V té chvíli ho ďábel opustil, a hle,
andělé přistoupili a obsluhovali ho.
(Matouš IV, 2)
Když nečistý duch vyjde z člověka,
bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí,
ale když je nenalezne, řekne:
Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.
Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený.
Tu jde a přivede sedm jiných duchů,
horších, než je sám, vejdou a bydlí tam;
a konce toho člověka jsou horší než začátky.
(Lukáš XI, 24-26)
Přišel jsem ve jménu svého Otce a nepřijímáte mne.
Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete.
(Jan V. 43)
VÁLEČNÝ VŮZ
Drahý Neznámý příteli.
Jako předchozí Arkány, Arkánum „Válečný vůz“ má dvě stránky. Z jedné strany představuje toho, který – když zvítězil nad třemi pokušeními – zůstává věrný slibům poslušnosti, chudoby a cudnosti a z druhé strany představuje nebezpečí čtvrtého pokušení, které je tím nejzákeřnějším a nejintimnějším pokušením a je neviditelnou syntézou třech pokušení: duševního pokušení vítězícího samotným vítězstvím. Je to pokušení jednat „svým vlastním jménem“, jednat jako pán, namísto jako služebník. .
Sedmé Arkánum je arkánem mistrovství, chápaného ve smyslu pokušení, stejně tak jako úspěchu. Tři citáty z evangelia, které se najdou v záhlaví tohoto Dopisu zobrazují povahu zdejších myšlenek.
Paul Marteau říká, že všeobecný a abstraktní význam sedmé karty je ten, že „představuje uvedení do pohybu v sedmi postaveních, tj. ve všech oblastech (Le Tarot de Marseille, Paříž, 1949, str. 33) a je to přesně to, co jsme nahoře označili jako „mistrovství“. Protože mistrovství, to není stav být pohybován, ale spíše moci dát do pohybu.
Syn člověka odolával tomu, být pohybován třemi pokušeními na poušti; následně je to on, kdo uvede do pohybu síly, které mu slouží. „V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“
Zde opět je základní zákon posvátné magie. Dá se formulovat následujícím způsobem: Jestliže to, co je nahoře, je jako to, co je dole, odříkání dole dá do pohybu síly dovršení nahoře odříkání toho, co je nahoře, dá do pohybu síly dovršení dole. Jaký je praktický význam tohoto zákona?
Je to následovně.
Když odoláte pokušení nebo se zřeknete něčeho žádoucího dole, již samou tou skutečností dáte do pohybu síly provedení toho, co odpovídá nahoře tomu, čemu jste se zřekli dole. Je to, co Pán označuje slovem „odměna“, když říká, například, že je třeba se varovat předvádění spravedlnosti před jinými lidmi, abychom získali jejich obdiv, „jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ (Matouš vi, 1) Odměna je tedy činností, která se uvede do pohybu nahoře, zřeknutím se touhy po věcech dole. Je to „ano“ seshora, které odpovídá na „ne“ zespoda. A tato shoda vytváří základ pro magické poznání a pro základní zákon křesťanského esoterismu nebo hermetismu. Chraňme se před tím, brát jej na lehkou váhu, protože zde je nám dán jeden ze základních klíčů posvátné magie. Není to touha, která přináší magické poznání, ale spíše zřeknutí se touhy (samozřejmě takové, jakou jsi předtím zažil). Protože zřeknutí se z nezájmu nemá žádný nemá žádnou morální – a tedy žádnou magickou – cenu.
Touha a potom zřeknutí – zde máme praktický magický význam „zákona“ odměny. Říci, že člověk se musí zřeknout toho, po čem touží, se rovná tomu říci, že člověk musí vykonávat tři posvátné sliby – poslušnost, chudobu a cudnost. Protož to odřeknutí musí být upřímné, aby se daly do pohybu síly provedení shora a nemůže být tomu tak, jestliže chybí atmosféra, lehkost a vřelost posvátných slibů. Proto je třeba jednou provždy pochopit, že neexistuje žádná posvátná magie – ani mysticismus, gnóze nebo hermetismus – mimo těch třech posvátných slibů a že pro opravdový magický výcvik je podstatné pouze vykonávání těchto třech slibů. Je to těžké? Ne, je to lehké – je to „koncentrace bez úsilí“, která byla zvažována v prvním z těchto Dopisů.
Zvažme nyní text příběhu evangelia, týkající se toho, co se stalo hned po těch třech pokušeních. „V té chvíli ho ďábel opustil“ (tote aphiesin auton ho diabolos) říká evangelium podle Matouše, ale evangelium podle Lukáše dodává „až do dané chvíle“ (Lukáš iv, 13). Nuže, tato dodatečná slova dávají povstat předpokladu, že znovu zkouška pokušení – ta čtvrtá, nejzákeřnější a nejdůvěrnější – má přijít. A je to ta, která tvoří část učení sedmého Arkánu, které představuje korunovaného muže, stojícího na triumfálním voze, taženém dvěma koňmi.
„A hle, andělé přistoupili. . .k němu“ (kai idou angeloi proselthon) tj. nyní oni mohli k němu přistoupit, protože „prostor“, potřebný pro jejich sestup, se stal volný. Proč a jak?
Andělé (άγγελοι hoi angeloi, v řečtině) jsou bytosti, které se pohybují vertikálně, shora dolů a zdola nahoru. „Pohnout se“ pro ně znamená „změnit dýchání“ a „vzdálenost“ se pro ně rovná počtu – a hloubce úsilí, které to představuje – změn, od vdechnutí k vydechnutí. Tedy, když například řekneme, „vzdálenost 300 mil od země, anděl by řekl, „tři postupné změny normálního dýchání ve sféře andělů“. „Přiblížit se“, znamená pro anděly změnit dýchání; „nemoci se přiblížit“ znamená, že „atmosféra“ sféry, kam se chtějí přiblížit, je taková, že se tam nedá dýchat a že by „omdleli“, kdyby tam chtěli vstoupit. .
To je důvod, proč se andělé nemohli přiblížit Synu člověka během doby, když koncentrované síly pozemské evoluce – síly „syna hada“ – byly aktivní. Ony, tak říkajíc, „obsadily“ prostor kolem Syna člověka, takže andělé nemohli dýchat a proto tam nemohli vstoupit bez „omdlení“. Ale okamžitě, jakmile „ho ďábel opustil“ a atmosféra se změnila, oni se mohli k němu přiblížit a učinili to.
K tomu se dá jako důsledek dodat, že „zákon přítomnosti“, načrtnutý výše, nám dává silný důvod pro potvrzení nutnosti kostelů, chrámů a zasvěcených nebo svatých míst všeobecně. Opět jsou tu určitě ještě jiné důvody, ale tohle by nám stačilo, i kdyby nebyly žádné jiné důvody, bránit ochranu všech posvátných míst. Proto tedy chraňme, našimi myšlenkami, slovy a skutky, všechny kostely, každou kapli a nakonec každý chrám, kde se dá modlit, konat pobožnosti, rozjímat a oslavovat Boha a jeho služebníky.
„. . . a oni ho obsluhovali“ (kai diekonum auto): plurál „oni“ nám naznačuje, že to je věcí zde třech andělů. Každému odolání pokušení odpovídá anděl, pověřený zvláštním posláním odměny a který poskytuje zvláštní službu.
Jaké tedy, byly ty služby?
On odmítnul – on, který byl vyhladovělý – poručit kamenům, aby se staly chleby; nuže, bylo to „slovo, které vychází z Božích úst“, stalo se chlebem, kterým ho anděl chudoby pohostil. On odmítnul se vrhnout dolů z věže chrámu; nuže, byl to dech z výšin Božího trůnu, který mu anděl cudnosti přinesl. On odmítnul přijmout úlohu supermana – být králem světa, za cenu uctívání ideálu světa hada; nuže, byla to královská koruna světa Boha, kterou mu anděl poslušnosti daroval.
Právě tak, jako Tři králové nabídli své dary nově zrozenému Dítěti – zlato, kadidlo a myrhu – tak tři andělé, každý z nich, nabídli svůj dar Pánu, po jeho pokřtění v Jordánu a eho biřmování na poušti: Koruna ze zlata, dech kadidla od trůnu Božího a Boží slovo, které se stalo potravou.
To je to, co se stalo okamžitě po třech pokušeních na poušti. To byla odpověď shora, na trojnásobné se zřeknutí Syna člověka zdola. Jaký byl ale účinek poražených pokušení, nejenom na samotného vítězícího a nejenom okamžitě, ale také na vnější svět, takzvaných „čtyřech živlů“ a v průběhu času?
Účinkem bylo ovládnutí světa živlů a to, co se událo v průběhu času, bylo sedm typických zázraků, popsaných v evangeliu podle Jana, tj. zázrak na svatbě v Káně Galilejské, zázrak uzdravení pánova syna, zázrak uzdravení ochrnutého u rybníku v Bethesdě, zázrak nakrmení pětitisícového zástupu, zázrak chůze po vodě, zázrak uzdravení slepého od narození a zázrak probuzení Lazara v Betánii. A k projevu těchto sedmi stránek mistrovství nebo „slávy“ odpovídá zjevení sedmi stránek jména Páně: „Já jsem víno pravé“, „Já jsem cesta, pravda a život“, „Já jsem brána“, „Já jsem chléb života“, „Já jsem dobrý pastýř“, „Já jsem dobrý pastýř“, „Já jsem světlo světa“ a „Já jsem vzkříšení a život“. To je duha sedmi barev projevu „slávy“ nebo mistrovství a také oktáva sedmi tónů zjevení toho „jména“ nebo poslání toho vítěze nad třemi pokušeními. A tato duha svítila kolem prázdného a pochmurného místa v poušti, kde se pokušení událo.
Sedm zázraků evangelia, podle Jana, je ve svém celku „slávou“ (doxa) nebo leskem vítězství třech posvátných slibů nad třemi pokušeními. Zde je současně nádherný díl kvalitativní matematiky: trojí dobro, když převládne nad trojím zlem, vytváří sedminásobné dobro, zatímco trojnásobné zlo, převládající nad trojnásobným dobrem, vytváří jenom trojnásobné zlo. Protože dobro je jenom kvalitativní a když je schopné se projevit, tak se projevuje zcela ve své nerozdělitelné plnosti. To je to, čím je číslo sedm – plnost (pleroma) nebo, když se projeví, „sláva“ (doxa) o které mluví svatý Jan, když říká: „Spatřili jsme jeho slávu . . .Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí“ (Jan i, 14, 16). A první zázrak, ten o svatbě v Káně, byl začátkem projevu této plnosti nebo „slávy“. .
Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu.
A jeho učedníci v něho uvěřili. (Jan II, 11)
„Jeho učedníci v něho uvěřili“, znamená říci, že oni uvěřili na jeho jméno nebo na jeho poslání, které bylo odhaleno ve svých sedmi stránkách, sedmi výroky JÁ JSEM, citovanými výše z evangelia podle Jana.
Nuže, účinek z vítězství nad pokušením v poušti bylo projevení sedmi stránek mistrovství nebo „slávy“ (sedm zázraků) a zjevení poslání nebo „jména“ Pána. A všechno to nebylo nic jiného než projev slávy Otce skrze Syna a zjevení jména Otce skrze jméno Syna.
Ale možnost jiné „slávy“, tj. projev mistrovství ve svém vlastním jménu, také existuje. Slova Pána, na začátku tohoto Dopisu – „Přišel jsem ve jménu svého Otce a nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete“ (Jan v. 43) – to vyjadřují jasně. Zkušenost z oblasti okultních, esoterických, hermetických, kabalistických, gnostických, magických, martinských, theosofických, anthroposofistických, rosekruciánských, templářských, zednářských, sofistických, jogistických hnutí a jiných současných duchovních hnutí nám poskytují rozsáhlý důkaz, že slova Pána v žádném případě neztratila svou aktuálnost, dokonce i v oblasti vědy a v hnutích sociální, nacionální a polovědecké povahy. Protože, z jakého jiného důvodu například theosofisté dávají přednost himalájským mahátmům, jejichž astrální těla se projekcí objevují z veliké vzdálenosti (nebo kteří „vrhají“ dopisy, napsané modrou nebo červenou pastelkou) před Pánem, který nikdy nepřestal vyučovat, inspirovat, osvěcovat a uzdravovat mezi námi a blízko nás – ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, abychom vyjmenovali jenom ty země, kde byly dobře dokladované případy setkání s ním – a který sám řekl: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš xxviii, 20)?
Z jakého jiného důvodu se hledají guru, mezi hinduistickými jogíny nebo tibetskými lámy, aniž si dáme polovinu příležitosti hledat učitele, osvíceného duchovní zkušeností v našich klášterech nebo duchovních řádech, nebo mezi laickými bratry a sestrami, kteří procvičují učení Pána a jsou možná zcela blízko po ruce? A proč členové tajných společností zednářského typu považují svátost Těla a krve Páně nedostatečnou pro práci vybudování nového člověka ba proč hledají zvláštní rituály, jak to doplnit nebo dokonce nahradit?
Ano, všechny tyto otázky padají pod záhlavím slov Pána: „Přišel jsem ve jménu svého Otce a nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete.“ Proč? Protože pro někoho má superman víc přitažlivosti než Syn člověka a protože slibuje kariéru vzrůstající moci, zatímco Syn člověka nabízí jen kariéru „umývání nohou“.
Drahý Neznámý příteli, nevysvětluj si co říkám, v tom smyslu, že nesouhlasím nebo jsem dokonce nepřátelský k výše zmíněným společnostem, bratrstvům a hnutím, duchovní a iniciační povahy, ani ve smyslu, že bych je obviňoval z protikřesťanského postoje. Nepřisuzuj mi nedostatek úcty k mahátmům a gurům Indie. Zde je to pouze věc čistě psychologické tendence (kterou jsem schopen pozorovat všude) dávající přednost ideálu supermana nad ideálem Syna člověka. Ještě je zde místo dodat, abychom byli spravedliví ke zmíněným společnostem a bratrstvům, že jestliže se všude tato tendence ukazuje v jádru těchto společností a bratrstev, je to také tak, že všude je s ní bojováno, víceméně účinným způsobem. Existuje vždy opozice k této tendenci, ačkoliv tato opozice je někdy v menšině.
Ať je tomu jakkoliv, vozataj v arkánu „Válečný vůz“ je vítězem nad zkouškami, tj. pokušením a jestliže je pánem, tak je to díky sobě. Je sám, stojí ve svém voze, nikdo není přítomen, aby mu zatleskal nebo mu vzdal hold. Nemá žádné zbraně – žezlo, které drží, není zbraň. Je-li pán, jeho vláda byla získána v osamění a vděčí za ni jen zkouškám a nikomu a ničemu jinému než sobě. .
Vítězství dosažené v osamění. . . jakou slávu a jaké nebezpečí obsahuje, v jedné a v té samé době! Je to jediná opravdová sláva, protože žádným způsobem nezávisí na lidské přízni a soudu. Je to skutečná sláva skutečná záře aury, která začala svítit. Ale, současně je však zde nejopravdovější a nejvážnější duševní nebezpečí, které existuje. „Pýcha“ a „domýšlivost“, tradiční jména, která se jemu dávají, jej nepostačují charakterizovat odpovídajícím způsobem. Je to více než to. Spíše je to druh mystické megalomanie, kde člověk zbožňuje řídící centrum své vlastní bytosti, své ego a kde člověk vidí božské jenom uvnitř sebe a stává se slepým k božskému nad sebou a vedle sebe. „Vyšší Já“ je potom zakoušeno jako nejvyšší a jediné Já světa, ačkoliv je jenom vyšší, ve vztahu k obyčejnému, empirickému já a je daleko od té nejsvrchovanější a jedinečné bytosti . . .daleko od toho, aby bylo Bohem, jinými slovy.
Zůstaňme tedy rovněž u problému identifikace svého Já s vyšším Já a vyššího Já s Bohem.
C.G. Jung, který potom co prozkoumal sexuální nebo „Freudovu“ vrstvu a potom vůli po moci nebo „Adlerovu“ vrstvu podvědomí (tj. latentního nebo okultního vědomí) lidské bytosti, narazil na duchovní (mystickou, gnostickou a magickou) vrstvu, během průběhu svého klinického a psychoterapeutického zkoumání. Namísto, aby se odtud stáhnul, nebo se z toho vymotal sžíravým „vysvětlením“, měl tu odvahu a čest, že se dal do pracného studia fenomenologie této vrstvy podvědomí. Nuže, tato práce se ukázala být plodnou. Jung zde objevil nejenom případy určitých psychických poruch, ale také hluboký a intimní proces, který označil za „proces individualizace“, což není nic jiného než postupné zrození jiného já (Jung to nazval „Já“) vyššího než osoba nebo její obyčejné ego. Objevení procesu „druhého zrození“ jej pobídnulo značně rozšířit rozsah své výzkumné práce, zejména zahrnutím symbolismu, rituálů mystérií a srovnávacího studia současných a starověkých náboženství.
Nuže, toto rozšíření jeho pole výzkumu se ukázalo být rovněž plodné. Tím, že Jung dospěl k tomuto objevu (který jej zprvu trápil, a patnáct let mu bránil aby o tom promluvil živé duši) mělo svůj sled následků včetně poznání a popisu některých nebezpečí nebo pokušení, patřících ke způsobu iniciace a procesu individualizace, který mu odpovídá. Jedno z těchto nebezpečí – které jsou současně zkouškami nebo pokušeními – je to, které Jung označil termínem „nadutí“, které znamená stav vědomí jedince, nafouknutého do přemíry a který je v psychiatrii znám ve svém extrémním projevu pod pojmem „megalomanie“.
Proto se tedy zde zabýváme řadou psychických úkazů, které se zpočátku ukazují v relativně nevinných formách – takových, jako je vysoké mínění o sobě, které není zcela oprávněné nebo poněkud přehnaná touha jít svou vlastní cestou – které se stávají docela nebezpečné, když se projeví jako přezíravý negativismus ke každému. . .schopnosti ocenění, vděčnosti a uctívání jsou soustředěny na sebe a které nakonec znamenají katastrofu, která je zřídka léčitelná, když se objeví jako posedlost s lehce rozeznatelnými přeludy nebo megalomanií, úplnou a absolutní. Zde tedy jsou základní nebezpečí nadutí: přehnaná důležitost, připisovaná sobě, komplex nadřazenosti, vedoucí k posedlosti a nakonec k megalomanii. První stupeň znamená praktický úkol pro práci na sobě; druhý stupeň je vážnou zkouškou; zatímco třetí je katastrofa.
Co je otázkou v procesu nadutí? Podívejme se nejprve, co o tom říká sám Jung:
„Nadřazená osobnost“, to je celý člověk, tj. člověk, jaký opravdu je, ne jak si sobě připadá. Do této celosti patří také podvědomá psychičnost, která má své požadavky a potřeby, tak jako má vědomí. . . obvykle popisuji „nadřazenou osobnost“ jako vlastní „já“, a tím dělám ostré rozlišení mezi ego, které, jak dobře známo, se prostírá pouze tak daleko, jako vědomá mysl a celou osobností, která zahrnuje jak vědomou, tak podvědomou složku. Ego se tedy vztahuje k vlastnímu „já“ jako část k celku. V tomto rozsahu je já nadřazené. Kromě toho, já je empiricky pociťováno ne jako subjekt, ale jako objekt, a to z důvodu své podvědomé složky, která se může do vědomí dostat jenom nepřímo, cestou promítání.
(C.G.Jung a C.Kerényi Úvod do vědy mythologie – Introduction to a Science of Mythology; překlad R.F.C. Hull, Londýn, 1951, str. 223-224)
Nuže, tato „cesta promítání“ je živoucí symbolismus – tradiční symbolismus, právě tak jako symbolismus, který se projevuje ve snech, „aktivní představivost“ a vidiny. Sny, když jsou pozorovány v řadách (často jdoucích do několika set) ukazují že poslouchají druh jakéhosi plánu. Zdá se, že se vztahují jeden k druhému a jsou v hlubším smyslu podřízeny společnému cíli.
. . . v hlubším smyslu . . . se zdají být. . . podřízeny společnému cíli, takže dlouhá řada snů se už dál nejeví jako nesmyslný řetěz nesouvislých a isolovaných událostí, ale připomíná po sobě jdoucí kroky v plánovaném a uspořádaném procesu rozvoje. Nazval jsem tento podvědomý proces, spontánního vyjadřování se v symbolismu řady dlouhých snů individualizačním procesem.
(C.G.Jung, Struktura a dynamika duševna – The Structure and Dynamics of the Psyche; překlad R.F.C. Hull, Sebrané spisy C.G.Junga – The Collected Works of C.G. Jung, díl 8, Londýn, 1972, str. 289-290).
Proces individualizace je „spontánní realizací celého člověka“ (tamtéž, str. 292). Pro rovnici, která je nadále cenná pro představu duše platí: „duševno = vědomí ego + podvědomí“ (C.G.Jung, Cvičení psychoterapie – The Practice of Psychotherapy; překlad R.F.C. Hull, Sebrané spisy C.G.Junga – The Collected Works of C.G.Jung, díl 16, Londýn, 1954, str.90). S ohledem na roli podvědomí v této rovnici, je nutné počítat s touto skutečností, hlavně,
že u každého dítěte vědomí vyrůstá z podvědomí v průběhu několika málo roků a také, že vědomí je vždy jenom dočasným stavem, založeném na optimu fysiologického výkonu a tedy pravidelně přerušovaným fázemi podvědomí (spánku). a konečně, že podvědomá duše nejenom ovládá delší trvání života, ale je nepřerušeně přítomná (tj. zajišťuje souvislost bytí). (Tamtéž, str. 91.)
Nuže, proces individualizace je tou harmonizací vědomého já a podvědomí v duši. Ale „vědomí a podvědomí nevytváří celek, když je jedno z nich potlačováno a poškozováno druhým.“ (C.G.Jung, Vědomí, podvědomí a individualizace – Conscious, Unconscious and Individuation; překlad R.F.C.Hull, Sebrané spisy, díl 9, část VI, Londýn 1959, str. 288). Je to věcí harmonizace, která je proveditelná pouze znovu soustředěním osobnosti, tj. zrozením nového středu osobnosti, který se podílí na povaze podvědomého, právě tak jako vědomého já – jinými slovy, středisko, kde podvědomí je v neustálé přeměně na vědomí. To je cílem procesu individualizace, který je současně stádiem iniciace.
Proces individualizace pracuje, jak jsme řekli, ustanovením spolupráce mezi podvědomím a vědomím. Doména symbolů umožňuje takovou spolupráci a tudíž je to zde, kde může začít. V procesu individualizace se člověk setkává – nebo spíše probouzí – síly symbolů, které Jung označil, při zvážení jejich typického charakteru, jménem „předobrazy“.
Předobrazy – nezapomeňme nikdy na to – jsou psychickou složkou, která je v nás všech přítomná. Špatné vysvětlení znamená odpovídající špatný postoj k této složce, která tím může být poškozená. Ale konečným poškozeným je samotný špatný vykladač.Proto „vysvětlení“ by vždy mělo být takové, aby funkční význam předobrazu zůstal nedotčený, tj. aby byl zajištěn přiměřený a vhodný vztah mezi vědomou myslí a předobrazy. Protože předobraz je prvkem naší psychické struktury a tudíž životně důležitá a nutná součást v našem psychickém hospodaření.. . . Neexistuje žádná „racionální“ náhrada za předobraz, stejně tak jako není za mozkovou kůru nebo ledviny.
(C.G.Jung a C.Kerényi, Úvod do vědecké mythologie Introduction to a Science of Mythology, překlad R.F.C.Hull, Londýn, 1951,str. 109-110).
Nuže, předobrazy se nesmí brát na lehkou váhu. Jsou to hrozivé psychické síly, které mohou také přepadnout, zaplavit a pohltit vědomí. To je co se stává v případě identifikace vědomí s předobrazem. Potom se dost často vytváří identifikace s rolemi hrdinů (a někdy – když to je věc předobrazu, pojmenovaného „moudrý starý muž“ nebo „velká matka“ – identifikace s kosmickou postavou).
V tomto stádiu existuje obvykle jiná identifikace, tentokrát s hrdinou jehož role je přitažlivá pro rozmanitost důvodů. Identifikace je často extrémně tvrdošíjná a nebezpečná pro mentální rovnováhu. Pokud se dá zlomit a vědomí zmenšit do lidských rozměrů, postava hrdiny může být postupně odlišena od symbolu sebe. (tamtéž, str.137).
A dodejme, že jestliže se to nepodaří, postava hrdiny se zmocní vědomí. Potom se „druhá identifikace“ – nebo „zjevení hrdiny“ – uskuteční.
Zjevení hrdiny (druhá identifikace) se ukazuje odpovídajícím nadutím. Obrovská domýšlivost roste do přesvědčení, že člověk je něco zvláštního, jinak nemožnost, že se ta domýšlivost někdy naplní, jenom dokazuje svou vlastní méněcennost, která je příznivá pro roli hrdinného mučedníka (negativní nadutí). Navzdory jejich protikladnosti jsou obě formy identické, protože podvědomá kompenzační méněcennost se.shoduje s vědomou megalomanií a podvědomá megalomanie s vědomou méněcenností (nikdy nedostanete jedno bez druhého). Jakmile se jednou úspěšně obepluje útes druhé identifikace, mohou být jasně odděleny vědomé procesy od podvědomých a ty se dají objektivně pozorovat. To vede k možnosti přizpůsobení s podvědomím a tím k možné syntéze vědomých a podvědomých prvků vědění a jednání. To postupně vede k posunutí středu osobnosti od ega k sobě. (tamtéž, str. 137-138).
To je cílem procesu individualizace.
Nuže, nadutost je nejdůležitějším rizikem, které doprovází každou osobu, která hledá zkušenost hlubokosti, zkušenost s tím, co je okultní,.co žije a pracuje za fasádou jevů normálního vědomí. Proto tedy nadutí vytváří základní nebezpečí a zkoušku pro okultisty, esoteriky, mágy, gnostiky a mystiky. Kláštery a duchovní řády vždy toto znaly, díky nesmírnému pilíři zkušenosti, kterou nahromadily za tisíciletí, v oblasti hlubokomyslného života. To je proč je celé jejich spirituální cvičení založeno na rozvíjení pokory, takovými prostředky, jako cvičení poslušnosti, zkoumání vědomí a vzájemné bratrské pomoci členů společnosti. Tudíž, kdyby Sabarai Zevi (1625-1676) byl členem duchovního řádu, s disciplínou, podobnou té, jakou mají křesťanské duchovní řády a kláštery, jeho osvícení by nikdy nevedlo k tomu aby se odhalil (v roce 1648) skupině svých učedníků, jako slibovaný Mesiáš. Ani by se nemusel stát Turkem, aby zachránil svůj život a pokračoval ve svém poselství. („Bůh mne udělal ismaelitským Turkem; poručil a já jsem poslechnul – devátý den po mém druhém zrození“, napsal svým následovníkům ve Smyrně). Protože by byl ušetřen od positivního nadutí, právě tak jako by byl ušetřen od negativního nadutí, o kterém podává jeho učedník, Samuel Gandor, následující vylíčení:
Říká se, že Sabbatai Zevi byl patnáct let sužován následujícím trápením: byl pronásledován pocitem deprese, která jej nenechávala ani na okamžik klidným a dokonce mu nedovolovala ani číst, aniž by byl schopný říci, jaká je povaha toho smutku, který na něho přikvačil.
(Gershom G. Scholem, Hlavní směry židovského mysticismu – Major Trends in Jewish Mysticism, Londýn, 1955, str. 290).
Příběh osvíceného kabalisty Sabbatai Zeviho je jenom extrémním případem všeobecných nebezpečí a zkoušek, kterým musí čelit všichni praktikující esoterici. Vskutku, Hargrave Jennings vyjadřuje toto nebezpečí a zkoušku zdařilým způsobem, pokud jde o rosekruciány:
Mluví o celém lidstvu, jako kdyby bylo nelonečně pod nimi. Jejich pýcha je nepředstavitelná, ačkoliv jsou navenek ti nejpokornější a nejtišší. Chvástají se chudobou a prohlašují, že to je stav, který je jim přikázaný, a to přestože se honosí všeobecným bohatstvím. Odmítají všechny lidské city nebo se jim podřizují jenom jako vhodný únik – vzhled milující laskavosti, která se předpokládá pro vyhovující souhlas nebo pro průchod do světa, který je složen z nich nebo z jejich předpokladů. Nejuhlazeněji se vměšují do společnosti žen, se srdcem zcela neschopným měkkosti v tomto směru; zatímco je kritizují s lítostí nebo soucitem ve svých vlastních myslích, jako zcela jiný řád bytostí od lidí. Jsou co nejprostší a nejuctivější ve svém vzhledu a přesto sebe-oceňování, které naplňuje jejich srdce, končí se svým sebe chválením s nekonečností oblohy. . . Ve srovnání se zalci hermetismu, panovníci jsou chudáci a jejich největší majetky jsou opovrženíhodné. Po boku těchto mudrců jsou ti nejučenější pouhými hlupáky a tupci. . . Tudíž, k lidstvu jsou negativní, ke všemu ostatnímu positivní; sebe-uzavření, sebe-osvícení, sebe-všechno. Ale vždy připraveni (nikoliv, přikázáni) konat dobro, kdekoliv je to možné nebo spolehlivé. K tomuto nezměřitelnému velebení sebe, jaké kritérium míry nebo jaké ocenění můžete použít? Normální ocenění selhává nad tou představou. Buď je stav těchto okultních filosofů vrcholem vznešenosti nebo je to vrchol nesmyslnosti. (Hargrave Jennings, Rosekruciáni, jejich rituály a tajemství – The Rosicrucians, Their Rites and Mysteries, Londýn – New York, 1887, str. 30-31).
Řekněme nesmyslné, právě tak jako vznešené, protože nadutost je vždy současně vznešená a nesmyslná. Toto o tom říká Eliphas Lévi:
Existuje také věda, která pojednává o lidských silách, které jsou zjevně nadlidské.
Jsou vyjmenovány takto, v hebrejském rukopisu ze šestnáctého století:
ALEPH – On patří Bohu tváří v tvář, aniž by zemřel a běžně hovoří se sedmi duchy, kteří velí celé nebeské armádě.
BETH – On je nad všemi zármutky a strachy.
GHIMEL – On kraluje nad celým nebem a slouží mu celé peklo
DALETH – On vládne svému vlastnímu zdraví a životu a stejně to může ovlivnit u jiných
HÉ – On nemůže být ani překvapen neštěstím, ani přemožen pohromami, ani nemůže být poražen svými nepřáteli.
VAU – On zná smysl minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
ZAIN – On ovládá tajemství vzkříšení mrtvých a klíč k nesmrtelnosti.
(Eliphas Lévi, Dogme et rituel de la haute magie; překlad A.E. Waite, Transcendentální magie. Její doktrína a rituál – Transcendental Magic. Its Doctrine and Ritual, Londýn 1968, str 10)
Je to zde věc programu nebo skutečné zkušenosti? Jestli je to zkušenost, jedná se o nadutost, posunutou velmi daleko. Jestli je to program, ten, kdo bere jeho realizaci vážně, nemůže neuspět v tom, že se stane kořistí nadutosti, ať už positivní (komplex nadřazenosti) nebo negativní (komplex méněcennosti).
Ať už je to cokoliv, zkušenost nebo program, tento hebrejský rukopis ze šestnáctého století, který cituje Eliphas Lévi, nám ukazuje pozoruhodnou podobnost se zkušeností Johna Custance, kterou on popsal ve své knize, Moudrost, posedlost a bláznovství: Filosofie šílence (Wisdom, Madness and Folly: the Philosophy of a Lunatic). Je to následují cí:
Cítím se tak blízko Bohu, tolik inspirován jeho Duchem, že, v jiném smyslu, jsem Bohem já. Já vidím budoucnost, projektuji svět, zachraňuji lidstvo. Jsem naprosto a úplně nesmrtelný. Jsem dokonce mužem a ženou. Uvnitř mne je celý svět, živý a neživý, minulost, přítomnost a budoucnost. Veškerá příroda a život, všichni duchové se mnou spolupracují a jsou se mnou spojeni; všechny věci jsou možné. Já jsem, v jiném smyslu, totožný se všemi duchy, od Boha k Satanovi. Já usmiřuji dobro a zlo a tvořím světlo, tmu, světy a vesmíry. (John Distance, Moudrost, posedlost a bláznovství: Filosofie šílence – Wisdom, Madness and Folly: the Philosophy of a Lunatic, Londýn, 1951, str. 51)
Stav, který popisuje John Distance, je charakteristický pro stav akutní mánie a sám autor to žádným způsobem nepopírá. Ale můžeme se zeptat, jestli by se na to ještě díval tímto způsobem, kdyby věděl že tato zkušenost se dá najít popsaná přesně v upanišadě Brhadáranjaka, která říká:
Ten kdo nalezl a probudil se do duše, která vstoupila do tohoto shluku úplnosti – ten je tvůrcem čehokoliv, protože je stvořitelem všeho. Svět patří jemu, ve skutečnosti on sám je svět.
(Upanišada Brhadáranjaka 4.4.13; překlad R.E. Hume, Třináct hlavních upanišad – The Thirteen Principal Upanishads, Oxford, 1962, str. 142)
Dá se s určitostí říci, že tento text, citovaný z upanišad, je založený na zcela jiné zkušenosti než zkušenosti Johna Custace?
Před třiceti osmi léty jsem poznal poklidného člověka zralého věku, který učil angličtinu u organizace YMCA, v hlavním městě jedné baltické země. Nuže, on mi jednoho dne prozradil, že dosáhnul duševního stavu, který se projevuje „nekonečným pohledem“ a který znamená vědomí totožnosti Sebe s Boží realitou světa. Minulost, přítomnost a budoucnost – při pohledu z piedestalu věčnosti, kde jeho vědomí mělo svůj příbytek – byly pro něho otevřenou knihou. Neměl už žádné problémy, ne protože by je vyřešil, ale protože dosáhnul stavu vědomí, kde zmizely a přestaly mít důležitost. Protože problémy patří do oblasti pohybu v čase a prostoru, ten, kdo to překročí a dospěje do oblasti věčnosti a nekonečnosti, kde není žádný pohyb ani změna, je od problémů osvobozený.
Když mi říkal tyto věci, jeho krásné modré oči zářily upřímností a jistotou. Ale tato zářivost ustoupila temnému a hněvivému pohledu, jakmile jsem položil otázku o ceně takového „subjektivního pocitu věčnosti“, když člověk si neuvědomuje nebo nemůže objektivně udělat něco víc, aby pomohl lidstvu, ať už v duševním (nebo jiném) pokroku nebo ve zmírnění duševního, psychického a tělesného utrpení. Nezapomenul mi tuto otázku a obrátil se ke mně zády, což byl můj poslední dojem o něm na tomto světě (on odejel na cestu do Indie, kde brzy nato zemřel jako oběť epidemie).
Vzpomínám si na tuto příhodu ze svého života, jenom abys mohl poznat, drahý Neznámý příteli, kdy a jak, velmi vážné problémy tvarů a nebezpečí duševní megalomanie byly ve mně probuzeny a jak vděčím této objektivní zkušenosti, že jsem začal pracovat na tomto problému, jehož výsledky právě ukazuji.
Duševní megalomanie je tak stará jako svět. Její počátek se nalézá značně daleko za světem pozemským, podle tisíce let staré tradice, týkající se pádu Lucifera. Prorok Ezechiel podává toho nejdojemnější popis:
Byl jsi věrným obrazem pravzoru,
plný moudrosti a dokonale krásný.
Byl jsi v Edenu, zahradě Boží,
ozdoben všemi drahokamy:
rubínem, topasem jaspisem,
chrysolitem, karneolem, onyxem,
safírem, malachitem a smaragdem.
Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata;
byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen.
Byl jsi zářivý cherub ochránce,
k tomu jsem tě určil,
pobýval jsi na svaté hoře Boží,
procházel ses uprostřed ohnivých kamenů.
Pro tvou krásu se stalo srdce tvé domýšlivým
pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost
svrhnu tě k zemi,
dám tě za podívanou králům . . .
(Ezechiel XXVIII, 12-17)
Zde je vyšší (tj. nebeský) původ nadutí, komplexu nadřazenosti a megalomanie. A protože „to, co je dole je jako to, co je nahoře“, je to opakováno dole, v pozemském lidském životě, ze století do století a z generace na generaci. Je to opakováno především v životech těch lidských bytostí, které jsou izolované od obvyklého pozemského uspořádání a stavu vědomí, které tomu přísluší a které je přesahují, ať už ve smyslu výšky, ve smyslu šířky, nebo nakonec ve smyslu hloubky. Ten, kdo touží po rovině vyšší, než je ta pozemského uspořádání, riskuje, že se stane povýšený; ten, kdo hledá šíři, mimo normální okruh pozemských povinností a radostí, riskuje, že se bude považovat být více a více důležitým; ten, kdo hledá hloubku, pod povrchem jevů pozemského života, podléhá největšímu nebezpečí, tomu z nadutí, o kterém mluví C.G.Jung.
Abstraktní metafyzik, který uspořádává světy podle pořádku, jaký si zvolil, může ztratit veškerý zájem o detaily a jednotlivosti takovým způsobem, že začne považovat lidské bytosti být stejně bezvýznamné, jako hmyz. Dívá se na ně pouze shora. Viděno z jeho metafyzické výšky, ztrácejí všechny rozměry a stávají se pro něho malé a téměř bezvýznamné – zatímco on, metafyzik, je ohromný, protože se účastní ohromných metafyzických věcí, které jej odívají do majestátnosti.
Reformátor, který chce napravit nebo zachránit lidstvo, snadno padne jako oběť pokušení, považovat se za aktivní střed pasivního okruhu lidstva. Cítí se jako nositel poslání universální důležitosti a proto se cítí být více a více důležitý.
Praktikující okultista, esoterik nebo hermetik (jestliže nepraktikuje, je jenom metafysikem nebo reformátorem) zakouší vyšší síly, které pracují mimo jeho vědomí a které si do něho dělají svůj vstup. Za jakou cenu?. . . Buď za cenu klanění se na kolenou – nebo jinak za cenu ztotožnění se s těmito vyššími mocnostmi, čehož je následek megalomanie.
Často se mluví o nebezpečích okultismu.Černá magie je obvykle to největší nebezpečí, proti kterému je začátečník varován „mistry“; jiní (především ti, kteří vědí víceméně něco o medicíně) se na to dívají jako na poruchy nervového systému.
Ale zkušenost během čtyřiceti třech let praktického okultismu (nebo esoterismu) mne naučila že nebezpečím okultismu není ani černá magie, ani nervová porucha, přinejmenším se s těmito nebezpečími nesetkáváme více mezi okultisty než mezi politiky, umělci, psychology, věřícími a nevěřícími. Nemohu uvést jméno jakéhokoliv černého mága, mezi okultisty, které znám, zatímco by nebylo těžké jmenovat některé politiky, kteří příkladně neměli s okultismem nic společného – a kteří k němu byli dokonce nepřátelští – ale jejich vliv a účinek velmi dobře souhlasí s klasickým pojetím „černého mága“. Věru, což je těžké jmenovat politiky, kteří používali vražedného, sugestivního vlivu na lidové masy, oslepovali je a podněcovali k činům krutosti, bezpráví a násilí, kterého by každý jednotlivec, vzato odděleně, nebyl schopen . . . a kteří svým polo-magickým vlivem zbavili jednotlivce jejich svobody a obětovali je posedlosti? A není tento čin, zbavit lidi jejich morální svobody a obětovat je posedlosti, cílem a samotnou podstatou černé magie?
Ne, drahý Neznámý příteli, okultisté – včetně těch mezi nimi, kteří provozují magii – nejsou ani mistři, ani učedníci černé magie. Po pravdě řečeno, jsou mezi těmi, kteří s tím mají nejméně společného. Je pravda že oni – především všichni adepti ceremoniální magie – se často stávají kořistí mylných představ a uvádějí v omyl sebe a ostatní, ale je tohle černá magie? Kromě toho, kde se dá najít nějaká třída lidských bytostí, které by nikdy neudělaly omyl? Dokonce doktor Faust – který udělal smlouvu s ďáblem (a to se týká všech „strůjců smluv“ tohoto druhu, dávných i moderních) – byl jen naivní oběť Mefistofelova šprýmu (který je podvodníkem, dobře známým všem, kteří mají znalosti o „okultním světě“) protože jak se dá „prodat“ něco, co vám vůbec nepatří? Je to jeho duše, která by mohla prodat doktora Fausta, ale nikdy nemůže doktor Faust dát pryč svou duši, jakkoliv vážná je jeho smlouva a bez ohledu na to, jestli je podepsána vlastní krví nebo obyčejným inkoustem.
Je to Mefistofelův způsob, jak dát lekci těm, kteří chtějí být „supermany“. On vynáší na světlo dětinskost jejich záměrů. A zatímco se úplně odsuzuje naivnost chudáka doktora Fausta, člověk je veden ke zvážení „metody rošťáctví“ Mefistofela, jako, v posledním rozboru, užitečné. Protože, to co Mefistofeles dělá (a dají se citovat jiné příklady této metody nedávnějšího data) je ukázat na směšnost a nesmyslnost usilování a plánů takzvaných „supermanů“. „Z těch duchů, kteří popírají, vždy čtverák nejmíň na obtíž mi byl“, říká Bůh o Mefistovi v Goethově Faustu („Prolog v nebi“ Faust, část I).
Neodsuzujme proto tedy toho rošťáka duchovního světa a především se ho nebojme. Neodsuzujme doktora Fausta, našeho bratra, obviňováním jej z černé magie – je to spíše dětinská důvěřivost, ze které může být obviňován, pokud být obviňován musí. V každém případě on byl stokrát nevinnější vzhledem k lidstvu než naši současníci, kteří vynalezli nukleární bombu. . . jako dobří občané a vědci.
Ne, ani černá magie, ani nervová porucha nevytváří zvláštní nebezpečí okultismu. Jeho hlavní nebezpečí – na které však nemá žádný monopol – je určeno těmito třemi členy: komplex nadřazenosti, nadutost, megalomanie.
Ve skutečnosti okultista (který není začátečníkem) který nezískal tuto morální chorobu, nebo který ji v minulosti v určitém čase neprodělal, je vzácným případem. Tendence k megalomanii se objevuje mezi okultisty všude. Desetiletí osobních vztahů, právě tak jako čtení okultní literatury mne o tom poučily. Existuje mnoho úrovní této morální slabosti. Zprvu se projevuje jako sebejistota a určitá neobvyklost, se kterou člověk mluví o vyšších a posvátných věcech. Potom se vyjadřuje jako, „znám to lépe“ a „znám všechno“, tj. jako postoj mistra proti každému. Nakonec se projevuje jako nevyslovená nebo dokonce vyslovená neomylnost.
Nechci citovat pasáže z okultní literatury, ani jmenovat jména, ani se zmiňovat o životopisných událostech, týkajících se známých okultistů, abych dokázal nebo ilustroval tuto diagnózu. Nebude to pro tebe těžké, drahý Neznámý příteli, když si jich najdeš sám spoustu. Co je zde mým úmyslem, je vyvrátit falešná obvinění, která se týkají okultismu, z jedné strany a z druhé strany ukázat skutečné nebezpečí, které okultismus představuje – tak, aby se člověk měl proti tomu na pozoru. Ale, co se dá dělat proti tomuto nebezpečí, abychom bděli nad svým morálním zdravím?
Starodávné rčení „ora et labora“ (modli se a pracuj) představuje jedinou odpověď, kterou jsem byl schopný najít. Modlitba a práce představují jediný ozdravný, právě tak jako profylaktický lék, který znám proti megalomanickým iluzím. Je nutné uctívat to, co je nahoře nad námi a je nutné se účastnit lidského úsilí v oblasti objektivních skutečností, abychom drželi v šachu iluze, týkající se toho, co člověk je a čeho je schopen. Protože kdokoliv je přesvědčen o tom, že pozdvihne své modlitby a meditace na úroveň ryzího uctívání, by si vždy měl být vědomý odstupu, který odděluje (a současně spojuje) uctívajícího a uctívaného. Proto nebude v pokušení uctívat sebe, což je v posledním rozboru příčinou megalomanie. Bude mít stále v dohledu rozdíl mezi sebou a uctívaným. Nebude si plést to, co je on, s tím, co je uctívaná bytost.
Na druhé straně, ten, kdo pracuje, tj. kdo se účastní lidského úsilí, s výhledem na objektivní a ověřitelné výsledky, nestane se snadno kořistí s ohledem na to, čeho je schopen. Tak například praxi vykonávající doktor, náchylný k přeceňování své moci uzdravovat, se brzy naučí znát skutečné hranice svých schopností po zkušenosti se svými neúspěchy.
Jakob Brehme byl obuvník a byl osvícen. Když měl zkušenost osvícení („ . . .Dveře se přede mnou otevřely, takže ve čtvrthodině jsem zpozoroval a poznal víc, než kdybych po mnoho let navštěvoval universitu. . .“, píše v dopise výběrčímu daní Lindnerovi) kde on „poznal Bytost bytostí, nebesa a peklo . . .“ (stejný dopis) žádným způsobem ale z toho neusuzoval, že on jako obuvník, může od té doby udělat více než jeho kolegové v té živnosti, nebo on sám, že může udělat víc než před svým osvícením. Na druhé straně se skrze své osvícení naučil znát velikost Boha a světa („. . .z čehož jsem byl velice ohromený, aniž bych věděl jak se mi to přihodilo a následkem toho se mé srdce obrátilo ke chvále Boha“ – stejný dopis) a to jej naplnilo zbožností.
Tudíž, byla to práce a uctívání Boha, co ochraňovalo morální pohodu Jacoba Boehma. A dovolím si zde dodat, že moje zkušenost v oblasti esoterismu mne naučila, že to, co bylo prospěšné v Boehmově případě, platí také tak, bez výjimky, pokud jde o všechny, kdo se pokoušejí o nadpřirozené zkušenosti.
Modli se a pracuj – ora et labora – proto tedy vytváří conditio sine qua non – předpoklad bezpodmínečný – pro praktický esoterismus, abychom udrželi pod dohledem tendenci směrem k megalomanii. Je to proto, abychom ji udrželi na uzdě, avšak abychom získali imunitu proti této morální nemoci, je zapotřebí více než to. Člověk musí mít reálnou zkušenost s konkrétním setkáním, s bytostí vyšší než je on sám. Nemyslím „konkrétním setkáním“ ani pocit „vyššího Já“, ani víceméně neurčitý pocit „přítomnosti vyšší bytosti“, dokonce ani zkušenost s „přívalem božského vnuknutí“, které naplňuje člověka životem a světlem – nikoliv, to, co myslím „konkrétním setkáním“ není nic jiného než opravdové a opravdu konkrétní setkání, tj. tváří v tvář. Může být duchovní – tváří v tvář při zjevení – nebo více fysicky konkrétní. Takto, svatá Terezie z Avily (abychom citovali pouze jeden z mnoha známých příkladů) se setkala s Pánem, rozmlouvala s ním, ptala se a dostávala od něho rady a pokyny na objektivní duchovní rovině (ano, spiritualita není výlučně subjektivní – může být také objektivní). A určitě Papus a jeho skupina přátel, okultistů, se setkali s Monsieur Filipem z Lyonu na fyzické úrovni. Zde jsou dva příklady konkrétního setkání, jaké mám na mysli.
Nuže, ten kdo měl tu zkušenost konkrétního setkání s vyšší bytostí (svatým nebo spravedlivým jedincem, andělem nebo další hierarchickou bytostí, Pannou Marií, Pánem . . .) se stává už touto samotnou skutečností imunní proti megalomanii. Zkušenost, že mu byl tváří v tvář Někdo Veliký nutně zahrnuje úplné vyléčení a imunitu od jakékoliv tendence k megalomanii. Žádná lidská bytost, která uviděla a uslyšela, není schopná dělat modlu ze sebe. A více než to: opravdovým a konečným kritériem těchto takzvaných „vizionářských“ zkušeností, tj. pokud se týká jejich pravosti nebo falešnosti, je dán morálním účinkem těchto zkušeností, zejména jestli udělají příjemce pokornějším nebo domýšlivějším. Zkušenost ze svých setkání s Pánem dělala svatou Terezii stále více a více pokornější. Zkušenost, na pozemské úrovni, ze setkání s Monsieur Filipem z Lyonu, také udělala Papuse a jeho přátele okultisty, pokornějším. Nuže – tyto dvě zkušenosti – zcela odlišné, s ohledem na osobu a objekt – byly autentické. Ani Papus se proto nemýlil o duchovní velikosti toho, koho uznal jako svého „duchovního mistra“, ani svatá Terezie se o nic méně nemýlila o realitě Pána, kterého viděla a slyšela mluvit.
Drahý Neznámý příteli, přečti si bibli a nalezneš tam veliké množství příkladů tohoto zákona, který se dá vyjádřit následovně: autentická zkušenost Božského dělá člověka pokorného; ten, kdo není pokorný, neměl autentickou zkušenost Božského. Vezmi apoštoly, kteří „viděli a slyšeli“ Pána a proroky, kteří „viděli a slyšeli“ Boha Izraele – nenalezneš mezi nimi ani stopu nebo tendenci směrem k takové pýše, jakou můžeš určitě nalézt u mnoha gnostických učitelů, kteří (následkem toho) „neviděli a neslyšeli“.
Jestliže je ale pravdou, že je nutné „uvidět a uslyšet“, abychom se důkladně naučili lekci pokory, co se dá říci o lidech, kteří jsou „přirozeně“ pokorní a kteří „neviděli a neslyšeli“?
Bez předsudku k jiným dobrým a hodnotným odpovědím, odpověď, která se zdá mně správná je, že ti, kteří jsou pokorní určitě viděli a slyšeli – bez ohledu na to, kde a kdy a bez ohledu na to, jestli si to pamatují nebo ne. Pokora může být výsledkem reálné (tj. nikoliv rozumové) paměti duše o duchovní zkušenosti před zrozením nebo může být poplatná noční zkušenosti, podstoupené během spánku a která zůstává v oblast podvědomí, nebo konečně může být účinkem zkušenosti, která je přítomná vědomě nebo podvědomě, ale je nepovšimnutá sebou nebo jinými. Protože pokora, jako láska k bližnímu, není přirozenou vlastností lidské povahy. Jejich počátky se nedají žádným způsobem najít v oblasti přírodního vývoje, protože není možné se domnívat, že jsou ovocem „boje o existenci“, tj. přírodního výběru a přežití nejschopnějších na úkor slabých. Protože škola boje o existenci nevytváří pokorné lidi; vytváří jenom rváče a bojovníky všeho druhu. Pokora je proto vlastnost, která musí být příslušná působení milosti, tj. musí být darem shora. Nuže, „konkrétní setkání, tváří v tvář“, o které se zde jedná, je bez výjimky vždy způsobené milostí, je setkáním, kde vyšší bytost se dobrovolně pohne do blízkost bytosti nižší. Setkání, které udělalo z farizeje Saula apoštola Pavla, nebylo způsobeno jeho úsilím. Byl to čin Jediného, se kterým se on setkal. Stejné je to se všemi setkáními „tváří v tvář“ s vyššími bytostmi. Naše úloha je jenom „hledat“, „klepat“ a „prosit“, ale rozhodující čin přichází shora.
Vraťme se nyní k arkánu „Válečný vůz“, jehož tradiční význam je „vítězství, triumf, úspěch“.
(c) OLDM o.s.
(c) OLDM o.s.
