Uchopí jej, políbí ho,
a nestoudnou tváří mu řekne:
Vystrojila jsem pokojné obětní hody,
Vyplnila jsem dnes svoje sliby.
Proto jsem ti vyšla vstříc
a za úsvitu jsem tě hledala, až jsem tě našla.
(Přísloví VII, 13-15)
Já, Moudrost, bydlím s chytrostí,
nalézám obezřetné poznání
Já miluji ty, kdo milují mne
a kdo mě za úsvitu hledají, naleznou mne.
(Přísloví VIII, 12,17)
Polož si mě na srdce jako pečeť,
Jako pečeť na své rámě.
Vždyť silná jako smrt je láska,
neúprosná jako hrob žárlivost lásky.
Žár její - žár ohně,
plamen Hospodinův.
(Píseň písní VIII, 6-7)
DOPIS VI.
MILENEC
Drahý Neznámý příteli.
Zde je celá skladba šesté karty přeložena z vizuálního jazyka tarotů do poezie Šalamouna. Protože zde černovlasá žena s nestoudným obličejem, oblečená do červeného roucha, se chytá ramena mladého muže, zatímco jiná se světlými vlasy, oblečená do modrého pláště, se odvolává k jeho srdci nevinným gestem své levé ruky. Současně, nahoře, okřídlený dětský lučištník, vystupující proti bílé kouli, vysílající červené, žluté a modré plameny, se chystá nechat vyletět šíp, namířený na druhé rameno mladého muže. Což se nedá slyšet, při přemýšlení o šesté kartě tarotů, hlas, který říká: „Nalezla jsem tě“ a jiný, který říká: „Ti, kteří mne hledají, mne naleznou“? Což se nedá rozeznat hlas smyslnosti a hlas srdce a rovněž paprsky ohně shora, o kterých král Šalamoun mluví?
Ústředním tématem šestého arkána je tudíž to, co je cvičením slibu cudnosti, právě tak jako má páté arkánum za své téma chudobu a čtvrté poslušnost. Šesté arkánum je současně souhrnem dvou předchozích arkán. - cudnost je ovocem poslušnosti a chudoby. Shrnuje tyto tři sliby nebo metody duchovního výcviku, v protikladu ke třem zkouškám nebo pokušením, antagonistickým k těmto slibům. Výběr, před kterým se nalézá mladý muž v šestém arkánu, je větší důležitosti než mezi neřestí a ctností. Zde je to věcí výběru, mezi cestou poslušnost chudoby a cudnosti, na jedné straně a na druhé straně, cestou moci, bohatosti a prostopášnosti. Praktickým učením arkána „Milenec“ je jednat s těmi třemi sliby a se třemi odpovídajícími pokušeními. Protože to je skutečná doktrína hexagramu šesterečnosti.
Ty tři sliby jsou v podstatě vzpomínkami na ráj, kde člověk byl spojený s Bohem (poslušnost) kde všechno okamžitě vlastnil (chudoba) a kde jeho družkou byla v jednom a tom samém čase jeho žena, jeho přítelkyně, jeho sestra a jeho matka (cudnost). Protože skutečná přítomnost Boha nutně znamená účinek pokoření se před jeho tváří, „toho, který je víc než já sám“ - a zde leží kořen a zdroj slibu poslušnosti. Vidění sil, hmot a esencí, v úboru „zahrady posvátných symbolů“ (zahrady ráje) znamená vlastnictví všeho, bez výběru, bez zmocnění se nebo bez přIVlastňování si jakékolIV jednotlIVé věci, isolované od celku - a zde leží kořen a zdroj slibu chudoby. Nakonec, úplné spojení mezi dvěma, mezi jedním a druhým, které obsahuje veškerý rozsah všech možných vztahů ducha, duše a těla, mezi dvěma polarizovanými bytostmi, nutně představuje absolutní celistvost, duševního, psychického a fyzického bytí v lásce - a zde leží kořen a zdroj slibu cudnosti.
Člověk je cudný jenom tehdy, když miluje s úplností celé své bytosti. Cudnost není celistvostí bytí ve lhostejnosti, ale spíše v lásce, která je „silná jako smrt a jejíž žár je žárem ohně, plamenem Hospodina“. Je to žIVoucí jednota. Jsou tři - duch, duše a tělo - které jsou jedním a další tři - duch, duše a tělo - které jsou jedním. A tři a tři je šest a šest jsou dva a dva je jeden.
Toto je pravidlo cudnosti v lásce. Je to pravidlo Adam-Eva. A to, co je principem cudnosti, je žIVoucí vzpomínka na ráj.
A celibát mnichů a jeptišek? Jak se princip cudnosti, „Adam-Eva“, používá zde?
Láska je silná jako smrt, tj. smrt ji nezničí. Smrt nemůže ani nechat člověka zapomenout, ani jej nemůže nechat přestat věřit. Ti z nás - my, lidské duše dneška - kteří v sobě neseme plamen vzpomínky na ráj, nemůžeme na to zapomenout, ani nemůžeme na to přestat věřit. A jestli lidské duše přicházejí do světa s otiskem této vzpomínky a také s dojmem vědomí, že setkání s tím druhým se pro ně neuskuteční v tomto žIVotě, zde dole, oni potom prožijí svůj žIVot jako ovdovělé, natolik, že si pamatují a jako by byly zasnoubené, natolik, že věří. Nuže, všichni praví mniši jsou vdovci a snoubenci a všechny pravé jeptišky jsou vdovami a snoubenkami v hlubinách svých srdcí. Pravý celibát přináší svědectví o věčnosti lásky, právě tak, jako zázrak pravého sňatku přináší svědectví o své opravdovosti.
Ano, drahý Neznámý příteli, žIVot je hluboký a jeho hlubokost je jako propast, nezměřitelné hloubky. Nietzsche tohle cítil a věděl jak to vyjádřit, ve své „Písni noci“ (Nachtlied z Tak pravil Zarathustra, část III, kap. 15).
O Mensch, gib acht,
Was spricht die tiefe miternacht
Ich schlief, ich schlief - aus tiefem Traum bin ich erwacht -
Die Welt ist tief, noch tiefer als der Tag gedacht
Tief ist ihr Weh,
Die Lust - noch tiefer als das Herzeleid -
Weh spricht - Vergeh.
Doch alle Lust will Ewigkeit, will tiefe, tiefe Ewigkeit
Člověče, buď prozíravý
Co hluboká půlnoc praví
Já ležím, spím a spím
Z hlubokého snu se probouzím
Svět je tak hluboký a hlouběji než den se zdál
Hluboký je jeho žal -
Však žalu vale dám a hlouběji dočkám se blaženosti
Té blaženosti věčnosti, hluboké, hluboké věčnosti.
(Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra)
Tudíž, je to ten samý šíp - „šíp ohně, plamene věčnosti“ - který způsobuje pravý celibát, právě tak, jako pravé manželství. Srdce mnicha je probodené - a to je důvod, proč je on mnichem - právě tak jako srdce snoubence v předvečer svatby. Kde se dá najít více pravdy nebo více krásy? Kdo to může říci?
A cudnost, láska k bližnímu ... jaká je její příbuznost s láskou, jejíž pravzor je dán pravidlem „Adam-Eva“?
Jsme obklopeni nespočetnými žIVými a uvědomělými bytostmi - viditelnými a neviditelnými. Ale spíše, než abychom věděli o tom, že opravdu existují a že jsou stejně žIVé jako my, se nám přesto zdá, že mají méně skutečnou existenci, že jsou méně skutečné než my sami. Pro nás jsme to MY, kdo zažívá plnou měrou sílu skutečnosti, zatímco ostatní bytosti se nám ve srovnání s námi zdají být méně skutečné, jejich existence se nám zdá být spíše jako stín než skutečná realita. Naše myšlenky nám říkají, že je to iluze, že bytosti kolem nás jsou stejně skutečné, jako my sami a že žijí právě tak intensIVně, jako my. Přesto však, jakkolIV je pěkné říkat tyto věci, cítíme se přesto jako střed reálnosti a cítíme, že ostatní bytosti jsou z tohoto středu posunuté. Zda se tato iluse označuje, jako „egocentrismus“ nebo „egoismus“ nebo „ahamkara“ (iluse sebe) nebo „účinek prvotního hříchu, to nehraje roli. Nemění to skutečnost, že se pociťujeme být reálnějšími než ostatní.
Nuže, cítit něco stejně skutečně, v míře plné reality, je milovat. Je to láska, která nás probouzí do reality naší a do reality jiných, do reality světa a do reality Boha. Natolik, že milujeme sebe, cítíme se skutečně. A nemilujeme - nemilujeme tak, jako sebe - jiné bytosti, které se nám zdají být méně reálné.
Nuže, existují dvě cesty, dvě zcela odlišné metody, které nás mohou osvobodit od iluze „já, žIVý - ty, stín“ a máme na vybranou. Jedna je uhasit lásku k sobě a stát se „stínem mezi stíny“. To je rovnost lhostejnosti. Indie nám nabízí tuto metodu osvobození od ahamkara, iluze sebe. Tato iluze je zrušena rozšířením nezájmu, který má člověk k jiným bytostem na sebe. Zde se člověk snižuje do stavu stínu, stejnému s ostatními stíny, které jej obklopují. Maya, veliká iluze, je věřit tomu, že indIViduální bytosti, ty a já, by měly být něčím více než stíny - zjeveními bez reálnosti. Pravidlo, jak toho dosáhnout, je tedy: „já, stín - ty, stín“.
Jiný způsob nebo metoda je rozšíření lásky, kterou má člověk k sobě na jiné bytosti, abychom dospěli k realizaci pravidla: „já, žIVý - ty, žIVý“. Zde je to věcí chápání jiných bytostí být stejně reálnými jako já sám, tj. milovat je jako sebe. Aby toho mohl člověk dosáhnout, musí nejprve milovat svého bližního jako sebe. Protože láska, to není nějaký abstraktní cíl, ale spíše to je substance a síla. Je tedy nutno, aby člověk vyzařoval tu substanci a sílu, s ohledem na jednu indIViduální bytost, aby mohl začít zářit všemi směry. „Aby se mohlo zlato udělat, musí člověk zlato mít“, říkají alchymisté. Duchovním protipólem této zásady je, že abychom mohli milovat každého, musí člověk milovat nebo být milován někým. Ten někdo je člověkův „bližní“.
Kdo je člověka bližní, chápáno ve smyslu hermetickém, tj. mající to v jednom a v tom samém čase mystický, gnostický, magický a metafysický smysl? Je to bytost nejbližší k němu, na počátku nebo od počátku; je to sesterská duše, pro celou věčnost; je to jeho dvojnická duše, duše se kterou spatřil rozbřesk lidstva.
Rozbřesk lidstva: To je to, co bible popisuje jako ráj. Nuže, bylo to stádium existence, kdy Bůh řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Genesis II, 18).
Být, to znamená milovat. Být sám, to znamená milovat sebe. Nuže, „není dobré (tov) aby Adam byl sám“, znamená říci: není dobré, aby člověk nemiloval nikoho než sebe. To je důvod, proč YHVH-Elohim řekl: Učiním mu pomoc jemu rovnou (odpovídající mu). A protože Eva byla částí samotného Adama, on ji miloval jako sebe. Eva byla proto „bližní“, bytost nejbližší Adamovi („kost z mých kostí a tělo z mého těla“ - Genesis II, 23).
Toto je počátek lásky.a je společný jak lásce, která spojuje muže a ženu, tak lásce k bližnímu. Na počátku existovala pouze jedna láska, a její zdroj byl jeden, protože její princip byl jeden.
Všechny tvary lásky (štědrost, přátelství, otcovská láska, mateřská láska, synovská láska, bratrská láska) se odvozují z jediného prvotního kořene skutečnosti páru Adam-Eva. Protože potom se stane, že ta láska - realita druhého - pramení a může se následně rozvětvovat a měnit. Je to vřelost lásky toho prvního páru (a nezáleží na tom, jestli to byl jenom jeden pár, nebo jestli jich byly tisíce - je to otázka skutečnosti prvního kvalitatIVního pramene lásky a ne počtu vzájemných nebo následných případů tohoto pramenění) která se odráží v lásce rodičů ke svým dětem a následně se odráží v lásce dětí ke svým rodičům, znovu se odráží v lásce dětí mezi sebou a nakonec se odráží v lásce v nlásce veškerého příbuzenstva lidských bytostí a mimo bezprostředního příbuzenstva, analogicky ke všemu, co žije a dýchá... Láska, jednou zrozená jako substance a síla, má sklon se šířit, rozvětvovat se a dIVerzifikovat, podle forem lidských vztahů, do kterých vstupuje. Je to kaskádovitý proud, který má sklon zaplnit a zaplavit všechno. To je důvod, že když existuje opravdová láska mezi rodiči, děti své rodiče milují analogicky a milují se navzájem a analogicky milují - jako své bratry a sestry, „psychologickou adopcí“ - své přátele ve škole a v sousedství. Oni milují (stále analogicky) své učitele, vychovatele, duchovní atd., odrážením lásky, kterou mají ke svým rodičům a později milují své manžele a manželky tak, jako se milovali navzájem jejich rodiče.
A to je jasný opak pansexuální doktríny Sigmunda Freuda. Pro Freuda je to „libido“ nebo sexuální touha, která je základem veškeré lidské činnosti, na které se zakládá motIVující energie a která se potom stává - procesem přeměny nebo směřováním přes jiné kanály, než je uspokojování sexuální touhy - tvořIVou silou: sociálně, umělecky, ve vědě a v náboženství. Nicméně, celek lásky, chápaný ve smyslu vzorce „Adam-Eva“, se má k sexuální touze, jako se má bílé světlo, obsahující sedm barev, k barvě červené. Láska „Adam-Eva“ zahrnuje celý rozsah nerozlišených barev, zatímco Freudovo libido je jenom jediná barva, isolovaná a oddělená od celku. A toto oddělení od celku - a celek je principem cudnosti - je přesným opakem cudnosti; je to úplný princip necudnosti.
Protože necudnost není nic jiného než taková autonomie tělesné touhy, že celistvost lidského bytí - v duchu, duši a těle - je zničená. Sexuální touha je jenom jedna stránka lásky - stránka, odražená tou částí fysického a psychického organismu, který je zvláštní oblastí „čtyřlistého lotosu“ - a vytváří pouze jednu sedminu lidského psychického a fyzického organismu. Existuje tedy šest dalších stránek, jejichž důležitost není v žádném případě menší a které si Freudova doktrína nevšímá (nebo dokonce popírá jejich existenci).
Právě tak jako Karel Marx, na kterého zapůsobila částečná pravda (zmenšená na svůj nejjednodušší základ) že nejprve je třeba se najíst, abychom mohli myslet, pozdvihnul ekonomický zájem na TENTO princip člověka a dějin cIVilizace, tak Sigmund Freud, na kterého zapůsobila částečná pravda, že je nejprve třeba se zrodit, abychom mohli jíst a myslet a že sexuální žádost je třeba pro zrození, pozdvihnul toto druhé na TENTO princip člověka a celé lidské kultury. Tak jako Marx viděl homo oeconomicus (ekonomického člověka) jako základ homo sapiens, tak Freud viděl homo sexualit (sexuálního člověka) jako základ homo sapiens.
Alfréd Adler nemohl následovat svého učitele v přisuzování absolutní nadřazenosti sexu - jeho zkušenost v mnoha případech odporovala této doktríně. Tudíž tento zakladatel další školy hluboké psychologie byl veden k objevu, že to je vůle po moci, která hraje hlavní roli v základu lidské bytosti. Adler potom podporoval doktrínu homo potestatis - člověk, motIVovaný vůlí po moci - namísto homo sapiens vědy osmnáctého století, homo economicus Marxe a homo sexualis Freuda.
Nicméně, Karel Gustav Jung, přestože připouštěl částečnou pravdIVost doktrín Freuda a Adlera, byl veden svými klinickými zkušenostmi k objevu mnohem hlubší vrstvy psychiky než té, zkoumané Freudem a Adlerem. Musel připustit reálnost náboženské vrstvy, která leží v mnohem větší hloubce než vrstvy sexu a vůle po moci. Takže, díky práci Junga, člověk je v podstatě homo religiosus, náboženská bytost, ačkolIV může být zároveň ekonomicku bytostí, sexuální bytostí a bytostí toužící po moci.
Nuže, Karel Gustav Jung obnovil princip cudnosti v oblasti psychologie - ostatní zmíněné psychologické školy jsou opakem cudnosti, protože rozbíjejí jednotu duševních, psychických a fyzických prvků lidské bytosti. On objevil božský dech v jádru lidské bytosti.
Jungova práce současně představuje počátek nové metody v oblasti psychologie. Je to metoda výzkumu psychických vrstev v posloupnosti - odpovídající vrstvám v archeologii, paleontologii a geologii. A právě tak, jako archeologie, paleontologie a geologie, pohlíží na vrstvy, se kterými musí pracovat, jako na archIVy minulosti (protože čas se stává prostorem) tak hloubková psychologie Jungovy školy zachází s psychickými vrstvami, jako s žIVou minulostí duše, která je tak vzdálená, jak je dotyčná vrstva hluboko. Míra hloubky zde je současně mírou dějin minulosti duše, která jde až za práh zrození. Dá se dobře diskutovat o tom, jestli ty vrstvy jsou kolektIVní nebo indIViduální, jestli jejich trvání patří dědičnosti nebo reinkarnaci - ale nedá se dále popírat realita těchto vrstev nebo jejich hodnota, jako klíč k psychickým dějinám člověka a lidstva. A více než to: nedá se dále popírat skutečnost, že v psychické oblasti nic neumírá a že celá minulost žije v přítomnosti v různých vrstvách hlubin vědomí - „bezvědomí“ nebo podvědomí - duše. Paleontologické nebo geologické vrstvy obsahují jenom otisky a fosílie, nyní mrtvé minulosti; naproti tomu psychické vrstvy vytvářejí žIVé svědectví ke skutečné minulosti. Jsou minulostí, která pokračuje v žití. Jsou pamětí - ne rozumovou, ale psychicky podstatnou - skutečné minulosti. Z toho důvodu nic nezaniká a nic se neztrácí v oblasti duše. Podstatná minulost, tj. skutečná radost a utrpení, skutečné vyznání a zjevení z minulosti pokračují v žIVotě v nás a je to v nás samotných, kde se dá nalézt klíč k základním dějinám lidstva.
Nuže, je to v nás samotných, že se dá najít „rajská“ vrstva nebo ta o ráji a pádu, o kterých se dá najít příběh v Mojžíšově knize Genesis. Pochybuješ o základní pravdě tohoto příběhu? Sestup do hlubin své vlastní duše, sestup hluboko, až ke kořenům, ke zdrojům vědomí, vůle a rozumu - a budeš to vědět. Budeš to vědět, tj. budeš mít jistotu, že biblický příběh je pravdIVý v tom nejhlubším a nejvěrohodnějším smyslu slova, v tom smyslu, že musíš sám sebe popírat, popírat svědectví vnitřní struktury své vlastní duše, abys mohl pochybovat o vnitřní pravdě Mojžíšova příběhu. Sestoupení do hlubin tvé vlastní duše při rozjímání o příběhu ráje v knize Genesis ti poskytne neschopnost pochyb. Taková je povaha jistoty, která se dá zde mít.
Ale není to samozřejmě věcí jistoty, s ohledem na zahradu, její stromy, hada, jablko nebo jiné zakázané ovoce, ale spíše s ohledem na žIVotně zásadní psychické a duševní reality, které tyto obrazy nebo symboly odhalují. Není to symbolický jazyk toho příběhu, který dává jistotu jeho pravdě, ale spíše to, co vyjadřuje.
On vyjadřuje v symbolickém jazyku tu první vrstvu (první ve smyslu kořene toho všeho, co je lidské v povaze člověka) lidského psychického žIVota, nebo jeho „počátek“. Nuže, znalost počátku, v latině initium, je podstatou iniciace. Iniciace je uvědomělá zkušenost iniciálního mikrokosmického stavu (to je iniciace hermetická) a iniciálního makrokosmického stavu (to je iniciace pythagorejská). Tou první je uvědomělý sestup do hlubin lidské bytosti k iniciální vrstvě. Její metodou je enstázie, tj. zkušenost v hlubinách základů uvnitř sebe.Zde se člověk stává více a více hlubším, až v sobě probudí prvotní vrstvu - nebo obraz a podobenství Boha - což je cílem enstázie. Je to především pomocí smyslu duchovního doteku, že je dosažena tato zkušenost enstázie. Dá se to srovnat s chemickým pokusem, prováděným na psychické a duševní úrovni.
Druhá iniciační zkušenost - kterou jsme z historického hlediska nazvali pythagorejskou - je založena především na sluchovém smyslu nebo smyslu duševního naslouchání. Je základně hudební, právě tak, jako ta první je v podstatě alchymická. Je to extází - nebo vytržením nebo vystoupením ven, mimo sebe - že makrokosmické vrstvy („sféry“ nebo „nebesa“) se odhalují vědomí. Pythagorova „hudba sfér“ byla jeho zkušenost a bylo to tohle, co bylo zdrojem pythagorejské doktríny, týkající se hudební a matematické struktury makrokosmu. Protože zvuky, čísla a geometrické tvary byly tři stupně představující a mentálně zviditelňující nepopsatelnou zkušenost „hudby sfér“.
Je to jenom z historického hlediska, že jsme označili jako „pythagorejskou“, makrokosmickou iniciaci, prostřednictvím extáze. Protože to není žádným způsobem výsada epochy, která předcházela křesťanství.Následuje to, co říká apoštol Pavel ze své vlastní zkušenosti o „sférách“ a „nebesích“ ve vytržení:
Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle, či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. A vím o tomto člověku že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo nevím, Bůh to ví - a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit - (et audIVit arcane verba, quae non licet homini loqui - kai ekousen arreta remata, ha ouk exon anthropo lalesat) (2. Korintským XII, 2-4)
Svatý Pavel byl tedy přenesen do třetího nebe nebo do třetí makrokosmické sféry a potom přenesen do ráje, kde uslyšel nevypravitelná slova. Jeho makrokosmická iniciace skrze extázi se tedy odehrávala ve sféře ráje, jejíž vědomá zkušenost („on slyšel nevypravitelná slova“) je jejím cílem, právě tak, jako je také cílem iniciace skrze extázi, což je později charakterizováno zkušeností prvotní vrstvy kořene lidské bytosti nebo mikrokosmu. Makrokosmická sféra ráje a mikrokosmická sféra Edenu jsou initia, „počátky“, ke kterým je člověk iniciován v makrokosmické iniciaci, právě tak jako v iniciaci mikrokosmické. Extáze, ve výšinách mimo sebe, právě tak jako enstázie, do hlubin uvnitř sebe, vede k poznání stejné základní pravdy.
Křesťanský esoterismus sjednocuje tyto dvě metody iniciace. Pán měl dvě skupiny učedníků - „učedníků dne“ a „učedníků noci“ - ti první byli učedníci způsobu enstázie a ti další cesty extáze. Měl také třetí skupinu učedníků „dne a noci“, tj.těch, kteří měli najednou klíče od obou dveří, ke dveřím extáze a ke dveřím enstázie. Tak apoštol Jan, autor evangelia Slova učiněného tělem, byl současně tím, kdo naslouchal srdci Pána. On měl dvojí zkušenost - makrokosmickou a mikrokosmickou - kosmického Slova a Nejsvětějšího srdce, o které se v litanii říká: „Cor Jesu, rex et centrum omnium cordium“ („Srdce Ježíšovo, králi a střede všech srdcí“). Je to díky této dvojí zkušenosti, že evangelium, které napsal, je současně tak kosmické a tak lidsky důvěrné - takových výšin a hloubek současně. Zde je spojená makrokosmická solární sféra a mikrokosmická solární sféra, což vysvětluje pozoruhodné kouzlo tohoto evangelia.
Protože skutečností ráje je jednota makrokosmické solární sféry a mikrokosmické solární vrstvy - sféry kosmického srdce a solárního základu lidského srdce. Křesťanská iniciace je vědomou zkušeností srdce světa a solární povahou člověka. Bůh-člověk je Iniciátor a žádný jiný neexistuje.
To, co chápeme pod pojmem „Iniciátor“, je to, co ranní křesťané chápali pod slovem Kurios (Dominus nebo „Pán“). S tím je v plném souladu křesťanský esoterismus nebo hermetismus - s absolutní upřímností, dnes, jako v minulosti - když jsou slova kréda přednášena v kostele“:
Et in UNUM DOMINUM Jesum Christum, Filium Dei unigentium
Et ex Patre natum ante omnia saecula
Deum de Deo, lumen de lumino
Deum verum de Deo vero
Genitum non factum, consubstantialem Patri
per quem omnia facta sunt;
Qui propter nos homines, et propter nostram salutem descendit de coelis
Et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Maria Virginie
Et homo factus est.
Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího
který se zrodil z Otce přede všemi věky,
Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem.
Skrze něho všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.
Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny
a stal se člověkem.
Skláníme se s obdIVem před velikými lidskými dušemi minulosti a přítomnosti - před mudrci, spravedlIVými, proroky, svatými všech kontinentů a všech epoch, během celých lidských dějin - a jsme připraveni se od nich učit všechno to, co si oni přejí a mohou vyučovat, ale máme jenom jediného Iniciátora nebo Pána. Musíme si to opakovat kvůli jistotě.
Vraťme se ale k předmětu ráje.
„Ráj“ je tedy v jednom a tom samém čase základní vrstvou naší duše a kosmické sféry. Dá se najít právě tak dobře enstásií, jako extází. Je to říše počátku a tedy základů. Výše jsme narazili na princip tří slibů: poslušnost, chudoba a cudnost. Ráj, který je říší počátku a principů je současně počátkem Pádu nebo principu pokušení, tj. principu přechodu od poslušnosti k neposlušnosti, od chudoby k chamtIVosti a od cudnosti k necudnosti.
Pokušení v ráji bylo trojí, právě tak jako bylo pokušení Krista na poušti. Následující jsou základní prvky trojího pokušení v ráji, jak jsou popsány v příběhu o Pádu v knize Genesis:
1. Eva naslouchala hlasu hada;
2. Ona „viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči“. (Genesis III, 6);
3. Ona „vzala“ tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl“ (Genesis III, 6).
Hlas hada je ten žIVé bytosti („žIVočišný“) jehož inteligence je nejvyspělejší (nejzchytralejší) mezi všemi žIVými bytostmi (žIVočichy) jejichž vědomí je obráceno směrem k horizontále („polní zvěř“). Nuže, inteligence Adama a Evy byla před Pádem vertikální; jejich oči nebyly ještě „otevřené“ a oni „oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se“ (Genesis ii, 25) tj. byli si vědomi všeho vertikálně - seshora dolů nebo, jinými slovy, v Bohu, skrze Boha a pro Boha. Nebyli si vědomi „nahých“ věcí, tj. věcí oddělených od Boha. Formulace, vyjadřující jejich vnímání, jejich vidění věcí, byla: „To, co je nahoře, je jako to, co je dole a to co je dole, je jako to, co je nahoře“ (Smaragdová deska, 2). Takže, ačkolIV oni byli „oba dva nazí“, oni „se nestyděli“. Protože oni viděli božskou ideálnost, vyjadřující se skrze fenomenální realitu. Bylo to vertikální vědomí (současná znalost ideálu a skutečnosti) jehož principy se nacházejí formulované na Smaragdové desce. Formulace horizontálního vědomí hada (nahasch) by byla ta o realismu, čistém a prostém. „To, co je ve mně, je jako to, co je mimo mne a to, co je mimo mne je jako to, co je ve mně“ To je horizontální vědomí (současná znalost subjektIVního a objektIVního) která nevidí věci v Bohu, ale oddělené od něho nebo „nahé“ - uvnitř sebe, skrze sebe a pro sebe. A jako by to sebe zde nahrazovalo Boha (horizontální vědomí je to, o protikladu subjektu a objektu) had říká, že toho dne, až Adam a Eva pojedí ovoce z toho stromu, který je uprostřed zahrady, jejich oči se otevřou a oni budou jako bohové, tj..vlastní já nahradí funkci, dříve zaplněnou Bohem a že oni budou znát dobro a zlo. Jestliže dříve oni viděli věci v božském světle, nyní je budou vidět ve svém vlastním světle, tj. funkce osvětlení bude patřit jim, právě tak jako dříve patřila Bohu. Zdroj světla bude přenesen od Boha k člověkovi.
To bylo pokušení, které Eva slyšela, když naslouchala hlasu hada. Jeho základem je princip moci, kterým je samostatnost světla vědomí. A Eva naslouchala hlasu hada. Tento hlas byl pro ni stejně slyšitelný, jako jiný hlas, který shora přinášel jediné přikázání: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Genesis II, 16-17)
Ona tedy slyšela dva hlasy, dvě vnuknutí, pocházející z protikladných zdrojů. Zde je původ a princip pochybnosti. Pochybnost je dvojí vnuknutí. Víra je jediné vnuknutí. Jistota je zdolání pochybnosti; je to znovuzískaná víra.
Poslušnost, princip poslušnosti, je oddanost, bez výhrady, jedinému hlasu shora. Nuže už jenom samotná skutečnost, že Eva naslouchala jinému hlasu než tomu shora, že srovnávala ty dva hlasy, tj. zvažovala je, jako kdyby patřily na stejnou úroveň (a proto tedy pochybovala) již tato samotná skutečnost byla činem duševní neposlušnosti a byla kořenem a začátkem Pádu.
Bylo to potom, že pohlédla na strom a uviděla, že „plody jsou dobré k jídlu a že je potěšením pro oči“ - to byla druhá fáze pokušení a druhý stupeň Pádu. Protože se to stalo po naslouchání hlasu hada, že pohlédla na strom. Pohlédla na něho novým způsobem - už ne jako dříve, když jediný hlas shora rozechvíval její bytost, když nezažívala ani to nejmenší lákání stromem, ale spíše nyní, se slovy hada chvějícími se v její bytosti - s tázavým, srovnávajícím, pochybujícím pohledem, t j. připravená získat zkušenost. Protože, když je někdo na pochybách, je povzbuzen dělat zkoušky, aby pochyby rozptýlil - jestli to nepřekoná tím, že se pozdvihne na vyšší úroveň.
Bylo to pohlížením na strom tímto novým způsobem, že se jí zdál „dobrým k jídlu a potěšením pro oči“. Být povzbuzen k hledání zkoušek je počátek principu chamtIVosti, principu v protikladu s chudobou.
Bylo to po pohlédnutí na strom novým způsobem, že Eva natáhla svou ruku a „vzala z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl“. Zde je třetí fáze Pádu: je to uniknout od pochyb vrhnutím se do zkoušky a přimět jiného, aby se účastnil.
Zde je počátek a princip necudnosti, v protikladu k principu cudnosti. Protože hledat zkušenosti a hledat zkušenosti, založené na pochybnosti, je skutečnou podstatou tělesné, psychické a duševní necudnosti. Z toho důvodu se neprovádí pokusy v křesťanském esoterismu nebo hermetismu. Nikdo nehledá nikdy útočiště v pokusech, s ohledem na rozptýlení pochybnosti. Člověk samozřejmě má zkušenosti, ale nedělá pokusy. Protože by to bylo v protikladu k svatému slibu cudnosti vztáhnout ruku a brát ze stromu poznání. Duševní svět v žádném případě netrpí experimentátory. Člověk hledá, žádá, tluče na dveře. Ale neotevírá je silou. Čeká, až budou otevřeny.
Křesťanská doktrína a zkušenost milosti vyjadřuje samou podstatu cudnosti, právě tak jako také obsahuje principy chudoby a cudnosti. Je to doktrína, týkající se čistých vztahů mezi tím , co je dole a tím, co je nahoře. Bůh není předmětem a ani není předmětem poznání. Je zdrojem osvěcující a zjevující milosti. Nemůže být pochopen, ale určitě se může zjevit.
Zde máme cudnost, chudobu a poslušnost, výchozí pro křesťanskou doktrínu a zkušenost milosti. Nuže, veškerý křesťanský esoterismus a hermetismus, který zde zahrnuje veškerý svůj mysticismus, gnózi a magii, je založený na zkušenosti a doktríně milosti, jehož jedním z výsledků je iniciace. Iniciace je činem milosti shora. Nemůže se jí dosáhnout nebo vytvořit žádnými technickými, vnějšími nebo vnitřními postupy. Člověk nemůže sám sebe iniciovat, člověk se stává iniciovaný.
Milost ... nejsme už unaveni letitým opakováním tohoto předmětu na nedělních kázáních v kostele, v teologických jednáních, ve spisech mystiků a konečně, v pompézních deklaracích monarchů - ať už jsou „Nejkřesťanštější“, „Katoličtí“, „Ortodoxní“ nebo „Ochránci víry“? Neslyšeli a nečetli jsme o tom, až do bodu nasycení... kdykolIV a kdekolIV se dá cítit vůně kadidla a slyšet duchovní písně? Nakonec, není učedník moderního hermetismu - ten, který se připravuje odvážit velikého dobrodružství hledání velikého arkánu - v právu, když žádá, aby byl ušetřen kázání o tomto konejšIVém a jednotvárném předmětu? Nedomníváme se příliš málo o jeho povaze, když jej zveme vzdát se nádherné magické čtveřice - „odvážit se, chtít, mlčet a vědět“ - za ječIVé Kyrie eleison?
Není nic všednějšího než východ slunce, který se den za dnem opakuje, po nesčíslné miliony let. Přesto však, je to díky tomuto všednímu jevu, že naše oči - orgány pro světlo slunce - vidí všechny nové věci, které žIVot přináší. Právě tak, jako světlo slunce nám poskytuje vidění, pokud jde o věci fyzického světa, tak světlo duševního slunce - milost - nám poskytuje vidění, pokud jde o to, co je přIVáděno ze světa duchovního. Světlo je tam nutné, abychom viděli, právě tak jako zde.
Podobně, vzduch je nutný, abychom dýchali a žili. Není vzduch, který nás obklopuje, dokonalou analogií pro gratia gratis data - pro nezištně poskytovanou milost? Protože žít v duchu, je nutné ožIVovat ducha, který je vzduchem duševního dýchání.
Dá se uměle udělat intelektuální, morální nebo umělecká inspirace? Mohou plíce vyrobit vzduch, který potřebují k dýchání?
Nuže, princip milosti podporuje pozemský žIVot, právě tak jako duševní žIVot. Je zcela - dole a nahoře - ovládán zákony poslušnosti, chudoby a cudnosti. Plíce vědí, že je třeba dýchat - a ony poslouchají. Plíce vědí, že je jich zapotřebí - a ony vdechují. Milují čistotu - a ony vydechují. Samotný proces dýchání vyučuje zákony poslušnosti, chudoby a cudnosti, tj. je to lekce (podle analogie) v milosti. Vědomé vdechování reality milosti je křesťanská Hatha-yoga. Křesťanská Hatha-yoga je vertikálním dýcháním modlitby a požehnání - nebo, jinými slovy, člověk se otevírá milosti a dostává ji.
S ohledem na vynikající čtverost tradiční magie: „odvážit se, chtít, mlčet a vědět“, je to formulováno - mutandis mutatis - Pánem následujícím způsobem:
Proste, a bude vám dáno;
hledejte a naleznate
tlučte, a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává,
a kdo hledá, nalézá,
a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
(Matouš VII, 7-8)
Je to věcí odvážení, poprosit, chtění, hledat, být tichý, abych zaklepal a vědění, když je mi otevřeno. Protože k vědění nedojde automaticky; je to, co se objeví, když se otevřou dveře.
To je pravidlo syntézy úsilí a milosti, principu práce a vnímavosti a nakonec zásluze a daru. Tato syntéza oznamuje absolutní zákon veškerého duchovního pokroku a následně veškerou duchovní disciplínu, aˇuž je prováděna osamělým křesťanským hermetikem, nebo společností v klášteře nebo v konventu, nebo náboženským nebo mystickým řádem, nebo jakýmkolIV esoterickým nebo křesťansko-hermetickým bratrstvem. Je to zákon, který poslouchá každý žák, každé křesťanské duchovní školy. A křesťanský hermetismus, tj. celek tradičního mysticismu, gnóze, magie a okultní filosofie, který prošel křtem a přeměnou ohněm, světlem a žIVotem křesťanství, není zde žádným způsobem výjimkou. Hermetismus bez milosti je zde jenom sterilním učeným historicismem. Hermetismus bez úsilí je jenom povrchním sentimentálním estetismem. Určitě existuje DÍLO v hermetismu a toto dílo je dítětem milosti a úsilí.
Drahý neznámý příteli, jestliže máš znalost teologie, rozpoznáš zde čistou a prostou doktrínu katolické církve, týkající se vztahu mezi prací a milostí. Najdeš zde opět zamítnutí pelagianismu, podle kterého je to jenom práce (nebo úsilí) která se počítá. Najdeš zde, že doktrína katolické církve - natura vulnerata, non deleta - je také použita, tj. že příroda není zcela zkažená, následkem pádu, ale že si uchovává panenský prvek a že následně existuje také prvek v lidské povaze, který je tedy schopný úsilí a práce, která se počítá.
Tudíž, vypůjčuje si jednoduše křesťanský hermetismus základní principy svého hermeticko-filosofického učení z katolické teologie?
Nemělo by se zapomenout na to, že křesťanský hermetismus není od náboženství oddělen, ani od církve, ani dokonce od vědy, což by konkurovalo s náboženstvím, s církví nebo s vědou. Je to spojovací článek (spojovník) mezi mysticismem, gnózí a magií, vyjádřený pomocí symbolismu - symbolismu, který je prostředkem vyjádření rozměrů hloubky a výšky (a proto tedy enstázie a extáze) všeho toho, co je unIVerzální (co odpovídá rozměru šíře) a všeho toho, co je tradiční (odpovídající rozměru délky). Tím, že je křesťanský, hermetismus přijímá kříž unIVersality, tradice, hloubky a výšky křesťanství, ve smyslu apoštola Pavla, když on řekl:
A tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit,
co je skutečná šířka i délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje
každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Efezským III, 18-19)
co je skutečná šířka i délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje
každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Efezským III, 18-19)
To je úplné pravidlo iniciace.
Nuže, v úsilí o znalost a zkušenost z hloubky a výšky unIVerzálního křesťanství - tj. katolického a tradičního, totiž církve - hermetismus si nevypůjčuje nic a nic si nemůže od církve vypůjčit, protože to není nic jiného a je neschopen být něčím jiným než hlediskem samotné církve, zejména pohled na jeho rozměry hloubky a výšky. Je to tedy tělo jejího těla a krev její krve. On si nevypůjčuje od církve, protože je její součástí. Je to neviditelné hledisko unIVersality (v prostoru) a tradice (v čase) které se obojí stává viditelným v církví. Protože církev je nejenom unIVersální a tradiční, ale také hluboká a posvátná. Nuže, křesťanský hermetismus je jenom vertikální hledisko, tj. to o hloubce a výšce, církve. To neznamená v žádném případě říkat, že indIViduální hermetismus bude vlastnit všechno to, co je hluboké a posvátné (tj. veškerý esoterismus) v církvi. Znamená to pouze říci, že člověk je křesťanským hermetikem, pokud má vědomí o hloubce a výšce unIVersální tradice křesťanství a že každá osoba, která má tuto zkušenost a vědomí, představuje křesťanský hermetismus. Potom tedy, jsou všichni církevní doktoři, kteří vyučují o způsobech duchovní zkušenosti mimo teoretickou teologii a všichni svatí a mystikové církve, kteří získali tuto zkušenost, zároveň hermetikové? Ano, jsou, pokud jsou svědky a představiteli hloubky a posvátnosti v křesťanství. Oni všichni mají mnohé co říci modernímu hermetismu který se od nich mnohému musí naučit. Vezměme například De triplici via („Trojí cesta“) sv. Bonaventury. Tam se dočtete:
Povšimni si nakonec, co musí být pravda
- V první hierarchii:
vyvoláno přednesem modlitby
dílo andělů
slyšeno při studiu a čtení
dílo archandělů
oznámeno příkladem a kázáním
dílo knížectví - V druhé hierarchii:
sjednoceno jako útočiště a místo radosti
dílo mocností
pochopeno úsilím a soutěžením
dílo ctností
spojeno se sebepodceňováním a umrtvováním
dílo panství - V třetí hierarchii:
uctíváno obětováním a velebením
dílo trůnů
obdIVováno extází (být bez sebe) a rozjímáním
dílo cherubínů
objímaný polibky a láskou (amplectanda per osculum et dilectionem)
dílo serafínů
Pilně si všímej toho, co zde říkám,
protože toto je zdroj žIVota.
Jenom krátký zlomek na poskytnutí materiálu pro léta meditace! Může člověk, který je hermetikem, si dovolit nedbat takových svědectví (a jsou jich stovky) duchovního světa a jeho autentické zkušenosti? Fabre d´OlIVer, Eliphas Lévi, Saint-Yves d´Alveydre, Guaita, Papus a Péladan si určitě zasluhují být studováni - právě tak, jak to činí mnoho jiných z hermetického a okultního hnutí - ale samotné jejich studium nepostačuje. Což oni jsou jediní autentičtí svědkové a jejich práce jsou jediné bezprostřední zdroje reality duchovního světa a zkušenosti s ním? Proto tedy mějme na pozoru všechny ty, kteří to znají ze zkušenosti a hledejme je v první řadě pro jejich hodnověrnost zkušenosti, namísto kvůli jejich učenosti a teoretickému hloubání.
Vraťme se ale k předmětu pokušení. Je trojí, jak jsme viděli. Můžeme tedy mluvit o třech základních pokušeních, které se vztahují se ke třem základním podmínkám stavu milosti z ráje, nebo ke třem slibům, které tvoří základnu celé duchovní kultury, následující po Pádu: poslušnost, chudoba a cudnost. To je praktický význam hexagramu pečeti Šalamounovy: Tato pečeť je tou, která je vzpomínkou na ráj a Pád, tj. týká se zákona (Torah). Protože zákon je dítětem ráje a pokušení.
Protože Nová smlouva je naplněním Staré, dílo spásy začíná opakováním třech prvotních pokušení. Tentokráte to ale byl Syn člověka, kdo byl pokoušen, a pokušení se neodehrávalo v zahradě ráje, ale spíše v pozemské pustině. A tentokráte to nebyl had („nejlstIVější mezi polními žIVočichy“) kdo jej pokoušel, ale „kníže tohoto světa“, tj. „nový člověk“, „superman“ nebo jiný „syn člověka“ - který, jestliže se vtělí, by byl realizací slibu svobody, který udělal had.
Antikrist, ideál biologického a historického vývoje bez milosti, to není indIVidualita nebo bytost stvořená Bohem, ale spíše egregore (ohavnost) nebo přízrak, stvořený biologickým a historickým vývojem, otevřeným hadem, který je autorem pánem biologického a historického vývoje, který věda studuje a vyučuje. Antikrist je konečným výsledkem tohoto vývoje bez milosti a není bytostí, stvořenou Bohem - čin božského stvoření je vždy, bez výjimky, činem milosti. Proto je tedy on Gregore, umělá bytost, která je za svou existenci vděčná hromadnému plození zespoda.
Uvažujme tedy o pojmu „egregore“, abychom lépe porozuměli tomu, co Antikrist je - tato důležitá a tajemná postava esoterismu a křesťanského hermetismu, která je zároveň zdrojem pokušení na poušti.
Abychom začali, zde je to, co říká Robert Ambelain, v La Kabbale pratique:
Jméno egregore se dává síle, vytvořené mocným duchovním proudem a potom podporované v pravidelných intervalech, podle rytmu v souladu s unIVersálním žIVotem kosmu, nebo svazu bytostí, spojených společnou charakteristickou povahou.
(Robert Ambelain, La Kabbale pratique, Paříž 1951, str.175)
Zde je definice, ve které není nic více, co si přát. Naneštěstí je zamotaná dále odstavcem, který hned následuje:
V neviditelném, mimo fyzické vnímání člověka, existují umělé bytosti - vytvořené zbožností, entuziasmem a fanatismem - které se nazývají egregory. Jsou to duše velkých duchovních hnutí, dobrých nebo zlých. Mystická církev, Nebeský Jeruzalém, Tělo Kristovo a všechna tato synonymní jména jsou přízvisky, obvykle dávanými egregoru katolictví, zednářství, protestantismu, islámu, buddhismu, jsou to egregory. Velké politické ideologie jsou také egregory. (tamtéž, str. 175)
Zde je pozoruhodná směs pravdy a klamu. Co je zde pravda je to, že neviditelné, uměle, kolektIVně zplozené bytosti existují, tj., že egregory jsou reálné, ale co je klam, je zmatek věcí, které jsou zcela rozdílné povahy („Tělo Kristovo“ a „politické ideologie“!) bez rozlišení podstaty zde. Protože, jestliže se klasifikuje Mystická církev, Tělo Kristovo, zednářství a buddhismus jako Gregory, tj. jako „umělé bytosti, vytvořené zbožností, nadšením a fanatismem“, proč nepovažovat Boha také za Gregoru?
Ne, existují nadlidské duchovní bytosti, které jsou uměle zplozené, ale které se projevují a odhalují. Zmatek, mezi tím, co sestupuje shora a tím,co je zplozeno zespoda, je navíc velmi rozšířen mezi materialistickými vědci, jako také mezi okultisty. Takže, mnoho biologů považuje jednotu vědomí - nebo lidskou duši - jako epifenomén nebo souhrnný výtvor miliónů bodů vědomí, patřících buňkám nervového systému organismu. Pro ně je „duše“ jenom egregore, kolektIVně zplozené miliony jednotlIVých buněk. Ale není tomu tak. Egregore buněk určitě existuje - to je ten přízrak elektromagnetické povahy, který odolává rozkladu po smrti, po nějakou dobu a který se může projevovat ve „strašidelných domech“ atd. Ale tento přízrak nemá nic společného ani se samotnou duší nebo s jemnými těly (éterické nebo žIVotní tělo a astrální nebo duševní tělo) do kterých je duše oblečena, navíc k fyzickému tělu.
Nuže, říkat, že Mystická církev nebo Tělo Kristovo, například, je nějaké egregore je podporovat tvrzení, že to je přízrak, zplozený milióny věřících, právě tak jako přízraky mrtvých jsou zplozeny milióny buněk. Zmatek mezi duší a přízrakem je dostatečně vážný omyl. Neméně závažný je případ zmatení zjevení a objevení - duchovních bytostí, které se objevují shora a egregorů, zplozených uměle zespoda. Protože egregory, tak mocné, jak mohou být, mají jenom pomíjIVou existenci, jejíž trvání závisí výlučně na galvanizující výžIVě ze strany jejich stvořitelů. Avšak, jsou to duše a duchové shora - tvořící, podněcující a řídící společnosti lidských bytostí - které podporují a ožIVují lidské duše. Například, archandělé (kteří jsou duchové národů); knížectví (Archai nebo „duchové času“); duchovní bytost, která je za tiberským buddhismem; nemluvě o Kristovi, jehož tělo a krev každý den ožIVuje a spojuje církev (Kristovo mystické tělo). Egregory jsou tedy podporovány lidmi, zatímco to další je podporováno dušemi a duchy shora.
Nicméně, ačkolIV Bůh, Kristus, Panna Marie, duchovní hierarchie, svatí, církev (nebo Mystické tělo Krista) jsou reálné bytosti, pořád ještě existuje přízrak nebo egregore církve, který je jejím „dvojníkem“, právě tak jako každý člověk, každý národ, každé náboženství atd. mají své „dvojníky“. Ale právě tak jako ten, kdo vidí v Rusku, například, jenom medvěda, ve Francii jenom kohouta a v Německu jenom vlka, je nespravedlIVý k zemi Srdce, k zemi Inteligence a k zemi IniciatIVy - tak je člověk nespravedlIVý ke katolické církvi, když vidí, namísto Mystického těla Krista, jenom její historický přízrak, lišku. Aby viděl správně, musí se člověk správně dívat. A dívat se správně, znamená snažit se prohlédnout skrze mlhy přízraků věcí. To je jedno ze základních praktických pravidel křesťanského hermetismu. Je to díky úsilí vidět skrze přízraky, že člověk dospěje k poznání hloubky a výšky, o které mluví apoštol Pavel, což je základní podstatou hermetismu.
Pokud jde o Antikrista, je to přízrak celého lidstva, bytost zplozená během celého historického vývoje lidstva. Je to „superman“, který znepokojuje vědomí všech těch, kteří hledají, jak se pozdvihnout svým vlastním úsilím bez milosti. On se zjevil Friedrichovi Nietzschemu a ukázal mu „v okamžiku všechna království světa“, která existovala, existují a budou existovat, v kruhu věčného návratu (die ewige Wiederkehr) pozval jej, aby se vrhnul dolů, do říše, která je mimo dobro a zlo (jenseits von Gut und Böse) a přijal a oznamoval evangelium evoluce, evangelium vůle po moci (Wille zur Macht) - tohle a jenom tohle („Gott ist tot...“, tj. „Bůh je mrtev“) přetváří kámen (anorganickou hmotu) na chléb (organickou hmotu) a organickou hmotu na žIVočicha a žIVočicha na člověka a člověka na supermana (Uebermensch) který je mimo zlo a dobro a který poslouchá jenom svou vlastní vůli. („O mein Wille, meine Notwendigkeit, du bist mein gesetz ...“)
On se zjevil Karlu Marxovi a ukázal mu „v okamžiku všechna království světa“ kde jsou všichni otroci minulosti přeměněni na svrchované pány, kteří už dál neposlouchají ani Boha, kterého zbavili trůnu, ani přírodu, kterou sai podrobili a kteří jí svůj chléb, který dluží výlučně svým vlastním znalostem a úsilí, v přeměně kamení na chléb.
A přízrak lidstva se zjevil mnoha jiným. Zjevil se také Synu člověka na poušti. Bylo to setkání božího zákona, udělaného tělem a zákona hada - biologické a historické evoluce - udělaného duchem.
Boží zákon je milost; je to činnost, pocházející od Svaté trojice, která se zjevila čtyřicet dnů před pokušením na poušti, když byl v Jordánu proveden Ježíšův křest Janem Křtitelem. Zákon hada je činnost vůle, pohybující se tápavě vpřed, plazící se epochami a vrstvami biologické evoluce, přecházející z jednoho tvaru do druhého. Je to triáda vůle po moci, „tápající zkoušky“ a přeměny toho, co je hrubé, na to, co je jemné.
Vertikální trojjediná milost a trojitý duch horizontální evoluce se tedy setkaly ve vědomí Syna člověka, čtyřicet dnů po křtu v Jordánu. Poté se udála ta tři pokušení Syna člověka. A právě tak, jako křest v Jordánu je pravzorem svátosti křtu, tak je setkání milosti (obdržené na křtu v Jordánu) s podstatou evolučního nátlaku od Pádu, pravzorem svátosti biřmování. Protože je to potom, že milost shora je pevně založena proti zákonu zespoda. Potom se stane, že evoluce ustupuje milosti.
Tři pokušení Syna člověka na poušti byly jeho zkušeností s řídícími nátlaky evoluce, a to s vůlí po moci, „tápající zkouškou“ a s přeměnou hrubého na jemné. Ony současně znamenají zkoušku třech slibů - slibů poslušnosti, cudnosti a chudoby.
Je to poslední zkouška, kterou začíná Matouš (kapitola 4) svůj příběh pokoušení Ježíše Krista. Protože nebeská sytost (pleroma) která sestoupila v době křtu v Jordánu sebou přinesla odpovídající pozemskou prázdnotu (kenoma) která je v evangelijním příběhu vyjádřená samotou, pouští a půstem.
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.
Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. (Matouš IV, 1-2)
Hlad ducha, duše a těla je zkušeností prázdnoty nebo chudoby. Je to tedy slib chudoby, který je podroben zkoušce, když k němu „přistoupil pokušitel a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby“ (Matouš IV, 3). „Řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby“ - to je samotná podstata usilování lidstva ve vědecké epoše, totiž vítězství nad chudobou. Syntetické pryskyřice, syntetická guma, syntetické vlákno, syntetické vitamíny, syntetické proteiny a ... nakonec syntetický chléb! - Kdy? Brzy, možná. Kdo ví?
„Řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby“ - to je pravidlo evoluce, ve smyslu „transformismu“ patřícímu ke smýšlení některých akademiků, kteří učí, že rostlinná říše (tj. chléb) je jenom přeměnou nerostné říše (tj. „tyto kameny“) a že následně organická hmota („chléb“) je jenom výsledkem přeměny fyzikálního a chemického přeskupení malých molekul na molekuly gigantické („makromolekuly“) v procesu „polymerizace“. Polymerizace je tedy dnes považována mnoha vědci jako možný - dokonce pravděpodobný - ekvIValent činnosti, kterou navrhoval pokušitel v poušti, totiž přeměny kamení na chleba.
Činnost,. navrhovaná pokušitelem, je současně dominantním motIVem doktrín, které v současné době zamořily svět, které nahlížejí na ekonomický žIVot, jako na primární a na duchovní žIVot, jako na jeho průvodní jev nebo jako na jeho „ideologickou nadstavbu“ nad ekonomickou základnou. To, co je dole, je prvotní a to, co je nahoře, je druhotné, protože to je hmota, která plodí ducha - takové je dogma, obvykle výchozí pro „ekonomismus“ a „transformismus“ a prohlášení, které pronesl pokušitel Synu člověka. A tohle byla jeho odpověď na toto dogma: „Ne jenom chlebem bude člověk žIV, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“.(Matouš IV, 4)
Uvažujme o tomto pravidle.
Na prvním místě vyjadřuje podstatu slibu chudoby. Protože slib chudoby znamená, žít tolik ze slova, které přichází z úst Božích, jako z chleba, který vstupuje do úst člověka. Potom přidává k zákonu biologické výžIVy, kde říše nižší než člověk mu slouží potravou, nový zákon milosti, kde je to říše vyšší než člověk, království nebeské, které jej žIVí. To znamená říci, že nejenom duch a duše člověka mohou žít, tj.získávat podněty, síly a podstaty shora, ale také jeho tělo. OžIVující duševní účinek posvátné magie nebo milosti, s ohledem na duševní a psychický žIVot, je tisíciletá běžná zkušenost opravdových křesťanů, ale méně je známo, že existovaly - a existují - případy, kdy samo tělo se může obejít bez jakékolIV potravy po uplynutí doby, dostatečné, aby stonásobně způsobila smrt biologickým hladem. Takto, Teresa Neumannová žila v naší době v Konnarsteuthu (Bavorsko) celá desetileti výlučně ze Svatého přijímání, sv. Kateřina Sienská žila devět let výlučně ze Svatého přijímání. Sv. Lidvina ze Shiedamu (blízko Rotterdamu, Holandsko) podobně žila po mnoho let výlučně ze Svatého přijímání - abychom citovali jenom případy, které jsou dobře ověřené.
To je význam slov: „Ne jenom chlebem bude člověk žIV, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“. Zde je jejich základní význam: jako zákon evoluce, zákon hada, obsahuje boj za existenci a jako „chléb“ nebo potrava je základním činitelem v boji o existenci, tak od Ježíše Krista, skutečnost vstupu milosti do lidských dějin současně označuje možnost postupného odstranění boje za existenci. Je to tudíž slib chudoby, který jej odstraní.
Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen“! Ježíš mu pravil: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ (Matouš IV, 5-7)
Toto je „tápavá zkouška“, které přírodní vývoj dluží mnoho, co tentokrát mluví. Je to metoda tak zvaného přírodního vývoje, který nahradil od Pádu svět, stvořený Bohem. (tj. „ráj“) Protože vývoj pokračuje tápavě, z tvaru do tvaru, zkouší, zavrhuje, potom zkouší znovu ... Svět vývoje, od prvoků k obratlovcům, od obratlovců k savcům a potom k opicím a k pithecanthropovi, není ani výsledkem absolutního rozumu, ani absolutního dobra. Je to spíše práce opravdu ohromné inteligence a velmi odhodlané vůle, sledující konečný cíl, určovaný metodou „pokusu a omylu“. Dá se říci, že to je spíše věc velkého vědeckého rozumu a vůle experimentovat, která se odhaluje v přírodním vývoji (o jehož existenci se už nedá dále pochybovat) spíše než boží moudrost a milost. ŽIVý obraz vývoje, který přírodní vědy - především biologie - nakonec získaly, jako výsledek podIVuhodné práce, nám odhaluje bez jakýchkolIV pochyb činnost velice bystrého, ale nedokonalého rozumu a velice odhodlané, ale nedokonalé vůle. Je to tedy ten had „nejzchytralejší ze vší polní zvěře“, kterého nám svět biologické evoluce odhaluje a nikolIV Bůh. Je to had, který je „kníže tohoto světa“ a který je autorem a představeným čistě biologické evoluce, která následovala po Pádu. Čti The Phenomenon of Man ( Lidský fenomén) který napsal Pierre Teilhard de Chabdin, jenž podává nejlepší souhrn a výklad, jaký znám o přírodním vývoji. Prostuduj tuto knihu a nemůžeš dospět k žádnému jinému závěru, než že svět evoluce je dílem hada z ráje a že je to pouze až od prorockých náboženství (kterých existovalo mnoho) a od křesťanství, že „dobrá zpráva“ (evangelion) jiné cesty než té evoluce, existuje.
Nuže, pokušitel navrhoval Synu člověka metodu, které on dluží svou existenci: zkoušku. „Vrhni se dolů a uvidí se, je-li pravda, že jsi Syn Boží a že nejsi jako já, syn evoluce, syn hada“. To bylo pokušení cudnosti. Protože, jak jsme ukázali výše, duch cudnosti vylučuje všechny zkoušky. Zkouška je samotný základ toho, co bible označuje jako „smilstvo“. Smilstvo - jako mimoto každá jiná neřest a také každá ctnost - je trojí: duševní, psychické a tělesné. Jeho kořen je duševní, oblast jeho rozmístění a růstu je v duši a tělo je prostě místo, kde dozrává. Je to tak, že duševní chyba se stává neřestí a neřest se stává nemocí.
Z toho důvodu proroci Izraele stigmatizovali duševní smilstvo lidí Starého zákona, pokaždé, když se nechali svést kulty „cizích bohů“ - Bela, Molocha a Astarty. Tito bohové byli jenom egregory - stvořeními kolektIVní lidské obrazotvornosti a vůle - zatímco Jediný Svatý Izraele byl zjevený Bůh, ačkolIV byl nepředstavitelný a s lidskou vůlí neměl žádný jiný vztah než Zákon, který byl na ni naložen. To je důvod, proč „cizí bohové“ měli pro Izraelity neobyčejnou přitažlIVost, protože to byli bohové z „tohoto světa“ a nikolIV nadpozemský Bůh zjevení, jehož poslušnost byla návratem žIVota do duchovního kláštera, ve vztahu k „tomuto světu a jeho bohům“. Oni byli stále v pokušení se vrhnout z výšiny a isolace věže chrámu nahoře, do vrstev kolektIVního pudu dole a vyzkoušet, jestli by tam nebyli nějací „andělé, kteří tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen“, tj. zkusit najít v blízkých a hustých vrstvách sil přírodního vývoje řídící a ochraňující síly s menším úsilím než ve výšinách a řídkém vzduchu obklopujícím věž zjeveného Božího chrámu. Principem duševního smilstva je tedy přednost podvědomí nad vědomím a supervědomím, pudu nad zákonem a světa hada nad světem SLOVA.
Právě tak, jako první dvě pokušení jsou zaměřeny na sliby posvátné chudoby a posvátné cudnosti, je třetí pokušení (podle Matoušova evangelia) na slib posvátné poslušnosti. Tentokrát je to věc vůle po moci Nietzschově Wille zur Macht.
Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „jdi z cesty satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“. (Matouš IV, 8-10)
Povšimněme si prvků tohoto pokušení: velmi vysoká hora, všechna království světa a jejich sláva, klanění se tomu, kdo má moc vystoupit na vrchol hory a tam rozdávat všechno, v království jeho světa.
Je to tedy věc přijetí ideálu supermana (padni přede mnou a klaň se mi) který je vrcholem evoluce (vzal ho na velmi vysokou horu) a který, když prošel nerostným, rostlinným, zvířecím a lidským královstvím a podrobil je své moci, je nad nimi pánem, tj. je jejich konečnou příčinou nebo cílem a ideálem, jejich zástupce nebo jejich kolektIVně soustředěná vůle a on je jejich pán, který vzal jejich následný vývoj do svých rukou. Nuže, výběr je zde mezi ideálem supermana, který je „jako Bůh“ a samotným Bohem.
Svatá poslušnost je tedy věrnost samotnému žIVému Bohu. Vzpoura nebo neposlušnost je rozhodnutí, přijaté ve prospěch supermana, který ztělesňuje vůli po moci.
Šesté Arkánum tarotů, „Milenec“, ačkolIV dává do reliéfu jenom pokušení cudnosti, vyvolává celou řadu myšlenek o třech pokušeních a třech slibech - s těmi třemi pokušeními v ráji a těmi třemi na poušti jsou ve skutečnosti neoddělitelné - právě tak, jako jsou také tři sliby. Protože člověk nemůže být „cudný“, aniž by nebyl „chudý“ a „poslušný“, právě tak, jako se člověk nemůže zříci božského ideálu ve prospěch ideálu supermana, aniž by přitom současně neupadnul do oblasti zkoušek (experimentování) kde neexistuje žádná okamžitá jistota a do oblast zákona hada, formulovaného následovně: „Polezeš po břiše, po všechny dny svého žIVota žrát budeš prach.“ (Genesis III, 14) tj. oblasti, kde není žádné milosti.
Ale, jaký je okamžitý následek odolání pokušení? Příběh evangelia zde dává následující odpověď:
V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
(Matouš IV, 11)
Tato odpověď přísluší do oblasti myšlenek a skutečností sedmého Arkánu tarotů, „Válečný vůz“, jehož karta představuje člověka, stojícího na triumfálním voze, taženém dvěma koňmi.
(c) OLDM o.s.
