, kteří hledají nadzemskou zkušenost pomocí kaktusu peyote (Echimocactus Williamsii, nebo Anhalonium Williamsii nebo dokonce Lophophora Williamsii Lemaire) jejichž použití, kvůli cíli vyvolat vidiny, bylo rozšířeno mezi kmeny rudých Indiánů, od Mexika po Kanadu, což vedlo k založení „Domorodé americké církve“, původní americké církve (srov. Oliver La Farge, Ilustrované dějiny amerických Indiánů, Londýn, 1962). Co je pochopitelné a zcela omluvitelné, s ohledem na americké Indiány - s ohledem na jejich zoufalou situaci - není tak omluvitelné, s ohledem na lidi evropského původu, dědice křesťanské civilizace západu. Ti, kteří hledají nadpozemskou zkušenost takovými prostředky, zjevně chtějí obejít náklady na cestu řádného duchovního rozvoje, aby získali lacino to, co jiní získávají jenom po mnohém úsilí a obětech.

Přikázání: Nepokradeš, má pořád základní důležitost v duchovním životě. Každá škola pravé spirituality vděčí za své pokračování přikázání, které ochraňuje její pravost a které pro duchovní oblast ukazuje základní pravidlo zemědělské práce: sklidíš jenom tehdy, až zoráš zemi, až zaseješ a jenom až počkáš tak dlouho, až budou plody zralé ke sklizni. Všechny „triky“ technické povahy, mající za cíl se zbavit úsilí a obětí, vyžadovaných pro normální duchovní růst a rozvoj tak spadají pod hledisko zhřešení proti osmému přikázání.

Pořád ještě zůstávají dvě přikázání, stejně nepostradatelná pro duchovní život, jako těch osm, již probraných přikázání. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví a Nebudeš dychtit po domě svého bližního.

Tato dvě přikázání se vztahují k duchu soupeření, které se projevuje buď jako negativní odsuzování nebo závist. To znamená říci, že každé spirituální hnutí, každá duchovní tradice, každá škola spirituality a každý žák nebo takzvaný „mistr“ školy spirituálního života by neměl být žádným způsobem motivován duchem soupeření, ale láskou pro věc a ideál.

Tak svatá Terezie z Avily, zamilovaná do věci a ideálu života výlučně věnovaného Bohu, dokončila hlubokou reformu karmelitánského řádu, aniž by zničila jednotu církve a aniž by kohokoliv obviňovala nebo odsuzovala. Ve stejné době augustiniánský mnich, Martin Luther, který se obětoval duchu kriticizmu, vymyslel reformu celé církve a stržený touhou to udělat lépe, založil konkurenční církev, když prohlásil Řím za „sídlo Antikristovo“ a jeho věrné buď za „ubohé pobloudilce“ nebo za „vlky v kůži beránčí“. Proto tedy svatá Terezie, svatý Jan od Kříže, svatý Petr z Alcantary, svatý Julián z Avily a ostatní současníci stejné duchovní postavy by podle Luthera byli „pobloudilci“ nebo „úchvatní vlci v kůži beránčí“, tj. buď oklamaní nebo klamoucí. Zde je jasný případ „vydání křivého svědectví proti svému bližnímu“ v důsledku ducha kriticizmu a soupeření. Každý, kdo na sebe vezme poslání soudce, může jednat jenom ve smyslu záhuby. Každý, kdo začíná kritizovat, zanedlouho přechází k vytýkání a dříve nebo později končí v odsuzování, které nevyhnutelně vede k rozdělení na nepřátelské tábory a další podoby zkázy.

Kriticismus a polemizování jsou smrtelní nepřátelé duchovního života. Protože znamenají nahrazení ničivé elektrické energie za tvořivou životní sílu. K úplné změně oživujícího a stimulujícího zdroje dojde, když osoba nebo duchovní hnutí začnou být zaneprázdněné cestou k soupeření . s kriticizmem a polemizováním, které to obsahuje. Jednou odnesené elektřinou „podávání svědectví proti bližnímu svému“ bude vždy základně a zásadně nesprávné.

Nuže, neexistuje žádná pravá spiritualita, která dluží svůj počátek a existenci opozici nebo soupeření. „Být proti něčemu“ je neplodné a není nikdy schopno zrození životaschopné tradice nebo zrození školy spirituálního života, zatímco „být pro něco“ je plodné a je nevyhnutelnou podmínkou pro každou tvořivou činnost. To zahrnuje každou tradici životaschopné školy spirituality.

Základní prvek ducha „podávání falešného svědectví proti svému bližnímu“ a „dychtění po domě svého bližního“ je duševně neplodný a ničivý. Jednotlivé duchovní školy a tradice by neměly, aby mohly žít, být soupeři, ale měly by žít s vědomím „příbuzenství“ jejich příčiny a ideálů, pokud existuje příbuzenství, nebo, pokud neexistuje, měly by respektovat sféru svobody toho druhého - „domu“, který je mu vlastní - aniž by to míchaly se závistí nebo kriticismem. Pokud neexistuje žádná spolupráce, vyplývající z příbuznosti příčin a ideálů, potom duchovní tradice a školy by měly spolu žít a nechat žít v míru!

Ať je tomu jakkoliv, úplnost desatera přikázání vytváří zákon života, pokroku a úrodnosti pro každého jednotlivce, který se zabývá cestou duchovních cvičení. Protože desatero přikázání - když je pochopené a vykonávané - znamená harmonii s nepadlou přírodou, s Pannou a s principem panenství, tj. se Sílou jedenáctého Arkánu tarotů.

Haec est totius fortitudinis
fortitudo fortis:
quia vincet omniem rem subtilem
omnemque solidam penetrabis
(Tabula Smaragdina, 9)

(c) OLDM o.s.