Pater omnipotens, aeterne Deus,
et mittere digneris sanctum Angelumtuum de coelis
qui custodias, foveat, protegat,
visitat atque defendat
omnes habitantes in hoc habitaculo.
Vyslyš nás Hospodine svatý,
Otče všemohoucí, věčný Bože,
a rač z nebe seslati svatého Anděla svého,
jenž by střežil, opatroval, chránil, navštěvoval a bránil všecky,
kteří přebývají v tomto příbytku.
(Liturgická modlitba vstupního obřadu, předcházejícího slavnou mši)
„Každý, kdo pije tuto vodu,
bude mít opět žízeň.
Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já,
nebude žíznit na věky.
Voda, kterou mu dám,
stane se v něm pramenem,
vyvěrajícím k životu věčnému.
(Jan IV, 13-14)
„Amen, amen, pravím tobě,
nenarodí-li se kdo znovu,
nemůže spatřit království Boží.“
(Jan III, 3)
Výchovou a duševním výcvikem
patřím k „dětem nebes“,
ale povahou a svými profesionálními studiemi
jsem „dítětem země“.
Umístěný takto životem do srdce dvou světů
s jejichž teorií, stylem a city
mne důvěrná zkušenost udělala seznámeným
nevztyčil jsem v sobě žádnou vodotěsnou přepážku.
Naopak, dovolil jsem,
oběma zřejmě protichůdným vlivům plnou svobodu
působit hluboko ve mně, jeden na druhého.
(Pierre Teilhard de Chardin)*
Comment je crois, Úvod; překl. R. Hague, Jak věřím, Londýn, 1969, str.7
DOPIS XIV.
STŘÍDMOST
Drahý Neznámý příteli.
Karta čtrnáctého velkého Arkánu tarotů nás umísťuje do přítomnosti anděla v rouchu, které je napůl červené a napůl modré, který vykonává – nebo dohlíží nad vykonáváním – podivné činnosti, při které přelévá bezbarvou vodu z jedné vázy do druhé, nebo spíše ji nechává proudit téměř horizontálně mezi dvěma vázami, pod úhlem 45° a vázy jsou držené, jedna od druhé, ve značné vzdálenosti.
Intelektuální otřes! ... a proto tedy arkánum – něco, čeho se člověk musí zmocnit a pochopit mimo obvyklou úroveň zkušenosti a myšlení. To nás proto tedy vyzývá k hlubokému rozjímání – k duchovnímu cvičení. Přijměme tedy toto pozvání.
Jaký je to problém, že ta karta – její celková souvislost – spontánně vzrušuje mysl toho, kdo se na ni pozorně dívá? Jaké je poselství anděla se dvěma křídly, v červeném a modrém rouchu, držícího dvě vázy, jednu červenou a jednu modrou, který tajemným způsobem působí, že voda teče z jedné do druhé? Není on tím, kdo přináší dobrou zprávu, že kromě duality „buď – anebo“, existuje – nebo je možné – ještě to „nejenom – ale také“ nebo „jak to – tak ono“? Nenaznačuje celek té karty, anděl na kartě, problém spolupracující polarity nebo sjednocené duality? Nenaznačuje to především tušení nebo podezření, že to je možná díky těm dvěma křídlům, dvěma rukám, dvěma barvám roucha a dvěma nádobám, že se ta voda přelévá?. . . že ta voda je ovocem a darem toho „jak to – tak ono“ sjednocené duality, která vskočí do pozornosti člověka, když na tu kartu pohlédne?
Takže představa, která ze všeho nejprve vytane člověku na mysli, v přítomnosti této karty čtrnáctého Arkánu, patří do rozsahu představ, vztahujících se k polarizaci a toho, co ona nabízí v možnosti pro duševní poznání a realizaci – mystickou, gnostickou a magickou – hermetismu.
V předchozích dopisech již zde existovala otázka, v různých souvislostech, dvojí polarizace – té polemické (války) která vytváří energii „elektrického“ druhu a té spolupráce, „míru“, která uvolňuje sílu „životní“ povahy. Nuže, anděl na kartě čtrnáctého Arkánu nás vyzývá se vrátit k problému této dvojí polarizace a dvojí dynamiky tím, že slibuje na tento předmět vrhnout nové světlo. Proto se tedy k tomu vraťme.
Odborník prvního řádu na duchovní život a pravou duchovní zkušenost, sv. Bernard z Clairvaux, odkázal potomstvu doktrínu základního významu. J to doktrína o božském obrazu a podobnosti člověka. Tato doktrína poskytuje samotná obdivuhodnou službu, jako výchozí bod pro prozkoumání této dvojí polarizace.
Bůh učinil člověka „podle svého obrazu a podoby“ (Genesis i, 26). Božský obraz a božská podoba se v prvním člověku shodovaly, před prvotním hříchem. Ale jejich shoda nevydržela po Pádu. Obraz zůstal nedotčený, ale původní podoba se ztratila. Člověk je, po prvotním hříchu, „netvořen k nepodobě“ ačkoliv zachovává obraz.
Člověk byl udělán k obrazu a podobě Boha. V obrazu on vlastní svobodnou vůli a v podobě vlastní ctnosti. Ta podobnost byla zničena, přesto si však člověk zachovává obraz. Obraz může být pálen v pekle, ale ne stráven. Je poškozený, ale ne zničený. Smrtí, jako takovou, není smazán, ale existuje. Ať je duše kdekoliv, bude tam také ten obraz. Není tomu tak s podobou. Ta zůstává v duši, která vykonává dobro, v duši, která hřeší, je uboze změněná. Duše, která hřeší, se řadí ke zvířatům, která nemají rozum. (Sv. Bernard z Clairvaux, Kázání na Zvěstování požehnané Marie panny; francouzský překl. M.M.Davy, Oeuvres de Saint Bernard, díl I, str.106)
Podle sv. Bernarda, obraz je tedy základní strukturou lidské bytosti a podoba v něm je souhrn funkcí funkční struktury. Je to základní struktura lidské bytosti, obraz, který je nezničitelný a který zakládá svobodu, nezcizitelným a neodstranitelným způsobem.
Člověk je svobodný a zůstává celou věčnost – na zemi, v pekle, v očistci, v nebi – vždy a všude. Svoboda je proto tedy absolutní skutečnost. Jako taková zahrnuje nesmrtelnost – argument, který se opět nachází v Kantově Kritice zdravého rozumu, protože co je jeho „kategorický imperativ“, ne-li božský obraz v člověku?
S ohledem na podobnost nebo úplnost funkcí lidské bytosti, zakořenilo se zde pařeniště hříchu, s přitažlivostí ke zlému. A je nesmrtelná jenom v poměru k míře, v jaké se shoduje opět s obrazem. Její nesmrtelnost je volitelná.
To je jádro doktríny sv. Bernarda. Dává to vznik otázce: Jestliže božský obraz v člověku nebyl nijak zeslaben a jestliže božská podoba v něm byla částečně zničena a musela uvolnit cestu pro sklony a chování vedoucí ke zlému, existuje něco v lidském životě, co je protiváhou špatných sklonů v lidském funkčním organismu, člící proti nim dobrými sklony? Ano, existuje určitě něco, přidaného k lidskému funkčnímu organismu, aby v něm hrálo roli protiváhy pro vyrovnání zlých sklonů a návyků, které tam byly založeny od prvotního Pádu. Je to Anděl strážný.
Strážný anděl doprovází jako věrný spojenec božský obraz v člověku, právě tak jako zlé sklony si našly cestu do lidského funkčního organismu, který byl před Pádem božskou podobností. Strážný anděl se ujímá funkcí, zničených prvotním hříchem, v podobnosti a vyplňuje mezeru jimi narušenou. Nahrazuje sebe za funkce zničené Pádem.
Tak, jako to říká modlitba při obřadu kropení svěcenou vodou (kterou jsem umístil na začátek tohoto Dopisu) „ráčit z nebe seslati svého svatého Anděla svého, jenž by střežil, opatroval, chránil, navštěvoval a bránil všecky, kteří přebývají v tomto příbytku“, Anděl se vyrovnává se svým úkolem pěti způsoby: on střeží, opatruje, chrání, navštěvuje a brání. On je proto „planoucí hvězdou“, světelným pentagramem nad člověkem.
On střeží paměť, tj. kontinuitu velké minulosti v přítomnosti, která je přípravou na velikou budoucnost. Je to anděl strážný, který se stará o to, aby existovalo spojení mezi velkým „včerejškem, dneškem a zítřkem“ lidské duše. On je věčné „memento“ s ohledem na prvotní podobnost, s ohledem na věčné poslání, přisouzené lidské duši v kosmické symfonii a s ohledem na zvláštní místo pro duši „v domě mého Otce, kde je mnoho příbytků“ (Jan XIV, 2). Jestliže to je nutné, strážný anděl probouzí vzpomínky na předchozí pozemské životy duše, aby vybudoval kontinuitu úsilí – hledání a touhy duše, od života k životu – tak aby jednotlivé životy nebyly jenom isolovanými episodami, ale tvořily stupně jediné cesty k jedinému konci.
Strážný anděl opatruje úsilí, hledání a snažení duše, zaměstnané tímto způsobem. To znamená říci, že vyplňuje přerušení v psychickém funkčním organismu, způsobené deformací podobnosti a nahrazuje jeho výpadky – za předpokladu dobré vůle duše k tomu. Protože podpora nikdy neznamená nahrazení vůle andělské za vůli lidskou. Vůle zůstává svobodná, vždy a všude. Strážný anděl se nikdy nedotýká lidské svobodné vůle a sám se vzdává očekávat rozhodnutí nebo výběr, udělaný v nedotknutelné svatyni svobodné vůle – aby okamžitě nabídnul svou pomoc, jestliže je oprávněná, nebo zůstal pasivním pozorovatelem, omezeným na osamělou modlitbu, jestliže není.
Právě tak jako je strážný anděl někdy omezen na to se neúčastnit na činnosti duše – tato činnost není v souladu s božskou podobou duše – tak může také mít někdy větší účast na lidské činnosti než obvykle – tato činnost je takové povahy, že je nejenom povolená, ale je o ni žádáno, Potom strážný anděl sestupuje z bodu svého obvyklého stanoviště do oblasti lidské činnosti. On potom navštěvuje lidskou bytost.
Takové „návštěvy“ strážného anděla se někdy konají – když souhlasí jejich možnost a nutnost. Ale to, co činí strážný anděl nepřetržitě, je chránění lidské bytosti. Zde on nahrazuje selhání lidských smyslů, které jsou zbaveny své jasnozřivosti od doby před prvotním hříchem. On je jasnozřivý a pomáhá nejasnozřivým, s ohledem na psychická a fyzická pokušení a nebezpečí. On varuje, informuje a pomáhá oceňovat. Nicméně, to co nikdy nedělá, je potlačování samotných příležitostí pokušení. Protože, jak řekl svatý Antonín Veliký, „bez pokušení není žádného duševního pokroku“. Pokušení přísluší, jako integrální součást ke cvičení svobodné vůle, která je nedotknutelná – jak pro anděla tak pro démona.
S ohledem na poslední z pěti funkcí strážného anděla, která se týká člověka, totiž jeho obrany, liší se od ostatních v tom, že je obrácena vzhůru, směrem k nebi a není již směřována dolů nebo horizontálně. Při zabývání se otázkou obrany, kterou strážný anděl poskytuje svému chráněnci, s přibližujeme k posvátnému tajemství samotného srdce anděla strážného. Protože zde se odhaluje povaha andělské lásky, o níž jsou některé náznaky následující:
Strážní andělé zůstávají nad svými chráněnci. To, mezi jinými věcmi, znamená říci, že oni jej chrání z nebe, z pohledu směřujícího dolů shora. Skutečnost, že lidské bytosti na zemi jsou chráněné svými strážnými anděly od božské spravedlnosti naznačují – jinak než střežit, opatrovat., chránit a navštěvovat – že strážní andělé jsou obránci, obhájci člověka před božskou spravedlností. Tak jako Mojžíš řekl PÁNU, když děti Izraele spáchaly smrtelný hřích tím, že daly přednost bohu ze zlata proti živému Bohu, „ ... Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš“ (Exodus XXXII, 32) tak strážní andělé „kryjí“ své chráněnce před tváří boží spravedlnosti. To obsahuje prohlášení – zda vyslovené nebo předpokládané, není důležité – „Odpusť jim jejich hříchy. Ne-li, vymaž nás z Knihy života, kterou píšeš.“ To je obrana strážných andělů svých chráněnců.
Strážný anděl kryje svého chráněnce svými křídly, propůjčuje mu své vlastní zásluhy před očima božské spravedlnosti a také bere na sebe chyby svého chráněnce, před očima boží spravedlnosti. Je to jako kdyby říkal „Jestliže blesk božího hněvu musí udeřit do mého chráněnce, mého dítěte, ať namísto něho udeří do mne“ – nebo, jestliže musí být udeřen, ať udeří nás oba dohromady“.
Strážný anděl brání svého chráněnce jako brání matka své dítě, bez ohledu na to, bylo-li dobré nebo špatné. Je to tajemství mateřské lásky, které žije v srdci strážného anděla. Ne všichni andělé jsou strážní andělé, existují jiní, kteří mají odlišná poslání. Ale strážní andělé, protože to jsou strážní andělé, jsou „matkami“ svých chráněnců. To je důvod, proč je tradiční umění podává jako okřídlené ženy. A to je důvod, proč čtrnáctá karta tarotů také otevřeně uvádí anděla jako okřídlenou ženu oblečenou v ženském rouchu, napůl modrém a napůl červeném.
Strážní andělé – nebo neměl bych použít ženského tvaru, „andělky“? – jsou projevem vysoké a čisté mateřské lásky. Z toho důvodu Nejsvětější Panna a Matka Boží nese liturgický titul Regina angelorum – „Královna andělů“. Je to mateřská láska v ní, kterou má společnou se strážnými anděly a kterou je ona překonává, co ji dělá jejich královnou.
Existují, jak jsem řekl výše, jiní andělé, kteří nejsou anděly strážnými. Nemluvím o těch osmi nebeských řádech, nad těmi andělskými. Mluvím výlučně o řádu andělů, tj. o devátém nebeském řádu. Existují andělé, kteří jsou „posly“, tj. „anděly“ (angeloi – „poslové“ v řečtině) ve vlastním smyslu toho slova. Existují andělé se speciálními posláními a úkoly – andělé Otce, Syna, Svatého Ducha, Svaté Panny, Smrti, Života, Osudu, Vztahů (mezi různými sférami) zjevení Moudrosti, Vědomosti, Asketické ukázněnosti – a mnoho jiných. Mnozí z nich představují otcovskou lásku nebo spíše lásku bratrskou.
Zde nehodlám říkat nic, ani pro ani proti tomu, co říká Swedenborg, pokud se pohlaví andělů týká, ale to, co bych zde rád zobrazil, je mateřská láska strážných andělů a že existují jiní andělé, kteří představují otcovskou a také bratrskou lásku. A je to v tomto smyslu – a jenom v tomto smyslu – že bych rád chtěl, drahý Neznámý příteli, abys přemýšlel o andělech jako o bytostech, ve kterých převažuje, buď něžnost mateřské lásky nebo spravedlnost lásky otcovské. Protože to, v čem je podstata, to není promítání pozemské sexuality na nebesa, ale naproti tomu spíše vidět v té první odraz – ačkoliv často znetvořený – polarizace shora.
Mohu dodat, že židovská kabala – především Zohar – dává obdivuhodné poučení o myšlení o věcech zde dole, jako odraz věcí shora a nikoliv opačně. Zohar je opravdu jedna z nejlepších škol čistoty a cudnosti, týkající se všeho, co se vztahuje k manželu a manželce, otci a matce, synovi a dceři, snoubenci a snoubence, v jednom a tom samém čase v duchovním, duševním a fyzickém světě. Protože pravá cudnost není odmítat se dívat a vidět, nebo dokonce odpírat, ale spíše vidět nebeské pravzory skrze a mimo věci zde dole. A je to tato cudnost, kterou člověk nachází a vnímá v Zohar, knize nádhery židovské Kabaly.
Ale vraťme se ke strážnému andělovi. Andělé, včetně strážných andělů, žijí a pohybují se výlučně po vertikále. Výstup a sestup vytvářejí zákon jejich života, jejich dýchání. Oni vystupují k Bohu a sestupují k lidem.
Říká se, že andělé jsou v trvalém rozjímání o Bohu. Oni jsou, pokud se rozjímáním chápe stav trvalého spojení se svatou Trojicí. Je to to „temné rozjímání“, o kterém mluví svatý Jan z Kříže, které je rozjímáním andělů. Oni nevidí Boha, jsou s ním podstatně spojeni. S ohledem na strážné anděly, ani oni nevidí jeden druhého, ani nevidí bytosti jiných hierarchií – archanděly, knížectví, mocnosti, ctnosti, panství, trůny, cherubíny a serafíny. Protože přítomnost božského transcendentálního světla v nich jim zahaluje do temnoty jejich vnímání prostředních sfér, mezi Bohem a lidstvem.
Je to ta druhá sféra, kterou oni vidí, nebo spíše „sféry“ jejich chráněnců. Je to tam, kde oni používají své jasnozřivosti, kterou lidská bytost – která ji ztratila – potřebuje pro ochranu, která je jí poskytována. Je to také zde, kde andělé projevují genialitu syntetického a hlubokého chápání – bez obdoby – kterou si ze strany lidských bytostí zasluhují přívlastek „vševědoucí“. Oni nejsou vševědoucí, ale obratnost, s jakou se orientují v lidských věcech a chápou je – při styku s nimi se jejich „temná“ božská moudrost stává zářící – dělá takový dojem na lidské bytosti, které získaly zkušenost vědomého setkání s nimi, že tyto bytosti to vedlo k považování je za vševědoucí. Je to tento dojem, který byl získán o andělech, kterému slovo „geniální“ dluží svůj původní význam, totiž význam nadlidské inteligence.
Ale – a to je tragická stránka andělské existence – tato genialita se ukazuje jenom tehdy, když lidská bytost má její potřebu, když udělá místo záblesku jejího osvícení. Anděl závisí na člověku ve své tvořivé činnosti. Když lidská bytost o ni nepožádá, jestliže se od něho odvrátí, anděl nemá žádný motiv pro tvořivou činnost. Potom může upadnout do stavu vědomí, kde veškerá jeho tvůrčí genialita zůstává jenom potencionální a neprojevuje se. Je to stav živoření nebo „soumrak bytí“, srovnatelný se spánkem z lidského hlediska. Anděl, který nemá nic, pro co by existoval, je tragédií v duchovním světě.
Proto tedy, drahý Neznámý příteli, mysli na svého strážného anděla, mysli na něho, když máš problémy, otázky k vyřešení, úkoly ke splnění, plány k sestavení, starosti a strachy k utišení! Mysli na něho, jako na zářivý oblak mateřské lásky nad tebou, tažený jediným přáním ti sloužit a být ti užitečným. Nedovol, aby v tobě povstaly pochybnosti, ať mohou být jakkoliv ušlechtilé, že když se obracíš na svého strážného anděla, dovoluješ nějaké bytosti, která není Bůh, aby vstoupila mezi tebe a Boha a že se tím tak vzdáváš úsilí o bezprostřední spojení mezi tvou duší a Bohem – o přímé a opravdové spojení bez prostředníka! Protože strážný anděl nikdy nebude žádným způsobem klást překážku mezi tvou duši a Boha žádným způsobem, ani v tom nejmenším stupni, aby překážel události „písni písní“ tvé duše a Boha. On nemá žádný jiný zájem, než udělat tyto bezprostřední a opravdové kontakty možnými, ochotně pro ně vydat tvou duši – a on se stáhne, jakmile se tvůj a jeho Pán ke tvé duši přiblíží. Strážný anděl je přítel nevěsty, při duchovní svatbě duše a Boha. Právě tak jako přítel ženicha, který „připravuje cestu Pánu a dělá jeho pěšiny přímé“ byl poslušen zákona přítele ženicha – „On musí růst, já však se menšit“ (Jan iii, 30) – tak jako přítel nevěsty, který připravuje cestu Pánu a dělá jeho pěšiny přímé, poslouchá stejný zákon. Strážný anděl se stahuje před přiblížením Toho, který je větší než on.
To je tím, co je v křesťanském hermetismu nazváno „osvobození strážného anděla“. Strážný anděl je osvobozený – často aby mohl vyhovět dalšímu poslání – když duše získala uspořádání své části „podobnosti“, aby zakoušela Boha mnohem důvěrněji a bezprostředněji, což odpovídá dalšímu hierarchickému stupni. Potom je to archanděl, který nahrazuje osvobozeného strážného anděla. Lidské bytosti, jejichž strážcem je archanděl, nemají jenom nové zkušenosti Boha ve svém vnitřním životě, ale také již touto samotnou zkušeností získávají nové a reálné schopnosti. Stávají se zástupci lidské skupiny – národa nebo lidské karmické společnosti – což znamená říci, že od tohoto času nadále nejsou jejich činy čistě osobními ale budou mít od toho samého času význam a cenu pro lidskou společnost, kterou představují.
Bylo tomu tak pro Daniela, který, při modlitbě následujícího, nejednal jenom svým jménem, ale také – a především – ve jménu izraelského lidu:
... Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. . . Nyní tedy, Bože náš, slyš modlitbu svého služebníka jeho prosby o smilování a rozjasni tvář nad svou zpustošenou svatyní, kvůli sobě, Panovníku. Nakloň, můj Bože, své ucho a slyš, otevři své oči a viz, jak jsme zpustošeni my i město, které se nazývá tvým jménem... (Daniel IX, 5, 17-18)
A byl to archanděl Gabriel, který „k němu spěšně přilétl a dotkl se ho v době večerního obětního daru ... vyšel, aby mu posloužil k poučení“ (Daniel IX, 21-22). Zde máme příklad osvobození strážného anděla a přijetí zodpovědnosti archandělem – v tomto případě archandělem Gabrielem.
Někdy se také stává, že archanděl je také osvobozen. Potom je to bytost z kategorie Mocností nebo Elohim, která archanděla nahrazuje. Lidská bytost se potom stává představitelem budoucnosti lidstva. Zažívá v přítomnosti to, co lidstvo má jednou prožít v budoucích stoletích.
Je tomu tak, že Mojžíš, Eliáš a David, například, byli pod ochranou křídel Elohim – a nejenom jejich slova, ale také jejich samotné, byly prorocké.
Ale dá se ale namítnout, že to byl sám Bůh, kdo se zjevil a mluvil s Mojžíšem, Eliášem a Davidem a ne nějaká bytost z hierarchie Mocností nebo Elohim. Existuje důvod, odpovědět na tuto námitku, že tak jako existovali lidští proroci, skrze jejichž ústa mluvil Duch svatý, tak existovaly také hierarchické bytosti, skrze které Duch svatý, Syn a Otec mluvili a jednali. Tak tři andělé, kteří se objevili Abrahámovi v denním žáru (Genesis xviii) mluvili a jednali jako Svatá Trojice – Otec, Syn a Duch svatý. Byla to Svatá Trojice, která mluvila – skrze ně – k Abrahámovi.
Podobně Jahve-Elohim byl „nositelem“ nebo „představitelem“ Boha – jeho slova a jeho moci – při plnění poslání, kterým byl pověřen Svatou Trojicí, zejména při přípravě na vtělení Ježíše Krista. Natolik, že byl „pověřeným zástupcem“ představujícím Boha, Jahve-Elohim přivedl plán prozřetelnosti o vtělení k realizaci; natolik, že byl Elohim nebo Síla, jednal jako strážce bytosti Mojžíše, Eliáše a Davida.
A nakonec, strážný Elohim – a existuje jich mnoho – může být také osvobozen. Potom je to bytost první hierarchie, Serafín, která jej nahrazuje. Bylo tomu tak u svatého Františka z Assisi. Serafín, který mu dal poučení o Ukřižování, čímž on získal stigmata – Serafín ve vidění svatého Františka – byl jeho strážcem. To je důvod, proč svatý František představuje víc než lidstvo, to, co on představuje, je „zbožnělá lidskost“ – je to samotný Boho-člověk, Ježíš Kristus. Avšak stigmata nejsou vždy viditelná. Existují stigmata, tak řečeno „obrácená ven“ a existují stigmata „obrácená dovnitř“ – ale všichni, kteří jsou stráženi Serafíny, stigmata nesou, viditelná nebo neviditelná. Neboť oni představují Krista.
S ohledem na stigmata, o tomto předmětu bylo pojednáno z praktického hlediska v Pátém dopisu arkán, Papež. Nehodí se, zabývat se tím teoreticky. Úcta mi tomu brání.
Následuje to, co řekl svatý Jan z Kříže, ke stigmatům svatého Františka:
Stane se, že když je duše zanícená láskou Boha ... pocítí, že serafín ji napadá pomocí šípu nebo šipky, která je celá planoucí láskou. A serafín propíchne a propálí tuto duši, která, jako rudě žhavý uhlík nebo lépe plamen, je už roznícená. A potom při tomto vypálení, když duše je propíchnutá tou šipkou, vyšlehne plamen, silně a s náhlým vzestupem... A když je zraněna touto ohnivou šipkou, duše pocítí tu ránu s nepřekonatelným potěšením... Bůh někdy dovolí, aby se ten účinek rozšířil na lidské smysly způsobem, ve kterém existoval vnitřně, rána a bolest se (potom) objeví zvenčí, jako se tomu stalo, když serafín poranil svatého Františka. Když duše je poraněná láskou pěti ranami, účinek se rozšiřuje na tělo a ty rány jsou vtisknuty na tělo a to je zraněné, tak jako je duše zraněná láskou. Bůh obvykle neuděluje milost tělu předtím, než ji prvně a hlavně udělil duši. (Sv. Jan z Kříže Živý oheň lásky II, 9, 11; překl K.Kavenaugh a O.Rodriguez, Sebrané spisy sv. Jana z Kříže, Londýn, 1966, str. 598-599).
Proto tedy vidíš, drahý Neznámý příteli, jaké to je, s ohledem na strážného anděla a se spojením duše s Bohem. Není žádný důvod k obavám, že mohla vzniknout ta nejmenší překážka tomuto spojení, ze strany bytostí, které jsou duchovními strážci lidské duše. Naopak, spíše to jsou ony, které to vůbec umožňují – a dokonce zásada – aby se duše spojila s Bohem v dokonalé důvěrnosti a s dokonalou spolehlivostí a svobodou. Družka ženy jenom ženu přivádí k manželovi – pak se stahuje. Ona má potěšení v tom, že se sama zmenšuje a vidí jak se manželka zvětšuje.
Karta čtrnáctého Arkánu představuje okřídlenou ženu. Co ta křídla, která má – a křídla hierarchických bytostí všeobecně – označují?
Tykadla, tlapy, ruce, křídla – nejsou to prostě různé tvary, vyjadřující společný pravzor nebo princip? Jsou do té míry, jak vyjadřují touhu mít pocit dalšího dotyku, být schopen se dotknout věcí vzdálenějších než těch, které jsou v bezprostřední blízkosti povrchu těla. Jsou aktivním prodloužením pasivního a vnímavého smyslu dotyku, který je rozestřen po celém povrchu organismu.Při jejich používání smysl dotyku provádí „výlety“ ze svého obvyklého okruhu, ohraničeného kůží, která tělo pokrývá.
Orgány činnosti jsou jednoduše zkrystalizovanou vůlí. Chodím nikoliv proto, že mám nohy, ale spíše naproti tomu mám nohy, protože mám vůli se pohybovat. Dotýkám se, beru a dávám, nikoliv proto, že mám ruce, ale mám ruce, protože mám vůli dotyku, brát a dávat..
To „co“ vůle plodí „jak“ činnosti (orgánu) a nikoliv naopak. Ruce jsou proto tedy výrazem vůle, přenést dotyk dále než je povrch lidského těla. Jsou projevem prodlouženého dotyku, v důsledku vůle, dotýkat se věcí na vzdálenost.
Podobně tomu je s křídly. Ty jsou také prodlouženou vůlí – vůlí, která se stala orgánem. Je to vůle vyjít z obvyklého okruhu, nejenom horizontálně, ale také vertikálně, nejenom mít dotyk dopředu, ale také vzhůru. Křídla vyjadřují vůli k pohybu podle kříže, tj. nejenom rozpínavost na nějaké rovině, ale také zdvižení do jiné roviny.
Všechno to se vztahuje k celému tělesnému organismu, tj. k éterickému a astrálnímu tělu, tak jako k fyzickému tělu. Proto tedy existují fyzická křídla (jako u ptáků) éterická křídla a astrální křídla. Křídla jemných těl (vitálního a duševního těla) – jako fyzická křídla ptáků, s ohledem na vzduch – jsou orgány aktivního styku se „vzduchem“, t j s látkou a prouděním duchovního světa.
Právě tak jako pták, jehož tělo je pevné a tekuté, se vznáší s pomocí křídel z pevných a tekutých oblastí do oblasti vzduchu, tak také anděl se zdvíhá pomocí proudů vitální a psychické energie – s odpovídajícími křídly – do duchovního světa, výše než vitální a astrální prvky.
Zde ta analogie končí. Protože je také základní rozdíl mezi fungováním fyzických křídel ptáka a činností křídel – proudů vitálních a psychických sil – anděla. Je tomu tak následovně:
Pták se při letu podepírá vzduchem, aby překonal pozemskou přitažlivost. Jeho let vyplývá z tohoto úsilí. Jeho let vyplývá z jeho úsilí – on tluče vzduch svými křídly – řízenými proti zemské přitažlivosti. Avšak u anděla je tomu opačně. Jeho „letění“ není mechanickou činností „veslování ve vzduchu“, jako je tomu v případě ptáka, ale magickou činností vybudování styku s „nebeskou přitažlivostí“ , tj. s božskou přitažlivostí. On nepoužívá svá křídla proti pozemské přitažlivosti, ale spíše je používá, aby se dostal do spojení s „nebeskou přitažlivostí“. Je to dotek božské lásky, kterou anděl hledá a nalézá pomocí svých křídel a který jej zdvíhá v extázi do vyšší sféry.
Dá se tak říci stručným způsobem: pták letí tlučením svých křídel proti vzduchu, opíráním se o vzduch; anděl „letí“ znehybněním svých křídel po dotyku s Bohem. Pták letí díky vzduchu, anděl „letí“ díky Bohu. Jinými slovy, křídla anděla tvoří polo-organické spojení s Bohem.
Spojení – protože existují dvě: jedno, že křídla jej udržují ve styku s božským porozuměním a druhé s božskou pamětí/představivostí. Dvě křídla se proto vztahují k rozjímavým a tvořivým stránkám Boha, které ve svém pořadí odpovídají božskému obrazu a podobě v člověku, o kterých mluví Genesis. Protože ten obraz je analogický ke strukturálnímu vztahu jádra lidské bytosti – jeho vyššímu Já, podle Leibnitze, jeho „monádě“ – s Bohem v klidu, zatímco podobnost je analogickým funkčním vztahem lidské bytosti, tj. třem schopnostem – chápání, představivosti a vůle – s Bohem v činnosti.
Nuže, dvě andělská křídla jsou spojeními anděla s věčným sabatem a věčnou božskou tvořivostí – nebo, jinými slovy, s božskou gnózí a s božskou magií. Je to pomocí „gnostického“ (nebo „levého“) křídla, že anděl je v rozjímání o boží moudrosti a je to pomocí „magického“ (nebo „pravého“) křídla, že je aktivní ve své schopnosti jako posel nebo „anděl“.
To je princip polarizace, výchozí pro dvojitost křídel. Ten princip zůstává platný také pro anděly – a pro bytosti z jiných duchovních hierarchií – kteří mají více než dvě křídla (například šestnáct). Bude to úkolem budoucí vědy „andělologie“, pochopit význam nebo významy mnohosti křídel určitých andělských bytostí. Tato budoucí věda se rozvine – jak je důvod k naději – v srdci mystické teologie, jejíž první vrstva byla podána sv. Dyonisiem Areopagitou nebo „Pseudodionýsiem“, jak učení měli potěšení označovat zakladatele mystické teologie. S ohledem na nás se musíme omezit na všeobecné vysvětlení dvou andělských křídel, když si připomeneme, že zde to je věc rozjímání o čtrnáctém Arkánu tarotů, jejichž karta představuje bytost se dvěma křídly – což následně vytváří problém, který nás zde zaměstnává.
Z tradice víme, že také existují lidské bytosti, obdařené křídly. Tak pravý panel triptychu, vytvářející kruh deesií, ruská ikona z rukou Nikefora Savina, ukazuje sv. Jana Křtitele jako okřídleného (začátek sedmnáctého století, škola Stroganova, v současné době v Tretjakovské galerii v Moskvě; srov. T.Talbot Rice, Icons – Ikonen – Icones, Londýn 1959, deska 63). Podobně, namísto Poustevníka marseillských tarotů, boloňské taroty ukazují okřídleného patriarchu, který kráčí namáhavě, dvojitě skloněný na dvou berlích a má za sebou sloup (srov. Oswald Wirth, Le Tarot des imagiers du moyen age, Paříž, 1927, str. 145).
To není Saturn, jak Oswald Wirth vykládá tuto kartu boloňských tarotů, ale spíše Poustevník, tj samotný základ způsobu praktického hermetismu. Protože okřídlený stařec před sloupem, který se opírá o dvě berle, nemá nic – ikonograficky – společného se Saturnem, kromě pokročilého věku, zatímco souvislosti (sloup, křídla a berly) karty ukazují vše, co je podstatné, jak jako naplnění, tak jako utrpení, duchovní cesty hermetismu. Stát se sloupem je cílem poustevníka nebo hermetika, prostředek pozdvihnout se jako sloup jsou a co se stává více a více obtížnější pro toho, kdo se stane sloupem, je horizontální pohyb. Rozjímání, které je nastoleno jako víceméně trvalý stav duše pomocí křídel, dělá horizontální pohyb stále více a více obtížnější – schopnosti duše (chápání, představivost a vůle) jsou ponořené v rozjímání. Poustevník boloňských tarotů je proto tedy hermetik (a ikonograficky patriarcha, představující Hermese Trismegista, spíše než Saturna, orientální pokrývka jeho hlavy a jeho oděv je tradičně takový jako zestárlého Hermese Trismegista). Hermetik, jak je zobrazený na kartě „Poustevník“ boloňských tarotů, žije ve vertikále, znehybnělý; stal se z něho „duchovní stylita“, na úkor pohybu horizontálního. Zde to není věc starověké mythologie, ale spíše Arkánum praktického a duševního způsobu hermetismu.
Astrální a éterická křídla lidské bytosti označují větší nebo menší rozvinutý stupeň obnovení božské podoby v ní. Protože to bylo zajisté údělem člověka před prvotním hříchem, mít křídla. On je následně ztratil. Jak se dají obnovit?
Křídla jsou orgány jemných těl – astrálního a vitálního – a žádným druhem činnosti vědomého já. Proto je to tedy věc podvědomí, jde-li o otázku křídel. Je to věcí úkolu vydání duševního úsilí, obráceného směrem k Bohu, takového jako je modlitba a meditace polo organické, tj. přeměnit vědomé činnosti sebe na psychicko-vitální proudy jemných těl.
Apoštolská rada „v modlitbách neustávejte“ (I. Tesalonickým V, 17) je zde klíčem. Je nemožné se modlit nepřetržitě za plného vědomí, ale je určitě možné přenést modlitbu z vědomí do podvědomí, kde může pracovat nepřetržitě. Astrální a vitální těla se mohou modlit nepřetržitě – což není možné pro vědomé Já. To určitě může, skrze svou počáteční iniciativu, založit nejprve proud nekončící modlitby ve vědomí, potom jej přenést do psychického podvědomí (astrálního těla) a vitálního podvědomí (éterického těla). Ano, může je dokonce nést až do fyzického těla a je z „upřímných vyprávění poutníka svému duchovnímu otci“ (otkrověnnye raskazy stranika duchovnomu svoimu otsu) – ruské knihy od anonymního autora z minulého století o praktickém výcviku školy ustavičného modlení. Viděl jsem překlady této knihy v angličtině, němčině, holandštině a francouzštině (anglický překlad: Cesta poutníka; přel. R.M.French, Londýn 1954). Je zde popsáno, jak poutník – který je autorem knihy – když se v noci probudí, slyší zřetelně své srdce tlouci slova modlitby: „Pane Ježíši Kriste – Synu boží – smiluj se nade mnou – hříšníkem (Gospodi Iususe Christe – Syne Božij – pomiluj mja grešnego).
Nuže, je to „ustavičná modlitba“ založená v psychickém a vitálním těle, vytvářející v těchto tělech proudy, směřující vzhůru nad ně a která může vést k vytvoření křídel. Říkám „může“, protože vytvoření křídel si vyžaduje ještě něco více, totiž proud shora, který se pohybuje, aby se setkal s tím zdola. Křídla se vytvoří jenom tehdy, když se dva proudy – ten lidského úsilí a ten milosti – setkají a spojí. Ďábel patnáctého Arkánu tarotů má také křídla. Ale tato křídla se skládají jenom z energie zplozené zdola. Jsou zbavena milosti shora. Naproti tomu andělská křídla jsou způsobená spojením úsilí a milosti, právě tak jako křídla božské podobnosti, která se mají obnovit v člověku. Je to božská milost, která zde hraje rozhodující roli. V posledním rozboru, křídla jsou darem božské milosti.
Čistý humanismus může vytvořit jen křídla Ikarova. A Ikarův úděl je známý. Jeho křídla z „vosku“ roztála teplotou slunce a nešťastný Ikarus spadl na zem. S ohledem na démonismus, ten může vyvinout jenom křídla netopýra, tj. křídla temnoty, která jsou orgány, jejichž pomocí se lze ponořit do hlubin temnoty.
Přítomnost pravých a zákonitých křídel v lidském podvědomí (tj. v psychickém a vitálním těle) není bez účinků na vědomí lidské bytosti. Projevuje se především a všeobecně jako stálá orientace vědomí směrem k Bohu. Potom má člověk stále pocit přítomnosti Boha a duchovních světů nic mu nemůže tento pocit odejmout nebo jej v něm zadusit.
Tento pocit (který bible označuje jako „kráčení s Bohem“ nebo „kráčení před tváří Boží“) se krystalizuje ve dvou neotřesitelných přesvědčeních, že člověk může pro Boha vytrpět všechno a že člověk může dokázat všechno s Bohem. Mučednictví a divotvorství jsou dva pilíře, na kterých víra spočívá a skrze které ovládla starý svět. Nuže, je to „gnostické křídlo“, které uspořádává svědomí k mučednictví a je to „magické křídlo“, které jej uspořádává k divotvorství. Okřídlená lidská bytost je proto tedy uspořádána k hrdinskému a k zázračnému.
To je základ problému křídel. Ty jsou protikladem nohou, protože jsou orgány spojení s nebem, zatímco nohy jsou orgány spojení se zemí. Ty první nás dávají do vztahu s „nebeskou gravitací“, ty druhé nás dávají do vztahu s pozemskou gravitací.
Pokud jde o ruce – a anděl karty čtrnáctého Arkánu má ruce – vztahují se k horizontále, tj. k polím vzájemné přitažlivosti bytostí, které se setkávají jedna s druhou. Jestliže zákonem křídel je láska Boha, potom zákonem rukou je láska bližního. A zákonem nohou je láska pozemské Přírody.
Anděl na kartě drží dvě vázy, spojené proudem vody. Tím se nalézáme přímo v problému tekutin.
Problém tekutin je problém dynamického fungování celé lidské bytosti, tj. tělesné, psychické a duševní. Ve skutečnost se rovná problému života – chápanému jako komplexní duševní, psychický a tělesný proces. Protože, právě tak jako existuje systém fyzické cirkulace, tak také existuje systém vitální a astrální cirkulace, který ve svém pořadí je jednoduše odrazem systému cirkulace, zahrnujícího ducha, duši a tělo – trojité tělo – jako žijící jednotu. Výchozí princip pro tento celkový systém cirkulace je božská podobnost. A je to ona, která podstoupila znetvořující účinek prvotního hříchu a je posláním anděla strážného starat se o to, aby celý systém cirkulačních funkcí byl v pokud možno zdravém stavu. Strážný anděl proto tedy dohlíží na fungování systému duševně-psychické-tělesné cirkulace, tj. na zdraví a život celé lidské bytosti. To je důvod, proč jej karta čtrnáctého Arkánu nám představuje jako zaměstnaného výkonem svého úřadu regulace systému cirkulace nebo tekutinového systému lidské bytosti. Uvedený systém se skládá z několika aktivních středisek – „lotosů“, nervových středisek, žláz, abychom vyjmenovali jenom ty základní – ale harmonická funkce všech těchto středisek závisí na jediné věci, jediné činnosti, která se odehrává v klíčovém postavení. To je proud, který vytváří vztah mezi obrazem a podobou v člověku. Monáda (obraz) by neměla existovat pro nic, ani by neměla zavodňovat systém cirkulace (podobu). V prvním případě by byla lidská bytost zbavená podnětu žít opravdu lidský život, tj, nebyli bychom postaveni směrem k cíli lidské existence. Ve druhém případě by lidská bytost byla rozdrcená dodatečným podnětem, vycházejícím z monády (obrazu) – což by bylo nenapravitelnou katastrofou. Nuže, je to právě míra ve vztahu mezi obrazem a podobou, která musí být hlídána a která je vskutku hlídána andělem strážným.
To je důvod proč tradice dala název Střídmost čtrnáctému Arkánu tarotů. Protože to je zde věcí míry v tekutinovém vztahu mezi obrazem a podobou, který je nutný pro život a zdraví.
Právě míra v tekutinovém vztahu mezi absolutním radikalismem monády (obrazu) a relativismem jevové osobnosti (podoby) vytváří základní princip duševního, psychického a tělesného zdraví.
Tato míra se vztahuje ke stále se měnící rovnováze mezi věčností a okamžikem, mezi absolutním a relativním, mezi rozjímáním a činem, mezi ideálním a fenomenálním. Dá se říci mnoho závažných věcí, týkajících se polarity Marie a Marty – a opravdu byly řečeny – ale my, všichni z nás, žijeme zdravý život jenom tolik, jak jsou ty dvě sestry v nás přítomné a aktivní jako dvě sestry a aktivní jako sestry, tj. když spolupracují a mají na mysli to Třetí.
Nikdo se v sobě nemůže obejít bez Marie – ani, právě tak, bez Marty v sobě – a zůstat zdravý na duchu, duši a těle. „Modli se a pracuj“ se nedá nahradit žádným jiným pravidlem. Protože člověk nemůže žít ani bez rozjímání, ani bez činnosti. Tak domlouvá Krišna Arjúnovi ve zpěvu Bhagavadgíta „... prováděním všech činů, vždy závisejících na mně, on (člověk) skrze mou přízeň, získává nezničitelné a věčné sídlo“ (Bhagavad-Gita XVIIIi, 56; překl. K.T. Telang Posvátné knihy Východu – Sacred Books of the East viii, Oxford, 1882, str 128).
A právě takové je to, co podpořil sv. Bernard svou klášterní reformou, kde rozjímání a práce byly spojeny a také svým potvrzením křesťanského rytířství ve svém kázání při Druhé křižácké.výpravě a v pravidlech, které dal templářskému řádu. Nyní mnozí kritizují toho svatého, pro jeho zásah posvěcování a povzbuzování křižácké výpravy, ale to, co on udělal, byla jednoduše prosba ke „křesťanským Arjunům““ na novém poli Kurukshtera, kde několik století před ním, dvě armády, islámu a křesťanství, již byly shromážděné. Ta bitva započala v sedmém století našeho letopočtu, když Arabové napadnuli východní křesťanské země. Charles Martel je odrazil u Poitiers ve Francii a tímto vítězstvím (v roce 732) zachránil křesťanskou civilizaci a Západ od mohamedánského podrobení. Což se dá spokojit s tím, že se zachrání jádro Západu a potom se zaujme jenom obranný postoj – způsobem Byzantské říše, která následně poznenáhlu se stala úplně podrobená mohamedány? Velká bitva nebyla ve dvanáctém století ještě dokončena, stále probíhala. Což se dá žádat na svatém Bernardovi, aby kázal o nutnosti vzdát Svatou zemi mohamedánům a začít „mírovou koexistenci“ na úkor země, kde se nachází kolébka křesťanství?
Ať už je tomu jakkoliv, pokud se týká křižáckých výprav, svatý Bernard nepodporoval jenom aktivní rozjímání pro mnichy, ale také rozjímavou činnost rytířů – tak jako to udělal Krišna, patnáct století před ním. Jeden i druhý tak učinili, protože věděli, že člověk je v jednom a tom samém času rozjímající a aktivní bytostí, že „víra bez činnosti je smrt“ – a že rovněž tak, činnost bez víry je smrt. Všechno tohle, jako teorie, je jasné jako den. Ale s ohledem na praxi tomu tak není. Praxe zahrnuje arkánum - důvěrnou znalost savoir faire – což je čtrnácté velké Arkánum tarotů, Střídmost.
Střídmost, jako duchovní cvičení, označuje úkol znát vztah mezi obrazem nebo monádou, podobou nebo jevovou osobností a strážným andělem nebo individuální milostí. To znamená říci, že je třeba najít zdroj, proud a směr vnitřního života – v pochopení jeho povahy a úlohy – a pracovat a žít v souladu s tímto poznáním.
Zaprvé, vztah mezi obrazem a podobností. Jaká je důvěrná zkušenost toho a jak se odhaluje?
Následující je přímá odpověď:
Následující je přímá odpověď:
Kontakt, vybudovaný mezi obrazem a podobností je prožíván jako vnitřní pláč. Pláč je realitou skutečnosti, že ty dvě sestry – obraz a podoba – se dotýkají. Obvyklá zkušenost, vyjadřovaná výrazem, „Jsem pohnutý až k slzám“, je pouze odrazem toho, co se stane, když se obraz a podoba dotknou. Smísí se potom v slzy – a vnitřní proud, který z toho vyplývá, je život lidské duše.
Slzy, pot a krev jsou tři látky trojnásobného, mysticko-gnosticko-magického Tajemství člověka. Při dotknutí shora jsou to „slzy“, úsilí podřídit se tomu je „pot“ a uskutečněný sňatek milosti shora a úsilí zdola je „krev“.
Slzy oznamují zapojení věčnosti a dočasnosti, pot je zkouškou, kterou to sebou nese a krev oblastí, kde se oslavuje zasnoubení věčnosti a okamžiku a kde jejich sňatek je dovršen.
Tajemství (tj. více než jen arkánum) je celé a nerozdělitelné: slzy, pot a krev. Ale někteří lidé hledají a pochopili by to Tajemství jenom v slzách. Ještě jiní mají tušení, že, mimo veškeré vnitřní zkušenosti a úsilí, to spojení existuje jenom skrze krev a nechtějí znát nebo uznávat ty dvě další stránky Tajemství.
Zde máme vnitřní důvody pro tři základní kacířství (protože každé vážné kacířství je pravda, příliš zdůrazňovaná na úkor pravdy celé, tj. na úkor živoucího organismu pravdy.) Protože ti, kteří hledají jenom slzy, mají sklon ke kvietismu nebo luminismu, ti kteří dávají přednost potu, tj. úsilí vůle, snadno upadnou do kacířství pelagianismu, které odpírá milost a ti, kteří hledají Tajemství jenom v krvi, často dospějí k luteránskému kacířství, kde práce, tj. úsilí, se nepočítá za nic. Ale to Tajemství, opakuji, je celé a nerozdělitelné: slzy, pot a krev – zasnoubení, zkouška a sňatek – víra, naděje a láska.
Pokud jde o slzy ... to je to, co protéká mezi dvěma vázami – těmi na obraze a těmi podobenství – které drží strážný anděl na kartě čtrnáctého Arkánu tarotů. Čtrnácté arkánum proto vyučuje duchovní cvičení věnované tajemství slzí.
„Slzy“ – jako „pot“ a „krev“ – označují, tak jako výraz, i jako tekutá látka, více než fyzickou tělesnou tekutinu, vylučovanou očními žlázami. Ony označují také jemnou tekutinu duševní a psychické povahy, která proudí ze srdce, dvanáctilistý lotos lidské nadhmotné organizace. Výraz, „mít slzy ve svém hlase“ právě poukazuje na vnitřní slzy a výraz „bědovat nad svou slabostí“ jde dále v tom samém směru.
Skutečnost, že existují slzy zármutku, radosti, obdivu, soucitu, něžnosti atd., označuje, že ty slzy jsou vytvářeny intenzitou vnitřního života. Vytékají – zda vnitřně nebo zevně není důležité – když duše, pohnutá duchem nebo vnějším světem, zažívá vyšší stupeň intensity ve svém vnitřním životě než je obvyklé. Duše, která pláče, je proto tedy více živoucí a proto tedy svěžejší a mladší než když nepláče.
„Dar slz“ byl vždy považován mistry křesťanské spirituality za milost Svatého Ducha, protože to je díky tomuto daru že duše se překonává a vystupuje na stupeň intenzity života, který je určitě nad tím, na co je zvyklá.
Nuže „dar slz“ je poměrně nedávný duchovní jev v dějinách lidské spirituality. Ve starověkém světě se plakalo pouze rituálně, tj. skrze verbální bědování a skrze předepsaná gesta truchlení nebo žalu a bylo to u vybraného národu, Izraele, kde opravdový pláč začal. Bylo to jako projev účasti, kterou měl vybraný národ v poslání přípravy na příchod Krista – který plakal v čase Lazarova vzkříšení a který se potil potem a krví v zahradě Olivetské.- kde přišel opravdový pláč, aby měl svůj základní původ z lůna tohoto národa. A do dnešního dne si Židé uchovávají, pěstují a uznávají „dar slz“. Vlastně každé zjevení v příběhu Zohar je předcházeno nebo doprovázeno pláčem toho, kdo je měl a kdo přichází, aby je sdílel s ostatními. A ještě později to bylo to samé s tsaddikim (spravedlivým) u chasidů ve východní Evropě. A Zeď nářků v Jeruzalému.
Proto tedy tomuto národu nedlužíme jenom bibli, nejenom Krista osobně a nejenom práci apoštolů, ale také dar slz – vřelých a upřímných - které jsou oživující tekutinou, která vytéká ze spojení mezi obrazem a podobou v nás. Antisemitismus . . . Dobrý Bože! Což nepostačuje základní vděčnost Židům, k poskytnutí čestného místa u stolu evropské kultury – nebo spíše pokorná žádost, aby je přijali – protože toto místo jim náleží podle lidského a božského práva? „Cti otce svého a matku svou“ říká Desatero. A za předpokladu že nejsme nemanželskými dětmi, ani nalezenci, kdo jsou naši duchovní rodičové – které máme povinnost ctít – ne-li Židé? ... Ale já věřím, že psaním těchto věcí se chovám jako člověk, který se dere silou do otevřených dveří. Protože si nedokáži představit, že tvé cítění, drahý Neznámý příteli, není v této věci s mým totožné.
Výše jsem uvedl, že osobnosti Zoharu pláčí, když pochopí hlubokou duchovní pravdu. Následuje to, co se o tomto předmětu dá říci z hlediska křesťanského hermetismu. Existují tři základní způsoby pravé duchovní zkušenosti: vidění, inspirace a intuice – nebo vnímání duchovních jevů, duchovní spojení a duchovní identifikace. Vidění nám podává a ukazuje duchovní věci, inspirace nám vštěpuje jejich pochopení a intuice nám odhaluje jejich podstatu pomocí přizpůsobení k naší podstatě. Tak měl svatý Pavel vidění na cestě do Damašku, ze kterého získal spojení, které uposlechl a jehož provádění založilo jeho apoštolské dílo – včetně jeho cest – a když řekl, „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Galatským II, 20) tak to bylo poznání skrze identifikaci nebo intuici.
Tedy, vidění zvětšuje zkušenost, inspirace zvětšuje poznání, právě tak jako chápání a intuice je nejenom přeměnou a růstem už nejenom toho, co člověk zakouší a chápe, ale spíše toho, čím je. Skrze intuici se člověk stává jiným, skrze inspiraci pochopí nové způsoby myšlení, cítění a jednání a skrze vidění je jeho oblast zkušenosti rozšířená – člověk má zjevení nových zkušeností, nepřístupných smyslům a rozumovému vynalézání.
Ve skutečnosti tomu není tak, že vidění, inspirace a intuice jsou následné stupně, podle pořadí – vidění, inspirace, intuice. Protože na duchovní stezce existují takoví, kteří mají pouze zkušenost intuice a ještě jiní, kteří jsou jenom inspirováni, aniž by někdy měli vidění. Ale ať se jedná o jakýkoliv druh duchovní zkušenosti, při konečném součtu je to vždy věcí přiměřenou, tj. intuice. Tak se dá říci, že v zásadě vidění a inspirace jsou jenom prostředkem, jak dospět k intuici. Nuže, intuice se odehrává v krvi, inspirace v slzách a vidění v potu. Protože pravé vidění vždy zahrnuje zvýšení úsilí, abychom je snesli a zůstali jemu tváří v tvář vzpřímení. Vidění má někdy drtivou váhu, která si vyžaduje veliké úsilí ze strany duše, aby pod jeho váhou neklesla.
Pravá inspirace vždy zahrnuje vnitřní pozdvižení. Proniká duší jako šíp, při jejím zraňování, když jí dává zažít ten hluboký pocit, který je syntézou zármutku a radosti. Symbol Růžového kříže – kříže, z jehož středu vykvétá růže – vyjadřuje základ zkušenosti tím nejlepším způsobem, jaký znám. Růžový kříž vyjadřuje tajemství slz, tj. tajemství inspirace, silou a jasností. Zobrazuje radost a zármutek a zármutek radosti, které spolu zahrnují inspiraci.
Pokud jde o intuici, není to již věc ani váhy bohatství ani romantika zasnoubení růže a kříže, ale spíše vyvrcholení sňatku života a smrti. To co žije tímto umírá a to co umírá se tímto znovu rodí. Tím je krev smíchána s Krví a je přeměněna alchymicky z „tekutiny rozdělení“ na „tekutinu spojení“.
Existují tři způsoby „vidění“ kříže: Krucifix, Růžový kříž a Zlatý kříž, který nese růži ze stříba. Krucifix je největším pokladem vidění. Je to vidění božské a lidské lásky. Černý kříž, s růží vykvétající z něho, je pokladem inspirace. Je to božská a lidská láska, mluvící v duši. Pozlacený kříž, spojený se stříbrnou růží je pokladem intuice. Je to láska, přeměňující duši.
Ale tajemství kříže je jediné a nerozdělitelné. Kdokoliv se kříži neklaní, nemůže jím být inspirován ve věci jeho přijetí (což je inspirace) a ještě méně se může s ním ztotožnit (což je intuice). Je to věc jediného kříže – jediného, nerozdělitelného křesťanského tajemství. Proto se tedy někdo určitě do omylu, jestliže namísto aby v kříži viděl tu cestu, pravdu a život, by přemýšlel o založení, například, o společnosti „Bratrstva vzkříšení, s pozlaceným křížem a stříbrnou růží, jako jejím symbolem, nahrazujícím universální symbol křesťanství – Krucifix. Opakuji, byl by na omylu, protože pozlacený kříž nebo růžový kříž v žádném případě Krucifix nenahrazují, ale jsou v něm zahrnuty a obsaženy. Je to kříž Krucifixu, který se stává inspirativním (Růžový kříž) a který je přeměněn na sluneční světlo (Pozlacený kříž) nesoucí vnímavou duši (stříbrná růže). Vzkříšení je jenom ukřižování, které dosáhlo stupně fruktifikace. Je to uskutečněné ukřižování.
Proto tedy člověk nemá – a nemůže! – oddělovat jedno od druhého, smrtelný pot Kříže, slzy inspirace přijetí Kříže (Růžový kříž) a krev, přeměněnou ztotožněním s Křížem (Pozlacený kříž se stříbrnou růží). Tajemství potu, slz a krve je jediné a nerozdělitelné.
Stejně je tak tomu s křesťanstvím. Je jediné a nerozdělitelné. Člověk by neměl – a člověk nemůže! – oddělovat od takzvaného „populárního“ (exoterického) křesťanství jeho gnózi a mysticizmus nebo takzvané „esoterické“ křesťanství. Esoterické křesťanství je zcela uvnitř populárního křesťanství, neexistuje – a nemůže existovat – odděleně od něho. Křesťanský hermetismus je jenom zvláštní odborností uvnitř universální křesťanské společnosti – odbornost zvláštní v rozměru hloubky. Právě tak jako v univerzálním křesťanství existují odbornosti kněžství, klášterního života, náboženského rytířství atd., tak existuje odbornost – stejně neodolatelná a neodvolatelná jako ostatní – hermetismu. Je to odbornost k životu, prožívanému ve vědomí jednoty kultu (nebo křesťanské posvátné magie) zjevení (nebo křesťanské posvátné gnóze) a spasení (nebo křesťanského posvátného mysticismu) právě tak, jako v celých dějinách jednota pravého duchovního života celého lidstva vždy byla, je a bude Kristocentrická. Hermetismus je schopnost prožívat univerzální a věčnou pravdu předmluvy evangelia svatého Jana:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh ... Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí ... bylo to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (Jan I, 1-4, 9).
Tedy: jednota světla v celé minulosti, v přítomnosti a v celé budoucnosti; jednota světla na Východě, Západu, Severu a Jihu; jednota světla v magii, gnózi a mysticismu a konečně jednota světla v kultu, zjevení a spasení – to je ta hermetická schopnost, opakuji, stejně neodolatelná a nezrušitelná, jako schopnost, kněze, mnicha nebo náboženského rytíře.
Mohu k tomu dodat, že to jsi ty, kdo je neodolatelně a nezrušitelně povolán k hermetismu, na kterého se obracím s těmito Dopisy a ty to jsi, kterého oslovuji „drahý Neznámý příteli“. Přiznávám, že mám také „Známé přítele“. Ale pokud jde o na ně, ti se dají většinou najít v duchovním světě. Tím více se na ně obracím v těchto Dopisech. . . a kolikrát, když jsem psal tyto dopisy, jsem cítil bratrská objetí těchto přátel, včetně zde uvedených jmen, Papus, Quaita, Péladain, Eliphas Lévi a Luis Claude de Saint Martin!
Přátelé, přátelé zde a tam, Tajemství je jediné a nedělitelné – zpečetěné potem, slzami a krví! Vy Přátelé, kteří jste tam, vy nyní víte, že existuje jenom jediná pravda, jediné světlo, jediný Kristus, jediné společenství – a že neexistuje ani oddělený exoterismus a esoterismus a oddělené exoterické a esoterické společnosti. Ať Přátelé, kteří jsou zde, tohle vědí také!
Slzy jsou prvkem, vlastním pro inspiraci. A ten, kdo je pohnut k pláči – není důležité, zda vnitřně nebo zevně – před krucifixem, je tím inspirován. Rozjímá o Růžovém kříži v krucifixu. A ten, kdo upne své oči na krucifix, ve vrcholovém okamžiku agónie, když jeho krev se začíná mrazit, ten – čerpáním z něho vřelosti, která nahrazuje vřelost, která jej opouští – prožívá intuici. On rozjímá o Zlaceném kříži, nesoucím stříbrnou růži.
Inspirace je základní činností slz. Právě tak jako pláč, inspirace se odehrává v přestrojení „tečení mezi dvěma vázami“. Při inspiraci, ať je jakýkoliv její pravý původ, je aktivní proud, který se koná mezi vyšším Já nebo obrazem a nižším já nebo podobností. Zde to je proud, který je výsledkem vzájemné spolu práce „vyššího oka“ (nebo „ucha“) a „nižšího oka“ (nebo „nižšího ucha). To znamená říci, že vyšší a nižší chápání, které jsou ve spojení, se chvěje jednohlasně, každé svým vlastním hlasem a svým jazykem a tím spolu vytvářejí konkrétní inspiraci.
inspirace
„Technika“ vidění se odlišuje od techniky inspirace v tom, že při vidění to není věcí vzájemné spolupráce dvou „očí“ (nebo „uší“) – vyššího a nižšího – ale spíše pasivním otiskem které samotné nižší já získává shora. Protože to není věcí spolupráce dvou „chápání“, může se stát, že nižší já (nebo osobnost) zakouší vidění bez jeho pochopení. Proto tedy může po dlouhou dobu zůstat nepochopitelné.
vidění
Pokud se týká intuice, je to podobně jediný aktivní princip. Zde se nižší já ztotožňuje s vyšším Já, tj. pozdvihuje se k tomu druhému a stírá se (ve vyšším Já) v bodu, že se stává pasivní a němou přítomností. A potom je to samotné vyšší Já, které je aktivní.
intuice
Tyto tři schematické zpodobení představují současně arkány slz, potu a krve.V intuici, kde nižší já zakouší jakousi smrt, která je přetvořena do života vyšším Já, tajemství krve, které je symbolisováno Zlaceným křížem se stříbrnou růží, je uskutečněno. Ve vidění, kde váha vidění shora dopadá na nižší já a musí jím být podpořena, je to věc tajemství potu, symbolizovaného tajemstvím Kříže krucifixu – kříže který musel Ukřižovaný nést na Kalvárii a pod jehož váhou třikrát padnul. A v inspiraci, kde se spojuje neposkvrněný obraz a padlá podobnost, aby dala zrod novému slovu, je to věc tajemství slz, symbolizovaného Růžovým křížem.
Je to tajemství slz – a inspirace – na které se zaměřuje čtrnácté Arkánum tarotů obzvláště. Je to duchovní cvičení, věnované inspiraci.
Inspirace, jak vyplývá z celého toho předchozího a jak vyplývá z veškeré pravé zkušenosti z ní, není něco co se jednoduše stane, jako v případě vidění. Ani to není něco, co je výsledkem úplného souhrnu veškerého úsilí při sebeobětování, umrtvení a redukce sebe na nulu, jako v případě intuice. Spíše to je společná činnost, koncentrovaná činnost vyššího Já a nižšího já. Je to v podstatě proud, vycházející ze dvou váz současně.
Praktické arkánum inspirace je tedy znalost jak být současně aktivní a pasivní: aktivní – pokud se týká otázky žádosti; pasivní – pokud týká odpovědi řešení. Bylo by chybné jednoduše formulovat vnitřně otázku a následně předpokládat pasivní – ačkoliv klidný a tichý – postoj čekání na odpověď skrze inspiraci.
