(článek publikován na původním portálu almanach.cz 2009-11-25)
Akci Den Vladimíra Sadka jsem zaregistroval naprosto čirou náhodou, cestou do Židovské radnice, když mi padl zrak na poměrně mystickou černou upoutávku s fialovým písmem a bílými kresbami. Upoutávku tedy mojí duši velmi vábnou. Ač díla pana Sadka neznám, podtitul Seminář o židovské a křesťanské mystice mě dosti oslovil, a tak zvědavost zvítězila nad obavami a páteční den, v jinak mém absolutně narvaném harmonogramu, jsem se rozhodl věnovat právě jí.
Zmiňuji obavy - těch bylo opravdu dosti, protože obecně tyto věci, z předešlých zkušeností, dosti odsuzuji a vyhýbám se jim. Různé „cony“ jsem přestal navštěvovat někdy v 25 letech, kdy většina přednášek byla pro mne již tak fádní a absurdní svou omezeností, že to byla opravdu jen ztráta času a i když dodnes řada mých přátel tyto akce navštěvuje, jen jako formu setkávání se nebo kvůli atmosféře, již jsem se dlouhé roky nenechal přesvědčit. A druhá strana pole, tedy přednáškového pole akademické veřejnosti, mi vždy zase přišla zcela mimo kvůli své absolutní nutnosti téměř stejných znalostí, které má sám přednášející, takže mnohdy ani nevíte o čem je řeč a nebo prostě zaváněly tyto přednášky zase právě absolutním dogmatismem a inteligenční omezeností našprtaného přednášejícího, kterého nesměl nikdo rozhodit otázkou či rozporem. I proto jsem mému doprovodu na Den Vladimíra Sadka raději dopředu avizoval, že místo celodenního semináře to bude pro nás patrně jen krátká záležitost „otočení se na patě“.
