„Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.
Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl:
Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“
Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.
Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči
a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
(Genesis III, 2-5)
Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!
(Ezechiel XXXVII, 4)
DOPIS XIII
SMRT
SMRT
Drahý Neznámý příteli.
Nebyl jsi někdy překvapen protikladným prohlášením, týkajícím se smrti, které udělal Bůh a had, v příběhu Genesis o Pádu? Protože Bůh zde říká: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ a had říká, „Nezemřeš“. Zde je Bůh kategorický a had právě tak.
Opravdu had jednoduše lhal? Nebo je to věc základního omylu na straně hada? Nebo opět, nepronášel pravdu z rozsahu pravd, které jsou patřičné pro oblast hada a které jsou nepravdivé pro oblast pravd Božích? Jinými slovy, existují dvě nesmrtelnosti a dvě různé smrti – jedna z hlediska Boha a ta druhá z hlediska hada? Tudíž, je to jednoduše tak, že to, co had chápe jako „smrt“, to Bůh chápe jako „život“ a to, co on chápe jako „život“, chápe Bůh jako „smrt“?
Nuže, zvu tě, drahý Neznámý příteli, dát se do práce s úmyslem nalézt odpověď na tuto otázku, zatímco předložím tvé pozornosti ovoce své práce, kterou jsem za tím účelem učinil. Protože odpovědí na tuto otázku je Arkánum třinácté karty tarotů. „Smrt“, která představuje kostru, která žne jenom to, co se zdvíhá z černé země a vystupuje nad ni – ruce, hlavy atd.
Naše empirická zkušenost se smrtí je zmizení z fyzické úrovně živých bytostí. Taková je skutečnost naší zkušenosti zvenčí, kterou máme prostřednictvím našich pěti smyslů. Ale zmizení, jako takové, není omezeno jenom na oblast vnější zkušenosti smyslů. Je prožíváno také v oblasti vnitřní zkušenosti, v našem vědomí. Zde představy a zpodobnění mizí, právě tak jako se to stává živým bytostem se zkušeností smyslů. To je to, čemu říkáme „zapomínání“. A toto zapomínání se každé noci prodlužuje na celou naši paměť, vůli a chápání – takového druhu, že na sebe úplně zapomínáme. To je, čemu říkáme „spánek“.
Pro celou naši zkušenost (vnější a vnitřní) zapomínání, spánek a smrt jsou třemi projevy stejné věci – totiž takové „věci“, která působí zmizení. Říká se, že spánek je mladším bratrem smrti. K tomu je třeba dodat: zapomínání je bratrem spánku.
Zapomínání, spánek a smrt jsou třemi projevy – rozdílného stupně – jediného principu síly, která působí zmizení intelektuálních, psychických a fyzických jevů. Zapomínat je spát, jako spát je smrt. Nebo opět, Zapomínání je pro paměť jako je spánek pro vědomí a spánek je pro vědomí jako je smrt pro život.
Člověk zapomíná, chodí spát a umírá. Člověk si vzpomíná, probouzí se a rodí se. Vzpomínání je k zapomínání jako probouzení k usínání a probouzení je k usínání jako zrození ke smrti. Člověk na sebe zapomene, když usíná a vzpomene si na sebe, když se probouzí. Je to také mechanismus zapomínání, který pracuje, když se umírá a je to mechanismus vzpomínání, který pracuje při zrození. Když na nás zapomene Příroda, tak umíráme, když zapomeneme na sebe, tak usínáme, když o něco ztratíme zájem, tak na to zapomínáme.
Nicméně, nesmí se zapomínat na to, že odpovídající oblasti, zapomínání, spánku a smrti, jsou rozsáhlejší a hlubší než myšlenkové zapomínání, přirozený spánek a klinická smrt. Kromě myšlenkového zapomínání existuje také zapomínání v oblasti duše (psychické zapomínání) a zapomínání v oblasti vůle, právě tak jako existuje paměť v oblasti duše a paměť v oblasti vůle – mimo myšlenkovou paměť. Takže se dá například zachovat jasná a přesná paměť na přítele z minulosti, ale současně se dá na něho zcela zapomenout psychicky. Dá se myšlenkově vzpomínat, ale bez živého přátelství z minulých dob. Podobně se dá vzpomínat na osobu myšlenkově a psychicky, tj. s živým pocitem, ale současně na ni zapomenout v oblasti vůle. Dá se na ni vzpomínat možná s něžností, ale nic pro ni nedělat.
Mimo organického spánku, tj. když ležíme v posteli a zapomeneme na všechno včetně sebe, existuje psychický spánek a spánek vůle. Během šestnácti nebo osmnácti hodin, ve kterých jsme v bdělém stavu, existují vrstvy našeho psychického bytí, které spí. Během bdělého stavu člověk „spí“ k mnoha věcem – ke skutečnostem, lidem, myšlenkám, k Bohu...
A jestliže je Budha považován – a uctíván – jako „plně probuzený“ k takovým skutečnostem lidského života, jako je nemoc, stáří a smrt, je to protože ti, kteří nejsou Buddhové, vědí o tom že spí, s ohledem na tyto skutečnosti – nikoliv myšlenkově, ale psychicky a ve své vůli. Ono to „vědí“ a nevědí současně. Protože člověk opravdu ví, když rozumí tomu co ví, když cítí to, čemu rozumí a když uvedl do praxe to, čemu rozumí a co cítí.
Podobně mimo klinickou smrt existuje psychická smrt a smrt morální. Během našich sedmdesáti nebo osmdesáti let života neseme v sobě vrstvy smrti v našem psychickém bytí. Existují věci, které chybí v našem psychickém a morálním bytí. Nedostatek víry naděje a lásky se nedá napravit ani spory, ani napomínáním, ani dokonce živým příkladem. Je zapotřebí činu božské magie – nebo milosti – aby se uskutečnilo vlití života do toho, co je mrtvé. A jestliže Kristus je uctíván jako Zmrtvýchvstalý člověk, je to protože ti, kteří v sobě nesou smrt, vědí, že to je pouze božská magie, která může v nich zdvihnout to, co je mrtvé a že zmrtvýchvstalý Kristus je toho zárukou.
Zapomínání , spánek a smrt – jako vzpomínání, probouzení a zrození – mají fiktivní a symbolické vyjádření, které je pro ně příhodné. Tak černá barva je obrazem zapomínání, trsy trávy jsou obrazem spánku a kostra s kosou je obrazem smrti. . . Černá je symbolem, jak neúmyslného, tak nadpřirozeného zapomínání, o kterém svatý Jan z Kříže říká – tato trojnásobná noc smyslů, chápání a vůle, ve které je dokončeno spojení duše s Bohem. Trsy trávy nebo listů jsou symbolem spánku, protože hluboký spánek je stavem, kdy žijeme vegetativním životem. Organický život – dýchání, krevní oběh, trávení a růst – pokračují během spánku, bez přítomnosti „animality“ a „lidství“. Jsme „rostlinami“, když jsme v hlubokém spánku. A kostra je symbolem smrti, protože přeměňuje zjev vědomého, pohyblivého, živého a hmotného člověka na to, co je v něm minerální – na kostru.
Přirozené zapomínání snižuje člověka k živočišnosti; přirozený spánek ho snižuje k rostlinnosti a přirozená smrt ho snižují na nerostnost. Celý problém smrti, skládající se ze třech stupňů – zapomínání, spánku a vlastní smrti, nebo Arkánum smrti – musí být nám tedy představen jako obraz černé sféry, pod kterou jsou trsy trávy a nad kterou je kostra.
A je to přesně třináctá karta tarotů, která nám představuje tento obraz. Kontext této karty je projevem principu odčítání, prostřednictvím zapomínání, spánku a smrti. Máme zde černou půdu, modré a žluté trsy trávy a také žnoucí kostru. Kara obsahuje ještě čtvrtý prvek, který je na ní představován lidskými hlavami a rukama a jednou nohou, ke kterému se vrátíme později.
Třinácté Arkánum tarotů je proto tedy principem odčítání nebo smrti a je v protikladu k principu přičítání nebo života. Je nutné odečíst sebe od astrálního těla, éterického těla a fyzického těla, abychom pochopili mechanismus zapomínání; je nutné odečíst sebe a astrální tělo od éterického těla a fyzického těla, abychom získali stav spánku a je nutné odečíst sebe, astrální tělo a éterické tělo od fyzického těla, abychom získali mrtvolu, tj. skutečnost smrti. Tyto tři stupně odčítání ve své úplnosti tvoří proces exkarnace, tak jako odpovídající tři stupně přičítání tvoří úplnost procesu inkarnace. Protože inkarnace je přidáním astrálního těla k sobě, přidáním éterického těla k astrálnímu tělu a k sobě a nakonec přidání fyzického těla k éterickému tělu, astrálnímu tělu a k sobě.
Nuže, kosa, kterou drží kostra na kartě, představuje dílo odčítání. Je to tím, co představuje dílo odčítání. Je to tím, co symbolizuje dílo exkarnace, tj. toho co odděluje vazby mezi sebou a astrálním tělem (zapomínání) vazby mezi astrálním tělem a éterickým tělem (spánek) a vazby mezi éterickým tělem a fyzickým tělem (smrt).
Jaké jsou vazby mezi duší a tělem – spíše mezi duší a těly – které ta kosa trojnásobného principu odděluje? Co je tím, co spojuje sebe k astrálnímu tělu, astrální tělo k vitálnímu nebo éterickému tělu a vitální tělo k fyzickému tělu? Jinými slovy, jak a proč si vzpomínáme na minulost, jak a proč se ráno probouzíme a jak a proč žijeme několik dekád?
Na prvním místě, neberme ohledy na rozsáhlou literaturu, která se těmito problémy zabývá s úsilím meditativního díla, tj. mysleme přímo na předmět, který nás zaměstnává, bez zprostředkování tím, co by se dalo vypůjčit z jiných zdrojů než je naše bezprostřední zkušenost a chápání.
Rozjímat je přemýšlet s výhledem na to, získat jistotu ve vnitřním tribunálu vědomí a vzdát se všech aspirací na to, že dospějeme k věcem všeobecné hodnoty (tj. k věcem, které by mohly nějak prospět vědě). Při rozjímání – a tyto Dopisy jsou jenom rozjímáními – je to především věcí otázky, postavenou s veškerou upřímností před naše vědomí a odpovězenou s veškerou upřímností naším vědomím: „Co já sám znám?“ a ne otázkou „Co je všeobecně známo?
Na okamžik si nevšímejme, drahý Neznámý příteli, co se o všeobecně zná a říká o předmětu vazeb mezi duší a tělem a pokusme se přihlédnout – jenom pro nás – na to, co známe a jsme schopni o tom poznat.
Zaprvé zvažme oblast zapomínání a vzpomínání – paměti. Paměť je to kouzlo, v subjektivní oblasti, které působí vyvolání věcí z minulosti. Vyjadřuje minulé věci v přítomnosti. Právě tak jako čaroděj nebo černokněžník vyvolává duchy mrtvých, aby se zjevili, tak paměť vyvolává věci z minulosti, aby se zjevily našemu vnitřnímu duševnímu vidění. Existující vzpomínka je výsledkem magického působení v subjektivní oblasti, když se člověku podařilo vyvolat z černé pustiny zapomnění živoucí obraz z minulosti. Živý obraz z minulosti . . . dojem?, symbol?, otisk? přízrak? Je to všechno tohle najednou. Je to dojem natolik, že opakuje dojmy z minulosti; je to symbol natolik, že využívá mou fantazii, pro představení reality, která jde za obrazotvorné představení; je to otisk natolik, že pouze směřuje k opakování originálu z minulosti; je to přízrak natolik, že to je zjevení z černé propasti zapomnění a natolik že povolává zpět k životu minulost a dělá ji přítomností v mém vnitřním vidění.
Jaká je to síla v činnosti, v osobní magické operaci vzpomínání? Jsou čtyři typy paměti, které člověk zakouší: mechanická nebo automatická paměť, logická paměť, morální paměť a vertikální nebo zjevující paměť.
Mechanická nebo automatická paměť má stěží nějaké požadavky na činnost vzpomínání. Ke vzpomínání jednoduše dochází. Odehrává se automatickým způsobem, podle zákonů asociace – tj. podobností, příbuzností a spřízněností mezi věcmi – což uskutečňuje vzpomenutí, aniž bych se toho nějak jinak účastnil než jako pozorovatel. Tento druh paměti mne zásobuje, při příležitosti každého vjemu, který získávám, množstvím obrazů z minulosti, ze kterého si vybírám. Tak když třeba uvidím dýmku, mohu si vybrat mezi obrazy z minulosti, které se mi v mysli představují, např.: „starý mořský vlk, kterého jsem viděl v B. v roce 19.., „kniha o rudých Indiánech, kde to byl předmět mírového rituálu“, ,;můj přítel S., který obrátil na útěk každého, když si zapálil svou dýmku s tabákem, který si sám vypěstoval a připravil v době poslední války, když nebyl žádný tabák na prodej“ atd.
Pokud se týká logické paměti, jsem aktivnější než v případu automatické paměti. Zde musím přemýšlet, abych si na věci vzpomenul. Tak například, mám-li si vzpomenout na hinduistickou Trojici, ve které jsem zapomněl na jeden ze třech názvů, tak se ptám sebe: Jestliže existuje Stvořitel a Ničitel, Brahma a Šiva, jaký třetí princip se musí nacházet mezi Stvořitelem a Ničitelem? Soustředím se na prázdné místo mezi těmi dvěma a vyvinu úsilí to logicky doplnit. „Ach, to je Uchovávající princip – to je Višna – samozřejmě!“ si říkám. V logické paměti je méně automatiky a více logického úsilí.
Pokud jde o morální paměť, zde existuje stěží nějaká automatizace. Zde vzpomínání již není něco, k čemu dochází, ale je to spíše pravý magický čin, třebaže osobní. Je to láska, která je v činnosti v morální paměti, při vzpomínání na věci z minulosti. Zde to je obdiv, úcta, přátelství, vděčnost a tisíc jiných věcí, které s vámi hluboce pohnou, které postihnou věci z minulosti nezapomenutelnými, tj. vyvolatelnými v každém případu. Čím více člověk miloval, tím více si pamatuje skrze morální paměť.
Jako všeobecné pravidlo mají mladí lidé velmi silnou mechanickou paměť, Věkem se stává slabší a je to logická nebo rozumová paměť, která přichází na pomoc. To si vyžaduje úsilí přemýšlet, intelektuální úsilí. Lidé, kteří neuspěli v rozvinutí záliby v přemýšlení a v intelektuálním úsilí, budu v dospělém věku mít těžkosti se svou pamětí. Mechanická paměť jim bude více a více vynechávat a logická paměť, přivolaná na její podporu, jim bude chybět.
Pokud se týká morální paměti, je to především ve starém věku, že nahrazuje více a více nejenom mechanickou paměť, ale také logickou a intelektuální paměť. Je to srdce, které dodává energii, která vyživuje a uchovává paměť a která doplňuje rostoucí selhání mechanické paměti a intelektuální paměti. Stařecké vynechávání paměti je důsledkem skutečnosti, že osoba, která tím trpí, neuspěla ve včasném nahrazení funkcí intelektuální paměti – nemluvě o paměti mechanické. Lidé, kteří jsou schopni a kteří vědí jak dát všemu morální hodnotu a jak ve všem vidět morální smysl, nebudou zapomínat nic. Budou mít normální, ne-li vynikající paměť do velmi pokročilého věku.
Morální paměť – která může obsahovat všechno, bez výjimky – je tím více účinnější, čím méně je člověk morálně lhostejný. Lhostejnost, nedostatek morálního zájmu, je základní příčinou výpadku paměti, ke kterému dochází ve stáří. Čím méně je člověk lhostejný, tím více si pamatuje z minulosti a tím více je schopný se učit novým věcem.
Kromě třech druhů paměti – mechanické, logické a morální – které jsou zde předmětem, existuje ještě druh paměti, který jsme označili jako „vertikální nebo zjevující paměť“. Není to paměť o minulosti, ve smyslu horizontální linie: dnes, včera, předevčírem atd,, ale spíče ve smyslu vertikální linie: zde, výše, ještě výše atd. Je to „paměť“, která nespojuje přítomnost s minulostí, na úrovni fyzického, psychického a duševního života, ale která spojuje úroveň normálního vědomí s úrovněmi nebo stavy vědomí, které jsou vyšší než stav normálního vědomí. Je to schopnost „nižšího Já“ opakovat zkušenost a znalost „vyššího Já“ nebo, jestli si přejete, schopnost „vyššího Já“ vtisknout svou zkušenost a znalost do vědomí „nižšího Já“. Je to spojení mezi „vyšším okem“ a „nižším okem“, která nám poskytuje pravou nábožnost a moudrost, a chrání nás proti útokům skepticismu, materialismu a determinismu. Je to také to, co je zdrojem jistoty nejenom o Bohu, ale také o duchovním světě s jeho hierarchiemi bytostí a také o nesmrtelnosti našeho bytí a reinkarnaci, kdekoliv je to věcí reinkarnace. „Jitro je přítelem múz“ a podobná lidová přísloví, taková jako Die Morgenstunde hat Gold im Munde („ráno má zlato v ústech“) nebo Utro večera mudreje („ráno je moudřejší večera“) nebo dokonce De morgenstond heeft goud in in den mond (holandská verze Die Morgenstunde hat Gold im Munde) – se vztahují k dobrodiním vertikální paměti, ze kterých má člověk prospěch ráno, po návratu vědomí z úrovně „přirozené extáze“ nebo spánku.
Vertikální paměť je účinnější v rozsahu třech posvátných slibů – poslušnosti, chudoby a cudnosti – poskytuje nižšímu člověku schopnost naslouchat, chápat a získávat věci shora bez zkreslování. Vertikální paměť je zásadně jenom morální paměť, nesená ve svém vývoji ke stále vyššímu stupni. To je důvod, proč je to jenom morální očista, kterou zahrnuje praxe třech posvátných slibů, co se počítá v případu vertikální paměti. Intelektuální zájmy, jako takové, se zde nepočítají.
To je načrtnutý soupis oblasti paměti. Vraťme se nyní k otázce: Co je to za sílu v činnosti, při subjektivní magické operaci vzpomínání?
Zaprvé je třeba vzít v úvahu skutečnost, že na stupnici, kterou jsme zavedli „mechanická paměť“ – intelektuální paměť“ – „morální paměť“ – „vertikální paměť“, je to věcí odlehlost a blízkosti, týkající se okamžitého a jasného pochopení skutečnosti „jak“ a „proč“ funguje paměť skrze vědomí.
Vlastně, čím víc je něco mechanické, tím více je to vzdáleno od okamžitého pochopení vědomím a tím více je to od toho vzdáleno, čím více to je tajemné a nepochopitelné. Čistě mechanické vysvětlení není, po pravdě řečeno, vůbec žádným vysvětlením, protože odstraňuje předmět, který má být vysvětlen, z oblasti kde k pochopení dochází – přesunujíc jej z oblasti srozumitelnosti, tj. od „myslitelnosti“ a „cítitelnosti“ – do oblast podvědomí a tedy nesrozumitelnosti. Ten, kdo chce například vysvětlit jev úsměvu stahováním svalů v oblasti úst a tváří, což je elektrickými impulzy přenášeno skrze nervy do centra, nazvaného „mozek“, nedává žádným způsobem vysvětlení jevu „úsměv“, přestože správně popíše celý mechanický proces svalů a nervů, z prostého důvodu, že nevzal ohled na radost, které je úsměv projevem a která dává do pohybu jak svaly úst, tak elektrické impulsy nervů. Protože to nejsou nervy a svaly, které se projevují úsměvem, ale spíše radost.
A právě tak jako popis mechanického procesu svalů a nervů není žádným způsobem odpovědí na otázku, co to je úsměv?, tak mechanické vysvětlení čehokoliv, co to může být, není žádným způsobem vysvětlení celku, ale spíše omezuje otázku na ticho, přesunutím předmětu otázky z oblasti srozumitelnosti do oblasti nesrozumitelnosti – ze světla vědomí do temnoty podvědomí. Protože to, co nazýváme „mechanické“, je ve skutečnosti jenom podvědomé (nebo spíše „to, co je zbavené vědomí“) a je proto tedy nepřístupné vědomí a proto tedy nesrozumitelné, nemyslitelné a nepocítitelné, ale spíše hrobem pro skutečné otázky.
To je důvod, proč na projednávané stupnici paměti nesmíme – a vlastně nemůžeme – hledat pochopení činnosti vzpomínání v oblast, kde je nepoznatelná a nesrozumitelná, tj. v oblasti „mechanické paměti“. Naproti tomu, musíme hledat na druhém konci stupnice – kde to je přinejmenším méně uloženo v temnotě „mechaničnosti“ a kde to nejvíce odhaluje svou podstatu ve světle vědomí, tj. v oblasti „morální paměti“ a „vertikální paměti“. Protože to je stupeň úplného rozvoje, který osvětluje a vysvětluje předchozí stupně a nikoliv obráceně. Minimum je jenom zmenšené maximum a je to skrze maximum, že člověk chápe minimum a nikoliv obráceně. Je to vědomí, které postihuje mechanické a podvědomé pochopitelným, to druhé je pouze vědomí, snížené na minimum a nikoliv obráceně. Je to člověk, který je klíčem k biologické evoluci přírody a nikoliv primitivní organická buňka.
Proto tedy musíme hledat klíč k operaci vzpomínání v paměti na nejvyšším stupni vývoje paměti – „morální paměť“ a „vertikální paměť“. Proto tedy to, co je tou silou, pracující při subjektivní magické operaci vzpomínání, takovou, jaká se odhaluje v „morální paměti a ve vertikální paměti?
Následující to odhaluje v nejhlubším představitelném smyslu – ostatní stupně jsou pouze toho analogické, zeslabené projevy:
Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval ... Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě ... Ježíšovi vstoupily do očí slzy ... Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobce. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ ... Zvedli tedy kámen ... Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenou šátkem. (Jan XI, 5-44).
Zde je ta síla přivolání zpět ve svém nejúplnějším, nejsilnějším a nejvznosnějším projevu. Je to láska, protože „Ježíš Martu, její sestru a Lazara miloval“.
Operace povolání zpět k životu – nebo vzkříšení – se skládá ze třech stupňů: příchodu, zvednutí kamene a zavolání zpět, tj. „zvolání mocným hlasem“.
Nejprve příchod: „Jít a přijít“ je činnost, která hledá a nachází poslední dveře, které oddělují vyvolávajícího od vyvolávaného. Ty „asi dvě míle“, mezi Betanií a Jeruzalémem, které Pán ušel, aby dospěl k Lazarově hrobce, představují první úsilí v celé operaci vyvolávání: to, které se zaměřuje na příchod k bodu maximálního přiblížení k předmětu vyvolání.
Potom zvednutí kamene: to je úsilí, které zdolává pochybnosti, sklíčenost, únavu a nakonec zoufalství, které zahrazuje cestu k vyvolávanému, jako kámen, umístěný na hrobce. Analogicky, člověk je bezmocný vyvolávat v oblasti vertikální paměti a morální paměti věci, o kterých věří, že jsou navždy ztracené, o kterých věří, že je nemožné, povolat je do světla vědomí. Tato pochybnost a nedostatek víry paralyzuje úsilí a je jako kámen, umístěný na hrobce. Tento kámen je často – ne-li vždycky – pro mnoho lidí příčinou nedostatku všech živých pocitů a přesvědčení, nemluvě o přesných a konkrétních vzpomínkách, o minulých životech, tj. reinkarnaci. Vzpomínky tlukou na dveře marně, kámen, který je umístěný vpředu jim nedovoluje vystoupit ze svých hlubin a vstoupit do světla vědomí.
Nakonec zavolání: „Zvolání mocným hlasem“ je kulminací – a vrcholem – úsilí té operace vyvolání silou lásky, ať k životu, jako bylo v případě Lazara, nebo do paměti, jako v případě s vertikální a morální pamětí.
Hlas je hlasitější, tj. slyšitelnější ve fyzickém světě, čím jsou intenzivnější vibrace, které vyvolává ve vzduchu. Jinak je tomu ve světě duchovním. Zde je hlas slyšitelnější, tj. „hlasitější“, čím více vyjadřuje výchozí úsilí a utrpení. Práce a utrpení jsou věci, které poskytují našim hlasům slyšitelnost pro duchovní svět a v duchovním světě. Existují faktory, které vytvářejí „vibrace“ dostatečně „hlasité“ v duchovním světě, aby poskytnuly našim hlasům slyšitelnost. To je důvod, proč se v modlitbě růžence opakuje „Zdrávas Maria“ stopadesátkrát a Otčenáš patnáctkrát. Protože to je utrpení, které poskytuje slyšitelnost tryskající modlitbě jediného slova – „Ježíši“, například – je to úsilí, které poskytuje růžencové modlitbě slyšitelnost. Chyběla by mi úcta k pravdě, kdybych neřekl, že úsilí růžencové modlitby, založené na utrpení, z ní dělá mocný prostředek – někdy téměř všemocný – v posvátné magii.
Nuže, „zvolání mocným hlasem“, které je rozhodujícím činem v celé operaci vyvolávání, musí být silné, jak v úsilí, tak v utrpení. „Ježíšovi vstoupily do očí slzy : : : Potom Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobce. . .Ježíš zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven.“ Je to láska, která plakala a která usilovala vykonat zázrak, vyvolat ze smrti k životu – což je také případ vyvolání ze zapomnění do paměti.
Je tedy vyvolání zázrak?
... ano, zázrak. Dovol mi ale, drahý Neznámý příteli, říci mi něco, co se týká zázraku, co věřím, že má nejvyšší důležitost, ke které musí přihlédnout každý křesťanský hermetik a každý kabalista: to je, že neexistuje svoboda mimo zázračnosti a že člověk je člověkem jenom tak dalece, jak žije ze zázraku, skrze zázrak a pro zázrak.
Všechno, co není mechanické – fyzické, psychické a rozumové – je zázračné a všechno, co není zázračné je jenom mechanické – fyzické, psychické a rozumové. Svoboda je zázrak a člověk je svobodný jenom tak dalece, jako není strojem – fyzickým, psychickým a rozumovým. Nemáme jiné volby než mezi strojem a otroctvím na jedné straně a zázrakem a svobodou na druhé straně.
Lidský stroj funguje podle určeného programu „maximální rozkoše s minimálními náklady“způsobem, aby se propůjčil přesné předpovědi ve svých reakcích za daných okolností. V rozumové oblasti odmítá každý názor a každou představu, která neharmonizuje s komplexem „štěstí“, na kterém je založený. A ve fyzické oblasti automaticky následuje příkazy, přenášené komplexem „instinktu“, na kterém je založený.
Je to jenom fungování lidského stroje, když se boháč prohlašuje za antikomunistu a chudák se prohlašuje za pro-komunistu. Ale je to zázrak – tj. čin svobody – když se boháč vzdá svého majetku a obejme se s chudobou, jak to udělal sv. Antonín Veliký a také mnoho jiných svatých a také karmelitáni, františkáni, dominikáni atd., kteří přijali slib chudoby. Zázrak svatého Františka není jenom vyléčení malomocenství, ale láska sv. Františka k „Paní bídě“. Což zázraky Ježíše Krista po vzkříšení Lazara nevrcholí na kříži Kalvárie, kde on v plné agónii mučení říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš xxiii, 34)
Všechno, co člověk činí je zázračné; veškeré rozumové, psychické a fyzické fungování podle „přírody“, tj. podle lidského automatismu je mechanické. Kázání na Hoře, to je dosažení jednání a vítězství nad fungováním.
Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají. . . a modlete se za ty, kteří vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce. (Lukáš VI, 27-28; Matouš V, 44-45)
Není tohle učení, které směřuje k osvobození stroje, tj. z veškerého fungování a které je školou pro zázračnost?
Protože, žehnat těm, kteří vás proklínají, je zázrakem z hlediska „normálního a přirozeného“ fungování reakcí lidského stroje. To se jen tak nepřihodí, to je učiněno (je to stvořeno); a opakuji, člověk pouze činí zázraky všechno, co je učiněno, je zázrak a není učiněno nic, aniž by to zázrak nebyl. Všechno, co není zázrak, není opravdu učiněno – stane se to, jako součást automatické funkce. Je to pouze skrze zázrak, že se vyjadřuje pravé bytí, že se odhalí tvořivé Slovo.
Proto je tedy chybné, vysvětlovat formulace na začátku evangelia podle Jana, jako učení určitého druhu kosmického racionalismu, analogického se stoickou naukou o nous („mysli“). Ne, ty věty, na začátku evangelia podle Jana, otevřeně prohlašují kosmickou úlohu zázraku a že svět je způsobený zázrakem, tj., že byl udělán tvořivým Slovem a ne, že byl způsoben nějakou funkcí, nějakým automatickým – ačkoliv vysoce rozumovým – procesem.
Všechno povstalo skrze ně (Slovo) a bez něho nepovstalo nic, co jest. (Jan I, 3)
To je, co evangelista říká.a to, co jsme my řekli výše, pokud jde o zázraky a stroj – tj. pokud se týká „činů“ a „fungování“, je jenom mikrokosmická analogie k prohlášení makrokosmického významu z evangelia svatého Jana.
Tedy, „všechno povstalo skrze Slovo“ zahrnuje také vyvolání ve vertikální a morální paměti. Čin vyvolání patří do sféry „činění“ a proto k tomu zázračnému a ne do sféry „fungování“. Vyvolání v „logické paměti“ je směsí činění a fungování. Nakonec, vyvolání v mechanické paměti je jenom fungování, tj. čin morálního vyvolání omezený na minimum.
Jestliže vyvolání je činem analogickým ke vzkříšení Lazara, co je potom zapomínání?
Zapomínání naznačuje stupnici analogickou ke stupnici vyvolávání. Může se odehrávat automaticky, polo-automaticky a svobodným a vědomým způsobem, podle kategorie paměti, ve které je umístěno. V mechanické paměti člověk zapomíná automaticky, věci se jenom tak zapomenou. V logické paměti se věci stanou vzdálenými a jsou poznenáhlu smazávány, jak je člověk čas od času nevyvolává na pole pozornost vědomí. V morální paměti a ve vertikální paměti se nezapomíná nic; zapomínání je zde morálním činem vůle.
Proveďme nyní stejný postup jako v případě vzpomínání, tj. začněme na konci stupnice, kde zapomínání je činem vědomí a kde je srozumitelné – kde se koná ve světle vědomí.
Nuže, neexistuje nikdo, kdo ze zkušenosti neví, že veškeré vědomé úsilí zahrnuje koncentraci a rozjímání a že koncentrace a rozjímání znamená vědomé a chtěné zapomínání na mnoho věcí, které se nevztahují k předmětu koncentrace a rozjímání. Člověk ví, že když se modlí Otčenáš, zapomíná nejenom na své každodenní záležitosti, ale i na ostatní modlitby v době, když se modlí Otčenáš.
Stejné to je s duchovními a božskými hodnotami a hodnotami ze světa jevů. Tři stupně na cestě spojení duše s Bohem – očistění, osvícení a spojení – jsou jednoduše průběhem jediného rostoucího úsilí koncentrace celé duše k Bohu. Svatý Jan z Kříže říká o účinku zkušenosti spojení duševních sil s Bohem:
... všechny síly duše dohromady, následkem spojení ve vnitřním sklepu, pijí z Milovaného ... Tento doušek nejhlubší Boží moudrosti působí, že duše zapomene na všechny věci tohoto světa a považuje všechny své předchozí znalosti a znalosti celého světa kolem za čistou nevědomost ve srovnání s tímto poznáním. (sv. Jan z Kříže, Duchovní chvalozpěv, 7,10; přel. D. Lewis, Londýn 1909, str. 204-205)
A opět:
... čím více je paměť spojená s Bohem, tím více ztrácí všechny odlišné znalosti a nakonec se všechny takové vytratí, když je dosaženo stavu dokonalosti. Na začátku, když toto probíhá, následuje veliké zapomínání, protože tyto tvary a znalosti upadnou v zapomnění .: . paměť je ztracená v Bohu. Ale ten, kdo dosáhnul stavu spojení, nezapomíná tímto způsobem to, co se vztahuje k morálnímu a přirozenému rozumu; provádí s větší dokonalostí všechny nutné a náležité činnosti, přestože s pomocí tvarů a znalostí v paměti, které poskytuje zvláštním způsobem Bůh. (Sv. Jan z Kříže, Výstup na horu Carmel III, I, 5; přel. D.Lewis, Londýn 1906, str. 244-245)
Mohu dodat, že učitelé Raja-jógy, Bhakti-jógy a Jnana-jógy vyučují cvičení úplného zapomínání jevového světa, s výhledem na získání dokonalé kontemplace. Učení o zapomínání se také nachází v mystické kabale a v mohamedánském mysticizmu, tj. v súfismu
Tedy zapomínání je prostředkem přechodu z jednoho stavu vědomí do druhého. Dokonce v případu spánku, který se dá považovat za „přírozenou extázi“, musí člověk zapomenout na svět dne, aby mohl přejít do světa noci. Aby usnul, musí být schopný zapomenout. Nespavost je zaviněná neschopností zapomínat.
A probuzení? Probuzení je současně vyvolání světa dne a činem zapomínaní nočního světa Probuzení by bylo neúplné – kterým, mimoto, často bývá – jestliže člověk nezapomene na zkušenosti z nočního světa. Noc by potom byla smíchána se dnem a lidské vědomí je omezováno ve své schopnosti, s ohledem na úkoly a povinnosti dne – jeho koncentrace je brzděna pronásledováním paměti nočními vzpomínkami.
A zrození a smrt?
Jestliže mystické spojení duše s Bohem je zapomínání jevového světa a vyvolání Boha, smrt je současně volání shora a zapomínání dole.
Tři stupně na cestě, vedoucí ke spojení duše s Bohem - očistění, osvícení a spojení – jsou opakovány po smrti: očistec je očistění (catharsis) který předchází osvícení nebo nebesa, a nebesa je stav duše, kdy dochází ke spojení s Bohem, analogicky s tím, co zakoušejí mystikové, během svého pozemského života. Toto spojení, tam jako tady, se stává obvyklé, což je nejvyšší dobro pro duši – a potom si nanovo vzpomene na zemi a její zkoušky. Paměť potom projevuje „velikou dokonalost“ (říká sv. Jan z Kříže o tom, co se týká vzkříšených funkcí paměti, v případě duše, která je ve stavu spojení) ve veškeré svojí činnosti - a dodejme k činnostem směřujícím k zemi.
To je motivace pro požehnanou práci svatých. Svatí, to jsou duše, které zaujímají „stav spojení“ a proto vlastní vyšší zduchovnělou paměť, o které mluví sv. Jan z Kříže. Oni nehledají spojení s Bohem, oni jsou spojeni s Bohem. To je důvod, proč jednají – s tvářemi obrácenými směrem k zemi a ne směrem k Bohu – ve jménu Boha na zemi. Jednají ve spojení s Bohem, v ústroji orgánů jeho vůle.
Stejné to je s nebeskými hierarchiemi – například s anděly. Strážní andělé by nikdy nemohli být strážci lidských bytostí, kdyby byly jejich zraky obráceny k Bohu, kdyby byli zabráni do rozjímání o Bohu. Je to díky jejich vrozenému spojení s Bohem, tj. díky skutečnosti spojení jejich vůle s vůlí božskou, že jsou schopni plnit svůj úkol jako strážci lidí. Oni znají božskou vůli „naslepo“ – skrze neurčitou intuici jejich vlastní vůle, tj.skrze dokonalou víru – zatímco to, co vidí, je země a lidský život na zeni. Jejich tváře, tak jako tváře svatých, jsou obráceny k zemi. To je motivace pro oddanost strážných andělů.
S ohledem na zrození, to může být také buď „svaté“ nebo „přirozené“, tj. může být činem poslušnosti božské vůle nebo může být způsobeno spíše následkem „volání ze země“. Duše může být ta zem poslána, nebo může být zemí přitažena. V tom prvním případě to je čin analogický k vyvolání vertikální a morální paměti, tj. analogický se zázrakem Lazarova vzkříšení. Ve druhém případě to je událost, která je napůl dobrovolná a napůl nedobrovolná, kde duše padá – často, aniž by si to uvědomovala – do sféry zemské přitažlivosti, což jí přinese zrození a tím pomalu zapomíná na zkušenosti shora. Zrození je potom zapomenutí nebe a současně povolání na zem.
Není tomu tak u „svatého zrození“. Zde to je vzpomínka na božství, která je tou silou, která vykoná inkarnaci. Není to díky zapomnění na božství, že duše byla inkarnována, ale spíše díky pamatování. Je to ve stavu „vrozeného spojení“ s Bohem, že duše je inkarnována. Potom její vůle neztrácí paměť božství. Tato paměť v ní pracuje, vtištěná do duševní vůle, během celého pozemského života, který následuje „svaté zrození“. Dá se potom mluvit o „poslání“ nebo o „vyvolení“. . . a oprávněně, protože takové poslání je to jediné, co skutečně existuje. Protože pravé poslání není to, co lidská bytost navrhuje na zemi činit, podle svých zálib, svých zájmů a dokonce svých ideálů, ale spíše to, co Bůh chce, aby činil. Svévolná „poslání“, ačkoliv způsobená nejlepšími úmysly na světě, přispěla jenom ke zmatkům v lidských dějinách. Je to kvůli těmto nevhodným „posláním“, kterým vděčíme za mnoho krizí, které rozrušují život živoucích tradic lidstva – které přerušují, v převlečení za míjející komety, mírumilovný a činorodý tok pravého pokroku.
Opravdové poslání na zemi slouží věci zušlechtění spiritualizace toho co je, tj. toho, co žije jako tradice. Přináší podnět, působící na omlazení a zintenzivnění tradice. Naproti tomu, svévolná poslání směřují k revolucionizování běhu lidských dějin a k nahrazování zvláštními novotami toho, co žije jako tradice. Přežene-li se to do extrému, dá se říci: Pravé poslání přináší dokonalost všemu lidskému na zemi – rodině, civilizaci, kultuře, náboženství atd., zatímco svévolná poslání mohou mít za následek přivolání Marťanů nebo Venušanů, takže ti budou potom vládnout záležitostem země!
[KONEC kráceného překladu - o krácení překaldů]
(c) OLDM o.s.
